Rozsudek zprošťující z toho důvodu, že byla dokázána omluvitelnost omylu o pravdivosti obvinění nebo tvrzení, mohl by v očích veřejnosti vyvolati nesprávné mínění, že urážlivé obvinění nebo tvrzení je odůvodněné. Proto osnova ukládá v § 5, odst. 4., soudu, aby, kdykoliv nebyla pravdivost obvinění nebo tvrzení dokázána, vyslovil to na návrh žalobce v rozsudku, a to nejen v jeho odůvodnění, nýbrž přímo v rozsudečném výroku. Opravný prostředek proti takovému výroku upravuje § 30. Toto zařízení, sloužící zadostučinění žalobci a zavedené pro delikty tiskové již v § 13, odst 1. nov. z r. 1924, se tu sevšeobecňuje.

Jako další důvod beztrestnosti uvádí osnova, že pachatel svým činem plnil právní povinnost nebo vykonával právo, na př. rodiče právo kárné, obhájce hájení zájmů svého klienta, poškozený trestní oznámení atd., a meze tohoto svého oprávnění nepřekročil. Tento důvod beztrestnosti, plynoucí ze všeobecných zásad trestního práva, byl již nyní judikaturou uznáván (rozh. č. 1122, 1565 sb. n. s., č. 638 sb. ministerstva spravedlnosti). Vytýká-li jej osnova přes to výslovně, činí tak proto, že částečně tak činil také § 17 zák. čl. XLI/1914, a aby v tom směru byly v praksi veškeré pochybnosti odstraněny. Stejně je tomu i při dalším důvodu vyloučené trestnosti, totiž že pachatel nepřekročil meze věcné kritiky vědecké, umělecké a pod. (Viz zejména č. 2359 Sb. n. s.)

Jako dosud mají ochrany cti požívati nejen osoby fysické (počítajíc v to i osoby zemřelé), nýbrž i různí činitelé práva veřejného, korporace a spolky. Osnova rozšiřuje však ochranu i n společnosti práva obchodního, jimž dosud tato ochrana přiznávána nebyla (srv. roh. 2951, 3105 Sb. n. s.); má za to, že tím vyhovuje názorům i potřebám doby.

V platnosti zachovala osnova dále § 27 tisk. nov. z r. 1924, pokud jde o trestné viny spáchané proti časopisu. Rozšířila zároveň ochranu na veškeré trestné činy proti cti spáchané proti časopisu tiskem, na druhé straně však podle zkušeností prakse ji omezila na časopisy vydávané v Československé republice. Stejnou ochranu jako časopisům přiznává osnova i zdejším spolkům a organisacím, hájícím zájmy politické, tedy politickým stranám. Ochranu takovou přiznává, politickým stranám již dosavadní judikatura (viz rozh. č. 2951, 3105 Sb. n. s.). Poněvadž by však podle názorů osnovy ochrana cti, přiznaná těmto spolkům a organisacím, mohla zavdávati podnět ke spoustě vzájemných žalob pro delikty rázu čistě nicotného, zejména v dobách volebního boje, omezuje osnova ochranu tu podobně jako u časopisů toliko na trestné činy spáchané tiskem.

V § 8 upravuje osnova instituci uveřejnění rozsudku, sloužící účelům zadostučinění. Podobně jako § 28 zák. čl. XLI/1914, mohla i osnova navázati na ustanovení osnovy tiskového zákona, který upravuje tuto otázku všeobecně pro všecky trestné činy spáchané tiskem. Poněvadž však osnova, podobně jako cit. zk. čl. XIII/1914, chce umožniti, aby tohoto způsobu zadostučinění mohlo se žalobci dostati i tehdy, když trestný čin nebyl spáchán tiskem, opakuje zde osnova v odst. 1. příslušné ustanovení osnovy zákona o tisku bez omezení na delikty tiskové. Úprava této otázky v případě, když trestný čin byl spáchán obsahem časopisu, náleží výlučně do zákona tiskového, kde se upravuje všeobecně pro trestné činy spáchané obsahem časopisu. Proto se mohla osnova v odst. 2. odvolati na zákon tiskový. Ustanovení odst. 3. vyplývá z účelu této instituce a je již obsaženo v tiskové novele z r. 1924. Opravné prostředky upravuje § 30.

V § 9 konečně se upravují některé otázky společné. O kvalifikaci trestných činů podle tohoto zákona jako přečinů, byly-li spáchány tiskem, stala se zmínka již dříve.

Ustanovení o trestnosti pokusu bylo do osnovy pojato toliko z důvodů jednotnosti práva; ježto pokus jiných trestných činů než zločinů je na Slovensku a v Podkarpatské Rusi trestný jen tehdy, když to zákon výslovně ustanovuje. Pro trestné činy proti tomuto zákonu nebude ostatně toto ustanovení již podle povahy věci míti valného praktického významu.

Dobu promlčecí stanoví osnova jednotně, bez rozdílu, zda jde o přestupek nebo o přečin, a bez rozdílu, o jakou trestní sazbu jde, na šest měsíců. Tím chce vyrovnati značné rozdíly, které dosud byly, pokud jde o tyto trestné činy, mezi právem platným na Slovensku a v Podkarpatské Rusi a na ostatním území republiky, a které by bez takového ustanovení, hledíc k jednotné šestiměsíční promlčovací době u přestupků v práv u slovenském, odstraněny nebyly.

Druhý oddíl je věnován úpravě výkonu žalobního práva pro trestné činy uvedené v tomto zákoně. Osnova mohla tu jako vzoru užíti ustanovení deváté hlavy připravované osnovy trestního řádu, od nichž se uchyluje co nejméně.

§ 10.

Jako dosud mají se trestné činy proti cti stíhati zásadně na žalobu soukromou (viz §§ 495 až 497 tr. zák. 1852, § 41 tr. por. a zák. čl. XLI/1914).

Právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi poskytuje všeobecně státnímu zástupci možnost, aby i u těchto činů převzal kdykoliv ve veřejném zájmu stíhání. V tahovém případě zastupuje pak státní zástupce žalobu veřejnou, kdežto soukromému žalobci přísluší vedle něho působnost toliko podpůrná. Osnova nepřijala však, stejně jako osnova trestního řádu, takového ustanovení, a naopak v §u 39, odst. 2., z důvodu sjednocení výslovně je zbavila platnosti, pokud jde o trestné činy proti cti. Osnova vychází z názoru, že jest zcela dobře možné v zákoně samém odlišiti ony případy, kdy veřejný zájem vyžaduje, aby čin byl stíhán žalobou veřejnou neb aby byla připuštěna vedle žaloby soukromé také žaloba veřejná, a že není třeba rozhodnutí o tom svěřovati žalobci, jemuž by tu bylo těžké dáti přesnější směrnice.

Případy přípustnosti žaloby veřejné vypočítává osnova v odst. 2., 4. a 5.

Že v případu odstavce 2. může čin býti stíhán jen žalobou veřejnou, vyplývá z povahy věci. Jde tu o trestné činy spáchané proti takovým veřejným činitelům, jejichž čest hájiti je povinností veřejného žalobce, zvláště když se uváží, že ve všech těchto případech čin nesměřuje proti osobám fysickým. I tu může se však s veřejným zájmem na stíhání sbíhati opačný zájem těchto činitelů samých na nestíhání trestného činu. Proto činí osnova stíhání veřejnou žalobou závislým na zmocnění uraženého činitele samého.

Poněkud odchylně je tomu v případech uvedených v odst. 5. I tu sice směřuje trestný čin proti osobě fysické jako veřejnému činiteli a vztahuje se na výkon jeho pravomoci nebo povolání; může však dojíti ke kolisi veřejného zájmu na stíhání se soukromým zájmem uraženého na nestíhání. Podle názoru osnovy nelze tento soukromý zájem v žádném směru zkrátiti. Nelze ani stíhati proti vůli uraženého, ani nemůže býti uraženému vnucováno stíhání veřejnou žalobou, když chce hájiti svou čest vlastní žalobou soukromou. Osnova činí proto stíhání závislým na zmocnění, a to především toho, komu bylo činem ublíženo, a nevylučuje, aby uražený, když zmocnění odepře nebo je odvolá, nebo když veřejný žalobce stíhati odepře neb od stíhání upustí, stíhal žalobou soukromou. Toliko současné stíhání žalobou veřejnou i soukromou osnova vylučuje, jak je patrno z § 16, odst. 2. Osnova činí však veřejnou žalobu závislou na vůli toho, komu bylo činem ublíženo, ještě i během řízení, neboť připouští, aby zmocnění mohlo býti odvoláno, dokud soud I. stolice nepočal prohlašovati rozsudek. Při tom si osnova nezastírá důsledek vyplývající z navržené úpravy, že - neudělí-li uražený zmocnění ke stíhání - bude vyloučeno stíhati trestné činy tohoto druhu i tehdy, když by jejich stíháni bylo v zájmu veřejném; má však za to, že jinými prostředky, zejména prostředky práva kárného, lze účelněji dosíci, aby se uražený z nařčení očistil.

V podrobné úpravě odst. 2., 3. a 5. neodchyluje se osnova podstatně od dosavadního článku V. zákona č. 8/1863 ř. z., jehož ustanovení se v praksi osvědčila. Odchylky jsou z větší části vysvětlitelné změnami právního řádu, které zatím nastaly, že osnova vyžaduje v případech odst. 2. v souhlase s § 8 zák. čl. XLI/1914 zmocnění ke stíhání veřejnou žalobou i tam, kde dosud podle čl. V. cit. zákona takového zmocnění třeba nebylo, je toliko důsledným uplatněním zásady, že i v těchto případech je třeba dbáti konkurujícího veřejného zájmu na nestíhání. I tu snaží se však osnova v odstavci 3. zjednodušiti ustanovení §§ 8 a 9 zák. čl. XLI/1914; pokud jde o určení činitelů příslušných k udělení zmocnění. Ustanovení odst. 5. rozšiřuje osnova oproti dosavadnímu zákonu právem na všechny trestné činy podle tohoto zákona, a to i když nebyly spáchány tiskem. Pojem orgánu veřejného třeba tu vykládati v nejširším slova smyslu. Spadají sem tudíž i orgány železniční, poštovní atd. Stejně i pojem veř. úředníka a v odst. 2. pojem úřadu povolaného k výkonu veřejné správy. Naproti tomu nevypočítává již osnova mezi činiteli tu uvedenými v souhlase se z. čl. XLI/1914 duchovní, jsouc toho názoru, že pokud duchovní vykonává funkce veřejného orgánu a trestný čin směřuje proti výkonu této jeho funkce (na př. vedení matrik), vztahuje se i na něj toto ustanovení. V jiných případech nepovažuje pak osnova takové ustanovení za odůvodněné. Zvláštního odůvodnění vyžaduje ustanovení odstavce (4), jakého trestní zákon z r. 1852 dosud neměl. V § 494, lit. a), bylo toliko prohlášeno za přitěžující okolnost; že urážka byla spáchána na hlavě cizího státu neb určitém jeho zástupci. Naproti tomu ustanovuje § 12 zák. čl. XLI/1914 výslovně (v souvislosti s § 2 tr. por.), že takové trestné činy mají býti stíhány jen žalobou veřejnou, avšak na přání projevené diplomatickou cestou (srov. k tomu též §§ 4 a 91 tr. por.). S podobným předpisem shledáváme se i v cizích osnovách, na př. v §§ 113 a 116 osnovy něm. tr. zákona. Nedostatek podobného ustanovení byl i na území dříve rakouském v praksi pociťován. Proto osnova převzala s některými změnami ustanoveni § 12 zák. čl. XLI/1914. Především nevylučuje žalobu soukromou vůbec. Veřejnou žalobu omezuje, pokud jde o činy spáchané proti zástupci cizího státu uznanému vládou republiky, jen na takové, které byly spáchány při výkonu jeho pravomoci nebo pro tento výkon. Dále pak stanoví, že žádost za trestní stíhání může býti odvolána, a že takové odvolání má za následek, že žalobce upustí vždy od stíhání. Jakým způsobem má býti požádáno u stíhání, osnova na rozdíl od § 91 tr. por. neustanovuje. Připouští tudíž, aby žádost vznesena byla nejen cestou diplomatickou, nýbrž i přímo u státního zastupitelství. Osnova se konečně úmyslně odchyluji od terminologie uherského trestního řádu a nemluví o stíhání "na přání", nýbrž "na žádost", chtějíc tím docíliti, aby veškerá ustanovení uherského trestního řádu, týkající se této věci, jako §§ů 2, 4, 91, 264, 326 pozbyly účinnosti.

Není třeba podotýkati, že pro stíhání trestného činu veřejnou žalobou podle odst. 2. a 4. neplatí lhůta stanovená v § 13 osnovy, na rozdíl od odst. 5., který výslovně vznesení veřejné žaloby na uvedenou lhůtu omezuje, a k zamezení veškerých pochybností ustanovuje, že v tomto případě třeba lhůtu i pro veřejného žalobce počítati podle doby, kdy o činu a o osobě vinníkově zvěděla osoba oprávněná k soukromé žalobě, a nikoliv snad žalobce veřejný.

§ 11.

Oprávněn k soukromé žalobě je ten, komu bylo trestným činem ublíženo. Bude jako dosud věcí soudu, aby podle okolností činu, zejména podle obsahu urážlivého projevu posoudil, zda lze míti za to, že čin směřuje proti určité osobě vůbec a proti žalobci zvláště. Podle toho sluší také ve smyslu dosavadní judikatury řešiti i otázku, zda k žalobě jsou oprávněni jednotliví příslušníci užšího či širšího kruhu osob, proti němuž trestný čin všeobecně směřuje.

Již z § 3 je patrno, že zákon poskytuj e ochranu i osobám zemřelým. Bylo proto nutno ustanoviti, komu v takovém případě přísluší právo k žalobě (srv. § 495, odst. 2. tr. z., § 23 zák. čl. XLI/1914), a vyřešiti též různé případy, které se mohou vyskytnouti podle toho, kdy napadená osoba zemřela. Především ten případ, že osoba, které bylo ublíženo, byla již v době činu mrtva, dále, že zemřela teprve po trestném činu, avšak ještě dříve, nežli mohla uplatniti své žalobní právo, a konečně, že zemřela po podání žaloby. Všechny tyto případy upravuje osnova v odstavci 2. čistě osobní ráz práva k soukromé žalobě vylučuje, aby se na oprávnění to užilo zásad občanského práva o posloupnosti dědické. Toliko nejbližším příslušníkům lze dovoliti, aby uplatňovali právo soukromé žaloby po smrti oprávněného, poněvadž lze předpokládati, že budou míti totožný zájem na nestíhání nebo na stíhání jako zemřelý, nebo aspoň že toto právo budou vykonávati v jeho intencích. Poněvadž uvedené osoby nastupují v právo zemřelého, měl by pro výkon jich práva platiti toliko zbytek lhůty v době jeho smrti ještě neuplynuvší. Protože by však potom právo často bylo illusorní, doporučuje se poskytnouti jim novou lhůtu běžící od smrti oprávněného. Stejná lhůta poskytuje se těmto osobám k tomu konci, aby udržely žalobu, která byla již zemřelým podána.

V podstatě stejně bylo upraviti i případ, že trestným činem bylo ublíženo osobě nezvěstné. Tu arci bylo nutné omeziti se na úpravu případu, že ten, komu bylo ublíženo, byl již v době činu nezvěstný; v opačném případě lze těžko předpokládati, že blízké osoby budou vykonávati žalobní právo skutečně v intencích osoby sice nezvěstné, ale přece snad ještě živé.

§ 12.

Obtíže činí případ, kdy osoba oprávněná k soukromé žalobě je nesvéprávná. Poněvadž soukromá žaloba je oprávnění rázu vysoce osobního, nelze beze všeho užíti zásad občanského práva o zákonném zastoupení. Spíše nutno pokládati za rozhodné, má-li oprávněný faktickou, způsobilost vykonávati své právo. Zejména netřeba podrobně odůvodňovati, že marnotratníku, který byl prohlášen za částečně nesvéprávného, nelze odpírati právo k podání soukromé žaloby pro trestný čin proti bezpečnosti cti. Totéž platí o nezletilém rozumově tak vyvinutém, že mu výkon těchto práv lze bez obavy svěřiti. Osnova pokládá tu ve shodě s některými novějšími trestními zákony i osnovami na rozdíl od § 113 uh. tr. z. za rozhodné dosažení roku osmnáctého. Na rozdíl od nich nebylo však v tomto případě uděleno právo soukromé žaloby vedle nezletilého dokonavšího osmnáctý rok také jeho zákonnému zástupci, poněvadž toho není třeba a mohlo by to vésti ke zbytečným kolisím.

Vyjímajíc uvedený případ je povolán k výkonu práva soukromé žaloby zákonný zástupce osoby nepožívající plné svéprávnosti. Bez omezení platí tudíž tato zásada, pokud jde o osoby zbavené úplně nebo částečně svéprávnosti pro duševní chorobu, slabomyslnost nebo pro navyklé zneužívání alkoholu nebo nervových jedů [§ 1, odst. 2., § 2, č. 2 cís. nař. 207/1916 ř. z., § 28 a), b) zák. čl. XX/1877]. Rozumí se, že právo zastupováni nesvéprávného přestává, jakmile zanikne důvod, na němž se zakládá. Když by tedy nezletilý za trvání trestního řízení dosáhl osmnáctého roku, je oprávněn žalobní právo od této doby samostatně vykonávati.

Koliduje-li zájem osoby nesvéprávné se zájmem zákonného zástupce, zejména spáchal-li zákonný zástupce sám trestný čin na nesvéprávné osobě, kterou zastupuje, nebo koliduje-li zájem dvou nesvéprávných zastoupených týmž zákonným zástupcem mezi sebou, sluší ustanoviti zvláštního zástupce pro teto věc. To platí také, kdyby tu zákonného zástupce vůbec nebylo. Aby bylo zamezeno průtahu, jímž by právo nesvéprávného mohlo utrpěti újmu, dává osnova právo zříditi zvláštního zástupce ve všech těchto případech také soudu trestnímu a to tomu, který je příslušný pro trestní věc, o niž jde. Toto řešení doporučuje se spíše než přikázati stíhání žalobě veřejné, jak to činí § 113 uh. tr. z.

V odstavci (2) stanoví osnova, kdo je oprávněn vykonávati právo k žalobě za osoby hromadné, zejména za takové, které,nejsou osobami právnickými (srv. § 47 tr. por.).

Přiznávajíc konečně ochranu cti i časopisu, musila osnova též stanoviti, kdo je oprávněn vykonávati za něj právo k žalobě. Na rozdíl od § 27 tiskové novely z r. 1924 přiznává osnova v odstavci (3) toto právo vlastníku, vydavateli a odpovědnému redaktoru, a sice všem těmto osobám vedle sebe.

V odstavci 1 až 3 upravuje osnova případy, kdy právo k žalobě se vykonává jen v zastoupení jiného, na rozdíl od § 11, podle něhož mají osoby tam uvedené vlastní žalobní právo. Nelze proto v případech uvedených v § 12 užíti ani tehdy, když takových osob oprávněných k zastupování jest několik, ustanovení § 16 osnovy o souběhu žalobních práv, neboť nejde tu o uplatnění vlastního žalobního práva, nýbrž tolika o výkon práva příslušejícího osobě zastupované. Z téhož důvodu musí býti, je-li takových osob oprávněných k zastupování několik, rozhodným pro počátek lhůty ke stíhání, kdy se první z nich dověděla o činu a osobě vinníkově.

§ 13.

Lhůta k podání soukromé žaloby byla stanovena na dva měsíce od té doby, kdy oprávněný se dověděl o tomu, že byl spáchán trestný čin a o osobě vinníkově. Osnova zvolila tu střední cestu mezi právem Slovenska a Podkarpatské Rusi (lhůta 8měsíční) a právem ostatního území (lhůta 6nedělní). Uvedená lhůta není lhůtou promlčecí, nýbrž lhůtou žalobní, jejíž nezachování má týž účinek jako výslovná prominutí, totiž zánik práva žalobního. Pochybné mohlo by býti, lze-li, pokládati za včas podanou soukromou žalobu, byla-li podána a soudu věcně nebo místně nepříslušného a postoupena sice soudu příslušnému, došla-li však tohoto teprve po uplynutí lhůty k soukromé žalobě. Osnova přisvědčuje k této otázce. Vždyť otázka příslušnosti soudu může býti někdy pochybná právně i fakticky a nebylo by tudíž odůvodněno spojovati s formálním pochybením ztrátu práva k soukromé žalobě. Toto řešení je tím více na místě, když lhůtu k podání soukromé žaloby sluší považovati za lhůtu práva hmotného a tudíž lhůtu neprodlužitelnou a preklusivní.

Z prakse je známo, že poškozený pozbude mnohdy práva žalobního, spoléhaje na to, že trestný čin je stíhán státním zástupcem na př. jako zločin utrhání na cti, jako ublížení na těle atd., neboť když trestní stíhání zavedené na návrh státního zástupce se skončí zastavením nebo zprošťujícím rozsudkem, bývá lhůta k soukromé žalobě již zmeškána. Této nesrovnalosti má býti vyvarováno ustanovením, že v takovém případě může býti soukromá žaloba podána i po uplynutí pravidelné (2měsíční) žalobní lhůty, a to, došlo-li k hlavnímu přelíčení, až do konce průvodního řízení, a bylo-li trestní řízení zastaveno neb odepřel-li státní zástupce stíhati, ještě do 15 dnů od té doby, kdy oprávněný byl o tom zpraven, a nebyl-li zpraven, do dvou měsíců od pravoplatného zastavení řízení. Případ, kdy podle tohoto zákona samého může býti pro týž čin vznesena jak žaloba veřejná, tak i žaloba soukromá (§ 10, odst. 4. a 5.) upravuje osnova samostatné v § 16, odst. 2.

Zúčastnilo-li se na trestném činu několik osob, není důvody brániti poškozenému, aby vznesl žalobu jen proti některé z nich. Jest možné, že ostatní daly zadostučinění nebo mohou tu býti jiné důvody pro oprávněného, aby některou zúčastněnou osobu nestíhal vůbec neb aspoň prozatím. Na rozdíl od § 115 uh. tr. z. stanoví proto osnova, že soukromá žaloba vztahuje se jen na toho, na koho byla podána. Poněvadž by však delším trváním řízení žalobce po případě pozbyl uplynutím žalobní lhůty žalobního práva proti ostatním spoluvinníkům, stanoví osnova podobně jako to učinil § 12 tisk. novely z roku 1924, že podáním soukromé žaloby staví se lhůta uvedená v § 13 proti všem spoluvinníkům až do pravoplatného skončení řízení proti tomu vinníkovi, proti kterému bylo řízení zavedeno. Na druhé straně však vyžaduje osnova podobně jako v § 14, aby si žalobce včas stíhání ostatních vinníků vyhradil, jinak jeho žalobní právo proti nim zanikne.

§ 14.

Zvláštní úpravy žalobní lhůty vyžaduje případ vzájemných žalob. Z prakse je znám oblíbený postup, že při vzájemných urážkách vyčká se s podáním žaloby až do posledního dne lhůty, aby druhá strana již vzájemně žalovati nemohla. Tomu chce osnova - podobně jako činí již § 7 zák. čl. XLI/1914 - čeliti ustanovením, že pro vzájemné trestné činy proti cti lze žalovati ještě do konce průvodního řízení v hlavním přelíčení, které bylo ustanoveno na žalobu jednoho z účastníků, třeba, pravidelná lhůta žalobní již minula. Zároveň však uvedeným okamžikem lhůta žalobní se končí v každém případě a nelze tudíž podati vzájemnou žalobu poději. Tím se má zároveň čeliti zavlékání sporů do doby pozdější a novému rozněcování myslí. To také nejlépe přispěje ke sjednání smíru, a nedošlo-li k němu, umožní soudci, aby rozhodl o celém souboru sporných věcí najednou.

Uvedená ustanovení platí, jen když trestné činy vzájemné spáchané jsou ve skutkové souvislosti, na př. byla-li urážka na místě oplacena. Ale i když zde není takové souvislosti, jest z uvedeného právě důvodu žádoucno omeziti možnost vzájemné žaloby, došlo-li již ke smíru nebo k rozsudku. Mají totiž obě strany, chtějí-li si zachovati žalobní právo z některého trestného činu, který se udál mezi nimi dojednání smíru nebo do konce průvodního řízení a oprávněnému již jest znám, býti nuceny výslovně si vyhraditi do uvedené doby právo na stíhání. To platí ovšem také, když mezi vzájemnými trestnými činy jest skutková souvislost; pak ovšem nastane zároveň výše uvedené prodloužení nebo zkrácení žalobní lhůty. Že tam, kde není této souvislosti, osnova se spokojuje s výhradou práva na stíhání, jest odůvodněno tím, že takto druhá strana i soud nabudou spolehlivěji včas vědomosti o zamýšlené žalobě vzájemné než podáním samé žaloby, pro kterou je snad příslušný jiný soud. V této souvislosti bylo by se zmíniti také o tom, že osnova zrušuje, pokud jde o trestné činy proti cti, ustanovení § 23 tr. por., podle něhož je pro vzájemné trestné činy proti cti příslušný týž soud. Společné projednávání vzájemných žalob v jediném řízení se nedoporučuje již z toho důvodu, že úlohy soukromého žalobce a obviněného v témž procesu by bylo prakticky těžko sjednotiti. Ustanovení § 14 stačí, aby se soud dověděl včas o vzájemné urážce.

§ 15.

Byla-li soukromá žaloba podána, může býti opět odvolána, arci jen dokud soud první stolice nepočal prohlašovati rozsudek; neboť rozsudkem je žalobní právo již konsumováno (viz též § 116 uh. tr. z.). Tím se mění ustanovení býv. řek. trestního řádu, podle něhož lze žalobu odvolati toliko do té doby, než se soud odebéře k poradě o rozsudku; v zájmu možného smírného vyřízení věci je, aby bylo možno odvolati žalobu ještě potom, když se soud usnesl na rozsudku, pokud jen nepočal jej prohlašovati.

Odvoláním žaloby je žalobní právo konsumováno, a nemůže tudíž odvolaná žaloba býti znovu podána.

Zda za odvolanou sluší pokládali žalobu, o níž došlo mezi stranami k soudnímu, či mimosoudnímu narovnání, sluší posuzovati podle okolností případu.

Princip dělitelnosti žalobního práva, jak se o něm stala zmínka již v odůvodnění § 13, odst. 3., má ovšem za následek, že na rozdíl od § 116 uh. tr. z. vztahuje se odvolání žaloby jen na toho, proti komu byla odvolána.

Poněvadž podle § 7, odst. 1., č. 3, může žalobce omeziti svůj návrh na stíhání na pouhé odsouzení vinníka, musila osnova též stanoviti, do kdy může takové prohlášení platně učiniti a zda je může odvolat. Otázky tyto řeší osnova analogií podle odvolání žaloby vůbec.

§ 16.

Stejně jako je podle § 13, odst. 3. a po dle § 15, odst. 2., právo soukromé žaloby dělitelné objektivně, t. j. pokud jde o vinníka, je také dělitelné subjektivně, t. j. na straně oprávněného. Při souběhu žalobních práv může tedy každý z oprávněných vykonávati své právo samostatně. Disponoval-li některý svým žalobním právem, na př. prominul-li, ustoupil-li od žaloby atd., nemá to na, právo ostatních žádného vlivu. Má se tedy v trestním řízení pokračovati, pokud jen jediný oprávněný trvá na žalobě.

Arci nelze o žalobě každého z oprávněných konati řízení zvláštní. Princip jednotného trestního řízení, platný, při souběhu trestných činů, musí býti zachovám tím spíše, kdy jde - jako zde - o jediný čin trestný. Z toho vyplývá, že, bylo-li zavedeno trestní řízení na žádost jednoho z oprávněných; přistupují k němu ostatní toliko ve stadiu, v němž se právě nalézá, a to ovšem jen až do prohlášení rozsudku v první stolici. Každý přistoupivší může pleně vykonávati práva soukromého žalobce, jedině s omezením, že se tím nemá oddalovati další postup řízení. Ustanovení § 45 tr. por., které přiznává těm, kteří přistoupli, jen působnost kontrolující a výpomocnou, nedá se odůvodniti, a má za následek toliko komplikace řízení, jak je patrné z §§ 44 až 46 tr. por.

Byl-li obviněný odsouzen k žalobě některého oprávněného, je tím konsumováno i žalobní právo ostatních. Otázkou je, neměl-li by také rozsudek zprošťující platiti i proti ostatním oprávněným, jak v některých zákonodárstvích a osnovách skutečně se ustanovuje, arci zpravidla s omezením, že to neplatí v případě ustoupení od žaloby, nebo že to platí jen, když bylo rozhodnuto ve věci samé. Ale i proti ustanovení takto omezenému mluví úvaha, že zprošťující rozsudek může býti vydán, aniž se dotýká ostatních žalobců, na př. když obviněný provedl důkaz pravdy, právě jen pokud jde o jednoho žalobce. Byla-li věc však rozhodnutím soudu vyčerpána, na př. když soud nenabyl přesvědčení, že obviněný vůbec spáchal čin jemu za vinu kladený, pak není zajisté pravděpodobné, že ostatní oprávnění se po takovém rozsudku pustí do procesu.

Je otázka, zda by podobným způsobem neměl býti upraven případ, kdy s žalobou soukromou konkuruje hledíc na týž čin žaloba veřejná. Pro takové řešení zdá se mluviti svrchu uvedená zásada jednotnosti trestního řízení. Osnova nepřijala však všeobecného ustanovení o tomto případě, chtějíc tím dáti na jevo, že veřejná žaloba má býti zcela nezávislá na osudu žaloby soukromé, a nehledíc na prodloužení žalobní lhůty podle § 13, odst. 3., naopak žaloba soukromá na osudu žaloby veřejné. Jinak by bylo možno stíháním pro delikt soukromožalobný znemožniti veřejnou žalobu pro těžký zločin týmž činem spáchaný. Osnova přijala však zásadu tu se změnami podávajícími se z povahy věci aspoň s omezením na případ, když pro týž čin muže býti podána soukromá i veřejná žaloba podle § 10, odst. 4. nebo 5., ježto tu jde o pouhý souběh žalobních práv, při čemž žaloba veřejná je závislá na zmocnění (v případech § 10, odst. 4., na žádosti) žalobce soukromého.

§ 17.

V § 10 činí osnova stíhání veřejnou žalobou v některých případech závislým na zmocnění. Musila proto upraviti také některé procesní otázky, které se tu naskytají. Tak především otázku odvolatelnosti zmocnění. Zájem na nestíhání, jehož dnes není, se může objeviti později. Doporučuje se proto výslovným ustanovením umožniti, aby udělené zmocnění mohla býti později odvoláno, arci zase jenom potud, pokud soud první stolice nepočal prohlašovati rozsudek. Nebylo by však v zájmu věci a mohlo by býti na úkor vážnosti soudu, kdyby zmocnění původně odepřené mohlo býti uděleno později, nebo zmocnění odvolané znova uděleno. Proto osnova stanoví, že v těchto případech jest stíhání veřejnou žalobou vyloučeno.

V souhlase s dosavadním právem slovenským stanoví osnova, že zmocnění musí býti vykázáno nejpozději při podání obžalovacího spisu. V praksi bude arci pravidlem; že státní zástupce si vyžádá zmocnění ještě před tím, než učiní návrh na stíhání. V řízení před okresními soudy má býti zmocnění vykázáno zpravidla hned při podání návrhu na potrestaní.

Požadavek zmocnění nijak nevylučuje, aby podnět k zavedení trestního řízení vycházel od oprávněného. Může tudíž ten, kdo je oprávněn zmocnění uděliti, učiniti tak přímo v trestním oznámení, které sám učiní.

Z týchž důvodů, ze kterých osnova přijala zásadu dělitelnosti žalobního práva, ustanovuje též, že udělí a odvolání zmocnění se vztahuje jen na obviněného, který je ve zmocnění uveden.

Třetí oddíl osnovy je věnován ustanovením o řízení pro trestné činy proti cti, počítajíc v to arci i zanedbání povinné péče, pokud se vztahuje na trestné činy spáchané tiskem. Osnova omezuje se tu na některá odchylná ustanovení o soukromé a částečně i veřejné žalobě pro tyto trestné činy. Pokud takových odchylek nestanoví, platí obecná ustanovení trestního řadu platného u soudu, u něhož se řízení koná.

§ 18.

Vedle shora uvedené zásady subsidiární platnosti trestního řádu stanoví tu osnova některé odchylky, týkající se zahájení trestního řízení.

Podkladem trestního řízení má býti, a to jak pokud jde o soukromou tak i veřejnou žalobu, a bez rozdílu, zda trestný čin byl spáchán tiskem čili nic, žádost za trestní stíhání. Tato žádost zastupuje v řízení pro trestné činy podle tohoto zákona trestní oznámení, a v řízení pro přečiny také návrh na zahájení vyšetřováni. Sluší ji tudíž odlišovati od formálního obžalovacího spisu, který se padává teprve po skončeném vyšetřování.

O náležitostech žádosti za trestní stíhání, k nimž v řízení pro trestné činy, které ne byly spáchány tiskem, přistupuje podle § 22, odst. 4., i potvrzení o tom, že bylo vykonáno smírčí řízení, netřeba se tu šířiti.

Čin, který je předmětem stíhání, musí býti. samozřejmě v žádosti co do času a místa spáchání náležitě individualisován.

Žádost má býti podána v tolika stejnopisech, aby kromě stejnopisu určeného pro soud mohlo býti každému obviněnému doručeno po jednom stejnopise. Tím se umožni náležitá příprava obviněného pro hlavní přelíčení, a při trestných činech spáchaných tiskem i pro soudní jednání o smír, a řízení se urychlí.

Aby se předešlo bezdůvodnému zavádění trestního řízení, musí soud každou žádost za trestní stíhání podrobiti předběžnému zkoumání, a má ji zamítnouti, není-li tu vůbec soudně trestného činu, nebo zanikla-li jeho trestnost nebo jsou li tu důvody, pro které by se muselo trestní řízení zastaviti.

Vlastní postup řízení upravuje osnova různě podle toho, zda jde o trestný čin spáchaný tiskem (§§ 19 až 21), či zda jde o trestný čin, který nebyl spáchán tiskem (§ § 22 až 26). V tom i onom případě má předcházeti vlastnímu trestnímu řízení obligatorní jednání o smír. (O výjimce stanovené v § 22 bude řeč v odůvodnění právě uvedeného paragrafu).

Jednáním o smír chce osnova docíliti především toho, aby uraženému dostalo se zadostučinění v takovém stadiu řízení, kdy ještě žádné straně nevzešly značnější útraty, které podle zkušenosti bývají největší překážkou smírného vyřízení věcí, a kdy pokračováním v řízení nebyla ještě nevraživost stran rozdmychána. Kromě toho chce osnova dosíci i úlevy soudům, kterým nutno vyhraditi pokud možno toliko vlastní činnost soudcovskou, totiž jednání a rozhodování ve věcech, v nichž pokus o smírné vyřízení věci selhal. O tam, jaký význam má zejména soudní jednání o smír pro upuštění od potrestání, byla již řeč v odůvodnění prvního oddílu. Ve skutečnosti vyřizuje se již dnes většina těchto trestných věcí smírně. Podle statistických výkazů bylo v letech 1925-1928 vyřízeno smírem podle § 8 tisk. nov. z r. 1924 2801 případů, t. j. dvakrát tolik, než jich bylo vyřízeno po hlavním přelíčení před kmetským soudem (1409 případů). Než i u trestných činů, které nebyly spáchány tiskem, možno podle dosavadních zkušeností souditi, že by se zavedením a účelnou úpravou obligatorního jednání o smír podstatně omezilo sudičství v těchto věcech, že by se značně urychlila a zlevnila ochrana cti, a okresním soudům, zvláště však soudcům samým, že by se dostalo nemalých úlev ve prospěch jiných významnějších úkolů. Na doklad toho možno uvésti statistická data ze země České a Moravskoslezské (ze Slovenska a Podkarpatské Rusi bohužel obdobných dat není). Za posledních pět let, pro něž jsou příslušná data zjištěna, t. j. v letech 1919 až 1924, napadlo okresním soudům v zemi České a Moravskoslezské celkem přes 240.000 soukromožalobních trestních věcí, t. j. v podstatě žalob pro trestné činy proti cti. Ročně napadlo tudíž soudům průměrně 68.100 takových případů, které činí 24%, neboli celou čtvrtinu veškeré přestupkové trestní soudní agendy. Je tedy patrné, že tu jde o velmi podstatnou část trestní agendy okresních soudů. Při tom však svědčí výsledek trestního řízení v těchto věcech o tom, že převážná většina případů byla vyřízena soudním, či mimosoudním smírem, neboť z 88% těchto věcí, které byly ročně průměrně meritorně vyřízeny, bylo vyřízeno zastavením 60.8%, kdežto rozsudkem jen 27.2 1/2. Z rozsudků samých je pak ještě 43.1% zprošťujících, z čehož jest patrné, že i tu značná část věcí končí odvoláním žaloby. Celkem možno tvrditi, že k odsuzujícímu rozsudku dochází asi jen v 15% celkového počtu těchto věcí. Je na snadě, že účelným vybudováním smírčího řízení by počet věcí smírně vyřízených ještě vzrostl a že by soudům, zejména však soudcům bylo ušetřeno dosti času a práce, která by místo smiřování rozvaděných stran mohla zbýti věnována vlastnímu nalézání práva. Ze všech těchto důvodů zavádí osnova obligatorní jednání o smír. Při jeho podrobné úpravě rozlišuje však mezi trestnými činy spáchanými tiskem a jiným způsobem.