§§ 19-21.

Jednání o smír ve věcech tiskových svěřuje osnova, hledíc k významu těchto trestných činů a jeho větší složitosti pro nutnou účast osob zúčastněných, soudci.

Jednání samému předchází rozhodnutí o přípustnosti trestního stíhání. Rozhodnouti o tom má radní komora (žalobní senát). Aby však radní komora nebyla zbytečně zatěžována přezkoumáváním všech žádostí za trestní stíhání, stanoví osnova, že předseda kmetského soudu, jemuž se každá žádost za trestní stíhání ihned dodá, předloží věc k rozhodnutí radní komoře jen tehdy, má-li sám za to, že by žádost za trestní řízení měla býti jako nepřípustná zamítnuta. Proti zamítajícímu rozhodnutí radní komory lze si stěžovati podle obecných ustanovení trestního řádu, ježto jde zároveň o zamítnutí návrhu na vyšetřování (§§ 114, 481 tr. ř., §§ 378, 546 tr. por.).

Pokud jde o vlastní jednání o smír, neodchyluje se osnova podstatně od § 8 tiskové novely, že se má jednání o smír konati neveřejně, ustanovuje osnova proto, aby zjednala co nejpříznivější podmínky pro úspěšné jednání. Osnova připouští dále, aby předseda kmetského soudu po žádal o provedení jednání o smír některý okresní soud, když se tím řízení usnadní, urychlí nebo zlevní, na př. když veškeré strany bydlí v obvodu venkovského okresního soudu a osobní účast při jednání o smír v sídle krajského soudu by tudíž byla pro ně spojena s nepoměrně většími náklady, brzdícími pak smírné vyřízení věci. Řízení jednání o smír svěřuje však osnova v takovém případě přednostovi okresního soudu, tedy soudci zkušenějšímu. Ustanovením § 20, odst. 4., uskutečňuje osnova v jiné formě požadavek vznesený na III. sjezdu československých právníků v Bratislavě. Docílí se jím urychlení řízení přípravného.

Obligatorní vyšetřování stanoví se proto, aby byly zamezeny průtahy řízení ve stadiu hlavního přelíčení. Témuž účelu slouží i ustanovení § 31, odst. 4. Netřeba výslovně podotýkati, že obesláním ke smírnému jednání přerušuje se promlčení stíhání (úrv. rozh. 2438, 2915 Sb. n. s.).

O účelu § 21 stala se již zmínka při odůvodnění instituce upuštění od potrestání. Ta okolnost, že jednání o smír řídí soudce, umožňuje, aby osnova svěřila mu rozhodování o přiměřenosti zadostučinění s účinky uvedenými v § 7, odst. 1., č. 2. K soudnímu výroku o přiměřeném žadostučinění má dojíti toliko na žádost některé strany nebo zúčastněné osoby. Návrh takový může však učiniti i žalobce, třeba snad výrok o přiměřeném zadostučinění neměl přímého účinku v jeho prospěch. Ta okolnost, že žalobce chtěl se spokojiti přiměřeným zadostučiněním, avšak obviněný je poskytnouti odepřel, nebude zajisté bez významu při posouzení trestnosti vinníka.

Výrok soudu o přiměřeném zadostučinění nemá povahu rozhodnutí, jímž by se stranám přímo ukládala nějaká povinnost. Věcně jde vlastně o posudek soudu o tom, jaké zadostučinění považuje jako nestranný činitel za přiměřené. Soud se má vysloviti také o tom, zdali v případě, když takové přiměřené zadostučinění již bylo poskytnuto nebo bude poskytnuto ve lhůtě, kterou soud uzná za přiměřenou okolnostem, by nebylo slušné a spravedlivé, aby každá strana sama nesla svoje dosavadní útraty a vyloučilo se tak úmyslné dělání útrat obviněnému, po případě, kdyby soud nepovažoval takové vzájemné zrušení útrat hledě k okolnostem případu za spravedlivé, do jaké míry by měly býti žalobci dosavadní útraty nahrazeny. Konečně má soud vysloviti, v jaké lhůtě by měl býti výrok soudu o přiměřeném zadostučinění splněn, aby nastaly účinky uvedené v § 7. Právě pro důležitost těchto účinků bylo nutno připustiti proti tomuto výroku stížnost. Rozhodnutí o stížnosti svěřuje osnova kmetskému soudu.

Podotknouti by bylo ještě, že ustanovení § 19 až 21 mají platiti i tehdy, když trestný čin je stíhán žalobou veřejnou podle § 10. Upustiti od trestního stíhání, když věc byla smírně vyřízena, je veřejnému žalobci umožněno odvolatelností zmocnění nebo žádosti, uvedených v § 10. Má-li veřejný žalobce za to, že podmínky smírného vyřízení věci jsou přijatelné, a že by tudíž zmocnění nebo žádost měly býti odvolány, bude možné na souhlasnou žádost stran jednání o smír odročiti a vyžádati si ke smírnému vyřízení věci souhlas toho; kdo zmocnění udělil nebo za stíhání žádal, po případě i ujednati smír podmíněný.

§ 22 až 26.

O účelu smírčího řízení v trestních věcech, které nebyly spáchány tiskem a náležejí tudíž k příslušnosti soudů okresních, stala se zmínka již dříve. Úpravě tohoto řízení jsou věnovány § 22 až 26. Osnova užila tu vzoru zákona č. 59/1907 ř. z., který sice v zemi České a Moravskoslezské dosud platí, jehož však nelze užíti proto, že jako zákon rámcový vyžaduje provedení zákony zemskými, které ve zmíněných zemích vydány nebyly.

Aby dosáhla obou účelů, které sleduje, totiž úlevy soudům a častějšího smírného vyřízení věci, ustanovuje osnova, že každému trestnímu řízení pro uvedené přestupky má předcházeti řízení smírčí. Potvrzení o tom má býti přiloženo k žádosti za trestní stíhání; kdyby přiloženo nebylo, má soud, ač-li žádost nezamítne podle § 18, postoupiti ji příslušnému orgánu, aby vykonal smírčí řízení. Poněvadž smírčí řízení má předcházeti vlastnímu trestnímu řízení, musila osnova stanoviti, že po dobu jeho trvání staví se promlčení i žalobní lhůta uvedená v § 13. Obligatorní smírčí řízení nevylučuje ovšem, aby ke smíru došlo ještě později, po případě i při hlavním přelíčení samém. Proto mohla osnova právem ustanoviti, že bylo-li v konkrétním případě smírčí řízení opominuto a konáno hlavní přelíčení, nemá to na platnost trestního řízení a rozsudku na základě jeho vydaného žádný vliv.

Úspěšného výsledku smírčího řízení lze se nadíti toliko, když strany neztratí ani mnoho času, ani jim nevzejdou značnější útraty, které podle zkušeností bývají nejvážnější překážkou smíru. Tento úspěšný výsledek by byl nepochybně ohrožen, kdyby pse smírčí řízení mělo konati za každých okolností u soudu, neboť již pouhé dostavení k soudu bývá pro strany spojeno se ztrátou času a útratami. Proto svěřuje osnova smírčí řízení orgánům, které bydlí co možná blízko oběma stranám, a ustanovuje, že je má vykonati, bydlí-li obě strany v obcích, které nejsou od sídla soudu vzdáleny více než 6 km, úředník soudní kanceláře, jinak soudní důvěrník, v jehož obvodu obě strany bydlí. Celý obvod okresního soudu má býti s výjimkou uvedených obcí, které nejsou od sídla soudu vzdáleny více než 6 km a náležejí tudíž k vlastnímu smírčímu obvodu soudnímu, rozdělen na tolik smírčích obvodů, kolik jich okresní zastupitelstvo uzná za nutné a účelné. Pro každý takový obvod s výjimkou vlastního smírčího obvodu soudního má býti ustanoven zvláštní soudní důvěrník, jemuž bude příslušeti, aby smírčí řízení vykonal. Nebydlí-li obě strany v témž smírčím obvodě, může žalobce žádati o zavedení smírčího řízení buď u úředníka soudní kanceláře, který k tomu bude podle své způsobilosti přednostou okresního soudu ustanoven, neb u soudu, v jehož obvodě bydlí druhá strana. Od podmínky předchozího vykonání smírčího řízení osnova upouští, když strany bydlí v obvodech různých okresních soudů. V takovém případě nelze již počítati s výhodami navržené úpravy, naopak smírčí řízení by mohlo vésti ke zvýšení útrat a k větší ztrátě času, než když se bude konati hned hlavni přelíčení, při kterém může ostatně býti též o smír jednáno. Snaha osnovy zameziti, aby útraty nebyly překážkou smíru, jeví se i v tom, že osnova sice nevylučuje, aby se strany daly při smírčím řízení zastupovati, a to i právními zástupci, avšak stanoví výslovně, že útraty smírčího řízení nenáležejí k útratám trestního řízení a že, nedohodnou-li se strany jinak, nese každá sama útraty, které jí vzešly.

V § 24 uvádí osnova příkladmo typické způsoby smírného vyřízení věci v tomto řízení. Smír před důvěrníkem uzavřený není za žádných okolností exekučním titulem. Ba osnova chce se vystříhati i toho, aby z takových smírů mohly vzejíti nové spory. Stanoví proto, že nelze-li smluvený závazek splniti hned při smírčím roku, odročí se jednání na pozdější dobu, a neobdrží-li důvěrník nejpozději při tomto odročeném jednání průkaz obviněného nebo prohlášení o tom, že smluvený závazek byl splněn, má se za to, že ke smíru nedošlo.

Zda bude zavedením tohoto smírčího řízení ve věcech přestupkových dosaženo cílů, které osnova sleduje, závisí především na tom, zda se najdou způsobilé osoby, které budou ochotny čestný úřad soudních důvěrníků zastávati, a dále na tom, zda v občanstvu bude dosti pochopení pro tento způsob smírného vyřizování věcí často sice malicherných, ale pro strany obyčejně nákladných. Osnova je si vědoma toho, že poměry mohou býti v různých obvodech zcela rozlišné. Proto svěřuje v § 40, odst. 2., vládě, aby ustanovila ony obvody okresních soudů, ve kterých má býti instituce soudních důvěrníků zřízena, a umožňuje tak, aby toto zařízení bylo zavedeno nejprve v určitých obvodech na zkoušku. Budou-li ovšem obě strany bydliti v obvodu, kde tato instituce zavedena nebude, nelze vyžadovati, aby předchozí vykonání smírčího řízení bylo podmínkou zahájení trestního řízení, jak je patrno z § 22, odst. 1.

§ 27.

Toto ustanovení dává stranám možnost, aby vzájemným souhlasem způsobily vyloučení veřejnosti hlavního přelíčení, při němž budou projednávány věci na cti důtklivé i tehdy, když by tu nebylo obecně platných podmínek pro vyloučení veřejnosti. Stejné ustanovení platilo již podle § 30 zák. čl. XLI/1914. Vyloučiti tu výslovně případy žaloby veřejné, jakto činí § 30, odst. 2, cit. zák. čl., nebylo uznáno za potřebné, ježto v těchto případech podle vší pravděpodobnosti obviněný stejně nebude s vyloučením veřejnosti souhlasiti.

§ 28.

Podle platného práva může býti i soukromý žalobce slyšen jako svědek. Osnova neuznala za vhodné na tomto stavu něčeho měniti. Není-li tu jiných důkazů, musí býti dána žalobci možnost, aby i svým svědeckým výslechem žalobu potvrdil. Bude věcí volného soudcovského uvážení důkazů, zda svědectví soukromého žalobce, které nebylo podepřeno jinými důkazy, bude dána víra čili nic. Osnova považuje však za vhodné stanoviti, že žalobce může býti jako svědek slyšen, jen když to sám navrhne. Jinak by mohl býti v případě, kdy je veden důkaz pravdy a kdy tudíž procesní role jsou začasté obráceny, žalobce donucován k tomu, aby pod sankcí křivého svědectví se očišťoval z urážlivého obvinění z trestného činu nebo vypovídal o okolnostech jej kompromitujících, anebo svědectví odepřel a uvalil tak na sebe podezření pravdivosti tvrzených skutečností. Tím by se mohla státi ochrana cti vůbec ilusorní.

§ 29.

Byl-li někdo obviněn z trestného činu, stačí k důkazu pravdy odsuzující rozsudek pro tento čin. Tím se nevylučuje jiný způsob důkazu, hledíc k možnosti, že k trestnímu řízení neb odsouzení pro onen čin nemohlo dojíti pro překážky právní nebo faktické. Vysloviti opačnou zásadu o rozsudku zprošťujícím nebylo by správné, poněvadž důvody osvobozujícího rozsudku mohou býti různé. Ustanovení odstavce 2. tohoto paragrafu bylo již odůvodněno ve všeobecných vývodech, týkajících se důkazu pravdy.

§ 30.

O opravných prostředcích, které osnova poskytuje proti výrokům o uveřejnění rozsudku, proti upuštění od potrestání a proti soudnímu výroku o tom, že pravdivost obvinění nebo tvrzení nebyla dokázána, stala se již zmínka u ustanovení těchto výroků se týkajících.

§ 31 a 32.

Poslední paragrafy tohoto oddílu jsou věnovány otázkám týkajícím se povinnosti hraditi útraty trestního řízení. I tato ustanovení obsahují toliko odchylky od obecných ustanovení trestního řádu.

V § 31, odst. 1. se ustanovuje v souhlase s osnovou trestního řádu a na rozdíl od platných trestních řádů, že nutná vydání stran patří k útratám trestního řízení. Která vydání třeba za nutná považovati, ponechává osnova posouzení soudu v konkrétním případě.

Poněvadž § 12 přiznává oprávnění k soukromé žalobě i organisacím, které nejsou osobami právnickými, a časopisu, bylo nutné vyřešiti otázku, korzu má býti v takovém případě uložena povinnost k náhradě útrat trestního řízení, kdyžtě organisacím samým a časopisu podle zásad práva soukromého nemůže býti ani uložena, ani na nich vymáhána. Osnova ustanovuje proto, že v takovém případě má býti povinnost k náhradě útrat uložena osobám, které za ně vykonávaly právo žalobní.

Ustanovením odstavce 3. snaží se vyjádřiti toliko dokonaleji a přesněji zásadu platnou již podle trestních řádů a paragrafem 19 tiskové novely rozšířenou i na případy, kdy nejde o několik trestných činů, nýbrž jen o několik skutečností, na př. urážlivých výroků, které jsou předmětem téhož trestného činu.

Zvláštní význam přikládá osnova ustanovení odstavce 4. Platné zákony snaží se různým způsobem, někdy i stanovením preklusivních lhůt, čeliti zavlékání trestního řízení pro trestné činy proti cti opozděnými návrhy průvodními. Podle názoru osnovy bylo by,však každé ustanovení, jímž by byly strany ve svých průvodních návrzích omezovány, v rozporu se zásadou pravdy materielní, ovládající trestní řízení. Proto snaží se osnova čeliti takovým průtahům zvláštním ustanovením o povinnosti k náhradě útrat, jak je uvedeno v odstavci 4. Podle nich má býti umožněno, aby tomu, kdo takové průtahy zavinil, byla uložena povinnost k náhradě útrat trestního řízení, nehledíc na výsledek trestního řízení samého, který by byl jinak rozhodným i pro uložení jejich náhrady.

O ustanovení odstavce 5. byla již řeč při všeobecném odůvodnění upuštění od potrestání.

V § 32 upravuje se konečně podle vzoru § 454, odst. 2. osnovy trestního řádu přesněji než to činí platné trestní řády povinnost k náhradě útrat opravného řízení ve věcech soukromožalobních. Náklady opravného řízení má býti zásadně povinen nahraditi ten, kdo je povinen nahraditi náklady trestního řízení vůbec. Z této zásady uznává osnova výjimku platnou pro opravné prostředky všeho druhu: ten, kdo je povinen nahraditi náklady trestního řízení, není přes to povinen nahraditi náklady řízení o takovém opravném prostředku odpůrcově, který zůstal zcela bez úspěchu. Nemá tudíž ani odsouzený nésti náklady opravného řízení konaného o zcela bezúspěšném opravném prostředku veřejného žalobce: Ba podal-li takový zcela bezvýsledný opravný prostředek soukromý žalobce, je naopak povinen nahraditi sám náklady opravného řízení. Měl-li opravný prostředek soukromého žalobce neb obviněného jen částečný úspěch, může soud povinnost k náhradě útrat opravného řízení přiměřeně rozděliti a pokud jde o útraty, které se mají hraditi odpůrci, také navzájem zrušiti.

Čtvrtý oddíl obsahuje některá organisační ustanovení, týkající se soudních důvěrníků. Ustanovení ta jsou jasná, plynou z povahy věci a nepotřebují tudíž ani bližšího odůvodnění; ani vysvětlení.

Pátý oddíl konečně obsahuje v § 37 nejprve ustanovení přechodná, a to v odstavci 1. ustanovení, týkající se práva hmotného, v odstavci 2. ustanovení, týkající se příslušnosti, a v odstavci 3. a 4. řízení. Zmínky tu zasluhuje zvláště ustanovení odstavce 3., podle kterého se má ve věcech tiskových opakovati jednání o smír podle § 20 a 21 osnovy, když žaloba ještě nenabyla právní moci. Osnova chce tímto ustanovením i ve věcech již zahájených, ve stadiu, ve kterém je to ještě možné, zabezpečiti obviněným výhody, plynoucí z ustanovení § 7.

§ 38 obsahuje potřebná ustanovení, jimiž se stanoví odchylky platné v řízení před vojenskými soudy. Odchylky ty plynou z odchylné celkové úpravy vojenského trestního řízení.

Pokud jde o ustanovení zrušovací, bylo by se zmíniti zvláště o císařském nařízení č. 228/1853 ř. z., týkajícím se uráželo vojínů. Podle uvedeného nařízení bylo upraveno odchylně zastupování žaloby při takových urážkách vojínů, které se dotýkají zvláštní vojenské stavovské cti. Osnova navrhuje, aby toto přežilé ustanovení, které již dnes nemělo valného praktického významu, bylo zrušeno. Pokud jde o příslušnost, mají podle osnovy platiti obecná. ustanovení trestního řádu a tiskového zákona o příslušnosti. Proto se navrhuje právem zrušení odchylek, uvedených v § 17, č. 3. a v § 18, č. 6 uvozovacího zákona k uherskému trestnímu řádu.

Poněvadž osnova upravuje celý úsek trestních zákonů, týkající se trestných činů proti cti, mají býti veškerá ustanovení dosavadních zákonů, zabývající se touž látkou, zejména také tisková novela č. 124/1924 Sb. z. a n., zrušena. Poněvadž však četné otázky, týkající se trestných činů spáchaných tiskem, mají býti upraveny všeobecně v zákoně tiskovém, činí se účinnost tohoto zákona závislou na účinnosti nového, jednotného zákona o tisku.

Provedení tohoto zákona nebude vyžadovati řádných vyšších nákladů.

Vláda doporučuje, aby tato osnova byla v obou sněmovnách Národního shromáždění přikázána výboru ústavně-právnímu k podání zprávy.

V Praze, dne 5. prosince 1930.

Předseda vlády:

Udržal v. r.

Ministr spravedlnosti:

Dr Meissner, v. r.