851/IX.
Interpelácia
poslanca Vladimíra Polívku, I. Hrušovského a druhov
ministru školstva a nár. osvety
o preloženie čs. štátneho ústavu hluchonemých v Jelšave do Košíc a jeho spojenie so súkromným ústavom v Košiciach.
Spolok pečlivosti o hluchonemých na Slovensku ako vydržiavateľ súkromného ústavu pre hluchonemých v Košiciach usiluje o soštánenie tohoto ústavu vydržovaného zväčša československým štátom.
Učiteľský sbor štátneho ústavu pre hluchonemých v Jelšave pri tejto príležitosti dožaduje sa, aby v súvislosti s touto otázkou bol preložený jelšavský ústav do Košíc a bol slúčený s tamojším ústavom. Vážne dôvody po 11 ročnej zkúsenosti sú nasledovné:
1.) Vznik ústavu jelšavského bol príležitostný bez vážnejšej potreby vecnej. Do prevratu mal iba 50 žiakov, hoci mol veľký rayon takmer dvojnásobný ako dnes.
2.) Za celú dobu jestvovania ústav trpel nedostatkom žiakov, bol odkázaný na dobroprajnosť ústavu kremnického, ktorý mu zo svojich žiakov určitý počet postupoval. Násilné prideľovanie vzdialených žiakov do Jelšavy bolo spojené s veľkým odporom rodičov, ktorí nechceli dať svoje deti do zapadlej Jelšavy s neúplným ústavom, bez internátu a pokračovanej školy a dielní. Bez týchto zápisových akcií a násilného prideľovania bol by ústav jelšavský dávno zanikol, lebo bez umelých opatrení sa nedá na trvalo udržať.
3.) Žiaci ústavu jelšavského pochádzajú vždy zväčša z obvodov ústavov cudzích. Rodičia pri vhodných príležitostiach svoje deti prekladajú do ústavov bližších.
4.) Ústav jelšavský nemohol sa vyvinúť za celú dobu jestvovania na úplný a plno vyhovujúci typ. 11 rokov sa čakalo vo verejnosti, kedy ústav jelšavský zanikne. Sbor učiteľský umele jeho život zachovával.
5.) Nadchádzajúcim sostátnením terajšieho súkromného ústavu hluchonemých v Košiciach bude súčasne podpísaný ortel smrtí pre ústav jelšavský. Košický ústav úplne preberie všetkých žiakov.
6.) Je nutné túto vážnu otázku existencie pochybne umiestneného ústavu jelšavského vhodne a účelne zlikvidovať. Môže sa tak stať bez ujmy akejkoľvek prestíže, keď sa prenesie rozpočtovo zabezpečený št. ústav jelšavský do prirodzeného a vhodného prostredia v Košiciach a tam sa spojí a splynie s poštátneným ústavom súkromným. Budova ústavu jelšavského je súkromná, úplne nevhodná, dosiaľ komisionelne neprevzatá, je absolútne nespôsobilá, aby v nej bola škola alebo ústav umiestnený. Prostredie malého mestečka Jelšavy nehodí sa absolútna pre humánny ústav širšieho významu. Jelšava je sama veľmi slabým prostredím pre podobné ústavy a jediné východisko k rozkvetu ústavu je možné hľadať v preložení do Košíc.
7.) Učiteľský sbor spolu s riaditeľom hneď od počiatku jestvovania ústavu ako československého zdôrazňoval stále neúčelné prostredie a žiadal častokrát preloženie ústavu do Košíc. K tomuto názoru dospel i Spolok učiteľov hluchonemých na Slovensku a spolok pre pečlivosť o hluchonemých na Slovensku.
8.) Sostátnením súkromného ústavu hluchonemých v Košiciach a preložením jelšavského ústavu do Košíc a jeho spojení s ústavom košickým, bolo by plne vyhovené volaniu po úsporách vo vedení štátnych podnikov sociálne humánnych.
9.) Dľa podrobnej štatistiky javí sa vážny pokles detí skutočne hluchonemých v takej miere, že sriadením troch dokonale vybudovaných ústavov pre slovenské deti bude pečlivosť o hluchonemé deti úplné vyriešená. (Modra, Kremnica, Košice).
10.) Navrhovanou reformou nijako by sa neublížilo ústavu košickému, naopak toto splynutie znamenalo by počiatok života veľkým tempom.
Podpísaní sa úctivo dotazujú pána ministra školstva:
1.) Sú mu dostatočne známe neudržiteľné pomery v ústave pre hluchonemých v Jelšave?
2.) Je ochotný prispeť k účelnému vyriešeniu uvedených požiadavkov?
V Prahe, dňa 16. decembra 1930.
Polívka, Hrušovský,
Vaněk, Fiala, Netolický, Bergmann, Richter, Šmejcová, Lanc, Malý, Tykal, B. Procházka, inž. Záhorský, Pechmanová-Klosová, Stejskal, Hatina, Mikuláš, dr. Moudrý, Sladký, Slavíček, Špatný, Josef Tůma, dr. Stránský.
851/X.
Interpelace
poslanců Polívky, B. Procházky, F. Richtra a druhů
ministru národní obrany
o porušení interpelačního práva poslancova.
U příležitosti veřejné schůze poslance Perglera v Nitře byla pořádána večeře, jíž se súčastnil také generál Žák. Na této večeři podle sdělení svědků vedla se politická debata, ve které bylo neslušným a urážlivým způsobem mluveno o hlavě našeho státu, aniž by se byl generál Žák proti tomu ohradil, anebo z místnosti vzdálil. Naopak jeho poznámky zdály se jen přisvědčovati výpadům proti presidentu republiky. Jakmile tento případ byl sdělen poslanci Hrušovskému, podal 7. dubna 1930 dotaz na pana ministra národní obrany podle § 67 j. ř., kde se dotazoval, zda je mu tento případ znám, zda chce zavésti v této věci šetření a podle toho pak zakročiti. O výsledku šetření do dnešního dne poslanec Hrušovský zprávu nedostal, jen před krátkým časem sdělení, že vyšetřování doposud skončeno není. Poznamenáváme, že v této věci jmenovaný poslanec měl osobní rozmluvu s panem ministrem národní obrany, dále že byl k němu vyslán z ministerstva národní obrany úředník se žádostí, aby udal jména svědků, čemuž poslanec Hrušovský také vyhověl.
Pro tento dotaz, který ostatně ještě zodpověděn není a na který bylo se strany ministerstva národní obrany sděleno jen to, že je celá záležitost ve stadiu vyšetřování, podal generál Žák na poslance Hrušovského žalobu, kterou se také zabýval imunitní výbor poslanecké sněmovny.
Vzhledem k tomu, že právo interpelační je právem poslance, které ve smyslu ústavní listiny československé je chráněno imunitou, dále vzhledem k tomu, že podle dobrého zdání vyžádaného předsednictvem Národního shromáždění od ústavněprávního výboru poslanecké sněmovny a schváleného na základě referátu pana Dra Alfreda Meissnera, nynějšího ministra spravedlnosti, dotazy poslanců na základě §u 67, j. ř. požívají stejného práva imunity jako interpelace, že mezi těmito dvěma formami dotazů jest rozdíl jenom ten, že pokud při prvním stačí podpis jednoho poslance a není sněmovnou tiskem rozdán, při druhém je potřebí 21 podpisů a je rozdán sněmovnou tiskem - vzhledem k té, ve všech parlamentech uznávané skutečnosti, že právo interpelační je jedním z nejpodstatnějších ústavně zaručených práv zákonodárců ku kontrole státní exekutivy, ptáme se pana ministra:
1) Jakým způsobem dostalo se přesné znění dotazu poslance Hrušovského generálu Žákovi?
2) Kdo dal zmocnění generálu Žákovi k podání žaloby?
3) Chce-li pan ministr Národní obrany odsouditi jednání generála Žáka v této věci?
V Praze, dne 16. prosince 1930.
Polívka, B, Procházka, Richter,
Bergmann, dr. Patejdl, inž. Záhorský, Malý, dr. Moudrý, Šmejcová, Netolický, Vaněk, Hatina, Jos. Tůma, Pechmanová-Klosová, Tykal, Slavíček, Špatný, dr. Stránský, Sladký, Stejskal, Lanc.
851/XI.
Interpelace
poslance Biňovce a soudruhů
ministrům zdravotnictví a vnitra
o zabránění epidemií chorob, jimiž postiženy jsou dětí v obvodu okresu chomutovského.
Po celý měsíc listopad rozmohla se spála, tyfus, a záškrt u dítek školou povinných i mladších tou měrou, že okresní nemocnice v Chomutově a infekční místnosti v jednotlivých obcích nestačí pojmouti onemocnělé děti. Následkem toho zřizovány jsou primitivní nemocnice i v obecních školách jak tomu jest zejména v Přečáplech a v Udlicích a také značná část soukromých domů slouží za útulek nemocných.
Epidemie výše uvedených nemocí jsou toho druhu, že abnormální počet onemocnělých umírá. Příčiny spočívají jednak v nesmírně vlhkém podzimním počasí, ale zejména v nedostatečné výživě a v naprosto špatném odívání největšího počtu onemocnělých dětí, kteréžto nedostatky lze přičísti velké nezaměstnanosti. Další trvalou příčinou, která je pařeništěm výše uvedených zdravotních závad jest celé povodí říčky Chomutovky, jejíž voda jest zkažena odpady průmyslových závodů chomutovských a jež svým povrchovým tokem napájí vodní zařízení všech obcí na říčce této ležící.
Vzhledem k tomu, že jde o celé desítky předčasně zemřelých dítek táží se podepsaní, jsou ministerstva zdravotnictví a vnitra obeznámena s tímto abnormálním zdravotním stavem tamního obyvatelstva a co jsou ochotna učiniti a zaříditi, aby všem onemocnělým byla poskytnuta včas a řádná pomoc a co hodlají učiniti k zabránění šíření se zmíněných nemocí, jimiž jsou postiženy zejména vrstvy nemajetné a bezvýdělečné?
V Praze dne 16. prosince 1930.
Biňovec,
Koudelka, Polach, Remeš, Brodecký, Jaša, V. Beneš, Srba, Staněk, Kučera, inž. Nečas, Bečko, Hummelhans, Chalupník, Chalupa, Prokeš, Stivín, Benda, Neumeister, Klein, Vácha, Pik.
851/XII.
Interpelace
poslanců Jana Koudelky, inž. Jar. Nečase, Jar. Kučery, Jána Bečko a soudruhů
předsedovi vlády
o zamýšleném omezení osevu cukrovky a nutnosti ochrany drobných a středních řepařů.
Mezinárodní dohodou cukrovarníků, uzavřenou v těchto dnech v Bruselu má býti omezena výroba cukru, aby jeho ceny na trhu světovém stouply. Podle této dohody zavázali se zástupcové cukrovarnického kartelu z Československa zmenšiti množství cukru určeného pro vývoz na 590.000 tun. Přibližně znamená to 15-ti procentní pokles množství exportního cukru.
Jako důsledek této dohody hodlá cukrovarský kartel za souhlasu Ústřední jednoty řepařů v Praze přiměti pěstitele řepy k omezení osevu cukrovky. Ústřední orgán republikánské strany "Venkov" ze dne 16. prosince 1930 na úvodním místě praví o tom doslovně: "Nyní ovšem už nedojde ke kontingentaci řepy, nýbrž k její reglementaci; cukrovary se dohodnou o usnesení 15 procentním zmenšení své výroby nejdříve mezi sebou a pak se svými dodavateli - řepaři. Takže každý malý i velký řepař musí nyní seti o 15% cukrovky méně, než jí sel v průměru let 1927, 1928 a 1929, neboť pro případný přebytek nad tuto kvotu nenašel by kupce."
Z tohoto plyne jasně, že zmenšení osevu cukrovky má se státi stejnou měrou u malých a středních zemědělců jako u zemědělců velkých a největších, ačkoliv takovéto řešení bylo by těžkou národohospodářskou chybou, křivdou vůči drobným a středním zemědělcům - řepařům a nejtěžší poškození jejich existenčních zájmů.
Pěstování cukrovky má pro drobné a střední řepaře mnohem větší a širší význam, než pro řepaře velké a největší. V zemědělských podnicích malých a středních oceňuje se při cukrovce její význam pro chov dobytka a živočišnou produkci vůbec, kdežto u řepařů velkých a největších rozhoduje hlavně cena za cukrovku. Je obecně známo, že drobné zemědělské podniky chovají několikanásobně více dobytka, než zemědělské podniky velké. Je dále také přece obecně známo, že čím menší zemědělský podnik, tím větší měrou je odkázán na příjem z živočišné produkce.
Za těchto okolností lineární omezení osevu cukrovky jeví se jako těžká rána pro živočišnou produkci našeho státu, a to právě v době, kdy obilná produkce je v krisi a kdy zvláštní váhu dlužno klásti na rozvoj a zintensivnění produkce živočišné. Kdyby drobní a střední zemědělci - řepaři byli nuceni omeziti osev cukrovky o 15%, bylo by to ohrožení jejich chovu dobytka, podlomení veškeré jejich produkce živočišné. Škody z toho pro ně vzniklé byly by několikanásobně větší než škody pro zemědělce velké a největší. Snahy o lineální snížení osevní plochy cukrovky, stejné u malých jako u velkých a největších pěstitelů dlužno označiti jako útok cukrovarského kartelu, statkářů a velkostatkářů na drobné a střední zemědělce v řepařských krajích.
Z té příčiny musíme trvati na tom, aby zmenšení osevu cukrovky netýkalo se vůbec drobných řepařů s výměru nejvýše 8 ha a aby u zemědělců do 15 ha své půdní výměry bylo zmenšení jen nejvýše 5%ní a aby celé státní zmenšení osevní plochy cukrovky stalo se na účet zemědělců s větší půdní výměrou.
Podepsaní se proto táží:
1.) Je panu ministerskému předsedovi známo, že cukrovarský kartel hodlá donutit drobné a střední řepaře k omezení osevní plochy cukrovky ve stejné míře jako u zemědělců velkých a největších?
2.) Je panu min. předsedovi známo, jak velký význam má pěstování cukrovky s hlediska živočišné produkce drobných a středních zemědělců, jakou národohospodářskou škodou a jak těžkým existenčním poškozením bylo by toto lineální omezení osevní plochy cukrovky pro drobné a střední zemědělce?
3.) Je pan min. předseda ochoten vynaložiti všecek vliv vlády k ochraně zájmů těchto drobných a středních řepařů ohrožených cukrovarským kartelem, statkáři a velkostatkáři?
V Praze, dne 16. prosince 1930.
Koudelka, inž. Nečas; Kučera, Bečko,
Chalupa, Brožík, Seidl, Prokeš, Benda, Polach, Klein, Jaroš, Husnaj, Pik, Svoboda F., Vácha, Biňovec, Jaša, Tomášek, Tayerle, dr. Mareš, V. Beneš, Nový.
851/XIII.
Interpelace
poslance Dvořáka a soudruhů
ministru spravedlnosti
o případu paní Antonie Šmídové z Plzně.
O tom, že se chudý člověk v demokratické republice za vlády šesti socialistických ministrů nemůže dovolati svého práva, snesli jsme již nekonečnou řadu dokladů. Případ paní Antonie Šmídové z Plzně je však novou a tak hroznou obžalobou současného řádu, že jsme nuceni uvésti jej touto cestou na veřejnost:
Manželka těžkého, práce zcela neschopného invalidy, paní Antonie Šmídová z Plzně, žena, která z výtěžku svého podomního obchodu řádně živí celou svoji rodinu, byla zbavena úředně svéprávností a to jen proto, že se odvážila vésti spor proti poslanci, starostovi města Plzně, správnímu radovi Škodových závodů, sociálnímu demokratu Pikovi. Dne 3. XI. 1928 vydal okresní soud v Plzni nález č. j. III. h 8/28, podepsaný Fr. Ernestem, kterým jmenovanou paní zbavuje svéprávnosti prý proto, že vede soudní spory. Nicméně její tvrzená duševní choroba nebyla soudem uznána za důvod dostatečný, aby na Antonii Šmídové nebyly vymáhány útraty tohoto řízení. Také ani krajský, ani okresní soud v Plzni nemůže být tak pevně přesvědčen o duševní chorobě jmenované paní,.protože ji v r. 1929 dvakrát obeslal jako svědkyni ve sporech cizích, při čemž byla přísežně vyslýchána. Vedle toho vystavil paní Šmídové MUDr. Josef Šimr, bývalý sekundář kliniky duševních chorob prof. Jauregge z Wagnerů ve Vídni, lékařské vysvědčení o úplném duševním zdraví, potvrzené nad to ještě MUDr. Arnoštem Hahnem. Uvádíme tento strašný případ persekuce řádné ženy a živitelky rodiny a ptáme se pana ministra spravedlnosti:
Nařídí okamžité odvolání nálezu okresního soudu v Plzni, jímž paní Antonie Šmídová z Plzně byla zbavena svéprávnosti, a potrestá všechny, kdož tento případ zavinili?
V Praze, dne 15. prosince 1930.
Dvořák,
J. Svoboda, Hodinová, Steiner, Vallo, Kliment, Barša, Tyll, Gottwald, Höhnel, Čižinská, Hroby dr. Stern, Zápotocký, Krosnář, Kopecký, Hadek, Haiblick, Hruška, Kuhn, Štětka.
851/XIV. (překlad).
Interpelace
poslance dra Schollicha a druhů
ministrovi vnitra
o započtení služebních let bývalým slezským zemským úředníkům při jejich převzetí státem.
Bývalá zemská správní komise pro Slezsko usnesením ze dne 30. května 1929, čís. 667 pres., individuálně přiznala mnoha slezským zemským úředníkům mimořádná 1 až 3 služební léta do postupu pro jejich uspokojivý služební výkon a aby napravila dřívější platové nerovnosti. K tomuto usnesení přikročila zemská správní komise pro Slezsko teprve po důkladné poradě a zralém uvážení a teprve, když předseda dr. Pelc dosáhl z Prahy souhlasu ministerstva. Zmocnění ke svrchu uvedenému usnesení dostal dr. Pelc ústně a všichni členové zemské správní komise pro Slezsko pokládali je za právě tak závazné, jako prohlášení písemné. Svrchu uvedené usnesení bylo jednomyslné, bez jakékoliv výhrady. Úředníkům, kterým se dostalo této individuální výhody, byly o tom vydány dekrety.
Avšak zemský úřad v Brně svrchu uvedené usnesení bývalé zemské správní komise pro Slezsko neuznal bývalým slezským zemským úředníkům, kteří byli převzati do státní služby dne 1. prosince 1928, a v roce 1929 snížil jim platy o léta, přiřknutá jim svrchu uvedeným usnesením. Proti tomuto odmítavému výměru zemského úřadu podali ovšem v zákonité lhůtě rekursy, než tyto rekursy jsou dosud nevyřízeny, ačkoliv uplynulo již téměř 11/2 roku.
Proti tomuto opatření zemského úřadu v Brně a pro oprávnění postátněných bývalých slezských zemských úředníků, postižených zkrácením, na léta, udělená jim dekretem, mluví:
1. Jednomyslné usnesení bývalého zemského správního výboru pro Slezsko, k němuž došlo teprve po souhlasu ministerstva,
2. dekrety, vydané na základě tohoto usnesení bývalým slezským zemským úředníkům, neobsahující vůbec omezovací doložky,
3. § 151, odst. 7. platového zákona ze dne 24. června 1926, čís. 103, poněvadž od účinnosti usnesení - 30. květen 1927 nebo 1. leden 1927 - uplynul nejen jeden rok, nýbrž více než 3 léta a
4. § 212, odst. 5. platového zákona ze dne 24. června 1926, čís. 103, který ponechával vládě na vůli, aby při poněkud dobré vůli uvedené usnesení bývalé zemské správní komise pro Slezsko beze všeho uznala, čímž by se zabránilo nezaviněnému finančnímu zhoršení bývalých slezských zemských úředníků, kteří byli přejatí dne 1. prosince 1928 do státní služby a zároveň by také byla uhájena prestiž zemské správní komise pro Slezsko, jmenované vládou. Na konec dlužno poznamenati, že zemským úředníkům, kteří zůstali v činané službě, tato léta dosud škrtnuta nebyla a že konečně zemským úředníkům přeloženým do výslužby, byly tyto výhody ponechány plně. Z toho vysvítá, že se s touž úřednickou kategorií nakládalo nestejně.
Proto se podepsaní táží pana ministra vnitra, jeli ochoten naříditi, aby toto někdejší právně uznané individuální zlepšení, jakož i několik jmenování nad stav, bylo nyní při resystemisaci uznáno a aby podané rekursy byly řádně vyřízeny?
V Praze, dne 10. prosince 1930.
Dr. Schollich,
dr. Keibl, Geyer, Simm, dr. Holota, dr. Törköly, Köhler, dr. Szüllö, Kasper, dr. Hanreich, Horpynka, Hokky, Krebs, Schubert, inž. Jung, Szentiványi, Nitsch, Knirsch, inž. Kallina, Matzner, dr. Hassold, Fedor.
851/XV. (překlad),
Interpelace
poslance dra Schollicha a druhů
ministrovi národní obrany
o smrtí vojína Františka Böhma.
Dne 19. listopadu 1930 oběsil se vojín František Böhm, narozený v Suchdole, který nastoupil vojenskou službu dne 1. října 1930 k 7. jezdeckému pluku v Hodoníně a tam prodělával poddůstojnickou školu. Poněvadž Böhm byl neobyčejně hodný syn a pilný žák a neměl ani sklonů k těžkomyslnosti, naopak byl veselé povahy, jsou pohnutky tohoto činu zahaleny v úplné temno. Zdá se, že dlužno je hledati v nakládání u pluku, které se Böhmovi příčilo, což jest ještě tím pravděpodobnější, dovídáme-li se, že tato sebevražda jest prý již pátý případ u tohoto pluku. Jeden dopis a dva lístky rodičům a příteli, z jejichž obsahu bylo by snad lze učiniti si nějaký úsudek o pohnutkách, nebyly bohužel rodičům vydány, takže vůbec není spolehlivých stop.
Podepsaní táží se tedy pana ministra národní obrany, je-li ochoten dáti tuto věc co nejpřísněji vyšetřiti a výsledek vyšetřování otevřeně oznámiti a chce-li naříditi, aby rodičům byl vydán dopis a lístky jejich syna?
V Praze, dne 10. prosince 1930.
Dr. Schollich,
dr. Keibl, dr. Szüllö, dr. Jabloniczky, Szentiványi, Fedor, Simm, Schubert, Horpynka, dr. Hanreich, Kasper, Geyer, Köhler, inž. Jung, Nitsch, dr. Holota, Dobránsky, dr. Törköly, Hokky, Knirsch, Krebs, inž. Kallina, Matzner, dr. Hassold.
851/XVI. (překlad).
Interpelace
poslance dr. E. Schollicha a druhů
ministrovi pošt a telegrafů
o užívání jazyků v poštovní spořitelně.
Když se otvírá účet u poštovní spořitelny a objednávají tiskopisy, musí strana uvésti, ve kterém jazyku mají býti vydány a kterého jazyka chce strana užívati ve styku s poštovní spořitelnou, což jest podmínkou, aby i naopak poštovní spořitelna užívala tohoto jazyka ve styku s majitelem účtu. Nuže v praxi bohužel tomu tak není, poněvadž se všechny přípisy, výnosy, vyhlášky a výpisy z účtů nikdy nevydávají německy. Všechny žádosti o německé dopisy jsou stále marné a nikdy se na ně neodpovídá. Jako důkaz uvádím účet č. 44.093 a žádám, aby v této věci byly prohlédnuty dopisy majetníka tohoto účtu, což prokáže, že moje tvrzení jsou správná. Poštovní spořitelna má býti především obchodním podnikem a nikoliv počešťovacím ústavem, má tedy v písemném styku užívati jazyka majitele účtu.
Podepsaní táží se tedy pana ministra pošt a telegrafů, je-li ochoten naříditi, aby také poštovní spořitelna velmi přesně dodržovala beztoho skrovná německá jazyková práva a aby každý úředník, který ze šovinismu je porušuje, byl co nejpřísněji potrestán?
V Praze dne 10. prosince 1930.
Dr. Schollich,
dr. Keibl, Geyer, Schubert, dr. Szüllö, Köhler, inž. Jung, Kasper, Horpynka, dr. Hanreich, dr. Hassold, inž. Kallina, Krebs, Simm, dr. Jabloniczky, Knirsch, Matzner, Fedor, Szentiványi, Nitsch, dr. Törköly, dr. Holota.
851/XVII. (překlad).
Interpelace
poslance dra E. Schollicha a druhů
ministrovi školství a národní osvěty
o nemožných školních poměrech v Bratislavě.
V Bratislavě je budova bývalého lycea, která náleží tamější evangelické obci. V této budově, kterou najal stát a která má jen 10 učeben, jest umístěno německé státní reálné gymnasium s 800 žáky a 20 třídami. Jest samozřejmé, že při takovéto bídě o místnosti jest zdárné vyučování nemožné a namane se otázka, nač vlastně jest tu zdravotní úřad, necítí-li se povolán učiniti přítrž takovýmto do nebe volajícím poměrům, které uráží jakoukoliv zdravovědu.
Ještě nepochopitelnější jest, dovídáme-li se dále, že ani tato školní budova neslouží německému ústavu celá, nýbrž že v téže budově jest ještě také umístěno maďarské státní reálné gymnasium. Tento ústav má ovšem "jen" 600 žáků a 15 tříd! Aby všechny třídy obou ústavů mohly najíti přístřeší v této naprosto nepostačitelné budově, bylo provedeno toto geniální rozdělení: Každá vyučovací hodina trvá jen 45 minut a poněvadž se vyučuje od 8 hodin ráno do 13.05 hodin odpoledne a od 13.30 odpoledne do 18.35 večer, podařilo se směstnati na jeden den 12 vyučovacích hodin. Maďarští žáci docházejí do školy v prvé polovici týdnu dopoledne a ve druhé polovici týdnu odpoledne a pro německé žáky zůstávají zbývající půldne.
Jest samozřejmé - a to pochopí i každý laik, že odpolední vyučování, které začíná o 131/2 hodině, tedy přímo po obědě, jest neplodné a zdraví škodlivé. Představíme-li si však, jaký vzduch a jaký prach musí býti v místnostech, jichž se užívá od rána do večera téměř bez přerušení, pak můžeme učitele a žáky takového ústavu jen upřímně politovati. Pro živnosti máme živnostenské inspektory, kteří musí dozírati, aby pracovní místnosti byly důstojné člověka a neškodily zdraví, avšak v tomto případě, když 800 mladých, dorůstajících, duševně pracujících lidských dětí jest napěchováno v naprosto nepostačitelných místnostech, necítí se nikdo povolán zakročiti. Takovéto příšerné, poloasijské poměry jsou skutečně kulturní ostudou a žáci i učitelé jsou připravováni o zdraví. Slováci mají v Bratislavě neméně než 3 střední školy a každá má vlastní budovu. Všechny tři mají asi úhrnem právě tolik žáků jako německá a maďarská střední škola dohromady.
Tyto příšerné školní poměry jsou příznačným příkladem, jak ve skutečnosti vypadá tak často citované heslo "rovní s rovnými"! Jest nepochopitelné; jak takové poměry jsou vůbec ještě dnes možné, v době osvěty, pokroku, hygieny a sociální péče!
Podepsaní táží se tedy pana ministra školství a národní osvěty:
1.) Jste ochoten postarati se, aby tyto ostudné školské poměry jichž nelze prostě popsati byly co nejrychleji napraveny poskytnutím jiných místností?
2.) Jste ochoten ihned zahájiti stavbu nového německého státního reálného gymnasia v Bratislavě a peníze na to potřebné poskytnouti z jiného účtu ministerstva školství?
V Praze, dne 11. prosince 1930.
Dr. Schollich,
dr. Szüllö, Dobránsky, dr. Jabloniczky, Nitsch, Schubert, Simm, Köhler, Krebs, Geyer, Horpynka, dr. Keibl, dr. Hanreich, dr. Hassold, inž. Kallina, Hokky, Kasper, dr. Törköly, inž. Jung, dr. Holota, Knirsch, Fedor, Matzner, Szentiványi.
851/XVIII. (překlad).
Interpelace
poslanců E. Chobota, dr. J. Buzka a soudruhů
ministrovi vnitra,
že v okresech českotěšínském a fryštátském bylo při soupisu lidu dovoleno označovati národnost slovem "Slezan".
Ministerstvo vnitra zaslalo okresním úřadům v Českém Těšíně a Fryštátě na Těšínsku vnitřní nařízení pod č. 28.532/8-30 ze dne 7. listopadu 1930, toho obsahu, že sčítací komisaři a revisorové mají býti poučeni, že v rubrice národnost, č. 15 sčítacího archu jsou také přípustná označení: "Slezan - Čechoslovák", "Slezan - Němec", "Slezan - Polák", "Slezan - Slezan" nebo jen samo slovo "Slezan".
Zástupci okresních úřadů v Českém Těšíně a ve Fryštátě také při poučování sčítacích komisařů a revisorů je v tomto smyslu informovali a poučovali a místní české noviny, zvláště týdeník "Nasz Ślązak", který v polském jazyku vydává Karel Smyczek, hlásící se k české národnosti, v č. 47 ze dne 21. listopadu a v č. 48 ze dne 28. listopadu 1930, využily této instrukce v tom směru, aby oklamaly méně uvědomělý polský lid, že v rubrice 15 sčítacího archu k označení národnosti má uvésti "Slezan - Čechoslovák", neboť pochází "z té naší krásné Slezské země" a přiznává svou "příslušnost k Československu". V tom smyslu byla zredigována také výzva otištěná v č. 48 časopisu "Nasz Ślązak". Z tohoto prohlášení časopisu "Nasz Ślązak" jest také patrno, že ačkoliv výše zmíněná instrukce ministerstva vnitra nebyla uveřejněna, redakce časopisu "Nasz Ślązak" byla postranní cestou informována, že jest přípustné označovati národnost slovem "Slezan" s přídavným jménem nebo bez něho.
Poněvadž národnosti slezské ani národnosti "Slezan - Čechoslovák", "Slezan - Polák", "Slezan - Slezan" nikdo na světě nezná, také státní statistický úřad takové národnosti nevykazuje, jest zřejmé, že účelem připuštění takového označování národnosti mělo býti využití jistých neuvědomělých vrstev lidu, aby podávaly nepravdivé údaje stran své národnosti. Že tu jde o polský lid, vyplývá nejen z časopisu Polákům nepřátelského, třebaže polsky psaného, "Nasz Ślązak", nýbrž i z té okolnosti, že nařízení týkalo se jen okresů českotěšínského a fryštátského, obydlených většinou polským lidem.
Poněvadž v §u 20 vládního nařízení ze dne 26. června 1930, č. 86 Sb. z. a n. jest výslovně ustanoveno, že údaje o národnosti musí býti zjištěny přesně podle pravdy a v §u 21 jest podrobně uvedeno, která národnost jest správná, poučení sčítacích komisařů a revisorů stejně jako lidu, že lze udati národnost podle zeměpisného jména země nebo slovy "Slezan - Čechoslovák", "Slezan - Polák", "Slezan - Slezan" nebo jen samotným slovem "Slezan" nejen se příčí všeobecně kulturním pojmům celého civilisovaného světa, nýbrž také porušuje předpisy zákona a vládního nařízení o sčítání lidu. Tímto postupem byla otřesena pravdivost a nestrannost sčítání lidu ve výše zmíněných okresech a jest zřejmé, že tu jde o trestní čin podle §u 6 zákona ze dne 17. března 1927, č. 47 Sb. z. a n. a podle §u 11 zmíněného vládního nařízení.
Podepsaní se tedy táží:
1. Co pohnulo pana ministra vnitra, že okresním úřadům v Českém Těšíně a ve Fryštátě vydal nařízení, aby sčítací komisaři a revisoři byli poučeni, že při sčítání lidu v těch okresích lze udati národnost slovy "Slezan - Čechoslovák", "Slezan - Polák", "Slezan - Němec", "Slezan - Slezan" nebo jen "Slezan" a jak omluví, že tím byly porušeny předpisy zákona a vládního nařízení o sčítání lidu?
2. Co hodlá pan ministr učiniti proti těm, kdož nepravdivými informacemi o tom, jak se má uváděti národnost, působí, že sčítání lidu je neúplné a nepravdivé?
3. Co hodlá pan ministr učiniti, aby napravil účinky tohoto neodpovědného nařízení?
V Praze dne 4. prosince 1930.
Chobot, dr. Buzek,
Biňovec, Hampl, Chalupník, Vácha, Jaša, Bečko, Stivín, Koudelka, Staněk, Klein, Seidl, dr. Markovič, Kučera, Benda, Neumeister, Brodecký, Srba, F. Svoboda, inž. Nečas, Tayerle, dr. Winter.