Nález nejv. správního soudu ze dne 17. září 1930, č. 15. 027/28, vydaný k stížnosti jedné spořitelny, projevil názor, že častěji zmíněné interpretační zásady jednacího řádu kuratoria nejsou pro přispívající ústavy závaznými, poněvadž rozšiřují rozsah jejich příspěvkové povinnosti nad míru zákonem stanovenou nebo plynoucí nutně ze zákona samého, s nímž se nesrovnává, jestliže se do čistého zisku zahrnují a tudíž se příspěvkové povinnosti podrobují i příděly zvláštním, podle stanov zřízeným fondům. Tento nález má velmi nepříznivý odraz na hospodaření fondu. Fondu hrozí totiž z něho zmenšení přílivu příspěvků, neboť nevýdělečné peněžní ústavy mohou své zvláštní fondy bohatě dotovati a tím zkrátiti příspěvkovou základnu, neřku-li příspěvkové povinnosti vůbec se vyhnouti.

Aby byly zažehnány tyto důsledky, na které by konec konců musil doplatiti stát vzhledem k své záruce za správné zúročení a splacení již vydaných fondových dluhopisů, chce osnova ustanovením odst. 2. povýšiti zmíněné vykládací zásady jednacího řádu kuratoria, jež se během několikaleté prakse vžily a osvědčily, na zákonnou normu.

Aby smysl těchto přejatých zásad byl úplně ujasněn, dlužno především upozorniti, že osnova úmyslně nemluví o "zisku vykázaném v bilanci"; tím chce nadevši pochybnost vyloučiti omylný výklad, že základem příspěvkové povinnosti jest toliko to, co uvádí účetní závěrka pod položkou "zisk".

Již definice příspěvkové základny, vyjádřená slovy: "přebytek výtěžků nad provozními náklady", dává  kuratoriu žádoucí možnost vzíti slušný zřetel na některé zvláštní případy; tak plyne již z povahy účtu ztráty a zisku, že kuratorium, přidržujíc se dosud zachovávané prakse, nebude pojímati jako výtěžky na př. cenové přírůstky vykazované ve stabilisačních bilancích. Tytéž možnosti podávají se ze zákonného výkladu výrazu "provozní náklady", zejména z jejich složky "správních výloh"; tak pod "správní výlohy" lze dobře zahrnouti netoliko správní výlohy v užším slova smyslu, jako věcnou režii a režii osobní (t. j. služební, resp. odpočivné a jiné zaopatřovací požitky zaměstnanců a s tím spojené sociální příspěvky), nýbrž též jinaké, pravidelně se opětující platy z titulu ať veřejného, ať

soukromého, jako daně, přirážky a jiné veřejné dávky, zejména též po případě odváděný poplatek za státní dozor a příspěvky placené Zvláštnímu a Všeobecnému fondu, dále pojišťovací prémie atp., a což zvlášť pro okresní záložny hospodářské má význam, též procentní poplatek jimi placený okresnímu výboru.

Ustanovení pod lit. a) odpovídá §u 78, lit. e) zák. č. 76/1927 Sb. z. a n., k němuž se vztahující judikatura jistě vhodně poslouží i praksi kuratoria. Pod toto ustanovení dobře zapadají zejména věnování na propagaci spořitelní knížky v kruzích školní mládeže. Ostatek ani věnování k sociálním účelům nejsou zásadně vyloučena z uznání za srážkovou položku, je-li jejich účelem záchrana širokých vrstev před hospodářskou zkázou, neboť tento účel kryje se s péčí o střadatelství, bez něhož provozování podniku většiny peněžních ústavů sotva jest myslitelno.

Ustanovení pod lit. b) má mnoho společného s §em 79, lit. h) právě cit. zákona o přímých daních. V poslední větě vyjádřená zásada, že cestovné, vyplácené voleným funkcionářům, smí se jako srážková položka uplatňovati jen do výše přiměřené náhrady, byla tak formulována, aby prakse mohla zůstati při dosavadním paušalování cestovních výloh přiměřeným penízem.

Znění lit. c) až e), připouštějící, aby příděly do pensijního fondu, do specielních ztrátových reserv (na př. reservy pro ztráty na směnkách, reservy pro ztráty na hypotečních zápůjčkách atp. ) a příděly nerealisovaných kursovních zisků do reservy k úhradě kursovních ztrát na cenných papírech a k vyrovnání jejich kursovních rozdílů byly vyloučeny z příspěvkové základny, jest ve spojení s násl. odst. 3. dostatečnou závorou proti zkrácení příspěvkové základny použitím valné části zisku k nadbytečnému dotování reserv.

Pokud takto nově stanovená příspěvková základna má vliv na dosavadní příspěvkovou povinnost nevýdělečných peněžních ústavů a v jaké míře uznává se právní stav vytvořený nálezem napřed uvedeným, vykládá se ve vysvětlivkách ke čl. XLIII, odst. 1.

Odst. 3. značí v jádře vlastně doplněk ustanovení §u 11, odst. 2. zák. č. 237/1924 Sb. z. a n., které upravuje právo kuratoria

přezkoušeti platbu příspěvků. Ovšem doklady, které má toto ustanovení ve spojení s odst. 1. téhož paragrafu na zřeteli (t. j. doklady o schválení a usnesení příslušného orgánu o tom, jak naložiti s čistým ziskem), nestačí k úspěšnému provádění zásad, stanovených v předešl. odst. 2. osnovy, a proto osnova zavádí povinné předkládání výkazů a dokladů, které mají umožniti přezkoušení, zdali jest přiměřeno a odůvodněno, co ústav si od základny příspěvkové odpočítává na odpisu z budov a inventáře a na položkách v odst. 2., lit. a) až d) uvedených, pokud se týče, co z kursovních zisků do řečené základny nezapočítává. Dále sem patří doklady a výkazy, jichž kuratorium potřebuje, aby mohlo kontrolovati, zdali příděly reservám [hlavně reservám pod lit. d) naznačeným] nestaly se snad vývojem poměrů později bezdůvodnými (na př. dodatečným docílením inkasa pochybné pohledávky). Poněvadž není jistoty, že uvedené doklady budou vždy dobrovolně předkládány, dává se kuratoriu právo ukládati liknavým ústavům pořádkové pokuty, a to podle téhož ustanovení, jímž sankcionuje se povinnost předkládati již zmíněné doklady o schválení a usnesení příslušného orgánu ústavu o tom, jak naložiti s čistým ziskem (viz čl. V osnovy).

Ke čl. III:

Odst. 1.: Zde prováděná změna v původním textu §u 9, odst. 1. zákona č. 237/ 1924 Sb. z. a n., záležející v záměně výrazu "čistý zisk" výrazem "příspěvková základna", má účelem uvésti znění tohoto ustanovení ve shodu s novým zněním §u 8, odst. 2. téhož zákona (viz čl. II).

Odst. 2.: Přítomná hospodářská krise má nepříznivý vliv na výnosnost peněžních ústavů do fondu přispívajících, a protože výše fondových příspěvků jest závislá na hospodářských výsledcích těchto ústavů, musí se počítati s úbytky na příjmech fondu.

K vyrovnání těchto úbytků a k rozmnožení fondových příjmů, aby se mohly vydati další dluhopisy k provedení doplňovací sanační akce, zvyšuje osnova s platností od 1. ledna 1932 (viz čl. XLIII, odst. 2. ) příspěvkové sazby výdělečných peněžních ústavů, které dosud činí 1/10% z akciového (kmenového) kapitálu v pří-

padě, že ústav nevyplácí žádné dividendy, ¼% při dividendě pod šest procent a 1/2% až 1 1/4% při šestiprocentní a vyšší dividendě; toto zvýšení činí u nejnižší sazby 1/10% u všech ostatních sazeb 1/2%.

Toto vyšší příspěvkové břímě stupňuje se u ústavů, které dostaly podporu ze Zvláštního fondu přede dnem účinnosti nového zákona a postupem času zlepšily svůj stav tak, že platí šestiprocentní nebo i vyšší dividendu, o 50% přirážku zapravovaného příspěvku.

Tato přirážka má své mravní zdůvodnění v požadavku, aby sanované ústavy při zlepšení sivého stavu přispívaly fondu větším penízem než ostatní ústavy, které z fondu neměly prospěchu. Ježto tu nejde o to, aby ve formě takové přirážky byla podpora fondem poskytnutá splacena - jak to u ústavů v budoucnu sanovaných má na zřeteli čl. XXXVII -, jest rozsah povinnosti ji zapravovati neodvislý od výše podpory. Její rozsah jest stanoven deseti ročními platbami přirážky, k nimž po případě vůbec ani nemusí dojíti, jestliže dotčený ústav v období mezi vyhlášením zákona a zánikem Zvláštního fondu nikdy ani šestiprocentní dividendu nevyplácel.

Odst. 3: Lze očekávati, že napřed uvedeným zvýšením příspěvků u výdělečných peněžních ústavů, dále platbou také již zmíněné příspěvkové přirážky, jíž ostatek vedle bank mohou býti podle čl. XLVII podrobeny i všechny ostatní peněžní ústavy a všechna družstva obdrževší ze Zvláštního fondu podporu, a konečně vracením podpor podle čl. XXXVII rozmnoží se příjmy fondu tak, že nejen vyrovnají přechodné jeho úbytky, nýbrž stačí již nyní z valné části na úhradu potřeby zamýšlené doplňovací akce sanační a zcela ji uhradí, až návratem normálních poměrů zvýší se příspěvková nosnost peněžních ústavů.

Z uvedených příčin neznamená osnovou navržená a penízem 20, 000. 000 Kč ohraničená státní záruka za to, že příjmy fondu se z uvedených nových pramenů nerozmnoží aspoň o 25, 000. 000 Kč, nějaké trvalé zatížení státní pokladny.

Naopak lze počítati s tím, že rozvojem, peněžních ústavů rozmnoží se trvale příjmy fondu tak, že nejen odpadne nové zavedená podpůrná příspěvková povinnost státu, nýbrž objeví se nadbytek fondových příjmů; proto dává osnova vládě právo, aby naří-

zením snížila příspěvkové sazby, podle odst. 2. zvýšené, až na původní výměru; že sazbu přirážky snížiti nelze, vyplývá ze slovného znění příslušného ustanovení poslední věty odst. 3., kde se mluví jen o snížení příspěvkových sazeb.

Ke čl. IV:

Při redakci §u 12 častěji cit. zákona o Zvláštním fondu vypadlo omylem pojmenování ministra zmocněného k poukazování státního příspěvku tomuto fondu. Ze souvislosti celého znění zákona bylo zřejmo, že tímto ministrem jest ministr financí, což se také praktikovalo. Neznamená proto nějakou věcnou změnu a jest tedy jen věcí pořádku, jestliže se při novelisaci napřed dovolaného zákona provádí potřebná oprava výslovným uvedením ministra financi jako ministra příslušného k výplatě fondového státního příspěvku.

Ke čl. V:

Ustanovení tohoto článku souvisí s novým odst. 3. §u 8 zákona č. 237/1924 Sb. z. a n. (viz ČL II. ), který ukládá nevýdělečným peněžním ústavům povinnost předkládati kuratoriu fondu patřičné doklady a výkazy, aby mohlo přezkoušeti správnost příspěvkové základny. Protože není jistoty, že tato povinnost bude vždy a náležitě plněna, vyslovuje se v tomto článku potřebná sankce, a to ve formě doplněného znění §u 22 napřed cit. zákona.

Ke čl. VI:

Odst. 1: Zvláštním fondem byly zásadně sanovány jen ztráty vzniklé poválečnými poměry, zejména ztráty způsobené poklesem cen zboží neb hodnoty investic a ztráty z dubiosních pohledávek.

Obmezenost fondových prostředků, která dovolila emisi dluhopisů jen za 1. 640 mil. Kč, měla v zápětí, že fond mohl přispěti pouze k částečné úhradě takových ztrát a tím dáti základ k postupnému ozdravování sanovaných ústavů, dobře myslitelnému v období nastávající konsolidace hospodářských poměrů, která se zdála trvalou.

Tuto kalkulaci původního sanačního plánu zhatily však následky propuknuvší hospodářské krise a proto nastává nutnost doplniti v některých případech již dříve udělenou podporu. Při této dodatečné sa-

nační akci, kterou umožní nové vydání fondových dluhopisů na základě zvýšených příjmů fondu (viz výklad ke čl. III), bude arciť lze přihlédnouti jen k peněžním ústavům, jichž bezvadné plnění hospodářských funkcí jest v důležitém veřejném zájmu. Poměry těchto ústavů jsou příslušným úředním místům dobře známy. Nebude proto potřebí prováděti řízení, jež bylo předepsáno v §§ 17 a násl. zákona o Zvláštním fondu, nýbrž zajisté stačí, schválí-li vláda sanační plán, který ministr financí vypracuje, vyslechna kuratorium fondu.

Odst. 2.: Podle §u 14 napřed zmíněného zákona jsou dluhopisy, jež Zvláštní fond dosud vydal, umořitelny jen slosováním. Aby se ušetřilo na penízi nutném k úmoru fondových dluhopisů nové emise, připouští osnova u této emise jako druhý umořovací způsob nákup na volném trhu za běžnou cenu (zpravidla bursovní), pokud bude nižší než hodnota jmenovitá. Jinak mezi dluhopisy staré a nové emise nemá býti rozdílu. Tedy také nově vydané dluhopisy budou zúročitelné aspoň 4%, splatitelné nejvýš ve 40 letech, jejich vzorec bude schválen ministerstvem financí, na každém z nich bude tímto ministerstvem nebo vládním komisařem potvrzeno, že jejich zúročení a umoření jest plně kryto řádnými příjmy fondu; dále budou i nové fondové dluhopisy stejně státem zaručeny, míti sirotčí jistotu a po případě také je bude lze umístiti povinným odběrem peněžních ústavů; konečně i nové dluhopisy budou směti býti bilancovány jmenovitou hodnotou (al pari) v případech uvedených v §u 25 cit. zákona, budou též osvobozeny od poplatků a úroky z nich budou osvobozeny i od poplatků i od daně rentové.

ČÁST DRUHÁ

osnovy obsahuje čl. VII až XII, jimiž se mění a doplňují §§ 5, 7, 11, 12, 16 a 20 zákona č. 238/1924 Sb. z. a n. o Všeobecném fondu.

Ke čl. VII:

Podle § 5 zákona o Všeobecném fondu jsou příslušníci tohoto fondu zařaděni do tří skupin. Do první skupiny (tak řečené spořitelní) patří zemská úvěrní ústavy,

komunální spořitelny a okresní záložny hospodářské, tedy vesměs ústavy s veřejnou zárukou, do druhé skupiny (tak řeč. záloženské) záložny družstevní a spolkové, úvěrní společenstva a nekomunální spořitelny, do třetí skupiny pak (tak řeč. bankovní) ostatní příslušníci fondu.

Tímto roztříděním cítí se poškozeny n ekomunální spořitelny, které právem k tomu poukazují, že podle spořitelního zákona č. 302/1920 Sb. z. a n. jsou nuceny dbáti při ukládání svěřených prostředků těchže přísných zásad, které platí pro spořitelny komunální, takže jsou těmto spořitelnám co do bonity rovnoceny a tudíž že náležejí do skupiny první.

Osnova, vyhovujíc tomuto stanovisku nekomunálních spořitelen, pro které ostatně mluví i resoluce usnesená senátem v 229. schůzi dne 10. října 1924, přeřaďuje nekomunální spořitelny do skupiny první.

Ke čl. VIII:

Tímto článkem mění se organisace kuratoria Všeobecného fondu na základě týchž zásad, které se uplatňují ve čl. I. u kuratoria Zvláštního fondu, samozřejmě s odchylkami, které vyplývají ze skutečnosti, že v kuratoriu napřed řečeném není zástupců vlády.

Ke čl. IX:

Všeobecný fond jest podle § 11 zákona č. 238/1924 Sb. z. a n. odkázán na příspěvky ústavů k němu příslušejících, které dosud činí 1 1/2 % z úroků ze vkladů v běžném účtu, na vkladní knížky a pokladniční poukázky.

Osnova navrhuje zvýšiti uvedenou sazbu s platností od 1. ledna 1932 (viz čl. XLIII, odst. 2. ) na 3%, jednak aby byl vyrovnán úbytek na příjmech řečeného fondu, očekávatelný při snížení úrokových sazeb, jednak aby byl posílen jeho finanční základ.

Objeví-li se po čase, jak též důvodně možno očekávati, že výnos zvýšených příspěvků přesahuje potřeby fondu, přikročí vláda k opětnému zmírnění příspěvkového břemene, jak ji k tomu § 12 napřed cit. zákona zmocňuje (sr. výklad ku čl. X).

Ke čl. X:

Zde se kladně řeší dosud sporná otázka, zdali ustanovením §u 12, odst. 1. zákona

o Všeobecném fondu, které opravňuje vládu k zastavení platby fondových příspěvků, není vyloučena možnost pouhého snížení příspěvků.

Ke čl. XI:

Podle základního svého účelu má Všeobecný fond vypomoci jen tam, kde jest naděje, že sanovaný peněžní ústav znova se ozdraví; míra pomoci má se pohybovati v rámci náležitého poměru sanačních potřeb všech ostatních peněžních ústavů k prostředkům fondu.

Stačí-li fondové prostředky na ukojení těchto potřeb, může fond zakročiti podpůrně v zájmu vkladatelů a jiných věřitelů

i toho ústavu, který pro přílišné ztráty není dalšího života schopen. Podle dosavadní úpravy (§ 16 zák. č. 238/1924 Sb. z. a n. ) smí v tomto případě výpomoc fondu činiti nejvýš tolik, aby vkladatelé a jiní věřitelé byli uspokojeni do 80% svých pohledávek. I když fondové prostředky postačují k uspokojení v této míře, musí kuratorium výpomoc snížiti na 75% a pod to, bylo-li zjištěno, že ztráty ústavu zavinili jeho odpovědní činitelé, na kterých pak kuratorium může vymáhati náhradu až do výše poskytnuté výpomoci.

Toto řešení nelze uznati spravedlivým, pováží-li se, že míra záchrany věřitelů ústavu jest odvislá od viny nebo neviny funkcionářů ústavu, na jejichž výběr má vliv snad společník (člen, akcionář), nikoli však věřitel. Toto řešení jest i málo praktické, protože zjišťování a vymáhání náhradních nároků vyžaduje vždy delší doby, takže se likvidace ústavu může zbytečně protahovati.

Tyto nedostatky majíc na zřeteli, navrhuje osnova v odst. 1. řešení, které sice trvá i dále na zásadách, že ve vylíčených případech má se pomoci věřitelům zanikajícího ústavu podle vydatnosti fondových prostředků, které přebývají po úhradě sanačních potřeb ústavů ozdravení schopných, a že výpomoc smí činiti jen tolik, aby tito věřitelé dostali nejvýš 80% svých pohledávek, okolnost však, že na ztrátách ústavu nesou vinu jeho odpovědní činitelé, nemá o výši výpomoci rozhodovati. Jsou-li zde nároky na náhradu škody proti těmto činitelům, jest jistě spravedlivo, aby přešly na fond pomoc

poskytnuvší, který takovým způsobem se odškodní za oběť věřitelům ústavu přinesenou; proto osnova v odst. 4. a 5. stanoví, že poskytnutím výpomoci uskutečňuje se postup (cesse) takových nároků s ústavu na fond ze zákona (ex lege), a nevylučujíc možný případ, že peníz uplatněním těchto nároků získaný převýší výpomoc, určuje, že přebytek má se věnovati k lepšímu uspokojení postižených věřitelů.

Již tento zřetel na věřitele, nemluvě ani o veřejném zájmu na finančním posílení fondu a na pozvednutí morálky odpovědných činitelů peněžních ústavů, rozhodl, proč ukládá se kuratoriu za povinnost vymáhati na provinilých orgánech ústavu náhradu škody a proč tedy se upouští od původního znění zákona, který takový zákrok přenechával kuratoriu na vůli.

Další, praktickými zkušenostmi požadovanou novotou jest, že se v případech, kdy stav fondu dopouští jen výpomoc, která nestačí, aby věřitelé byli uspokojeni do 80%, umožňuje, aby mezi věřiteli bylo co do míry uspokojení rozlišováno; to připouští odst. 2.. který možností výhodnějšího uspokojení hlavně bere zřetel na nuzné vkladatele, pro něž ztráta sebemenších úspor jest zpravidla otázkou existenční. Znění tohoto ustanovení jest tak voleno, aby bylo fondu umožněno propláceti takové vklady přímo ze zadržené části výpomoci v případech, kdy jest obava, že by ji zkrátily, ne - li úplně pohltily, likvidační útraty, kdyby ústavu byla vydána.

Opačného postupu zaslouží vkladatelé a jiní věřitelé, kteří v honbě za vysokým ziskem a spekulujíce s dobrodiním instituce Všeobecného fondu, dávají si od otřeseného ústavu vypláceti nebo vymíní si úroky vyšší, než jaké obecně poskytují ústavy stejného druhu ze zápůjček neb vkladů podobného druhu a způsobu, a proto odst. 3. stanoví, že takoví vkladatelé a věřitelé mohou býti částečně, po případě i úplně, vyloučeni z účasti na výpomoci. Tato novota uplatňuje vhodný obranný prostředek v boji proti nekalé soutěži v obchodě vkladovém; proto také posouzení takových případů nesolidních vkladových obchodů vkládá se do rukou ústředního smírčího orgánu, veřejné to instituce, která, vykonávajíc působnost zákonem jí svěřenou, vydatně se osvědčuje při potírání konkurenčních výstřelků v peněžních obchodech.

Ke čl. XII:

Vzhledem k novým organisačním zásadám, které se uplatňují u kuratoria fondu (viz čl. VIII), jeví se nutným provésti podobné změny i u rozhodčího výboru, který podle § 20 zákona o Všeobecném fondu jest povolán vyřizovati stížnosti do rozhodnutí kuratoria o žádostech o fondovní výpomoc.

ČÁST TŘETÍ

obsahuje ve čl. XIII až XXXIV změny a doplňky §§ 1 až 4, 6 až 9, 11 až 13, 15, 17, 18, 22. 23, 26, 28 a 30 až 36 zákona č. 239/1924 Sb. z. a n., o vkladních knížkách (listech), akciových bankách a o revisi bankovních ústavů. Protože tato dlouhá řada změn ztěžuje přehled o obsahu tohoto zákona v nové úpravě, ukládá se ve čl. L, odst. 2. vládě, aby ve Sbírce zákonů a nařízení vyhlásila úplné znění jeho §§ 1 až 36; nástin zamýšlené takové úplné textové úpravy se pro ulehčení studia nových ustanovení připojuje jako příloha výkladu této části osnovy.

Ke čl. XIII:

Šestiletá prakse v provádění první části zákona č. 239/1924 Sb. z. a n. vede ke zkušenosti, že se v boji proti neoprávněnému vydávání vkladních knížek nevystačí s definicí vkladní knížky jako podle své zevnější podoby každé stvrzenky o zúročitelném peněžním vkladu, jejíž vydatel vyhradil si splatiti vklad toliko na její předložení (viz § 1, odst. 2. posavadního znění cit. zákona).

Tato definice i teoreticky ne docela správná - vždyť jest možný i nezúročitelný vklad - nemá praktické ceny s vůdčích hledisk, pro která byly podmínky vydávání vkladních knížek napřed zmíněným zákonem upraveny. Vždyť tomuto zákonu především šlo o ochranu nejširších vrstev, které jsou zvyklé ukládati své úspory u spořitelen na spořitelní knížky anebo je svěřovati jiným peněžním ústavům na listinný doklad stejně upravený jako spořitelní knížka, u níž jest typickým zařízení pro vyčíslení konečného vkladového peníze: vepíše se první vklad, připíší se úroky a vyznačí se nový stav vkladu přípisem úroků zvýšený; při dalším vkladu provede se ihned součet, udávající nový stav vkladu; při

vkladových výběrech se ihned vypočítává rozdíl, který stanoví poslední stav vkladu, atd.

Peněžní ústavy, které vydávají takovou tradiční potvrzenku o úsporách, mají pro široké kruhy střádalů značnou přitažlivost, poněvadž jest obecně známo, že právo takto stvrzovati vklady mají toliko ti, kdož splnili jisté zákonné podmínky spolehlivosti.

Většině drobných lidí, kteří úspory přinášejí, uniká právní dosah doložky, že vklad se vyplatí i bez předložení knížky, doložky to, která, byla-li pojata do stvrzenky podle hořejšího vylíčení typicky upravené, zbavuje ji vlastnosti vkladní knížky ve smyslu dosud platné definice. Také se obecně nepřikládá zvláštního významu nadpisu "protiknížka", "súčtovací knížka", "knížka o vkladu v běžném účtu" atp. Zpravidla klade se jen váha na to, že se vklad vede v patrnosti způsobem pro spořitelní knížku tak svérázným.

Při tomto stavu jest na bíledni, že otevřeny jsou dokořán dveře možnému šálení důvěřivých lidí podniky, jež zákon z práva vydávati vkladní knížky vyloučil. Osnova, chtějíc tomu zabrániti, podává ve změněném znění odst. 2. §u 1 zákona č. 239/1924 Sb. z. a n. novou definici vkladní knížky, která jest výslednicí hořejší úvahy. Osnova nemíní však měniti touto novou definicí ničeho na vžitém, a již v důvodové zprávě k starému zákonu uznaném systému vydávání t. zv. "členských knížek" konsumními a jinými neúvěrními družstvy, majíc na zřeteli, že takovými knížkami nestvrzují se vklady, nýbrž zápůjčky, jež družstvu, vedeni duchem solidarity, poskytují vlastní jeho členové; ostatek nejde tu o vkladový obchod v jeho pravé podstatě, poněvadž takové neúvěrní družstvo nepoužívá takto získaných prostředků k poskytování úvěru, tedy nekoná funkci zprostředkovatele úvěru.

Nová definice vkladní knížky nedotýká se též právní povahy vkladní knížky jako cenného papíru na majitele, jak ji dosavadní znění zákona zdůrazňovalo; v té příčině obsahuje dostatečná ustanovení § 10 spořitelního zákona č. 302/1920 Sb. z. a n.. jehož se dovolává v platnosti ponechaný odst. 3. §u 1 napřed cit. zákona č. 239/1924 Sb. z. a n.

Zákazem výdeje vkladních knížek bez skutečného vkladu,

jehož přestoupení může míti v zápětí ztrátu oprávnění k výdeji vkladních knížek podle §u 4, odst. 1. pod b) cit. zákona (ve znění čl. XVI) a kromě toho trestá se jako přečin podle §u 34 (ve znění čl. XXXIII), má se předně zabrániti umělému zkrášlování bilancí, k němu svádí poznatek, že výše vkladů na knížky jest směrodatným ukazatelem důvěry v ústav; dále se tímto zákazem hledí potírati vydávání t. zv. kaučních knížek, kterými se obchází systém kontingentování záručních listin, praktikovaný proto, aby se garanční risika peněžních ústavů udržovala v náležitých mezích.

Z vyložené intence tohoto nového ustanovení vyplývá, že vkladní knížka zásadně smí se vydávati toliko na základě nových peněžních prostředků k pokladně ústavu přinesených. Tím však není řečeno, že by se vkladní knížka nesměla vydati také na základě a v mezích kreditního zůstatku na účtě běžném, čili že by se vklad kontokorentní nesměl proměniti na vklad knížkový: arciť trestuhodným obcházením zákona by bylo, kdyby takový kreditní zůstatek uměle byl vyvolán zatížením majitele knížky na jeho jiném běžném účte, který vykazuje nebo následkem zatížení vykáže dlužný zůstatek. Snaze zákona zabrániti umělému vydávání vkladních knížek konečně se nepříčí ani případ, kdy si někdo normálním způsobem (za obvyklých bezpečných jistot, na př. na hypotéku) od ústavu vypůjčí peníz, který pak u téhož ústavu vloží na knížku; mezi takovým úvěrovým obchodem a vkladovým obchodem nesmí však býti žádné právní souvislosti (na př. výhradou výplaty vkladu až no splacení dluhu), která by ohrožovala nárok majitele knížky na výplatu vkladu. O illegálnosti vydávání vkladních knížek bez skutečného vkladu byly akciové banky již několikrát oběžníky ministerstva financí poučeny a proto zákaz tomu čelící má pro ně platiti hned ode dne vyhlášení zákona; ostatní peněžní ústavy musí však teprve býti v tom směru instruovány, pročež čl. XLIV, odst. 1. odkládá účinnost tohoto zákazu na jeden rok. Po uplynutí této lhůty hrozí však každému peněžnímu ústavu trest podle § 34. ponechá-li takovou závadnou knížku v oběhu, třebas ji vydal před účinností nového zákona.

Nově připojeny odst. 5 §u 1 cit. zákona, který pod trestní sankcí podle § 30 a, odst. 1. (ve znění čl. XXXIII) předpisuje zřetelné vyznačování platné vkla-