Stran legitimace k uplatnění nároků podle čl. XXXVI a řízení odkazuje se na ustanovení daná v osnově v podobné věci. totiž na odst. 3. až 10. §u 17 b) zákona č 239/1924 Sb. z. a n. (ve znění čl. XXVII). Bylo však nutno odchýliti se od zásad tohoto paragrafu ve dvou směrech. Především by nebylo spravedlivé, aby náklady řízení nesla tu banka ze svého. Dále pak zdálo se vhodným poskytnouti oběma stranám možnost dáti si výrok rozhodčího soudu přezkoumati nejen v mezích žaloby o bezúčinnost (§ 17 b, odst. 10), nýbrž v mezích určených soudním řádem pro odvolání. Proti rozhodnutí, které o odvolání vydá rozhodčí soud zřízený u vrchního soudu, se další opravný prostředek (ani žaloba o bezúčinnost) nedopustí.

Podle přechodného ustanovení čl. XLV, odst. 3. platí uvedené zásady i o odměnách, požitcích a odbytném, jež byly vyplaceny již před platností nového zákona, a též v případech, kdy okolnosti, které povinnost vrátiti uvedené platy zakládají zavinění hospodářské tísně banky, porušení nevinností co do hospodaření se jměním banky, udělení podpory z veřejných prostředků, konkurs, vyrovnání), nastaly před vyhlášením zákona.

Ke čl. XXXVII:

Ustanovení odst. 1., zakazující bankám, jimž se dostalo podpory z věřejných prostředků - bez rozdílu, zdali po vyhlášení zákona nebo předtím (čl. XLV, odst. 1) -, vypláceti dividendu, jest jednak výrazem myšlénky, že urovnání poměrů banky má jíti na vrub jejích akcionářů (čl. XXXV, odst. 2. ), jednak směřuje k tomu cíli, aby sanovaná banka co nejdříve vnitřně zesílila naplněním reserv do výše 10% akciového kapitálu a tím stala se opět schopnou plniti řádně své národohospodářské funkce.

Nemohouc však vyloučiti možnost, že nastanou případy, kdy vyplacení alespoň nějaké dividendy jest s vyšších důvodů žádoucí (na př. v zájmu upevnění důvěry akcionářů a vkladatelů), dovoluje osnova za náležitých ovšem záruk výjimky z řečeného zákazu.

Takovou zárukou jest především souhlas vlády k mimořádné výplatě dividendy. Ani vláda však nemůže připustiti dividendu v libovolné výši, nýbrž jest vázána imperativním předpisem zákona, že její souhlas

nesmí býti dán k výplatě vyšší než 4%ní dividendy. Dále jest vláda ve svém rozhodování i v tom obmezena, že musí takový souhlas odepříti, jestliže banka nedosáhla takových skutečných zisků, které stačí na výplatu dividendy po odečtení peníze nutného k úhradě amortisační kvóty ztrát, jež pro příslušný správ ní rok jest sanačním plánem předepsána, a k povinném přídělu všeobecné reservě

Následující odst. 2. až 5., stanovící zásady o povinnosti sanované banky vrátiti podporu poskytnutou jí z veřejných prostředků, mají platiti jen podpůrně, pokud taková refundační povinnost není v konkrétním případě vázána podmínkami přísnějšími. Tyto zásady tedy znamenají pro sanující Zvláštní fond, Všeobecný fond nebo státní pokladnu nejzazší směrnici liberality při poskytování podpor.

Myšlenka, že sanovaný ústav má vrátiti podporu, kterou obdržel z veřejných peněz, jest vyjádřena již v §u 15 zákona č. 238/ 1924 Sb. z. a n. o Všeobecném fondu, kde se stanoví, že výpomoci z tohoto fondu se smějí udělovati zásadně jen v podobě zápůjček.

Co do objemu této povinnosti sluší upozorniti, že podle slovného znění odst. 2. má se vrátiti jen "kapitál", podporou poskytnutý, takže povinnost vrátiti i úroky z něho nastává jen tehdy, bylo-li to zvlášť vymíněno. Touto úlevou stejně jako výhodou podle odst. 3., která v tom záleží, že se banka může své refundační povinnosti zprostiti vrácením cenných papírů téhož druhu a množství, v nichž po případě podporu obdržela, hledí se umožniti slušný zřetel na případy, kdy sanační potřeba jest vyvolána výlučně všeobecnými hospodářskými poměry.

Má-li se ovšem účel sanace potkati s úspěchem, dlužno uplatňování řečené refundační povinnosti odsunouti až na dobu, kde banka dostatečně vnitřně zesílí; podle osnovy nastává tento stav, jakmile banka utvoří si všeobecnou reservu ve výši 10% akciového kapitálu.

Při tomto stavu pak ovšem možno žádati, aby banka splácela svůj dluh veřejnosti alespoň celou polovinou zisku.

Aby břemenem, které se touto úpravou na sanované banky uvaluje, nebyla nezdravě podvázána jejich obchodní aktivita, jest jistě místno, že osnova připouští, aby

splátky podpor směly se vyloučiti ze základny pro výměru zvláštní dané výdělkové.

Jak ze čl. XLV, odst. 1. vyplývá, mají se vylíčené zásady o vracení podpor uplatniti jen u bank v budoucnu sanovaných; pro banky, jimž se již dříve dostalo podpory, platí zvláštní ustanovení čl. III, odst. 2.

Čl. XXXVIII:

Zvláštní opatření, k nimž může ministr financí, po případě k jeho návrhu vláda podle tohoto článku sáhnouti, myšlena jsou pro případy, kdy pro neschopnost nebo nedostatek dobré vůle a z jiných podobných příčin nejsou vlastní statutární orgánové s to přivésti chod banky do normálních kolejí anebo připraviti půdu pro jiné vyřešení jejích poměrů.

Jedním z naznačených možných opatření jest podle odst. 1. ustanovení jednoho neb více důvěrníků, kteří mají u dotčené banky totéž postavem jako důvěrník kuratoria Zvláštního fondu nebo kuratoria Všeobecného fondu (sr. § 21 zák. č. 237/ 1924 a § 19 zák. č. 238/1924 Sb. z. a n. ). K tomuto opatření jest pro jeho menší závažnost příslušným výlučně ministr financí.

Dalekosáhlejší opatření, které pro svou závažnost jest podle odst. 2. přípustno jen z důležitých veřejných zájmů na urovnání poměrů banky a jen na dobu nutnou ke splnění tohoto účelu, záleží podle odst. 2. v suspensi společenských orgánů a v jejich nahrazení správním výborem a dozorčím výborem, orgány to dosazenými vládou.

Aby byla u těchto nových správců banky náležitě zajištěna nestrannost ve výkonu funkce a neodvislost od banky, požaduje odst. 4. u členů těchto náhradních orgánů i u důvěrníků tutéž kvalifikaci, jaká platí o členech představenstva a dozorčí rady, a za výkon této funkce jim přiznává jen ty požitky, které jim ministr financí určí a státní pokladna vyplácí z peněz k tomu účelu bankou odváděných.

Jak dosazení důvěrníka, tak ustanovení správního výboru a dozorčího výboru činí zbytečným, aby u banky úřadoval ještě důvěrník kuratoria některého z obou fondů anebo kuratoriem povolaná dozorčí komise; tomuto hledisku vyhovuje odst. 3.,

který má praktický smysl hlavně vzhledem k §u 19 zákona č. 238/1924 Sb. z. a n., podle kterého jest při sanaci ze Všeobecného fondu důvěrník kuratoria neb dozorčí komise jím vyslaná institucí obligatorní.

Protože důvěrníci a členové správního výboru a dozorčího výboru mají obstarávati své práce z příkazu veřejného a v zastoupení státní správy, jest odůvodněno, jestliže jim odst. 5. přiznává stejnou ochranu a ukládá stejnou odpovědnost jako úředníkům státním. Posléz dotčená okolnost, nehledíc ani k pečlivému výběru osob, jež k takovým funkcím budou vybírány, zaručuje, že nebyly by místný obavy, že jmenovaní orgánové zneužijí svého postavení v bance na škodu akcionářů, vkladatelů a jiných zájemců.

Ke čl. XXXIX:

Odst. 1. a 2. vymezuje působnost správního výboru a dozorčího výboru povšechným poukazem na působnost představenstva a dozorčí rady, založenou zákonem, stanovami a jednacím řádem banky, resp. řádem dozorčím.

Od zásady, že oba tito orgánové mají co do práv a povinností úplně totéž postavení ve společnosti jako jim odpovídající orgány societérní, platí jen ta odchylka, že členové jak správního tak dozorčího výboru nejsou povinni složiti funkčních akcií a kromě toho že členové správního výboru neručí za knížkové vklady podle § 3 zákona č. 239/1924 Sb. z. a n. Tato odchylka jest tím odůvodněna, že - jak z povahy věci plyne - odpadá potřeba zainteresovati členy správního a dozorčího výboru materielně na hospodářském chodu banky (sr. výklad ke čl. XV).

Povaha věci s sebou dále nese, že přechodně nebude vhodným, aby bilance banky, jak to za normálních poměrů stanovy banky předpisují, schvalovány byly valnou hromadou a uveřejňovány, a proto se v odst. 3. upravuje potřebný odchylný postup. Touto úpravou odnímá se valné hromadě akcionářů nejdůležitější obor působnosti; pováží - li se dále, že valné hromadě nemají příslušeti ani volby do societérních orgánů, mohlo by svolávání valných hromad míti jen účelem, aby akcionářům banky byly správním a dozorčím výborem podávány informace o stavu banky. Po-

něvadž druhdy nebylo by ani v zájmu akcionářů, aby poměry banky byly před vyjasněním jejího stavu širším forem přetřásány, umožňuje se ustanovením odst. 1., posl. věty, aby v takových případech byl správní výbor ministrem financí zproštěn povinnosti svolati valnou hromadu akcionářů, kterou čl. 236 a 237 obch. zákoníka a podle nich i stanovy bank představenstvu ukládají.

Ježto nelze předvídati, zdali kromě naznačených odchylek od stanov nebude při dosazení častěji zmíněných náhradních sborů nutno provésti ještě v jiných směrech přechodné změny statutárních zásad, dává se v odst. 4. ministerstvu vnitra možnost, aby v dohodě s ministerstvem financí tak učinilo z úřední moci; touto cestou smějí však býti změněna jen ta statutární ustanovení, jež se týkají organisace banky (tedy nikoli jejího hospodaření, takže na př. nelze měniti zásad o rozdělení zisku, o tvoření fondů, o okruhu působnosti banky atp. ), a o provedených změnách, které stejně jako normální změny stanov dlužno dáti zapsati do obchodního rejstříku, musejí býti zájemci banky vyrozuměni vyhláškou v listech určených pro vyhlášky banky.

Bude-li potřebí vydati pro důvěrníka nebo pro správní výbor a dozorčí výbor zvláštní instrukci anebo změniti ustanovení jednacího řádu banky nebo řádu dozorčího, učiní tak ministr financí sám, hledíc k jeho příslušnosti v těchto věcech (viz § 9, odst. 4. a § 12, odst. 3. zák. č. 239/ 1924 Sb. z. a n. ).

Ke čl. XL:

Dosazení správního výboru a dozorčího výboru jest opatřením především úsporným. Aby byl tento účel splněn, nelze věc jinak zaříditi než odstraniti z banky zbytečné orgány bez jakýchkoli finančních obětí na vrub banky a postarati se o zvýšení výnosů banky. Vhodným novým zdrojem výnosovým jsou tantiémové a jiné požitky zástupců banky v koncernových podnicích, které podle ustanovení odst. 2. mají připadnouti bance. Toto ustanovení vlastně opakuje zásadu všeobecně vyslovenou v § 17a, odst. 5. zákona č. 239/1924 Sb. z. a n. (ve znění čl. XXVII); vyslovuje-li se tu tato zásada znova, jest toho příčinou, že posléz dovolaný předpis rozeznává mezi

členy představenstva se služební smlouvou a bez služební smlouvy, což na členy správního výboru se nehodí, takže by mohly vzniknouti pochybnosti odporující intenci zákona.

Nový režim v bance vyžádá si zpravidla nové osobnosti ve vedlejších funkcích; ani od těch nebude ovšem možno žádati práci bez odměny, tuto odměnu jim však s příslušným zřetelem na danou situaci vyměří noví orgánové banky pod kontrolou ministerstva financí.

Ke čl. XLI:

Snaha o náležité urovnání poměrů banky, u které se dosadí státní důvěrník neb ustanoví správní a dozorčí výbor, někdy by vyzněla naprázdno, kdyby takové bance se kromě sanační podpory nedostalo ještě zvláštních finančních a poplatkových výhod.

V případech, diktovaných nevyhnutelným veřejným zájmem, může ministr financí, jak ho k tomu odst. 1. opravňuje, převzíti se souhlasem vlády záruku státní za vklady a jiné bance svěřené prostředky, a to buď celkovou, t. j. za veškeré takové prostředky, anebo částečnou, t. j. jen za určité druhy takových prostředků, po případě jen vůči určité osobě takové prostředky bance svěřivší; dále může býti tato záruka jen časově přesně obmezená - na př. za výjimečný přechodný úvěr, dokud bance se neuvolní úvěr normální cestou opatřený anebo časově neobmezená, t. j. dokud věřitelé takové zaručené prostředky poskytnuvší nebudou uspokojeni neb jinak než státní zárukou plně zajištěni.

Ve všech případech však smí míti státní záruka jen povahu ručení podpůrného, jak osnova výslovně praví a ještě zdůrazňuje dikcí: "pokud by k úhradě takových závazků nestačilo jmění banky".

Účelnost dalekosáhlé finanční výhody, jakou vylíčené převzetí státní záruky za banku s neurovnanými poměry představuje, vysvitne, pováží-li se, jak může takový podpůrný zákrok státní správy působiti blahodárně na uklidnění vkladatelů a na ochotu finančního kapitálu k přispění bance novými úvěry.

Po této stránce počítá osnova hlavně s úvěrovou pomocí z mohutných kapitálových reservoirů, jakými jsou veřejné pe-

něžní ústavy, a proto vyhrazuje použitelnost státní záruky především na úvěry těmito ústavy poskytnuté.

Osnova přirozeně musí stanoviti zvláštní kautely, za kterých se vládě dostává tak významného oprávnění. Takovou kautelou především jest podmínka, že záruka smí se převzíti jen tehdy, když toho vyžaduje nevyhnutelný zájem veřejný; tento předpoklad jest podle osnovy zejména splněn, jde-li o ochranu zájmů nuzných vkladatelů anebo má-li se státní zárukou zažehnati hromadné propouštění zaměstnanců jak banky, tak závislých na ní podniků. K tomu druží se další výhrada, že řečené oprávnění zanikne dne 31. prosince 1932, takže po tomto dni nebude lze přejímati dalších záruk a budou se jen postupně likvidovati záruky předtím převzaté; takový smysl dlužno přikládati ustanovení poslední věty odst. 1., jehož slovné znění jistě předem vylučuje omylný výklad, že podle tohoto článku lze přejímati záruky časově obmezené jen na zbytek roku 1932.

Odst. 2. hledí umožněním rozsáhlejších poplatkových úlev, než jaké poskytuje beztak jen přechodnou platnost mající zákon č. 88/1927 Sb. z. a n., resp. zákon č. 153/ 1930 Sb. z. a n., zjednodušiti a konsolidovati poměry v našem bankovnictví vhodně prováděnými fusemi sanovaných bank.

ČÁST PÁTÁ

obsahuje ve čl. XLII až LIV řadu ustanovení, která vytýkají poměr nového zákona k platným normám, upravují přechod starých poměrů pod režim nového zákona, stanoví použitelnost některých zásad platných pro akciové banky i na nebankovní společnosti akciové a na peněžní ústavy vůbec a upravují nebo připravují řešení těchto otázek s peněžnictvím souvisejících: správy a zvláštní úhrady pensijních fondů u peněžních ústavů, zavedení závodních výborů v těchto ústavech, provedení zákona č. 239/1924 Sb. z. a n., úpravy poměrů t. zv. bankéřských podniků, evidence úvěrové, přizpůsobení úrokové úrovně hospodářským poměrům; v závěru stanoví se základní zásada pro počátek účinnosti nového zákona a připojuje se klausule prováděcí.

Ke čl. XLII:

Výklad odst. 1. podává se z vysvětlivek ke čl. XIV.

Odst. 2. částečně se vykládá u čl. XVII.

Tam podané vysvětlivky sluší doplniti upozorněním, že kdyby ustanovení § 198, odst. 1. zák. čl. XXXVII/1875, pokud stanoví, že ředitelství akciová společnosti jest povinno uveřejniti osm dní před valnou hromadou roční bilanci se zprávou, která má býti valné hromadě předložena, se výslovně nezrušilo, trvala by i nadále nesrovnalost, že akciové banky na Slovensku a v Podkarpatské Rusi musejí dvakráte uveřejňovati svou bilanci, jednou podle napřed cit. ustanovení, po druhé podle předpisů § 9, odst. 4. zákona č. 239/1924 Sb. z. a n.

Důvod, proč se zrušuje platnost § 209, odst. 2. a 3. již cit. zák. čl. XXXVII/1875 pro akciové banky, spočívá v tom, že v zemích napřed jmenovaných povoluje snížení akciového kapitálu soud, kdežto podle nového ustanovení § 6 zákona č. 239/1924 Sb. z. a n. (ve znění čl. XVII) to má pro příště býti věcí ministerstva vnitra.

V souvislosti s uvedenými tu změnami platného akciového práva se podotýká, že osnova se obmezila jen na nejnutnější, hospodářsko-politickými ohledy vyžadované reformy. Požadavky s mnohých stran tlumočené, aby na př. byla zvýšena ochrana akcionářů před libovůlí většiny akcionářů a vedoucích orgánů bánk, dále aby byla zvýšena publicita akciových společností, zejména pokud jde o právo akcionářů na dotazy ve valné hromadě a o právo nahlížeti do společenských knih a spisů atp., jsou jistě poměry odůvodněny a zaslouží rychlého vyřešení. Jde tu však vesměs o otázky, jichž způsob řešení jest velmi sporný a zaslouží velmi podrobné úvahy. Ostatně do rámce osnovy tak výjimečného rázu, jakou jest tato osnova, tak dalekosáhlá-reforma ani dobře nezapadá. Poukazovati v tom ohledu na nařízení říšského presidenta ze dne 19. září 1931, nebylo by správno, poněvadž reformní zásady v něm uplatněné byly v Německu již dávno důkladně nesčetnými anketami připraveny. Nezbývá tudíž než zužitkovati dotčené cenné náměty až při pracích na připravované celkové unifikaci a reformě akciového práva, resp. obchodního zákoníka.

Ke čl. XLIII:

Zpětná účinnost ustanovení § 8, odst. 2. zákona č. 237/1924 Sb. z. a n. (ve znění čl. II), kterou vyslovuje odst. 1., jest odůvodněna nutností zachovati Zvláštnímu fondu prostředky, kterých se mu dostalo na příspěvcích vybíraných podle zásad jeho jednacího řádu (viz výklad ke čl. II).

Ustanovení odst. 2. nepotřebuje podrobnějšího výkladu; ostatek se o něm děje zmínka ve vysvětlivkách ke čl. III a IX.

Ke čl. XLIV:

Ustanovení odst. 1. až 10. byla vyložena již ve vysvětlivkách k jednotlivým tam dovolaným ustanovením.

Smyslem ustanovení odst. 11. jest uvésti v zájmu právní bezpečnosti stanovy všech bank ve shodu s novými předpisy zákona; taková úprava jeví se žádoucí hlavně ve stanovách bank na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, na jichž sdělání státní správa dosud neměla vlivu.

Ke čl. XLV:

Stran výkladu zde obsažených přechodných ustanovení odkazuje se na vysvětlivky ke článkům tu dovolaným.

Ke čl. XLVI:

Snaha o zhospodárnění našeho podnikání snížením druhdy nadměrné osobní režie na vedoucích místech nepotkala by se s plným úspěchem, kdyby se měla obmeziti jen na banky.

Osnova proto rozšiřuje zásady, platné v té příčině pro akciové banky, též na akciové společnosti vůbec.

Tedy též u průmyslových, obchodních, pojišťovacích a všech jiných akciových společností bude lze při ztrátách, ztrávivších jejich ztrátové reservy a více než 20% akciového kapitálu, zakročiti u rozhodčího soudu o snížení nepřiměřeně vysokých služebních požitků členů představenstva a vedoucích úředníků [§ 17 b) zák. č. 239/1924 Sb. z. a n. ve znění čl. XXVII tohoto zák. ). Dále, dostalo-li se těmto společnostem podpory z veřejných prostředků, mají býti do pěti let služební smlouvy uvedených osob i takových funkcionářů podniků, na nichž společnost jest aspoň z poloviny trvale zúčastněna, kdykoli vypověditelny s ná-

sledky podle čl. XXXV, odst 3.; za podmínek stanovených ve čl. XXXVI bude lze na tam uvedených funkcionářích a zaměstnancích společnosti z veřejných prostředků sanované požadovati vrácení odměn nebo nepřiměřených služebních neb zaopatřovacích požitků aneb odbytného; též pro takové akciové společnosti nebankovní mají platiti zásady čl. XXXVII o obmezení výplaty dividend a o povinnosti vraceti podporu z veřejných prostředků a konečně bude lze u nich ustanoviti důvěrníky nebo správní a dozorčí výbor podle ustanovení čl. XXXVIII a XXXIX s následky podle čl. XL.

Uplatnění těchto zásad, které mají míti stejnou zpětnou účinnost jako u bank, zajišťují tytéž trestní normy.

Hledíc k totožnosti právní formy nečiní navázání uvedených zásad na nebankovní akciové společností obtíží, takže vystačí se jen se dvěma odchylkami, které stanoví lit. a) a b).

Ke čl. XLVII:

Ustanovení tohoto článku hledí rozšířiti možnost některých opatření, která jsou osnovou zamýšlena pro akciové banky a podle výkladu k čl. XLVI i pro ostatní akciové společnosti, také na všechny ostatní skupiny peněžních ústavů (peněžní společnosti s ručením obmezeným, záložny spolkové, družstevní i okresní hospodářské, úvěrní společenstva, spořitelny komunální i nekomunální, zemské úvěrní ústavy) i na výdělková a hospodářská společenstva a jejich nákupní a prodejní ústředny (svazy).

Souhrn zásad, které tu mají býti uplatněny, jest potud užší, že u těchto ústavů a společenstev (svazů) upouští se od použitelnosti instituce důvěrníků a správního a dozorčího výboru, která zde není naléhavá; potud pak širší, že dostalo-li se uvedeným ústavům a společenstvům (svazům) podpory ze Zvláštního fondu, lze je podrobiti povinnosti platiti příspěvkovou přirážku podle čl. III, odst. 2. ve prospěch snížení garančního příspěvku státu, jak to násl. odst. 3., věta první téhož článku má na zřeteli.

Ovšem pro podstatnou odlišnost právní formy dotčených ústavů a společenstev od útvaru akciové společnosti nelze dobře v rámci této osnovy podrobně provésti odchylné řešení a proto se to vyhrazuje nařizovací cestě.

Ke čl. XLVIII:

U četných bank a peněžních ústavů uvedených ve čl. XIV existují zvláštní nařízení určená pro podporu zaměstnanců nebo jejich rodinných příslušníků. Nejčastější formou takových zařízení jsou pensijní fondy. Fondy podobné jsou leckde zřízeny pro podporu zaměstnanců v případě invalidity, nezaměstnanosti atd. Právní povaha všech těchto zařízení jest velmi různorodá a také různě jest upravena otázka, zda a jaké nároky mají zaměstnanci nebo jiné osoby z těchto zařízení. Tato zařízení jsou druhdy živena jen z dotací, jež příslušné orgány ústavu jim přidělují při rozdílení čistého zisku, druhdy k nim přispívají také zaměstnanci. Věnované prostředky nejsou vždy oddělovány od ostatního jmění ústavu, nýbrž užívá se jich k účelům provozovacím, a platí za reservu ústavu, určenou na úhradu převzatých pensijních závazků; nejde tu tedy o fondy specielně hrazené.

Pevnou právní základnu mají toliko fondy, jež jsou zřízeny jako náhradní ústavy podle §§ 103 a násl. pensijního zákona č. 26/1929 Sb. z. a n. nebo jež by byly uznány za příplatkové ústavy podle §§ 119 a 120 cit. zák. I jiná podobná zařízení jsou sice podle § 121 cit. zák. podrobena dozoru ministra sociální péče, ale není ani zaručeno, že se budou spravovati za účasti zástupců zaměstnanců, ani o to postaráno, aby jmění jejich uloženo bylo způsobem zajišťujícím, že za všech okolností zachováno bude účelu, pro který jsou ona zařízení určena. V obou směrech se zaměstnanci peněžních ústavů dávno již domáhají nápravy. Jejich snahám se vyšlo vstříc při sdělávání zákona o řízení konkursním a vyrovnacím; ústavně právní výbor senátu vsunul do vládní osnovy předpis, že z konkursní podstaty mají býti vyloučeny zejména majetkové hodnoty, které tvoří jmění určené k podpoře úpadcových (dlužníkových) zaměstnanců v nemoci, invaliditě nebo stáří nebo jejich vdov, sirotků a rodinných příslušníků (§ 12 konk. ř. a § 13 výr. ř. ).

Při úpravě četných otázek týkajících se peněžních ústavů, jakou provádí osnova, naskýtá se vhodná příležitost, aby vyřešena byla také otázka pensijních fondů a podobných zařízení. Osnova se snaží vyhověti oprávněným zájmům zaměstnanců jak co do účasti na správě, tak co do bez-

pečného zajištění prostředků pensijním fondům věnovaných.

Navrhovaná úprava se nedotýká fondů a zařízení, o jejichž řádnou správu za účasti zaměstnanců jest již spolehlivě postaráno předpisy dosavadními, čímž se míří především na náhradní ústavy a na ústavy příplatkové shora řečené. Jinak se však osnova vztahuje na všeliká zařízení určená pro podporu zaměstnanců, jejich vdov a sirotků anebo jiných rodinných příslušníků, ať jest jakoli vymezen jejich účel a ať jsou zřízena v jakékoli právní formě.

Zaměstnancům se zaručuje, že všechna tato zařízení budou spravována za jejich účasti a dále že majetkové hodnoty, které tvoří jejich jmění, budou odděleny od ostatního jmění ústavu a ukládány bezpečným způsobem, totiž stejně jako se ukládá jmění sirotčí (srv. zvláště § 230 obec. obč. zák., § 194 patentu č. 208/1854 ř. z., § 295 zák. čl. XX/1877 ve znění § 10, č. 2 zák. č. 391/1922 Sb. z. a n. ); některé způsoby ukládání jmění sirotčího zákon příkladmo uvádí.

Nebylo ovšem možno hned v zákoně provésti podrobně tyto zásady, neboť jednak jsou u různých ústavů poměry velmi různorodé, jednak i u téhož ústavu třebas bude nutno rozlišovati podle rozličných účelů a právní konstrukce jednotlivých fondů. Kromě toho lze důvodně počítati s tím, že se namnoze podaří určiti tyto podrobnosti již dohodou mezi ústavem (t. j. jeho správními a dozorčími orgány) a zástupci zaměstnanců. Proto se podrobnosti ponechávají zvláštním řádům, na kterých se má ústav dohodnouti se zaměstnanci. Schválení řádů je vyhrazeno ministru sociální péče v dohodě s ministrem financí, a jde-li o ústavy podřízené dozoru jiného ministra, s tímto ministrem (na př. u spořitelen s ministrem vnitra, hledíc k §§ 19 a 32 zák. č. 302/1920 Sb. z. a. n. ). Aby se v případech, kdy mezi ústavem a zaměstnanci k dohodě nedojde, vydání těchto řádů příliš neodkládalo, ustanovuje se, že ministr sociální péče v dohodě s příslušným ministrem tyto řády sám vydá, jestliže mu jejich návrh nebude do určené lhůty předložen k schválení. Pro řád obsahující pravidla o tom, jak se budou pensijní fondy a podobná zařízení spravovati za účasti zaměstnanců, určuje se tato lhůta na tři měsíce, protože lze důvod-

ně očekávati, že jeho sdělání nebude působiti vážnějších obtíží. Při řádu upravujícím ostatní podrobnosti, t. j. způsob oddělení a ukládání jmění, ponechává se pro dohodu ústavu se zástupci zaměstnanců lhůta jednoho roku. V tomto řádu bude nutno vyřešiti, jak ustanovuje odst. 3., jmenovitě také nesnadnou otázku, jak se mají zásady o oddělení fondového jmění od ostatního jmění ústavu a o jeho ukládání provésti co do prostředků, jež byly zařízením v osnově jmenovaným přikázány před 1. lednem 1932.

Osnova nemohla předepsati, aby ihned po vyhlášení zákona všechny fondy peněžních ústavů byly vzaty z obchodního provozování a tak odňaty účelům, jimž dosud slouží. Podobný náhlý přesun značných kapitálů mohl by vyvolati jisté nesnáze. Přihlížejíc k těmto okolnostem, předpisuje osnova, aby prostředky, jež pensijní fondy a podobná zařízení dostaly před 1. lednem 1932, byly oddělovány od ostatního jmění ústavu postupně, jak to určí shora řečený řád se zřetelem na hospodářský stav ústavu. Obtíže výše vzpomenuté nemohou vzniknouti co do prostředků, které budou fondům a podobným zařízením věnovány po 1. lednu 1932. Při takových dotacích, k nimž většinou dojde až po vyhlášení nového zákona, musí se již počítati s tím, že se povolených prostředků nesmí užíti v obchodním provozování. Lze proto ustanoviti, že na tyto dotace, ať se dějí pod jakýmkoliv titulem, nebo v jakékoli formě, uplatní se zásady o specielní pupilami úhradě ihned. Přirozeně budou tyto zásady platiti i nadále také o zařízeních, jež se už dnes podle nich spravují.

Práv přiznaných ministru sociální péče předpisem §u 121 pens. zákona a §u 258 zák. č. 221/1924 Sb. z. a n. o sociálním pojištění dělnickém se osnova nedotýká.

Ke čl. XLIX:

Podle §u 1, odst. 2. vládního nařízení č. 2/1922 Sb. z. a n. měl se zákon č. 330/1921 Sb. z. a n. o závodních výborech provésti ve všech závodech, které počínajíc 1. lednem 1922 trvají aspoň půl roku od zahájení výroby nebo provozu a ve kterých 30 trvalých (celoročních) zaměstnanců pracuje již nejméně tři měsíce před vyhláškou voleb. Výrazem "nebo provozu" zahrnuty byly i peněžní ústavy; nejvyšší správní soud však,

nepouštěje se do merita věci, prohlásil v nálezu ze dne 28. června 1923, č. 5. 252/23 (Boh. A 2. 571), že dotčený výraz nekryje se se zákonem. Vzhledem k tomuto stanovisku nejvyššího správního soudu nedošlo ke zřizování závodních výborů v peněžních ústavech, ač se toho zaměstnanci opětovně domáhali. Osnova uznává, že zřizování závodních výborů jest k prospěchu jak peněžních ústavů, tak jejich zaměstnanců, a zmocňuje proto vládu, aby nařízením rozšířila působnost zákona o závodních výborech na všechny ústavy v čl. XIV vyjmenované, t. j. nejen na akciové banky, nýbrž i na spořitelny, okresní záložny hospodářské, záložny spolkové, úvěrní družstva a svazy (ústředí) úvěrních družstev, a na zemské ústavy úvěrní, přihlížejíc ke zvláštní povaze provozování peněžních ústavů.

Ke čl. L:

Dosah těchto ustanovení podává se z výkladu ke čl. XVII a z připojené přílohy k třetí části osnovy.

Ke čl. LI:

Snahy o normativní úpravu poměrů peněžních podniků jednotlivců, veřejných obchodních společností a společností komanditních (t. zv. bankéřských podniků) datují se již od roku 1926 a projevily se přípravou zákonné osnovy, která byla sdělána na základě výsledků podrobných jednání se zájmovými kruhy.

Hledíc k širšímu rámci nynější osnovy, který v sebe pojímá úpravu poměrů peněžnictví vůbec, volí se pro uskutečnění napřed řečené snahy týž legislativní postup jako v republice rakouské, kde na základě zmocněná daného ve čl. II. zákona ze dne 24. července 1924, č. 284 B. G. Bl. bylo vydáno nařízení spolkového ministra financí ze dne 17. července 1925, č. 263 B. G. Bl. o koncesování bankéřské živnosti.

Z odst. 1., který vytýká obsah zmocnění vlády k provedení naznačeného normativního zákroku, se podává, že v prováděcím nařízení budou uplatněny vůdčí zásady zmíněné již zákonné předlohy, směřující k povznesení vážnosti a obchodní solidnosti baňkéřského stavu.

Aby bylo zaručeno zachovávání nastíněných zásad, uvádějí se v odst. 2. a násl. trestní sankce, jichž bude lze v prováděcím, nařízení využíti.