918/XV. (původní znění).
Odpověď
ministra financí
na interpelaci poslance F. Viereckla a druhů
o chování přednosty berní správy v Jáchymově - Štrympla (tisk 705/I.).
Konflikt vzniklý mezi přednostou Štrymplem a v interpelaci uvedeným členem komise Edmundem Wohlrabem ze Stolzenhainu v zasedání daňové komise dne 11. července 1930 měl svůj důvod ve zřejmém nedorozumění. Požadavku člena Wohlraba, aby sdělením zemědělských průměrů též pro r. 1928 a porovnáním jich s průměry na r. 1929 umožněno bylo komisi posouzení projevování účinků zemědělské krise, snažil se předsedající vyhověti tím, že, upozorniv předem na přílišnou ztrátu času, kterou vyžadoval by zevrubný rozbor všech příslušných výpočtů, tvořících podklad průměrů, pro většinu komise (která není z kruhů zemědělských) nedosti srozumitelných, sdělil pro srovnání brutto paušál třetí bonitní skupiny pícninářské oblasti pro r. 1928 (800 Kč) a pro r. 1929 (600 Kč).
Tvrdí-li interpelace, že smluvený paušál pro r. 1928 činil u této skupiny 450 - 500 Kč a že sdělením předsedy měli členové komise býti uvedeni v omyl, není toto tvrzení správné, jak vidno z následujícího:
Na berní rok 1928 byly pro obvod berní správy v Jáchymově, který jest posuzován jako pícninářská oblast, schváleny zemským finančním ředitelstvím zemědělské průměry dohodnuté se zástupci zemědělských organisací, a to:
pro I. bonitní skupinu 1.000 Kč, čili po srážce mzdy 800 Kč (10 obcí),
pro II. bonitní skupinu 900 Kč, čili po srážce mzdy 600 Kč (9 obcí),
pro III. bonitní skupinu 800 Kč, čili po srážce mzdy 500 Kč (7 obcí) pro jeden hektar zemědělské půdy.
Na berní rok 1929 byly zemským finančním ředitelstvím stanoveny zemědělské průměry:
pro I. bonitní skupinu pro malá hospodářství 900 Kč, pro střední 1.000 Kč,
pro II. bonitní skupinu pro malá hospodářství 800 Kč, pro střední 900 Kč,
pro III. bonitní skupinu pro malá hospodářství 600 Kč, pro střední 700 Kč.
Od příjmu podle těchto brutto průměrů (pro r. 1929) vypočteného, bylo odečísti ještě podle velikostních skupin paušálně stanovenou mzdu za každou cizí stálou sílu a to za muže 3.000 Kč, za ženu 2.500 Kč.
Z uvedených cifer je vidno, že předsedající správně srovnával hrubý průměr roku 1928 (800 Kč) a roku 1929 (600 Kč) a že nebylo by samozřejmě správno srovnávati čistý průměr (po odečtení mzdy) r. 1928 (tedy 500 Kč) s hrubým průměrem (bez odečtení mzdy) r. 1929 (600 Kč), jak činí interpelace dle informací Wohlrabových, který sdělení předsedy zde zřejmě plně neporozuměl.
Toto vzájemné nedorozumění stupňovalo se pak, když při dalším požadavku Wohlraba, aby bylo do protokolu zapsáno, že sazby pro rok 1929 jsou vysoké a neodpovídají zemědělské krisi, předsedající domáhal se přesné stylisace tohoto návrhu, chtěje jej projednati s ostatními členy komise; člen Wohlrab v domnění, že zápis do protokolu jest odmítán, cítil se ve svých právech dotčen a opustil zasedání. Ač komise byla ve smyslu § 242, odst. 3 i bez jeho účasti schopna dalšího jednání, byl na přání zbývajících členů co jediný přítomný odborník zemědělský požádán, aby se jednání dále súčastnil, což učinil. Ač mu bylo vysvětleno, že jde o nedorozumění, výklad tento nepřijal.
Jak vidno z vylíčení uvedeného případu, nelze přednostovi úřadu co předsedajícímu vytýkati žádné porušení zákonných ustanovení o jednání daňových komisí, zvláště tedy §§ 239, 241 až 246 zák. o př. d. Přes to bude však pro dobrý vzájemný poměr mezi členy daňové komise a předsedou přednostovi úřadu uloženo, aby přáním členů komise vycházel vždy podle možnosti ochotně vstříc.
V Praze, dne 17. ledna 1931.
Ministr financí:
Dr. Engliš, v. r.
918/XVI. (původní znění).
Odpověď
ministra vnitra
na interpelaci poslance Gläsela a druhů
o zákazu turnérského sletu, pořádaného chebskou Jahnovou turnérskou župou v neděli dne 5. října a spojenou s lidovou tělocvičnou hrou "Boj o žerď" v ašském okrese (tisk 705/III.).
V interpelaci zmíněné cvičení okresní úřad v Aši zakázal, ježto dle zkušeností, kterých v tomto směru nabyl, dospěl k náhledu, že by konáním cvičení v tom rozsahu a způsobu, jak zamýšlel spolek "Egerland - Jahnmal - Turngau" v Chebu, mohla býti ohrožena veřejná bezpečnost a veřejné blaho.
Jiné okolnosti důvodem zákazu nebyly a není proto příčiny k domněnce, že zákazem byly jistě zraněny národní city obyvatelstva Chebska a Ašska.
Proti zákazu cvičení bylo podáno odvolání k zemskému úřadu v Praze, který dosud ve věci nerozhodl. Nelze se mi proto o případu blíže vysloviti, abych nepředbíhal rozhodování v řádném postupu instančním, podotýkám však pouze, že k vytýkanému rozhodnutí okresního úřadu v Aši, jehož obvod leží vesměs v tak řečeném celním pohraničním pásmu, podrobeném dozoru finanční stráže, přispěla zejména okolnost, že cvičením, pořádaným z části za noci, v těsné blízkosti státních hranic a za účasti velmi značného počtu osob, byla by velmi ztížena služba finanční stráže a po případě ohrožena i bezpečnost samých účastníků cvičení.
Netřeba podotýkati, že zemský úřad neopomene o podaném odvolání rozhodnouti s největší pečlivostí.
V Praze dne 20. ledna 1931.
Ministr vnitra:
Dr. Slávik, v. r.
918/XVII.
Odpověď
ministra vnitra
na interpelaci poslanců Fr. Seidla, F. Bendy, R. Tayerle a soudruhů
o zkrácení 301 vrchních četnických strážmistrů o stabilisační výhodu (tisk 801/VII.).
K podané interpelaci odkazuji v podstatě na svou odpověď ze dne 27. srpna 1930 na interpelaci poslance Seidla a soudruhů ze dne 2. května 1930, tisk 408/XIII., s podotknutím, že stabilisační výhoda, záležející v určitém zvýšení služného, byla přiznána četnickým vrchním strážmistrům, zmíněným v interpelaci, již v hodnosti strážmistrů v roce 1922, po případě v roce 1923.
V daném případě nejde tudíž o stabilisační výhodu, nýbrž jedině o to, zda též ideální služební doba z titulu této stabilisační výhody, získané v služebním poměru četnického strážmistra má býti při povýšení na vrchního strážmistra považována za započitatelnou dobu podle § 132 platového zákona pro zařadění do platových stupnic zákona ze dne 24. června 1926, číslo 103 Sb. z. a n. Touto ryze právní otázkou se zabývá nyní z podnětu podané stížnosti nejvyšší správní soud; nemám až do rozhodnutí nejvyššího správního soudu důvodu ku změně dosavadního stanoviska ministerstva vnitra v této věci.
V Praze dne 15. ledna 1931.
Ministr vnitra:
Dr. Slávik, v. r.
918/XVIII.
Odpověď
ministra zahraničních věcí
na interpelaci poslanců Kopeckého, Štětky, Čižinské a soudruhů
o postupu konsulátů vůči československým vystěhovalcům v cizině (tisk 686/XIII.).
Interpelace neuvádí konkrétních dokladů pro svoje obvinění našich zastupitelských úřadů v Německu, že jejich "vyděračský postup" vůči československým vystěhovalcům jest "nadále naprosto neudržitelný", "že si zřejmě i vymýšlejí různé záminky, aby mohly chudé vystěhovalce požadováním vysokých poplatků ždímat", a pod., a proto taková nedoložená obvinění odmítám.
Naše konsuláty v Německu stejně jako jinde postupují ve své úřední činnosti ve styku s vystěhovalci vždy ochotně a při vyměřování konsulárních poplatků, zákonem předepsaných, krajně liberálně, o čemž svědčí také při značné agendě poměrně nízký roční příjem vybraných poplatků.
Při stanovení poplatků za úřední úkony i při osvobozování od nich postupují zastupitelské úřady vždy podle předpisů zákona z 15. října 1925, číslo 225 Sb. z. a n., přihlížejíce k majetkovým poměrům osob, úřední úkon požadujících, a proto také v pasové agendě požadují konsulární poplatky předepsané příslušnými položkami sazebníku zmíněného zákona v plné částce jen od československých občanů, kteří jsou dobře situování, a naopak snižují na polovinu až pětinu tyto poplatky při prokázané nezaměstnanosti a nemajetnosti, po případě je úplně promíjejí.
Přesvědčil jsem se, že v poslední době z důvodů těžké existenční situace našich příslušníků v Německu poskytují zastupitelské úřady žadatelům takové slevy nebo přiznávají úplné osvobození od poplatků ve většině případů. Na krátkou dobu se prodlužují resp. vydávají pasy jen těm žadatelům, jejichž československá státní příslušnost není řádně prokázána osvědčením o státním občanství nebo novým domovským listem.
Pokud se v interpelaci zvláště mluví o činnosti generálního konsulátu v Kolíně n. Rýn. a apeluje se na mě, abych zjednal "nápravu ve smyslu nesčetných stížností vystěhovalců", jsem také v tomto případě ochoten tak učiniti, jakmile jenom jedna konkrétní a odůvodněná stížnost mně bude známa.
V Praze dne 26. ledna 1931.
Ministr zahraničních věcí:
Dr. Edvard Beneš, v. r.
918/XIX.
Odpověď
ministra spravedlnosti
na interpelaci poslanců J. Stříbrného, dra K. Perglera a druhů
o konfiskaci politického projevu na sjezdu důvěrníků Národní Ligy ze dne 3. listopadu 1930 (tisk 801/XV.).
Zabavení závadné věty z resoluce Národní Ligy v interpelaci uvedené ve zvláštním vydání časopisu "Pondělní List" z 3. listopadu 1930, zařízené státním zastupitelstvím v Praze, bylo po podání opravných prostředků soudy instančním pořadem přezkoumáno a shledáno odůvodněným.
V Praze dne 29. ledna 1931.
Ministr spravedlnosti:
Dr. Meissner, v. r.
918/XX.
Odpověď
ministra vnitra
na interpelaci poslanců Kupeckého, Štětky, Čižinské a soudruhů
o poškozování čsl. vystěhovalců průtahy v úředním vyřizování jejich záležitostí (tisk 686/XII.).
Poněvadž se interpelace svým obsahem týká výhradně působnosti politických úřadů, převzal jsem sám odpověď za ni a sděluji toto:
Ministerstvo vnitra oběžníkem ze dne 15. prosince 1926, číslo 16996/26, uložilo všem podřízeným úřadům, aby žádosti o vydání osvědčení státního občanství považovaly za věci pilné a dbaly toho, aby osvědčení bylo žadatelům s největším urychlením, a to, pokud je státní občanství nesporně prokázáno, ihned vydáno.
Podřízené úřady se také řídí podle tohoto příkazu. Je však samozřejmé, že osvědčení o státním občanství může býti obratem vydáno jen tehdy, je-li státní občanství nesporně prokázáno. Nepředloží-li strana potřebných průkazů sama ihned se žádostí, je nezbytné, aby průkazy byly od ní dodatečně vyžadovány, po případě aby chybějící průkazy byly nahrazovány šetřením provedeným z povinnosti úřadů, což ovšem v konkrétních případech může vydání průkazu o státním občanství zdržeti.
Na druhé straně nelze však opominouti, že osvědčení o státním občanství bylo zavedeno již před čtyřmi roky, předpisy o tom byly tehdy řádně vyhlášeny a jednotliví vystěhovalci měli tudíž dosti času od té doby si je opatřiti včas, čímž by sami čelili průtahům, jež nastávají z nedostatečnosti dokladů jimi předložených.
Ježto interpelace neuvádí žádných konkrétních případů průtahů ve vyhotovení osvědčení o státním občanství, nelze zjistiti příčiny, proč průtah v případech, jež má interpelace snad na mysli, nastal. Přes to neopomenu podřízeným úřadům dáti opětný pokyn, jímž se upozorňují na nutnost postupu pokud možno urychleného.
Dávka za vystavení průkazu o čsl. státním občanství podle výslovného ustanovení dávkového řádu se promíjí tomu, kdo by bez zkrácení nutné výživy sebe a své rodiny nemohl dávky zaplatiti.
Návrhu, aby úřady osvědčení o státním občanství samy daly na žádost vystěhovalců v Německu přeložiti do němčiny pro potřebu úřadů německých, je hověno částečně již tím, že v případech, kdy dvojjazyčnost osvědčení v poměru k německému jazyku je zákonem odůvodněna, vydávají se osvědčení s textem českým a německým; v jiných případech je věcí strany, aby si opatřila překlad.
V Praze dne 2. února 1931.
Ministr vnitra:
Dr. Slávik, v. r.
918/XXI.
Odpoveď
ministra vnútra
na interpeláciu poslanca Antona Šaláta a druhov
o ochrane slovenského názvoslovia obcí a miest na Slovensku (tisk 769/IX.).
Užívanie názvov miest, obcí a osád je upravené zákonom zo dňa 14. apríla 1920, č. 266 Sb. z. a n. Podľa tohoto zákona povinnosť užívania úradných názvov, ustanovených ministrom vnútra platí len v sfére v § 4. ohraničenej, totižto všade u súdov, štátnych a verejných úradov, orgánov, ústavov a podnikov ako aj v styku s nimi. Na užívanie názvov v tlači, vydávané súkromnými vydavateľmi, ustanovenie zákona sa nevzťahuje. Nemám preto možnosti, aby som v smysle interpelácie učinil nejaké opatrenie.
Naznačeným zabavením tlačiva bolo by možno zakročiť len v tom prípade, ak by miestopisného názvu, odchylného od názvu úradne stanoveného, bolo v tlačive použité spôsobom zakladajúcim v spojitosti s ostatným obsahom článku skutkovú podstatu nejakého trestného činu, stíhateľneho z moci úradnej a ak by zabavenie vyžadoval v tom ktorom prípade aj verejný záujem.
V Prahe, dňa 31. januára 1931.
Minister vnútra:
Dr. Slávik, v. r.
918/XXII.
Odpověď
ministra financí
na interpelaci poslanců Fr. Neumeistera, J. Polacha, K. Brožíka a soudruhů
o neoprávněném držení skladu tabáku a trafiky nynějším velmi zámožným držitelem v Dobrušce (tisk 295/XV.).
Hlavní sklad tabáku v Dobrušce byl zadán společně se skladní prodejnou tabáku obchodníku Václavu Rýdlovi v Dobrušce ve veřejné soutěži v roce 1913.
Po převratu nařídilo ministerstvo financí vynesením z 30. srpna 1919, č. 65.838/19 podřízeným úřadům, aby provedly revisi všech prodejů tabáku za účelem zjištění, které prodeje by se mohly vypověděti ve prospěch válečných poškozenců. V důsledku toho dalo okresní finanční ředitelství v Hradci Králové Rýdlovi výpověď jak ze skladu, tak i ze skladní prodejny.
Na stížnost jmenovaného zavedlo zemské finanční ředitelství v Praze podrobné šetření o rodinných, majetkových a výdělečných poměrech stěžovatelových. Po jeho skončení zrušilo výpověď, protože dospělo k závěru, že hlavním příjmem Rýdlovým byl výnos ze skladu a ze skladní prodejny. Zároveň přidělilo řečené ředitelství do skladu 100% válečného invalidu - slepce s podílem 1.000 Kč měsíčně, ač celkový čistý výnos skladu a skladní prodejny činil tehdy jen as 30.000 Kč. Opatření se stalo v zájmu potřebného válečného invalidy a nikoliv snad proto, "aby finanční úřady mohly později na to poukazovati".
Po tomto rozhodnutí došlo několik žádostí válečných poškozenců, kteří se dožadovali, aby sklad i skladní prodejna byla Rýdlovi a jeho společníku vypověděna. Proto ministerstvo financí dalo přezkoušeti opět majetkové a výdělečné poměry skladníkovy, nemělo však příčiny měniti dřívější rozhodnutí, poněvadž by neodpovídalo zásadám obchodního hospodaření, aby sklady tabáku byly ponechávány nebo zadávány jen osobám zcela nemajetným.
Pokud jde o majetkové, výdělečné a rodinné poměry Rýdlovy bylo zjištěno, že řečený je spoluvlastníkem domu čp. 197 (hotelu) a obytného stavení čp. 17 v Dobrušce s pozemky ve výměře asi 2 ha (tj. asi 11 měřic), kteréžto nemovitosti byly oceněny na 250.000 Kč. Na nich váznou knihovní dluhy ve výši asi 41.000 Kč; mimo tyto má Rýdl ještě směnečné dluhy ve výši asi 130.000 Kč.
Vedle skladu tabáku má Rýdl obchod koloniálním zbožím. Živnost hostinskou neprovozuje, neboť hotel pronajal za 6.000 Kč ročně. Čistý příjem Rýdlův z nemovitostí a obchodu koloniálním zbožím činí asi 15.000 - 18.000 Kč ročně.
Řečený skladník má 2 dcery, z nichž jedna je provdána a druhá je úřednicí v Praze s malým platem, takže je ještě odkázána na podporu svých rodičů.
Z vylíčeného je zřejmo, že finanční úřady postupovaly podle směrnic daných shora citovaným vynesením č. 65.838/19 a že sklad i skladní prodejna tabáku byly ponechány Rýdlovi a jeho společníku - válečnému slepci jak v zájmu tabákového monopolu, tak i v zájmu válečných poškozenců. Proto není důvodu, aby sklad a skladní prodejna byla řečeným obstaravatelům znova odňata, a aby bylo finančním úřadům připomenuto, by respektovaly zásady zmíněného vynesení.
V Praze dne 2. února 1931.
Ministr financí:
Dr. Engliš, v. r.
918/XXIII.
Odpověď
ministra veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy
na interpelaci poslanců Jiří Stříbrného, dra Karla Perglera a druhů
o poměrech ve všeobecné nemocnici v Praze (tisk 532/VIII.).
I. K jednotlivým bodům interpelace podávám toto vysvětlení:
Mg. Zdeněk Vilím, zaměstnaný v ústavní lékárně všeobecné pražské nemocnice od 15. dubna 1918, stále churavěl plicní chorobou a míval občas kratší zdravotní dovolené. Když se choroba zhoršila, povolila mu bývalá zemská správa politická delší (tříměsíční) zdravotní dovolenou, od 7. června 1927 počínaje, kterážto dovolená byla pak prodlužována, ježto jmenovaný dle posudků úředního lékaře nebyl způsobilý konati službu v ústavní lékárně. Ku pensionování nebylo však ihned přikročeno z důvodu, že dle úředních lékařských posudků nebylo vyloučeno, že může znovu nabýti služební schopnosti jsa poměrně mlád a ježto nálezy lékařské byly poměrně příznivé. Na zprávu ředitelství nemocnice ze dne 7. května 1928 bylo zahájeno úřední řízení o jeho přeložení do výslužby. Pro zjištění rozsahu právního nároku na pensi a správné její výměry bylo nutno opatřiti si potřebné spisové pomůcky a rozřešiti napřed otázku propočtení služebních let magistrů i otázku pensijních příspěvků za dobu smluvní služby. Dále bylo nutno vyžádati si z kliniky roentgenový nález plic a páteře Mg. Vilíma, aby na základě tohoto nálezu mohlo se rozhodnouti definitivně o jeho pensionování. Po rozřešení výše uvedených otázek a po předložení roentgenového nálezu přeložil zemský úřad Mg. Vilíma ke dni 1. prosince 1929 do dočasné výslužby (s požitky ročních 8.928 Kč) a ke dni 1. června 1930 do výslužby trvalé. Jak ze shora uvedeného vyplývá, neodpovídá tudíž skutečnosti tvrzení, že Mg. Vilím byl dán do výslužby teprve, když věc hrozila prozrazením, neboť jednání a jeho pensionování bylo zahájeno již mnohem dříve, provedeno však nemohlo býti pro různé překážky technické i zdravotně odborné, jak výše bylo vylíčeno.
II. Cídidlo na kov lékárna objednávala až do října 1926 od firmy K. Všetečka v originálních láhvích, od října 1926 do prosince 1927 z laboratoře Mg. Rumla, při čemž použito bylo ústavních lahviček po éteru, jinak nezužitkovatelných, a to za cenu značně levnější. V prosinci r. 1927, když Mg. Ruml prodal svou laboratoř a přesídlil do Mariánských Lázní, a když Mg. Vilím, jemuž prodal Mg. Ruml předpis na vyrábění cídidla kovu, svou laboratoř zařízenou ještě neměl, byly se svolením ústavní lékárny k vyrábění cídidla potřebné a Mg. Rumlovi náležející hmoty dopraveny do skladištního sklepa lékárny, cídidlo tam vyrobeno a do ústavních lahviček naplněno a tam již ponecháno. Druhá polovice zásoby byla rozplněna asi dva měsíce na to. Dva účty (po 700 Kč) za zboží naplněné v skladištním sklepu do ústavních lahviček vystavil Mg. Vilím toliko z ochoty Mg. Rumlovi, poukázané peníze však dle protokolárního prohlášení odevzdal paní Rumlové. Další dodávky cídidla zadávány byly - až na krátké přerušení, kdy dodávala firma Nachtigall, ovšem nikoliv k spokojenosti ústavu - již přímo laboratoři Mg. Vilíma. Mg. Vilím dodává za těchže podmínek, jak dodával Mg. Ruml, a proti jakosti výrobku, Mg. Vilímem dodávaného, nebylo dosud námitek. I cenou vyhovuje dodávka Vilímova. Bylo bezpečně konstatováno, že k výrobě cídidla nebylo použito a nepoužívá se mimo ústavních lahviček jiných hmot ústavního majetku. Hmoty, z nichž se vyrábí zmíněné cídidlo, se v kritické době - jak zjištěno bylo v kartotéce a z příslušných účetních pomůcek - vůbec neobjednávaly a nebyly též na skladě. Neodpovídá tedy skutečnosti, tvrdí-li se v interpelaci, že šlo při dodávce cídidla - nesprávně se užívá slova sidol - o vesměs ústavní materiál.
Zřízení farmaceutické laboratoře bylo Mg. Vilímovi povoleno pražským magistrátem, aniž byl slyšen zemský úřad aneb ústav, jehož v té době byl Mg. Vilím zaměstnancem. O laboratoř tu žádal Mg. Vilím proto, aby si zajistil pro sebe a svou rodinu existenci pro případ pensionování, s kterým pro vážnou nemoc musel počítati, neboť nepatrná pense měsíčních 700 Kč by nebyla stačila k obživě jeho a jeho rodiny. Na základě získané koncese sháněl objednávky, aby mohl krýti velkou režii, spojenou s nájmem laboratorních místností. Lékárna objednávky cídidla a injekcí u Mg. Vilíma učinila ve snaze, vyhověti stálému nátlaku na snížení nákladu za léčiva a jiné předměty lékárnou objednávané. Odběr léčiv od Mg. Vilíma jest, jak bylo zjištěno, spojen se značnými úsporami pro ústav. Ceny injekcí Mg. Vilímem dodávaných byly a jsou daleko výhodnější než ceny firem konkurenčních. Ve věci injekcí dodávaných Mg. Vilímem nebylo vůbec vyšetřování zavedeno. Ve věci pak vyrábění cídidla bylo vyšetřování, zahájené svého času zemským úřadem, zastaveno, jelikož průběh řízení nedal podnět k nějakému dalšímu opatření.
Mg. Vilím protokolárně popřel, že by byl učinil výrok o účtech, v interpelaci uvedený, a projevil žádost, aby mu byla sdělena jména svědků, kteří výrok ten slyšeli.
III. Pokud se týče eucodalu, byl v substanci objednáván od velkodrogistů. Jelikož ústavní lékárna není zařízena na výpravu injekcí v ampulkách, dávala a dává injekce z tohoto ústavního materiálu zhotoviti v laboratoři Mg. Vilíma. Úhrnná kalkulovaná cena jest daleko nižší, než cena originálního cizozemského výrobku, který byl před tím objednáván. Poznamenává se, že Mg. Vilím dodává injekce jednak z vlastních hmot, jednak z hmot z ústavní lékárny (jako eucodal a pantopon), při čemž pak ovšem počítá pouze práci a obal. Do injekcí dodávaných Mg. Vilímem nebylo dosud stížnosti. Injekce novocainové, pozastavené jednou z klinik, nebyly z této příčiny u Mg. Vilíma dále objednávány. Takové podobné pozastavení se dle prohlášení správce lékárny stává ostatně občasně i jiným firmám. Injekce by se mohly vyráběti ve vlastní ústavní laboratoři, bylo by k tomu ovšem potřebí zvýšiti počet personálu a opatřiti též vhodné místnosti, což za dnešních poměrů není možno.
Záměna infusa ipecacuanhae s roztokem jodidu draselnatého se skutečně stala, byla však dík kontrolním opatřením včas zpozorována, takže pozastavený lék nebyl vůbec na kliniku expedován.
Pokud se týče záměny roztoku codeinu s benzinem, mohla se dle souhlasného náhledu všech vyslechnutých přihoditi jedině na klinice použitím lahvičky signované codein na benzín a nikoliv v lékárně, kde benzin jest vydáván ve velkých kvantech. Mg. Kabátové ostatně nebyla dána výpověď z důvodu výše uvedené záměny, tím méně ze msty, nýbrž jedině z vážných důvodů služebních.
Všechen vyslechnutý personál lékárny jednohlasně vylučuje, že by byly nepohodlným zaměstnancům nastraženy záludné a zlomyslné záměny léků.
Pokud se týče záměny natrium chloratum s calcium chloratum, nebylo možno dosud najisto zjistiti, zda záměna ta se stala při expedici léků Mg. Arnsteinovou, či již při defektuře. Posudky znalců konstatovaly sice, co v roztocích jest, nemohly však se vší určitosti potvrditi, kdo na záměně té jest vinen.
IV. Mg. Klučina intervenoval skutečně v českém chemickém ústavě. Při tom bylo též mluveno o analyse právě v této době zaslaných roztoků. Že by byl Mg. Klučina použil slov uvedených v interpelaci a jemu do úst vložených, nebylo zjištěno.
O nabídce jednoho kg kokainu za poloviční cenu bylo vyšetřeno toto:
Mg. Klučina nabízel skutečně Mg. Zadrobílkovi kokain zakoupený u firmy Skála, nikoliv ovšem za poloviční cenu. Mg. Zadrobílek kokain ten neodkoupil a kokain byl k intervenci firmy Skála u správce lékárny odebrán lékárnou ústavní z toho důvodu, že běžná cena byla právě v roce 1928 zvlášť nízká, takže bylo možno nákup uskutečniti s prospěchem pro ústav. Kokain nabízený Mg. Klučinou rozhodně nepocházel ze zásob ústavní lékárny, neboť nebyla v oné době zpozorována ani ve skladišti, ani v lékárně samotné nějaká zvláštní spotřeba tohoto léčiva. Naopak v tomto roce byla spotřeba oproti jiným rokům zvlášť malá.
O zabezpečení namnoze velice drahých léčiv proti zcizení jest postaráno jednak tím, že místnosti jak skladištní tak lékárenské jsou vždy po úředních hodinách pod uzávěrem. Kromě toho se od roku 1929 zvláště vykazují množství každého druhu vydávaného zboží, aby se umožnila žádoucí kontrola a znemožnilo jakékoliv zcizování. Ale i před tím byly již vedeny tzv. systematické výkazy o zboží, dodaném ze skladiště léčiv.
V. Úřadu není známo a není též v interpelaci blíže uvedeno, v čem záležela, resp. záleží ochrana oblíbenců, a kteří zaměstnanci lékárny jsou tím míněni. Taktéž nebylo zjištěno, že by proti osobám režimu nepohodlným bylo jednáno tvrdě a že by byly odstraňovány. Do briskního jednání se strany představeného lékárny nebylo vůbec stížnosti. A jest to ostatně věcí subjektivního dojmu toho kterého zaměstnance, pokládá-li rázné a energické jednání, jehož v tak velkém léčebném ústavě a při tak velkém počtu zaměstnaného personálu jest nezbytně potřebí, za nemožně briskní zacházení s personálem.
Pokud byla zaměstnancům lékárny dána výpověď ze služby, byla dána bez udání důvodů, k čemuž je ředitelství nemocnice, případně zemský úřad plně oprávněn. V takovémto případě není opravného prostředku. Nebo byla výpověď dána z určitých, ve výpovědi blíže uvedených důvodů.
Věc přemlouvání svědků byla vyřízena rozsudkem krajského soudu trestního v Praze, kterým byl Mg. Kirchner sproštěn obžaloby, že sváděl Mg. Pešulu ke křivému svědectví. Spor Mg. Arnsteinové contra ředitel Doškář byl skončen soudním smírem.
Jmenování smluvní síly Mg. Klučiny do 5. platové stupnice se stalo na řádně odůvodněný návrh ředitelství nemocnice a souhlasný návrh zemského úřadu. K Mg. Nechybovi nemohlo se přihlížeti, ježto vykazoval nižší kvalifikaci.
VI. K poznámce interpelace, že dodávky bývají zadávány bez soutěže a protekčně, uvádí se toto:
V ústavní lékárně jest mnoho set druhů nejrůznějšího zboží, jehož dodávka zadává se jednak soutěží veřejnou (obvazový materiál a lékařské potřeby), jednak soutěží omezenou, pokud se týče léčiv a chemikálií buďto cennějších nebo ve větším množství požadovaných. Ale i na předměty ostatní, jež se požadují buď ojediněle nebo v menším množství, se rozepisovala a rozepisuje soutěž dotazníky, které mají tu výhodu, že mohlo býti i toto zboží zadáváno objektivně a výhodně, při čemž dotazníky slouží jako doklad o správnosti zadání. Neodpovídá tedy skutečnosti, že se soutěže vypisují jen výjimečně a že zadávky jsou zpravidla zadávány protekčně.
Rakouský státní příslušník Mg. Kisela, přijatý jako smluvní síla s ohledem na to, že měl již podanou žádost za státní občanství, byl již (31. července 1930) ze služeb propuštěn, ježto se nevykázal čsl. státním příslušenstvím ve lhůtě jemu dané. Ostatně názor, že o magistry čsl. není nouze, je mylný, jak potvrzují jednak odborné listy a jak možno se přesvědčiti dotazem v hlavním gremiu lékárníků a v sekretariátu odborové organisace lékárníků.
VII. K poznámce interpelace o úpadku úrovně lékárny, nutno poznamenati toto:
Ústavní lékárna skutečně trpí nedostatkem odborných sil, neboť počet personálu zůstal týž jako před válkou, přes to, že agenda lékárny v mezidobí značně vzrostla. K tomu přistupuje dále okolnost, že z lékárny odešli starší zkušení odborníci, na jich místo pak musí býti přijímány síly mladé, namnoze s malou nebo vůbec žádnou praxí. K tomu nutno ještě dodati, že ústavní lékárna a všechna její oddělení jsou umístěna v místnostech nevyhovujících, které značně brzdí rozvoj, jenž by šel s duchem času; a i těch jest velký nedostatek. Nápravu tohoto nedostatku bude lze zjednati až při projektu přestavby a rozšíření nemocnice. Za takových poměrů nelze vůbec pomýšleti na přípravu injekcí v dnešní běžné úpravě (v ampulkách) a lékárna musí proto injekce objednávati jinde. Nebylo shledáno, že by se kupovala celá řada galenických přípravků, jež prý dříve byly připravovány v lékárně ústavní. Ony, které jsou předepisovány, vyrábí ústavní lékárna ve vlastní laboratoři. Injekce v ampulích se dle prohlášení správce lékárny v ústavní lékárně vůbec nikdy nevyráběly. Tvrzení, že dříve se vše to v ústavní lékárně připravovalo, jest mylné a neodpovídá skutečnosti.
Konečně podotýkám, že paušální a povšechné, konkrétními udáními nijak nepodložené tvrzení interpelace o desolátních poměrech a neschopnosti správy i v jiných složkách všeobecné nemocnice pražské, musilo by býti odůvodněno materiálem průkazním v interpelaci zmíněným.
V Praze dne 26. ledna 1931.
Ministr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy:
Dr. Spina, v. r.