HLAVA ČTVRTÁ.

Ustanovení závěrečná a přechodná.

§ 87.

Komu připadají peněžité tresty a pokuty.

Peněžité tresty a pokuty uložené v řízení podle tohoto zákona, jakož i výtěžek za tiskopisy, které byly prohlášeny za propadlé, připadají státu.

§ 88. Obdobné užití zákona o tisku.

(1) Ustanovení tohoto zákona se netýká kinematografických snímků a jiných výrobků určených k tomu, aby byly rozšiřovány světelnou nebo zvukovou reprodukcí.

(2) O gramofonových deskách a trestných činech spáchaných jejich obsahem platí přiměřeně, co ustanovují trestní zákony a tento zákon o neperiodických tiskopisech a o trestných činech spáchaných tiskem, s těmito odchylkami:

1. Tiskařem rozumí se výrobce, místem tisku místo výroby.

2. Rozšiřováním rozumí se též veřejné předvádění jejich obsahu.

3. Kromě jiných povinných údajů (§ 19) budiž na každé desce uveden její název.

4. Ustanovení druhé hlavy tohoto zákona nelze užíti, vyjímajíc §§ 17, 19 a 28 a k nim se vztahujících ustanovení pátého oddílu druhé hlavy; rovněž tak neplatí pro gramofonové desky ustanovení § 52.

§ 89. Ustanovení zrušovací.

(1) Zrušují se:

I. Zákon o tisku ze dne 17. prosince 1862, č. 6 ř. z. z r. 1863,

platná dosud ustanovení zákona ze dne 15. října 1868, č. 142 ř. z.,

zákon ze dne 9. července 1894, č. 161 ř. z., císařské nařízení ze dne 11. srpna 1914, č. 215 ř. z.,

§§ 7 a 10 a platná dosud ustanovení § 310 obecného trestního zákona ze dne 27. května 1852, č. 117 ř. z., a 61. II., odst. 2., uvozovacího zákona k témuž zákonu,

§§ 13 a 18 a platná dosud ustanovení § 567 vojenského trestního zákona ze dne 15. ledna 1855, č. 19 ř. z., a čl. VI., odst. 2., uvozovacího zákona k témuž zákonu,

čl. VII. a VIII. zákona ze dne 17. prosince 1862, č. 8 ř. z. z r. 1863, jímž se doplňuje obecný a vojenský zákon trestní,

XXVII. hlava trestního řádu ze dne 23. května 1873, č. 119 ř. z., a čl. VI., lit. A, uvozovacího zákona k témuž zákonu;

II. zákon o tisku čl. XIV/1914, s výjimkou hlavy páté,

platná dosud ustanovení hlavy XXX. trestního řádu zák. čl. XXXIII/1896,

§ 15, II., odst. 1., a pokud se naň vztahuje, i odst. 2. uvozovacího zákona k trestnímu řádu čl. XXXIV/1897,

zák. čl. XXXV/1897, o uherském statistickém ústředním úřadě, pokud je dosud v platnosti,

zák. čl. XLI/1897, o zasílání povinných výtisků sloužících vědeckým účelům;

III. zákon ze dne 24. července 1919, č. 442 Sb. z. a n.,

čl. I., č. 2, zákona ze dne 23. května 1922, č. 168 Sb. z. a n.,

§ 42 zák. č. 50/1923 Sb. z. a n.,

ustanovení § 36 zák. č. 50/1923 Sb. z. a n., § 210 zákona ze dne 15. července 1927, č. 76 Sb. z. a n., o přímých daních, a § 34 zákona ze dne 15. července 1927, č. 111 Sb. z. a n.,

o nekalé soutěži, pokud se jimi trestné činy proti uvedeným zákonům přikazují do příslušnosti sborových neb okresních soudů,

i když byly spáchány tiskem,

jakož i veškeré jiné předpisy, pokud odporují ustanovením tohoto zákona.

(2) Platnosti pozbývají, pokud jde o trestné činy spáchané tiskem:

§ 309 zák. č. 117/1862 ř. z., § 566 zák. č. 19/1855 ř. z., §§ 61 a 62 trestního zákona čl. V/1878, § 24 trestního řádu čl. XXXIII/1896, § 20 zák. čl. XXXIV/1897, § 96 zák. čl. LIV/ 1912, § 264 zákona ze dne 16. června 1912, č. 131 ř, z., § 264 zák, čl. XXXIII/1912, § 31, odst, 2. zák. č. 50/1628 Sb. z, a n,

(3) Ustanovení zákona č. 111/1927 Sb. z. a n. s výjimkou onoho, které bylo uvedeno v odst. 1., a ustanovení zákona ze dne 14. dubna 1920, č. 300 Sb. z. a n., o mimořádných opatřeních, nejsou tímto zákonem dotčena.

(4) Trestné činy uvedené v § 309 zák. č. 117/1852 ř. z., v § 566 zák. č. 19/1855 ř. z., v § 20 zák. čl. XXXIV /1897 a v § 96 zák. čl. LIV/1912 trestají se, i když nebyly spáchány tiskem, trestem uvedeným v § 48.

§ 90.

Ustanovení přechodná.

(1) Pokud tento zákon (§§ 11 a 23) ukládá oznamovací povinnost v širším rozsahu než zákony dosud platné, budiž povinnost ta splněna dodatečně do patnácti dnů ode dne účinnosti tohoto zákona.

(2) Byla-li žádost za uveřejněni opravy dodána nebo poště odevzdána před účinností tohoto zákona, budiž užito ustanovení dosud platných.

§ 91.

(1) Na trestné činy spáchané před účinností tohoto zákona lze jeho trestních ustanovení užíti jen, nejsou-li ustanovení dosavadního práva pro vinníka příznivější.

(2) Ustanovení § 4 o ručení budiž užito, jde-li o trestné činy spáchané před účinnosti tohoto zákona, jen když takové ručení mělo nastati již podle práva dosud platného nebo když včasné nezaplacení peněžitého trestu neb útrat mělo podle dosavadního práva v zápětí zastavení časopisu.

(3) Kde podle práva dosud platného bylo možno zastaviti vydávání časopisu proto, že nebyl včas zaplacen peněžitý trest nebo nebyly nahrazeny útraty, může vydavatel nebo vlastník časopisu následek ten odvrátiti tím, že trest aneb útraty sám zaplatí. Stalo - li se tak po tom, kdy již bylo vysloveno zastavení vydávání časopisu, buď zastavení zrušeno.

(4) Odejmouti tiskopisu podle § 25 zák. č. 124/1924 Sb. z. a n. sazební a dopravní výhody, jež se povolují novinám, je po dni účinnosti tohoto zákona vyloučeno. Nařízená již odnětí sazebních a dopravních výhod pozbývají účinnosti.

(6) Zákazy dalšího rozšiřování tiskopisu, vyslovené podle dosavadních ustanovení, mají

týž účinek, jako výroky o propadnutí tiskopisu podle tohoto zákona. Všeobecné zákazy rozšiřování tiskopisů,. vydané v zemi Slovenské a Podkarpatoruské podle § 10 zák. čl. XIV/1914, pozbudou účinnosti nejpozději za šest měsíců po dnu, kdy tento zákon nabude účinnosti.

§92.

(1) Řízení ve věcech tiskových, zahájená před účinností tohoto zákona, buďtež, nejde-li o řízení proti určité osobě, skončena podle ustanovení dosud platných. Za zahájené pokládá se řízení, jakmile se nařídí zabavení nebo podá návrh na zavedení řízení podle § 493 zák. č. 119/1873 ř. z.

(2) V trestním řízení zahájeném proti určité osobě, které nebylo před účinností tohoto zákona v první stolici ještě skončeno, pokračuje se před soudem (úřadem) podle tohoto zákona příslušným a podle jeho ustanovení. Tomuto soudu buďtež takové trestní věci z úřední povinnosti postoupeny.

(3) Ustanovení odst. 2. platí také, byla-li trestní věc po zrušení rozsudku vrácena první stolici k novému projednání.

(4) Dokud nebudou sestaveny roční seznamy kmetů podle tohoto zákona, sestaví se kmetské senáty z ročních seznamů kmetů, zřízených podle § 41 zák. č. 124/1924 Sb. z. a n.

§93.

Pravidlo vykládací.

Jestliže se jiné zákony a nařízení dovolávají ustanovení zrušených tímto zákonem nebo na ně odkazují, vstupují příslušná ustanovení tohoto zákona na místo zrušených.

§94.

(1) Tento zákon nabude účinnosti za tři měsíce po vyhlášení.

(2) Provésti jej ukládá se ministrům spravedlnosti, vnitra, národní obrany, školství a národní osvěty a sociální péče v dohodě se zúčastněnými ministry.

Odůvodnění.

L úvod.

Na území československé republiky platí dosud dva tiskové zákony. V zemi české a Moravskoslezské je to bývalý rakouský tiskový zákon ze 17. prosince 1862, č. 6 ř. z. z r. 1863, v zemi Slovenské a Podkarpatoruské bývalý uherský tiskový zákon zák. čl. XIV/1914. Již značně různou dobu vzniku obou těchto zákonů lze vysvětliti, že velmi nestejnou měrou přihlížejí k rozmachu a významu tisku pro veřejný život a že tudíž také požadavky tiskové svobody jsou v nich různou měrou splněny. Proto bylo také nutné bývalý rakouský tiskový zákon již před převratem postupně novelisovati. Stalo se tak zákony č. 142/1868 ř. z. a č. 161/1894 ř. z. Ba i za války projevila se potřeba uvolniti částečně kolportáž zvláštních vydání časopisů (cís. nař. 215/1914 ř. z. ).

Nemůže býti pochybnosti, že oba uvedené zákony nehoví požadavkům, které klade na úpravu tiskového práva duch doby vůbec a demokratické zřízení státní zvláště.

Proto bylo hned po převratu přikročeno k pracím na novém, jednotném tiskovém zákoně a výsledkem jich byl vládní návrh tiskového zákona, předložený Národnímu shromáždění v r. 1921 (č. t. 2042 posl. sněm. I. vol. obd. ). K ústavnímu projednání jeho však nedošlo a zákonodárství republiky omezilo se jen na některé, nikoliv ovšem bezvýznamné změny tiskového práva novelami a vedlejšími zákony.

Z nich bylo by uvésti nejprve novelu č. 442/1919 Sb. z. a n., jejíž úkolem bylo zbaviti formálně platnosti konfiskační nálezy a zákazy rozšiřování tiskopisů vydané V dobách minulých. Důležitějším počinem byl zákon č. 168/1922 Sb. z. a n., kterým bylo - arci jen prozatímně do konce roku 1930, a nyní podle zákona č. 203/30 Sb. z. a n. do konce roku 1933 - na Slovensko a Podkarpatskou Rus s nepatrnými změnami rozšířeno řízení ve věcech tiskových podle bývalého rakouského trestního řádu z r. 1873,

takže aspoň po stránce procesní bylo tiskové právo v podstatě sjednoceno. Hlavními mezníky ve vývoji tiskového práva byly však zákon na ochranu republiky č. 50/1923 Sb. z. a n. a tisková novela č. 124/1924 Sb. z. a n., týkající se trestných činů proti bezpečnosti cti spáchaných tiskem.

Od té doby vláda mohla přikročiti opět k pracím na novém tiskovém zákoně. Mohla tak učiniti tím spíše, když sami žurnalisté bez rozdílu národnosti přistoupili v r. 1929 ke konkretisování požadavků, které kladou na příští tiskový zákon, a předložili zúčastněným ministerstvům tyto požadavky ve formě osnovy tiskového zákona. Vláda uvítala vřele tento počin, jímž se projevila vážně snaha po positivní práci, a se vším možným urychlením vypracovala za stálé součinnosti odborníků a zájemců, především ovšem žurnalistů samých, osnovu tiskového zákona, kterou nyní předkládá.

Osnova tiskového zákona nemá býti jedinou osnovou, která se zabývá úpravou tiskových poměrů. Nemenší význam má pro tisk osnova zákona o ochraně cti, kterou má býti nahrazena tisková novela č. 124/1924 Sb. z. a n. Poněvadž však bylo rozhodnuto sjednotiti a reformovati trestní ustanovení o ochraně cti vůbec, nejen pokud jde o trestné činy spáchané tiskem, bylo z důvodů systematických nutné vyhraditi úpravu těchto otázek zvláštnímu zákonu. V něm bude ovšem náležitě přihlíženo ke zvláštním oprávněným požadavkům tisku. Souvislost obou zákonů, zákona o tisku Ta zákona o ochraně cti, má pak dojíti výrazu i v tom, že oba mají nabýti zároveň účinnosti.

Dříve než bude přikročeno k podrobnému odůvodnění jednotlivých ustanovení osnovy, bude vhodné nastíniti stručně hlavní zásady, jimiž se osnova řídila.

Osnova snažila se co největší měrou splniti požadavky tiskové svobody, jíž rozumí nejen svobodu projevu mínění tiskem,

nýbrž také co největší volnost výroby a rozšiřování tiskopisů. Pokud jde o živnostenskou výrobu tiskopisů a živnostenské rozšiřování neperiodických tiskopisů nemohla však předbíhati novému živnostenskému řádu, neboť nepovažovala uspokojivé vyřešení těchto otázek, jak z podrobného odůvodnění § 10 bude patrné, toliko za věc zákona tiskového, nýbrž též za důležitou otázku sociální. Jinak se však rozšiřování a vydávání tiskopisů, zejména pak časopisů úplně uvolňuje a nečiní nikde, jako tomu bylo dosud, závislým na jakémkoliv povolování úřadů. Stanoví - li osnova přece některá nutná omezení, děje se tak toliko k ochraně jiných důležitých veřejných zájmů, jichž třeba dbáti neméně než svobody tisku. Preventivní opatření proti cizím časopisům a proti časopisům a periodickým dílům ohrožujícím mládež jsou plně odůvodněna jednak výjimečným postavením cizích časopisů, jednak ochranou důležitých veřejných statků. Ostatně jsou taková opatření podle osnovy svěřena přímo ústředním úřadům a je i jinak postaráno dostatečnými zárukami o to, aby jich nemohlo býti zneužito.

Osnova se musila postarati také o to, aby větší svobody tisku nemohlo býti zneužito. Tomuto nebezpečí snaží se osnova především čeliti ustanoveními o pravdivosti časopiseckých zpráv a o ochraně mládeže. Témuž účelu má sloužiti též nová úprava trestní ochrany cti, která - je vyhrazena zákonu zvláštnímu. Vedle toho musila ovšem osnova dbáti toho, aby tisk zachovával omezení projevu mínění, jež stanoví zákony trestní. K zabezpečení tohoto cíle směřují ustanovení pořádková a ustanovení o trestní odpovědnosti za obsah tiskopisu.

Než právě pokud jde o trestní odpovědnost za obsah tiskopisu, třeba uvážiti, že meze volného projevu mínění bude sotva kdy možné vymeziti v trestních zákonech způsobem tak přesným, aby byl úplně zamezen takový výklad zákona, který zákonodárcem zamýšlen nebyl. Právě proto nutno se přičiniti o to, aby této skutečnosti nemohlo býti zneužito k potlačení kritiky. Je nutné omeziti přípustnost zabavení úřady správními na míru nezbytně nutnou a soudní řízení, v němž se přezkoumává přípustnost takového zabavení, vybaviti většími zárukami správného nalézání práva.

Nejvýznamnější zárukou svobody tisku však je, že souzení trestných činů spáchaných tiskem, když ne v první, tož aspoň v odvolací stolici se svěřuje soudům, v nichž má býti zastoupen živel laický, a to takovou měrou, aby nemohl býti zatlačen do úlohy podřadného činitele.

II. Podrobné odůvodnění.

HLAVA PRVNÍ. Ustanovení obecná.

V první hlavě vymezuje osnova důležité obecné pojmy tiskového práva (tiskopisu, časopisu, tiskaře, vydavatele, vlastníka tiskopisu, místa vydání, rozšiřování a pod. ) a podává některá ustanovení všeobecná.

§ 1.

Podobně jako četné cizí zákony, klade také osnova v čelo zákona zásadu o svobodě tisku, zabezpečené § 113 úst. list. Bylo sice poukazováno na to, že zásada ta je samozřejmá. Než osnova nepovažuje přece její vytčení za bezvýznamné. Má jí býti vyjádřeno, že správními opatřeními nelze ukládati tisku jiná omezení, než jaká zákon připouští, a že jsou tedy vyloučena opatření omezující tisk contra legem, i taková, která by byla vydána praeter legem. V dalších ustanoveních osnovy jsou v podrobnostech rozvedena ona omezení tiskové svobody, která připouští tiskový zákon sám. Nejsou to arci omezení jediná. Jiná třeba hledati v obecných zákonech trestních a v zákonech dalších, jako na př. v zákoně o nekalé soutěži, o právu původském atd. Zásadou však je, že veškerá tato omezení, ať se týkají svobodného projevu mínění tiskem (§ 117 úst. list. ), či svobodné výroby nebo rozšiřování tiskopisu, ať jde

o omezení přímá či nepřímá, jsou možná jen v mezích zákona.

Za jakých podmínek a v jakých mezích může býti svoboda tisku omezena v době mimořádných událostí (§ 113, odst. 3. úst. list. ), stanoví zákon o mimořádných opatřeních ze dne 14. dubna 1920, č. 300 Sb. z. a n., jehož ustanovení zůstávají ovšem

i nadále v platnosti, jak k vyvarování všech pochybností ustanovuje § 89, odst. 3.

§ 2.

Základním pojmem tisícového zákona je pojem tiskopisu. Jeho vymezením určuje se zároveň rozsah věcné účinnosti tiskového zákona.

Osnova vymezuje tento pojem v souhlase s novějšími tiskovými zákony (viz též § 2 uh. tisk. zák. ) odchylně od § 4 býv. rak. tisk. zák. a čl. II. úvoz. úst. k trestnímu zákonu z r. 1852, chtějíc jasněji vyjádřiti, že nezáleží na hodnotě obsahu, nýbrž že tiskopisem může býti každý spis, vyobrazení nebo hudebnina, tedy jakýkoliv myšlenkový obsah, vyjádřený písmem neb obrazem.

Na rozdíl od německého tiskového zákona, ale v souhlase s rakouským tiskovým zákonem nevyjímá osnova z tohoto pojmu ani hudebniny bez textu nebo slovního doprovodu. Nelze seznati, proč by i hudebniny při své kulturní hodnotě neměly býti opatřeny povinnými údaji (§ 19) nebo proč by měly býti vyňaty z povinnosti odvádění povinných výtisků (§ 25). Zbytečným by arci bylo podrobovati je všem ustanovením tiskového zákona. Proto je osnova vyjímá z povinnosti předkládání úředních výtisků (§ 24).

Pokud jde o způsob rozmnožení, přihlíží osnova k rozmachu mechanického rozmnožování spisů v posledních desetiletích tím, že dělí tiskopisy na dvě skupiny: tiskopisy vyrobené tiskem v běžném slova smyslu, t. j. knihtiskem, ocel otiskem, měditiskem, kamenotiskem, dřevotiskem, atd., a na tiskopisy vyrobené jiným mechanickým, chemickým nebo podobným způsobem, zejména fotograficky. Výrobky tisku ve vlastním slova smyslu mají se podle osnovy pokládati za tiskopisy bez ohledu na počet vyrobených výtisků vždy, jsou-li rozmnoženy, poněvadž tento způsob rozmnožování slouží zpravidla výrobě tiskopisů určených k rozšiřování. Naproti tomu výrobky rozmnožené jiným uvedeným způsobem mají se pokládati za tiskopisy jen tehdy, když byly rozmnoženy ve větším počtu a jsou též určeny k tomu, aby většímu počtu osob byla poskytnuta možnost, aby z nich samých seznaly jejich obsah, tedy aby byly rozšiřovány. Přitom se nečiní rozdíl, zda tiskopis je určen k rozšiřování již podle povahy věci či vůlí určité osoby, a zda je určen k rozšiřování již od počátku

či teprve dodatečně. Tím se zpravidla, ač i tu je výjimka možná, vylučují z pojmu tiskopisu proklepy zhotovené psacím strojem, které dosavadní judikatura (rozh. č. 2139 Sb. n. s. ) doslovným výkladem platného tiskového zákona k tiskopisům počítá, třeba v převážné většině případů lze je co do účinku klásti na roven nanejvýše rozšiřovaným spisům.

Do definice byly pojaty i fotografie, které již podle dosavadního práva byly přes původní pochybnosti počítány k tiskopisům. Při značném rozšíření fotografických výrobků určených k rozšiřování je to nezbytné.

že by tímto vymezením pojmu tiskopisu byl rozsah tohoto zákona nad praktickou potřebu rozšiřován, netřeba se obávati, neboť zákon vylučuje dále ještě celou řadu tiskopisů z pořádkových ustanovení vůbec (viz § 29), neb aspoň z určitých ustanovení pořádkových (viz § 20). Ustanovení třetí hlavy osnovy mají se ovšem vztahovati i na takové tiskopisy.

Při rozmachu moderní techniky není tiskopis jediným prostředkem hromadného šíření myšlenky. Třeba vzpomenouti jen radiotelegrafie a kinematografie, abychom si uvědomili novodobé prostředky taliového hromadného působení. Třeba však tyto prostředky mají co do svých účinků mnoho společného s tiskopisy ve smyslu tohoto zákona, přece lze tu pozorovati určité rozdíly, které nečiní žádoucím, aby pojem tiskopisu, beztak již zákonem proti obvyklému toho slova smyslu značně rozšířený, byl ještě dále rozšiřován.

Pokud jde o radiotelefonii, jeví se podstatný rozdíl v lom, že přes hromadné šíření projevu nejde tu o projev trvalý, na hmotné látce ztělesněný a proto kdykoliv znovu přístupný. Projevy takové lze spíše srovnati s ústními projevy před shromážděním nebo před zástupem. Také povaha věci vyžaduje tu zcela jiných opatření k uplatnění veřejných zájmů, než jaká poskytuje zákon tiskový. V tom směru je o ochranu veřejného zájmu postaráno platnými zákony o radiotelegrafii a radiotelefonii, že v tomto zákoně není potřebí nějakého výslovného ustanovení, je samozřejmé, poněvadž projevy tímto způsobem šířené, nejsouce ztělesněny jako roz-

množeniny, nespadají vůbec pod pojem tiskopisu.

Jinak je tomu u snímků kinematografických, snímků pro předvádění skioptikem, papírových, dřevěných nebo kovových desek sloužících k reprodukci mechanickými nebo elektrickými piány atd. Tyto rozmnoženiny, pořízené mechanickým nebo chemickým nebo obojím takovým způsobem a určené k rozšiřování, by bez výslovného ustanovení spadaly pod pojem tiskopisu a platila by tudíž i o nich ustanovení tohoto zákona. Osnova je vylučuje v § 89 výslovně z věcné účinnosti zákona

o tisku, poněvadž je tu přece jen podstatný rozdíl. Rozšiřuje-li se tiskopis, poskytuje se většímu počtu osob možnost, aby z něho samého, svými smysly přímo a bez dalších prostředků seznaly jeho obsah. Naproti tomu snímky kinematografické atd. vyžadují k obvyklému rozšiřování svého obsahu dalších reprodukčních zařízení, jimiž se teprve umožňuje, aby obecenstvo vlastním postřehem seznalo jejich obsah. Bylo by tudíž spíše na místě srovnávati je v tomto směru s tiskovou sazbou, štočkem nebo fotografickým negativem. Také by bylo obtížné podrobiti tyto výrobky všem ustanovením tiskového zákona a třeba tudíž vyhraditi úpravu právních poměrů, jich se týkajících, ustanovením zvláštním.

Toliko pokud jde o gramofonové desky připouští osnova v § 88, odst. 2, aby ustanovení zákona o tisku bylo s určitými odchylkami užito i na ně. Tak je tomu

i podle § 2 uh. tisk. zák. a stěží by se asi naskytla jiná, Vhodnější příležitost upraviti různé právní otázky týkající se těchto rozšířených výrobků. Kromě toho lze, jak je patrné a úchylek uvedených v § 88, odst. 2, rozšířiti ustanovení tiskového zákona na gramofonové desky bez značných obtíží.

Význačné místo mezi tiskopisy zaujímají periodické tiskopisy neboli, jak je osnova zkráceně nazývá, časopisy, k nimž se počítají i noviny. Zvláštní postavení časopisů mezi ostatními tiskopisy a v důsledku toho i zvláštní ustanovení o nich jsou odůvodněna pravidelnou anonymitou původce a Často velmi složitým vlivem osob na jejich redakci, vydávání a tisku zúčastněných na obsah časopisu. To má za následek obtíže při zjišťování odpovědnosti za trestné činy, spáchané jejich obsahem. K tomu přistupuje konečně i značný vliv, který právě

časopisy svým rozšířením a svou periodicitou vykonávají na veřejné mínění, z velké části je vůbec vytvářejíce. Každý tiskový zákon musí proto obsahovati celou řadu zvláštních ustanovení toliko pro ně platných.

Z tohoto důvodu je nutné vymeziti nejprve pojemčasopisu. Osnova činí pojem ten závislým jako dosud na opětném vydávání, a to nejméně desetkrát do roka. Ta okolnost, že určité číslo nebylo vydáno v pravidelné lhůtě, nebo že bylo vydáno několik čísel najednou, nemění ničeho na povaze tiskopisu jako časopisu. Naproti tomu nebylo shledáno nutným rozšiřovati pojem ten na periodické publikace vycházející v obdobích ještě řidších nebo neomezovati je takovým způsobem vůbec, jak činí na př. nynější zákon rakouský. Rozhodným tu pro osnovu bylo, že tiskopisy, které vycházejí v obdobích ještě delších, nemají již zpravidla onoho, ze stálého opětování vyplývajícího vlivu na veřejné mínění, a některá ustanovení jako na př. tisková oprava pozbyla by při příliš značných obdobích, která uplynou mezi vydáváním jednotlivých čísel, významu.

K časopisům náležejí pojmově též novinářské korespondence. Zvláštní ustanovení o předkládání úředních výtisků novinářských korespondencí, které se dodávají výhradně časopisům, obsahuje § 24.

že nelze k časopisům počítati díla vydávaná v sešitech nebo ve svazcích, třeba v pravidelných obdobích ne delších než jaká zákon stanoví pro časopisy, když dílo tvoří celek o sobě nebo když jednotlivé svazky tvoří takový celek nesouvisejíce navzájem ani svým obsahem, ani zjevnou úpravou, vytýká osnova zvláště, neodchylujíc se v podstatě od ustanovení § 7, odst. 2. býv. rak. tisk. zák.

Také pokud jde o přílohy časopisu, neodchyluje se osnova přes svou kratší dikci od ustanovení § 7, odst. 3. a 4. býv. rak. tisk. žák. Zda má býti příloha, která nevyhovuje podmínkám v zákoně stanoveným, považována za tiskopis neperiodický či za časopis, posouditi třeba zvláště, podle ní samé. Osnova považovala to za samozřejmé a nepřevzala proto ustanovení § 3, odst. 4. uh. tisk. žák. o tom, kdy má býti samostatná příloha považována za periodický tiskopis.

§3.

V § 3 vymezuje osnova pojem nejdůležitějších osob zúčastněných na výrobě a vydání tiskopisů, neboť ukládá těmto osobám určité povinnosti a odpovědnost, nebo jim přiznává určitá práva při nejmenším povahy procesní.

Je to především tiskař. Jemu ukládá osnova jednak majetkové ručení (§ 4), jednak i jiné povinnosti na př. povinnost předkládati úřední výtisky, dbáti za určitých podmínek, aby obsahem neperiodického tiskopisu nebyl spáchán zločin nebo přečin atd. Je samozřejmé, že majetkové ručení, jak je má § 4 na mysli, může postihnouti toliko podnikatele, tedy vlastníka podniku, v němž byl tiskopis vyroben, nebo jeho pachtýře. To však může platiti toliko pro podniky, které jsou k výrobě tiskopisů přímo určeny, tedy tiskárny, fotografické ateliery a jiné rozmnožovací podniky. Složitá a těžko zjistitelná účast různých činitelů při výrobě tiskopisu v takových podnicích činí, stejně jako je tomu u podniku časopiseckého, nutným, aby povinnosti a odpovědnost byly uloženy určité osobě, jejíž úkolem je pak dbáti pod vlastní odpovědností toho, aby předpisů zákona bylo v podniku dbáno. Jinak je tomu tehdy, když tiskopis nebyl vůbec vyroben v takovém podniku, nebo byl vyroben v podniku, který podle své povahy není určen k výrobě tiskopisů. V tomto případě třeba považovati za tiskaře toho, kdo tiskopis vyrobil.

Kromě majetkového ručení ukládá osnova tiskaři pod trestní odpovědností také plnění určitých povinností. Podle trestního práva dosud platného může však býti trestně odpovědnou činěna toliko osoba fysická. Proto ustanovuje osnova, že v případech, kdy tiskařem, tedy vlastníkem nebo pachtýřem podniku je osoba hromadná (osoba právnická nebo sdružení osob, které není právnickou osobou), mají tyto uvedené povinnosti a odpovědnost ony fysické osoby, které jsou podle zákona, podle stanov nebo podle úmluvy povolány je zastupovati.

Konečně třeba počítati také s tím, že provozování podniku je svěřeno odpovědnému zástupci (§ 55 živn. ř., § 71 živn. zák. ). Stalo-li se tak, zůstává sice i nadále tiskařem vlastník nebo pachtýř podniku, avšak jeho povinnosti i odpovědnost má odpovědný zástupce. Totéž platí, když z ně-

kolika osob, které jsou oprávněny zastupovati osobu hromadnou, bylo provozování podniku svěřeno jen některé z nich.

Význačné postavení v tiskovém právu zaujímá též vydavatel. Pojem vydavatele je v theorii dosti nejasný, aniž by však tato nejasnost byla působila praxi v převážné většině případů zvláštní obtíže. Platné tiskové zákony se rovněž rozcházejí. Kdežto bývalý rakouský tiskový zákon operuje s pojmem nakladatele a s pojmem vydavatele jen u časopisů, zná uherský tiskový zákon jen vydavatele, a to jak u časopisů, tak i neperiodických tiskopisů. Hledíc k povinnostem a odpovědnosti, které se v tiskovém zákoně vydavateli ukládají, má osnova za to, že vystačí i u neperiodických tiskopisů úplně s vydavatelem. Vydavatelem je ten, kdo vykonal onu rozhodnou a pro tiskové právo významnou činnost, pro kterou právě mu mají býti určité povinnosti a odpovědnost uloženy. Má jím býti proto osoba, která tiskopis vydala, t. j. rozhodla, že se má začíti rozšiřovati. Převzetí péče o vytištění a rozšíření tiskopisu, t. j. činnost nakladatele, nemůže býti považováno vždy za rozhodné. Má-li na př. nakladatel hotový spis ve skladišti a neodhodlává se z jakékoliv příčiny k jeho vydání a převezme-li po letech celý náklad od něho jiný nakladatel, který pak spis vydá, bude zajisté vydavatelem tento a nikoliv onen. S tohoto hlediska je tudíž vydavatelem i ten, kdo převzal tisk do komise (nakladatel komisionář) a nikoliv původce spisu hradící útraty vydání.

Poněvadž i vydavatel může provozovati svůj podnik odpovědným zástupcem nebo jej může propachtovati a poněvadž i vydavatelem nemusí býti vždy osoba fysická, bylo nutné stanoviti, že o něm platí v těchto případech táž ustanovení, jako o tiskaři.

Konečně ukládá osnova v určitých případech odpovědnost i vlastníku časopis u (§ 21) a přiznává vlastníku tiskopisu vůbec určitá procesní práva, a nárok na náhradu škody způsobené bezprávným zabavením (§ 65). Z povahy těchto povinností a práv plyne, že za vlastníka tiskopisu třeba považovati toho, na jehož účet se tiskopis vydává.