třebě a proto odpadá nutnost je uveřejňovati. Pro tuto novotu, která má účelem překážeti snahám bank o zkrášlování čtvrtletních výkazů a umožniti kontrolu dodržování zásad o likviditě, jest vzorem úprava působnosti kontrolora oběživa (Comptroller of the Currency) ve Spojených Státech Amerických.

V témž odstavci se dále nahrazuje výraz "roční bilance" jazykově i technicky lepším výrazem "roční účetní závěrka (účet rozvažný a účet ztráty a zisku)".

Ke čl. XXII:

Vývoj založený organisačními zásadami akciového práva vedl k tomu, že v akciové společnosti vůbec, tedy i v akciové bance, stalo se nejmocnějším orgánem představenstvo (správní rada), kdežto význam valné hromady akcionářů přes zákonem jí přiznanou povahu orgánu ve věcech společenských svrchovaného byl zatlačen do pozadí.

Snad ještě více utrpěla na prestiži dozorčí rada, orgán to ostatně podle všeobecných zásad akciového práva jen fakultativní, které podle těchže zásad přísluší stálý dozor nad podnikem společnosti, zkoušeti roční účty, bilance a návrhy na rozdělení a podávati každoročně o tom zprávu valné hromadě akcionářů; vedle této působnosti, která se v jádře odbývá kontrolou pouhé formální shody údajů v obchodních knihách s údaji roční účetní závěrky, náleží dozorčí radě ještě vésti spory proti představenstvu, buď ve vlastním jméně anebo jménem společnosti.

Okolnost, že všemocné postavení představenstva svádí k zneužití moci ve vlastní prospěch jeho členů na úkor společnosti, byla podnětem, že již zákon č. 239/1924 Sb. z. a n. snažil se o nápravu posílením vlivu dozorčí rady, kterou u bank zavedl jako zařízení nucené (§ 10). Větší vliv dozorčí rady na společenské věci jest dán příkazem zákona, že představenstvo smí určité obchody sjednati jen se souhlasem dozorčí rady (§8), dále tím, že dozorčí rada má spolurozhodující slovo při sdělání pravidel o řádném hospodaření banky (jednacího řádu; § 9) a musí prováděti skutečnou hospodářskou kontrolu v bance (§ 12), po případě positivně zakročiti o nápravu (§§ 15 a 12, odst. 2), a konečně že spolurozhoduje při výběru osob pověřených vnitřní kontrolou banky (§13).

Přirozeným důsledkem této reformy, která povýšila dozorčí radu na strážce zájmů akcionářů, bylo, že již starý zákon upravil právo menšiny při volbě členů tohoto orgánu (, § 11, odst. 4) a zabezpečil některými předpisy jejich nestrannost a neodvislost při výkonu této odpovědné funkce; dotčené předpisy zakazují, aby členové dozorčí rady provozovali s bankou jiné obchody než depositní (§7 pod b), dále aby zároveň zastávali správní funkce v bance anebo s jejími správními orgány byli v blízkých rodinných nebo příbuzenských vztazích (§ 11, odst. 2 a 3) a konečně aby míra jejich funkčních požitků byla odvislá od hospodářských výsledků banky (§ 11, odst. 7).

Na této reformní cestě pokračujíc, hledí osnova proti představenstvu, které má i nadále zůstati hybnou pákou obchodní aktivnosti banky, vytvořiti náležitou protiváhu v dozorčí radě, jako orgánu, který by byl představenstvu co do významu ve společenském ústrojí rovnocenný a v péči o majetkovou integritu společnosti v některých směrech i nadřízený; tato péče, která již podle starého zákona jest předním úkolem dozorčí rady, novými předpisy osnovy dále rozšířeným (viz zejména čl. XXVII), charakterisuje dozorčí řadu jako orgán retardační, impulsivnost představenstva usměrňující.

Při této úpravě postavení dozorčí rady v bance a zvýšením důležitosti její působnosti přestává býti členství v ní podřadnou funkcí, kterou se bylo spokojiti těm, pro než v představenstvu již nezbylo místa. Zde nejlépe se budou moci uplatniti vynikající funkcionáři banky ve výslužbě, kteří svým rozhledem, životními zkušenostmi a ostatek i z vlastního zájmu (ze starosti o integritu svých pensijních požitků) jsou nad jiné předurčeni pro tuto funkci; osnova s tímto vývojem zřejmě počítá (viz odst. 2, lit. b) a odst. 7, posl. větu).

Tyto nové myšlenky musejí se arciť odraziti i ve změně a prohloubení dosavadních zásad o výběru členů dozorčí rady a o zajištění jich nestrannosti a neodvislosti.

V tom směru nejpronikavější novotou, kterou osnova přináší, jest zcela nová úprava menšinového práva volby do dozorčí rady. Ustanovení odst. 4. vycházejíc z názoru, že ochrany menšiny nezasluhuje spekulant ani že podmínkou její nemá bytí ná-

hodný poměr skupin na valné hromadě přítomných, přiznává právo na zastoupení v dozorčí radě jen skupině, která představuje určitý podíl akciového kapitálu (20%) a trvalou držbou akcií projevuje na bance zájem podnikový; podrží - li tento zájem po celou dobu, po kterou trvá funkční období jejího zástupce, zaručuje se jí pro toto období právo stálého zastoupení v dozorčí radě. Toto nově řešení znamená jistě podstatné zdokonalení zásad v té příčině dosud platných, které celkem vzato ponechávaly možnost výkonu řečených minoritních práv úplně v rukou představenstva (nepřipuštění volby tří neb více kandidátů).

Ochraně práva menšiny na náležité téměř poměrné - zastoupení v dozorčí radě slouží předpis odst. 1., kterým se počet členů dozorčí rady nově maximalisuje, a to číslicí 7; proti znemožňování jeho výkonu odkládáním doplňovací volby čelí trestní ustanovení § 30 a, odst. 1. (ve znění čl. XXXIII).

Jest přirozeno, že co do kvalifikace osob, které mají býti členy dozorčí rady, klade osnova ještě přísnější podmínky než u členů představenstva. K staré převzaté zásadě § 11, odst. 2. a 3., která směřuje proti nepotismu, druží se v tom ohledu nové ustanovení odst. 2. pod c), podle něhož nesmějí býti členy představenstva členové správních neb dozorčích orgánů koncernového podniku (podle osnovy "podniku, který na bance závisí") anebo podniku, k jehož koncernu banka náleží ("podniku, na němž banka závisí").

Další vylučovací důvod v odst. 2. pod d) se uplatňuje v téže intenci, která byla vyložena ve čl. XX u předpisu § 8 a), pod c).

Jak již napřed stala se o tom zmínka, zajišťuje neodvislost členů dozorčí rady platný již předpis § 11, odst. 7. požadavkem, aby v případech, kdy tato funkce se honoruje, byla odměna za ni určena ve stanovách pevným penízem. Jest jen logickým důsledkem tohoto požadavku, zakazuje-li osnova v odst. 7., posl. větě pod trestní pohrůžkou podle §u 30 a, odst. 1. (ve znění čl. XXXIII) členům dozorčí rady, aby vedle takto stanovené odměny přijímali od banky jakékoli jiné odměny, dary neb prospěchy. Pojmově nejsou takovými zakázanými požitky zaopatřovací platy; zmiňuje-li se přes to o nich osnova výslovně jako o požitcích přípustných, dává tím stejně

jako i předpisem odst. 2. pod b) - jak již bylo napřed řečeno - najevo, že neshledává závadným, aby funkci člena dozorčí rady zastával vysloužilý úředník.

Odst. 6. připojenou novou druhou větou souvisí s novou úpravou práva menšiny na zastoupení v dozorčí radě; uplatňuje tu jasně zásadu, že toto právo má své zdůvodnění jen potud, pokud menšina má na bance zájem podnikový.

Odst. 3. a 5. nepřinášejí věcně nic nového; uvádějí se znovu jen proto, aby znění novely bylo přehlednější.

Podle souvislých přechodných ustanovení čl. XLIV, odst. 5. a 6. mohou ti, kdož jsou v den vyhlášení zákona členy dozorčí rady, přijmouti bez závady odměny, jinak podle zákona nepřípustné, které připadají na období před vyhlášením zákona; dále takoví členové dozorčí rady, nevyhovující zákonným podmínkám pro zastávání této funkce, musejí se jí vzdáti do roka po vyhlášení zákona.

Konečně jest potřebí zmínky o trestním ustanovení §u 30 a, odst. 2. (ve znění čl. XXXIII), které zajišťuje intenci zákona, aby členy dozorčí rady nebyly osoby podle zákona k tomu nezpůsobilé.

Ke čl XXIII:

Odst. 2. zde novelovaného §u 12 zákona č. 239/1924 Sb. z. a n. uvádí jeho původní znění ve shodu s lepší formulaci podobného ustanovení §u 15 téhož zákona a zavádí tu novotu, že v případě, kdy představenstvo banky nezjedná nápravu nepořádků dozorčí radou zjištěných, ukládá dozorčí radě za povinnost, aby o tom neprodleně informovala revisní orgán. Tím chce se dosíci, aby revisní oddělení revisního a důvěrnického společenstva bylo zavčas upozorňováno na závady v bankovním provozování a tak mohlo hned v zárodku nápravně zakročiti; při systému občasných revisí nejsou takové preventivní zákroky dobře možný. Zároveň se zesiluje odpovědnost dozorčí rady vůči valné hromadě, že v závažných případech dozorčí rada valnou hromadu svolati musí.

Odst. 3. vyhrazuje stanovení zásad dozorčího řádu vládnímu nařízení, kdežto dosud to obstarávalo ministerstvo financí vnitřními výnosy; o důvodech této změny platí totéž, co se ve výkladu ke čl. XXI

uvádí v příčině zásad jednacího řádu bank. Dále se tu upravuje povinnost dozorčí rady co do sdělání dozorčího řádu a provedení nařízených jeho změn a doplňků, a to opět podle týchž zásad, které se v právě cit. článku uplatňují.

Splnění této povinnosti jakož i oznamovací povinnosti, hned v úvodu zmíněné, zaručeno jest trestními sankcemi podle § 30a, odst. 1. (ve znění čl. XXXIII).

Odst. 1. a 4. napřed cit. §u 12, které ukládají dozorčí radě povinnost dohlížeti s péčí řádného kupce na správu a obchody banky a povinnost mlčenlivosti o okolnostech při výkonu této funkce seznaných, zůstávají beze změny; novotou jsou však trestní ustanovení v §§ 33 a; 35a, odst. 2. (ve znění čl. XXXIII), která směřují proti porušování těchto povinností.

Ke čl. XXIV:

Zásadami tu uplatněnými provádějí se pronikavé změny v nynější organisaci vnitřní kontroly v bankách.

Podle dosavadní úpravy (viz § 13 zák. č. 239/1924 Sb. z. a n. ) provádí tuto kontrolu zvláštní kontrolní oddělení, jehož přednostu a ostatní přidělené úřednictvo jmenuje a odvolává představenstvo v dohodě s dozorčí, radou; v příčině sil řečenému oddělení přidělených platí zákaz, že nesmí jich býti zároveň používáno ve správní agendě banky.

Osnova doplňuje tyto zásady předně ustanovením o zvláštní kvalifikaci přednosty kontrolního oddělení a jeho náměstka, která pro příbuznost obou funkcí má býti táž jako u členů dozorčí rady (odst. 1. ).

Dále osnova hledí vytvořiti z kontrolního oddělení pomocný orgán dozorčí rady co možná výhradně na ní závislý (odst. 2. ). Tímto řešením se bez nového režijního zatížení banky vychází vstříc jistě spravedlivému požadavku, jednak aby dozorčí rada byla zodborněna, jednak aby úřednictvu kontrolního oddělení byla zajištěna náležitá neodvislost od vedoucích správních orgánů banky.

Podle souvislého přechodného ustanovení čl. XLIV, odst. 5. přednosta kontrolního oddělení, resp. jeho náměstek, ustanovený ještě přede dnem vyhlášení zákona, který nemá kvalifikace nově zákonem vyžado-

vané, smí tuto funkci zastávati nejdéle rok po uvedeném dni. Jinak hrozí členům dozorčí rady trestní stíhání podle § 30a, odst. 2. (ve znění čl. XXXIII), kteréž ustanovení vůbec jest namířeno proti obsazování místa přednosty kontrolního oddělení a jeho náměstka osobami, které jsou zákonem z takové funkce vyloučeny.

Pro úplnost výkladu dlužno se zmíniti o dalším trestním ustanovení v § 30a, odst. 1., podle něhož lze vynutiti splnění zákonného příkazu, aby banka, jsou-li pro to dány podmínky, zřídila kontrolní oddělení, a dbáni zákonného zákazu, aby síly přidělené takovému oddělení nebyly přibírány k obchodování banky;, podle téhož ustanovení se dále trestá přibírání členů kontrolního oddělení k obstarávání obchodů bank.

Odst. 3. přináší jen tu podstatnější změnu, že přisuzuje kontrolnímu oddělení péči o hospodárnost bankovního podnikání. Tato nová funkce jest v souhlasu se zdůrazněnou již tendencí zákona vytvořiti z kontrolního oddělení pomocný orgán dozorčí rady, jejíž přední povinností, jak z četných nových ustanovení zákona plyne, jest zavésti do provozování banky náležitou hospodárnost (viz výklad ke čl. XXII).

Ke čl. XXV:

Tímto článkem doplňuje se § 15 zákona č. 239/1924 Sb. z. a n. ustanovením, které ukládá dozorčí radě povinnost zaslati revisnímu oddělení revisního a důvěrnického společenstva opis kontrolní zprávy, vytknuvší podstatné závady sběhlé v bankovním provozování, zároveň se sdělením, co zařídila nebo zařídí k odstranění takových závad.

Tento dodatek má - stejně jako čl. XXIII - na zřeteli potřebu stálého a včasného informování bankovního revisního orgánu.

Splnění řečené povinnosti jest zajištěno trestní pohrůžkou podle § 30a, odst. 1. (ve znění čl. XXXIII).

Ke čl. XXVI:

Odst. 1. zde novelovaného §u 17 zákona č. 239 Sb. z. a n. vykazuje od původního znění tu podstatnou odchylku, že výraz "obchod" nahrazuje výrazem "jednání". Důvodem této změny jest, že výraz "ob-

chod" jest příliš úzký, neboť na př. nepřiléhá na převody nemovitostí ani na správní úkony, při kterýchž jednáních také může dojíti k porušeni povinnosti, uložené zákony, stanovami atd., na škodu banky (na př. představenstvo jmenuje, aniž si podle §u 17a, odst. 2. vyžádalo k tomu svolení dozorčí rady, vedoucím úředníkem osobu, která pak zpronevěří depoty). V souvislosti s tímto výkladem třeba upozorniti na okolnost, že porušení povinností, které má v zápětí zostřené ručení podle § u 17, může býti podle nové úpravy osnovou prováděné stíháno za jistých okolností i trestně (viz § 35a ve znění čl. XXXIII).

Odst. 4. původního znění napřed cit. §u 17 obsahoval definici pojmu "vedoucích úředníků", která se z důvodů lepší soustavnosti přesunuje do § 36 (viz čl. XXXIV). Na místě toho vkládá se sem ustanovení, které legitimuje podpůrně revisní instituci bank k vymáhání náhrady škody na orgánech ústavu; osnova pokládá to nutným, poněvadž - jak již bylo ve výkladu ke čl. XV podotčeno - nejsou řídké případy, že orgán příslušný k vymáhání takových náhradních nároků od uplatnění ručení upustil z přátelských i jiných ohledů na provinilý orgán. Při tom bylo nutno o to se postarati, aby promlčení proběhlé proti bance nemohlo býti namítnuto proti žalobě podané revisním oddělením.

Odst. 2. a 3. neobsahují věcných odchylek od dosavadní úpravy.

Ke čl. XXVII:

K § u 17a:

Tento zcela nový paragraf obsahuje celou řadu zvláštních ustanovení, která se především dotýkají poměrů členů představenstva a vedoucích úředníků akciových bank a v některých směrech i všech ostatních jejich zaměstnanců.

Takovým, platnému akciovému právu dosud neznámým ustanovením jest hned předpis odst. 1., vyslovující pod trestními následky §u 30a, odst. 2., č. 3 (ve znění čl. XXXIII) zákaz vyplatiti některému členu představenstva banky tantiému nebo jinaký podíl na zisku dříve, než uplyne rok od skončení správního období, za něž byly přiznány; tedy na př. tantiemy za rok 1932 budou splatný až 1. ledna 1934 (tantiémy

za rok 1931 ještě tomuto obmezení, hledíc ke čl. XLIV, odst. 7., nepodléhají). Důvodem tohoto zákazu jest zkušenost, že mnohdy se vyplácely takové odměny z předstíraných zisků, a snaha poskytnouti revisním orgánům čas k přezkoušení správnosti dotčené bilance.

Zásady dalších ustanovení jsou výsledkem této úvahy:

Při neobyčejném rozmachu bankovního obchodu, vyvolaném poválečnou konjunkturou, objevil se přechodně nedostatek vůdčích sil; toho dovedli mnozí jednotlivci využíti krajním způsobem, vymínivše si dlouhodobé, nezřídka doživotní smlouvy zaručující jim nepřiměřeně vysoké služební požitky, zvýšené nadto vedlejšími příjmy plynoucími ze smluvně zaručeného členství v orgánech koncernových podniků.

Návrat do normálních poměrů vedl přirozeně i u bank k poklesu obchodní činnosti, což mělo za následek, že se v nich objevil citelný nadbytek vedoucích sil. žádoucí snížení počtu takových sil nelze pro trvání zmíněných služebních smluv dobře prosaditi.

Řešení této otázky jest zvláště naléhavé u bank, s nimiž jiné banky splynuly, kde tedy jeden z hlavních účelů fuse vychází na prázdno.



Osnova hledí těmto nesnázím odpomoci tím, že v příčině vedoucích funkcionářů bank. jichž poměr k bance opírá se o individuelní služební smlouvu, vyslovuje v odst. 2. smluvně nezměnitelnou zásadu (viz odst. 8. ), že takové s nimi uzavřené smlouvy jsou zrušitelné nejdéle koncem každého kalendářního čtvrtletí po předcházející šestitýdenní výpovědi, což znamená, že dispositivní norma § 20 zákona o obchodních pomocnících č. 20/1910 ř. z. má míti pro tuto skupinu zaměstnanců platnost normy donucovací.

Mnohdy bude pro banku s užitkem, aby funkcionář, z jejích služeb vystoupivší, byl zbaven též veškerých vedlejších funkcí v koncernových podnicích; poněvadž toho někdy nelze docíliti vzhledem k smluvním výhradám, vyslovuje osnova v témž odstavci druhou, rovněž smluvně nezměnitelnou zásadu (viz odst. 8. ), že s jakýmkoli zrušením služebního poměru dotčených funkcionářů zaniká i jejich členství ve správních orgánech banky i ve správních

neb dozorčích orgánech jiných společností, v nichž banku zastupují.

Podle dosavadní úpravy okruhu povinností, jež zákon ukládá vedoucím správním funkcionářům banky a jejím zaměstnancům vůbec, mají tito především povinnost spravovati jmění společnosti a provozovati její obchody s péčí řádného kupce. Řádný výkon této povinnosti nutně předpokládá, aby bylo vyloučeno jakékoli střetnutí vlastních zájmů těchto orgánů se zájmy banky anebo přílišné jejich zaneprázdnění hromaděním vedlejších zaměstnání (na př. převzetím funkce experta v koncernových podnicích atp. ). Proto jest jen logickým závěrem řečené povinnosti konkurenční zákaz, v odst. 4. vyslovený, který spolu s civilněprávní sankcí obsaženou v násl. odst. 6. jest jen obdobou ustanovení §u 7 již zmíněného zákona o obchodních pomocnících. Opakovati zde tento zákaz jest proto příležito, že se tím jeho význam zdůrazňuje; ostatek jest to nutno též s ohledem na Slovensko a Podkarpatskou Rus, poněvadž tam platící zákon č. 244/1922 Sb. z. a n. takového zákazu neobsahuje.

Požadavku, aby zákon zabránil přílišnému hromadění správních radovství a podobných vedlejších funkcí, vyhovuje osnova trojí zásadou. Předně pod trestem podle § 30a, odst. 2. (ve znění čl. XXXIII) zakazuje soustředění více než 10 takových funkcí v jedněch rukou, dále váže zastávání takové funkce souhlasem dozorčí rady a konečně uplatňuje princip, že příjmy z takových funkcí náležejí bance, která nejvýš z poloviny smí použíti těchto příjmů k odměnění osob tyto vedlejší funkce zastávajících; tento princip, znamenající přetržení souvislosti příjmu z určité funkce, chce především zabrániti zlořádům, které se druhdy projevovaly v tom, že méně svědomití bankovní funkcionáři vymáhali na újmu banky pro podniky, kde zastávali vedlejší funkci, nepoměrné výhody (na př. mimořádně levný a snadný úvěr), aby zvýšili jejich výnosnost a tím své tantiémy. V řešení otázky, jak obmeziti nezdravou kumulaci vedlejších funkcí, jest tedy naše osnova značně přísnější než nařízení německého říšského presidenta ze dne 19. září 1931, jehož čl. VIII se spokojuje prostě se zákazem zastávati více než 20 vedlejších funkcí.

Podle přechodných ustanoveni, obsaže-

ných ve čl. XLIV, odst. 7., mají vylíčené zásady platiti také o služebních smlouvách datujících se z doby před vyhlášením zákona; tedy i staré služební smlouvy s delší dosud výpovědní lhůtou stanou se zrušitelnými koncem každého kalendářního čtvrtletí po předchozí šestitýdenní výpovědi a k dalšímu trvání těchto služebních smluv bude potřebí, aby je dozorčí rada do roka po vyhlášení zákona dodatečně schválila. Dále, kdož již od dřívějška zastávají vedlejší funkce, ztratí tyto funkce uplynutím právě řečené lhůty, nedá-li jím, dozorčí rada k tomu výslovné svolení; úprava požitků s těmito funkcemi spojených má nezkráceně platiti již pro požitky, jež připadají na správní období běžící v den vyhlášení zákona. Konečně má napřed zmíněný konkurenční zákaz platiti nazpět v té míře, že banka může se domáhati náhrady škody a bez výpovědi zrušiti služební poměr s tím, kdo do roka po vyhlášení zákona neupustí od nepřípustného vedlejšího zaměstnání nebo nezlikviduje nepřípustné obchody.

Zdůrazniti sluší, že nový § 17a) a právě vyložená souvislá s ním přechodná ustanovení mají úpravně zasáhnouti zásadně jen do poměrů "vedoucích úředníků" po rozumu § 36 (viz čl. XXXIV), t. j. jen těch zaměstnanců bank, kterým bylo svěřeno vedení banky nebo pobočného závodu nebo některého jejího oddělení, zřízeného podle jednacího řádu, anebo kterým byla udělena prokura, a do poměrů členů představenstva se služební smlouvou, zpravidla t. zv. stále úřadujících členů správní rady, kteří ve skutečnosti jsou jen poněkud odlišným druhem vedoucích úředníků ve smyslu napřed řečeném (bližší jich určení viz v cit. § 36, odst. 2); bankovního úřednictva podřízených skupin týkají se pouze častěji zmíněný konkurenční zákaz a ustanovení, která upravují zastávání vedlejších funkcí ve správních a dozorčích orgánech jiných podniků a požitky s výkonem takových funkcí spojené.

Napřed řečená ustanovení odst. 2. a následujících se naproti tomu vůbec nevztahují na ostatní členy představenstva (bez služební smlouvy). V příčině těchto nemusí se úpravně zasáhnouti, poněvadž jsou živlem jen přechodným, jehož požitky jsou kromě toho přizpůsobeny hospodářským výsledkům bankovního podnikání.

K § 17b:

Základní myšlenkou, ze které vychází rovněž zcela nové ustanovení tohoto paragrafu, jest princip vyvozovaný z § 1447 obč. zákoníka o možnosti zrušiti smlouvu, jestliže by její zachování znamenalo pro jednu stranu nepoměrnou ztrátu a pro stranu druhou nepoměrný zisk (srv. na př. nález nejv. soudu ze dne 7. června 1922, Rv I 185/22). Tato zásada, ozývající se též v opatření Stálého výboru Národního shromáždění ze dne 8. října 1920, č. 586 Sb. z. a n., o úpravě pachtovného, a v zákoně ze dne 17. března 1921, č. 121 Sb. z. a n., upravujícího starší smlouvy o těžbě dříví, měla dokonce podle návrhu příslušného subkomitétu jako všeobecné pravidlo dojíti zřetelného výrazu v našem novém občanském zákoníku zvláštním ustanovením, jež bylo zařaděno za již zmíněný § 1447 obč. zákoníka. Do konečné redakce osnovy nebylo ono ustanovení pojato jen proto, že podle názoru komise, která občanský zákoník připravila, v normálních poměrech se vystačí s jinými předpisy (hlavně s § 914 obč. zák. ) a redigovati ustanovení pro poměry abnormální nebylo by na místě.

U akciové banky se však velmi snadno mohou vyskytnouti takové abnormální poměry, za kterých výplata služebních požitků, smluvených v dobách dobré konjunktury, stává se jí nesnesitelným břemenem, kterého zpravidla nemůže se zbaviti ani použitím výpovědi tísnivé smlouvy podle § 17a), odst. 2., pro příliš vysoké odbytné nebo pensijní závazky, jimiž jest v takovém případě povinnována.

Gesta normálního pořadu práva, kterou dlužno podle platných norem nastoupiti k uplatnění nároku na zrušení smlouvy pro dodatečně nastalou možnost plnění, není z mnohých příčin bance schůdná. Největší překážkou jest zásada veřejnosti líčení, která platí u řádných soudů a také i u pracovního soudu, tribunálu to jinak velmi vhodného pro řešení takových sporů, a znemožňuje bance, aby bez otřesu důvěry svého zákaznictva, najmě vkladatelů, prováděla důkazy o svém zhoršeném stavu.

Kromě toho veřejný zájem na řádném fungování bank toho vyžaduje, aby právní možnost ozdraviti ústav snížením nepřiměřeně vysoké osobní režie byla dána již ve stavu, kdy ještě nenastala úplná nemožnost plnění smlouvy.

Těmto zřetelům vyhovujíc, stanoví osnova jednak objektivní podmínky, za kterých bance vzniká nárok na úpravu jejích závazků z některých služebních smluv, jednak vyvolává v život instituci zvláštního rozhodčího soudu pro projednávání takových nároků.

Řečenými objektivními podmínkami, jež stanoví odst. 1., jsou na jedné straně ztráty, ztrávivší reservy na ztráty určené a zmenšivší akciový kapitál ve stanovách vykázaný o více než 20%, na druhé straně nepřiměřeně vysoké služební požitky založené smlouvami sjednanými před utrpěním takových ztrát. Zákon tu má na zřeteli jedině smlouvy se členy představenstva a s vedoucími úředníky - tedy jen smlouvy obvykle individuelní, poněvadž u hromadných není, jak z povahy věci plyne, potřebí takového zvláštního zákroku -, nečiní však rozdílu, zdali dotčené smlouvy byly sjednány po vyhlášení zákona nebo již předtím (viz čl. XLIV, odst. 8. ).

Odst. 2. podrobně uvádí, co spadá pod pojem služebních požitků, dále kdy tyto jeví se nepřiměřeně vysokými a konečné ke kterým okolnostem dlužno přihlížeti při posuzování jejich přiměřenosti.

Odst. 3. přiznává legitimaci k podání návrhu na přiměřené snížení řečených služebních požitků především vlastním orgánům banky; pro podpůrnou legitimaci revisního orgánu mluví důvody známé již z vysvětlivek ke čl. XV a XXVI.

Podle odst. 4. všichni činitelé, kteří jsou legitimováni k návrhu, vyrozumí se opisem návrhu o zahájení řízení a mohou se řízení zúčastniti; v tom případě doručují se jim všechna soudní rozhodnutí.

Odst. 5. stanoví, že o návrhu rozhodne zvláštní rozhodčí soud, jenž bude zřízen u krajských soudů a složen z předsedy a dvou přísedících. Předsedou jest vždy soudce z povolání, jmenovaný předsedou krajského soudu (v Praze krajského soudu obchodního). Každá ze stran pojmenuje jednoho přísedícího; o to, aby nedocházelo k nežádoucím průtahům, jest postaráno ustanovením, že předseda krajského soudu sám jmenuje přísedící, kdyby některá ze stran nebo snad obě tak neučinily, a to opět ze soudců z povolání. Tím jest dána záruka, že soud bude řádně obsazen.

Odst. 6. nepotřebuje bližšího výkladu.