§ 41.

Podstatně byl změněn § 41. Při podrobném zkoumání těchto ustanovení dospěl ústavně právní výbor k přesvědčení, že v případě souběhu osob mladistvých s osobami staršími než 18 let v témže trestním řízení dlužno dbáti jak zájmů mladistvého, vyžadujících, aby řízení proti němu konalo se odděleně, tak i důvodů účelnosti, mluvících pro konání řízení společného. Podle vládního návrhu platila zásada, že trestní řízení proti osobám mladistvým má býti vyloučeno a konáno odděleně, leč by tu byly závažné důvody účelnosti pro konání společného řízení před soudem příslušným pro osobu starší než 18 let. Vládní návrh nepamatoval však na případy, kdy důvody účelnosti by spíše vyžadovaly řešení opačného. V praxi mohou se zajisté vyskytnouti případy, že na trestném činu několika mladistvých osob zúčastnila se třeba jen nepatrnou měrou osoba starší než 18 let a nebylo by důvodné a účelné pro nepatrný snad přestupek této osoby zbavovati spoluobviněné mladistvé výhod zvláštního fora a řízení, které osnova poskytuje mladistvým provinilcům. Proto osnova ustanovuje, že zrovna tak, jako lze při souběhu mladistvých a dospělých obviněných konati společné řízení před soudem, příslušným pro osoby starší než 18 let, má býti možné naopak konati takové společné řízení před soudem, příslušným pro osoby mladistvé. Rozhodnými mají býti toliko důvody účelnosti. Při tom bylo arci dbáti toho, aby osoba starší než 18 let nebyla za žádných okolností zbavena výhod soudnictví porotního, což nové znění §u 41 ustanovuje výslovně v odst. 2.

Aby při tomto rozhodování, před kterým forem má se společné řízení konati, bylo dbáno vždy skutečně jen důvodů účelnosti a přihlíženo též náležitou měrou k prospěchu mladistvého obviněného, ustanovuje osnova výslovně, že naříditi společné řízení a určiti soud, před kterým se má společné řízení konati, má příslušeti vždy soudu nadřízenému, a že před tímto rozhodnutím má býti vyžádáno vyjádření soudu mládeže, a jde-li o krajský soud, vyjádření senátu mládeže. Je-li tímto nadřízeným rozhodujícím soudem soud krajský, má příslušeti rozhodnutí senátu mládeže.

V §u 42

upravoval vládní návrh upuštění od trestního řízení. Podle vládního návrhu bylo zůstaveno soudci, aby za souhlasu veřejného žalobce upustil od trestního řízení nebo je zastavil, je-li trestný čin nepatrného významu a odsouzení neb i samo konání trestního řízení se nejeví účelným. Tímto ustanovením mělo býti doplněno ustanovení §u 6 o upuštění od potrestání. Ústavně právní výbor souhlasil v zásadě s vládním návrhem, nepovažoval však navrženou úpravu, podle které se vyžadoval k upuštění od trestního řízení souhlas soudu a veřejného žalobce za vhodnou. Nehledíc k tomu, že toto ustanovení prolamuje zásadu, že žalobou disponuje výlučně žalobce, bylo uvážiti, že toto ustanovení bude praktickým zvláště pro soudy okresní, a že kvalifikace orgánu veřejné žaloby při těchto soudech a jejich poměru k soudci nedoporučuje řešení navržené vládním návrhem. Doporučuje se spíše, aby bylo přenecháno žalobci samému právo upustiti od stíhání a vhodnou kontrolou nadřízených orgánů veřejné žaloby dbáti toho, aby funkcionáři státního zastupitelství u okresních soudů svého práva nezneužívali. Na druhé straně opět bude ustanovení §u 6, podle něhož opět soud samostatně upouští od potrestání, vhodným korektivem v případech, když by funkcionáři státních zastupitelstev práva daného jim v §u 42 snad úzkoprse příliš zřídka užívali.

V §u 45

považoval ústavně právní výbor za vhodné výslovně uvésti též okresní péče o mládež, které třeba považovati rovněž za pomocné zařízení pro soudní péči o mládež, zejména na venkově, kde jiných zvláštních zařízení zpravidla, ani nebude.

§ 47.

Vládní návrh upravoval některá ustanovení, týkající se hlavního přelíčení, odchylně od ustanovení obecných. Při tom však některá ustanovení, týkající se hlavního přelíčení, byla ve vládním návrhu umístěna v §u 6. Ústavně-právní výbor považoval proto za účelné veškerá tato ustanovení, týkající se hlavního přelíčení, systematicky upraviti v jednom paragrafu a proto škrtl v §u 46, odst. 2 a 3 druhé věty těchto odstavců a přemístil je do §u 47. Nikoliv však beze změny. Vládní návrh stanovil totiž, že pod zmatečností nelze konati hlavní přelíčení v nepřítomnosti obviněného ani v nepřítomnosti jeho obhájce. Takové ustanovení, jehož tendenci sluší arci schvalovati, mohlo by však zavdávati příčinu k tomu, že by trestní řízení mohlo býti mařeno tím, že obviněný se k hlavnímu přelíčení nedostaví nebo že zejména v řízení před okresními soudy by nebylo možné ustanoviti vhodnou osobu jako obhájce a nutiti ji k účasti na řízení. Proto ústavně právní výbor stanovil zmatečnost řízení jenom na ty případy, kdy hlavní přelíčení bylo konáno, aniž mladistvý byl při něm slyšen a soudem osobně poznán, nebo když se konalo hlavní přelíčení před senátem mládeže v nepřítomnosti obhájce. Poněvadž podle §u 44, odst. 3 musí býti v řízení před senátem mládeže pod zmatečností obhájcem osoba způsobilá k obhajování před krajskými soudy, zpravidla tedy obhájce z povolání, není třeba obávati se obtíží, které by vzešly z bezvýjimečného předpisu vládního návrhu. Tím ovšem nemá býti řečeno, že by v řízení před okresním soudem nekladla osnova rovněž váhu na obhajování mladistvého. Z §u 44, odst. 1 plyne pravý opak.

Vládní návrh stanovil dále, že zástupce pomocného zařízení má právo býti přítomen vždy při hlavním přelíčení a vyžádati si u něho slovo. Podobného ustanovení o zákonném zástupci neobsahoval a to právem, neboť přiznával mu v §u 44, odst. 5 práva obhájce, i když byl zřízen obhájce jeden. Podle názoru ústavně právního výboru nebyla by konkurence několika obhájců účelná. Za hlavního přelíčení mohly by vzniknouti při odporujících si návrzích obhájce a zákonného zástupce pochybnosti, které návrhy jest vzíti za podklad soudního rozhodnutí. Proto škrtl ústavně právní výbor v §u 44 odst. 5, za to však vsunul do §u 47 nové ustanovení, podle něhož zákonný zástupce má právo býti vždy přítomen při hlavním přelíčení a ujmouti se u něho slova. Tím jsou věcně jeho zájmy plně chráněny, aniž by došlo ke komplikacím při konfliktech s formální obhajobou.

K původně druhému odstavci §u 47 rozhodl se ústavně právní výbor k zamezení všech pochybností připojiti ustanovení, jehož podle platných trestních řádů třeba dbáti pod zmatečností, a podle něhož třeba vždy nové okolnosti, které při jednání konaném v nepřítomnosti obviněného vyšly najevo a odůvodňují podezření proti němu, sděliti mu nejpozději před ukončením průvodního řízení. Ustanovení to týká se arci toliko takových okolností, které odůvodňují podezření proti obviněnému, nikoli však takových okolností, týkajících se jeho osobních, majetkových a rodinných poměrů, jeho mravního stavu, duševního vývoje, atd., které s činem samým nemají nic společného.

§ 48.

Zásada §u 48 vládního návrhu, podle níž měla býti veřejnost vyloučena v celém řízení vyjímajíc prohlášení rozsudku již ze zákona, nesetkala se se souhlasem ústavně právního výboru. Bylo namítáno, že tuto zásadu lze těžko uvésti v soulad s ustanovením ústavní listiny, podle něhož veřejnost při přelíčení smí býti vyloučena jen v případech zákonem stanovených (§ 101, odst. 2 úst. list.), když vládní návrh neuváděje takových konkrétních důvodů pro vyloučení veřejnosti, již zákonem samým veřejnost vylučuje. Než nehledíc k těmto pochybnostem ústavním nepovažoval ústavně právní výbor ani věcně za účelné, aby rozhodování o tom, má-li býti veřejnost vyloučena, bylo bez jakékoli kontroly svěřeno orgánu, k jehož kontrole vlastně byla veřejnost při přelíčení ústavní listinou stanovena. Ústavně právní výbor je přesvědčen, že účelu, který osnova sleduje, totiž aby veřejností hlavního přelíčení nebyly vzbuzeny obviněnému pocity a vědomí významu jeho činu, a aby nebyla poškozována takovou veřejností jeho budoucnost a mravní vývoj, lze docíliti také tím, když bude stanovena podmínka, že soud může vyloučiti veřejnost, když je to na prospěch obviněného a když s tím obhájce nebo zákonný zástupce souhlasí. Stačí souhlas jednoho z nich. Tyto osoby jsou zajisté v první řadě povolány k tomu, aby pečovaly o prospěch mladistvého obviněného. Budou-li obě považovati za žádoucí, aby veřejnost při hlavním přelíčení vyloučena nebyla, budou míti pro to zajisté pádné důvody. Ostatně i v takových případech připouští osnova vyloučení veřejnosti z důvodů platných podle trestních řádů. Touto změnou stalo se arci zbytečným ustanovení §u 48, odst. 2 vládního návrhu a bylo škrtnuto.

Doplnění výpočtu osob, kterým podle odstavce nyní druhého nelze odepříti přístup k neveřejnému hlavnímu přelíčení, rodiči, pěstouny, poručníkem a ochranným dozorcem, je zajisté přirozené a nepotřebuje podrobnějšího odůvodnění.

§ 50.

Důležité změny provedeny byly v §u 50. Týkají se práva podávati opravné prostředky. Na rozdíl od kasuistického výpočtu rozhodnutí, při nichž se rozšiřuje okruh osob oprávněných podávati ve prospěch obviněného opravné prostředky, přijal ústavně právní výbor ustanovení všeobecné, považuje je za jednodušší. Doplnil dále § 50 novým ustanovením o tom, že rozhodnutí a opatření, proti kterým mohou osoby oprávněné podati opravný prostředek, mají jim býti doručena. Jinak by ustanovení, přiznávající jim právo opravných prostředků, bylo z valné části ilusorním, kdyžtě jim nelze s výjimkou veřejného žalobce, zákonného zástupce a obhájce z důvodů procesuálních přiznati právo podávati opravné prostředky ve lhůtě samostatné.

§ 51.

Doplnění §u 51, odst. 1 č. 3 ustanovením, podle něhož se vylučuje stížnost proti takovému usnesení dozorčí rady; ke kterému se vyžaduje podle § 21, odst. 1 jednomyslného usnesení dozorčí rady, je důsledkem změny provedené v §u 21. Vyžadujíc jednomyslného usnesení mohla osnova právem vyloučiti opravný prostředek veřejného žalobce, který je členem dozorčí rady a tudíž pro podmíněné propuštění hlasoval. Nedošlo li však k jednomyslnému usnesení a bylo-li tudíž podmíněné propuštění odepřeno, lze vyloučiti též opravný prostředek vězně a osob oprávněných podávati opravné prostředky v jeho prospěch, poněvadž tímto rozhodnutím nebyl dotčen podle koncepce §u 21, odst. 3 vězeň ve svých právech, nemaje na podmíněné propuštění v těchto případech žádného nároku.

Doplnění téhož §u 51 ustanovením, podle něhož se přiznává stížnost na rozhodnutí dozorčí rady, že se doba ztrávená v kárné samovazbě nezapočítává do trestu, je odůvodněno tím, že by bez takového opravného prostředku byl na tom vězeň hůře, nežli kdyby o jeho činu rozhodoval soud.

§ 52.

Vládní návrh odpíral v §u 52, odst. 1 stížnosti odkladný účinek, leč by soud první stolice nebo dozorčí rada samy jí takový účinek přiznaly. Při podrobném zkoumání rozhodnutí, proti nimž je podle osnovy stížnost připuštěna podle §u 51, považoval ústavně právní výbor toto ustanovení, odchylující se podstatně od obecných zásad, za nemožné, zejména když soudu nebo dozorčí radě nebyly dány žádné směrnice, kdy má odkladný účinek býti přiznán. Proto rozhodl se ústavně právní výbor pro stanovení zásady opačné, pro přiznání odkladného účinku stížností, ale zároveň umožnil soudu a dozorčí radě, aby odkladný účinek odepřely, ale jen tehdy, kdyby odklad výkonu rozhodnutí byl na škodu mladistvého. To má význam zejména pro výkon nařízených ochranných opatření.

§ 53.

Změny souvisejí se změnami provedenými v §u 6.

§ 56.

Podle §u 56, odst. 1 neměla býti touto osnovou dotčena ustanovení zákona o státním soudu. Ústavně právní výbor měl však za to, že by bylo možné, aby i při řízení před státním soudem mladiství obvinění stali se účastnými nejen materielních, nýbrž i procesuálních výhod tohoto zákona a proto doplnil § 5, odst. 1 usnesením, podle něhož některých ustanovení o řízení má býti užito i v řízení před státním soudem.

§ 57.

Ústavně právní výbor doplnil též osnovu novým §em 57, týkajícím se výslechu osob nedospělých a mladistvých. Z praxe je zajisté známo, jaké obtíže vyskytují se při výslechu takových osob a jak nesnadno bývá soudci zjistiti pravdu bez součinnosti osoby k tomu způsobilé. Tyto psychologické poznatky vedly k tomu, že do osnovy nového trestního řádu mělo býti pojato zvláštní ustanovení o výslechu osob mladistvých. Ústavně právní výbor považoval za účelné zařaditi je již do této osnovy.

§ 59.

Zvláštní praktický význam třeba přikládati ustanovení §u 59 (podle vládního návrhu §u 58) o řemeslné výuce v polepšovně a ve výchovně. Třeba s povděkem konstatovati, že ústavně právní výbor jednomyslně uznal, že bez možnosti vyučiti se nějakému praktickému povolání a uplatniti je po propuštění z ústavu, by veškeré výchovné snahy v polepšovnách a výchovnách byly zmařeny. Proto v zásadě souhlasil s ustanovením vládního návrhu. Na druhé straně bylo však dbáti toho, aby tyto osoby, které se vyučily řemeslu ve výchovně nebo polepšovně, nebyly na tom lépe, nežli osoby, které se vyučily na svobodě. Zejména třeba dbáti toho, aby výhody plynoucí z tohoto ustanovení přišly k dobru jedině těm vězňům, o jichž všestrannou a důkladnou výuku v ústavě je postaráno stejně, jako u učňů a pomocníků na svobodě. Tímto ustanovením byl vládní návrh doplněn.

Kromě toho shledal však ústavně právní výbor vhodným, aby bylo rozlišováno mezi chovanci výchoven a polepšoven. Kdežto u chovanců výchovny má býti možné započísti dobu ztrávenou při řemeslném zaměstnání ve výchovně do doby potřebné k řemeslné výuce podle obecných předpisů zcela nebo z části, má býti chovancům v polepšovně, tj. v ústavě trestním tato doba započtena vždy jen z části.

Vládnímu nařízení bylo pak vyhrazeno stanoviti, jaká nejvyšší doba má býti chovancům v polepšovně započtena, který úřad má o tom rozhodovati a jakým způsobem má býti podán průkaz způsobilosti, vyučil-li se mladistvý v polepšovně nebo ve výchovně. V mezích podrobných předpisů vyhrazených vládnímu nařízení bude možno dostatečně dbáti toho, aby zájmy živnostenského stavu tímto ustanovením nebyly nijak dotčeny.

§ 60.

Skutková podstata trestného činu uvedeného v §u 60, zdála se býti ústavně právnímu výboru na jedné straně příliš úzkou proto, že se netýkala takových zpráv o trestném činu spáchaném osobou mladistvou, které nebyly podány ze spisů řízení samého neb z obsahu jednání při neveřejném líčení, a umožňovala tak sensační zprávy beze vztahu k trestnímu řízení, na druhé straně však příliš širokou, ježto znemožňovala téměř jakékoliv zpravodajství o kriminalitě mladistvých a o činnosti soudů mládeže, ačkoliv i tento sociologický zjev a činnost soudů nelze vymykati posuzování a kontrole veřejnosti. Ústavně právní výbor nahradil proto vládní návrh novou skutkovou podstatou, která zaručuje svobodné zpravodajství, zároveň však dbá zájmů mladistvého.

§ 63.

Tato ustanovení, obsahující zásady prozatímního vládního nařízení o výkonu ochranného dozoru a ochranné výchovy a o nákladu na tato opatření, byla ústavně-právním výborem doplněna novým číslem 10. Z praxe je známo, že útraty některých sociálních opatření bývají na rodině dobývány takovým způsobem, že je tím ohrožena její existence. Proto ústavně-právní výbor přijal ustanovení, jehož obdobu nalézáme v trestních řádech, pokud jde o náklady trestního řízení, a podle něhož nelze ani náklad na ochrannou výchovu dobývati tehdy, když by tím byla ohrožena výživa toho, kdo je povinen jej hraditi nebo kdo za něj ručí, nebo výživa jeho rodiny neb osob, kterým je po zákonů povinen poskytovati výživu. Ustanovení toto je všeobecné a vztahuje se na ochrannou výchovu každou, ať byla nařízena soudem trestním, či soudem poručenským.

§ 67.

Přechodná ustanovení o následcích odsouzení bylo nutno v podrobnostech přizpůsobiti ustanovení §u 10, aby v praxi nevznikly pochybnosti, v době přechodné tak časté.

§ 69.

Nově byl do osnovy vsunut paragraf, týkající se osob podrobených pravomoci vojenských soudů. Ústavně právní výbor rozlišuje tu mezi osobami občanskými, podrobenými pravomoci vojenských soudů v případech § 14 voj. tr. ř. (podle §u 95 ústavní listiny jen v době války) a mezi jinými osobami podrobenými téže pravomoci, tj. mezi osobami vojenskými. Pokud jde o první kategorii osob, má i pro ně platiti tento zákon s výjimkou ustanovení o řízení, z nichž má býti užito toliko §ů 37 - 39. To je nutné proto, že u vojenských soudů nebudou organisovány zvláštní soudy mládeže a i jinak nelze ostatních ustanovení o řízení užíti. Činnost vojenského soudu má pak končiti vždy vynesením rozsudku. Po pravoplatnosti rozsudku mají býti postoupeny spisy senátu mládeže příslušného soudu, který ještě rozhodne o ochranných opatřeních a postará se o výkon rozsudku.

Naproti tomu u osob vojenských mají platiti toliko určitá ustanovení tohoto zákona, vypočtená v §u 69, odst. 2, s odchylkami plynoucími z povahy věci. Jde tu o nepatrný spočet osob, které ve věku mezi 17 - 18 lety mohou býti podrobeny pravomoci vojenských soudů. Podle sdělení ministerstva Národní obrany byl r. 1929 u všech vojenských soudů v republice odsouzen pouze jeden vojín mladší 18 let.

§ 70.

Nově byl vsunut též § 70 o přenesení působnosti. V četných ustanoveních osnovy vyhrožuje se rozhodování, jmenování a podobné úkony ministru spravedlnosti. Tato ustanovení, jimiž se věci celkem podružného rázu soustřeďují v ústředním úřadě, lze odůvodniti toliko tím, že zejména v prvních dobách účinnosti tohoto zákona bude vyžadovati jeho provádění stálého dozoru ústředního úřadu, aby bylo docíleno jednotnosti praxe a spolehlivého plnění účelů, které tento zákon sleduje. Z těchto důvodů svěřil ústavně-právní výbor i jmenování přísedících senátu mládeže, které podle vládního návrhu měla příslušeti presidentům vrchních soudů, ministru spravedlnosti. Na výběru osob bude jistě mnoho záležeti zvláště v první době účinnosti zákona. Zároveň byl však ústavně-právní výbor toho názoru, že během času bude možno tuto agendu, soustředěnou v ministerstvu spravedlnosti, buď zcela nebo z části opět decentralisovati, a zmocnil proto ministra spravedlnosti, aby přenesl úkony, k nimž je podle příslušných ustanovení osnovy povolán, zcela nebo z části na presidenty vrchních soudů.

V Praze, dne 3. prosince 1930.

Dr. Mičura v. r.,	Dr. Winter v. r.,
předseda.	zpravodaj.

 

Zákon

ze dne ..............................

o trestním soudnictví nad mládeží.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

HLAVA PRVNÍ.

O trestání mládeže.

Nedospělí.

§ 1.

(1) Osoby, které v době spáchaného činu nedovršily čtrnáctého roku svého věku (nedospělí), nejsou odpovědné podle trestních zákonů.

(2) Dopustí-li se nedospělý činu jinak trestného, učiní poručenský soud (§ 54) výchovná nebo léčebná opatření, jichž vidí potřebu. Před rozhodnutím může si vyžádati odborný posudek, zejména s hlediska pedagogického nebo lékařského. Zvláště může soud:

nedospělého pokárati, nikoliv však tělesně, nebo zůstaviti jeho potrestání rodině nebo škole,

naříditi, aby nedospělý byl umístěn v jiné rodině neb aby byl dán do léčebného nebo jiného vhodného ústavu;

naříditi ochranný dozor neb ochrannou výchovu (§ 11 a 12), jeví-li se to nezbytným k zamezení hrozícího zpustnutí nebo k nápravě nedospělého.

(3) Dopustí-li se nedospělý starší než dvanáct let činu, na který zákon stanoví trest smrti nebo doživotní ztráty svobody, nařídí poručenský soud jeho ochrannou výchovu ve výchovně neb umístění v léčebném ústavě.

(4) Kromě toho může poručenský soud uděliti napomenutí osobám, kterým náleží pečovati o nedospělého.

(5) Jsou-li tu podmínky uvedené pro jednotlivá opatření podle odstavce (2) a (4), může poručenský soud naříditi takové opatření také, přesvědčí-li se z jakéhokoliv podnětu, že je toho zapotřebí na prospěch ohroženého nedospělého.

Mladiství.

§ 6.

(1) Osoby, které v době spáchaného činu dovršily čtrnáctý, ale nedokonaly osmnáctého roku svého věku (mladiství), jsou, ačli tento zákon nestanoví odchylek, trestné podle zákonů trestních.

(2) Mladistvý není však trestný také, nemohl-li pro značnou zaostalost v době činu rozpoznati jeho bezprávnost nebo říditi své jednáni podle správného rozpoznání.

Trestné činy mladistvých.

§ 3.

(1) Trestný čin spáchaný ve věku mladistvém nazývá se proviněním.

(2) Závisí-li příslušnost soudní neb užití jiných ustanovení zákonných na rozlišení zločinů, přečinů a přestupků, rozhoduje označení či-u v zákonech trestních.

Výrok zprošťující.

§ 4.

(1) Byl-li mladistvý zproštěn a jsou-li tu podmínky některého opatření uvedeného v § 1, odst. (2) a (4), muže, a je-li tu podmínka uvedená v § 1, odst. (3), má poručenský soud učiniti takové opatření. Totéž platí, bylo-li trestní řízení zastaveno aneb od stíhání upuštěno, anebo přesvědčí-li se soud z jakéhokoliv podnětu, že je takového opatření zapotřebí na prospěch ohroženého mladistvého.

(2) Jeví-li se naléhavá potřeba takového opatření, má je zatímně učiniti sám soud trestní, zejména i soudce konající vyhledávání, a to i tehdy, když pokračuje v trestním řízení proti mladistvému.

Výrok odsuzující.

§ 5.

(1) Uzná-li soud mladistvého vinným, může

upustiti od potrestání,

odsouditi ho k trestu podmíněně,

odsouditi ho k trestu nepodmíněně.

(2) Ve všech těchto případech může soud naříditi ochranný dozor neb ochrannou výchovu podle ustanovení tohoto zákona (§ 11 a 12).

(3) Z uvedených možností zvolí soud v mezích dalších ustanovení tu, kterou uzná nejúčelnější pro mravní vývoj mladistvého. Při tom uváží zejména povahu činu, okolnosti, za kterých byl spáchán, pohnutky, které mladistvého k činu vedly, dále poměry, ve kterých vyrostl a byl vychován, posavadní způsob jeho života, jeho povahu i věk i stupeň jeho rozumové vyspělosti a mravní zkaženosti.

(4) Kromě toho může soud usnesením uděliti napomenutí osobám, kterým náleží pečovati o mladistvého.

Upuštění od potrestání.

§ 6.

(1) Soud odsuzující mladistvého může upustiti od uložení trestu

jde-li o čin menšího významu, jehož se mladistvý dopustil z nerozvážnosti nebo vlivem jiné osoby nebo sveden byv příležitostí nebo hospodářskou tísní,

dopustil-li se činu z omluvitelné neznalosti právních předpisů,

měl-li by mu soud uložiti toliko nepatrný trest na penězích nebo na svobodě.

(2) Upustí-li soud od uložení trestu, může zůstaviti potrestání mladistvého rodině nebo škole nebo dáti mu důtku.

(3) Výrok uvedený v odstavci (1) a (2) má účinky prominutí trestu; od propadnutí věci upustí soud jedině, nebrání-li tomu zřetele veřejné nebo důležité zřetele soukromé.

(4) Takové odsouzení se nezapisuje do rejstříku trestů.

Podmíněné odsouzení.

§ 7.

O podmíněném odsouzení platí ustanovení zákona o podmíněném odsouzení a o podmíněném propuštění ze dne 17. října 1919, č. 562 Sb. z. a n., s těmito úchylkami:

1. Podmíněné odsouzení lze vysloviti, i když byl uložen trest delší než jeden rok, ne však delší než tři roky.

2. Podmíněné odsouzení lze vysloviti usnesením dodatečně, a to i když výkon trestu se již započal, zjistí-li se okolnosti je odůvodňující, které tu nebyly nebo nebyly soudu známy v době, kdy rozhodoval.

3. Předcházející i opětovné potrestání není na překážku.

4. Nebyla-li zároveň nařízena ochranná výchova, musí býti dán mladistvý pod ochranný dozor; od tohoto opatření lze upustiti, jde-li o čin nepatrného významu a je-li o náležitý dozor jinak postaráno.

5. Je-li přes to, že se mladistvý neosvědčil (§ 6, čís. 2 až 4 zákona č. 562/1919 Sb. z. a n.), důvodná naděje na jeho polepšení hledíc na výjimečné okolnosti, zejména na to, že o jeho řádnou výchovu je postaráno, může soud vysloviti, že podmíněný odklad výkonu trestu zůstává v platnosti; při tom může prodloužiti lhůtu zkušebnou, ne však více než o dvě léta, a může také naříditi ochranný dozor neb ochrannou výchovu, ačli se tak již nestalo.

Trest zavření.

§ 8.

(1) Na místo trestu smrti nebo trestu na svobodě stanoveného trestními zákony uloží se mladistvému trest zavření bez jakéhokoliv zostření.

(2) Závisí-li užití některých zákonných ustanovení na druhu trestu na svobodě, rozhoduje druh trestu, který na čin stanoví zákony trestní.

(3) Hořejší a dolejší hranice sazby dočasných trestů na svobodě, stanovené trestními zákony, se snižují na polovici; hořejší hranice snížené sazby však nesmí činiti více než pět let a dolejší ne více než jeden rok.

(4) Stanoví-li trestní zákony na trestný čin trest smrti nebo doživotní ztráty svobody, uloží se trest zavření mezi jedním až deseti lety, a byl-li viník v době trestného činu starší než šestnáct let, mezi dvěma až patnácti lety. Snížení trestu pod uvedené dolejší hranice je nepřípustné.

Trest peněžitý.

§ 9.

(1) Hořejší hranice trestu peněžitého, stanovené trestními zákony, se snižují na polovici; dolejší hranice neplatí.

(2) K zaplacení peněžitého trestu může býti povolena lhůta nejvýše jednoho roku od právní moci rozsudku. Také lze povoliti jeho splácení po částkách tak, aby byl zaplacen do téže doby.

(3) Uložiti náhradní trest na svobodě pro případ nedobytnosti peněžitého trestu nelze.

(4) Ukáže-li se peněžitý trest nedobytným, nařídí soud usnesením některé z opatření uvedených v § 6, odst. (2), nebo nařídí, aby mladistvý byl střežen a přiměřeně zaměstnán nepřetržitě po dobu tří až šesti hodin mezi devátou a patnáctou hodinou v příhodné místnosti, nikoliv však ve věznici.

Vedlejší tresty a následky odsouzení.

§ 10.

(1) Následky odsouzení stanovené trestními nebo jinými zákony nenastávají při odsouzení za čin spáchaný ve věku mladistvém. Rovněž nemohou býti vysloveny přípustnost policejního dohledu, přípustnost dodání do nucené pracovní kolonie nebo do donucovací pracovny, ztráta úřadu a újmy na právech občanských. Uveřejnění rozsudku přípustné podle zákonů trestních může býti nařízeno jen tehdy, má-li jim býti poskytnuto zadostiučinění osobě soukromé.

(2) Soud může vysloviti vypovědění nebo vyhoštění z celé republiky pouze proti cizinci, je-li přípustně podle zákonů trestních; při tom má soud přihlédnouti též k rodinným poměrům odsouzeného a dbáti toho, aby tímto opatřením nebyl mladistvý vydán nebezpečí zpustnutí.

Ochranný dozor.

§ 11.

(1) Uzná-li soud, že prospěch mladistvého vyžaduje, aby se dohlíželo na jeho řádnou výchovu v jeho vlastní rodině nebo v rodině, v níž žije, dá ho pod ochranný dozor. Při tom může mu uložiti omezení, pokud jde o způsob života.

(2) Politické, národní, sociální nebo náboženské smýšlení mladistvého, jeho rodiny nebo rodiny, v níž žije, anebo způsob výchovy mladistvého po této stránce nemůže býti důvodem, aby se nařídil ochranný dozor.

(3) Ochranný dozor potrvá, pokud toho vyžaduje jeho účel, nejdéle však do dokonaného dvacátého prvého roku věku. Nepostačuje-li, může býti změněn v ochrannou výchovu.

(4) O výkonu ochranného dozoru platí ustanovení zákona o ochranné výchově, leč by zákon o trestním soudnictví nad mládeží stanovil jinak.

Ochranná výchova.

§ 12.

(1) Nelze-li nedostatek řádné výchovy odstraniti ve vlastní rodině mladistvého nebo v rodině, v níž žije, nařídí soud ochrannou výchovu mladistvého. Ustanovení § 11, odst. (2), platí také o ochranné výchově.

(2) Ochranná výchova vykonává se v rodině, která je k tomu způsobilá a ochotná, nebo ve výchovně a potrvá, pokud toho vyžaduje její účel, nejdéle však do dokonaného dvacátého prvého roku věku.

(3) Není-li možné ochrannou výchovu ihned vykonati, zavede soud zatím ochranný dozor.

(4) Ochranná výchova může býti kdykoliv změněna v ochranný dozor a naopak nebo výchova rodinná ve výchovu ústavní a naopak.

(5) O výkonu ochranné výchovy platí ustanovení zákona o ochranné výchově, leč by zákon o trestním soudnictví nad mládeží stanovil jinak.

Výkon trestu zavření.

§ 13.

(1) Trest zavření do šesti měsíců se vykonává v soudních věznicích určených k tomu ministrem spravedlnosti. Má-li po takovém trestu následovati ochranná výchova ve výchovně nebo má-li se takový trest vykonati na osobě, která byla dána do výchovny, budiž trest podle možnosti vykonán ve výchovně. Ministr spravedlnosti může vůbec povoliti, aby trest zavření do šesti měsíců byl vykonáván v některé výchovně.

(2) Ministr spravedlnosti určí věznice krajských soudů, ve kterých mají býti v samostatných odděleních soustředěni mladiství, jichž trest převyšuje šest týdnů, i když byli odsouzeni jinými soudy.

(3) Trest zavření delší než šest měsíců se vykonává v polepšovně. Vězňové jsou tu rozděleni ve tři třídy kázeňské. Postup do vyšší třídy může býti upraven podle systému známkového. Za polepšovnu může ministr spravedlnosti určiti také samostatné oddělení některé trestnice.

(4) Ministr spravedlnosti může naříditi, aby také tresty zavření delší než tři měsíce byly vykonávány v polepšovně, pokud to je hledíc na poměry možné a účelné.

(5) Je-li podle předcházejících ustanovení místo výkonu trestu závislé na jeho délce, rozhoduje délka trestu, který má býti skutečně ještě vykonán po odečtení vazby započtené do trestu.

(5) Ustanovení daná v § 15 až 18, § 20, odst. (2) až (5), § 21 až 23 a § 59 pro polepšovny platí přiměřeně také pro samostatná oddělení soudních věznic uvedená v odstavci (2).

§ 14.

(1) Při výkonu trestu zavření je dbáti toho, aby vězňové byli zaměstnáni užitečně hledíc na jejich budoucí povolání a aby bylo pečováno o jejich výchovu tělesnou i duševní.

(2) Vykonává-li se trest zavření v samostatném oddělení trestnice určeném za polepšovnu nebo v samostatném oddělení soudní věznice, budiž znemožněn styk mladistvých s trestanci a vyšetřovanci, kteří nejsou umístěni v tomto oddělení. Také v ostatních soudních věznicích budiž dbáno toho, aby byl znemožněn styk mladistvých, na nichž se vykonává trest zavření, s vězni a vyšetřovanci staršími než osmnáct let.

(3) Vyžaduje-li toho prospěch vězně samého nebo spoluvězňů, může býti trest zavření výjimkou vykonán částečně neb úplně v samovazbě, souhlasí-li ústavní lékař.

Představený a zaměstnanci polepšovny.

§ 15.

(1) Představenými i úředníky a jinými zaměstnanci v polepšovnách buďtež ustanovováni jen ti, kdož se zvláště hodí pro tento úřad svými vlastnostmi, svou povahou a odborným vzděláním.

(2) O odborný výcvik úředníků a ostatních zaměstnanců budiž pečováno účelně zařízenými kursy.

(3) Mezi zaměstnanci ústavu má býti zkušený pedagog a lékař, podle možnosti se vzděláním psychiatrickým.