Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1930.
III. volební období	3. zasedání

823.

Zpráva

ústavně-právního výboru

o vládním návrhu (tisk 539) zákona

o trestním soudnictví nad mládeží.

1. Vládní návrh zákona o trestním soudnictví nad mládeží zabývá se otázkou, jak naložiti s osobami, které se dopustily trestného činu dříve, nežli dokonaly 18. rok svého věku.

Jako v různých jiných oborech, tak také v oboru trestního soudnictví nad mládeží nemáme jednotného právního řádu, jenž by platil pro celý obvod státu.

V zemích historických platí dosud nezměněně bývalé právo rakouské.

Podle tohoto práva je vyloučena trestní odpovědnost vůbec u dětí, tj. osob, které se dopustily trestného činu dříve, nežli dokonaly 10. rok svého věku. Osoby, které se dopustily činu trestného po tom, kdy dovršily 10., ale nedosáhly ještě 14. roku, jsou trestně odpovědny toliko za zločiny, které se u nich trestají jako přestupky nedospělých. Osoby starší jsou trestně odpovědny v plném rozsahu.

Trestní soudce může po odročeném hlavním líčení vynésti jen rozsudek osvobozující nebo odsuzující k trestu. Při odsouzení může býti v určitých případech vyslovena přípustnost dodání do polepšovny nebo postavení pod policejní dozor. Jiných možností trestní soudce nemá.

Nedospělým lze za přestupek nedospělých uložiti jen trest zavření na odděleném místě od jednoho dne do šesti měsíců, mladistvým může býti uložen kterýkoli jiný trest určený též pro osoby dospělé, tedy těžký žalář, těžké vězení, vězení, peněžitý trest mimo trest smrti a doživotní žalář, na jejichž místě u osob mladších 20 let nastupuje trest těžkého žaláře od 10 do 20 let. Toliko při trestných činech proti životu ústavních činitelů může býti osobám starším 18 let uložen doživotní žalář.

Tresty zavření vykonávají se na odděleném místě v soudních věznicích; mohou býti však vykonávány také v polepšovně, ve výchovně nebo útulku soukromých dobročinných společností. Tresty na svobodě uložené osobám mladistvým vykonávají se v soudní věznici neb v trestnici.

Podstatně odchylná ustanovení obsahuje právo uherské, platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi.

Zde nejsou děti do 12. roku vůbec trestně odpovědny. Mladiství, tj. ti, kteří v době činu překročili 12. rok svého věku, ale nedokonali ještě 18. roku, nemohou býti činěni odpovědnými, když nebyli rozumově a mravně dosti vyvinuti, aby mohli býti trestáni.

Soudnictví nad mladistvými vykonávají soudy mladistvých, zřízené u sborových soudů první stolice, po případě u některých okresních soudů, soudcovský úřad u soudů mladistvých vykonává samosoudce, jmenovaný ministrem spravedlnosti na tři léta. Vedle toho jsou u sborových soudů první stolice sestaveny zvláštní senáty mladistvých, jimž přísluší rozhodovati ve II. stolici o opravných prostředcích proti rozhodnutím soudů mládeže a souditi některé těžké zločiny mladistvých a to i místo poroty.

Tento soud může ihned učiniti různá ochranná opatření, zejména odstraniti mladistvého pachatele z jeho dosavadního okolí a svěřiti ho dočasně třetí spolehlivé osobě nebo instituci, nebo dáti ho zajistiti v soudní věznici, ovšem odděleně od uvězněných jiných osob, které by ohrožovaly jeho mravnost.

Soud mládeže má značný výběr v opatřeních výchovných a trestech, které může naříditi nebo uložiti. Užije takového opatření, které se jeví se stanoviska budoucího chování a mravního vývoje mladistvého žádoucím. Vedle trestu na svobodě nebo trestu peněžitého může soud mládeže dáti mladistvému provinilci důtku, může naříditi jeho domácí potrestání nebo potrestání školní nebo disciplinární, může ho dáti pod dozor nebo naříditi jeho polepšovací výchovu.

Jak patrno, převládá v právu uherském, pocházejícím ovšem už z r. 1913, v soudnictví nad mládeží intence výchovná nad intencí trestní.

2. V praxi rozdíly obou soustav právních nebyly tak zřejmy, jak by vyplývaly ze znění zákonných ustanovení.

Již v Rakousku snažila se justiční správa zmírniti strohé ustanovení zákona ve smyslu názorů, které o soudnictví nad mládeží nabyly vrchu na celém světě; hleděla zejména způsob výkonu trestu opraviti tak, aby jim mladistvý pachatel byl vychován v řádného člena společnosti.

Praxe soudní pak zejména u mladistvých pachatelů používala zákona č. 562. z r. 1919 o podmíněném odsouzení rozsáhlou měrou. Nedospělým bylo podmíněné odsouzení přiznáváno takřka vždycky (v 85 až 95% případů), rovněž tak mladistvým dosud zachovalým (v 70 - 80%). Tento postup se velmi dobře osvědčil, neboť bylo odvoláno jenom 10% podmíněných odsouzení.

Na druhé straně dobrý zákon uherský nenalezl mnohdy lidí, kteří by jej byli prováděli v jeho duchu a neopatřil vždy zařízení, bez nichž zůstává jen na papíře.

3. Přes to tedy, že praxe v obou polovinách republiky není tak příkře rozdílná jako zákon, je třeba - jako v jiných oborech práva - unifikace právních předpisů. Při odpovědi na otázku, které právní soustavě pak má se unifikovaná úprava spíše přiblížiti, nebyl by nikdo na pochybách, že se musí přiblížiti spíše právu uherskému.

Avšak ani právo uherské, třeba značně pokročilé na svou dobu, nevyhovuje už dnes potřebám, jak byly zjištěny podrobným studiem této otázky na celém světě po válce.

Postupem doby podle definice prof. Kallaba, obsažené v jeho článku: "Základní problémy trestního soudnictví nad mládeží" uveřejněném ve Vědecké ročence právnické fakulty Masarykovy university v Brně r. 1929 a posuzujícím tuto osnovu - "myšlenka odplatného trestu ustoupila myšlence účelného nakládání mladistvým provinilcem; jde o dobudování soustavy vrchnoporučenského soudnictví po případě soustavy opatření správních". Nabylo půdy přesvědčení, že společnost poslouží svým zájmům lépe, když zachrání pro sebe člověka, i když se tak stane za cenu, že nevychutná odplaty za spáchaný čin trestný, nežli provede-li za tento čin odplatu a zatvrdí pachatele v zapřísáhlého svého nepřítele.

4. Tomuto účelu slouží osnova zákona v trestním soudnictví nad mládeží. Osnova zákona vztahuje se na osoby nedospělé a mladistvé.

Za osoby nedospělé prohlašuje osnova osoby, které v době spáchaného činu nedovršily 14. roku svého věku, za mladistvé pak osoby, které v době spáchaného činu dovršily sice 14. rok, ale nedovršily osmnáctého roku.

Nedospělé osoby jsou osnovou prohlášeny za neodpovědné podle trestních zákonů. V literatuře vznikla otázka, zda-li hranice absolutní odpovědnosti má býti posunuta k dovršenému 12. nebo 14. roku. Jak již uvedeno, právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi rozhodlo se pro 12. rok. Pro tuto věkovou hranici vyslovuje se také Dr. Drbohlav v práci, která o tomto thematě byla předložena třetímu sjezdu právníků československých v Bratislavě tohoto roku. Jistě lze právem tvrditi, že podle různých okolností "mohou se i u mladistvého ještě 14. roku nedosáhnuvšího vyvinouti již takové duševní schopnosti, že není pochybnosti, že chápe, nahlíží a rozpoznává, že svým činem porušuje právní statky lidské společnosti, že páše bezpráví, zlo" (Dr. Drbohlav). Jistě by se tedy pro jednotlivé případy dala hranice absolutní neodpovědnosti snížiti na 12 let.

Výbor však projevil souhlas s osnovou, stanovící tuto hranici na 14 let, jednak vzhledem ke známé skutečnosti, že na většinu trestních případů nelze aplikovati poznání právě citované, hlavně však proto, že skoro všechny novější zákony o trestání mladistvých provinilců - shodujíce se s požadavky teorie (na př. usnesením německého sjezdu právníků z r. 1904) - vycházejí při stanovení trestní odpovědnosti za trestné činy se stanoviska, že odpovědnost počíná teprve dovršeným 14. rokem a výbor považuje za účelno, aby se naše zákonodárství neodchylovalo od obecného proudu evropského zákonodárství, kde toho není nezbytně zapotřebí.

5. Osnova se snaží, dáti řízení trestnímu nad mladistvými ráz odlišný od normálního řízení trestního, aby už z řízení bylo patrno, že účelem nové úpravy jest, co nejméně trestati, co nejvíce vychovávati. Už název trestného činu, spáchaného ve věku mladistvém, to naznačuje. Osnova odstraňuje běžné názvy zločinu, přečinu a přestupku a nazývá tento trestný čin povšechně proviněním. Řízení pak o tomto provinění podobá se více řízení nespornému, než-li skutečnému řízení trestnímu.

Řízením trestním není pověřiti soud, v jehož obvodě trestný čin byl spáchán - jak nařizuje trestní řád - nýbrž soud, v jehož obvodě obviněný měl stálý pobyt v době činu aneb aspoň, v jehož obvodě se zdržuje. Příslušnost soudu odděluje se tedy od skutku a připíná se k osobě, to znamená, že soud trestní se tu přibližuje soudu poručenskému, jímž jest ve veliké většině případů soud pobytu obviněného.

Trestní řízení nad mladistvými přenáší osnova na "soudy mládeže" odnímajíc už názvem tomuto soudu běžný ráz soudu trestního. Soudnictvím nad mládeží mají pak býti zaměstnáni soudcové zvláště pro tento úřad kvalifikovaní. Osnova reprodukuje v důvodové zprávě názor dosti běžný v naší veřejnosti, že by se pro tento úřad soudců mládeže hodily mimořádně dobře ženy. Má se za to, že by to byl obor, v němž by vstup žen do soudcovské služby byl nejsnadnější. Výbor soudí, že sotva bude lze souhlasiti s tímto názorem jako zásadou. Ať sebe mírněji posuzujeme provinění osoby mladistvé, zůstává skutečností, že trestný čin byl ve velkém počtu případů spáchán proto, že pachatel neměl - obyčejně z důvodů sociálních a hospodářských - dostatečné výchovy, dostatečného vedení a dozoru. Tyto nedostatky mají býti do jisté míry paralysovány už trestním řízením a opatřeními provedenými v důsledcích jeho. K tomu je však třeba, aby soudce měl nejen velké zkušenosti a aby měl sám vnitřní vztah ku práci, kterou koná, nýbrž aby měl také dostatečnou autoritu, která aby byla mladistvým provinilcem uznávána od samého počátku. Je snad možno litovati toho, že takovou autoritou oproti dítěti - a ovšem zejména oproti mladistvému, jenž byl schopen dopustiti se trestného činu - není pravidelně žena, ale s touto skutečností je nutno počítati. Proto nelze podporovati názor, že by soudnictví mládeže mělo býti do jisté míry vyhraženo ženám. Velmi vítána bude ovšem součinnost žen v senátech mládeže, po případě v dozorčích radách, o nichž bude dále řeč.

Soudnictví nad mladistvými provinilci bude vykonávati u okresních soudů samosoudce, pokud možno soudce, jemuž je přidělena agenda poručenská, u sborových soudů pak senát mládeže, v němž zasedají dva soudcové z povolání a laický přísedící, jmenovaný k návrhu ústředních organisací pro péči o mládež. Osnově záleží na tom, aby se osoby, pověřené těmito úkoly, často nestřídaly, aby srostly se svou prací. Proto výbor prodlužuje jejich funkční dobu s navrhovaných tří let na čtyři léta, přihlížeje ostatně k tomu, že naše zákony sociální od převratu důsledně stanoví funkční období na čtyři léta; a projednávaná osnova je svým rázem zákonem sociálního druhu.

Soud mládeže musí býti ve stálém styku nejenom s poručenským soudem provinilcovým, nýbrž i se zákonným zástupcem jeho, případně se správou školy, hlavně však se sdruženími a zařízeními pro péči o mládež, jichž součinnosti použije a jimž opět o své činnosti v konkrétních případech podává zprávy.

Tato zařízení vzniklá původně z osobní iniciativy jednotlivců, nabývala čím dále tím většího významu. Po převratě byly jim svěřovány veřejnou správou různé úkoly v oboru péče o mládež, v této osnově stává se pak toto zařízení jedním z pilířů výchovné organisace mládeže mravně vadné.

6. Účelem úchylek od platného právního řádu, které až dosud byly uvedeny, jest však pouze připraviti půdu úchylkám v rozsahu a způsobu trestání a úchylkám ve výkonu trestu.

Uzná-li soud mladistvého provinilce vinným, nemusí ho odsouditi, nýbrž může upustiti od potrestání, ponechati jeho potrestání rodině nebo škole nebo dáti mu důtku.

Odsoudí-li ho, může tak učiniti podmíněně, při čemž osnova stanoví v § 7 příznivější podmínky pro podmíněné odsouzení nežli zákon č. 562 z r. 1919, nebo nepodmíněně. Trestem vězení je však vždy pouze trest zavření bez jakéhokoli zostření; § 8. stanoví pak, pokud jde o výši trestu, podstatné zmírňovací úchylky od platného práva.

Ať však soudce mládeže rozhodne jakkoli, vždy může naříditi opatření výchovná, totiž ochranný dozor a ochrannou výchovu a to buď rodinnou nebo ústavní. Tato opatření jsou neurčitého trvání a potrvají tak dlouho, pokud toho vyžaduje polepšení mladistvého. Jako nejzazší mez jejich trvání stanoví osnova věk 21 let, tedy dosažení zletilosti, majíc za to, že nedosáhlo-li se nápravy mladistvého do jeho zletilosti, nelze čekati, že by bylo možno dosíci jí později.

Při této příležitosti dlužno upozorniti, že osnova jde hned v § 1. dále, nežli by vyplývalo z názvu zákona, připouštějíc, aby ochranný dozor nebo ochranná výchova a jiná potřebná opatření byla zavedena i tenkrát, nebyl-li vůbec spáchán trestný čin, přesvědčí-li se soud, že je takového opatření zapotřebí v zájmu ohroženého nedospělého nebo mladistvého (§ 4.). Ovšem tu zakročuje soud poručenský, jenž může taková opatření zaříditi také tenkrát, byl-li obžalovaný mladistvý zproštěn, bylo-li trestní řízení proti němu zastaveno nebo od stíháni upuštěno (§ 4).

Osnova obsahuje podrobné předpisy o tom, jak má býti vykonáván trest zavření, aby bylo dosaženo účelu polepšení, k němuž celá osnova směřuje. Jde hlavně o to, aby mladiství odsouzenci byli odděleni od vězňů dospělých. Toho se namnoze dociluje už nyní v zařízení vězeňském, takže nebude k tomu třeba nových zařízení a nových nákladů.

Trest zavření delší než šest měsíců se vykonává podle § 13 v polepšovně; dozor na výkon trestu vykonává dozorčí rada (§ 16), jejíž předsedou je komisař soudce, členy pak jeden funkcionář státního zastupitelství a dva přísedící, jmenovaní ministrem spravedlnosti, jenž vyslechl ústřední organisace pro dobrovolnou péči o mládež.

Od této součinnosti živlu laického zkušeného v práci sociální, jenž se v cizině značně osvědčil, slibuje si i naše osnova velmi mnoho.

7. Slabinou zákona, jenž s hlediska legistické techniky i po stránce jazykové je zpracován mimořádně dobře, jest však, že neobsahuje ustanovení o tom, jak bude prováděn ochranný dozor a ochranná výchova. Tato úprava je vyhrazena jinému zákonu, na němž pracuje ministerstvo sociální péče.

Ministerstvo sociální péče zabývalo se již dříve touto otázkou. Její řešení však jest ve velmi úzké souvislosti s organisací veřejné správy, protože instituce veřejné správy vydržují instituce ochranného dozoru a ochranné výchovy. Nebylo možno rozhodnouti, kterým orgánům veřejné správy má býti tento úkol svěřen, kdyžtě hned po převratu počalo se jednati o zavedení župního zřízení a sotva toto zřízení bylo uzákoněno, začalo se mluviti o potřebě jeho změny, že by pak nynější stav byl posledním slovem při odpovědi na danou otázku lze sotva očekávati. Očekávané změny zdržovaly až dosud ministerstvo sociální péče ve zpracovaní zákona o ochranném dozoru a ochranné výchově. Nyní však, kdy uzákonění osnovy zákona o trestním soudnictví nad mládeží vyvolalo nutnost druhého zákona, lze podle informace dané ministerstvem sociální péče očekávati předložení příslušné osnovy v brzké době. Ministerstvo totiž vypracovalo již osnovu a předložilo ji k vyjádření institucím pro péči o mládež. Tato vyjádření právě došla a byla zpracována. Ministerstvo sociální péče zašle nyní osnovu jednotlivým ministerstvům k normálnímu připomínkovému řízení.

Přes to však, že dnes této druhé osnovy ještě nemáme, jistě nikomu nenapadne, abychom čekali s projednáním osnovy, jež je nám předložena, až do vypracování osnovy druhé. Neboť předložená osnova obsahuje řadu ustanovení zásadní důležitosti, které se dají provésti už nyní, dokud ještě nemáme zákona o ochranném dozoru a ochranné výchově.

8. K závěru je nutno upozorniti, že otázkami, jimiž se zabývá osnova, zaměstnával se mezinárodní sjezd pro trestní právo a trestnictví, jenž se právě koncem srpna t. r. konal v poslanecké sněmovně v Praze.

Sjezd ten schválil po referátu p. prof. Kallaba a po velmi podrobné debatě v příslušné komisi, jíž se súčastnila řada vynikajících odborníků k otázkám: "Jak mají býti složeny soudy mládeže? Jak jest organisovati pomocnou službu" tuto resoluci:

"Instance, jež jest povolána, aby rozhodovala o deliktech spáchaných mladistvými, ať je to orgán soudní či nikoli, musí býti stůj co stůj odlišná od orgánu, který soudí osoby dospělé a musí býti svěřena osobám kvalifikovaným znalostí mládeže a prodchnutým myšlenkou ochrany.

Soud mládeže má sestávati pokud možno z jednoho soudce specialisovaného ve zločinnosti mladistvých anebo použíti přísedících, za něž jest voliti hlavně lékaře, pedagogy a sociální pracovníky. Součinnost žen ať jako soudcův, ať jako přísedících v rozsahu co největším jest doporučiti.

Velmi podrobně jest prozkoumati události předběžné, sociální prostředí a charakter mladistvého, aby soud zjednat si jasno, jakých prostředků použíti, při tomto zkoumání jest použíti co nejvíce součinnosti znalců psychiatrů a pedagogů a pomoci sociální služby.

Pomocné služby u soudů mládeže je svěřiti osobám, které se pro tyto služby odborně připravily a chtějí se tomuto úkolu věnovati trvale.

Součinnost dobrovolných pracovníků je velmi žádoucna, musí však býti řízena odborníky.

Tyto služby mají vykonávati činnost preventivní i léčebnou před řízením soudním, za něho i po vydání rozsudku.

Aby byla usnadněna zkoumání lékařská a fysiopsychologická, sjezd doporučuje, aby byly zřízeny zvláštní pozorovací stanice mladistvých a byly dány k disposici soudu.

Rovněž jest zříditi zvláštní ústavy, aby byl zabezpečen výkon opatření, jež soud nařídil; soud musí míti možnost bdíti nad výkonem, měniti opatření nebo je odvolati ať již podmíněně nebo definitivně".

Jak patrno, pohybuje se naše osnova ve svých základních liniích v rámci myšlenek, jež vyjádřili na pražském sjezdě vynikající odborníci.

Výbor ústavně-právní neváhá proto doporučiti poslanecké sněmovně schválení osnovy.

V podrobnostech je nutno upozorniti na některé změny, které výbor provedl na vládním návrhu.

§ 1.

V důvodové zprávě k vládnímu návrhu byla uvedeno, že osnova nezamýšlí zaváděti tělesné tresty pro nedospělé jako opatření soudní. Aby tento úmysl byl zřejmě vysloven také v zákoně, byla vsunuta do odst. 2. slova "nikoliv však tělesně".

Vládní návrh připouštěl umístění nedospělého v jiné rodině nebo jeho odevzdání do léčebného nebo jiného vhodného ústavu pouze v tom případě, kdyby byla zabezpečena možnost provedení takového opatření, zejména náhrada útrat s tím spojených. Ústavně právní výbor se obával; že by úvahy o náhradě útrat mnohdy zatlačovaly ohledy výchovné, k nimž zákon má směřovati a proto škrtl toto omezení.

Vládní návrh nařizuje obligatorně ochranou výchovu nedospělého staršího než 12 let ve výchovně, dopustil-li se nedospělý činu, na který zákon stanoví trest smrti nebo doživotní ztrátu svobody. Podle tohoto ustanovení bylo by pak naložiti s nedospělým i tenkráte, kdyby byl duševně chorý a kdyby tedy ochranná výchova ve výchovně nezbytně se minula účinkem, ba byla-li by na překážku správě výchovny. Proto výbor doplnil vládní návrh v tom směru, že připouští umístění takového nedospělého v léčebném ústavě, vyžaduje-li toho zdravotní stav nedospělého.

§ 2.

V odborném tisku bylo vytýkáno vládnímu návrhu, že směšuje případy nepříčetnosti s případy zaostalosti a bylo poukazováno k tomu, že není zapotřebí, aby v tomto specielním zákoně bylo opakováno co podle všeobecného zákona trestního jest platné.

Rovněž bylo vytýkáno, že vyloučení trestnosti z jiných důvodů, nežli je značná zaostalost mladistvého, by bylo příliš nejasné. Proto výbor ponechal v tomto ustanovení jako důvod vyloučení trestnosti pouze značnou zaostalost, vypustil důvody vylučující všeobecně příčetnost a přenesl "jiné zvláštní důvody", jimiž vládní návrh myslil hlavně odůvodněnou neznalost právních předpisů, do § 6, jenž zmocňuje soud, aby v případě odsouzení mladistvého upustil od potrestání.

§ 4.

V odborné kritice vládního návrhu bylo vytknuto, že podle slovného znění § 4 odst. 1. v souvislosti s § 1, odst. 3. by se mohlo státi, že by opatření proti nezletilému byla přísnější, nežli proti sproštěnému mladistvému. Proto výbor novou stylisací odst. 1. odstranil tuto závadu.

V odst. 2. jest již řeč o soudci vyšetřujícím. O vyšetřujícím soudci mládeže jednaly §§ 30 a 31 vl. návrhu. Ústavně právní výbor odstranil vyšetřujícího soudce z celého řízení trestního proti mladistvým, takže bylo nutno zaměniti již v § 4 vyšetřujícího soudce za soudce konajícího vyhledávání.

§ 6.

Proti ustanovení odst. 2., podle kterého soud mohl na místě trestu dáti odsouzeného mladistvého střežiti v příhodné místnosti u soudu mezi 8 - 20 hod. po 3 - 12 hodin, byly předneseny četné námitky. Především bylo namítáno, že mladistvý bude vydán podstatnému nebezpečí, bude-li od soudu propuštěn po 20 hodině, zejména bude-li soud poněkud vzdálen od místa pobytu mladistvého. Mimo to bylo poukazováno k tomu, že u soudu nebude ani příhodné místnosti, ve které by mladistvý měl býti střežen, když zákon výslovně vylučuje věznici; konečně byly vyslovovány pochybnosti, zda-li soud bude míti dosti personálu, aby mohl mladistvého střežiti.

Z těchto důvodů ústavně právní výbor škrtl toto ustanovení v § 6 a přenesl je ve formě vyhovující uvedeným námitkám do § 9, odst. 4., podle kterého soud může použíti tohoto opatření, jako výjimečného případu, ukáže-li se peněžitý trest nedobytným.

§ 7.

Přes to, že byly v odborné literatuře vyslovovány pochybnosti, mají-li býti ustanovení zákona o podmíněném odsouzení a o podmíněném propuštění zmírněna, zachoval výbor všechny zmírňující účinky, obsažené ve vládním návrhu. Zmírnil dokonce ještě dále tato ustanovení, připustiv podmíněné odsouzení i tenkrát, byl-li uložen trest nepřevyšující 3 roky oproti 2 letům obsaženým ve vládním návrhu.

§ 9.

Rovněž o účelnosti peněžitého trestu oproti mladistvým byl spor. Význam tohoto trestu byl pak v kritikách vládního návrhu posuzován zcela diametrálně: jedni měli za to, že peněžitý trest jest privilegiem bohatých, poněvadž peněžitý trest chudému mladistvému nebude ukládán; jiní naproti tomu soudili, že toto ustanovení představuje privilegium chudých, poněvadž osnova vylučovala náhradní trest na svobodě pro případ nedobytnosti trestu peněžitého.

Chtěje čeliti oběma těmto námitkám, doplnil výbor § 9 ustanovením, že k zaplacení peněžitého trestu může býti povolena lhůta 1 roku a může býti povoleno splácení jeho, takže možno uložiti takový trest i chudému mladistvému; nedobytnost pak peněžitého trestu doplnil výbor ustanovením, jež přenesl z § 6, jak o tom byla již shora řeč.

§ 10.

Vládní návrh zakazoval z důvodů uvedených v důvodové zprávě uveřejňování rozsudků proti mladistvým odsouzeným. Ve výboru bylo namítnuto, že na uveřejnění rozsudku má mnohdy třetí osoba zvláštní zájem, zejména jde-li o delikty spáchané tiskem. Byla dokonce vyslovena obava, že by osoby mladistvé mohly býti označovány ať právem, ať neprávem původci inkriminovaných tiskopisů a že by postižené osobě nedostalo se ve veřejnosti zadostiučinění, i kdyby mladistvý původce byl odsouzen. Proto výbor pojal do § 10 ustanovení, že rozsudek proti mladistvému může býti uveřejněn, má-li jím býti poskytnuto zadostiučinění osobě soukromé.

Odstavec 2., připouštějící vypovědění nebo vyhoštění mladistvého cizince z celé republiky, byl zmírněn dodatkem výboru, že soud musí při tom dbáti, aby tímto opatřením nebyl mladistvý vydán v nebezpečí zpustnutí.

§ 11.

Ti, kdož odmítali vládní návrh zásadně, opírali toto svoje stanovisko o tvrzení, že § 11 připouští, aby dítě bylo odňato vlastní rodině z důvodů politických a aby bylo dáno na vychování do prostředí přímo nepřátelského.

Této obavě čelí ústavně právní výbor tím, že vsunuje od § 11 nový odstavec, podle kterého politické, národní, sociální nebo náboženské smýšlení mladistvého nebo jeho rodiny, anebo způsob výchovy jeho po této stránce nemůže býti důvodem, aby se nařídil ochranný dozor.

§ 16.

Celý ráz nového zákona má základ sociálně-politický. Chtěje přiblížiti tento zákon i zevně zákonodárství sociálně-politickému, výbor rozšířil funkční dobu členů dozorčí rady - a v dalších ustanoveních také funkční dobu přísedících senátu mládeže (§ 31) - ze tří na čtyři léta.

Podle vládního návrhu měl ministr spravedlnosti vyslechnouti příslušný zemský výbor nežli jmenoval přísedící dozorčí rady. Ústavně-právní výbor se přesvědčil, že zemský výbor nemá s kvalifikací člena dozorčí rady nic co činiti. Proto sprostil ministra spravedlnosti této povinnosti.

Při jednání výboru bylo navrženo, aby dozorčí rada byla rozšířena o další 2 laické přísedící. Výbor se nepřiklonil k tomuto návrhu, uváživ, že dozorčí rada, bude-li chtíti plniti svoje úkoly podle § 17 a jiných, bude nucena, aby se častěji scházela.

Její schopnost usnášeti se byla by menší, kdyby čítala více členů, nehledíc ani k tomu, že bude jistě nutno odměňovati členy dozorčí rady za účast při schůzích a větší počet členů by značně zatížil státní pokladnu.

Formule slibu člena dozorčí rady byla podobně jako formule slibu přísedícího senátu mládeže (§ 34) přizpůsobena obvyklé formuli.

Z důvodů, které budou vyloženy u § 70, svěřil výbor ministru spravedlnosti přímo agendu, která v těchto ustanoveních vládního návrhu byla ponechávána presidentům vrchních soudů. Proto bylo nutno v odstavci 6. vypustiti poukaz na presidenty vrchních soudů.

§ 17.

Poněvadž chystaná osnova nového trestního řádu ustanovuje, že přísedící věkem mladší hlasuje před přísedícím starším, aby jím nebyl ovlivňován, bylo obdobné ustanovení pojato i do § 17 a dále také do § 30, aby se tento specielní zákon v takové podrobnosti nelišil od zákona hlavního.

§ 18.

Ve výboru bylo navrhováno, aby představenému polepšovny bylo odňato právo použíti trestu samovazby jako trestu kárného. Justiční správa poukazovala však k tomu, že mnohdy bude třeba okamžitého zakročení kárného a zejména odloučení vězňova od ostatních spoluvězňů, takže nelze upustiti od tohoto oprávnění představeného. Nicméně souhlasila s omezením tohoto práva, takže odst 1. byl přiměřeně zmírněn.

§ 18 obsahoval ještě ustanovení v odst. 6., že neplatí, když čin uvězněného mladistvého vyjde najevo až po propuštění. Výbor vypustil toto ustanovení, považuje je za samozřejmé.

§ 21.

Výbor použil běžného termínu "úchylní", nechtěje v tomto specielním zákoně zaváděti novou terminologii.

Značný rozpor v názorech projevil se při jednání o ustanovení odst. 2., podle kterého může býti úchylný vězeň podmíněně propuštěn za podmínek tam uvedených, zejména, když si odbyl polovici trestu. Bylo namítáno, že po zavření 6-měsíčním mohou si zúčastnění činitelé, totiž dozorčí rada, pedagog a lékař učiniti již jasný obraz, zdali držení takového vězně má ještě smysl, zejména, zdali lze očekávati výchovných výsledků a že tedy není zapotřebí, aby bylo vyčkáváno ještě až si odpyká polovici trestu, po případě několikaletého. Justiční správa však obávala se špatného dojmu ve veřejnosti, jaký by velmi brzké propuštění takového vězně pravděpodobně vyvolalo, kdyžtě není možno vysvětlovati podrobně jeho úchylnost.

Ústavně-právní výbor, oceniv vývody obou stran, připustil podmíněné propuštění i v případě, když si úchylný vězeň neodbyl polovici trestu; vyžaduje však, aby se na tom usnesla dozorčí rada jednomyslně. Dozorčí rada, skládající se podle § 16 ze soudce jako předsedy, člena státního zastupitelství a dvou přísedících, bude přihlížeti ke všem hlediskům, jež by tu přicházela v úvahu. Když pak se jednomyslně usnese na podmíněném propuštění úchylného vězně, vzala jistě v úvahu také vliv tohoto propuštění na veřejné mínění.

Nový odstavec 4. připouští odvolání podmíněného propuštění, odpadla-li jedna z hlavních podmínek jeho, totiž ukáže-li se ve zkušební době, že propuštěný jest svému okolí nebezpečný.

§ 23.

Rozhodnutí o tom, má-li býti vězeň po propuštění dán pod ochranný dozor, nebo do ochranné výchovy, jest příliš dalekosáhlé, než aby byl výboru stačil pouze obligatorní výslech vězně samotného. - Výbor proto doplnil vládní návrh ustanovením, že musí býti vyslechnut před rozhodnutím také zákonný zástupce vězňův, po případě obhájce, nebylo-li by možné vyslechnouti zákonného zástupce včas. Nemá-li vězeň obhájce, jest mu ho zříditi.

§ 25.

Závěrečná věta vyžadovala přesnější stylisace.

§ 27.

V bodě 2. odst. 1. byla promlčecí lhůta pro výkon trestu prodloužena z 1 roku na 2 léta.

V bodě 3. odst. 4. bylo nově ustanoveno, že do promlčecí doby nezapočítává se doba, po kterou se odsouzený zdržuje v cizině, poněvadž po tu dobu nebylo možno výkon trestu na něm vykonati.

V § 28

podávajícím obecné ustanovení o trestním řízení proti mladistvým provedl ústavněprávní výbor systematickou změna, spočívající v tom, že sloučil v odst. 2. ustanovení, týkající se řízení v případech souběhu trestných činů, spáchaných před 18. rokem a po 18. roce. Tím se dikce osnovy zjednodušila. Věcnou změnu třeba spatřovati v tom, že ústavně-právní výbor škrtl ustanovení, podle něhož ustanovení trestního řádu měla platiti také v tom případě, když řízení bylo sice zahájeno po dokonaném 19. roce, avšak rozsudek I. stolice nebyl vynesen před dokonaným 20. rokem. Podle názoru ústavně-právního výboru vedlo by podobné ustanovení ke komplikacím, jak pokud jde o příslušnost soudu, tak i pokud jde o pokračování v řízení již zavedeném.

§ 29

byl doplněn ustanovením o místní příslušnosti v případech, když by důvody příslušnosti mluvily pro příslušnost několika soudů stejného oboru působnosti, jak by tomu bylo tehdy, když v téže trestní věci je obviněno několik mladistvých. Vládní návrh o tom neustanovoval ničeho, ačkoliv ustanovení takové jeví se potřebným, poněvadž místo pobytu může býti u každého z obviněných různé.

Také odst. 3. tohoto paragrafu byl změněn potud, že rozhodovati o postoupení bylo svěřeno vždy senátu mládeže, a je-li třeba neodkladného rozhodnutí, radní komoře (žalobnímu senátu). Tím je lépe zaručeno, že při rozhodování o účelnosti takového postoupení bude dbáno skutečně jen věcného prospěchu mladistvého nebo účelnějšího provedení trestního řízení.

§ 30.

Podstatná změna byla provedena ústavněprávním výborem v §u 30. Podle odst. 2. až 4., jak byly navrženy vládním návrhem, bylo by příslušelo senátu mládeže konati trestní řízení v určitých případech i nad osobami dorostlými. Mínění o účelnosti tohoto ustanovení se v ústavně-právním výboru značně rozcházela, a též odborníci nepřikládali tomuto ustanovení stejný význam. Když i nejvyšší soud ve svém posudku vyslovil se proti těmto ustanovením rozhodl se ústavně-právní výbor se souhlasem ministra spravedlnosti škrtnouti tato ustanovení a následkem toho uspořádati ustanovení, obsažená v §§ech 30 a 31 vládního návrhu jinak. Škrtnutím zmíněných ustanovení zjednodušila se též podstatně ustanovení § 31, odst. 5., § 32, odst. 2., § 35, odst. 1. a 2. a § 36, č. 2 vládního návrhu, ježto bylo je možno škrtnouti.

Pokud jde o vlastní organisaci senátu mládeže, setrval ústavně-právní výbor na jeho složení tak, jak bylo vládou navrženo. Přes to však považoval za účelné, aby vyvážil výhodu porotního soudnictví, které mladiství z důvodů jistě správných jsou zásadně zbaveni, ustanoviti, že v těch věcech, které náležejí ku příslušnosti soudu porotního, má se hlavní přelíčení konati před senátem mládeže, složeným ze dvou soudců mládeže a dvou přísedících.

Námitky činěny byly též proti onomu ustanovení vládního návrhu, podle něhož vyšetřující soudce mládeže nemá býti vyloučen z účasti na hlavním přelíčení. S jedné strany bylo požadováno, aby bylo setrváno na obecných zásadách trestních řádů, podle kterých je soudce, jenž konal přípravné řízení, vyloučen z účasti na hlavním přelíčení; s jiné strany bylo opět požadováno, aby tento soudce byl vždy účasten hlavního přelíčení, poněvadž za přípravného řízení poznal nejlépe osobnost mladistvého. Ústavně-právní výbor volil střední cestu, spočívající v tom, že soudce mládeže, který konal vyhledávání, má býti z účasti na hlavním přelíčení vyloučen toliko tehdy, když obviněný odporoval jeho účasti nejpozději po začátku hlavního přelíčení. Poněvadž v řízení před senátem mládeže je podle ustanovení § 47 pod zmatečností nutné, aby obviněný byl hájen, a to obhájcem z povolání, nebude působiti toto ustanovení v praxi žádných potíží.

Zde bylo by se zmíniti též o tom, že ústavně-právní výbor nahradil v osnově všude výraz "soudce vyšetřující" výrazem "soudce konající vyhledávání", ježto podle §u 43 v řízení proti mladistvým není vyšetřování.

§ 32.

Ze změn zde provedených bylo by se zmíniti hlavně o novém odstavci 2., jímž osnova upravuje vládním návrhem nevyřešenou otázku funkční příslušnosti okresního soudu v případech, když jde o přestupky, které náležejí výlučně do příslušnosti okresního soudu v sídle krajského soudu, jako přestupky zákona tiskového, zákona o právu původském a pod.

Nově připojeným odstavcem 4. snažil se ústavně-právní výbor zajistiti výhody, které podle § 35 vyplynou ze zvláštní organisace soudů mládeže v sídlech krajských soudů, také pro okresní soudy venkovské.

V §§ 33 až 36

byly provedeny jednak změny vyplývající ze škrtnutí § 30, odst. 2. až 4. vládního návrhu, jednak změny podružného rázu, o nichž netřeba se zvláště zmiňovati.

§ 37.

Nově upravena byla ustanovení § 37 o podávání zpráv. Stálou součinnost a informaci poručenského soudu, jemuž přísluší rovněž péče o osobu mladistvého a dozor nad ním, považoval i ústavně-právní výbor za nutnou. Naproti tomu zdála se ústavně právnímu výboru poněkud ztrnulými ustanovení, nařizující také podávání zpráv jiným osobám, jako zákonnému zástupci, osobě, která nad mladistvým bdí, a správě školy. Je účelnějším ponechati tu soudu mládeže v zájmu mladistvého samého větší volnost.

V §u 40

bylo více zdůrazněno, že vazba má býti skutečně uvalena toliko tehdy, když je jí nezbytně potřebí, a aby byly zamezeny veškeré pochybnosti v tomto směru, vytčeno ještě výslovně, že vazbu vůbec lze uvaliti jen tehdy, když je tu zákonný důvod podle obecných ustanovení trestních řádů.

Také ustanovení odst. 2. bylo více precisováno v tom směru, že výjimka, připouštějící společné umístění mladistvých s osobami staršími než 18 let ve vazbě, má se omeziti jen na případy, kdy tělesný nebo duševní stav mladistvého to doporučuje.