velkých bankách budou členové dozorčí rady příliš zavaleni prací, jednak k tomu, že snadno by mohl během funkčního období resignacemi nebo úmrtími počet členů dozorčí rady klesnouti pod pět, takže by pak odpovědní funkcionáři banky, aby se vyhnuli trestnímu stíhání podle § 30 a) (ve znění čl. XXXIII), musili svolati mimořádnou valnou hromadu, která je značně nákladná. První námitku nemohl ústavně právní výbor uznati za přesvědčivou. Postavení dozorčí rady se osnovou do značné míry mění a přidávají se jí funkce velmi významné a odpovědné. Ale tyto funkce lépe bude moci plniti orgán o menším počtu členů, jenž se bude často scházeti a jejž bude snadno možno svolati i k schůzím mimořádným, než těžkopádný (a nákladný) sbor o mnoha členech. Co se týká druhé námitky, konstatuje ústavně právní výbor, že podle zákonných předpisů není zásadních překážek, aby se na valné hromadě zvolily vedle členů dozorčí rady další osoby, jež by nastoupily na místo určitého člena, který by před koncem svého funkčního období zemřel, resignoval nebo z jiného důvodu členem dozorčí rady býti přestal. Této možnosti zejména bude moci užíti většina pro případ, že by menšina, vystoupivší podle odst. 4. s nárokem na jednoho člena dozorčí rady, do 14 dnů po valné hromadě nesložila do jednotlivé úschovy předepsané množství akcií nebo že by během funkčního období svého zástupce v dozorčí radě úschovu vypověděla nebo akcie z části vybrala a na původní úhrnnou jmenovitou hodnotu nedoplnila (odst. 6).

Změnou provedenou v odst. 2. pod a) bylo nutno přihlédnouti k novému obsahu § 8 a) (ve znění čl. XX). Se zřetelem na rozdíl mezi postavením a funkcemi výkonných orgánů (představenstva a vedoucích úředníků) banky na jedné a jejích kontrolních orgánů (dozorčí rady a kontrolního oddělení) na straně druhé nezdálo se nutným prohlásiti, že členství v Národním shromáždění jest neslučitelno se členstvím v dozorčí radě, pokud se týká (viz čl. XXIV, odst. 1), s funkcí přednosty kontrolního oddělení.

V témž odst. 2. pod c) odkázáno bylo na § 36, odst. 5. (ve znění čl. XXXIV), v němž jest definován pojem závislého podniku.

Se zřetelem na změny provedené ve čl. XVIII, XIX a čl. XXXIV, odst. 4., bylo

nutno vrátiti se v odst. 3. v podstatě k původnímu znění § 11, odst. 3., zákona č. 239/1924 Sb. z. a n.

Podrobně bylo uvažováno také o tom, zdali nové znění odst. 4. znamená zlepšení práva menšiny na zastoupení v dozorčí radě proti nynějšímu právnímu stavu. Sluší přiznati, že podmínky určené vládní osnovou pro uplatnění minoritního práva jsou dosti přísné, na druhé straně však nelze přehlížeti, že při navrhovaném počtu členů dozorčí rady (5 až 7) nelze dobře minoritní právo přiznati menšině, která neslučuje ani jednu pětinu akciového kapitálu, a že menšinové právo navrhované vládní osnovou nelze kombinovati s ochranou menšiny representující určitou kvótu hlasů na valné hromadě přítomných nebo zastoupených. Ostatně menšiny, jež se na valné hromadě objeví zcela nahodile, zvláštní ochrany jistě nezasluhují. Návrat k původnímu znění § 11, odst. 4., zákona č. 239/1924 Sb. z. a n., jenž také s některých stran byl navrhován, podle mínění ústavně právního výboru byl by proti vládní osnově vlastně krokem zpět; v praksi ukázalo se totiž ustanovení dosavadní zcela ilusorním, neboť většina prostě nedala dojíti k tomu, aby se na téže valné hromadě volili zároveň alespoň tři členové dozorčí rady.

Změna v první větě odst. 7. vyvolána byla snahou přizpůsobiti tekst změněnému znění čl. I a VIII. Druhá věta byla doplněna ustanovením, že členům dozorčí rady může býti přiznána i přiměřená náhrada cestovních výdajů; tímto doplňkem hledí se zabrániti omylnému výkladu, že i takový peníz bankou placený spadá pod pojem "jiných odměn, darů nebo prospěchů", a s takovým výkladem spojenému nežádoucímu důsledku, že členové dozorčí rady by se vyhýbali kontrolování dlužnických podniků na místě samém.

Ke čl. XXIII:

Změna odst. 2. zde novelovaného §u 12 má za účel vytknouti přesněji povinnosti dozorčí rady a její práva proti představenstvu. O případu ručení podle § 17 stala se výslovná zmínka, aby bylo zaručeno, že se představenstvo a revisní oddělení revisního a důvěrnického společenstva co nejdříve dovědí o škodách, na které uvedený § 17 míří (srv. výklad ke čl. XXVI).

Ke čl. XXIV:

Proti odst. 2. vládní osnovy vzneseny byly vážné námitky vytýkající, že téměř naprosté podřízení členů kontrolního oddělení dozorčí radě zavádí do organisace akciové banky nebezpečnou "dvojí kolej". Myšlenka, ze kontrolní oddělení má býti nástrojem dozorčí rady, nemůže dobře býti

- nemá-li býti organisace banky rozrušena

- provedena až do těch důsledku, že by členové kontrolního oddělení v zásadních směrech byli úphiě vyňati z jakékoliv pravomoci představenstva. Zájem dozorčí rady, aby kontrolní oddělení bylo náležitě obsazeno způsobilými silami, dostatečně jest chráněn tím, že povolání členů tohoto oddělení i určení jejich požitků (počítajíc v to i mimořádné odměny) může představenstvo provésti jen v dohodě s dozorčí radou. Nové znění také výslovně pamatuje na případ, že by k dohodě nedošlo, a určuje, jakým způsobem se pak věc rozřeší. O odvolání z kontrolního oddělení rozhoduje vlastně dozorčí rada, neboť na její žádost musí představenstvo odvolání provésti. V zájmu řádného výkonu kontroly jsou členové kontrolního oddělení chráněni proti jakýmkoli šikanám správních orgánů banky, již mají kontrolovati, a i k disciplinárnímu řízení proti nim jest přibrati přiměřeným způsobem dozorčí radu. Neznamená tedy usnesení ústavně právního výboru oproti vládní osnově žádné podstatné zeslabení ochrany a neodvislosti členů kontrolního oddělení.

Ke čl. XXV.

Vypuštění vety 2.. a doplnění závěrečných slov v ě t y 1. vládní osnovy souvisí se změnami provedenými v § 12, ods. 2., ve znění čl. XXIII. Bylo uznáno za zbytečné opakovati v § 15, co se podává již v § 12..

Ke čl. XXVI.

V odst. 1. byla doplněna slova "instrukcemi na jeho základě vydanými", aby jasně bylo vyjádřeno, že členové správních a dozorčích orgánů banky a její vedoucí úředníci jsou odpovědni také za porušení interních předpisů, jimiž na základě jednacího řádu je upraveno rozdělení funkcí mezi jednotlivé činitele banky a určeny směrnice pro jejich úřadování; ostatek jest tento doplněk nutným také pro tekstovou konfor-

mitu s ustanoveními § 12, odst. 2. a § 15 (ve znění čl. XXIII a XXV). Změnou závěrečných slov odst. 1. má býti jen přesněji vyslovena myšlenka dosavadního tekstu.

V odst. 4. se co do počátku tříleté promlčecí lhůty neklade již důraz na vědomost přednosty revisního oddělení o škodě a osobě škůdcově. Stačí vůbec vědomost revisního oddělení, t. j. některého z jeho zaměstnanců; interními předpisy o službě v revisním oddělení bude o to postaráno, aby se o případech § 17 včas dověděl přednosta oddělení nebo jiný jeho vedoucí činitel. Doplněním § 12, odst. 2., ve znění čl. XXIII pak je zajištěno, že revisní oddělení bude včas informováno o všech případech § 17 a že tedy počátek promlčecí lhůty proti tomuto oddělení nebude na příliš dlouhou dobu odsunut.

Ke čl. XXVII:

Ustanovení odst. 1. § 17 a) vládní osnovy ústavně právní výbor škrtl, neboť je nepovažuje za vhodný prostředek k cíli, jehož se podle důvodové zprávy vládní osnovy jím mělo dosáhnouti (t. j. umožniti revisním orgánům čas ku přezkoušení správnosti bilančního zisku).

Snaha vládní osnovy zabrániti tomu, aby vedoucí funkcionáři banky využívali svého postavení k smluvnímu zajištění nepoměrně výhodných podmínek jak co do trvání služebního poměru tak co do výše požitků, byla sice všeobecně uznávána za správnou, ale proti jejímu provedení v § 17 a), odst. 2. byly vzneseny ve výboru námitky, jejichž závažnost nebylo možno neuznati. Jest především otázka, zda osoby opravdu schopné byly by ochotny vzíti na sebe nejodpovědnější funkce v bance, vyžadující značného rozhledu a bystrosti a i velkého napětí duševních a fysických sil, když by musily počítati s tím, že budou - třebas bez jakéhokoliv důvodu - po krátké výpovědi svého místa zbaveny. Sotva lze pochybovati, že by se takové osoby snažily vyrovnati nejistotu svého služebního poměru značnými materiálními výhodami, takže by řešení navrhované vládní osnovou na konec mohlo vésti k pravému opaku toho, čeho se chtělo dosáhnouti, neboť by mohlo přispívati spíše ke zvýšení než ku snížení osobních výdajů na vedoucí funkcionáře. Jistě nelze ani pustiti se zřetele, že by první věta § 17 a), odst. 2., vládní osnovy mohla míti

nepříznivý vliv na postavení ostatních zaměstnanců banky, jimž by se asi jen nesnadno podařilo, aby se domohli zvláště co do délky výpovědní doby podmínek příznivějších, než které osnova donucujícím způsobem (odst. 8) předpisuje pro služební poměry úředníků vedoucích. Vycházeje z těchto úvah, změnil ústavně právní výbor uvedenou první větu v ten smysl, že připouští, aby se Členy představenstva se služební smlouvou a s vedoucími úředníky banky byla uzavřena smlouva i na určitou dobu, nikoli však na dobu delší než dvou let, a že prodlužuje při smlouvách na neurčitou dobu uzavřených lhůtu výpovědní na šest měsíců; smluviti kratší lhůtu výpovědní jest ovšem dovoleno, a není-li ve smlouvě o výpovědní lhůtě nic ustanoveno, platila by podpůrná výpovědní lhůta zákonná, tedy na př. na území, v němž platí zákon o obchodních pomocnících č. 20/1910 ř. z., šestinedělní výpovědní lhůta kvartální. Ustanovení, o němž právě byla řeč, zařaděno bylo jako odst. 1. § 17 a). Dále se dává vedoucím úředníkům banky jistá ochrana před přílišnou existenční závislostí na představenstvu doplněním odst. 3. v ten rozum, že i k zrušení jejich služebního poměru (ať výpovědí, pensionováním nebo okamžitým propuštěním) je potřebí výslovného předchozího svolení dozorčí rady.

Navrhováno bylo také, aby se změnila druhá věta odst. 2. § 17 a) vládní osnovy (nyní odst. 2. ) v tom smyslu, že by při skončení služebního poměru členů představenstva a vedoucích úředníků nezanikalo vždy automaticky jejich členství ve správních a dozorčích orgánech podniků, v nichž banku zastupují, nýbrž že by, aspoň při určitých druzích skončení služebního poměru, jim zůstalo členství v koncernových podnicích zachováno. V tom směru však změna nebyla uznána za nezbytnou se zřetelem k tomu. že i podle vládní osnovy má banka možnost, aby na př. vedoucího úředníka, jenž je pensionován nebo ze služeb banky vystoupí po výpovědi, hned zase - arciť se svolením dozorčí rády - vyslala za sebe do správního nebo dozorčího orgánu koncernového podniku.

V odst. 5. § 17 a) byla doplněna první věta vládní osnovy v tom smyslu, že do maximálního počtu funkcí se nepočítají funkce v podnicích, jejichž hlavní sídlo jest v cizině; tím se dociluje konformity s novým předpisem odst. 2. čl. XX. Jinak bylo pone-

cháno toto ustanovení vedle právě zmíněného nového předpisu, neboť se zdá spravedlivým, aby vedoucí úředníci banky byli v kumulaci funkcí více obmezeni než volení členové societérních orgánů.

V § 17 b) byl změněn odst. 3., aby přesněji vymezena byla legitimace k podání návrhu, jmenovitě v poměru mezi představenstvem a dozorčí radou.

Odst. 9. byl doplněn ustanovením, že za podmínek a způsobem v § 17 b) naznačeným lze snížiti i pensijní požitky placené ze speciálních pensijních fondů a zařízení, pokud neúměrně zkracují práva a nároky ostatních zaměstnanců nebo jejich pozůstalých vůči tomuto fondu nebo zařízení. Speciálními fondy a zařízeními jsou v tomto odstavci, jak zvolený tekst jasně naznačuje, míněny fondy a zařízení oddělené a spravované podle čl. XLVIII (nyní čl. L) osnovy; z důvodů legislativně-technických nebylo možno tento článek, který stojí mimo rámec zákona č. 239/1924 Sb. z. a n., přímo v § 17 b) odst. 9., citovati, a proto bylo třeba opakovati znaky, jimiž jsou řečené fondy a zařízení charakterisovány. Přijatý doplněk dává výraz myšlence, že podobné fondy a zařízení mají poskytovati úměrné nároky a zaopatřovací požitky všem zaměstnancům banky. Pensijní požitky členů představenstva se služební smlouvou a vedoucích úředníků, které tuto úměrnost porušují a ostatní zaměstnance zkracují, jsou proto podrobeny snížení podle § 17 b) stejně jako pensijní požitky, které jdou na vrub režie banky (počítajíc v to požitky jdoucí na vrub fondů speciálně nehrazených), přes to že ztráty, jež banka utrpěla, oněch speciálních fondů nebo zařízení se nedotkly.

Ke čl. XXVIII:

Změna odst. 1. je důsledkem změny provedené ve čl. XV a XVII, kde byly akciovým společnostem na roven postaveny komanditní společnosti na akcie. Vzhledem na tuto změnu třeba také v § 22, odst. 1., zákona (ve znění čl. XXIX) mezi akciové společnosti počítati i společnosti komanditní na akcie.

Ke čl. XXXI:

ústavně právní výbor v zásadě přijal myšlenku vládní osnovy, že při uspořádání služebních poměrů zaměstnanců revisního

oddělení má míti rozhodující slovo ministerstvo financí, třebas tyto osoby jsou zaměstnanci revisního a důvěrnického společenstva. Vhodným bylo však uznáno ustanoviti, že před sjednáním i zrušením služebních smluv s těmito zaměstnanci má ministerstvo financí slyšeti zástupce zaměstnavatele, t. j. představenstvo společenstva.

Ke čl. XXXII:

Bylo navrhováno s některých stran, aby se v tekstu přímo vytklo, že v instrukci o provádění revisí, k jejímuž vydání jest ministerstvo financí zmocněno ustanovením § 28, odst. 1., mohou býti obsaženy jen všeobecné předpisy o výkonu revisí, a že tedy nepřísluší ministerstvu financí udíleti revisnímu oddělení zvláštní pokyny

o tom, jak se má prováděti revise u určité banky, ústavně právnímu výboru nezdá se tato změna nutnou, neboť podle jeho přesvědčení ani znění vládní osnovy nedopouští výklad, jehož se navrhovatelé obávají.

Ke čl. XXXIII:

Čl. XXXIII obsahuje v §§ 30 až 30 c) novou úpravu správních přestupků, spočívajících v podstatě v přestoupení příkazů a zákazů zákona č. 239/1924 Sb. z. a n. v jeho novém znění, novelisuje § 31 téhož zákona a přináší v §§ 32 až 35 f) novou úpravu některých soudně trestných činů týkajících se peněžnictví. Podotknouti bylo by jen, že § 35 d, odst. 1. a 4. týkají se

i přestupků správních.

Při projednávání trestních ustanovení řídil se ústavně právní výbor vůdčí zásadou, že k zabezpečení ustanovení tohoto zákona a řádného hospodaření v peněžních ústavech jest sice potřebí také přiměřených trestních sankcí, že však skutkové podstaty trestních činů, jejich stíhání i tresty musí býti upraveny tak, aby neodrazovaly poctivých lidí od účasti ve vedení peněžních ústavů a neomezovaly zbytečně na škodu veškerého podnikání onu volnost, které jest při řádném obchodování a poskytování úvěru nutně potřebí.

S tohoto hlediska usnesl se ústavněprávní výbor navrhnouti především některá další zmírnění ve prospěch lidového peněžnictví. Stalo se tak snížením vyšších hranic trestních sazeb v §§ 30 c)

a 35 c). Podle znění navrženého výborem má býti vyšší hranice trestních sazeb u správních přestupků pro malé ústavy lidového peněžnictví snížena s 5. 000 Kč na 2. 500 Kč, a osnovou původně navržená vyšší hranice trestní sazby má býti zachována toliko pro případy, že se vinník dopustil několika správních přestupků podle tohoto zákona nebo byl již pro některý takový přestupek potrestán. U soudně trestných činů má býti rovněž vyšší hranice sazby peněžitých trestů pro uvedené ústavy i tam, kde by jinak převyšovala 20. 000 Kč, snížena na tuto částku.

Kromě toho vyhověl ústavně právní výbor aspoň částečně požadavku vznesenému vrcholnými organisacemi lidového peněžnictví, aby správní přestupky byly stíhány toliko na návrh příslušného revisního nebo dozorčího orgánu. Uváživ však, že povaha jen některých správních přestupků opravňuje takový požadavek, vložil ústavně právní výbor příslušné ustanovení do nového odstavce třetího § 30 a), v němž jsou nyní vypočteny ony přestupky, které lze stíhati toliko na návrh dohlédacího úřadu veřejné správy anebo revisního svazu, úřadu nebo soudu povolaného ustanoviti revisora. Při této úpravě hrozí však nebezpečí, že by uvedené přestupky mohly býti promlčeny dříve, než oprávněný orgán podá návrh na stíhání. Proto bylo nutno stanoviti počátek promlčecí doby tak, aby takové předčasné promlčení bylo vyloučeno.

Kromě toho zkrátil ústavně právní výbor znění § 30 a) tím, že sloučil jeho odstavce 2. a 3., jichž úvodní věta byla stejná, v odstavec jeden.

Při jednání o §§ 30 až 30 b) byly též vzneseny pochybnosti o dosahu trestní odpovědnosti odpovědných orgánů peněžních ústavů, kteří - jak na několika místech uvedených paragrafů se praví - zanedbáním povinné péče zavinili, že v ústavu došlo ke spáchání některého správního přestupku podle tohoto zákona. Zejména bylo dáváno v úvahu, aby trestní odpovědnost nastala v těchto případech toliko, když odpovědný orgán spáchání přestupku zabrániti mohl. ústavně právní výbor nepovažoval tyto pochybnosti za oprávněné, ježto nemohl-li odpovědný orgán spáchání přestupku zabrániti přes to, že učinil vše, co bylo jeho povinností, aby spáchání přestupku bylo zabráněno, nelze o zanedbání

povinné péče mluviti. Pojeni zanedbání povinné péče jest i ve správním trestním právu běžný (viz rozh. nejv. správ, soudu č. 912, 21 a 6797/27). Předpokládá, že odpovědná osoba měla povinnost postarati se o to, aby v ústavu přestupky tohoto druhu nebyly páchány, a že zanedbánim této povinné péče zavinila, že ke spáchání přestupku přece došlo.

Z jiných změn bylo by se zmíniti o tom, že v § 33 byly trestní sankce na porušení mlěelivosti účelně omezeny na vyjevení takových věcí, které podle své obchodní povahy mají zůstati utajeny, a že v § 85 bylo příslušnými doplňky a změnami postiženo i vědomé obcházení zákazů v tomto paragrafu uvedených.

Pronikavé kritice různých stran bylo podrobeno ustanovení § 35 a). Tomuto ustanovení vládního návrhu bylo vytýkáno, že některé pojmy, jichž bylo užito k vymezení skutkové podstaty, jsou příliš široké a nejasné, že osnova postihuje trestem již vzdálenou možnost nebezpečí, že ústav nebude schopen platiti, tedy v podstatě i nebezpečí abstraktní, a že konečně u dozorčích orgánů postihuje trestem pouhé porušení povinností bez ohledu na to, zda takové porušení mělo v zápětí nějaké nebezpečí pro ústav. Zvláště pro tento paragraf byla odůvodněna obava, že osoby jen poněkud úzkostlivé budou se na škodu našeho peněžnictví vyhýbati odpovědným funkcím v peněžních ústavech, aby nebyly při nejmenším v nebezpečí trestního stíhání, a že při poskytování úvěru bude na škodu veškerého podnikání postupováno příliš úzkostlivě.

Tyto výtky nebylo možno odmítnouti, ačkoliv na druhé straně bylo uznáváno, že dosavadní ustanovení o trestnosti zaviněného úpadku nestačí, aby bylo dostatečně postiženo lehkomyslné hospodaření v peněžních ústavech a ohrožování obecné důvěry v tyto ústavy.

ústavně právní výbor rozhodl se proto formulovati skutkovou podstatu § 35 a) znova. Podle jeho návrhu nestačí k trestnosti pouhá možnost nebezpečí, nýbrž jest třeba, aby ústavu byly způsobeny odpovědnými osobami vědomě nebo z hrubé nedbalosti ztráty. Tyto ztráty musí býti tedy zaviněny, a to objektivně vážným porušením povinnosti, které pachatel měl

jako člen správního neb dozorčího orgánu, zmocněnec, vedoucí úředník neb likvidátor ústavu a musí dostoupit! takové výše, že samy o sobě nebo ve spojení s jinými ztrátami ohrožují schopnost ústavu platiti, t. j. (podle stálé judikatury nejvyššího soudu, jejíž právní věta byla tu pojata přímo do osnovy) schopnost ústavu uspokojiti veškeré věřitele v době přiměřené pravidlům řádného provozování ústavu, o nějž jde.

Touto formulací a škrtnutím zvláštních ustanovení o vyšší odpovědnosti dozorčích orgánů jest zažehnáno nebezpečí, že toto ustanovení by mohlo míti v praxi následky, jichž - jak napřed řečeno - by se bylo obávati.

Předepsati tu ještě povinné slyšení revisních orgánů jako znalců v trestním řízení znamenalo by zcela neodůvodněnou odchylku od zásad trestního řízení o důkazu znalci.

Změna skutkové podstaty § 35 a) měla za následek i změnu § 35 b). Nejasnosti není se třeba obávati, neboť i tu jde toliko o porušení oněch povinností, které vinník měl ve své vlastnosti jako odpovědný orgán ústavu.

U § 35 e) neuznal ústavně právní výbor za odůvodněné, aby následky spojené s trestním odsouzením nastávaly i při odsouzení pro celní nebo těžký přestupek důchodkový, a proto příslušné ustanovení škrtl. Zároveň bylo opraveno redakční nedopatření vládního návrhu, podle jehož znění nebyla stanovena žádná lhůta pro zánik následků spojených s odsouzením pro přestupek.

V § 35 f) shledal konečně ústavně právní výbor účelným vyloučiti jasnější formulací odst. 1. výklad, jakoby pokus byl možný i u deliktů kulposních, a naznačil zároveň způsobem pro laika přístupnějším pravý důvod ustanovení o trestnosti pokusu přečinů uvedených v tomto zákoně.

Ke čl. XXXIV:

Vládní osnova se nedotkla ustanovení § 36, odst. 1., zák. č. 239/1924 Sb. z. a n., v němž se vysvětluje, co sluší v tomto zákoně rozuměti představenstvem akciové banky. Po změně, provedené ve čl. XV, XVII a jinde, bylo nutno v cit. § 36, odst. 1., vysloviti, na který orgán se vztahují předpisy zákona o představenstvu při ko-

manditní společnosti na akcie. Tekst dosavadní byl zároveň doplněn tím, že při vysvětlení pojmu představenstva pro oblast, ve které platí zák. čl. XXXVII/1875, se vedle "ředitelství" uvádí i "správa, správní rada", neboť v četných stanovách jest orgán uvedený v § 182 cit. zák. článku označen některým z těchto názvů a tudíž mohly by vznikati pochybnosti, zda se i orgány takto pojmenované podrobují předpisům daným v zákoně č. 239/1924 Sb. z. a n. o představenstvu.

V odst. 2. bylo dodáno, že zvláštní ustanovení osnovy o členech představenstva se služební smlouvou neplatí pro ony bývalé zaměstnance banky, kteří dostávají pensijní požitky nikoli na vrub všeobecné režie banky, nýbrž výhradně na vrub speciálně hrazených pensijních fondů a zařízení. O zvoleném znění a jeho významu tu totéž platí, co bylo řečeno v poznámkách ke čl. XXVII, § 17 b), odst. 9.; zde však nezáleží na tom, do jaké míry kryjí ony pensijní fondy nebo zařízení nároky ostatních zaměstnanců. Navržené doplnění přijato bylo proto, že po oddělení pensijních fondů od ostatního jmění banky nebudou pensisté, odkázaní na takové fondy, vlastně nijak přímo závislí na hospodaření banky.

V odst. 5. byla škrtnuta závěrečná slova, jimiž byli za vedoucí úředníky prohlášeni všichni zaměstnanci peněžního ústavu, kterým byla udělena prokura. Po názoru ústavně právního výboru šlo by podobné ustanovení příliš daleko. Udělení prokury některému zaměstnanci peněžního ústavu samo o sobě nedává mu tolik vlivu na vedení ústavu, aby bylo možno pokládati každého prokuristu za vedoucího činitele a podrobovati jej všem předpisům daným v osnově o úřednících vedoucích. Uvedeným škrtem obnovuje se vlastně původní definice pojmu "vedoucí úředník", obsažená v původním § 17, odst. 4., zákona č. 239/1924 Sb. z. a n. Vzhledem k tomu domnívá se ústavně právní výbor, že pochybnosti, kterých nebylo při provádění tohoto zákona, nevyskytnou se ani v budoucnu, a že tedy jmenovitě nelze očekávati toho, s hlediska právního cítění nežádoucího následku, že by se za oddělení, jejichž přednosta jest podle zákonné definice vedoucím úředníkem, považovala i oddělení čistě manipulační (výpravna, spisovna a t. p. ); ostatně při akciových bankách bude možno na tuto věc pamatovati ve vládním

nařízení, jímž budou podle § 9, odst. 3. zákona (ve znění čl. XXI) určeny zásady jednacího řádu.

Po změnách provedených ve čl. XVIII a XIX (srv. i čl. XXII, odst. 2. ) bylo nutno vypustiti z odst. 4. výklad výrazů "příbuzný" a "švakr", jejž podávala vládní osnova v odst. 4., a místo toho vykládá se pojem "příslušníků rodiny", jehož se užívá na uvedených místech, a to odkazem na § 5 zákona o přímých daních č. 76/1927 Sb. z. a n.

Odst. 5. byl nově připojen ústavně-právním výborem. Vládní osnova užívala na několika místech výrazu "podnik na bance závislý", nikde však přesněji nevysvětlovala, co by se jím mělo rozuměti. Podle důvodové zprávy vládního návrhu míněn byl "podnikem na bance závislým" podnik náležející ke koncernu banky. Ale ani pojem "koncernového podniku" není po názoru ústavně-právního výboru do té míry vyhraněn, aby se ho dalo v zákoně užívati bez obav, že v praksi výklad bude někdy příliš široký a jindy příliš úzký. Zvláště se zřetelem k tomu, že otázka, zda jde o podnik "závislý" (koncernový), může býti prejudiciální pro užití trestních sankcí, považoval ústavně právní výbor za nutné pokusiti se o vytvoření co možná přesné definice tohoto pojmu. Oba momenty, jimiž se zpravidla operuje při výkladu "závislosti" podniků (kapitálová účast, úvěrové spojení), jsou v navržené definici uvedeny disjunktivně vedle sebe a při tom se ostře vytýkají hranice, za kterými ani kapitálová účast ani poskytnutí úvěru nemohou závislost podniku na bance nebo naopak odůvodniti.

Ke a XXXV:

Sice již v důvodové zprávě k předloze (str. 91) se vykládá, že zde dotčený pomocný zákrok státní, aby s ním byly spojeny účinky podle ustanovení hlavy čtvrté, musí míti vysloveně ráz sanační akce a že tudíž nespadají pod pojem podpory, kterou stát bance přispěl "k urovnání jejích poměrů", ani kapitály dané státem za jiným než sanačním účelem, na př. k přechodnému zužitkování pokladničních hotovostí, nebo jako účelový vklad (k financování stavebního ruchu, důležitého průmyslového odvětví atp. ), ani záruky státem převzaté na podporu rozvoje vývozního obchodu, zejména podle zákona čís.