§ 31.

(1) K útratám trestního řízení náležejí také nutná vydání stran.

(2) Je-li soukromým žalobcem organisace, která není právnickou osobou, nebo časopis, jsou povinny nahraditi místo nich útraty trestního řízení osoby, které za ně vykonávaly oprávnění k soukromé žalobě.

(3) Konalo-li se trestní řízení pro několik činů a byl-li obviněný odsouzen jen pro některé z nich, má soud povinnost k náhradě útrat přiměřeně rozděliti nebo, pokud jde o útraty, které se mají hraditi odpůrci, také navzájem zrušiti. Část, jež má býti nahrazena, může býti určena číselně nebo v poměru k celku. Podlehla-li však některá strana jen hledíc na nepatrný čin, jehož stíhání nezpůsobilo zvláštních útrat, může jí soud přiznati nárok na náhradu celých útrat.

(4) Dovolává-li se obviněný důkazu pravdy nebo důkazu omluvitelného omylu teprve při hlavním přelíčení, ač tak mohl učiniti již dříve, nebo nabídla-li některá strana ve zřejmém úmyslu protahovati řízení důkazy, o nichž věděla již dříve, může jim soud bez ohledu na výsledek trestního řízení uložiti, aby zcela nebo z části nahradili odpůrci útraty řízení, které mu z provádění opozděných důkazů vzešly.

(5) Upustí-li soud od uložení trestu, je odsouzený povinen nahraditi útraty trestního řízení; bylo-li však upuštěno od uložení trestu z jiného důvodu, než který je uveden v § 7, odst. (1) č. 3, může soud od uložení povinnosti k náhradě útrat, které se mají hraditi soukromému žalobci, zcela nebo z části upustiti.

§ 32.

Ten, komu bylo uloženo nahraditi útraty trestního řízení, není povinen nahraditi náklady opravného řízení způsobeného zcela bezvýsledným opravným prostředkem jeho odpůrce. Podal-li takový opravný prostředek soukromý žalobce, nahradiž sám náklady opravného řízení. Měl-li opravný prostředek jeho neb obviněného úspěch částečný, může soud povinnost k náhradě těchto útrat přiměřeně rozděliti nebo pokud jde o útraty, které se mají hraditi odpůrci, také navzájem zrušiti.

ODDÍL ČTVRTÝ.

Soudní důvěrníci.

§ 33.

(1) Soudního důvěrníka a jeho dva náhradníky jmenuje na dobu tří let přednosta okresního soudu z osob navržených okresním výborem. Úřad důvěrníka a jeho náhradníků je čestný.

(2) Soudním důvěrníkem může býti jmenována toliko osoba k tomu způsobilá, nestranná, bezúhonná, požívající veřejné důvěry a volebního práva do obcí. Musí býti starší než 35 let a bydliti v obvodě, pro který má býti jmenována. Soudcové v činné službě nemohou býti jmenováni, jiní státní zaměstnanci jen se svolením nadřízeného úřadu.

(3) Jmenovaný může úřad odmítnouti nebo se ho zříci jen ze závažných důvodů. O tom rozhodne přednosta okresního soudu. Důvěrníka, který svůj úřad vykonává nedbale, počíná si stranicky nebo hrubě neb úřadu jinak zneužívá, může přednosta okresního soudu po slyšení okresního výboru úřadu zbaviti. Na rozhodnutí přednosty okresního soudu lze si stěžovati u presidenta krajského soudu, který rozhodne s konečnou platností.

(4) Na místě důvěrníka (náhradníka), který zemřel nebo se úřadu ze závažných důvodů zřekl nebo ho byl zbaven, bude jmenován na zbytek funkčního období nový důvěrník (náhradník). To platí také, když později vyjde na jevu, že jmenovaná osoba způsobilosti pro tento úřad (odst. 2.) neměla nebo že jí později pozbyla.

(5) Po dobu, po kterou není ani důvěrníka ani náhradníka, vykonává jeho funkce úředník soudní kanceláře, a to v místě soudu.

(6) Na činnost soudních důvěrníků dozírá přednosta okresního soudu.

§ 34.

(1) Okresní zastupitelstvo určí, ve kterých obcích jeho obvodu, s výjimkou obvodu uvedeného v § 35, mají býti zřízeni soudní důvěrníci jen pro obvod obce a pro které obce se má zříditi důvěrník společný.

(2) Obec, pro kterou je důvěrník zřízen, je povinna poskytnouti mu potřebnou místnost a jiné věcné prostředky k výkonu jeho úřadu. Také je povinna postarati se o doručování jeho písemností.

(3) Je-li pro několik obcí zřízen společný důvěrník, má povinnost uvedenou v odstavci (2) ona obec, ve které důvěrník bydlí. Okresní zastupitelstvo určí, zdali a jakými částkami jsou ostatní obce povinny jí k tomu přispívati.

(4) Korespondence soudních důvěrníků ve věcech smírčího řízení je osvobozena od poštovného.

§ 35.

(1) Ve vlastním smírčím obvodu soudním vykonává funkce soudního důvěrníka úředník soudní kanceláře, kterého k tomu přednosta okresního soudu určí.

(2) K vlastnímu smírčímu obvodu soudnímu náleží obec sídla okresního soudu a obce, které nejsou od obce sídla soudu vzdáleny více než 6 km. Které obce to jsou, určí přednosta okresního soudu a vyhlásí na soudní desce i jiným vhodným způsobem.

§ 36.

Podrobné předpisy o smírčím řízení, o úřadování důvěrníků a jejich titulu budou vydány vládním nařízením. Také mohou býti vládním nařízením zavedeny poplatky za konání smírčího řízení.

ODDÍL PÁTÝ.

Ustanovení přechodná a závěrečná.

§ 37.

(1) Na trestné činy spáchané před účinností tohoto zákona lze užíti ustanovení prvního a druhého oddílu tohoto zákona jen, nejsou-li ustanovení dosavadního práva pro vinníka příznivější.

(2) V trestním řízení, které nebylo před počátkem účinnosti tohoto zákona v první stolici ještě skončeno, pokračuje se před soudem příslušným podle tohoto zákona, a byl-li trestný čin spáchán tiskem, před soudem příslušným podle zákona o tisku. Tomuto soudu buďtež takové trestní věci z úřední povinnosti postoupeny. Ustanovení tato platí i tehdy, byla-li trestní věc pro zrušení rozsudku vrácena první stolici k novému projednání.

(3) Ve věcech, ve kterých před počátkem účinnosti tohoto zákona nebyla ještě obžaloba (obžalovací usnesení) v právní moci, pokračuje se v řízení podle ustanovení tohoto zákona. Jednání o smír (§ 20 a 21) budiž podle těchto ustanovení opětováno. Byla-li však již obžaloba (obžalovací usnesení) v právní moci, pokračuje se v řízení podle dosavadních ustanovení s odchylkami uvedenými v § 27 až 32 tohoto zákona.

(4) Ve věcech náležejících k příslušnosti okresního soudu, ve kterých ještě nebylo konáno neb ustanoveno hlavní přelíčení, pokračuje se podle ustanovení tohoto zákona. Jinak se pokračuje v řízení podle dosavadních ustanovení s odchylkami uvedenými v § 27 až 32 tohoto zákona.

§ 38.

V řízení před vojenskými soudy platí tyto odchylky:

1. O podávání žádosti za trestní stání (§ 13, odst. 1) platí § 129 voj. tr. ř. (zákona ze dne 5. července 1912, č. 131 ř. z., a zák. čl. XXXIII/1912); podání žádosti za trestní stíhání u obecného trestního soudu má však stejný účinek jako podání u činitelů uvedených v § 128, odst. 4, voj. tr. ř.;

2. první rozhodnutí o žádostech za trestní stíhání činí veřejný žalobce (§ 3, § 137 až 139 voj. trp. ř.);

3. jednání o smír (§ 20) nařizuje přednosta soudu, o stížnosti podle § 21, odst. (3), rozhodu je nadřízený soud;

4. smírčí řízení (§ 22 až 26) se koná, jsou-li obě strany vojenskými osobami v činné službě a konají-li službu v služebním obvodu téhož vojenského místního velitelství;

5. funkce soudních důvěrníků vykonávají důstojníci v činné službě ustanovení vojenským místním velitelstvím; žádosti za trestní stíhání jim postupuje (§ 22, odst.4) veřejný žalobce;

6. § 18, odst. (2) až (4), § 19, 31 až 35 neplatí.

§ 39.

(1) Zrušují se:

§ 487 až 497 trestního zákona ze dne 27. května 1852, č. 117 ř. z.,

§ 760 až 771 vojenského trestního zákona ze dne 15. ledna 1855, č. 19 ř. z.,

zák. čl. XLI/1914 o ochraně cti,

cís. nařízení ze dne 27. října 1853, č. 228 ř. z., o urážkách vojínů,

čl. V. zákona ze dne 17. prosince 1862, č. 8 ř. z. z roku 1863, jímž se doplňuje obecný a vojenský trestní zákon,

zákon ze dne 27. února 1907, č. 59 ř. z., pokud se vztahuje na smírčí řízení ve věcech urážek na cti,

zákon ze dne 30. května 1924, č. 124 Sb. z. a n., o změně příslušnosti trestních soudů a odpovědnosti za obsah tiskopisu ve věcech křivého obvinění, utrhání a urážek na cti,

§ 17, č. 3 a § 18, č. 6 uvozovacího zákona k trestnímu řádu zák. čl. XXXIV/1897,

§ 1339, 1340 obecného zákona občanského.

(2) Pokud jde o trestné činy uvedené v tomto zákoně, neplatí ustanovení trestních zákonů a trestních řádů o soukromé žalobě (soukromém návrhu) a o zmocnění, uchylují-li se od ustanovení druhého oddílu tohoto zákona. Zejména neplatí § 113 až 116 trestního zákona čl. V/1878 a § 23, 41, 44 až 46, 47, odst. 1., a § 49, odst. 2. až 4. trestního řádu zák. čl. XXXIII/1896.

§ 40.

(1) Tento zákon nabude účinnosti zároveň s jednotným zákonem o tisku.

(2) Vládním nařízením bude stanoveno, pro které obvody okresních soudů bude platiti oddíl čtvrtý (§ 33 až 35) tohoto zákona.

(3) Provésti tento zákon se ukládá ministrům spravedlnosti, národní obrany a vnitra.

Odůvodnění.

Účelná úprava trestní ochrany cti náleží k nejobtížnějším problémům trestního práva. Jde o to, poskytnouti cti, jako právnímu statku nad jiné cennému, účinnou ochranu, zároveň však neznemožniti takovou ochranou právo svobodného projevu mínění a veřejné kritiky, které je jednou z nejlepších záruk zdravého veřejného života.

Není již dávno o tom pochybnosti, že řešení, které podává platné právo, nehoví potřebám dnešního veřejného života. Vždyť i ona ustanovení uherského trestního zákona, která se zabývala ochranou cti, byla přes pozdější vznik tohoto zákona (1878) v r. 1914 nahrazena novým zákonem o ochraně cti (zák. čl. XLI/1914). Příznačné při tom je, že se tak stalo v témž roce, ve kterém byl vydán nový tiskový zákon, tedy do jisté míry v souvislosti s ním.

Nejlepším svědectvím zastaralosti ustanovení bývalého rakouského trestního zákona pak je, že také za republiky bylo v roce 1924 přikročeno k novelisaci platných zákonů, pokud jde o trestné činy proti bezpečnosti cti spáchané tiskem. Stalo se tak tiskovou novelou č. 124/1924 Sb. z. a n. Jejím účelem bylo zabezpečiti účinnější, levnější a rychlejší ochranu cti. Než zkušenosti praxe prokázaly sdostatek, že těchto účelů nejen nebylo ve všech směrech dosaženo, třeba ne vždy vinou zákona samého, nýbrž i že některými ustanoveními tiskové novely byla v praxi značně omezena možnost veřejné kritiky. Osnova dbá těchto skutečností a snaží se odstraniti, co se neosvědčilo, a zdokonaliti to, co se ukázalo býti v praxi zdravým, třeba ještě ne úplně dokonale zpracovaným námětem.

Osnova neomezuje se však na úpravu trestných činů proti cti spáchaných tiskem, nýbrž chce tento úsek trestního práva v celém rozsahu nově upraviti a sjednotiti. Taková celková nová úprava zdá se býti jednodušší a jasnější než pouhá novelisace platných trestních zákonů. Usnadněna je tím, že trestné činy proti cti s celkovým systémem trestních zákonů souvisejí jen velmi úzce, ba v podrobnostech vyžadují různých ustanovení zvláštních, jen pro ně platných. Netřeba tudíž vyčkávati celkové reformy a sjednocení trestních zákonů.

Látka, kterou osnova upravuje, rozpadá se systematicky v několik oddílů.

První oddíl je věnován ustanovením práva hmotného.

Přihlížejíc k rozdělení trestných činů proti cti v přípravné osnově trestního zákona, jakož i k zák. čl. XLI/1914, dělí osnova trestné činy proti cti na ublížení na cti (§ 1) a urážku (§ 2).

Společným znakem skutkových podstat obou uvedených trestných činů po stránce objektivní je, že jinému bylo ublíženo na cti. Tím je dána soudci možnost, aby správně řešil případy, jež působívají někdy v praksi obtíže, tak zvláště směřoval-li čin proti dítěti, choromyslnému a podobně.

Urážka liší se od prostého ublížení na cti jednak prostředkem, totiž obviněním z takového jednání nebo tvrzení takové skutečnosti, které by mohly uraženého vydati v opovržení nebo snížiti v obecném mínění, jednak tím, že takové obvinění nebo tvrzení je trestné jako urážka toliko tehdy, když se stalo před třetí osobou, od uraženého rozdílnou. Obvinění, které se nestalo před třetí osobou, nýbrž jen písemně vůči tomu, komu bylo na cti ublíženo, kvalifikuje osnova toliko jako ublížení na cti, ježto v takovém případě konkretní nebezpečí, že takové obvinění nebo tvrzení je s to vydati uraženého v opovržení nebo snížiti jej v obecném mínění, je značně menší, zpravidla žádné. Obsahuje tudíž skutková podstata § 1 normu všeobecnou, podle níž trestá se každé poškození cizí cti, pokud není urážkou, a je ublížení na cti podle § 1 k urážce podle § 2 v poměru subsidiarity.

Prostředky ublížení na cti mohou býti nejrůznějšího druhu. Vypočítává-li osnova nejprve nadávku, zlé nakládání a vyhrůžku zlým nakládáním, chce tím jen navázati na ustanovení § 496 tr. z. z roku 1852, aby byl praksi ulehčen přechod k novému právu. Výpočet ten je však toliko příkladný; slovem "jinak" jsou kryty všechny ostatní prostředky ublížení na cti, tedy výroky, posunky, vyobrazení, písemné projevy i uvádění v posměch podle dosavadního § 491 tr. z., ba i obviňování z určitého činu nebo tvrzení určitých skutečností, jak o nich mluví § 2, předpokládajíc arci, že čin nebyl spáchán před jinou osobou než napadeným, nýbrž toliko písemně vůči napadenému samému (na př. v uzavřeném dopise jemu zaslaném).

Právě v tomto bodu je však skutková podstata ublížení na cti oproti § 496 tr. z. 1852 rozšířena, a oproti § 2 zák. čl. XLI/1914 opět zúžena. Nevyžaduje se totiž sice, aby čin byl spáchán veřejně nebo před více lidmi, vyžaduje se však, aby byl spáchán buď před jinou osobou neb aspoň písemně. Čin je spáchán před třetí osobou i tehdy, když tato osoba nebyla fysicky přítomna; stačí, když se tak stalo na př. v uzavřeném dopisu, zaslaném jiné osobě než napadenému. Osnova nemohla se přikloniti ke stanovisku přípravné osnovy trestního zákona, která nevyžaduje k trestnosti vůbec, aby čin mohl býti postřehnut jinou osobou, než tím, komu bylo na cti ublíženo. Je sice pravda, že i takovými činy poškozuje se cizí čest a že jde vlastně jen o otázku, zda ublížení na cti je v takovém případě dokazatelné. Vždyť i platné právo nevylučovalo v těchto případech trestnost vůbec, nýbrž § 1339 obč. zák. svěřoval trestání úřadům správním. Než osnova má za to, že se nedoporučuje rozšířiti trestnost do té míry, aby byla pak prakticky závislou na výpovědi žalobcově, ať již by to byla jeho výpověď jako svědka nebo jako strany. Nebezpečí, že by se takového ustanovení mohlo zneužíti k sudičství, ba i k vydírání, nehledíc ani k častějším křivým svědectvím, nelze odmítnouti. Proto vyžaduje osnova k trestnosti ublížení na cti zásadně, aby se stalo před jinou osobou než napadeným. Není však překážek, aby trestnost byly stanovena i pro případ, kdy čin lze prokázati prostředky, u nichž shora uvedených obav není, t. j. když čin byl spáchán písemně. Při této úpravě stává se ovšem ono ustanovení občanského zákona, s nímž se neshledáváme v žádném z novějších trestních zákonů, zbytečným a má proto býti zrušeno. Tím stává se zbytečným i ustanovení § 1340 obč. zák. o náhradě škody v takových případech.

Po stránce subjektivní nemění osnova ničeho na platném právu, a to ani u ublížení na cti, ani u urážky.

O podstatných náležitostech skutkové podstaty urážky (§ 2) byla již řeč shora. Ve skutkové podstatě jsou tu zahrnuty. případy, o nichž dosud jedná § 487 až 489 tr. z. z roku 1852. Zda-li obvinění z vlastností nebo smýšlení hodných opovržení, o němž mluví § 491 tr. z. z r. 1852, je uvedením skutečnosti či pouhou nadávkou, je otázka, kterou podle správné judikatury nejvyššího soudu je rozhodnouti hledíc na okolnosti jednotlivého případu. Ukazuje-li takové obvinění z vlastností nebo smýšlení hodných opovržení přímo na nějakou skutečnost, rovná se ovšem uvedení skutečností, jak to naznačuje i uherský zák. čl. XLI/1914, když mluví o výrazu přímo na nějakou skutečnost ukazujícím. Obvinění nebo tvrzení musí se vztahovati na takové jednání nebo skutečnost, které jsou s to napadeného vydati v opovržení (třeba jen v užším kruhu, ke kterému náleží) nebo snížiti jej v obecném mínění. Aby nebylo pochybnosti o tom, že činu se dopouští nejen ten, kdo obvinění nebo tvrzení vznesl, nýbrž i ten, kdo na cti ubližuje tím, že takové obvinění nebo tvrzení rozšiřuje, vytýká to osnova zvlášť.

Vedle těchto základních skutkových podstat uvádí osnova v § 6 po vzoru § 497 tr. zák. 1852 zvláštní delikt vyčítání trestného činu. Poněvadž tu jde o uvádění pravdivých skutečností, byla by důkazem pravdy, jak o něm bude dále ještě řeč, vyloučena vždy trestnost toho, kdo jinému vyčti, že se proti němu konalo trestní řízení, ačkoliv v něm nebyl uznán vinným, nebo že byl odsouzen, ačkoliv trest byl již vykonán, prominut, nebo promlčen nebo bylo vysloveno, že podmíněně odsouzený se osvědčil. Beztrestnost takového jednání nebyla by však v souhlase se snahou umožniti tomu, kdo byl podezřelým z trestného činu, nebyl však uznán vinným, nebo kdo byl odsouzen, avšak trest si odbyl atd., klidný život v občanské společnosti. Stejnou myšlenku sleduje ostatně vyloučením důkazu pravdy i § 13, č. 3 zák. čl. XLI/1914. Nelze ovšem přehlédnouti, že tento osnovou chráněný zájem bývalého provinilce nebo osoby, která byla podezřelá z trestného činu, může býti někdy v kolisi s jinými neméně závažnými zájmy veřejnými nebo oprávněnými zájmy soukromými. Proto osnova, podobně jak to činí při uvádění skutečností života rodinného nebo soukromého, připouštějíc u nich v určitých případech důkaz pravdy a důkaz omluvitelného omylu, stanoví i u deliktu uvedeného v § 6 beztrestnost tehdy, když čin byl nutný, aby byl hájen zájem veřejný neb oprávněný zájem soukromý.

Trestní sazby. Trestné činy proti cti kvalifikuje osnova vesměs jako přestupky. Toliko byly-li spáchány tiskem, kvalifikuje je osnova jako přečiny (viz § 9, odst. 1). Tato vyšší kvalifikace má však význam tolika pro příslušnost soudu a pro trestnost zanedbání povinné péče, byl-li obsahem tiskopisu spáchán trestný čin proti cti. Vyšší trestní sazby na trestné činy spáchané tiskem osnova nestanoví, a také promlčení trestního stíhání upravuje pro přestupky i pro přečiny jednotné (viz § 9, odst. 3).

Trestní sazby samé byly proti zák. čl. XLI/1914 i proti trestnímu zákonu z roku 1852 sníženy a upuštěno od kumulace trestů na svobodě s tresty peněžitými, jak je zná zák. čl. XLI/1914. Osnova má za to, že v mezích trestních sazeb jí navržených je možno dostatečně postihnouti i nejtěžší trestné činy proti cti a že lze upustiti od kasuistických kvalifikací vyšší trestnosti, jak je vypočítává § 3 až 5 zák. čl. XLI/1914.

Toliko na jedné okolnosti činí osnova závislou vyšší trestnost urážky. Jde tu o skutečnost, která v jiných zákonech a osnovách bývá dokonce důvodem, aby čin byl označen i zvláštním názvem, jako utrhání. Dopustil-li se totiž pachatel urážky (§ 2) lživě, věda, že jeho obvinění neb tvrzení je nepravdivé, zasluhuje nepochybně přísnějšího potrestání. Osnova zvyšuje proto v takových případech spodní hranici trestní sazby. Zvláště přísný trest je nutno stanoviti pro případ, když pachatel takové vědomě nepravdivé urážky jednal podle promyšleného plánu, směřujícího přímo k tomu, aby zničil dobrou pověst jiného neb aby rozvrátil jeho rodinný život nebo podkopal jeho občanské postavení. Proto byl pro tento případ stanoven trest tuhého vězení, nezměnitelný v trest na penězích.

Upuštění od potrestání. Jak z § 7 je patrné, připouští osnova v dosti široké míře, aby soud upustil od uložení trestu, i když obviněného uzná vinným a odsoudí. Upuštění od potrestání u deliktů proti cti není našemu právu novinkou. Zná je již § 18 a 19 zák. čl. XLI/1914 při urážkách vyprovokovaných a vzájemných, a připouští je také § 18 tiskové novely z roku 1924 při nabídnutí přiměřeného zadostučinění. Osnova převzala částečně tato ustanovení a snaží se je dále účelně vybudovati.

Především bylo by se zmíniti o povaze výroku, jímž soud upouští od potrestání. Zákon mluví výslovně jen o upuštění od uložení trestu. Na výroku o vině a odsuzující povaze rozsudku se tím tedy ničeho nemění. I při upuštění od potrestání nastávají tudíž všechny zákonné následky odsouzení, zejména tedy zásadní povinnost k náhradě útrat trestního řízení. Z ustanovení § 31, odst. 5 je patrné, do jaké míry připouští osnova; aby soud při upuštění od potrestání upustil též zcela nebo částečně od uložení povinnosti k náhradě útrat, které se mají hraditi odpůrci (nikoliv tedy ostatních útrat trestních řízení). Ta okolnost, že soud upustil od potrestání, ačkoliv tu nebyly podmínky takového výroku, nebo že naopak neupustil od potrestání, ačkoliv tu byly jeho podmínky, je důvodem odvolání (§ 30). Zákona o podmíněném odsouzení nebylo by možné v takovém případě užíti, poněvadž zákon ten zná toliko podmíněný odklad uloženého trestu na svobodě nebo na penězích. Tím by však byl vinník, od jehož potrestání soud upustil, na tom hůře než onen, kterého soud podmíněně odsoudil k trestu. U podmíněně odsouzeného, který se ve zkušebně době osvědčil, nastává totiž podle zákona o podmíněném odsouzení ten účinek, že se má za to, že k odsouzení vůbec nedošlo. Tohoto dobrodiní zákona byl by zbaven vinník, od jehož potrestání soud upustil, neboť by zůstalo jeho odsouzení zapsáno v trestních záznamech tak dlouho, dokud tu nebudou podmínky jeho zahlazení podle zákona č. 111/1928 Sb. z. a n. Osnova snaží se proto tuto nesrovnalost odstraniti, a to zvláštním ustanovením § 7, odst. 4. že výrok, jímž soud upouští od potrestání, nemůže míti vlivu na vykonatelnost výroku o uveřejněni rozsudku, plyne z povahy tohoto výroku, jehož účelem je poskytnouti zadostučinění uraženému.

Některé případy upuštění od potrestání vztahují se toliko na ublížení na cti (§ 7, odst. 1., č. 1), jiné na všechny trestné činy proti cti.

Jako obligatorní důvod upuštění od potrestání pro ublížení na cti stanoví osnova tu okolnost, že čin lze jak co do příčiny (provokace), tak i co do způsobu jeho spáchání omluviti rozčilením neb ukvapením. Tím je kryt i případ, kdy ublížení na cti bylo na místě ihned uplaceno. Neplatí však pro toho, kdo k takové odplatě dal podnět. Připustiti upuštění od potrestání u obou vinníků, jak to činí § 19 zák. čl. XLI/1914, nezdá se býti ani účelné ani spravedlivé.

Další důvody upuštění od potrestání jsou společné všem trestným činům proti cti. Osnova vychází tu z poznatku, že zpravidla jedná se napadenému především o zadostučinění, a že trestní ochrana cti nemá se také státi pouhým nástrojem msty nebo sloužiti jiným nízkým pohnutkám. Poskytl-li tudíž vinník zavčas přiměřené zadostučinění, připouští osnova, aby bylo upuštěno od uložení trestu. S obdobnou myšlenkou setkáváme se i při jiných trestných činech, u kterých zákon prohlašuje účinnou lítost za důvod zániku trestnosti. Osnova se však nemohla rozhodnouti vyloučiti i tu trestnost vůbec, ježto zlo, které bylo trestným činem proti cti způsobeno, lze, jak z povahy věci plyne, v těchto případech stěží v plném rozsahu odčiniti. Umožňuje-li osnova, aby bylo upuštěno od uložení trestu, když vinník poskytl včas přiměřené zadostučinění, může tím spíše učiniti totéž tehdy, když napadený sám výslovně prohlásí, že mu nejde o potrestání vinníka vůbec, nýbrž toliko o to, aby trestný čin byl odsouzen. Proto připouští osnova i v tomto případě výslovně, aby bylo upuštěno od uložení trestu.

Při úpravě této instituce navazuje osnova na § 18 tiskové novely z roku 1924 a snaží se myšlenku, která v něm došla výrazu a v praksi se osvědčila, dále rozvinouti a v jejím provedení zdokonaliti. K nedostatkům dnešní úpravy sluší počítati hlavně to, že rozhodnouti o tom, zda nabídnuté zadostučinění je přiměřené, má nalézací soud teprve v konečném rozhodnutí věci, v rozsudku. Až do této doby jsou strany v nejistotě, zda soud uzná, že nabídnuté zadostučinění je přiměřené. Dalším nedostatkem dosavadní úpravy je, že odsouzený je povinen podle obecných ustanovení trestních řádů nahraditi veškeré útraty trestního řízení, i když od jeho potrestání bylo upuštěno žalobce, který je si tohoto důsledku vědom, bývá pak zpravidla velmi málo náchylný přijmouti nabídnuté zadostučinění, poněvadž nehledíc k tomu, že sond upustí od uložení trestu, nemá odmítnutí nabídnutého zadostučinění pro něho žádných následků. Osnova snaží se tyto nedostatky odstraniti takto: Zavádí obligatorní jednání o smír a v těch případech, kdy jednání o smír koná se před soudcem samým, umožňuje, aby strany mohly vyvolati rozhodnutí soudu o přiměřenosti zadostučinění. Poněvadž jednání o smír má předcházeti celému trestnímu řízení, je naděje, že ke smíru dojde spíše, ježto útraty, které obyčejně bývají hlavní překážkou smírného vyřízení věci, v tomto stadiu nejsou ještě tak značné. Ustanovení § 31, odst. 5., je pak účinnou brzdou, aby žalobce nemohl, když jeho nárok na zadostučinění, které uznal i soud za přiměřené, byl zavčas uspokojen, tvrdohlavě trvati na konání trestního řízení jen proto, aby obviněnému způsobil značné útraty.

Taková úprava je arci možná jen tehdy, když smírné jednání koná se před soudcem, jak to navrhuje osnova při trestných činech spáchaných tiskem (§ 19 až 21). Aby nebylo obviněnému znemožněno dosíci této výhody zákona i při trestných činech, které byly spáchány jinak než tiskem, stanoví osnova všeobecně, že soud může v každém případě, u všech trestných činů proti tomuto zákonu, ať byly spáchány jakkoliv, upustiti od uložení trestu, jestliže vinník poskytl nebo marně nabídl odpůrci přiměřené zadostučinění nejpozději před hlavním přelíčením. Přiznati stejné účinky i zadostučinění, které bylo nabídnuto později, nepovažovala osnova za vhodné, ježto poskytuje vinníku dosti příležitosti, aby tak učinil již dříve, a odmítnutí zadostučinění, které bylo nabídnuto teprve při hlavním přelíčení, mohlo by stěží odůvodniti, aby žalobci byl odepřen nárok na úplnou náhradu útrat.

Pokud jde o trestné činy spáchané tiskem, bylo by ještě podotknouti, že i u nich může býti zadostučinění poskytnuto již dříve než před soudním jednáním o smír, tak zejména ve formě opravy. urážlivé zprávy. Bude pak věcí obviněného, aby v takovém případě, když by žalobce přece jen trestně stíhal, vyžádal si při smírném jednání soudním rozhodnutí o tom, zda uveřejněnou opravu je považovati za přiměřenou. Ta okolnost, že zadostučinění bylo již poskytnuto dříve, ještě před smírným jednáním, nezůstane pak jistě bez vlivu na výrok soudu o povinnosti k náhradě útrat podle § 31, odst. 5. Naopak zase nevylučuje osnova, aby i ve věcech tiskových bylo zadostučinění nabídnuto ještě později než při smírném jednání, až do počátku hlavního přelíčení. Ovšem má v těchto případech býti podle osnovy upuštění od potrestání toliko fakultativní, na rozdíl od obligatorního upuštění od potrestání v případě, když obviněný splnil soudní výrok o přiměřeném zadostučinění. K té okolnosti pak, že obviněný nabídl zadostučinění později, ačkoliv tak mohl učiniti již při jednání o smír, přihlédne soud jistě při svém výroku o povinnosti k náhradě útrat.

V § 4 uvádí osnova důvody vylučující trestnost. Poněvadž urážlivé obvinění nebo tvrzení osnova kvalifikuje jako urážku (§ 2) tehdy, když se stalo před třetí osobou; a jako ublížení na cti (§ 1), když se sice nestalo před třetí osobou, avšak písemně, bylo nutné důvody vyloučené trestnosti vztáhnouti jak na ublížení na cti, tak i na urážku.

Jako první důvod vylučující trestnost uvádí osnova důkaz pravdy. Pravdivost obvinění nebo tvrzení vylučovala již podle dosavadního práva (§ 490 tr. z., a § 16 zák. čl. XLI/1914) trestnost, ač-li důkaz pravdy není podle zákona vyloučen. Tak tomu má býti i budoucně. Důkazem pravdy rozumí se důkaz pravdy objektivní. Požadavky, které se na podání takového důkazu kladou, nesmějí ovšem býti přepínány. Třeba míti vždy na paměti, že i výrok, kterým soud zjišťuje vůbec nějakou skutečnost, je toliko zjištěním pravdy relativní, pravdy, kterou soud považuje po svědomitém ocenění důkazu za dokázanou. Zvláštní důraz klade osnova na to, že k podání důkazu pravdy stačí, když obvinění nebo tvrzení je v podstatě pravdivé. Činí tak proto, že v dosavadní praksi se přiházelo, že důkaz pravdy se sice téměř v celém rozsahu podařil, poněvadž však některé nepatrné skutečnosti, které neměnily ničeho na podstatě obvinění nebo tvrzení, dokázány nebyly, došlo přece k odsouzení. S tím souvisí úzce také ustanovení § 29, odst. 2. Zásadu tam uvedenou nebylo by snad ani třeba zvláště vytýkati. Děje-li se tak přece, pak proto, aby byl zvláště při urážkách tiskových znemožněn oblíbený postup spočívající v tom, že žalobce nežaluje pro ony části projevu, o kterých ví, že by se podařil důkaz pravdy, nýbrž jen některé vedlejší a méně významné výroky, které sice nemění ničeho na podstatě a smyslu obvinění nebo tvrzení v celku, jichž pravdivost se však nepodaří dokázati.

Ustanoveními o důkazu pravdy nechce osnova posunouti průvodní břemeno na obviněného. Soud má, jako v jiných případech, i tu zkoumati z úřední povinnosti, je-li obvinění nebo tvrzení pravdivé čili nic. To je dostatečně vyjádřeno neosobní dikcí § 4 (slova "jestliže se dokáže"). Omezení stanoví tu osnova jen v tom směru, že prováděti důkaz pravdy je přípustné jen tehdy, když se obviněný důkazu toho dovolává. Může se státi, že dá přednost odsouzení, než aby při důkazu pravdy vyšly na jevu skutečnosti, jimiž by byl sám kompromitován.

Zdařilý důkaz pravdy, ačli se ho obviněný dovolával, vylučuje podle osnovy v každém případě trestnost. Osnova nepřevzala různá omezení důkazu pravdy podle §§ 13 a 15 zák. čl. XLI/1914, poněvadž by tím bylo značně omezeno právo volné kritiky. Zato však nemohla osnova nepřiznati odůvodněnost oněch ustanovení dosavadního práva (§ 489 tr. z., § 14 zák. čl. XLI/1914), kterými se vylučuje důkaz pravdy; když obvinění nebo tvrzení se vztahovalo na skutečnosti života rodinného nebo soukromého, nebo na trestné činy soukromožalobné. Osnova převzala tato ustanovení, a to v dokonalejší formulaci § 14 zák. čl. XLI/1914. V těchto případech bude tudíž možné dokazovati pravdivost opět jen tehdy, když obviněný se důkazu toho dovolává, když obvinění nebo tvrzení zároveň bylo nutné, aby byl hájen zájem veřejný aneb oprávněný zájem soukromý.

Dalším důvodem vylučujícím trestnost je důraz omluvitelného omylu. Osnova chtěla tu vystihnouti ony případy, kdy trestnosti podle dosavadního práva zbavoval důkaz pravděpodobnosti (důvodného přesvědčení o pravdě). Odchyluje se však od dosavadní formulace tohoto důvodu vyloučena trestností proto, že to, co prakse dosud vyžadovala k důkazu pravděpodobnosti, stačilo vlastně již téměř k důkazu pravdy. Jestliže nejvyšší soud v rozhodnutí č. 2039 Sb. n. s. a jiných praví, že k důkazu pravděpodobnosti nestačí pouhý důkaz bezelstnosti pachatelovy, nýbrž že je třeba, aby se mohl odvolati na okolnosti, které mu byly přece činem známy, a které by při pečlivém prozkoumání postačily k tomu, aby bylo lze pachatelem tvrzené okolnosti považovati za pravdivé, neznamená to téměř nic jiného, unož že prakse při důkazu pravděpodobnosti vyžaduje vlastně důkaz pravdy a to ještě podle stavu důkazního materiálu v době spáchání činu. V podstatě jde tu však toliko o to, že pravdivost tvrzení neb obvinění sice nelze dokázati, že však pachatelův omyl o pravdivosti je omluvitelný. Osnova považuje proto dikci, kterou navrhuje, za jednodušší a nesvádějící k tak přísnému výkladu jako ustanovení dosavadní. Přiznati však z tohoto důvodu beztrestnost lze toliko tehdy, když účelem činu bylo hájiti veřejný neb oprávněný zájem soukromý. Nemůže se tudíž beztrestnosti dovolávati ten, kdo se sice omluvitelným způsobem opravdivosti obvinění mýlil, neměl však také závažného důvodu, aby takové obvinění nebo tvrzení vůbec pronášel. Bezúčelné a samo o sobě škodlivé klepaření nemá podle osnovy požívati této výhody. Na rozdíl od § 4 tisk. novely z r. 1924 nevyžaduje osnova k beztrestnosti, aby byl hájen především zájem veřejný. Chce se tím vyhnouti příliš restriktivnímu výkladu, jakého se tomuto ustanovení v praksi dostalo. Podávati po příkladu § 4 tiskové no valy třeba jen příkladný výpočet okolností, které odůvodňují veřejný zájem, považuje osnova za bezúčelné a neplodné. Výpočet takový zůstal by vždy neúplný a sváděl by naopak k tomu, aby okolnosti, které v něm nebudou uvedeny výslovně, v praksi nebyly považovány za takové, které by odůvodňovaly veřejný zájem. K omluvitelnosti omylu nestačí ovšem pouhé tvrzení vinníkovo, že se mýlil. I tu třeba dokázati, že jsou tu takové objektivní okolnosti, které jeho omyl omlouvají. Poněvadž pak důkaz takových okolností bude namnoze stejný jako důkaz pravdy, třeba ta ustanovení o důkazu pravdy, která se vztahují na jeho přípustnost, vztáhnouti i na důkaz omluvitelného omylu.