851/XIX. (překlad).

Interpelace

poslance Windirsche a druhů

ministrovi školství a národní osvěty

o stížnostech na přehmaty úředních osob pro podporování českého menšinového školství.

Již častěji bylo poukázáno, že zřizování českých menšinových škol v německých krajinách republiky neodpovídá kulturnímu požadavku tamějšího obyvatelstva. To vysvítá již z toho, že se české menšinové školy zřídily i v takových krajinách, kde buď vůbec není dětí české národnosti nebo jen málo. České menšinové školy se však přes to zřizují. Jedna byla založena v obci Horní Olešnici v politickém okrese vrchlabském. O této české menšinové škole byla podána tato zpráva:

"Oznámili jsme vám před delší dobou zřízení české menšinové školy v Horní Olešnici. Z Horní Olešnice dostali jsme zprávu, že ani sousední česká obec Kalná nesouhlasí se zřízením této školy, poněvadž by škola v Dolní Kalné ztratila jednu třídu.

Když se místní školní rada v Dolní Kalné dotázala místní školní rady v Horní Olešnici, tato prohlásila:

Na vaši žádost ústně přednesenou podepsané místní školní radě stran ujištění a oznámení českých žáků z Horní Olešnice, kteří by docházeli do menšinové školy v našem místě, oznamujeme vám:

Ačkoliv obec Horní Olešnice má skoro 18% českého obyvatelstva, podle mínění podepsané místní školní rady šlo by případně jen o jedinou národně smíšenou rodinu se 2 dětmi školou povinnými. Jejich matka jest Němka a otec Čech. Jiná čistě česká rodina posílá své 11-leté děvče do české školy do Hostinného a jeho se to tedy netýká.

Podpisy, které se již dávno ve zdejší obci sbíraly pro tuto novou školu u některých čistě německých rodičů, dali tito rodičové jen pro přechodnou docházku jednotlivých dětí v posledním školním roce, ale nikoliv pro celou školní dobu dětí.

Z německé obce Horní Olešnice mohou však německé děti velmi vhodně docházeti do některé české obecné školy i bez zdejší menšinové školy. Ve 4 protilehlých směrech lze dojíti do 4 českých škol, a to do školy v Hostinném, Nových Zámcích a Ždírnici za hodinu a do čtyřtřídní obecné školy v Dolní Kalné dokonce již za 20 minut. Do zdejší německé školy docházejí 4 cizí české děti (žáci) jen přechodně, aby se naučily německy.

Z 18% českých obyvatelů obce Horní Olešnice bydlí většina ve velice odlehlé osadě Dobrá Mysl, kam lze dojíti přes široký a vysoký zalesněný horský hřbet jen pěšinami, často těžce schůdnými. Tato osada sousedí přímo s městem Hostinným. Všechny české děti z této osady docházejí již odjakživa do velice blízkých českých škol v Hostinném a Prosečném. V zimě byla by cesta z Dobré Mysli do Horní Olešnice přes zmíněný horský hřbet po pěšinkách, často úplně pokrytých náledím nebo zavátých sněhem zcela nemyslitelná a i v jiných ročních dobách byla by velmi daleká a příliš strmá. Mimo to za trvalého deště jest veskrze jílovitá půda polních cest pro děti často neschůdná, neboť přímého spojení s touto osadou po silnici není.

Na hranici obce ždírnické, zcela oddělené od Horní Olešnice, bydlí 5 českých rodin, z nichž jen 2 mají školní děti a to úhrnem 3 děti, které již odjakživa docházejí do obecné školy ve Ždírnici jen 5 minut vzdálené, zatím co by do Horní Olešnice do menšinové školy musily choditi 1 hodinu.

Ani tyto děti nepřicházejí v úvahu pro novou menšinovou školu.

Místní školní rada v Horní Olešnici."

Z české sousední obce Dolní Kalné dostavila se do ministerstva školství deputace a podala námitky proti zřízené české menšinové škole v Horní Olešnici.

Na toto zakročení musily se ihned zastaviti adaptační práce na domě, který jest vyhlédnut pro umístění této menšinové školy. Vyučování na této nově zřízené škole má se zahájiti teprve tehdy, až v obci Horní Olešnici bude 8 českých žáků pro tuto školu.

Aby tedy sehnali předepsaný počet dětí pro českou školu, Češi podle připojeného prohlášení nuceně ubytovali českou rodinu v jednom prázdném bytě v Horní Olešnici.

Z tohoto stavu věci lze poznati, že škola byla zřízena jen k počešťování.

Zmíněné prohlášení zní takto:

"Prohlášení,

sepsané v přítomnosti pana starosty obce Františka Rumlera, obecního rady p. Františka Lorenze a člena obecního výboru Gustava Fiedlera.

Paní Kislingová sdělila v naší přítomnosti u obecního úřadu, že ji v pátek dne 7. března 1930 očekávali pánové Panský, učitel v Slemenu, jakož i obecní starosta Medle ze Slemena a hostinský Stránský ze Slemena před vraty továrny firmy Mischkovy v Hostinném a tázali se, kam jde. Paní Kislingová chtěla odnésti dopisy na nádraží. Pánové však říkali, že s ní pojedou na nádraží, kde dala dopis na poštu. Pak s ní jeli do kanceláře pana Fritschmanna v Hostinném, kde na ní naléhali, aby pronajala byt. Paní Kislingová chtěla si ponechati čas na rozmyšlenou, poněvadž chtěla dříve promluviti se svým bratrem a panem dr. Schreiberem, Oni však ji přemlouvali tak, že musí tento byt pronajmouti, poněvadž bydlí u svého bratra a byt v č. 49 jest prázdný. Také pan učitel Panský jí hrozil, že nevydá-li dobrovolně klíče od bytu, otevře jej četnictvo. Byla takto zastrašena a musila s nimi jíti do kanceláře pana vrchního soudního rady Anzenbachera, který jí také znovu vysvětloval, že musí byt pronajmouti. Byla jí předložena a přečtena listina česky psaná, která v německém překladu zněla, že paní Kislingová má pronajmouti byt panu Panskému až do 1. dubna 1930. Paní Kislingová uvedla, že k podpisu byla do jisté míry donucena. Potvrzuji vlastnoručním podpisem, že co jsem uvedla, jest správné.

Marie Kislingová.

Potvrzuje se tímto, že opis souhlasí s prvopisem.

Obecní starosta: František Rumler.

Razítko místní obce Horní Olešnice v Hostinného."

Z toho vyplývá, že se vlastně s úřední podporou působilo k tomu, aby se opatřilo o několik českých dětí více pro českou menšinovou školu v Horní Olešnici.

Že správcové mnohých českých menšinových škol jednají proti ustanovením zákona, podle nichž ministerstvo školství a národní osvěty má opatřiti peníze potřebné na osobní a věcné výdaje pro české menšinové školy, dokazuje dopis, který zaslal správce české menšinové školy v Bílém Kostele nad Nisou, v politickém okrese libereckém, příslušnému obecnímu úřadu. Dopis zní:

"Správa školy tedy žádá, aby při sestavování obecního rozpočtu bylo procentně přihlíženo k oněm částkám pro zdejší školu, které jsou do rozpočtu zařazeny jako příspěvky pro německou školu. Příspěvky buďtež vyplaceny škole, jak to zákon ustanovuje. Jde hlavně o kapitoly X. a XI. Zároveň se prosí o oznámení kdy bude ve zdejší obci rozpočet vyložen k nahlédnutí."

Zaslati tento dopis obecnímu úřadu v Bílém Kostele nad Nisou nebylo oprávněné, poněvadž zákon ustanovuje jinak.

Ministerstvo školství a národní osvěty bylo již dřívější interpelací upozorněno na koupi pozemku pro českou menšinovou školu v Chotyni v okrese libereckém. Pozemku, který mezitím ministerstvo školství koupilo ke zřízení školní budovy pro českou menšinovou školu v Chotyni, nebylo dosud užito podle jeho účelu. Pozemku se od chvíle, kdy byl koupen, vůbec neužívá, roste na něm mnoho plevele, a budou z něho zamořeny plevelem sousední zemědělské pozemky. Jest naprosto nehospodárné nechati úplně bez užitku pozemky dosud užívané jako zemědělské a ponechávati je, aby zarostly plevelem. Bylo by bývalo rozumné dáti dosavadnímu majiteli užívati pozemku až do jeho zastavení nebo jinak jej pronajmouti nebo dovoliti české menšinové škole v Chotyni, aby na něm sama hospodařila.

Se zřetelem na tyto vývody tážeme se pana ministra školství a národní osvěty, je-li ochoten vydati přísné pokyny, aby konečně přestaly přehmaty úředních osob na podporu českého menšinového školství, Němci vytýkané, a je-li dále ochoten připomenouti učitelům na českých menšinových školách, aby dbali platných zákonných předpisů?

V Praze, dne 3. prosince 1930.

Windirsch,

Viereckl, Krumpe, Bobek, Böllmann, Zierhut, Eckert, Stenzl, Prause, Halke, Platzer, dr. Kafka, Hodina, Böhm, dr. Törköly, Wagner, Gläsel, Heller, Greif, Nitsch, Jelinek.

 

851/XX. (překlad).

Interpelace

poslanců inž. R. Junga, Geyera a druhů

vládě

o prodloužení práva prohlašovati elektrárny za podniky všeužitečné.

Podle novinářských zpráv připravilo ministerstvo veřejných prací návrh zákona, kterým má býti znovu prodlouženo právo ministerstva veřejných prací v dohodě se zúčastněnými ministerstvy přeměňovati na elektrárny všeužitečné ty elektrárny, které nepožívají práv všeužitečnosti podle zákona čís. 438/1919.

Podle §u 28, odst. 4, zákona čís. 438/1919 Sb. z. a n., o elektrisaci, mělo ministerstvo veřejných prací v dohodě se zúčastněnými ministerstvy do jednoho roku označiti podniky, které měly býti přeměněny při nuceném vyvlastnění v tak zvané "všeužitečné" podniky. Tato jednoroční lhůta byla nejprve prodloužena zákonem ze dne 15. července 1920, čs. 441 do konce roku 1924 a pak znovu zákonem ze dne 18. prosince 1924, čís. 294, do konce roku 1930. Při projednávání posléze uvedeného návrhu v parlamentě poslanecká sněmovna podle tisku 4995 ex 1924 přijala tuto resoluci:

"Dopravní výbor upozorňuje ministerstvo veřejných prací na § 1 zákona; ze dne 1. července 1921, čís. 258 Sb. z. a n. Nynější finanční poměry státu i autonomních korporací jsou takové, že pro elektrisaci dlužno více počítati na úvěry, někde i na cizozemské, kterých by při příslušné úpravě tohoto znění lehčeji bylo možno získati."

Od roku 1919 uplynulo již více než 10 let, ve kterých se poměry důkladně změnily. Mentalita prvé doby po válce, kdy se vždy ještě dalo vysvětliti, že se zkoušely takovéto nebezpečné experimenty a násilné zásahy do soukromého vlastnictví, ustoupila během doby úplnému uklidnění a konsolidaci, takže jest dnes anachronismem, jenž nemá rovného, pomýšleti na prodloužení takovéhoto opatření, odporujícího zásadám demokratického právního státu. Také okolnost, že ministerstvo veřejných prací za 11 let neskoncovalo používání zákonných ustanovení, pro jichž provedení zákonodárce původně stanovil, zdůrazňuji, jeden rok, ba ani v jediném případě nenašlo podnětu, použíti tohoto zákonného ustanovení, odůvodňuje tvrzení, že za dnešní doby a dnešních okolností jest naprosto pochybné uvažovati o prodloužení tohoto osudného donucovacího ustanovení.

Podepsaní protestují však co nejdůrazněji proti tomuto návrhu také ještě z těchto důvodů:

1. Nikdo nemůže popříti, že ustanovení §u 28 zákona o elektrisaci, jehož platnost má býti opět prodloužena, hluboce zasahuje do práv obecních a soukromých elektrických podniků, do práv zaručených ústavní listinou. Rovněž nelze popříti, že téměř 1000 obecních a soukromých elektráren s jejich miliardovými investicemi tvoří jednu z nejdůležitějších složek národního hospodářství státu, že odvádějí ročně mnoho milionů Kč daní a veřejných dávek a poplatků a že čistý výtěžek obecních elektráren jest pro obce nepostradatelným zdrojem příjmů. A konečně jest všeobecně známo, tedy i ministerstvu veřejných prací, že tyto elektrárny jsou spojeny ve svazy. V demokratických státech nepřipravují se však zákony za zavřenými dveřmi jednoho nebo několika ministerstev, a to tím méně, jde-li o neobvyklá, výjimečná opatření, která hluboce zasahují do zájmů jednoho z nejdůležitějších odvětví průmyslu.

V daném případě nebyly však dosud slyšeny ani svazy obecních a soukromých elektráren, ani svazy průmyslníků a rovněž ani obchodní komory.

Bez posudku těchto korporací předloží se zákonodárným sborům v poslední chvíli k promrskání návrh zákona, který ohrožuje existenci obecních a soukromých elektrických podniků a brzdí jejich investiční politiku k nezměrné škodě celého národního hospodářství.

Prodloužení §u 28. znamená, že příslušné podniky zůstanou ve stavu právní nejistoty. Tím se jim pochopitelně překáží, aby do svých zařízení včas provedly potřebné investice, poněvadž si každý, kdo půjčuje peníze, vážně rozmyslí půjčovati peníze podnikům, nad nimiž visí každé chvíle Damoklův meč vyvlastnění. Tímto bržděním investiční činnosti působí se domácí výrobě osudné škody, které v nynější hospodářské krisi tolik znemožňují zaměstnávati dělníky.

2. V důvodové zprávě k zákonu o elektrisaci z roku 1919 se praví, že soustavná elektrisace účelně soustřeďuje výrobu energie postupným zřizováním jednotné sítě v celém československém státě a racionálně využívá vodních sil; § 1 zákona o elektrisaci definuje pojem soustavné elektrisace jako "co možno nejdokonalejší využitkování všech přírodních zdrojů energie a hospodárné její rozvedení ve všeobecném zájmu."

Zákon naprosto nevylučuje obecní a soukromé elektrárny ze soustavné elektrisace, naopak, zvláštními ustanoveními přímo činí opatření, aby jako rovnocenní nositelé sloužily soustavné elektrisaci.

Vysvítá to zvláště také ze stálé judikatury nejvyššího správního soudu a z jasných ustanovení § 27 zákona čís. 438 Sb. z. a n. z roku 1919. Podle odstavce 3 tohoto paragrafu má na příklad úřad při schválení veškerých výroben energie bez rozdílu v první řadě přihlížeti k potřebám soustavné elektrisace a v tomto směru předepsati nutná ustanovení. Dále ministerstvo shledá-li, že podnik neplní náležitě svých povinností v zájmu soustavné elektrisace podle odst. 4 tohoto paragrafu, může dokonce učiniti vhodná opatření na útraty a nebezpečí podnikatele. Právě tato zákonná ustanovení podle mínění podepsaných úplně dostatečně zaručují, že státní správa může zájmy soustavné elektrisace do té míry prosaditi, aby její účel byl splněn a jest naprosto zbytečné používati nad to ještě předpisů o vyvlastnění podle §u 28, věcně naprosto neodůvodněných.

Podepsaní nestaví se naprosto proti přiměřenému provádění právě zmíněných ustanovení §u 27, pokud jsou nutná k provádění soustavné elektrisace, poněvadž se domnívají, že jest rozhodně účelnější ponechati spolupracovati při provádění soustavné elektrisace zřízené již obecní a soukromé elektrárny v nynější platné právní formě, než hroziti jim násilným vyvlastněním, jež ani není slučitelné se zásadami demokratického právního státu, kdežto ona cesta poslouží nejlépe odběratelům proudu a konečně znamená také pro stát finančně výhodnější řešení.

Zdá se, že úřední činitelé při soustavné elektrisaci ponechávají finanční otázky úplně stranou.

Poněvadž při vyvlastnění může ovšem jíti zpravidla jen o významnější elektrické podniky, bude přejímací cena v každém jednotlivém případě činiti mnoho milionů Kč. Z toho musí stát jako účastník převzíti 60%. Poněvadž však pravděpodobně nucené vyvlastňování elektráren nebude lákati soukromý kapitál k další účasti a příslušné obce nemají dostatečných peněz, dojde pravděpodobně k tomu, že stát nebo země budou musiti převzíti ještě také značnou část zbývajících 40%.

Stát jako přejímatel takovýchto podniků utrpí však mimo to ještě škodu tím, že přeměněné všeužitečné podniky nebudou mu v žádném případě odváděti ani zdaleka takové daně, jako dříve platil podnik před vyvlastněním.

Podobně pozbudou také země, okresy, obce, obchodní komory atd. přirážek. Ba, není vyloučeno, že takovouto násilnou změnou vlastnického poměru bude zničena obec, ve které tento podnik dosud byl poplatníkem.

Prostředky státu nejsou nevyčerpatelné a ani stát není s to, aby v době největších hospodářských krisí úplně zbytečně vydával mnoho milionů a sám sebe a rovněž i země, okresy, obce, obchodní komory atd. připravoval o stálé příjmy úbytkem daní a přirážek.

Bylo by již na čase vážně zkoumati otázku, zda účast státu na všeužitečných podnicích nebyla vůbec pochybným pokusem. Jistě bylo by mnohem účelnější, kdyby stát (ministerstvo veřejných prací) uveřejnil generální elektrisační plán, který má prý již delší dobu připravený, aby elektrické podniky, jichž se to týká, mohly k němu zaujmouti stanovisko nebo aby k němu mohly přihlížeti při svých investičních programech, a kdyby ministerstvo veřejných prací i nadále přestalo jen na tom, že bude dozírati na dodržování tohoto generálního elektrisačního plánu, jej říditi, a dopomáhati k jeho provádění, k čemuž mu svrchu uvedený § 27 zákona, čís. 438/1919, skýtá dostatečnou a vhodnou oporu.

Náklad na vyvlastnění obecních a soukromých elektráren jest proto za všech okolností nehospodárný a úplně zbytečný, naprosto nehledě k tomu, že takovéto mimořádné, násilné zásahy jsou nemístny v demokratickém právním státě, při čemž dlužno ještě uvážiti, že celý zákon čís. 438/1919 Sb. z. a n., jehož nadpis zní "Zákon o státní podpoře při zahájení soustavné elektrisace", podle tohoto nadpisu a celé své struktury zamýšlí státní zásahy nebo zřízení všeužitečných podniků přece jen pro taková území, která ještě nejsou elektrisována nebo jen nedostatečně, což však není v oblastech, které ještě v republice máme a na něž ještě nebyla rozšířena všeužitečnost podniků.

Z toho, co jsme uvedli, vysvítá, že násilné vyvlastňování a přeměna elektrických podniků bez práva všeužitečnosti podle §u 28 zákona o elektrisaci:

1. odporuje ostatním ustanovením zákona o elektrisaci z roku 1919 a nedbá resoluce poslanecké sněmovny tisk 4995,

2. jest úplně zbytečné, pro soustavnou elektrisaci vzhledem k ostatním ustanovením zákona o elektrisaci, zvláště k §u 27,

3. zbytečně zatěžuje stát, země, okresy, obce atd. a může je připraviti o podstatné příjmy z daní a přirážek,

4. pro právní nejistotu brzdí investiční činnost podniků, což způsobí velmi vážný úbytek domácí výroby a připravuje dělnictvo o zaměstnání.

Z těchto důvodů táží se podepsaní vlády, je-li ochotna upustiti od prodloužení § 28 zákona čís. 438/1919 a co nejdříve oznámiti, že upustila od nuceného přeměňování elektrických podniků bez práva všeužitečnosti v podniky prohlášené za všeužitečné.

V Praze, dne 27. listopadu 1930.

Inž. Jung, Geyer,

inž. Kallina, dr. Jabloniczky, Hokky, Fedor, dr. Hassold, Knirsch, Schubert, Kasper, dr. Keibl, Simm, Köhler, Krebs, Dobránsky, Horpynka, Szentiványi, Nitsch, dr. Holota, dr. Törköly, Matzner, dr. Schollich, dr. Hanreich, dr. Szüllö.

 

851/XXI. (překlad).

Interpelace

poslance I. Kurťaka a druhů

vládě

o kolonií v Nové Boutradi.

Pozemkový úřad před kolonisací pozemků v Nové Boutradi vydal v r. 1927 "Informace", podle nichž sliboval uděliti žadatelům kolonistům každému až 25 katastrálních jiter půdy a vybízel je, aby složili závdavky. Přihlásilo se mnoho karpatoruských a také českých rolníků. Karpatoruští žadatelé zaplatili závdavky za 25 jiter a s velkými nadějemi očekávali příděly. Dodejme, že karpatoruští žadatelé všichni měli i své vlastní pozemky, byla tedy u nich záruka, že cenu přídělů zaplatí.

Pozemkový úřad rozdělil tento souhrn pozemků tak, že ruští kolonisté (16 rodin) dostali po 15 - 17 - 20 - 25 katastrálních jitrech, naopak čeští kolonisté (11 rodin) dostali po 35 - 40 - 50 katastrálních jitrech. Jest zřejmé, že většími příděly českým kolonistům byly zmenšeny příděly ruských, nehledě k tomu, že mezi českými kolonisty bylo málo takových, kteří měli své vlastní pozemky jako záruku, že cenu zaplatí. Karpatoruští kolonisté dostali půjčky jen na stavbu domů, naopak čeští kolonisté dostali všelijaké výhody, podpory, kanalisaci atd.

Podle plánu kolonisace bylo odděleno 200 katastrálních jiter na obecní pastvisko. Ale čeští kolonisté prosili příslušné úřady, aby i těchto 200 jiter bylo jim rozděleno, neboť pastvina není dobrá, hyne prý tam dobytek. Pozemkový úřad vyhověl žádosti českých kolonistů a ze 200 jiter rozdělil mezi ně 140 jiter a zbývajících 60 jiter ponechal pro obecní účely.

Karpatoruští kolonisté vidouce nespravedlivé a nerovné přidělování pozemků znovu prosili příslušné úřady, aby jejich příděly byly zvětšeny každému do 40 jiter, neboť bez pastviska jen tak mohou chovati a vykrmiti dostatečný počet dobytka potřebného ke hnojení. Žádali, aby ze zbylých 60 jiter byly také jim přiděleny pozemky a odůvodňovali svou žádost i tím, že čeští kolonisté dostali úrodnější pozemky, ale ruským se dávaly špatné.

Pozemkový úřad odmítl žádost ruských kolonistů pravě, že již není půdy a že u 60 jiter nelze překročiti hranici. Ale přece pozemkový úřad rychle tuto hranici překročil, neboť z těchto 60 jiter přidělil pozemky bratřím Bělanínům. Jest krásné, že bratři Bělanínové také dostali několik jiter (po 6), ale nespravedlivost mezi přidělováním ruským a českým kolonistům zůstala nadále.

V obvodu sousední obce, Serně, uvolnilo se na podzim v r. 1930 několik set katastrálních jiter půdy, které do 1. října 1930 měli v nájmu obyvatelé této obce. Z tohoto souhrnu dostane příděl i kolonie v Nové Boutradi. Karpatoruští kolonisté žádali, aby z tohoto souboru pozemků byly jejich příděly doplněny do 40 jiter, mimo to žádají na vydržování obecního plemenného býka a pro obecní deputátníky (strážníky, kováře) také několik jiter. V téže době čeští kolonisté podali žádost, aby příděly byly uděleny i jejich synům a z pozemků serňanských žádají o 200 jiter na vzorné pastvisko. To znamená, že tito čeští kolonisté, kteří před tím sami žádali o rozdělení 200 jiter obecního pastviska, protože prý pastva dobytku škodí, nyní již žádají o vzorné pastvisko, aby tím znemožnili doplnění a rozšíření přídělů karpatoruským kolonistům.

V okolí Boutradi, Baťova a Serně žádná pastviska se nehodí pro chov dobytka, dobytek zde hyne snětí slezinnou. V legionářské kolonii v Baťově bylo proto obecní pastvisko rozděleno kolonistům, proměněno v ornou půdu a dobytek se chová ve stájích.

Karpatoruští kolonisté, kteří prodali nebo zadlužilí své vlastní pozemky, aby si zakoupili v Nové Boutradi aspoň 25 - 40 jiter a mohli tam racionelně hospodařiti a z příjmů spláceti dluhy, získati přiměřený inventář, prováděti investice a meliorace půdy, v porovnání s českými kolonisty dostali se do těžké situace. Z té je může zachrániti jen spravedlivé doplnění jejich přídělů na roveň s českými kolonisty.

Dodejme ještě, že ruští kolonisté jsou i po jiné stránce v nevýhodné situaci. Mají 26 dětí školou povinných, čeští kolonisté jen 7. Ruští kolonisté od r. 1928 žádají školní oddělení zemského úřadu v Užhorodě, aby zřídilo v Nové Boutradi ruskou obecnou školu. Školní oddělení místo toho zřídilo českou školu pro 7 českých dětí, kromě nichž se tam zapsalo ještě 5 židovských žáků, úhrnem 12, a ruské děti po celá léta zůstaly bez školy. Teprve nyní ujišťuje školní oddělení ruské kolonisty, že zřídí pro jejich děti ruskou školu.

Na základě uvedených faktů táži se vlády:

1. zda hodlá provésti revizi v kolonií Nová Boutraď a učiniti opatření, aby ruští kolonisté dostali stejné příděly jako čeští a zda hodlá naříditi, aby pozemkový úřad z pozemků zabraných v obvodu obce Serně doplnil příděly ruských kolonistů?

2. zda vláda hodlá zaříditi, aby hospodářské a kulturní potřeby ruských kolonistů byly stejně uspokojeny jako kolonistů českých?

V Praze dne 1. prosince 1930.

Kurťak,

Greif, Scharnagl, dr. Petersilka, Zajiček, Kunz, dr. Hassold, dr. Keibl, Horpynka, dr. Schollich, inž. Kallina, dr. Hanreich, Matzner, Hokky, Dobránsky, Fedor, dr. Jabloniczky, dr. Szüllö, Fritscher, Oehlinger, Bobek, dr. Luschka.

 

Původní znění ad 851/II.

Interpellation

des Abgeordneten Dr. Ernst Schollich und Genossen

an den Finanzminister

und Minister für Schulwesen und Volkskultur

betreffend sofortige Aufhebung des Erlasses vom 10. September 1930, Zl. 4846/29-V-16.

Das Ministerium für Schulwesen und Volkskultur hat mit Erlaß vom 3. Oktober 1930, Zl. 129087/I verlautbart:

"Über Betreiben eines Bezirksschulausschusses hat das Finanzministerium mit Erlag vom 10. September 1930 Zl. 4846/29-V-16, entschieden, daß es der Entscheidung der Landesfinanzdirektion in Brünn zustimmt, daß Ansuchen um Befreiung vom Unterrichte in anderen Pflichtgegeständen als Religion an dem Volks- und Bürgerschulen nicht stempelfrei sind, sondern der Stempelgebühr von 5 Kč unterliegen, denn diese Befreiungen siede nur aus Gesundheitsrücksichten ausnahmsweise möglich und werden von den Behörden nach freiem Ermessen erteilt, während die Befreiung vom Religionsunterrichte auf eine bloße Meldung, als nach dem Gesetz gegeben, eintritt."

Dieser Erlaß der Finanz- und Schulministeriums ist unsozial und unsinnig, weshalb die unterfertigten Abgeordneten die sofortige Aufhebung desselben verlangen.

Unsozial ist der Erlaß, weil er auch die ärmsten Eltern zwingt, eine Stempelgebühr von 5 Kronen zu entrichten, wenn sie genötigt sind, ihr Kind (es können auch mehrere sein) wegen irgendeines körperlichen Gebrechens von einem Unterrichtsgegenstande befreien zu lassen. Da das Kind während einer Erkrankung (z. B. Blinddarmoperation dem Unterrichte fernbleiben muß, so hat es an und für sich den Schaden, daß es aber außerdem noch vom Fiskus wegen der Krankheit und deren Folgen mit einer Stempelgebühr gewissermaßen bestraft wird, das ist nicht nur unbarmherzig, sondern auch undemokratisch. Und daß der Erlag sich besonders auf den Pflichtunterricht bezieht, macht die Ausbeutung der kranken Schuljugend doppelt verwerflich. Auf solche Art wird schon dem Kinde der Glaube an die staatliche Fürsorge genommen. Doppelt hart wirkt sich der Erlag besonders in der jetzigen ungeheuren Wirtschaftskrise aus, in einer Zeit, in der viele Väter arbeitslos sind und mit ihren Familien hungern müssen.

Dieser Erlaß ist auch unsinnig, denn wer zahlt die Stempelgebühr in dem Falle, wenn es an der Schule einen Schularzt gibt und dieser zu Beginn des Schuljahres nach seiner Untersuchung die Befreiung einer Anzahl von Schülern von verschiedenen Unterrichtsgegenstände (körperliche Erziehung, Zeichnen, Gesang) beantragt, die Eltern aber erklären, daß sie die Stempelgebühren nicht bezahlen, weil sie ja kein Gesuch zur Befreiung eingebracht haben?

Die Durchführung dieses Erlasses des Finanzministeriums wird den Schulbehörden schweres Kopfzerbrechen verursachen, denn die Schulleitung kann unmöglich diese Schüler bei einem schulärztlichen Verbot zwingen, an allen Unterrichtsgegenständen teilzunehmen, und auch der Bezirksschulrat kann bei Entscheidung der Angelegenheit angesichts des schulärztlichen Gutachtens die Enthebung nicht verweigern, da er kaum tue Verantwortung wegen Gefährdung der Gesundheit der Schüler übernehmen wird, Von den Eltern wieder kann man die 5 Kronen nicht zwangsweise einhieben, da sie kein Ansuchen eingebracht haben.

Die finanzielle Lage der Republik muß wirklich schon sehr schlecht sein, wenn der Staat aus der Krankheit bedauernswerter Schüler und Schälrinnen Kapital schlägt. Der Erlag ist ein glänzendes Gegenstück zur kommenden Schulreform. Hier aalen für da Kind, dort nur dann etwas für das Kind, wenn 5 Kronen bezahlt werden.

Da also dieser Erlag unsozial und widersinnig ist, so fragen die Unterfertigten den Finanzminister und den Minister für Schulwesen und Volkskultur, ob sie gewillt sind, den Erlag in der allernächsten Zeit zurückzuziehen?

Prag, am 26. November 1930.

Dr. Schollich.

Matzner, Dr. Hanreich, Horpynka, Dr. Keibl, Ing. Kallina, Dr. Hassold, Ing. Jung, Szentiványi, Nitsch, Dr. Holota, Dr. Szüllö, Dr. Jabloniczky, Geyer, Knirsch, Krebs, Dr. Törköly, Schubert, Simm, Köhler, Kasper, Hokky, Fedor, Dobránsky.

 

Původní znění ad 851/III.

Interpellation

des Abgeordneten Hugo Simm und Genossen

an den Minister für Schulwesen und Volkskultur

in Angelegenheit der Lehrer der unverbindlichen Gegenstände an Volks- und Bürgerschulen.

Die Lehrender unverbindlichen Gegenstände an Volks- und Bürgerschulen, besonders die Lehrer für Tschechischunterricht lind bisher noch nicht im Besitze der Entlohnungen für ihre Unterrichtserteilung im zweiten Halbjahr des Schuljahres 1929/30, obwohl in einigen Wochen schon wider die Beträge Entlohnungen für das erste Halbjahr des Schuljahres 1930/31 fällig werden sollen. In breiten öffentlichen Kreisen ist letzthin auf diesen Überstand hingewiesen worden, wobei eine Beschleunigung in der Erledigung der bezgl. rückständigen Agenda verlangt wurde. Es erscheint das um so berechtigter, als der Unterricht in der unverbindlichen Gegenständen außerordentlich anstrengend ist, wofür gegenteilig eine an sich ungenügende Bezahlung festgelegt ist. In der Folge wenden sich aus diesen Umständen heraus immer mehr Lehrer von der Unterrichtserteilung in den unverbindlichen. Lehrfächern ab und es ist durchaus möglich, daß beim Anhalten der heutigen Regelungen Lehrer für die unverbindlichen Fächer an Volks- und Bürgerschulen überhaupt nur schwer zu finden sein werden.

Die Interpellanten finden es als unerläßlich, daß sie betonen, daß die Wirtschaftsverhältnisse der Lehrender unverbindlichen Lehrgegenstände an Volks- und Bürgerschulen verbessert wenden, wie ihre Ansprüche aus einer abgeführten Unterrichtserteilung heraus pünktlich zu befriedigen sind.

Die Interpellanten fragen daher den Herrn Minister:

1. Ob er bereit ist, die Bezahlungsverhältnisse der genannten Lehrer zu revidieren,

2. zu veranlassen, daß zumindest die bisherigen Bezüge immer rechtzeitig angewiesen werden?

Prag, am 27. November 1930.

Simm,

Schubert, Dr. Szüllö, Dr. Jabloniczky, Kasper, Geyer, Köhler, Ing. Jung, Krebs, Knirsch, Fedor, Hokky, Dobránsky, Szentiványi, Nitsch, Dr. Holota, Dr. Törköly, Dr. Hassold, Dr. Schollich, Horpynka, Dr. Keibl, Dr. Hanreich, Ing. Kallina, Matzner.

 

Původní znění ad 851/IV.

Interpellation

des Abgeordneten Leo Schubert und Genossen

an den Finanzminister

betreffend die Schädigung der Finanzwachbeamten und Zollbeamten durch das neue Pensionsgesetz Nr. 70/30.

Die Durchführungsverordnung Nr. 9630 zum Pensionistengesetz hat die Absicht des Gesetzgebers in das Gegenteil dessen verwandelt, was geschaffen werden sollte. Es war der klare Wille der Gesetzgeber alle Unterschiede in den Ruhegenüssen der verschiedenen Kategorien der Pensionisten zu beseitigen und endlich einmal die ältesten Ruheständlerin die mehr als ein Jahrzehnt vorenthaltenen Bezüge in den derzeit geltendem Ausmaß zu gewähren.

So unglaublich es klingen mag, es gibt gerade unter den ältesten Pensionisten ganze Kategorien, die nach dem Altpensionistengesetz geringere Ruhegenüsse erhalten würden als bisher, wenn nicht eine sogenannte Ausgleichszulage diese Abzudrehen verhindern würde.

Am meisten enttäuscht sind gerade die ältesten Pensionisten aus dem Stanzender Zoll- und Finanzwachbeamten, die aus dem Mannschaftsstand in die Beamtenkategorie aufgerückt sind und die vor dem 1. Juli 1914 in Pension gegangen sind.

Daß ein Stichtag bei einem Gesetz, das die Gleichstellung oder Angleichung zur Grundlage hatte, ist an und für sich eine Differenzierung "die kein Gesetzgeber gewollt hat, ja nicht einmal ahnen konnte.

Das oben erwähnte Resultat, also der Ausfall jeder Erhöhung und die Notwendigkeit dar Gewährung einer Ausgleichszulage wurde erzielt durch den Umstand, daß bei der Durchrechnender Dienstzeit nur die Beamten- und nicht die Mannschaftsdienstjahre berücksichtigt wurde. Dadurch haben gerade die ältesten Pensionisten, die fast alle 75 - 80 Jahre alt sind, und am längsten die niedrigsten Ruhegehälter haben, durchschnittlich nur 10-14 Jahre angerechnet erhalten.

In der Praxis schaut die Sache wie folgt aus:

Oberverwalter der Gefällskontrolle
(Dzt. Name für frühere Finanzwachoberkommissäre)	2500 Kronen
Oberkommissär Pension. seit 1922	2100 Kronen
Oberkommissär Pension. seit 1914	1430 Kronen

 

Aus diesen Ziffern ersieht man den Unterschied bei gleicher Dienstzeit, gleichen Rang und gleichen Mannschaftsjahren am besten. Ein dzt. in Pension gehender Finanzwachoberaufseher (2. Stufe des Mannschaftsstandes) hat fast soviel Pension als ein Oberkommissär, der 1914 in Pension ging und nicht nur 4 Stufen des Mannschaftsstandes, sondern auch drei Rangsklassen des Beamtenstatus absolvieren mußte.

Wir stellen daher an den Finanzminister die Anfrage:

1. Ist ihm das den ältesten Ruheständlerin aus dem Stand der Zoll- und Finanzbeamten angetane Unrecht bekannt?

2. Ist er bereit, den seit Jahren arg Verkürzten wenigstens in den letzten Jahren ihres Daseins die wohlverdiente Gleichstellung zu gewähren?

3. Ist er bereit, das Unrecht dadurch zu beseitigen, daß er die darauf bezughabenden Bestimmungen entsprechend ändert?

Prag, am 27. November 1930.

Schubert,

Horpynka, Dr. Hassold, Dr. Keibl, Ing. Kallina, Nitsch, Dr. Törköly, Dr. Holota, Dr. Schollich, Matzner, Dr. Hanreich, Kasper, Simm, Geyer, Köhler, Ing. Jung, Krebs, Knirsch, Fedor, Dr. Szüllö, Dabránsky, Dr. Jabloniczky, Hokky, Szentiványi.