vedoucí úředníky též tehdy, jestliže zanedbáním povinné péče zavinili, že v podniku došlo ke spáchání trestných činů uvedených v odst. 1. neb 2.

(4) Z nálezu lze se odvolati do 15 dnů ode dne doručení.

(5) Při opětném odsouzení majitele podniku může býti odňato živnostenské oprávnění, při jehož výkonu uvedené trestné činy byly spáchány.

(6) Potrestáním vinníka není dotčeno zákonné právo správních úřadů k jinakému zakročení.

§ 30 a.

(1) Kdo jako člen správního neb dozorčího orgánu aneb vedoucí úředník peněžního ústavu poruší některý příkaz nebo zákaz, uvedený v § l, odst. 5. a 6., § 4, odst. 1., posl. větě, § 5, odst. 2., § 6, odst. 5., § 7, § 8, § 9, odst. 3. až 5., § 11, odst. 1. a 7., § 12, odst. 2. a 3., § 13, odst 1., větě první a druhé, § 15, § 16, § 17 a, odst. 1., § 17 b, odst. 12., § 22, odst. 1., § 28, odst. 2. a 3. a § 35 d, odst. 4., nebo se takového činu zúčastní aneb zanedbáním povinné péče zaviní, že v ústavu došlo ke spáchám takového činu, bude potrestán okresním úřadem, nejde-li o čin trestný soudem, pro správní přestupek. Trestem jest, byl-li porušen některý příkaz nebo zákaz uvedený v § 1, odst. 5. a 6., § 4, odst. 1., § 5, odst. 2. nebo § 9, odst. 5., pokuta od 50 Kč do 5. 000 Kč, a je-li nedobytná, vězení od jednoho dne do čtrnácti dnů, a byl-li porušen některý jiný napřed uvedený příkaz nebo zákaz, pokuta od 1. 000 Kč do 10. 000 Kč, a je-li nedobytná, vězení od tří dnů do jednoho měsíce.

(2) Podle vyšší trestní sazby uvedené v odst. 1. bude potrestán okresním úřadem pro správní přestupek též:

1. kdo jako člen správního neb dozorčího orgánu banky, spořitelny, záložny, úvěrního společenstva (družstva) nebo jiného peněžního ústavu zaviní, že členem správního nebo dozorčího orgánu, zmocněncem, vedoucím úředníkem, pokladníkem nebo jiným vyšším úředníkem ústavu se stane nebo zůstane osoba k takovému úřadu podle § 35 e) nezpůsobilá, nebo, pokud jde o akciovou banku z úřadu takového vyloučená (§§ 8 a, 11 a 13);

2. kdo jako vedoucí úředník takového ústavu věda, že jde o osobu k úřadům napřed uvedeným podle § 35 e) nezpůsobilou nebo z takového úřadu podle §§ 8 a, 11 nebo 13 vyloučenou, správnímu neb dozorčímu orgánu ústavu to neoznámí;

3. kdo poruší některý zákaz uvedený v § 17 a, odst. 5. nebo jako člen správního neb dozorčího orgánu anebo vedoucí úředník ústavu zaviní, že v podniku došlo k porušení tohoto zákazu.

(3) Podle vyšší trestní sazby uvedené v odst. 1. bude potrestán okresním úřadem pro správní přestupek též:

1. kdo jako člen odpovědného orgánu akciové banky nebo společnosti s ručením obmezeným, provozující bankovní a peněžní obchody, neodklidí proti předpisu § 29 ve stanovené lhůtě závad při revisi shledaných;

2. kdo jako člen odpovědného orgánu spořitelny ve stanovené lhůtě neodklidí závad, vytčených státním dozorčím úřadem v mezích § 18 zákona č. 302/1920 Sb. z. a n., anebo závad, jichž odklizení bylo přikázáno revidujícím svazem, aniž státní dozorčí úřad výkonu takového příkazu odporoval nebo výkon zakázal (§ 25 cit. zák. );

3. kdo jako člen odpovědného orgánu záložny neb úvěrního společenstva (družstva) neodklidí závad, jež byly revisorem, vykonavším u ústavu zákonem předepsanou revisi, vytčeny a jichž odklizení v určité lhůtě bylo pod pohrůžkou trestního stihání revisním svazem aneb úřadem (soudem), který revisora ustanovil, ústavu písemně nařízeno; byl-li však proti takovému nařízení v uvedené lhůtě podán u revisního svazu aneb u úřadu (soudu), který revisora ustanovil, rozklad, jest odpovědný orgán trestný teprve, neodklidí-li vytčených závad ani poté, když rozklad byl uznán bezdůvodným.

(4) Pokuta, uložená podle předešlých odstavců, může býti uložena opětovně, nebude-li ve stanovené lhůtě stav zákona se příčící odklizen nebo zákonná povinnost splněna.

(6) Ustanovení § 30, odst. 4. a 6 platí i tu.

§ 30b.

(1) Potrestán bude okresním úřadem, nejde-li o čin trestný soudem, pro správní

přestupek pokutou od 1. 000 Kč do 10. 000 Kč, a je-li nedobytná, vězením od tří dnů do jednoho měsíce,

1. kdo jako majitel nebo společník, po případě člen správního neb dozorčího orgánu aneb vedoucí úředník peněžního ústavu nebo peněžního podniku vůbec anebo podniku, který na peněžním podniku závisí, zaviní, že společníkem některého z uvedených podniků, členem jeho správního neb dozorčího orgánu se stane nebo do služeb takového podniku přímo nebo nepřímo bude přijat bývalý zaměstnanec revisního oddělení revisního a důvěrnického společenstva (§ 18) před uplynutím pěti let po rozvázání služebního poměru k tomuto společenstvu, jakož i

2. bývalý člen revisního oddělení napřed jmenovaného společenstva, který před uplynutím řečené doby provozuje peněžní podnik nebo podnik, který na peněžním podniku závisí, stane se společníkem takového podniku anebo přijme v něm přímo nebo nepřímo službu.

(2) Ustanovení § 30, odst. 4. a § 30 a, odst. 4. platí i tu.

§30 c.

Ustanovení §§ 30 až 30 b) platí pro peněžní, ústavy, které nemají více než čtyři stálé úřednické síly, s tou změnou, že sazba peněžitých pokut tam uvedených činí 50 Kč až 5. 000 Kč, a je-li pokuta nedobytná, uloží se vězení od jednoho do čtrnácti dnů.

§31.

(1) Kdo vědomě jako člen představenstva nebo jiného společenského orgánu správního, jako likvidátor, člen dozorčí rady nebo jako zmocněnec společnosti v zápisu o schůzi společenských orgánů, v účetní uzávěrce, bilanci, obchodní zprávě, ve výkazu sestaveném podle §u 9, odst. 4., nebo ve veřejném vyzvání k upisováni akcií majetkové hodnoty nebo závazky společnosti vědomě nesprávně uvede anebo okolnosti důležité pro seznání pravého stavu jmění společnosti zamlčí a tím vzbuzuje víru v lepit stav jmění společnosti, nežli jaký ve skutečnosti jest, trestá se soudem, není-li čin přísněji trestný, za přečin vězením (uzamčením) od 14 dnů do jednoho roku. Vedle trestu vězením může býti uložen trest peněžitý od 5. 000 Kč do 100. 000 Kč.

(2) Ustanovení předešlého odstavce platí jak o akciových bankách a o společnostech s ručením obmezeným, provozujících bankovní a peněžní obchody, tak i obdobně o spořitelnách, záložnách, úvěrních společenstvech (družstvech) a jiných peněžních ústavech. Vedle osob tam uvedených jsou trestně odpovědni též vedoucí úředníci ústavu.

§32.

(1) Kdo jakýmkoli způsobem úmyslně ruší, ztěžuje nebo znemožňuje výkon zákonem předepsané revise peněžního ústavu, bude potrestán, není-li čin přísněji trestný, soudem pro přestupek vězením od jednoho do čtrnácti dnů nebo peněžitým trestem od 50 Kč do 10. 000 Kč.

(2) Stejně bude potrestán, není-li čin přísněji trestný, kdo ve výkazech nebo ve zprávách, uvedených v § 1, odst. 6., § 9, odst. 4., posl. větě a v § 28, odst. 2. a 3., v podstatných údajích vědomě něco nesprávného uvede nebo zamlčí. Ustanovení § 30, odst. 3. platí obdobně i tu.

§33.

(1) Kdo vyjeví z věcí banky, spořitelny záložny, úvěrního společenstva (družstva) anebo jiného peněžního ústavu něco, co podle své povahy má zůstati utajeno a o čem se dověděl jako člen správního neb dozorčího orgánu, zmocněnec, vedoucí úředník, jiný zaměstnanec nebo likvidátor takového ústavu, ač ví, že tím může vzbuditi nedůvěru v ústav, příměti jeho zákazníky k rozvázání obchodního spojem nebo způsobiti vybírání vkladů u něho uložených, bude potrestán soudem, není-li čin přísněji trestný, pro přestupek vězením od jednoho do čtrnácti dnů nebo peněžitým trestem od 50 Kč do 10. 000 Kč.

(2) Trestný není, kdo se dopustil činu uvedeného v odst. 1., uplatňuje své právo nebo plně povinnost, kterou mu ukládá zákon neb úřad, nebo byv zproštěn povinnosti zachovati mlčení anebo v podání k úřadu, aby byla zjednána náprava.

§34.

Kdo vydá vkladní knížku nebo vkladní list (§1, odst. 2. ) bez skutečného vkladu, bude potrestán soudem, není-li čin přísněji trestný, pro přečin vězením od tří dnů do

tří měsíců nebo peněžitým trestem od 5. 000 Kč do 100. 000 Kč. Ustanovení § 30, odst. 3., 5. a 6. platí obdobně i tu.

§35.

(1) Kdo jako člen správního orgánu akciové banky, její zmocněnec, vedoucí úředník (§ 36, odst. 3. ) neb likvidátor vědomě přestoupí zákaz:

a) sjednávati aneb zprostředkovati obchody nebo převody nemovitostí zakázané podle § 7,

b) sjednávati anebo zprostředkovati obchody nebo převody nemovitostí anebo poskytovati úvěr bez předchozího výslovného schválení dozorčí rady, jehož jest podle § 8 nebo podle jednacího řádu banky k tomu potřebí, ačkoli mohl si takové schválení včas opatřiti, bude potrestán soudem, není-li čin přísněji trestný, pro přečin vězením od tří dnů do tří měsíců anebo peněžitým trestem od 5. 000 Kč do 100. 000 Kč; způsobí-li tím však bance škodu, bude potrestán vězením od čtrnácti dnů do šesti měsíců a podle výše způsobené škody peněžitým trestem od 5. 000 Kč do 100. 000 Kč.

(2) Podle trestních sazeb uvedených v odst. 1. bude potrestán pro přečin, není-li čin přísněji trestný, kdo při obcházení některého zákazu uvedeného v odst. 1. vědomě pomáhá nebo jako člen dozorčího orgánu akciové banky nebo jako přednosta (náměstek) jejího kontrolního oddělení (§ 13) vědomě opomine postarati se o to, aby tyto zákazy nebyly přestupovány.

§ 35a.

(1) Kdo jako člen správního orgánu, zmocněnec, vedoucí úředník neb likvidátor banky, spořitelny, záložny, úvěrního společenstva (družstva) nebo jiného peněžního ústavu vědomě nebo z hrubé nedbalosti poruší povinnost spravovati ústav a vlastní jmění ústavu i jmění ústavu svěřené nebo provozovati obchody ústavu s péčí řádného kupce a podle zvláštních předpisů pro něho platných tak, že to může přivoditi nebo zvýšiti nebezpečí, že ústav nebude schopen platiti, bude potrestán soudem, není-li čin přísněji trestný, podle míry svého zavinění a způsobeného nebezpečí pro přečin vězením od čtrnácti dnů do jednoho roku a peněžitým trestem od 5. 000 Kč do 100. 000 Kč.

(2) Kdo jako člen dozorčího orgánu banky, spořitelny, záložny, úvěrního společenstva (družstva) nebo jiného peněžního ústavu nebo jako přednosta (náměstek) kontrolního oddělení akciové banky vědomě nebo z hrubé nedbalosti poruší povinnost dohlížeti na správu ústavu a správu vlastního jmění ústavu i jmění ústavu svěřeného a na provozování obchodů s péčí řádného kupce a podle zvláštních předpisů pro něho platných, bude potrestán soudem, není-li čin přísněji trestný, podle míry svého zaviněni pro přestupek vězením od tří dnů do jednoho měsíce anebo peněžitým trestem od 250 Kč do 25. 000 Kč, a způsobí-li tím ústavu škodu, vězením od jednoho týdne do tří měsíců a podle výše způsobené škody peněžitým trestem od 1. 000 Kč do 50. 000 Kč. Jestliže však vinník takovým činem spoluzaviní nebezpečí, že ústav nebude schopen platiti, bude potrestán podle míry zavinění a způsobeného nebezpečí pro přečin vězením od čtrnácti dnů do jednoho roku a peněžitým trestem od 5. 000 Kč do 100. 000 Kč.

§35b.

(1) Kdo jako člen správního nebo dozorčího orgánu, zmocněnec, vedoucí úředník nebo likvidátor banky, spořitelny, záložny, úvěrního společenstva (družstva) nebo jiného peněžního ústavu porušením povinnosti uvedené v § 35 a) úmyslně způsobí ústavu, vkladatelům nebo jeho jiným zákazníkům škodu neb úmyslně sebe nebo jiného na jejich újmu obohatí, bude potrestán pro přečin tuhým vězením od tří měsíců do tří let. Převyšuje-li však škoda neb obohacení peníz 2. 000 Kč anebo byl-li činem poškozen značný počet osob neb užil-li vinník lsti, aby mohl pokračovati ve své činnosti, bude potrestán pro zločin žalářem od šesti měsíců do pěti let.

(2) Vedle trestu na svobodě budiž uložen podle výše způsobené nebo zamýšlené škody aneb obohacení při odsouzení pro přečin trest na penězích od 5. 000 Kč do 500. 000 Kč, při odsouzení pro zločin trest na penězích od 10. 000 Kč do 500. 000 Kč.

§35 c.

Ustanovení §§ 31 až 34 a §§35 a) a 35 b) platí pro peněžní ústavy, které nemají více než čtyři stálé úřednické síly, s těmito změnami:

1. Trestné činy uvedené v §§ 31 až 34 a v § 35 a) trestají se toliko peněžitými tresty tam uvedenými.

2. Spodní a horní hranice peněžitých trestů uvedených v §§ 31, 34, 35 a) a 35 b) se snižují na jednu pětinu, při čemž horní hranice nesmí převyšovati 25. 000 Kč.

§35d.

(1) Při ukládání trestu má soud (okresní úřad) i tam, kde to tento zákon výslovně neustanovuje, přihlédnouti k odborné způsobilosti vinníkova, k míře jeho zavinění a k významu zaviněných následků.

(2) Podmíněným odkladem trestu není odložen výkon uloženého trestu na penězích. Je-li však v takovém případě peněžitý trest nedobytným, odkládá se podmíněně výkon náhradního trestu na svobodě.

(3) Peněžité tresty uložené podle tohoto zákona připadají státu.

(4) Přesunouti placení peněžitých trestů nebo pokut, uložených podle tohoto zákona, na ústav, v němž se vinník trestného činu dopustil, jest zakázáno, úmluvy tomu odporující nejsou právně účinné.

§ 35 e.

(1) Kdo byl pravoplatně odsouzen pro čin trestný soudem, spáchaný ze ziskuchtivosti, pro některý z přečinů podle §§ 485 až 486 c) trest, zákona č. 117/1852 ř. z., podle § 759 voj. trest. zákona č. 19/1855 ř. z., podle §§ 416 a 417 trest, zákona čl. V/1878 a podle zák. čl. V/1916, o nuceném mimokonkursním vyrovnání a o změně některých ustanovení konkursního zákona, pro celní nebo těžký přestupek důchodkový (na Slovensku a v Podkarpatské Rusi důchodkový přestupek soudně stíhaný), pro některý zločin nebo přečin podle tohoto zákona anebo podle zákonů ze dne 14. prosince 1923, č. 7 Sb. z. a n. z roku 1924, o ochraně československé měny a oběhu zákonných platidel, ze dne 10. října 1924, č. 240 Sb. z. a n., o příročí k ochraně peněžních ústavů a jejich věřitelů, a ze dne 10. října 1924, č. 241 Sb. z. a n., o povinnostech bankéřů při úschově cenných papírů, není způsobilý býti členem správního neb dozorčího orgánu, zmocněncem, vedoucím úředníkem neb likvidátorem banky, spořitelny, záložny, úvěrního společenstva (družstva) neb jiného peněžního ústavu anebo peněžního

podniku vůbec, a byl-li odsouzen pro zločin spáchaný ze ziskuchtivosti nebo pro zločin podle napřed uvedených zákonů, ani pokladníkem nebo jiným vyšším úředníkem těchto peněžních ústavu.

(2) Tento následek odsouzení pomine při odsouzení pro přečin po uplynutí tří let, při odsouzení pro zločin po uplynutí deseti let, počítajíc ode dne, kdy trest byl vykonán, prominut nebo jeho výkon promlčen.

§ 35 f.

(1) Pokus přečinů uvedených v tomto zákoně jest trestný.

(2) Doba, jejíhož uplynutí se vyžaduje ku promlčení trestního stíhání, činí u přečinů uvedených v tomto zákoně tři roky, u zločinu deset let.

§ 36.

(1) Představenstvem po rozumu tohoto zákona jsou u akciových společností představenstvo podle čl. 227 obec. obchodního zákoníka, ze dne 17. prosince 1862, čís. l ř. z. z r. 1863, a ředitelství podle §u 182 uh. zák. čl. ze dne 16. května 1875, cis. XXXVII, a u společností s ručením obmezeným jednatelé podle §u 15 zákona o společnostech s ručením obmezeným ze dne 6. března 1906, čís. 58 ř. z. (zákon ze dne 15. dubna 1920, čís. 271 Sb. z. a n., kterým ne rozšiřuje platnost zákona ze dne 6. března 1906, čís. 58 ř. z., o společnostech s ručením obmezeným na Slovensko a Podkarpatskou Rus a pozměňují ustanoveni §§ 115 a 116 tohoto zákona).

(2) členy představenstva se služební smlouvou rozumějí se členové představenstva akciové banky, kteří mají smluvně zajištěnu dobu trvání členství aneb kteří ve svých požitcích bankou vyplácených nejsou odkázáni jen na presenční známky a podíl na zisku (tantiémy) podle stanov banky a na odměnu, kterou valná hromada akcionářů banky rok od roku povoluje členům představenstva za zvláštní výkony v uplynulém správním období; k náhradě cestovních výloh s úřadem spojených, pokud nepřesahují přiměřený peníz, se tu nepřihlíží.

(3) Vedoucími úředníky jest rozuměti zaměstnance peněžního ústavu, kterým bylo svěřeno vedení ústavu neb vedení jeho pobočného závodu aneb některého samostat-

ného oddělení (u akciové banky oddělení zřízeného podle jejího jednacího řádu), a vůbec zaměstnance, jimž byla udělena prokura.

(4) Příbuzným míni se v tomto zákoně osoba příbuzná v linii přímé a do druhého stupně v linii pobočné, švakrem pak osoba sešvakřená do druhého stupně.

ČÁST ČTVRTÁ

obsahuje ve čl. XXXV až XLI ustanovení, která mají účelem, aby veřejných prostředků poskytnutých na podporu akciových bank bylo využito především s hledisk prospěchu národohospodářského celku. V podstatě jsou tato ustanovení logickým závěrem zákonů o Zvláštním fondu a o Všeobecném fondu.

Ke čl. XXXV:

Odst. 1. přesně vymezuje okruh akciových bank, do jichž poměrů tato část zákona úpravně zasahuje. Ze slovného znění tohoto ustanovení vyplývá, že osnova - s jedinou výjimkou ustanovení čl. XXXVII, odst. 2. až 5. - má na zřeteli nejen akciové banky, jež snad teprve v budoucnu obdrží podporu z veřejných prostředků některým ze způsobů tam uvedených, nýbrž též ony akciové banky, které byly takto sanovány ještě před platností novéno zákona. To vyplývá zcela jasně též ze čl. XLV, odst. 1., který k těmto dvěma skupinám bezprostředně sanovaných bank připojuje ještě třetí skupinu, k níž náležejí akciové banky, s nimiž před platností nového zákona splynula některá sanovaná banka.

Závažné důsledky, které pro takto ohraničený okruh bank a jejich vedoucí funkcionáře podle dalších ustanovení čtvrté části mohou nastati, mohou míti důvod buď v podpoře ze Zvláštního fondu, nebo ve výpomoci ze Všeobecného fondu anebo v sanační akci státu, projevené buď "poskytnutím kapitálu" ze státních prostředků anebo "převzetím státní záruky za úvěr bance někým jiným daný". Poskytnutí kapitálu buď může záležeti v poskytnutí peněžitých prostředků ze státní pokladny (zpravidla ve formě zápůjčky, vkladu, převzetím platby úroků nebo po případě i jen úrokového roz-

dílu z úvěru bance poskytnutého někým jiným atp. ) anebo se může uskutečniti v cenných papírech ze státní zásoby; ve všech těchto případech však, jakož i při převzetí státní záruky, se vyžaduje, aby státní akce měla účelem přispěti "k u r o vn á n í poměrů" banky, tedy aby měla vysloveně ráz sanační akce.

Nespadají tudíž pod pojem "podpory z veřejných prostředků" kapitály dané státem za jiným než sanačním účelem, na př. k přechodnému zužitkování pokladničních hotovostí, nebo jako účelový vklad (k financování stavebního ruchu, důležitého průmyslového odvětví atp. ), ani záruky státem převzaté na podporu rozvoje vývozního obchodu, zejména podle zákona č. 121/1931 Sb. z. a n., atp.

Odst. 2. vyjadřuje směrnici, které má býti dbáno subjekty poskytujícími bankám podporu z veřejných prostředků; v ní dochází výrazu myšlenka zákona, aby v případech, kde veřejnost přispívá k udržení banky, přispěli také všichni ostatní, kdož mají na další existenci banky soukromý zájem. Vkladatelé a jiní věřitelé jsou všeobecně zatíženi příspěvky pro Všeobecný fond a druhdy se na nich při sanaci žádá, aby ze svých pohledávek slevili, funkcionáři banky musejí slevovati ze svých požitků a po případě vraceti požitky již přijaté (viz odst. 3. tohoto článku, čl. XXXVI, resp. čl. XXVIT) a proto jest spravedlivo, aby poskytnutí podpory z veřejných peněz bylo vázáno podmínkou, že též akcionáři banky přinesou oběť. Taková jejich oběť nemusí záležeti jen v obmezení dividend, jak čl. XXXVII, odst. 1. naznačuje, nýbrž též ve snížení akciového kapitálu odkolkováním jmenovité hodnoty akcií a v odevzdání nových akcií úplatou za podporu nebo její část, v odevzdání zásoby vlastních akcií alespoň k částečné úhradě podpory. U bank s akciemi umístěnými v rukou několika málo jednotlivců bude možno dobře uložiti jako podmínku sanace z veřejných prostředků, že akcionáři připlatí na akcie; zásada obchodního práva, že akcionář zásadně není povinen přispívati ke splnění závazků společnosti více než příspěvek, který má podle stanov za akcii plniti (čl. 219 obch. zák.; § 168 býv. uh. obch. zák. ), nemůže býti takovému požadavku překážkou, protože uvedená zásada má smysl jen pro poměr akcionáře ke společnosti.

Motivy ustanovení odst. 3. vyplývají nejen z vylíčení poměrů našeho bankovnictví, podaného ve výkladu ke čl. XXVII, nýbrž též z úvahy, že snížení osobních nákladů u vedoucích funkcionářů sanovaných bank jest železnou nutností, které nevyhověti neznamenalo by v jádře věci nic jiného než hraditi platy přebytečných takových funkcionářů z peněz poplatnictva.

Hlavně tento zřetel rozhodl, že úpravě zde uplatněných zásad mají býti podrobeny také služební, odpočivné a zaopatřovací příjmy, které se opírají o smlouvy ještě před platností nového zákona založené (viz čl. XLV, odst. 2. ) a zpravidla nepřiměřeně štědré.

Již zájem sanované banky toho vyžaduje, aby se vrátila k personální stabilitě, a proto dlužno možnost tak mimořádného zásahu do služebních poměrů časově obmeziti. Osnova volí pětiletou lhůtu jako dostatečně dlouhou pro zjištění potřeby a dosahu úsporných opatření. Běh řečené lhůty počíná se po dni, kdy bance bylo doručeno vyrozumění o poskytnutí podpory; bylo-li jí postupně dáno více podpor, jest samozřejmo, že počátkem oné lhůty bude den následující poté, kdy se jí doručí vyrozumění o udělení poslední podpory. U bank sanovaných přede dnem vyhlášení zákona, resp. splynuvších předtím s některou sanovanou bankou, jest den vyhlášení počátkem zmíněného pětiletého období (viz čl. XLV, odst. 1. ).

Odst. 4. podrobuje těmže úsporným opatřením, jichž se může použíti u akciových bank proti členům představenstva se služební smlouvou a jejich vedoucím úředníkům, tytéž kategorie zaměstnanců u akciových společností, u komanditních společností na akcie a u společností s ručením obmezeným, na jichž akciovém nebo kmenovém kapitálu má sanovaná banka alespoň 50%ní účast. Při takovém stupni účasti na základním kapitálu, která nadto zpravidla jest stupňována též účastí úvěrovou, jest totiž těžko myslitelná reorganisace banky bez reorganisace podniků s ní tak úzce hospodářsky spjatých.

Ke čl. XXXVI:

Idea rozvrhnouti alespoň část sanačního břemene na všechny skupiny soukromých zájemců (viz výklad u čl. XXXV) a snaha opatřiti co nejvíce prostředků pro zlepšení

hospodářské situace sanované banky, vede osnovu k tomu, aby na určitých osobách žádala vrácení neb aspoň částečné vrácení toho, čeho se jim z banky přímo nebo nepřímo za plnění určitých funkcí dostalo. Osnova chce tak postihnouti zisky, jež vzhledem na tíseň banky vlastně byly neodůvodněné a jichž nezřídka dosaženo bylo jen na základě zakrývání pravého stavu banky, falšování nebo zkrášlování bilancí a pod. Je jistě spravedlivé, aby v době, kdy se musí banka podporovati z veřejných prostředků, přispěli i ti, kdož měli z banky prospěch, a jmenovitě všichni ti, kdož, majíce na zřeteli spíše zájmy vlastní než zájmy banky, přivodili tíseň banky a tím i nutnost veřejné podpory. Vedle toho lze důvodně očekávati, že navrhované ustanovení bude do budoucna působiti výchovně a zvýší obezřelost rozhodujících činitelů při povolování odměn a požitků, na které by se pak mohly uplatniti zásady tohoto článku.

Povinnost tu stanovená postihuje členy představenstva a dozorčí rady banky co do odměn, jichž se jim dostalo za výkon tohoto úřadu v bance, ať pod jakýmkoliv názvem (tantiémy, podíly na zisku, provise atd. ), vedoucí úředníky co do požitků služebních nebo zaopatřovacích, pokud přesahují přiměřenou výši, jakož i co do odbytného, pokud přesahuje přiměřené služební požitky za jeden rok, a jsou-li zároveň členy představenstva, samozřejmě i co do odměn napřed řečených, konečně všechny tyto osoby a zaměstnance banky vůbec co do odměn (tantiém, podílů na zisku, provisí atd. ), kterých se jim dostalo za členství v správních neb dozorčích orgánech podniků, ve kterých banku zastupovali. Pojem přiměřenosti služebních (zaopatřovacích) požitků a odbytného vedoucích úředníků banky sluší tu vykládati stejně, jako jest ustanoveno v §u 17b), odst. 2. zákona č. 239/1924 Sb. z. a n. (ve znění čl. XXVII).

Všechny tyto odměny a požitky lze vymáhati na osobách, kterým lze přičísti k vině, že se banka ocitla v hospodářské tísni. Stejně se pak má nakládati s osobami, o nichž sice nelze říci, že hospodářskou tíseň banky zavinily, kterým však lze vytknouti, že hrubě porušily povinnosti, jež jim co do hospodaření se jměním banky ukládají zákony, stanovy, jednací řád banky, řád dozorčí nebo jiné předpisy pro ně platné. O porušení povinností vztahujících se na

hospodaření se jměním banky se mluví proto, aby snad nebyly postiženy osoby, které porušily málo významné a pro hospodářskou situaci ústavu nerozhodné povinnosti, na př. co do styku se zákazníky nebo co do chování mimo úřad. Na h r u b é porušení povinností co do hospodaření se jměním banky se klade proto důraz, aby se nemusilo hleděti na pouhé poklesky a nedopatření, často jen manipulačního rázu.

Obě kategorie podmínek vrácení v odst. 1. vytčené, se ovšem vzájemně nevylučují; osoby náležející do kategorie první vlastně patří též do kategorie druhé, neboť zaviniti hospodářskou tíseň banky může jen ten, kdo nějakým způsobem porušil své povinnosti. Rozlišovaní obou kategorií stalo se za tím účelem, aby se mohl učiniti rozdíl v rozsahu, v jakém lze domáhati se na zavázaných osobách vrácení.

Ti, kterým lze přičísti k vině, že se banka ocitla v hospodářské tísni, jsou povinni vrátiti vše, co na odměnách nebo požitcích v odst. 1. uvedených přijali poté, co se banka ocitla v hospodářské tísni, nejméně však požitky a odměny přijaté v posledních třech letech před poskytnutím podpory. Tříletá lhůta byla ustanovena proto, aby všichni, kdož zavinili tíseň banky, byli postiženi při nejmenším za takovou dobu, po jakou často, jak zkušenost ukazuje, se vleče nepříznivý stav, jenž na konec vyvolá nutnost sanace; v četných případech také nebude nutno se zřetelem na tuto lhůtu prováděti ne vždy snadný důkaz o tom, kdy se vlastně banka v hospodářské tísni ocitla, čímž se řízení podstatně zjednoduší.

Osoby, které porušily své povinnosti, jsou povinny vrátiti, co přijaly poté, co k porušení povinností došlo. Podle okolností může býti tato lhůta delší než lhůta předepsaná při zavinění hospodářské tísně banky. Jest samozřejmé, že i ti, kdož náležejí do první kategorie, budou povinni vrátiti vše, co přijali před hospodářskou tísní banky, resp. dříve než tři roky před sanací, jestliže se před touto dobou dopustili hrubého porušení svých povinností.

Případu, že se bance dostalo podpory z veřejných prostředků ve smyslu čl. XXXV, odst. 1., klade se na roven případ, že se banka ocitla v konkursu anebo že požádala o zahájení vyrovnacího řízení. Tříletá lhůta se tu počítá, nedostalo-li se bance podpory,

ode dne prohlášení konkursu nebo zahájení řízení vyrovnacího.

Závazky plynoucí z odst. 1. až 3. m u s í býti proti zavázaným osobám uplatňovány. Podle odst. 7. lze upustiti od jich uplatnění jen potud, pokud je důvodná obava, že by exekuce proti zavázané osobě neměla úspěchu. I v takových případech zajisté k uplatnění dojde, když toho bude zapotřebí za tím účelem, aby se mohl proti jiné osobě vésti spor odpůrci.

K takovým členům správní a dozorčí rady, vedoucím úředníkům a osobám, zastupovavším banku v koncernových podnicích, u kterých podmínky odst. 1. nejsou splněny (t. j. kterým nelze vytknouti ani, že zavinili hospodářskou tíseň banky, ani že jinak hrubě porušili své povinnosti co do hospodaření s jměním banky), jest osnova (odst. 4. ) ve dvou směrech mírnější. Především potud, že jim ukládá povinnost vrátiti jen polovinu odměn, požitků a odbytného, které přijali poté, co se banka ocitla v hospodářské tísni. Dále potud, že nenutí legitimované orgány, aby se na zavázaných osobách vrácení této poloviny domáhaly, přenechávajíc jim na uváženou, zda snad důvody zvláštního zřetele hodné nevyžadují, aby nárok uplatněn nebyl, že této volnosti nebude zneužíváno, toho zárukou jest žalobní legitimace revisního oddělení revisního a důvěrnického společenstva.

Upozorniti sluší, že i ustanovení odst. 1. a 4. mohou konkurovati. Lze-li některému členu představenstva atd. vytknouti, že poté, co se banka ocitla v hospodářské tísni, dopustil se hrubého porušeni svých povinností, bude vraceti polovinu toho, co přijal od doby, kdy se banka v hospodářské tísni ocitla, do doby, kdy se porušení svých povinností dopustil, od té doby pak všechno.

Ač snad to jest samozřejmé, bylo uznáno vhodným vytknouti, že závazky plynoucí z odst. 1. až 4. nepomíjejí tím, že v době poskytnutí podpory (konkursu, vyrovnání) zavázaná osoba již přestala býti členem správního nebo dozorčího orgánu nebo vystoupila ze služeb banky.

Aby splnění všech těchto závazku bylo co možná zajištěno, a jmenovitě aby nebylo nutno prováděti obtížné spory odpůrci, bylo ustanoveno v odst. 5., že za splnění závazků ručí i manželka (manžel) zavázané osoby.