Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1930.
III. volební období	3. zasedání.

830.

Vládní návrh.

Zákon

ze dne...........................

o ochraně cti.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

ODDÍL PRVNÍ.

Ochrana cti.

§ 1.

Ublížení na cti.

Kdo jinému před někým neb aspoň písemně nadávkou, zlým nakládáním, vyhrůžkou zlého nakládání nebo jinak na cti ublíží, bude soudem potrestán, není-li čin trestný jako urážka (§ 2), pro přestupek vězením od tří dnů do tří měsíců nebo peněžitým trestem od 50 Kč do 5000 Kč.

§ 2.

Urážka.

(1) Kdo jinému na cti ublíží tím, že před někým jej obviní z takového jednání nebo tvrdí o něm takovou jinou skutečnost, které by jej mohly vydati v opovržení nebo snížiti v obecném mínění, nebo tím, že takové obvinění nebo tvrzení rozšiřuje, bude soudem potrestám, není-li čin přísněji trestný jako zločin utrhání na cti (§ 209 obecného trestního zákona, § 514 vojenského trestního zákona) nebo jako zločin nebo přečin křivého obvinění (§ § 227 až 229 trestního zákona čl. V/1878), pro přestupek vězením od osmi dnů do šesti měsíců.

(2) Věděl-li však vinník, že obvinění nebo tvrzení je nepravdivé, bude potrestán vězením od jednoho měsíce dno šesti měsíců, a jednal-li krosně toho podle promyšleného plánu s úmyslem, aby zničil dobrou pověst jiného neb aby rozvrátil jeho rodinný život neb aby podkopal jeho občanské postavení, bude potrestán tuhým vězením od jednoho měsíce do šesti měsíců.

§ 3.

Společné ustanovení k §§ 1 a 2.

(1) Činy uvedené v §§ 1 a 2 jsou trestné i tehdy, směřují-li:

1. proti zákonodárnému s boru, jeho předsednictvu, výboru nebo komisi, proti vládě, proti soudu nebo proti úřadu nebo sboru, které jsou po zákonu povolány k výkonu správy veřejné,

2. proti branné racci, četnictvu, sboru stráže bezpečnosti nebo některé jejich části nebo velitelství,

3. proti korporaci, spolku, společnosti práva obchodního nebo proti zdejší organisaci hájící zájmy politické,

4. proti časopisu vydávanému v Československé republice,

5. proti osobě zemřelé.

(2) Směřuje-li však čin proti časopisu vydávanému v Československé republice nebo proti zdejšímu spolku neb organisaci, hájícím zájmy politické, je trestný toliko tehdy, byl-li spáchán obsahem tiskopisu.

§ 4.

Důvody vylučující trestnost.

Činy uvedené v § § 1 a 2 nejsou trestné:

1. jestliže se dokáže, že obvinění nebo tvrzení je úplně nebo v podstatě pravdivé (důkaz pravdy);

2. jestliže pachatel hájil zájem veřejný neb oprávněný zájem soukromý a dokáže se, že jeho omyl o pravdivosti obvinění nebo tvrzení je omluvitelný (důkaz omluvitelného omylu);

3. jestliže pachatel svým činem plnil právní povinnost nebo vykonával právo a meze tohoto svého oprávnění nepřekročil;

4. jestliže pachatel nepřekročil meze věcného posuzovaní vědeckého, uměleckého nebo jiného podobného výkonu.

§ 5.

(1) Dokazovati pravdivost obvinění nebo tvrzení lze toliko, když se toho pachatel dovolává.

(2) Vztahovalo-li se však obvinění nebo tvrzení na skutečnosti života rodinného nebo soukromého nebo na takový trestný čin, který se stíhá jen na žalobu soukromou nebo na návrh, oprávněný však žalobu nebo návrh nepodal, lze dokazovati pravdivost obvinění nebo tvrzení jen, když obvinění nebo tvrzení bylo nutné, aby byl hájen zájem veřejný neb oprávněný zájem soukromý.

(3) Ustanovení odstavce (1) a (2) platí také o důkazu omluvitelného omylu.

(4) Nebyla-li pravdivost obvinění nebo tvrzení dokázána, vysloví to soud na návrh žalobce v rozsudku.

§ 6.

Vyčítání trestného činu.

(1) Kdo jinému před někým vyčte, že se proti němu konalo trestní řízení, ačkoliv v něm nebyl uznán vinným, nebo že byl odsouzen, ačkoliv trest byl již vykonán, prominut nebo promlčen nebo bylo vysloveno, že podmíněně odsouzený se osvědčil, bude soudem potrestán pro přestupek vězením do jednoho měsíce nebo peněžitým trestem do 2000 Kč.

(2) Čin není trestný, jestliže byl nutný, aby byl hájen zájem veřejný neb oprávněný zájem soukromý.

§ 7.

Upuštění od potrestání.

(1) Soud upustí od uložení trestu pro trestný čin uvedený v § 1:

1. jestliže se vinník dopustil činu jen z ukvapení nebo rozčilení, způsobeného přímo předcházejícím vyzývavým nebo pohoršlivým chováním toho, komu bylo na cti ublíženo, a způsob, jímž čin byl spáchán, je okolnostmi omluvitelný;

2. jestliže vinník splnil ve lhůtě k tomu určené výrok, kterým soud rozhodl o přiměřeném zadostučinění (§ 21), nebo výrok ten v částech, jichž splnění záviselo na vůli odpůrcově, pro jeho odpor splniti nemohl;

3. jestliže žalobce návrh na stíhání omezil toliko na odsouzení vinníka a prohlásil výslovně, že návrhu na uložení trestu nečiní.

(2) Jsou-li tu podmínky uvedené v odstavci (1) pod č. 2 nebo 3, upustí soud také od uložení trestu pro trestné činy uvedené v §§ 2 a 6.

(3) Soud může upustiti od uložení trestu pro trestné činy uvedené v §§ 1, 2 a 6, jestliže vinník poskytl tomu, komu bylo ublíženo, nejpozději před začátkem hlavního přelíčení (líčení) zadostučinění, které, hledíc na okolnosti, zejména na obsah a formu ublížení, na rozšíření projevu a na chování vinníka po činu, sluší pokládati a, přiměřené, nebo jestliže odpůrce odepřel přijmouti takové přiměřené zadostučinění, které mu bylo vinníkem v uvedené lhůtě nabízeno.

(4) Výrok, jímž soud upustil od uložení trestu, má účinky prominutí trestu, netýká se však výroku o uveřejnění rozsudku. Nebude-li vinník do dvou let od pravoplatnosti takového výroku znova odsouzen, může býci takové jeho odsouzení zahlazena, i když tu nejsou ostatní podmínky zahlazení odsouzení podle zákona ze dne 14. června 1928, č. 111 Sb. z. a n.

§ 8.

Uveřejnění rozsudku.

(1) Soud může, je-li to v zájmu veřejném nebo v důležitém zájmu žalobce, přiznati mu v odsuzujícím rozsudku pro trestný čin podle tohoto zákona na jeho návrh právo, aby uveřejnil rozsudek, podle okolností i s důvody nebo jejich podstatným obsahem, jejž soud zároveň určí, na útraty odsouzeného nejvýše ve dvou časopisech, jež zároveň pojmenuje. Při tom určí soud vždy také způsob a ostatní podmínky uveřejnění, dobu, do které se má státi, a nejvyšší částku útrat uveřejnění, které nese osoba k tomu povinná.

(2) O uveřejnění odsuzujícího rozsudku pro trestný čin podle tohoto zákona, spáchaný obsahem časopisu, platí ustanovení zákona o tisku.

(3) Podmíněným odkladem výkonu trestu retní odložen výkon výroku o uveřejnění rozsudku.

§ 9.

Společná ustanovení.

(1) Přestupky uvedené v § § 1, 2 a 6 jsou přečiny, byly-li spáchány obsahem tiskopisu.

(2) Pokus trestných činů uvedených v tomto zákoně je trestný.

(3) Doba, jejíž uplynutí se vyžaduje k promlčení trestního stíhání trestných činů uvedených v tomto zákoně, činí šest měsíců.

ODDÍL DRUHÝ.

Žaloba.

§ 10.

Žaloba.

(1) Trestné činy podle tohoto zákona stíhají se na žalobu soukromou.

(2) Trestné činy uvedené v § § 1 a 2 stíhají se na žalobu veřejnou, avšak se zmocněním, směřují-li:

1. proti zákonodárnému sboru, jeho předsednictvu, výboru nebo komisi,

2. proti vládě, proti soudu nebo proti úřadu nebo sboru, které jsou po zákonu povolány k výkonu veřejné správy,

3. proti branné moci, četnictvu, sboru stráže bezpečnosti nebo některé jejich části nebo velitelství.

(3) Zmocnění udílí

1. v případech odstavce (2), č. 1., předsednictvo zákonodárného sboru,

2. v případech odstavce (2), č. 2., jde-li o vládu, tato, jinak soud, úřad nebo sbor, proti němuž trestný čin směřuje,

3. v případech odstavce (2), č. 3., ministr vnitra, a jde-li o brannou moc nebo některou její část nebo velitelství, ministr národní obrany.

(4) Trestné činy uvedené v §§ 1 a 2., které směřují proti hlavě cizího státu nebo které byly spáchány proti zástupci cizího státu uznanému vládou republiky při výkonu jeho pravomoci nebo pro tento výkon, mohou býti stíhány také žalobou veřejnou. To platí však jen tehdy, je-li po této stránce zaručena v příslušném cizím státě vzájemnost a požádá-li koho vláda nebo zástupce uznaný vládou republiky o trestní stíhání. Byla-li žádost odvolána, upustí žalobce od stíhání.

(5) Byly-li trestné činy uvedené v § § 1 a 2 spáchány proti předsedovi nebo členu vlády, guvernéru Podkarpatské Rusi, proti soudci, veřejnému úředníku neb orgánu neb osobě v činné vojenské službě a vztahují se na výkon jejich pravomoci nebo povolání, může býti vznesena ve lhůtě, která by uvedeným osobám příslušela k podání soukromé žaloby, také žaloba veřejná. K tomu je však potřebí zmocnění toho, komu bylo trestným činem ublíženo, a nemůže-li býti vy slechnut, zmocnění úřadu (velitelství) jemu představeného; není-li takového úřadu, udílí zmocnění vláda.

§ 11.

Oprávnění k soukromé žalobě.

(1) K soukromé žalobě je oprávněn ten, komu bylo trestným činem ublíženo.

(2) Směřuje-li trestný čin proti zemřelému nebo nezvěstnému, přísluší právo k žalobě jeho manželu, dělem, rodičům, sourozencům a takovým vzdáleným příbuznými, kteří žili s oprávněným ve společné domácnosti v době jeho smrti nebo v době, kdy se stal nezvěstným. Na tyto osoby přechází oprávnění k žalobě také tehdy, zemře-li oprávněný před uplynutím lhůty k žádosti za trestní stíhání; lhůta se počíná pro ně v tomto případě smrtí oprávněného. Zemře-li soukromý žalobce po podání žádosti za trestní stíhání, mohou uvedené osoby prohlásiti u soudu do dvou měsíců ad jeho smrti, že trvají při trestním stíhání. Neučiní-li tak v uvedené lhůtě, trestní řízení se zastaví.

§ 12.

(1) Za osoby mladší než osmnáct let a za osoby zbavené svéprávnosti s výjimkou marnotratníků vykonává právo k žalobě jejich zákonný zástupce. Není-li ho nebe je-li odpor zájmů nebo spáchal-li trestný čin na takové osobě její zákonný zástupce, vykopává právo k žalobě osoba ustanovená k tomu soudem podle zákona příslušným, nebo nestrpí-li věc odkladu, příslušným trestním soudem první stolice.

(2) Za korporace, spolky nebo společnosti práva obchodního vykonávají právo k žalobě osoby, které jsou povolány zastupovati je ve sporech před soudem civilním. Za organisace hájící zájmy politické, pokud nejsou osobami právnickými, vykonávají toto právo osoby, které jsou podle organisačního řádu oprávněny zastupovati je na venek.

(3) Za časopis vykonává právo k žalobě jeho vlastník, vydavatel neb odpovědný redaktor.

(4) Lhůta k podání žádosti za stíhání se počíná v případech uvedených v odstavci (1) až (3) teprve dnem, kdy osoba oprávněná vykonávati právo k žalobě, a je-li takových osob několik, kdy první z nich se dověděla o trestném činu a o osobě vinníkově. Byla-li osoba oprávněná vykonávati právo k žalobě ustanovena soudem teprve po spáchání trestného činu, nepočíná se lhůta k podání žádosti za trestní stíhaní dříve, než oprávněná osoba byla ustanovena.

§ 13.

Podání soukromé žaloby.

(1) Stíhání trestného činu soukromou žalobou je vyloučeno, jestliže osoba oprávněná k soukromé žalobě dala k činu předem svolení nebo vinníku výslovně prominula nebo nepodala soudu žádost za trestní stíhání do dvou měsíců od té doby, kdy se dověděla o činu a o osobě vinníkově. Žádost za trestní stíhaní pokládá se za podanou včas, i když byla podána v této lhůtě u nepříslušného soudu; tento sond postoupí ji soudu příslušnému.

(2) Došlo-li ke stíhání trestného činu veřejnou žalobou podle jiného než tohoto zákona, může soukromá žaloba býti podána také ještě po uvedené lhůtě do konce průvodního řízení v hlavním přelíčení. Bylo-li trestní řízení nastaveno neb odepřel-li státní zástupce stíhati, může soukromá žaloba býti podána ještě do patnácti dnů od té doby, kdy oprávněný byl o tom soudem nebo státním zástupcem zpraven, a nebyl-li zpraven, do dvou měsíců od pravoplatného zastavení.

(3) Zúčastnilo-li se trestného činu několik osob, vztahuje se soukromá žaloba jen na toho, na koho byla podána. Došlo-li v takovém případě ke smíru nebo rozsudku, může býti soukromá žaloba proti ostatním vinníkům podána jen, když si oprávněný před smírem nebo do konce průvodního řízení výslovně vyhradil právo je stíhati. Zavedením trestního řízení proti kterémukoliv vinníku staví se lhůta uvedená v odstavci (1) proti všem ostatním vinníkům až do dne, kdy trestní řízení proti němu bylo pravoplatně skončeno.

§ 14.

Vzájemné žaloby.

(1) Došlo-li ke smíru nebo rozsudku o soukromé žalobě, může ve lhůtě uvedené v § 13, odst. (1), jedna strana stíhati soukromou žalobou druhou stranu pro trestný čin uvedený v § 1, 2 nebo 6, který proti ní spáchala do ujednání smíru nebo do konce průvodního řízení, jen když si před smírem nebo před ukončením průvodního řízení výslovně vyhradila právo ji stíhati. Toto ustanovení neplatí, dověděl-li se oprávněný teprve po této době o trestném činu neb o osobě vinníkově.

(2) Je-li trestný čin vzájemně spáchaný ve skutkové souvislosti s činem, pro který došlo ke hlavnímu přelíčení, je možné podati vzájemnou žalobu jen do konce průvodního řízení, to však i tehdy, když lhůta uvedená v § 73, odst. (1), již uplynula. Ustanovení odstavce (1) platí i tu.

§ 15.

Odvolání neb omezení soukromé žaloby.

(1) Soukromý žalobce může upustiti od stíhání odvoláním žaloby neb omeziti návrh na stíhání toliko na odsouzení vinníka jen, dokud soud první stolice nepočal prohlašovati rozsudek.

(2) Odvolání neb omezení soukromé žaloby vztahuje se jen na toho, koho se takové prohlášení týká.

(3) Odvolaná soukromá žaloba nemůže býti znovu podána. Prohlášení, jímž se návrh na stíhání omezuje toliko na odsouzení vinníka, nemůže býti odvoláno.

§ 16.

Souběh žalobních práv.

(1) Je-li několik oprávněných k soukromé žalobě z téhož činu, může každý z nich vykonávati toto oprávnění samostatně. Bylo-li však již zavedeno trestní řízení k žalobě jednoho z nich, přistupují ostatní oprávnění, kteří podali žalobu včas, k trestnímu řízení již zavedenému a mohou v tomto řízení vykonávati své právo žalobní, pokud se tím neoddaluje další postup řízení. Pravoplatným odsuzujícím rozsudkem vydaným k žalobě jednoho z oprávněných zaniká také žalobní právo ostatních, a to i těch, kteří žalobu nepodali.

(2) Je-li v případech uvedených v § 10, odst. (4) a (5), k žalobě z téhož činu oprávněn jak žalobce soukromý, tak i veřejný, je současné stíhání žalobou veřejnou i soukromou vyloučeno. Pravoplatným zastavením řízení a pravoplatným rozsudkem vydaným k žalobě jednoho z nich zaniká také žalobní právo druhého. Došlo-li však k zastavení řízení nebo ke zprošťujícímu rozsudku jen proto, že veřejný žalobce upustil od stíhání, může býti soukromá žaloba podána ještě do patnácti dnů od té doby, kdy oprávněný byl o tom soudem zpraven, a nebyl-li zpraven, do dvou měsíců ode dne, kdy zastavení nebo rozsudek nabyly právní moci.

§ 17.

Zmocnění.

(1) Je-li k veřejné žalobě potřebí zmocnění, musí býti vykázáno soudu nejpozději při podání obžalovacího spisu. Nestalo-li se tak, nebo bylo-li zmocnění odepřeno neb odvoláno, je stíhání veřejnou žalobou vyloučeno.

(2) V řízení před soudy okresními budiž zmocnění vykázáno zároveň s žádostí za trestní stíhání. Nestalo-li se tak, vyzve soud veřejného žalobce, aby vykázal zmocnění do přiměřené lhůty, kterou zároveň určí. Tuto lhůtu může na žádost veřejného žalobce podle potřeby prodloužiti. Nezachová-li veřejný žalobce lhůtu, soud žádost za trestní stíhání zamítne.

(3) Zmocnění může býti odvoláno, pokud soud první stolice nepočal prohlašovati rozsudek.

(4) Udělení a odvolání zmocnění vztahuje se jen na obviněného, který v něm je uveden.

ODDÍL TŘETÍ.

Řízení.

§ 18.

Obecné ustanovení.

(1) V řízení o soukromé žalobě pro trestné činy podle tohoto zákona platí obecná ustanovení s úchylkami uvedenými v tomto oddíle. S výjimkou ustanovení § 22 až 26 a § 31 a 32 platí tyto úchylky i v řízení o žalobě veřejné.

(2) žádost za trestní stíhání má býti podána u soudu a obsahovati stručné vylíčení děje, uvedení průvodů, jimiž má býti dokázán, a návrh na stíhání obviněného. Byl-li trestný čin spáchán tiskem, budiž v žádosti uvedena také zpráva, jejíž obsahem byl čin spáchán. žádost budiž podána v tolika stejnopisech, aby mimo stejnopis určený pro soud mohlo býti každému obviněnému doručeno po jednom stejnopise.

(3) žádost za trestní stíhání pro přečin se pokládá zároveň za návrh na zahájení vyšetřování.

(4) Soud zamítne žádost za trestní stíhání, je-li nepochybné, že tu není činu soudně trestného nebo že trestnost jeho zanikla promlčením nebo z jiného důvodu. Totéž učiní soud, je-li ze žádosti za trestní stíhání patrný nebo soudu jinak úředně znám důvod, pro který by se musilo trestní řízení zastaviti.

§ 19.

Řízení o přečinech.

(1) O žádosti za trestní stíhání pro přečin rozhodne předseda kmetského soudu.

(2) Má-li předseda kmetského soudu za to, že by žádost za trestní stíhání měla býti zamítnuta podle § 18, odst. (4), vyžádá si rozhodnutí radní komory (žalobního senátu).

(3) Nezamítne-li soud žádost za trestní stíhání, dodá předseda kmetského soudu stejnopis žádosti obviněnému, a je-li jich několik, každému z nich. Zároveň obešle předseda strany i osoby, které postihuje ručení podle zákona o tisku nebo kterým by mohla býti rozsudkem uložena nějaká povinnost (osoby zúčastněné), k jednání o smír. Předseda kmetského soudu může též požádati některý okresní soud, aby vykonal jednání o smír, když se tím toto jednání usnadní, urychlí nebo zlevní.

§ 20.

(1) Jednání o smír budiž nařízeno nejdéle na osm dnů a může býti odročeno jen na souhlasnou žádost stran.

(2) Jednání o smír je neveřejné. Řídí je u krajského soudu předseda kmetského soudu nebo jeho člen předsedou k tomu ustanovený, u okresního soudu jeho přednosta.

(3) Nedostaví-li se některá strana k jednání o smír, má se za to, že smír odmítá. Osvědčí-li strana, která se k jednání o smír nedostavila, vážnou překážku, pro kterou tak učiniti nemohla, může býti jednání o smír na žádost druhé strany odročeno nebo s jejím souhlasem obnoveno.

(4) Nedošlo-li ke smíru, koná se vyšetřování; dostavil-li se obviněný k jednání, budiž soudcem řídícím jednání o smír ihned vyslechnut podle ustanovení platných pro vyšetřování. Soudce, který konal tento výslech, není vyloučen z účasti na hlavním přelíčení.

(5) Útraty jednání nezakončeného smírem patří k útratám trestního řízen.

§ 21.

(1) Na žádost kterékoliv strany nebo zúčastněné osoby (§ 19, odst. 3) vydá soudce řídící jednání o smír, a to podle možnosti hned při jednání o smír, nejpozději však do osmi dnů, výrok o tom, jaké zadostučinění pokládá za přiměřené a jak by měly býti podle okolností nahrazeny útraty, které stranám vzešly. Zároveň vysloví, v jaké lhůtě by mělo býti zadostučinění poskytnuto a útraty nahrazeny. Před uplynutím této lhůty nelze konati hlavní přelíčení.

(2) Rozhoduje o přiměřenosti zadostučinění přihlédne soud zejména k obsahu a formě projevu, který je předmětem stíhání, na rozšíření tiskopisu, zvláště pak na to, zda urážlivé obvinění nebo tvrzení nebylo v jakékoliv formě opakováno. Za přiměřené zadostučinění může soud podle okolností pokládati též uveřejnění tiskové opravy, byla-li nepravdivost skutečností ve zprávě tvrzených s uveřejněním opravy uznána.

(3) Proti výroku uvedenému v odstavci (1) lze si stěžovati do tří dnů od jeho prohlášení, a nebyla-li strana při jeho prohlášení přítomna, do tří dnů od jeho doručení. O stížnosti rozhodne s konečnou platností v neveřejném sedění kmetský soud. Před rozhodnutím vyslechne stěžovatelova odpůrce. Soudce, který řídil jednání o smír, je z rozhodování o stížnosti vyloučen.

§ 22.

Řízení o přestupcích.

(1) Trestní řízení pro přestupek může býti zahájeno teprve, když bylo vykonáno smírčí řízení podle ustanovení § 23 až 26. Toto ustanovení však neplatí, když strany bydlí v obvodě okresního soudu, pro který neplatí ustanovení čtvrtého oddílu tohoto zákona (§ 40, odst. 2), nebo když strany bydlí v obvodech různých okresních soudů.

(2) Okolnost, že se nekonalo smírčí řízení, nemůže býti po započetí hlavního přelíčení uplatňována ani stranou, ani z moci úřední. Není také důvodem k opravnému prostředku proti rozsudku.

(3) Smírčí řízení koná se na žádost osoby oprávněné k soukromé žalobě, podanou písemně neb ústně u příslušného soudního důvěrníka. Byla-li žádost podána u nepříslušného důvěrníka, postoupí se příslušnému důvěrníku a žadatel se o tom zpraví.

(4) Potvrzení o tom, že bylo vykonáno smírčí řízení (§ 25), buď připojeno k žádosti za trestní stíhání. Nestalo li se tak, postoupí soud žádost, ač-li ji nezamítne (§ 18, odst. 4), příslušnému soudnímu důvěrníku, aby vykonal smírčí řízení.

§ 23.

(1) Smírčí řízení vykoná soudní důvěrník neb úředník soudní kanceláře (§ 35), v jehož smírčím obvodě obě strany bydlí. Nebydlí-li obě strany v témže smírčím obvodu, vykoná smírčí řízení úředník soudní kanceláře nebo důvěrník, v jehož smírčím obvodě bydlí obviněný.

(2) Obě strany buďtež předvolány ke smírčímu roku obsílkou, kterou jim třeba doručiti do vlastních rukou. Smírčí rok je neveřejný a může býti odročen jen na souhlasnou žádost obou stran.

(3) Nedostaví-li se některá strana ke smírčímu roku, má se za to, že smír odmítá. Osvědčí-li strana, která se ke smírčímu roku nedostavila, vážnou překážku, pro kterou tak učiniti nemohla, může smírčí rok na žádost druhé strany býti odročen.

§ 24.

(1) Při smírčím roku mohou se strany dohodnouti zejména také o tom, že obviněný:

vydá žalobci ústní čestné prohlášení před důvěrníkem neb i za přítomnosti dalších jiných osob,

vydá žalobci písemné čestné prohlášení,

zaváže se k veřejnému čestnému prohlášení,

zaplatí dobrovolný příspěvek k účelům dobročinným neb obecně prospěšným.

(2) Nelze-li smluvený závazek splniti hned, odročí důvěrník rok na den, jejž přiměřeně stanoví. Neobdrží-li důvěrník nejpozději při tomto roku, nebo došlo-li na žádost obou stran k jeho odročení, při novém roku průkaz obviněného nebo prohlášení žalobce o tom, že smluvený závazek byl splněn, má se za to, že ke smíru nedošlo.

(3) Útraty smírčího řízení nenáležejí k útratám trestního řízení; nedohodnou-li se strany jinak, nese každá sama, útraty, které jí při něm vzešly.

§ 25.

O výsledku smírčího řízení vydá důvěrník stranám na jejich žádost ihned písemné potvrzení; byla-li důvěrníku postoupena žádost za trestní stíhání k vykonání smírčího řízení soudem (§ 22, odst. 4), potvrdí výsledek smírčího řízení také na této žádosti a vrátí ihned spis soudu.

§ 26.

(1) Ode dne, kdy důvěrníka došla žádost oprávněné osoby za vykonání smírčího řízení, až do dne, na který byl nařízen poslední smírčí rok, staví se jak žalobní lhůta uvedená v § 13, tak i promlčení trestního stíhání.

(2) Postoupí-li důvěrníku žádost za trestní stíhání k vykonání smírčího řízení soud (§ 22, odst. 4.), staví se promlčení trestního stíhání ode dne soudního rozhodnutí, jímž byla žádost důvěrníku postoupena, až do dne, kdy byla vrácena soudu s potvrzením o výsledku smírčího řízení.

§ 27.

Společná ustanovení.

Kromě případů uvedených v trestním řádě vyloučí soud veřejnost z hlavního přelíčení také, souhlasí-li s návrhem na vyloučení veřejnosti všechny strany.

§ 28.

Soukromý žalobce může býti jako svědek slyšen jen tehdy, když to sám navrhne.

§ 29.

(1) Týká-li se obvinění trestného činu, stačí k podání důkazu pravdy odsuzující rozsudek.

(2) Rozhoduje o tom, zda byla dokázána pravdivost obvinění nebo tvrzení nebo zda omyl o pravdivosti obvinění nebo tvrzení je omluvitelný, přihlédne soud k obsahu a smyslu obvinění nebo tvrzení v celku, i když byla stíhána toliko jeho část.

§ 30.

(1) Odvoláním lze odporovati též těmto výrokům rozsudku:

1. výroku, jímž soud vyslovil, že pravdivost obvinění nebo tvrzení nebyla dokázána (§ 5, odst. 4),

2. výroku, jímž soud upustil od uložení trestu (§ 7),

3. výroku o uveřejnění rozsudku (§ 8).

(2) Odvoláním lze odporovati též tomu, že soud některý výrok uvedený v odstavci (1) neučinil.

(3) Řízení o odvolání koná se v případech uvedených v odstavci (1) a (2) podle ustanovení platných pro řízení o odvolání proti výroku o trestu.