Dozor na výkon trestu.

§ 16.

(1) Na výkon trestu zavření ve výchovně dohlíží komisař, na výkon trestu zavření v polepšovně dohlíží komisař a dozorčí rada.

(2) Dozorčí rada skládá se z komisaře jako předsedy, člena státního zastupitelství a dvou přísedících.

(3) Komisaře i ostatní členy dozorčí rady, jakož i jejich náhradníky jmenuje na dobu čtyř let ministr spravedlnosti, když byl o jmenování přísedících vyslechl příslušné ústřední organisace pro péči o mládež.

(4) Komisařem může býti ustanoven jen soudce.

(5) Každý přísedící vykoná před nastoupením svého úřadu do rukou presidenta krajského soudu, v jehož obvodě polepšovna leží, slib těmito slovy: "Slibuji, že se budu při svém rozhodování říditi jen zákonem, že budu hlasovati podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že zachovám přísnou mlčelivost o obsahu jednání dozorčí rady."

(6) Jinak platí ustanovení § 3 a 34 o přísedících senátu mládeže také o přísedících dozorčí rady. Rozhodnutí, která jsou tam vyhrazena radní komoře (žalobnímu senátu), přísluší činiti radní komoře (žalobnímu senátu) krajského soudu, v jehož obvodě polepšovna leží.

§ 17.

(1) Úkolem dozorčí rady je kromě jiných úkonů, uložených jí tímto zákonem, pomáhati radou při správě a zdokonalování ústavu a upozorňovati ministerstvo spravedlnosti na získané zkušenosti.

(2) Dozorčí rada se usnáší nadpoloviční většinou hlasů všech svých členů. Nejprve hlasují přísedící, a to věkem mladší před starším, a po nich člen státního zastupitelství. Předseda hlasuje naposled. Jinak platí o hlasování dozorčí rady přiměřeně ustanovení trestního řádu o hlasování soudu.

(3) Dozorčí rada může přibrati k svému sedění představeného a kteréhokoliv jiného zaměstnance polepšovny neb ústavního lékaře, aby se zúčastnil sedění s hlasem poradním.

Tresty kárné.

§ 18.

(1) Poruší-li vězeň, na němž se vykonává trest zavření, kázeň a nestačí-li ani napomenutí ani výstraha před spoluvězni, lze odníti mu povolené výhody nejdéle na čtrnáct dnů, odkázati jej do samovazby nejdéle na tři dny a podle okolností zostřiti ji po dobu jednoho dne postem a tvrdým lůžkem.

(2) Má-li představený polepšovny za to, že k nápravě vězně nebo k zabezpečení kázně je třeba přísnějšího potrestání nebo dopustí-li se vězeň činu trestného, předloží představený věc dozorčí radě, která může odníti vězni povolené výhody nejdéle na měsíc, odkázati ho do samovazby nejdéle na čtrnáct dnů a podle okolností samovazbu zostřiti týdně nejvýše dvakrát postem a dvakrát tvrdým lůžkem ve dny oddělené. Potrestal-li představený vězně sám podle ustanovení odstavce (1), může dozorčí rada trest v uvedených mezích zvýšiti. Dozorčí rada může též vysloviti, že doba ztrávená v samovazbě se do trestu zcela nebo částečně nezapočítává.

(3) Byl-li viník potrestán podle odstavce (2), nemůže pro týž čin býti stíhán, leč by šlo o čin, který je jinak zločinem nebo přečinem nenáležejícím ku příslušnosti okresních soudů. Dojde-li k odsouzení pro takový čin, započítá se odsouzenému do trestu doba ztrávená v samovazbě, pokud mu nebyla započítána do trestu zavření.

(4) Odkázání do samovazby a zostření postem staniž se jen se souhlasem ústavního lékaře.

(5) Byl-li vězeň odkázán do samovazby, nemůže před vykonáním tohoto kárného trestu býti propuštěn.

Podmíněné propuštění.

§ 19.

O podmíněném propuštění z trestu zavření platí ustanovení zákona č. 562/1919 Sb. z. a n. s těmito úchylkami:

1. O podmíněném propuštění jakož i o jeho odvolání rozhoduje dozorčí rada.

2. Podmíněné propuštění je přípustné jen při trestech, které i po odečtení vazby započtené do trestu převyšují dobu šesti měsíců.

3. Vězeň může býti podmíněně propuštěn jen z nejvyšší kázeňské třídy, když v ní ztrávil nepřetržitě aspoň čtvrtinu trestu a si odbyl aspoň polovinu trestu, nejméně však šest měsíců.

4. Zkušebná doba rovná se zbytku trestu, nesmí však činiti méně než rok.

5. Nezavede-li se ochranná výchova, musí býti mladistvý dán pod ochranný dozor.

6. Nedokonal-li podmíněně propuštěný v době, kdy se neosvědčil (§ 14 zákona č. 562/19 Sb. z. a n.), osmnáctého roku svého věku, může dozorčí rada, hledíc na výjimečné okolnosti případu, vysloviti, že podmíněné propuštění zůstává v platnosti; při tom může prodloužiti zkušebnou dobu podle svého uvážení, ne však o více než dvě léta.

7. Opětné podmíněné propuštění z téhož trestu není vyloučeno; podmínky uvedené pod č. 2. a 3. posuzují se podle zbytku trestu, který má býti vykonán.

8. Byla-li žádost za podmíněné propuštění zamítnuta, nemůže býti znovu podána dříve než za šest měsíců od té doby, kdy byla právoplatně zamítnuta, leč by dozorčí rada ve svém zamítavém rozhodnutí určila lhůtu kratší.

Výkon trestu zavření na osobách starších než osmnáct let.

§ 20.

(1) V polepšovně lze vykonati trest zavření toliko do dokonaného dvacátého prvního roku věku odsouzeného. K výkonu po dokonaném dvacátém prvním roku může svoliti dozorčí rada jedině, má-li býti vykonán již jen krátký zbytek trestu a není-li se obávati zhoubného, působení na spoluvězně.

(2) Působí-li vězeň v polepšovně na spoluvězně tak zhoubně, že by jeho vlivem byl ohrožen jejich mravní vývoj, může se dozorčí rada usnésti, že trest zavření nemá býti na něm nadále vykonáván v tomto ústavě. Toto ustanovení platí také o vězních, kteří nepřekročili osmnáct let.

(3) Má-li býti podle předchozích ustanovení zbytek trestu zavření vykonán jinde než v polepšovně, ustanoví ministr spravedlnosti, ve kterém trestním ústavě se tak má státi.

(4) Rovněž rozhodne ministr spravedlnosti, zda trest zavření má býti vykonán v polepšovně či v jiném ústavě, nenastoupil-li jej odsouzený před dokonaným devatenáctým rokem svého věku.

(5) Má-li býti v případech uvedených v odstavci (3) a (4) trest vykonán jinde než v polepšovně, řídí se výkon trestu předpisy platnými pro ústav, v němž trest má býti vykonán, a vykonává-li se v něm trest vězení, předpisy danými pro výkon trestu tuhého vězení. O podmíněném propuštění rozhoduje v těchto případech komise pro podmíněné propuštění z trestu, řídíc se ustanoveními zákona č. 562/1919 Sb. z. a n.

Vězňové úchylní.

§ 21.

(1) Vězňové, kteří pro duševní nebo tělesné vady nemohou býti podrobeni kázni zavedené v polepšovně, buďtež, je-li toho třeba, od ostatních odděleni a výkon trestu budiž přizpůsoben jejich stavu.

(2) Odbyl-li si takový vězeň aspoň šest měsíců trestu a uzná-li dozorčí rada, vyžádajíc si dříve posudek pedagogický i lékařský, že pro vadu vězně nelze očekávati dalších výsledků výchovných, že však také není svému okolí nebezpečný, může jej podmíněně propustiti, třeba tu nebyly ostatní podmínky pro to předepsané.

(3) Nečiní-li v případě uvedeném v odstavci (2) doba odbytého trestu aspoň jeho polovinu, je k podmíněnému propuštění potřebí jednomyslného usnesení dozorčí rady.

(4) Podmíněné propuštění budiž odvoláno také, ukáže-li se ve zkušebně době, že propuštěný je svému okolí nebezpečný.

Péče o propuštěné.

§ 22.

(1) Představený polepšovny učiní před každým propuštěním vězně v dohodě s dozorčí radou nebo s jejím členem k tomu určeným a po slyšení zákonného zástupu vězně včas vhodné kroky, aby propuštěný byl na svobodě řádně umístěn. Při tom má užíti podle možnosti pomoci některého sdružení nebo zařízení pro ochrannou péči o mládež.

(2) Nelze-li naprosto učiniti takové aniž jiné vhodné opatření včas a hrozí-li vážné nebezpečí, že by bez něho vězeň znova se octnut na scestí, může jej představený polepšovny v dohodě s dozorčí radou nebo s jejím členem k tomu určeným ponechati v ústavě po zcela krátkou dobu, nejdéle po čtrnáct dnů, je-li pravděpodobné, že se do této doby zlepší naděje na jeho opatření.

Dodatné rozhodování o ochranných opatřeních.

§ 23.

(1) Před každým propuštěním vězně z polepšovny rozhodne dozorčí rada podle výsledku výkonu trestu, má-li býti vězeň po propuštění dán pod ochranný dozor nebo do ochranné výchovy (§ 11 a 12).

(2) Před rozhodnutím budiž vyslechnut vězeň a jeho zákonný zástupce. Nebylo-li by možné vyslechnouti včas zákonného zástupce, budiž zřízen a vyslechnut obhájce (§ 44, odst. 3). To staniž se také, uzná-li to dozorčí rada účelným pro úspěšné hájení vězně.

§ 24.

(1) Nedošlo-li k výkonu ochranné výchovy do šesti měsíců od té doby, kdy byla pravoplatně nařízena, budiž o tom, zda se má vykonati, znova rozhodnuto podle ustanovení odstavce (2) až (6).

(2) Výkon ochranné výchovy budiž podmíněně odložen, není-li ho potřebí, hledíc na veškeré okolnosti případu, zejména na délku vykonaného trestu a na chování odsouzeného. Stane-li se tak, budiž určena zkušebná doba ne kratší než jeden rok a ne delší než tři léta a budiž nařízen ochranný dozor.

(3) Od výkonu ochranné výchovy budiž upuštěno, nelze-li hledíc na věk viníka a ostatní jeho poměry se nadíti, že její výkon do dvacátého prvního roku jeho věku bude míti výsledek.

(4) Činiti rozhodnutí uvedená v odstavci (1) až (3) přísluší soudu, který ochrannou výchovu nařídil; vykonával-li se však na viníku trest v polepšovně, přísluší rozhodnouti její dozorčí radě. Podle toho přísluší také soudu nebo dozorčí radě rozhodovati o tom, zdali se osvědčil viník, jehož ochranná výchova byla podmíněně odložena.

(5) Soud, který nařídil ochrannou výchovu, může v případě uvedeném v odstavci (2) od výkonu ochranné výchovy také vůbec upustiti; vykonával-li se však na viníku trest v polepšovně, budiž dříve slyšena její dozorčí rada.

(6) Má-li učiniti rozhodnutí uvedené v odstavci (1) až (5) soud, vyslechne odsouzeného, jeho zákonného zástupce, veřejného žalobce, obhájce a zástupce pomocného zařízení (§ 45). Přísluší-li rozhodovati dozorčí radě, platí ustanovení § 23, odst. (2), i tu.

Jak sluší posuzovati viníka po dokonaném osmnáctém roce za čin dříve spáchaný.

§ 25.

(1) Dokonal-li viník před zavedením trestního řízení nebo za jeho trvání osmnáctý rok svého věku, platí ustanovení této hlavy s úchylkami uvedenými v odstavci (2) až (5).

(2) Ochrannou výchovu nařídí soud, jen lze-li hledíc na věk viníka a ostatní jeho poměry se nadíti, že výkon ochranné výchovy do dokonaného dvacátého prvního roku bude míti výsledek. Nenařídí-li soud ochrannou výchovu a jsou-li tu zákonné podmínky pro výrok o zadržení v nucené pracovní kolonii nebo v donucovací pracovně, může soud učiniti takový výrok.

(3) Trest zavření uloží soud, jen když jde o osobu mravně nezkaženou a když je možné vykonati uložený trest neb aspoň značnější jeho část do dokonaného dvacátého prvního roku věku. Jinak uloží soud trest podle zákonů trestních; jeho délka řídí se však ustanovením § 8.

(4) Ustanovení § 6, odst. (1) a (2), a § 9, odst. (3) a (4), lze užíti jen, když viník v době vynesení rozsudku nedosáhl ještě devatenáctého roku věku.

(5) Soud odsuzující viníka pro trestný čin spáchaný před dokonaným osmnáctým rokem a zároveň pro sbíhající se s ním trestný čin spáchaný později, užije ustanovení této hlavy, i pokud jde o trestný čin posléze uvedený, náleží-li tento čin k příslušnosti okresního soudu a je-li trestný jen trestem peněžitým nebo trestem na svobodě, který není delší než trest stanovený zákonem na čin spáchaný před dokonaným osmnáctým rokem (§ 8). Jinak platí jak o trestném činu spáchaném před dokonaným osmnáctým rokem, tak o trestném činu, který byl spáchán později, ustanovení trestních zákonů; důvod vylučující trestnost podle § 2, odst. (2), a meze trestní sazby podle § 8 a 9 platí však pro čin spáchaný před dokonaným osmnáctým rokem i v tomto případě.

Promlčení trestního stíhání.

§ 26.

Není-li podle trestních zákonů doba, jejíž uplynutí se vyžaduje k promlčení trestního stíhání, kratší, činí u trestných činů spáchaných osobami mladistvými pět let, a jde-li o trestný čin, na který stanoví trestní zákony trest smrti nebo doživotní ztráty svobody, deset let.

Promlčení výkonu trestu.

§ 27.

(1) Promlčení vylučuje výkon trestu:

1. zní-li rozsudek na trest zavření delší než pět let, po uplynutí deseti let,

2. zní-li rozsudek na trest zavření pěti let nebo kratší nebo na jiný trest, po uplynutí pěti let, a byl-li takový trest uložen za čin, který je podle zákonů trestních přestupkem, po uplynutí dvou let.

(2) rest peněžitý uložený vedle trestu zavření promlčuje se spolu s trestem hlavním.

(3) Promlčení výkonu trestu se počíná dnem, kdy rozsudek nabyl právní moci.

(4) Do doby uvedené v odstavci (1) se nevčítá

1. doba, na kterou výkon trestu byl odložen, a to, byl-li viník odsouzen podmíněně, až do právní moci rozhodnutí, kterým výkon trestu byl nařízen;

2. doba, na kterou bylo povoleno spláceti peněžitý trest po částkách, pokud toto povolení nebylo pravoplatně odvoláno;

3. doba, po kterou po právní moci rozsudku trest nemůže býti vykonán z některého zákonného důvodu nebo proto, že odsouzený se zdržuje v cizině, jakož i doba, po kterou je vykonáván jiný trest na svobodě neb ochranná výchova v ústavě.

(5) Promlčení výkonu trestu se přerušuje jakýmkoliv opatřením soudu nebo příslušného úřadu, směřujícím k výkonu trestu a namířeným proti osobě odsouzeného, zejména pak tím, že odsouzený byl k tomu konci zatčen nebo vzat do vazby. Nové promlčení se počíná dnem takového opatření, a byl-li odsouzený zatčen nebo vzat do vazby, dnem, kdy výkon trestu nebo vazby byl přerušen. Byl-li odsouzený propuštěn podmíněně, počíná se nové promlčení teprve, když nabylo právní moci rozhodnutí, kterým propuštění bylo odvoláno.

HLAVA DRUHÁ.

O trestním řízení proti mladistvým.

Obecné ustanovení.

§ 28.

(1) Trestní řízení pro trestné činy spáchané osobami mladistvými řídí se podle ustanovení trestního řádu, pokud tento zákon nestanoví odchylek.

(2) Sbíhá-li se s trestným činem spáchaným před dokonaným osmnáctým rokem trestný čin spáchaný později, platí tyto odchylky toliko, když později spáchaný trestný čin je přestupek nebo přečin náležející k příslušnosti okresního soudu.

(3) Nedošlo-li k zahájení trestního řízení před dokonaným devatenáctým rokem, platí ustanovení trestního řádu.

Příslušnost.

§ 29.

(1) Příslušnost porotního a kmetského soudu je zpravidla (§ 41) vyloučena; na místo nich nastupuje senát mládeže (§ 30).

(2) Konati trestní řízení přísluší soudu, v jehož obvodě obviněný měl v době činu svůj stálý pobyt, a neměl-li v době činu na území republiky stálého porytu, soudu, v jehož obvodě se zdržuje. Náleželo-li by podle tohoto ustanovení konati trestní řízení několika soudům stejného oboru působnosti, je z nich příslušný ten, který učinil první opatření ve věci.

(3) Vyžaduje-li toho prospěch mladistvého neb účelnější provedení trestního řízení, může soud podle odstavce (2) příslušný věc postoupiti soudu, v jehož obvodě je příslušný soud poručenský, nebo soudu, v jehož obvodě má svůj stálý pobyt zákonný zástupce obviněného, nebo soudu místa spáchaného činu. O postoupení rozhodne vždy senát mládeže (§ 30), a je-li třeba neodkladného rozhodnutí, radní komora (žalobní senát).

(4) Soud, jemuž byla věc podle ustanovení odstavce (3) postoupena, stává se tím místně příslušným.

Senát mládeže, soudce mládeže a žalobce mládeže.

§ 30.

(1) V trestním řízení pro trestné činy spáchané osobami mladistvými rozhoduje u krajského soudu senát mládeže.

(2) Senátu mládeže přísluší rozhodovati také ve věcech přikázaných jinak odvolacímu senátu, a, není-li třeba neodkladného rozhodnutí, také ve věcech přikázaných jinak radní komoře (žalobnímu senátu).

(3) V senátě mládeže zasedají dva soudcové z povolání (soudcové mládeže), z nichž jeden předsedá, a jeden přísedící. Ve věcech, které by jinak náležely ku příslušnosti porotního soudu, koná se hlavní přelíčení před senátem mládeže, v němž zasedají dva soudcové mládeže a dva přísedící.

(4) Přísedící hlasují před soudci z povolání, a to věkem mladší napřed. Přísedící nemůže býti zpravodajem.

(5) O vyloučení a zamítání přísedících platí táž ustanovení jako o vyloučení a zamítání soudců ve věcech trestních.

(6) Přípravné řízení koná soudce mládeže; on poskytuje také právní pomoc v trestních věcech proti mladistvým. Soudce mládeže, který konal vyhledávání, je vyloučen z účasti na hlavním přelíčení toliko, když obviněný odporoval jeho účasti nejpozději po začátku hlavního přelíčení.

§ 31.

(1) Předsedu a členy senátu mládeže i jejich náhradníky ustanovuje ministr spravedlnosti, přihlížeje, pokud jde o přísedící, k návrhům příslušných ústředních organisací pro péči o mládež. Přísedící se ustanovují na dobu čtyř let; po uplynutí této doby mohou býti znovu ustanoveni. Soudcové mládeže nemají býti bez naléhavé potřeby měněni.

(2) Vrchní prokurátor ustanovuje také zvláštního státního zástupce pro trestné činy spáchané osobami mladistvými (žalobce mládeže) řídě se ustanovením § 33, odst. (1).

Soudce mládeže u okresního soudu.

§ 32.

(1) U okresních soudů, při kterých působí několik soudců, náleží trestní řízení pro trestné činy spáchané osobami mladistvými jednomu z nich jako soudci mládeže.

(2) Soudci mládeže u okresního soudu v sídle krajského soudu přísluší též konati trestní řízení pro takové trestné činy osob mladistvých, které náležej í k výlučné příslušnosti tohoto okresního soudu.

(3) Soudce mládeže nemá bez naléhavé potřeby býti měněn. Vykonává--li okresní soud také pravomoc ve věcech poručenských, má úkol soudce mládeže a soudce poručenského býti zpravidla spojen v jedné osobě.

(4) V trestních věcech mladistvých vydává okresní soud rozhodnutí a činí opatření jako soud mládeže.

Soudcové mládeže a přísedící.

§ 33.

(1) Soudci mládeže buďtež ustanovováni ti, kdož svými vlastnostmi a svou povahou se pro tento úřad zvláště hodí. Při jejich ustanovování budiž přihlédnuto také k jejich vzdělání odbornému, zejména pedagogickému, a k jejich dosavadní činnosti.

(2) Ustanovení odstavce (1) platí také o přísedících, kteří musí býti kromě toho způsobilí k úřadu porotce a znalí sociální péče o mládež. Osoby, které nemají býti povolávány k úřadu porotce, nemají býti ustanovovány přísedícími; to neplatí o profesorech středních škol a učitelích.

(3) Přijmouti a zastávati úřad přísedícího je občanskou povinností. Osoby, které jsou oprávněny odmítnouti úřad porotce, mohou odmítnouti i úřad přísedícího. Profesoři středních škol a učitelé nemohou z důvodu tohoto svého povolání odmítnouti úřad přísedícího.

(4) Vyjde-li později najevo, že přísedícím byla ustanovena osoba podle zákona nezpůsobilá nebo taková, která neměla býti k úřadu tomu ustanovena, nebo nastanou-li později okolnosti, které činí přísedícího k jeho úřadu nezpůsobilým nebo pro které by neměl býti k němu ustanoven, zprostí jej ministr spravedlnosti úřadu. To platí i tehdy, když úřad přísedícího bude odmítnut nebo přísedící se ho zřekne z důvodů, pro které tento úřad může býti odmítnut, nebo z jiných důvodů, které ministr spravedlnosti uzná za závažné.

§ 34.

(1) Každý přísedící vykoná před nastoupením svého úřadu do rukou presidenta soudu slib těmito slovy: "Slibuji, že se budu při svém rozhodování říditi jen zákonem, že budu hlasovati podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že zachovám přísnou mlčelivost o obsahu neveřejného jednání, porady a hlasování soudu."

(2) Nedostaví-li se přísedící k zasedání soudu, dostatečně se neomluvě, nebo poruší-li mlčelivost, může býti potrestán radní komorou (žalobním senátem) bez újmy dalšího trestního stíhání pořádkovou pokutou do 5.000 Kč nebo vězením do osmi dnů. Proti tomuto usnesení může potrestaný podati do osmi dnů stížnost, o které rozhodne vrchní soud, ačli radní komora (žalobní senát) sama trest nepromine.

(3) Poruší-li přísedící hrubě své povinnosti, může jej ministr spravedlnosti úřadu zbaviti.

(4) Náhrada, která přísluší přísedícím, bude ustanovena vládním nařízením.

Soustředění soudnictví nad mládeží.

§ 35.

(1) Vládním nařízením může býti ustanoveno, aby okresní soud vykonával soudní pravomoc v trestních věcech mladistvých také pro obvody jednoho nebo několika sousedních okresních soudů podřízených témuž krajskému soudu.

(2) U každého krajského soudu a okresního soudu v jeho sídle buďtež zřízena pro trestní věci mladistvých zvláštní oddělení těchto soudů, která mají společné označení: soud mládeže. Soudce mládeže u okresního soudu v sídle krajského soudu může býti, pokud není vyloučen, členem senátu mládeže u krajského soudu a může mu býti svěřen úkol konati vyhledávání.

(3) Obě oddělení uvedená v odstavci (2) buďtež umístěna v téže budově a podle možnosti místně oddělena od ostatních oddělení svých soudů tak, aby mladiství nepřicházeli do styků s provinilci staršími.

Přenesení pravomoci soudu poručenského.

§ 36.

Na okresní soud uvedený v § 35, odst. (1) a (2), mohou podle ustanovení o řízení ve věcech poručenských a opatrovnických býti přeneseny a jimi podle týchž ustanovení býti vykonávány péče

1. o osobu nezletilého, který byl odsouzen pro provinění (§ 3 a 5), leč by šlo o případ nevýznamný pro jeho mravní vývoj;

2. o osobu jeho nezletilého sourozence, kterému hrozí nebezpečí mravní zkázy nebo zpustnutí;

jakož i dozor na tyto osoby.

Podávání zpráv.

§ 37.

(1) O zahájení a výsledku trestního řízení proti mladistvému, o rozhodnutích o ochranných opatřeních (§ 4, odst. 2, § 23, 24 a 49), o uvěznění a propuštění mladistvého a o opatření uvedeném v § 5, odst. (4), má býti zpraven poručenský soud.

(2) Zjistí-li poručenský soud ze zpráv, které ho došly, nebo jinak, že proti témuž mladistvému se vede trestní řízení také u jiného soudu, má o tom zúčastněné soudy ihned zpraviti.

(3) O opatřeních a rozhodnutích uvedených v odstavci (1) mají býti zpraveni také otec nebo matka nebo zákonný zástupce obviněného, a to i tehdy, když nejde ó opatření nebo rozhodnutí, proti kterým mohou podati opravný prostředek.

(4) Považuje-li to soud za účelné, může uvědomiti o výsledku trestního řízení též správu školy, jejíž je mladistvý žákem, s upozorněním, že zpráva je důvěrná, jakož i toho, kdo nad mladistvým bděl, i když nejde o osobu uvedenou v odstavci (3).

(5) Propouští-li se nedospělý nebo mladistvý z vazby nebo z trestu, budiž odevzdán svému zákonnému zástupci neb osobě, která nad ním bděla nebo jest ochotná nad ním bdíti, nebo některému pomocnému zařízení pro soudní péči o mládež (§ 45). Takové zařízení budiž před propuštěním o něm včas zpraveno a to také tehdy, má-li býti propuštěný odevzdán někomu jinému než jemu.

Zjištění poměrů mladistvého.

§ 38.

(1) V trestním řízení buďtež včas a co nejdůkladněji zjištěny všechny osobní, rodinné i majetkové poměry mladistvého, jakož i všechny ostatní okolnosti důležité pro posouzení, jakého opatření má soud užíti (§ 5, odst. 3.). Zejména má soud si vyžádati zprávu soudu poručenského o těchto skutečnostech, jakož i o tom, zdali jsou tomuto soudu známy případy, ve kterých bylo upuštěno od potrestání mladistvého neb od jeho stíhání.

(2) Soud může vyslýchati jako osoby přezvědné i jako svědky osoby, jejichž výslech pokládá za žádoucí k zjištění poměrů mladistvého. Osoby, které pro svůj poměr k obviněnému jsou oprávněny odepříti svědectví, nemohou tak učiniti, jde-li o pouhé zjištění osobních, rodinných a majetkových poměrů mladistvého.

Lékařské ohledání.

§ 39.

Vznikne-li odůvodněná pochybnost o úplném duševním nebo tělesném zdraví mladistvého neb o jeho normálním vývoji, dá jej soud ohledati jedním nebo dvěma lékaři, podle potřeby a možnosti odborníky pro duševní nemoci mládeže.

Vazba.

§ 40.

(1) I když je tu zákonný důvod vazby, lze ji uvaliti jedině tehdy, když je jí nezbytně potřebí a jejího účelu nelze dosáhnouti jinak, zejména některým opatřením uvedeným v § 1, odst. (2).

(2) Ve vazbě budiž mladistvý, nedoporučuje-li se hledíc na jeho tělesný nebo duševní stav učiniti výjimku, oddělen od vyšetřovanců a vězňů starších než osmnáct let, každým způsobem však od osob, které by mohly míti na něho škodlivý vliv. Budiž postaráno o jeho stálé i účelné zaměstnání.

(3) Vazba může býti vykonávána také ve výchovně nebo v podobném ústavě veřejném nebo soukromém; zmocnění k tomu udílí ministr spravedlnosti.

(4) Tato ustanovení platí také o zatímním zajištění (zadržení).

(5) Předvádění a doprava mladistvých osob děje se podle možnosti způsobem nenápadným.

Spoluobvinění starší než osmnáct let.

§ 41.

(1) Je-li z činu obviněna také osoba starší než osmnáct let, budiž trestní řízení proti osobě mladistvé vyloučeno a konáno odděleně. Má-li však soud příslušný podle ustanovení trestního řádu za to, že jsou tu závažné důvody účelnosti pro konání řízení společného, předloží věc k rozhodnutí nadřízenému soudu, přípoje vyjádření soudu mládeže nebo, jde-li o krajský soud, vyjádření senátu mládeže.

(2) Jsou-li závažné důvody účelnosti pro konání řízení společného, může nadřízený soud naříditi, aby se konalo řízení společné, a to podle okolností případu buď před soudem příslušným pro osobu starší než osmnáct let, nebo nejde-li o věc náležející ku příslušnosti porotního soudu, před soudem příslušným pro trestné činy spáchané osobami mladistvými. Rozhodnouti o tom náleží u krajského soudu senátu mládeže.

(3) Koná-li se společné trestní řízení před soudem příslušným pro osobu starší než osmnáct let, budiž, i pokud jde o mladistvého, užito ustanovení trestního řádu s úchylkami uvedenými v § 37 až 40, 42, 44 až 46, 47, odst. (2) až (5), § 49 až 53. Ale naříditi výkon rozsudku a činiti veškerá další rozhodnutí a opatření po prohlášení rozsudku první stolice, náleží, pokud jde o odsouzeného mladistvého, senátu mládeže a jeho předsedovi a u okresního soudu soudci mládeže.

Upuštění od stíhání.

§ 42.

(1) Veřejný žalobce může upustiti od stíhání, je-li čin nepatrného významu a odsouzení neb i samo konání trestního řízení se nejeví účelným.

(2) Stalo-li se tak, nemá poškozený právo ujmouti se stíhání.

(3) Ustanovení § 37, odst. (1) až (3), platí i v tomto případě.

Zjednodušení řízení.

§ 43.

(1) V řízení proti mladistvým není vyšetřování. Za to buď mimo případy nepatrného významu provedeno soudcem vyhledávání. Bezpečnostní úřady a orgány smějí bez svolení soudu učiniti toliko zatíraná opatření.

(2) Místo obžalovacího spisu stačí návrh žalobcův, v němž budiž určitě uvedeno, čím a proti kterým zákonným ustanovením se mladistvý provinil. Řízení obžalovacího není.

Obhajování.

§ 44.

(1) Kromě případů uvedených v trestním řádě má míti obviněný obhájce vždy při hlavním přelíčení a při ústním líčení o opravném prostředku. Uzná-li to senát mládeže (soudce mládeže) účelným pro úspěšné hájení, může naříditi, aby obhájce byl zřízen již v řízení přípravném; to se má státi vždy, je-li obviněný ve vazbě.

(2) Nemá-li obviněný v případech uvedených v odstavci (1) obhájce, budiž mu zřízen soudem.

(3) Jde-li o čin náležející ku příslušnosti sborového soudu, musí pod zmatečností býti obhájcem osoba způsobilá k obhajování před krajskými soudy. V jiných případech může býti obhájcem také zákonný zástupce nebo, je-li to na prospěch mladistvého, ten, kdo nad ním bdí, nebo některý příslušník jeho rodiny nebo zástupce pomocného zařízení pro soudní péči o mládež (§ 45). Obhájcem nemůže však býti osoba, jež se zúčastnila trestného činu. (4) Osoby, které mají býti vyslechnuty toliko o poměrech mladistvého, nejsou vyloučeny z obhajování.