628/VII.

Interpelace

poslanců Jiří Stříbrného, dra Karla Perglera a druhů

předsedovi vlády Františku Udržalovi

o zákazu veřejných schůzí v Praze svolaných proti popravě Slovinců.

Na pondělí 15. září svolala Národní liga veřejnou schůzi, aby protestovala proti popravám Slovinců v Italii. Policejní ředitelství zavolalo si svolavatele schůze a žádalo po něm, aby dobrovolně od svolání schůze ustoupil; když to odmítl, byla schůze v zájmu bezpečnosti a pořádku zakázána.

Druhá schůze Národní Ligy svolána na tentýž den na níž mělo býti referováno o politické situaci. I tato schůze byla zakázána.

Zákazy schůzí vzbudily pochopitelné pobouření ve veřejnosti i v tisku. Sám orgán pana ministerského předsedy "Venkov" protestoval proti zákazu schůzí.

Zákaz překvapil tím více, že podobné schůze na venkově nerušeně byly povolovány Československá veřejnost nelibě nesla zákazy schůzí v Praze. Ani v době balkánských válek neodvážilo se Rakousko zakazovati projevy sympatií českého lidu bojujícímu Srbsku a Bulharsku. Vláda republiky Československé zakázala projev, na němž měla býti projevena solidarita utiskovaným Slovincům v Italii.

Podepsaní se proto táží:

Kdo vydal zákaz schůzí a co hodlá vláda učiniti, aby se podobný zjev více neopakoval a v předvečer parlamentního zasedání neznemožňovalo se občanstvu, aby bylo informováno o politické situaci?

V Praze dne 16. září 1930.

Stříbrný, dr. Pergler,

Hlinka, dr. Tiso, dr. Fritz, Danihel, dr. Gažík, Grebáč-Orlov, dr. Labaj, dr. Mederlý, Macháček, Mojto, Onderčo, dr. Polyák, dr. Pružinský, dr. Ravasz, Sivák, Slušný, Suroviak, Šalát, Gajda.

 

628/VIII.

Interpelace

poslanců dra Karla Perglera, Jiří Stříbrného a druhů

ministru zahraničních věcí dru Eduardu Benešovi

o státním příslušenství konsulů Československé republiky v Chicagu a Pittsburghu.

Na osvobozenském našem hnutí za hranicemi za války podílela se řada mužů, kteří před válkou vzdali se rakouského, případně maďarského státního příslušenství a nabyli státního příslušenství ve státech Dohody a jmenovitě ve Spojených státech severoamerických. Mezi tyto činitele patří na příklad vyslanec dr. Štefan Osuský a generál zdravotní služby MUDr. Ludvík Fischer.

Když byla obnovena naše samostatnost, tito pánové a s nimi vyslanec dr. Karel Pergler stali se úředníky Československé republiky a tím pozbyli amerického příslušenství, jinými slovy stali se československými občany naturalisací ipso facto i na základě celé řady paragrafů platných zákonů republiky, jakož i na základě ustanovení celé řady mezinárodních smluv.

Všichni dosud jsou příslušníky republiky, žádný z nich své státní příslušenství neměnil a očividně měniti nehodlá. Jsou příslušníky republiky od jejího vzniku.

Byli však a jsou někteří lidé československého původu, kteří na našem hnutí za samostatnost se podíleli, do státního svazku nechtěli však vstoupiti, ač neměli námitek proti zastávání určitých funkcí ve službách republiky Československé. Mezi tyto činitele patří i pan dr. Jaroslav Smetanka, fungující jako konsul republiky v Chicagu, stát Illinois, Spojené státy severoamerické.

Pan dr. Jaroslav Smetanka alespoň na počátku odmítal přijmouti příslušenství československé a proto panoval až dosud názor, že je v Chicagu konsulem čestným, ne řádným.

Poslední vydání americké úřední publikace, The Register of the Department of State, vede však pana dra. Jaroslava Smetanku jako konsula řádného, ne čestného.

Podle našeho zákonodárství i podle mezinárodních zvyklostí, ne-li přímo podle práva mezinárodního (viz Oppenheimovo dílo o mezinárodním právu) řádnými konsuly i diplomatickými zástupci mohou býti jenom příslušníci státu, jemuž slouží.

Kdyby cizí příslušník fungoval jako náš řádný konsul nebo dokonce diplomatický zástupce, měli bychom co činiti s vyloženým porušením zákona i mezinárodních zvyklostí, tudíž se zjevem velmi vážným, zásadně důležitým a naprosto nepřípustným.

Náš konsul v Pittsburghu p. Milan Getting rovněž své doby byl příslušníkem americkým.

Podepsaní se tedy táží pana ministra zahraničních věcí:

1. Jaký je status ve službách zahraničního ministerstva, tedy ve službách státních, konsula Československé republiky v Chicagu, p. dra. Jaroslava Smetanky?

2. Je pan dr. Smetanka úředníkem pragmatikálním nebo není?

3. Jest-li pan dr. Smetanka není úředníkem pragmatikálním, na jakém ujednání je založen poměr pana dr. Smetanky k ministerstvu zahraničí?

4. Jaký je status, ve službách zahraničního ministerstva, tedy ve službách státu, konsula Československé republiky v Pittsburghu pana Milana Gettinga?

5. Jest pan Milan Getting úředníkem pragmatikálním nebo není?

6. Jest-li pan Milan Getting úředníkem pragmatikálním není, na jakém ujednání je založen poměr pana Milana Gettinga k ministerstvu zahraničí?

V Praze dne 16. září 1930.

Dr. Pergler, Stříbrný,

Hlinka, Grebáč-Orlov, dr. Gažík, Slušný, dr. Polyák, Šalát, Suroviak, dr. Tiso, Danihel, dr. Fritz, dr. Labaj, dr. Mederlý, dr. Ravasz, dr. Pružinský, Onderčo, Mojto, Macháček, Sivák, Gajda.

 

628/IX.

Interpelace

poslanců dra Karla Perglera, Jiří Stříbrného a druhů

ministru spravedlnosti dru. Alfredu Meissnerovi

o konfiskační praksi.

Ústava Československé republiky zaručuje svobodu tisku i slova, ale přes to nedostaly se naše zákonodárné sbory dosud ke zrušení nebo úpravě preventivní censury, v demokratických státech neznámé alespoň v dobách míru. Za těchto okolností dalo by se právem čekat, že censurní a konfiskační prakse nabude takové povahy, aby neznemožňovala slušnou a žádoucí kritiku myšlenkových směrů a politických zásad jenom proto, že jejich původci a obhájci stali se funkcionáři republiky. Demokracie nemusí být jenom diskusí, ale diskuse je jednou z podmínek demokracie. Konfiskační prakse v naší republice, jmenovitě pražským státním zastupitelstvím, jest však takové povahy, že znemožňuje nejen slušnou diskusi o osobách, ale i o hájených jimi zásadách a ideových směrech.

Na doklad svého tvrzení máme po ruce řadu časopisů a konfiskací. Přímo však klasickým dokladem konfiskační prakse, jsoucí v rozporu s nejzákladnějšími pojmy diskuse a svobody tisku, byla konfiskace periodického časopisu "Fronta" číslo 21. třetího ročníku, datovaného dne 6. března 1930. V tomto čísle je otištěn článek "Dvě koncepce", psaný F. Schwarzem a v tomto článku byly zabaveny na příklad následující odstavce:

"Jest ostatně příznačné pro celou Masarykovou činnost, že nikdy nešel až do konce brzdil boj o státní právo, podkopával víru v možnost i v nezbytnost politické samostatnosti, ale na konec se také připojil k státoprávnímu ohrazení (třebaže soc. demokratům napsal ohrazení proti státnímu právu)."

"Masaryk Rusku věnoval mnoho pozornosti a práce - ale jeho práce o Rusku jsou psány s hlediska cizince, s hlediska středoevropského občana, který je rád v své rakouské vlasti.

"Do jeho protiruské činnosti náleží vlastně i celý boj proti radikalismu, pro austrofilství, jeho odmítání možnosti mezinárodních srážek, z kterých by vzešla naše samostatnost, jeho snižování významu a nezbytnosti politické samostatnosti pro národ ("Život státní a politický nemá pro národ té důležitosti, která se mu u nás posud tak často přisuzuje. Určitěji řečeno: politická samostatnost nás nespasí a nezachrání"). Všecko to dokazování, že proti vůli Němců nemůžeme obnoviti svůj stát, ba že nemáme na to ani právo, nazývání politiky, usilující třeba o násilné osvobození, politikou násilí a chytráctví, revolučností svíčkových bab a pod " podporovalo - vědomě - setrvání našeho národa ve společenství "dunajského mocnářství", překáželo politickému spojení se slovanským východem, bylo bojem proti nové východní orientaci našeho národa, která se v něm od našeho obrození rozvíjela a byla nezbytnou podmínkou odvahy, přetrhnouti úplně svazek s Rakouskem.

V témže čísle "Fronty" byl článek z pera Josefa Vondráčka "Co je více než 7. březen" a z tohoto článku byly zabaveny výroky a odstavce takto znějící:

"... ke konfliktům s českým národem, s českým nacionalismem, který byl hnán přirozenými pudy a intuitivním odkazem veliké národní historie husitské, Jiřího z Poděbrad i úpadku v přílišné lidské exponovanosti české duše předbělohorské.

Masaryk chápal člověka, ale nechápal Čecha. Masaryk nad češství postavil lidství, jež bylo podloženo filosofickým názorem na vývoj za kolektivisací národů. Stát si představoval lidsky, nikoliv národně. Rakousko-Uhersko mělo býti dokonalým státem po stránce sociální, češství mělo býti především sociální hodnotou. Státnost češství se Masarykovi objevila teprve ve válce, ale i tehdy uplatňoval především svoji filosofickou koncepci.

Čestnost státu, budoucnost samostatné a Československé republiky. Nesmíříme se nikdy s Masarykovou koncepcí, pro nás není žádná jiná cesta, než za národním státem, anebo ke smrti. Nesmíříme se nikdy s ideálem, který v budoucím boji o život by znamenal pro nás zahynutí. My chceme žít jako svobodný, silný, zdravý národ československý".

Hned za tímto článkem následující poznámka nazvaná "Napoleonský rys" byla rovněž konfiskována. Zněla takto:

"V povaze T. G. Masaryka, který ne bez příčiny bývá nazýván tatíčkem, jest jeden krásný, teplý, vskutku jímavý rys. Je to stálé něžné myšlení na blaho rodinné, dojemná a úctyhodná starost o budoucnost těch, kteří jsou nejbližší jeho srdci. Podobným krásným rysem vyznačovala se i povaha velikého Napoleona, který nikdy, ani v nejtěžších dobách svého panování a uprostřed vyčerpávajících válek nezpronevěřil se těmto intimním, hřejivým citům rodinným a ani okamžik nepouštěl se zřetele blaho svých pokrevních. Je přímo tklivé, jak lpěl na zabezpečení svých drahých, od Josefa, Jeronýma a Luciena až po Eugena, Paulinu a Hortensii. Tento krásný, rodinný rys, u Napoleona obdivuhodný a všemi historiky vždy akcentovaný tím líbezněji vystupuje v povaze Masarykově, o které neprávem se někdy myslívá, že je prostá něhy i citlivosti".

Totéž číslo obsahovalo článek Kamila Mašína "Muž bible" a v tomto článku zabaveny odstavce následujícího znění:

"... všecky pak své skutky činí, aby byli viděni od lidí. Rozšiřují zajisté nápisy své... a milují přední místa na večeřích a přední stolice v shromážděních a pozdravování na trhu, aby byli nazýváni od lidí: mistři, mistři! Ale vy nebývejte nazýváni mistry, vy pak všichni bratři jste. Ani se nenazývejte vůdcové... ale kdo z Vás největší jest, bud služebníkem vaším.

Je to tedy řeč proti planým oslavám zemřelých proroků, ale zároveň proti ješitné touze po oslavách vlastních. Je to vlastně jen prvý výraz toho, co jinde se říká slovy: "Lid tento ctí mne ústy, ale srdce jejich daleko jest ode mne" nebo jindy: "Na ten, kdo mně říká Pane, Pane, ale kdo slyší slova má a zachovává je, vejde do království... " Ovšem, sektář, který hledá v Bibli jen co se jemu hodí, nemůže dbát celé řeči Ježíšovy. A ovšem nedojde už vůbec ani k tomu, aby si vzpomněl, že sám jeho jubilant napsal ve "Světové revoluci"...

A nyní tedy k vlastní věci. T. G. Masaryk, řekl jsem, byl a je muž bible. Chtěl jím býti a chce. Nepovídá to jenom jeho emfatický závěr "Světové revoluce": Ježíš, ne Caesar, nepovídá to ani jen mnohem podrobněji a častěji hlásané "navazování" na naši reformaci. Povídá to i svými názory o Prozřetelnosti, jejímiž jsme jednak nástroji, jednak spolupracovníky. V té víře považuje se vlastně za spolupracovníka Prozřetelnosti, neboť jen takový smysl má jeho "optimism synergismu" (Svět. revoluce 388), který jediný opravňuje - jak praví - člověka "očekávat ty tak zv. šťastné náhody, tu vnitřní logiku života a dějin, a spoléhat na pomoc Boží". To vede jej také, jak napsal, k ujasnění si této věci: "při vší vědě a filosofii, při vší rozumnosti a moudrosti, při vsí opatrnosti a prozíravosti skládá se běh života jednotlivců a národů do značné míry jinak, než si přejeme, chceme, usilujeme; a přec je v něm logika, již odhadujeme ex post" dodatečně). "Plány a všecko úsilí nejnadanějších vůdců, těch, kdo dějiny dělají, jeví se jako vaticinatio ex eventu.") Věstění či prorokování - z výsledků, čili tak, jako se jeví obvyklé rčení mnoha lidí, kteří při nejneočekávanější události říkají: já jsem si to už dávno myslil, hned tenkrát..., ačkoli často čekali zrovna opak toho, co se stalo.

Ale toto poznání není ani zdaleka tak živé ani účinné, jako sebevědomí "nástroje Prozřetelnosti", jímž jsou proniknuti všichni mužové Bible, sebevědomí, které na př. Mojžíš vyslovuje ve své II. knize, když vypráví: "I řekl Hospodin Mojžíšovi: Aj, ustanovil jsem tě za boha faraonovi, Aron pak, bratr Tvůj, bude prorokem Tvým". Každý "muž Bible" je přesvědčen, že skrze něho buď jedině nebo alespoň nejlépe mluví Bůh či Prozřetelnost, a že tedy každý je povinen věřit mu a vyznávat "pravdy", které on hlásá Mojžíš je z nejtypičtějších mužů Bible. Neboť zatím co smrtí dává trestat muže, kteří si brali ženy z kmene Madianitů, nenapadne mu ani ve snu, že on by jim byl dal k tomu podnět, vzav si sám nejdříve ženu Madianitku. Je přesvědčen, že u něho je to docela v pořádku, tak v pořádku, že jeho sestra Maria musí dle jeho mínění býti potrestána malomocenstvím za to, že reptala proti té jeho ženitbě. Mužové Bible utvrzují se velmi záhy a velmi pevně v mínění, že se příčí Bohu samému ten, kdo se příčí jim. A tak jeví se jim každý odpor proti jejich názoru či mínění jako účinek mravního defektu, mravní vady nebo scestnosti.

To je ovšem mužům Bible společno, ať už si jsou jakékoli "biblické denominace", katolické či evangelické, či jiné. V tom se neliší ani Chelčičtí a Komenští od žádného z papežů nebo biskupů, od žádného římského ani jiného kněze Každý si myslí, že mravnost opravdová a skutečná je možná jen u těch, kdož přijímají jeho učení. Výtky a námitky "nevěřících" nestojí za úvahu. Stačí je odbýt slovem, třeba, že to je pouhé vyplazování jazyka. Považují za své právo vztahovat na sebe slova: "Kdo vás slyší (tj. vám věří, vás poslouchá) mne slyší a tedy toho, který mne poslal, Boha či Prozřetelnost". A nejmírnějším z nich je ten, kdo jich "neslyší" aspoň jako "pohan a publikán". Nejde-li každý z nich sám tak daleko, tedy skoro žádný nenamítá nic, když jeho ctitelé říkají skoro po faraonovsku: "bez dopuštění tvého nepozdvihne žádný ruky své ani nohy své ve vší zemi egyptské." Neboť oni tvoří jen věřící; kdo se nestane věřícím, je při nejmenším kacíř, to jest nejenom nepřítel "Boha", ale také státu. Celý náš, zvláště levý tisk, podává denně doklady tohoto "přesvědčení".

Všichni mužové Bible jsou typ messiánský. Každý z nich je přesvědčen, že je poslán, aby přinesl spásu všemu lidu", rozumí se jen on a ještě také leda ti, kdo jdou věrně v jeho šlépějích. Rozumí se, že toto sebevědomí dává velikou sílu a veliké možnosti úspěchu nejen osobního, ale i věcného, jako každá víra a nota bene víra sebevědomá. Žádná není bez světla. Ale stíny tohoto světa jsou často až obrovské. Nikde není tolik překážek poznání skutečné pravdy, jako tu.

Metoda všech mužů Bible je vlastně metoda běžné theologie. Často pouhé dojmy, často představy nebo názory na první, abych tak řekl, pohled utvořené se vyhlásí za pravdu, načež veškeré úsilí se vynaloží na to, aby tato "pravda" byla dokázaná. To znamená, že se vybírají jen ta fakta i okolnosti, které tuto pravdu utvrzují. Z tohoto pravidla, u mužů Bible platného, nebyl vyjmut ani profesor Masaryk a není dodnes. Theologickou metodou je psán jeho "Jan Hus" zrovna jako "Česká otázka", theologická metoda převládá v "Rusku a Evropě", v "Havlíčkovi". Hned první odstavec "Jana Husa" je příkladem této metody. "Naše národní obrození, o něž už sto let usilujeme vědoměji, hned ve svých počátcích bylo duchovním bojem proti tlaku protireformačnímu, bylo pokračováním úsilí a idejí reformních, za něž Hus podstoupil smrt mučednickou."

"Česká otázka" je dalším příkladem této metody... "od člověčenstva a humanity postupovalo národní vědomí k slovanství a naposledy k češství, jak ukazuje postup od Kollára, přes Šafaříka k Palackému".

Kterému typu mužů Bible je T. G. Masaryk blíže, zda protestantskému či jinému, netřeba při jeho zdůrazňování reformace zvláště vysvětlovat. Dovedl nejen postřehnout konjunkturu, ale dovedl si ji také připravovat. Nehrnul se nikdy docela slepě do svých válečných kampaní. Uměl vyvažovat nebezpečí. V každé kampani skoro měl odpůrce a nepřátele, kteří by se nebyli štítili zničit jej po možnosti také existenčně. Měl je v boji rukopisném, ale měl tu zároveň zase opory tak silné, že vážného nebezpečí po té stránce nebylo. Podobně ve věci polenské, v případě Hilsnerově a jeho domněle rituelní vraždy. Risiko bylo v domácím nepřátelství, zajištění ve světovém tisku z příčin celkem samozřejmých. V době procesu Friedjungova, ač sám císař mu dává v delegacích najevo nelibost, má krytí jednak ve svém široce, důkladně a často osvědčovaném a vysvětlovaném zájmu o trvání Rakouska, o smír s Němci, jednak v zahraničním zájmu o věci, kterými se tu obírá. Umí odhadnout situaci, umí prakticky dokazovat svůj, po Havlíčkovi převzatý názor, že pro přesvědčení je dnes třeba žít a ne umírat. Sesiluje svou posici oproti těm, kdo by mu mohli být nebezpečni ve Vídni, svým odporem proti obstrukcím, svou ochranou ústavnosti, tj. taktikou se sociálními demokraty společnou a v tom tkvící, že se vládě činí ústupky, aby se jí nedala příležitost užíti § 14. Jeho postup oproti Němcům se po jeho prvním, krátkém poslancování mírní a mění. Odvrat od státního práva je úplný.

Zvláště však obměňuje své dřívější názory o demokratické moci vládní, a to směrem k principu autoritativnosti. Už ve Světové revoluci vidí výhodu ve větší pravomoci amerického presidenta a v jedné ze svých posledních rozmluv poznamenává, že vlastně i president je určitým způsobem z "Boží milosti". Že dosaženými úspěchy zesílilo sebevědomí plynoucí z přesvědčení či víry v synergism (součinnost) s Prozřetelností čili v to, čemu se říkalo dříve vyšší poslání. Messiánský prvek a s ním pocit oprávněnosti používat autoritativní moci měrou širokou, pochopitelně vzrostl dosaženými úspěchy.

Článek "Rozsévač a žnec" psaný F. Petříkem také v témže čísle "Fronty" podlehl rovněž drastické konfiskaci a zabaveny v něm následující odstavce a výroky:

T. G. Masaryk je šťastný muž. Sám srovnává se na jednom místě svých válečných pamětí s Vilémem II., vlastně přesněji říká, že kdyby byl Vilémem, pokládal by se asi také za ruku Prozřetelnosti. Tak mu Prozřetelnost přála! Jistě! Již vysoký věk, kterého se dožívá v úplném zdraví, jest dar neobyčejný. Umožnil mu netoliko vykonati veliké a obsáhlé dílo literární, umožnil mu dokonce, zapsati se do dějin činností svých stařeckých let, a způsobil tak, že jeho působení po celý mužný věk bylo zapomenuto, ba dokonce i zabarveno jiným světlem, odrážejícím se nazpět od záře, kterou ho obklopila léta války, světlem, v kterém stíny mizejí a celé dílo nabývá podoby mnohem krásnější, někdy zcela opačné, než jakou mělo tehdy ve skutečnosti.

Všimněme si posledního projevu p. presidenta k zástupcům Červeného kříže a k legionářům, který vzbudil obranou a odsouzením Tolstého a Chelčického nadšený souhlas v Nár. Politice. Pan president odmítl rázně mínění, jako by jeho mírové a humanitní snahy překážely uznávati potřebu silné armády; hlasatele "neodpírání zlému" Chelčického a Tolstého nazval dokonce vrtáky.

Ale kdo velebil soustavně České bratry jako zářný náš vzor? Kdo ukládal "navazování" na české bratrství jako národní povinnost? Kdo napsal o "vrtáku" Chelčickém v "České otázce": "...povstal v Chelčickém lepší vzor muže českého, jasný důsledný, neohrožený myslitel a pracovník a přece nepřítel násilí, Hus a Žižka v jedné duši. Člověk cele český atd.". Kdo se těšil, že "v této osudné chvíli hlas svůj pozvedá Chelčický, překonávající husitism rozumem, táborství láskou"?

Pravda, Masaryk tu nemluví přímo o neodpírání zlému. Ale budí sympatie k hlasateli této zásady. A to činil stále a soustavně. A ve jménu humanity zatracoval po desetiletí jako "politiku násilí" i revoluční boj za státní samostatnost, i válečné protlačení tohoto národního požadavku.

Kdybychom přehlédli celou činnost T. G. Masaryka, našli bychom v ní nesmírné množství podobných příkladů rozsévání semene, k němuž, když vzešlo, sám se nehlásil. Vzpomeňme jeho boje proti státnímu právu! Už jsme se o tom zmínili svrchu. Dokazoval, že jsme porušili právní kontinuitu, že by ani nebylo o co stát, že by malý stát ani zcela samostatný nemohl býti atd. Sociálním demokratům napsal text prohlášení proti státnímu právu. Sám se však v parlamentě připojil - k státoprávnímu ohrazení českých poslanců.

Stejné bylo jeho stanovisko k slovanství, k sokolství, k ruské otázce (k ukrajinství). Obyčejně je to útok - ale za ním výhrady, couvnutí. Ba i jeho stanovisko k samé existenci národní!

Toto nejhorší sémě nemínil jistě ani rozsévač sám zasíti doopravdy. Sváděla jej asi prostě záliba "épater la bourgeoise", ohromovati měšťáky, kteréžto bohémské záliby nepozbyl mladiství jeho duch ani ve vysokém věku. Ale nic naplat, rozhozené osivo se přece někde uchytilo a přineslo neželané ovoce.

Odvážný rozsévač, méně odvážný žnec. Nepřipomínali bychom tuto stránku bohaté činnosti váženého jubilanta, kdybychom se neobávali nepříznivých následků řečené vlastnosti v budoucnosti. Co mrtvo, nechme spát. Rádi bychom se řídili touto básníkovou radou, ale zdá se nám, že mnohé to osení ještě nezahynulo - a zejména, že je třeba výstrahy pro příště. Kdo se ji odváží dáti v těchto dnech mimo "Frontu"?

Lokálka otištěná v tomto čísle a nazvaná "Ukázka poměrně jednoduché taktiky" podlehla konfiskaci pro následující výrok:

"Tak se stal Hus bojovníkem za názory prof. Masaryka, ačkoli to nebyly naprosto nikterak názory jeho, ani názory jeho následovníků, protože on i jeho stoupenci a epigoni chtěli prostě i se svým Bohem rozmlouvat i o něm hovořit a uvažovat svým rodným jazykem. Chtěli jej míti prostě co nejblíže, podobně blízko, jako byli sobě navzájem."

Časopis "Fronta" vůbec často podléhá konfiskaci pro výroky a poznámky, které nikdy nevybočují z mezí slušnosti a jsou prostě kritikou určitých zásad, nikdy však neurážejí osoby. Dalším důkazem jest výtisk tohoto časopisu ze dne 13. března 1930 třetího ročníku v němž pseudonym Vigilans napsal článek "Realism na ruby". Z tohoto článku propadly konfiskaci odstavce následujícího znění:

Ale všecka ta ochota byla marna. "Ani Prozřetelnost, ani slepá Štěstěna životní nezměnily dosud Nedisciplinovatelného..." Místo změny taktiky pod dojmem haagské porážky své osvoboditelské legendy i poválečné legendy o svém významu světovém přišly nové útoky, které jen doplnily útok z 1. ledna. Kdo místo příměří útočí, nemůže očekávati klid zbraní u napadených.

Nešlo nám a nejde o vlastní ochranu. Tady běží o obranu zájmů veřejných, zájmů státních. Státností bylo by snad lze odůvodniti jen trpění fetišisace osob, které utvrzují v národě státnost, které národ sjednocují, vedou k politické moudrosti. Zásadní demokrat odmítl by i takovou fetišisaci, vzepřel by se proti modlářskému zbožnění smrtelného člověka, dokonce žijícího, vzepřel by se ve jménu svobody, rovnosti a především ve jménu pravdy.

Politik, který dbá jen účelnosti, řekl by si, že je marné bojovati proti potřebě lidu, ať je věřící či "nevěřící" - uctívati nějaké svaté a že je tedy rozumnější, vybrati mu svaté neškodné, kteří by jej nesváděli na scestí.

Ale ani tato zásada účelnosti nemůže ospravedlniti živení osvobozenské legendy, která učí národ spoléhati na spasitele, jenž sám vykoupí všechny národní hříchy, dá rozhřešení za všecku lehkomyslnost a dětinskost odpovědných politiků i širokých vrstev, a dokonce učiní tento zázrak - hlásáním filosofie, která všecky ty národní chyby posiluje, vlastně národ k nim sama svádí.

Víra, že národ osvobodil jeden člověk, je strašlivě nebezpečná, neboť přímo nabádá k pasivnosti, k lhostejnosti. Tak jako lichá víra v znamenitost vedení zahraniční politiky a v její ohromný vliv na mezinárodním foru zavinila spolu haagskou porážku i trpké zklamání veřejnosti, která byla touto ranou palicí probuzena ze svého sladkého snění v duchu válečných i poválečných osvoboditelských legend.

Proto "Fronta" oslavila 7. březen kriticky. Mohli bychom vlastně říci: v duchu Masarykově, neboť Masaryk sám přece učil národ "bořit modly" a Rieger, o kterého šlo, nebyl přece nikdy, ani v době své největší autority uctíván takovou modloslužbou (abychom se vyjádřili slovy Pražského večerníku o Boučkově modlitbě k "Vyvolenému Páně" v řeči na oslavu republikánské ústavy!").

Vysmívali se státnímu právu, které bylo posvátným programem národa. Trhali vavříny s hlavy otce národního probuzení Jungmanna a se škodolibou radostí dělali z něho málem podvodníka, najisto však člověka nevalné mravní hodnoty. S jakou divokou radostí nad ničením "národní chlouby" odhalovali podvrženost Rukopisů, a nemajíce dosti na tom, dokazovali i jejich naprostou uměleckou bezcennost. Jinou národní chloubu Sokol, nazvali čistě německou ideou, Němcem rodem k nám přinesenou a vyšperkovanou českým eklekticismem. A královský hrad pražský, který v dobách nesvobody byl národu tím cennějším památníkem národní velikosti, prohlásili za bezvýznamnou hromadu kamení. Jak se posmívali slovanské myšlence, která národ sílila, jak v Realistické stráži pokropili radost nad příjezdem francouzských studentů k nám posměšnými výklady o francouzských voňavkářích.

Jsme tedy skutečně dědici realismu?

Snad - ale ne zcela. Řídíce se snad Masarykovou radou: Řezat, řezat, řezat! řežeme podle zcela jiné politické a národní filosofie. Neřežeme z nedisciplinovatelnosti, ale naopak v zájmu národní a státní discipliny.

Náš boj za kladné hodnoty národní a státní proti nenárodnímu a pokrokovému šosáctví, proti podvrženým legendám o vítězství Jaroslavů (jiných jmen) nad pohanskými Tatary rakouskými a německými a o osvobození národa od jejich panství jest obtížnější a těžší, neboť na těchto pověrách mají držitelé moci největší zájem.

V témže čísle "Fronty" propadl konfiskaci článek psaný Fr. Schwarzem, nazvaný "Souhlasíme s Masarykem" a zabaveny byly odstavce následujícího znění:

Vyslovil jsem tehdy (1924) mínění, že francjosefovství, které jsme s jinými zvyky absolutistickými převzali z Rakouska i v poměru k volené hlavě republiky, jest ještě nebezpečnější pro svobodu ducha než francjosefovství původní, protože rakouský císař nepracoval vědecky, filosoficky, literárně, nezasahoval tedy do tolika různých oblastí duševního světa a nedotknutelnost jeho názorů, nepřipouštění svobodné kritiky nespoutávalo tedy ducha v tak rozsáhlé míře.

Jak to "popřávání svobody" vypadá u nás, to nejvýmluvněji prokazuje spousta bílých míst v poslední "Frontě". Konfiskovali nám napořád vylíčení (a srovnání) názorů Masaryka samého, doložené doslovnými citáty z jeho spisů. Censor by si měl položiti otázku, nedopouští-li se sám urážky presidenta republiky, prohlašuje-li, že v otiskování výňatků z Masarykových děl a v nepochybně pravdivém popisování jeho stanoviska k různým problémům a zjevům národního života záleží "uvádění presidenta republiky ve veřejný posměch."

"Ústavní hájení svobody" vyžaduje především, aby svoboda a ústava nebyla porušována, aby se přísně dbalo ústavních zásad, zejména, že hlava státu nemůže činiti veřejně soukromé projevy o politických věcech, nemůže vyslovovati v politických otázkách svoje soukromé mínění, že každý svůj proslov, tím spíše každý písemný projev, list, psaní, interview musí předkládati odpovědné vládě ke schválení.

"Loyální uznávání občanských osobností a umožňování jejich součinnosti." Jaké to odsouzení základní hradní metody, která záleží v odpravování všech osobností, které svými schopnostmi a zásluhami mohly by ubírati trochu místa na slunci! Počínajíc Dürichem přes Kramáře, Rašína, Stříbrného - až k Hodžovi a Staňkovi!

Není vlády bez poslouchání a kázně! Jakou asi radost způsobila tato slova našemu "Militansovi", který se tak rozhořčil nad Nedisciplinovatelným! Opravdu - poslušnost a kázeň, především poslušnost zákonů. A kázeň, na kterou musí pamatovati zvláště osoby na místech odpovědných, aby se nedaly nikdy strhnouti k projevům osobní nevraživosti, aby dbaly nutných ohledů k politickému stavu věcí, aby neházely do vládní většiny a do veřejnosti vůbec výbušné bomby.

Tato poslušnost zákonů a kázeň ukládá právě jim, aby zanechaly zvyků absolutistických, aby přísně šetřily netoliko litery, ale i ducha ústavy a ústavnosti.

Neboť v demokracii - a vlastně v každém státě zákonném - musí osoby vládnoucí dávati ovládaným dobrý přiklad poslušnosti zákonů a kázně.

Zvláště pak se musí vystříci jakýchkoli pokusů působiti na soudní řízení, nesmějí pronášeti úsudky o průkaznosti dokumentů, v soudním řízení uplatňovaných, neboť tím vším byl by porušován zákon - a byla by podkopávána spravedlnost v státě, spravedlnost, kterou se státy nejjistěji udržují, jak zase velmi správně řekl p. president.

V témže čísle byla otištěna lokálka "Interview z 1. ledna je také falsum?" a tam propadl konfiskaci výrok následujícího znění:

Jinak by nezbylo než předpokládati, že také rozhovor s bývalým šéfredaktorem Českého Slova jest prohlašován dodatečně za falsum jako Pitsburgská smlouva v psaní Hlinkovi. Ale to by bylo přece jen snad příliš brzy!

Aby byla jasná povaha nemožné této konfiskační praxe uvádíme ještě další ukázky z "Fronty" z čísla 25. třetího ročníku datovaného 3. dubna 1930 v němž dokonce propadla konfiskaci poznámka z lokálky "Anakoluthy a parenthese" znějící takto:

Ctihodné a horlivé dámy z Ženské národní rady jistě neočekávaly a nemohly ani čekat nějaké parenthese a anakoluthy, ale tentokráte i ony byly snad trochu zklamány... Ne? Myslím, že ano.

Konfiskační prakse postihuje i díla čistě literární. Tak na příklad v poslední době vyšel román "Fortinbras" z pera spisovatele Františka Zavřela a v knižním vydání tohoto čistě literárního díla konfiskaci propadly následující odstavce a výroky:

"Upozorňuji vás, že nečiním nic jiného nežli že čekám na vhodný okamžik. Zabiji Claudya."

"Ovšem. Musíte se rozhodnout mezi Claudym, který zabil mého otce a mezi mnou, který zabije jej."

"Nemyslela na muže, který byl zabit, nemyslela na starce, kterého se chystal zabíti její milenec, ani na to, že jest jím její nevlastní syn - hořela."

"Chtěl jste mne zabít, ozval se konečně Claudy."

"Ano", odpověděl Dan.

"Litujete svého činu?"

"Ne."

"Jestliže Vám jej prominu, co učiníte?"

"Pokusím se o něj znovu."

"Proč?"

"Poněvadž Vás chci zabít."

"Co jsem Vám udělal?"

"Zavraždil jste mého otce."

"Hanebná lež."

"Přál bych si, abyste měl pravdu."

"Kdo Vás proti mně poštval?"

"Skutečnost."

"Dokažte ji!"

"Mým úkolem není dokazovat, nýbrž pomstít."

"Nepodaří se Vám to ani ono!"

"Proč myslíte?"

"Umlčel jsem nebezpečnější útočníky nežli jste Vy. Umlčím i Vás."

"Mne nelze koupit."

"Jsou také jiné prostředky."

"Použijte jich!"

"Nechce se mi valně. Jste příliš sláb."

"Mýlíte se. Nejsem sám."

"Kuperan je za mřížemi."

"Jsou tu jiní. Nemáte představu o tom, jak jste nenáviděn."

"Je mi to úplně lhostejno."

"Vyjímaje řadu kreatur, které Vás zbožňují, pokud je platíte, ani o minutu déle, celá země Vás nenávidí. Vaše intriky, Vaše tyranie, Váš teror, placené pošklebky Vašich pochopů, placené hymny vašich zřízenců naplňují celý svět hnusem. Odstraním-li Vás, oddechnou si všichni."

"Abyste se nezmýlil!"

"Tato země je zbabělá, líná, prodejná a podlá, ale její podlost má přece jen meze."

"Myslíte? Konečně i kdyby je měla, zapomínáte na něco."

"Na co?"

"Mne může porazit jediný člověk."

"Kdo?"

"Já, jestliže se přestanu bránit. Prozatím není naděje."

"Jste neskromný. Co by zůstalo mně?"

"Musíte si najít jiný objekt."

"Zůstanu Vám věren."

"Varoval jsem Vás naposled."

"Toto něco", přemýšlel Dan, "je čin. Čin, který je nutný. Čin, který navzdor smrti a tlení posune věci o kus dopředu. Tento čin -"

Pavel Dan povstal a přistoupil ke starému oltáři. Nad pozlacenými řezbami, sežloutlými svícemi a černým krucifixem visel starý obraz představující souboj archanděla s knížetem pekel, jehož oči, zalité krví, právě tak jako ústa, stáhnutá k pošklebku, podobaly se očím a ústům Claudyovým.

"Tento čin", zašeptal Dan poklekaje před oltářem, ve kterém jeho exaltovaný pohled obestřel zcela jiné božství nežli ono, kterému byl oltář zasvěcen, "provedu."

"Hodně zblízka." Je nutno maskovat sebevraždu."

"Zbláznila jste se? tázal se Claudy uchopuje ji za ruku. Držel ji ještě, klesaje k zemi. Byl zasažen do srdce. Pavel k němu přiskočil, chystaje se vypáliti druhou ránu.

"Ne!" vykřikla Felicita, vytrhla mu revolver a zapnula ho křečovitě do zatnuté ruky Claudyovy, kterou držela ve své.

"Kdo je to?"

Komorná uslyševši detonaci, přiběhla do ložnice.

"Milion korun", řekla ji Felicita, "budeš-li mlčet. Rychle!"

Uchopila křečí zmítané tělo a vlekla je ke dveřím. "Otevři!" Je tam někdo?"

"Ne," odpověděla komorná. "Ale je slyšeti kroky."

Felicita opřela se vší silou do mohutného těla a vymrštila je doprostřed salonu.

Takřka současně otevřely se protější dveře a Claudyovův tajemník, Rosekranz a jakási neznámá osobnost vnikly dovnitř.

Felicita, Pavel a komorná, předstírajíce úžas, stanuli ve dveřích ložnice.

"Co se tu stalo?" vykřikla Felicita spěchajíc k rozmávlému tělu.

"Sebevražda," řekl tajemník dotýkaje se revolveru pevně zasazeného do pravice Claudyovy.

"Vražda," zasykl Rosenkranz.

"Zavolejte policii!" řekla neznámá osobnost sluhovi, který se objevil ve dveřích.

Smrt Caudyova byla událostí, která otřásla celou zemí. Claudyovy stvůry, zbaveny svého protektora, chvěly se hrůzou. Loutky, kterými pohyboval, drobní čertíci, panošové, dvořané všeho druhu, kazatelé a karatelé, kašpárkové a hurvínci sletěli bez dlouhých řečí do propadliště. Písaříci, jak bylo lze čekat, přeorientovali se průběhem několika minut ba i vteřin notujíce nadšené hymny ke chvále nefalšované demokracie, která teprve nyní atd. Celá země si oddechla. Můra, která na ní ležela dvanáct dlouhých let, rozleptávajíc, vysávajíc a korumpujíc kde koho, zmizela. Kult českobratrských frází, maskujících každou neřest, ochabl. Falšování hodnot přestalo být výnosným řemeslem. Nepřátelé Claudyovi, z velké většiny čestní lidé, dostali se k moci. Jakž pochopitelno, kde kdo se snažil dokázat, že jím byl také, v prvé řadě někdejší oblíbenci Claudyovi. Nikdo netupil mrtvého tyrana s takovou vervou jako oni. Díky jim všechny přehmaty, úklady i zločiny, které napáchal, vyšly na světlo boží. Bylo jich mnohem více nežli těch, o kterých se vědělo. Maska padla. Skutečná tvář zbohatlíkova objevila se před očima všem.

Pavel Dan, zatčený pro podezření z vraždy, byl pro nedostatek důkazů propuštěn. Felicita i komorná vypovídaly v jeho prospěch. Lékařský nalez připouštěl sebevraždu. Část znalců rovněž. Veřejné mínění bylo veskrze na straně Pavla Dana, třebaže se tušilo, že je vrahem. Bylo na jeho straně tím spíše, jelikož záhada smrti Danova otce byla vysvětlena. Jeden z oblíbenců Claudyových odevzdal veřejnosti materiál dosti průkazný, aby mohlo býti zjištěno, že Danův otec byl usmrcen z návodu tyranova.

"Oko za oko, zub za zub", říkali lidé velebíce Pavla Dana. Claudyovi zřízenci, přizpůsobivše se veřejnému mínění, vyráběli sáhodlouhé články o novodobém Hamletu, nazývajíce jej osvoboditelem země. Nadšení všech, skutečné i předstírané, neznalo mezí. Bohužel, netrvalo dlouho. Bývalým dvořanům, kteří se díky hlouposti nových lidí udrželi na svých místech, zastesklo se po bývalé moci. Mistři intriky a přetvářky, kterým se naučili od bývalého chlebodárce, začali operovat známým způsobem. Opírajíce se druh o druha, ovládli nepozorovaně celé okolí. Nepohodlní lidé byli isolováni nebo koupeni. Claudy byl nepochybně mrtev. Duch Claudyův začal vstávat z hrobu. Korupce zvedala hlavu. Vřed, který byl vyříznut, objevil se na jiném místě. Patrně nemoc byla hlubší, než se zdálo. Operatéři ustali příliš záhy. Bacily se utěšeně rozmnožovaly. V krátké době byla jimi Praha zmořena tak, jako před smrtí Claudyovou. Jeho duch, patrně nesmrtelný, vznášel se nad vodami, stále kalnějšími. Tu a tam ozvaly se nesmělé hlasy, velebící jeho věhlas. V novinách bylo lze čísti podivuhodné zprávy. Lékař zjišťující sebevraždu Claudyovu stal se prý obětí omylu. Felicitina komorná odvolala prý svoji výpověď, ke které byla donucena. Rosenkranz, vstupuje na místo činu viděl prý atd.

Pavel Dan po poradě s Kuperanem prodal všechny nemovitosti a pod cizím jménem, provázen Felicitou, odjel za hranice. Na cestě do Hamburku zastavil se v Berlíně, kde vyřídil několik nutných záležitostí, které nebylo lze bez podezření vyříditi ani v Hamburku, ani v Praze."

Konfiskace byla potvrzena s odůvodněním, že jde o připravování vraždy na ústavním činiteli a že se veřejně podněcuje ke zločinu uvedenému v §u 7 zákona na ochranu republiky. Kdo si uvedené odstavce přečte, vidí, že o nějakém schvalování nebo podněcování vraždy nelze vůbec mluvit, nýbrž, že jedná se o literární dílo s námětem, jichž ve světové literatuře je na sta. Také žádný ústavní činitel v knize jmenován není.

Jak konfiskační prakse zasahuje i venkov, je viděti z časopisu "Nezávislé listy", a sice z jejich čísla ze dne 14. června 1930, ročníku 14., číslo 24., kde byl otištěn článek nazvaný "Po spoutání tisku nadchází konec českých novin". Je to spíše kritika politických stran a tiskových poměrů a přece i tato kritika propadla censorově tužce. Na politické názory pisatele lze různě hleděti a není nutno nijak se s nimi ztotožňovati, to však jistě neopravňuje ke konfiskacím článku čistě kritické úvahy.- Abychom ukázali nepřípustnost konfiskační prakse i na venkově, v tomto případě v Ústí nad Orlicí, uvádíme v doslovném znění, co v jmenovaném čísle řečeného časopisu bylo konfiskováno. Zabavena část znějící takto:

Není českého žurnalisty, jemuž by se nezastesklo po bývalé svobodě tiskové, jakou jsme měli v porobě za Rakouska. A je to zcela pochopitelné, vzdyť v osvobozené vlasti vedle vázaného volebního řádu dělal i tiskový zákon žid. Zástupci venkovského lidu odkývali socialistům jak vázané kandidátky, tak tiskový zákon. Přijel však z Ameriky dr. Pergler, jenž mnohou pravdu, nepříjemnou hradním socialistům, vynesl na světlo denní pomocí i toho spoutaného tisku. Aby mu bylo znemožněno pokračování a učiněn konec všem nezrealisovaným časopisům, chystá se nový tiskový zákon, který nám poskytne další část sovětského ráje, neboť mimo ohlupující a protivlastenecký tisk nebude možno vydávati žádných novin. Agrární poslanci to ovšem socialistům odkývají, jako všechny dosavadní zlořády. Kdyby to neměl pan ministr u agrárního vedení zajištěné, tak by se s osnovou nového zákona nedřel. A tak všechny hříchy na národu, spáchané žido-socialisty, mohly se státi skutkem jedině z ochoty agrárního vedení. V nedaleké době budou strašnou metlou národa a zejména venkovského lidu. Otrocká pouta dlouho rez nerozežírá a jejich lámání vyžaduje hrozných obětí na svobodě a krvi. Ale jaká je dnes situace, agrární poslanci k tomuto nejtěžšímu spoutání českého ducha socialistům dopomohou. -

Nová tisková sekera je především namířena na tisk Ligy proti vázaným kandidátkám, stejně ovšem na časopisy a la "Nezávislé listy" a na tisk svobodný. Jestliže to těmito dosti silnými stranami nepohne k rázné akci proti dalšímu vraždění svobody tiskové, pak to ovšem značí i jejich podpisy na jejich vlastním ortelu.

Tisk byl v prvních dobách hlavní pákou svobody, on pomáhal k svobodě ducha a k svobodě národů. V Československé republice stane se nyní tisk příšerným zabijákem veškeré svobody, neb poctivému, nezávislému tisku bude odzvoněno. Bude dovoleno jen zalepovati lidu oči dle předpisů žido-socialistických.

Předkládajíce tyto ukázky běžné konfiskační prakse panu ministru spravedlnosti, podepsaní se táží:

1.) Jest panu ministru spravedlnosti známo, jak počínají si podřízené vládní orgány oproti časopisům uplatňujícím pouze právo kritiky?

2.) Co hodlá pan ministr spravedlnosti činiti, aby byl učiněn konec konfiskační praksi, která porušuje všechny zásady o svobodě tisku a i ústavní ustanovení svobodu tisku zaručující?

V Praze dne 16. září 1930.

Dr. Pergler, Stříbrný,

Sivák, dr. Polyák, Mojto, dr. Labaj, dr. Mederlý, Onderčo, dr. Ravasz, Hlinka, Grebáč-Orlov, dr. Fritz, Suroviak, dr. Tiso, Slušný, Macháček, Šalát, dr. Gažík, Danihel, dr. Pružinský, Gajda.