627/XII. (původní znění).

Odpověď

vlády

na interpelaci poslanců Františka Seidla, Viléma Brodeckého, inž. Jaromíra Nečase a soudruhů

o vydání vládního nařízení k § 210 odstavce 2 platového zákona (tisk 115/VI.).

Ustanovením §u 210 odst. 2 P. Z. jsou kancelářští oficianti, kteří nebyli ustanoveni kancelářskými úředníky, po uspokojivé nepřerušené desetileté službě započitatelné ve vlastnosti kancelářského oficianta co do služebního poměru postaveni na roveň úředníkům podléhajícím služební pragmatice, a stávají se "pomocnými kancelářskými úředníky". Tím se ničeho nemění ani na jejich služebním výkonu ani na jejich služebních povinnostech, pokud tyto neplynou z výhody udělené zmíněným ustanovením, že totiž jsou co do služebního poměru na roveň postaveni úředníkům podléhajícím služební pragmatice.

Proto také vládní nařízení č. 113 1926 Sb. z. a n., jež upravilo platové poměry státních zaměstnanců v pomocné kancelářské službě, budujíc na stěžejní zásadě platového zákona (hodnocení služebního výkonu) důsledně prohlásilo, že se ničeho nemění na služebních požitcích pomocných kancelářských úředníků.

V Praze, dne 14. srpna 1930.

Předseda vlády:

Udržal v. r.

Ministr financí:

Dr. Engliš v. r.

 

627/XIII.

Odpověď

ministra vnitra

na interpelaci poslanců Františka Seidla, Rudolfa Tayerle a soudruhů

o úpravě mimořádných služebních příjmů stráže bezpečnosti a četnictva (tisk 274/XVI.).

Při úpravách spadajících do komplexu otázek, jež budou řešeny podle §§ 147 a 148 platového zákona, bude přihlédnuto i ke zvláštní povaze služby příslušníků sborů stráže bezpečnosti a četnictva, i k její zodpovědnosti a namáhavosti, při čemž bude snahou ministerstva vnitra, aby zachován byl jak dosavadní poměr mimořádných příjmů těchto zaměstnanců oproti jiným kategoriím zaměstnaneckým, tak i aby vyhověno ubylo oprávněným jejich požadavkům, ovšem pokud to dovolí meze vytčené již zákonem a nebude to odporovati zájmu a potřebě služby a státních financí.

Otázky, o něž jde, budou ovšem i pokud se týkají stráže bezpečnosti a četnictva, řešeny v rámci celkové úpravy podle §§ 147 a 148 plat. zákona pro všechny zaměstnance, na něž se vztahuje platový zákon a předpisy na jeho základě vydané.

V Praze, dne 23. července 1930.

Ministr vnitra:

Dr. Slávik v. r.

 

627/XIV.

Odpověď

ministra železnic

na interpelaci poslance Šaláta a druhů

ve věci humánnější přepravy sezonních dělníků na Slovensku (tisk 402/IV.).

Organisace a způsob přepravy zemědělských dělníků ze Slovenska a při návratu na Slovensko byl stanoven v dohodě se zemským ústředním úřadem práce v Praze a zemským úřadem práce v Bratislavě.

Cílem příslušných opatření železniční správy bylo zajistiti přepravu dělnictva v osobních vozech, a to podle možnosti v pravidelných osobních vlacích, při hromadných výpravách ve zvláštních osobních vlacích.

Za tím účelem vyžádala si státní správa železniční zejména včasné hlášení odjezdů transportů a dodržení cestovního programu. Ač zástupci dělnictva zavázali se ke splnění těchto samozřejmých předpokladů nerušeného odbavení sezonních dělníků, neplnilo dělnictvo podmínky, státní správou železniční stanovené. Vůdci hlásili odchod většinou pozdě, takže železničním úřadům nebylo ani možno osobní vozy včas do stanice nástupní přistaviti. Ostatně dělnictvo samo, ženy s dětmi nevyjímaje, i zamítalo nabízenou přepravu v osobních vozech a ústně i písemně domáhalo se přepravy v krytých vozech nákladních s odůvodněním, že se v těchto vozech cestuje pohodlněji.

Kryté nákladní vozy, vždy vhodným způsobem zařízené, byly tudíž přistavovány pro tyto převozy dokonce na přímou žádost dělnictva.

Státní správa železniční projevila s dostatek dobré vůle a za vylíčených okolností nelze jí vytýkati, jestliže její snahy a příslušné disposice, jsoucí zcela v souladu s intencemi projevenými v interpelaci, nesetkávají se se zamýšleným výsledkem.

V Praze, dne 25. srpna 1930.

Ministr železnic:

Mlčoch v. r.

 

627/XV. (původní znění).

Odpověď

ministra veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy

na interpelaci poslance dr. Hanreicha a druhů,

aby byl určen státní příspěvek k výslužnému pro bývalé brněnské městské vrchní okresní lékaře ve výslužbě (tisk 408/XVIII.).

Vyměření a přiznání pense se strany státu MUDrům. Grosserovi, Kuznickému, Lackingerovi a Weithoferovi bylo zdrženo tím, že jmenovaní lékaři, odepřevše sjednati služební smlouvu se státem podle zákona č. 236/1922 Sb. z. a n., podali sami, jakož i město Brno stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu proti výnosům ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, vyslovujícím jich pensionování.

Po rozhodnutí nejvyššího správního soudu o podaných stížnostech zahájilo ministerstvo zdravotnictví jednání s ministerstvem financí o započtení služební doby pro výměru pense jmenovaných lékařů, o výši této výměry a o přiznání pense těmto lékařům; pokud na ni mají nárok oproti státu.

Jednání to bude skončeno a o nárocích jmenovaných lékařů bude rozhodnuto v nejkratší době.

K dopisu měst, rady v Brně, doručenému jmenovaným lékařům a v interpelaci citovanému, se sděluje toto:

Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl

1. že dosavadní služební poměr obecních a obvodních lékařů nepřevzatých trvá principielně bez změny dále se všemi právy a povinnostmi, pokud povinnosti ty sestátněním zdravotní policie nestaly se bezpředmětnými, a že modifikace jeho úpravy nastala pouze potud, pokud se tak podává z předpisů §§ 10 a 11 zák. č. 332/20 a § 8 odst. 9 zák. č. 236122 Sb. z. a n.,

2. že se také zásadně nezměnilo nic na kompetenci orgánů, příslušných až dosud poměr ten určovati a o právech a povinnostech z něho plynoucích rozhodovati.

Nejvyšší správní soud v příslušném svém, nálezu dále uvedl, že ustanoveními §u 11. odst. 1. zák. č. 332/20, resp. §u 8., odst. 9. zákona č. 236122 Sb. z. a n. se pro uvedené lékaře konstitují v určitém rozsahu zaopatřovací nároky proti jinému subjektu (tj. proti státu). Jinými slovy, že se dosavadní jich zaopatřovací nárok rozštěpuje v ten způsob, že se až do výše zákonné vsunuji na místo subjektu dosud zavázaného stát, kdežto ohledně toho, co nad to jest, zůstává lékařům zachován nárok proti subjektu podle dosavadního služebního poměru zavázanému.

Nejvyšší správní soud konečně rozhodl, že výrok o tom, že se lékař státem nepřevzatý překládá na trvalý odpočinek, nepřísluší ministerstvu zdravotnictví, nýbrž orgánu až dosud k výroku tomu kompetentnímu, arciť s výhradou součinnosti ministerstva jako správního orgánu pensijního fondu, státem převzatého a že nepřevzatým lékařům nepříslušejí od státu odpočivné požitky z pensijní základny, resultující z individuelní úpravy jejich služebního poměru k obci, nýbrž z pensijní základny, resultující ze zákonného minimálního služného podle zákona č. 98/1909 mor. z. z., neboť požitky vyšší jim plynuly z usnesení obce, nikoliv ze zákona.

Z uvedených rozhodnutí nejvyššího správního soudu plyne, že město Brno zaslalo jmenovaným lékařům dopisy, v interpelaci uvedené, neoprávněné, ježto bylo povinno vyměřiti svým zaměstnancům plnou pensi, nikoliv pouze zálohy na pensi.

Město Brno pak mělo požádati státní správu, aby svého času odpočivné požitky, jmenovaným lékařům přiznané, refundovala přímo obci a nikoliv těmto lékařům.

Jestliže však již město Brno vyměřilo jmenovaným lékařům pouze zálohy na pensi, pak nebylo vůbec oprávněno vyhrožovati jim, že zálohy zastaví neb omezí, ježto lékaři tito mají nárok naproti obci na přiznání a vyplácení odpočivných požitků.

V Praze, dne 17. července 1930.

Ministr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy:

Dr. Spina v. r.

 

627/XVI. (původní znění).

Odpověď

ministra zahraničních věcí

na interpelaci poslance inž. O. Kalliny a druhů

o postupu československých zahraničních zastupitelstev nebo konsulátů těžce překážejícím obchodu a obchodnímu styku (tisk 295/IX.).

Par. 1, odst. 2. bod 1. jazykového zákona ustanovuje, že jazyk československý jest zejména jazykem, "v němž s výhradou toho, co ustanovuje se v par. 2 a 5 a s výjimkou toho, co bude podle par. 6 ustanoveno pro Podkarpatskou Rus, děje se úřadování všech soudů, úřadů, ústavů, podniků a orgánů republiky, konají se jich vyhlášky a zevní označení". Jde tu o povinnost, kterou cit. zákonný předpis ukládá všem úřadům Československé republiky, tedy také zastupitelským úřadům Československé republiky v cizině.

Od zásady úřadovati jen v jazyce státním, oficielním, mohou se tudíž úřady republiky odchýliti pouze v případech, pro které jazykový zákon výhradu učinil. Podle § 2 odst. 2. jazykového zákona jsou soudy, úřady a orgány republiky povinny - a tím zároveň oprávněny - přijímati od příslušníků jazyka menšiny podání sepsaná v jazyce této menšiny a vydati vyřízení též v tomto jazyce podání jen tehdy, vztahuje-li se působnost jejich na okres soudní, v němž podle posledního soupisu lidu obývá aspoň 20% státních občanu téhož, avšak jiného jazyka než československého, ale také tu jen ve věcech, jichž vyřízení náleží jim na základě toho, že působnost jejich vztahuje se na tento okres, tj. že jde o věc, jež jest zmístněna v takovém soudním okrese menšinovém.

Pokud zastupitelské úřady Československé republiky v cizině opatřují obchodní informace a jsou vůbec v obchodních věcech činny pro strany, jde tu o opatřování informací o poměrech atd. v obvodu toho neb onoho zastupitelského úřadu na území státu cizího nebo o zakročování u cizích úřadů, osob atd., v takovém obvodu. Vyvíjejíce tuto činnost provádějí tudíž zastupitelské úřady Československé republiky v cizině úřední úkony na území cizího státu, tedy vůbec mimo území československé republiky.

Nejsou proto v takových případech splněny podle par. 2, odst. 2. jaz. zákona podmínky pro vznik povinnosti - a tím zároveň i práva zastupitelských úřadů Československé republiku v cizině přijímati podání sepsaná v jazyku menšinovém a vydávati vyřízení též v tomto jazyce, a ministerstvo zahraničních věcí nemůže dáti zastupitelským úřady Československé republiky v cizině rozkaz příčící se zákonu.

Podotýká se, že od vydání jazykového zákona vyskytl se dosud jediný případ stížnosti do jazykové stránky úřadování zastupitelských úřadů Československé republiky v cizině, o němž rozhodoval nejvyšší správní soud. V tomto případě nejvyšší správní soud nálezem ze 17. prosince 1929 č. 20.256/29 odmítl stížnost jako nepřípustnou; k odůvodnění tohoto nálezu se odkazuje.

V případě pak, o němž se mluví v interpelaci, postupu generálního konsulátu nelze vytýkati nedostatek ochoty a nelze také o něm tvrditi, že by "těžce překážel obchodu a obchodnímu styku". Ostatně právě také v tomto případě naše firma, jež se na generální konsulát obrátila, byla s jeho postupem ve věci samé spokojena a výslovně mu za jeho zprávy poděkovalo. Proto také není třeba činiti opatření, jež má interpelace na zřeteli.

V Praze, dne 13. června 1930.

Ministr zahraničních věcí:

Dr. Ed. Beneš v. r.

 

627/XVII. (původní znění.)

Odpověď

ministra spravedlnosti

na interpelaci poslanců H. Simma, Geyera a druhů

o jazykové praksi státních úřadů (tisk 488/I.).

Dražební edikty a jiné soudní vyhlášky mají býti uveřejňovány v Úředním listě, pokud vydávány jsou v okresu s jazykovou menšinou pro obvod tohoto okresu vždy v jazyku státním a v příslušném jazyku menšinovém (§ 2, odst. 7., jaz. zák. a čl. 35 jaz. nař. Ministerstvo spravedlnosti několikráte soudům již připomenulo, že jazyková úprava vyhlášek se řídí uvedenými předpisy. Soudy zásadně také podle tohoto názoru postupují.

Dal jsem vyšetřiti oba případy, jichž se interpelace týká. Okresní soud v Německém Jablonném oznámil, že pouhým nedopatřením kanceláře se stalo, že vyhláška uveřejněna byla jen česky. Okresní soud ve Vildštejně vysvětluje svůj postup tím, že chtěl povinnému, který je silně předlužen, ušetřiti dvojnásobné poplatky za uveřejnění. Tento soud byl upozorněn, že důvod, jejž uvádí na vysvětlení svého postupu, neodpovídá platným jazykovým předpisům.

V Praze, dne 30. července 1930.

Ministr spravedlnosti:

Dr. Meissner v. r.

 

627/XVIII. (původní znění).

Odpověď

ministra spravedlnosti

na interpelaci poslance dra E. Schollicha a druhů

o jednostranném provádění censury (tisk 440/II.)

Výzva v "Moravance" ze dne 22. března 1930 obsažená, jejíž nezabavení interpelace vytýká, ma zcela všeobecné znění, a jest pochybno, zdali za daného stavu věci dány byly veškeré předpoklady k postupu dle §§ 487; 493 tr. ř.

Leták Pozemkového ústavu vydaný v Novém Jičíně byl zabaven státním zastupitelstvím na základě § 14, č. 4 zák. na ochranu republiky a zabavení bylo soudem potvrzeno.

Tvrzení interpelace, že státní zastupitelství nezakročilo a nezabránilo rozšiřování letáku, nesouhlasí proto se skutečností.

V Praze dne 11. srpna 1930.

Ministr spravedlnosti:

Dr. Meissner v. r.

 

627/XIX. (původní znění).

Odpověď

ministra pošt a telegrafů

na interpelaci poslance J. Geyera a druhů

o náhradě zpronevěřených peněz (tisk 408/XII.).

Pan Ferdinand Zwerenz domáhal se u pošty náhrady částky 400 Kč zaslané dne 15, února 1929 poštovní poukázkou, teprve až 21. ledna 1930, tj. po uplynutí šestiměsíční lhůty stanovené poštovním řádem pro uplatnění nároku na náhradu škody.

Tato lhůta byla stanovena proto, že po uplynutí delší doby je pátrání po zásilkách velice nesnadné, ne-li nemožné.

Uchýliti se od tohoto předpisu nemám v daném případě důvodů.

O obohacení poštovní správy nelze mluviti, poněvadž poukázaná částka nezůstala v jejím držení, nýbrž byla zpronevěřena poštovním zaměstnancem, jenž byl pro zpronevěru propuštěn a od něhož zpronevěřené peníze nelze pro jeho nemajetnost vymáhati.

V Praze, dne 18. srpna 1930.

Ministr pošt a telegrafů:

Dr. Franke v. r.

 

627/XX. (původní znění).

Odpověď

ministra pošt a telegrafů

na interpelaci poslance H. Simma a druhů,

aby písemný styk organisací péče o mládež byl osvobozen od poštovného (tisk 456/XIX.).

Zemské a okresní péče o mládež nenáležejí k orgánům a korporacím, jimž podle zákona o bezplatném používání poštovního ústavu č. 108/1865 ř. z. přísluší osvobození od poštovného v širším rozsahu než stanoví článek II., odst. 4. tohoto zákona, a to ani v tom případě, vykonávají-li úkony, které státní úřady na ně přenesly podle zákonných předpisů. Jsou tudíž osvobozena od poštovného toliko jejich udání, která ve věcech veřejné služby činí podle vše obecných nařízení nebo na zvláštní úřední vyzvání úřadům, orgánům a korporacím uvedeným v odst. 1 a 2.

V Praze, dne 18. srpna 1930.

Ministr pošt a telegrafů:

Dr. Franke v. r.

 

627/XXI. (původní znění).

Odpověď

ministra pošt a telegrafů

na interpelaci poslanců Kunze, Dr. Luschky a druhů,

že němečtí uchazeči nejsou přijímáni do státní poštovní služby (tisk 432/V).

Všeobecné tvrzení interpelace, že zásadní nepřijímání německých uchazečů do státní služby jeví se i v oboru státní poštovní správy, a to tak, že němečtí uchazeči jsou vždy odmítáni s poukazem na nedostatek volných služebních míst, kdežto čeští uchazeči jsou přijímáni, neodpovídá skutečnosti.

Veliká spousta podaných žádostí není v žádném poměru k malému počtu uprázdněných a obsazovaných míst, takže dlužno zamítati řadu žádostí uchazečů českých jako německých. Je-li státní poštovní správa s to, aby jistý počet uchazečů do svých služeb přijala, pak přihlíží také k uchazečům německým, vyžaduje ovšem, aby i němečtí uchazeči vyhovovali stanoveným podmínkám, tedy také, aby potřebnou a předepsanou měrou ovládali státní jazyk. Ani konkrétní údaje interpelace o postupu ředitelství pošt a telegrafů v Brně při přijímání německých uchazečů do státní poštovní služby neodpovídají skutečnosti.

Ke tvrzení interpelace, že ze čtrnácti německých uchazečů z města Šternberka, kteří si podali žádost o přijetí do státní poštovní služby, byl v letech 1928 - 1929 přijat jen jediný, který měl v presidiu ředitelství příbuzného, a že ostatní byli zamítnuti s poukazem na nedostatek volných služebních míst, kdežto v téže době umístěno bylo právě ve Šternberku osm uchazečů české národnosti, konstatuji toto:

Za celou dobu od roku 1927 do roku 1930 podalo si ze Šternberka žádost o přijetí do státní poštovní služky šest (nikoliv čtrnáct) uchazečů německé národnosti. Z nich byli přijati dva (nikoliv jeden) a žádný z obou neměl příbuzného v presidiu ředitelství pošt a telegrafů v Brně. Naproti tonu bylo v době od roku 1928 do roku 1930 přiděleno do Šternberka šest (nikoliv osm) do poštovní služby přijatých uchazečů české národnosti, což se stalo proto, aby se zdokonalili v jazyku německém, jako zase naopak bývá nutno poštovní zaměstnance německé národnosti přidělovati do území českého, aby se naučili státnímu jazyku, který zhusta zkují jen chatrně. Nemám tudíž důvodu, abych vylíčenému postupu ředitelství pošt a telegrafů v Brně cokoliv vytýkal.

V Praze, dne 18. srpna 1930.

Ministr pošt a telegrafů:

Dr. Franke v. r.

 

627/XXII. (původní znění).

Odpověď

ministra vnitra

na interpelaci poslance inž. O. Kalliny a druhů,

že jest naléhavě nutno novelisovati zákony o obecních úřednících a obecních zřízencích (tisk 320/XIII.).

Všeobecná úprava služebních poměrů obecních zaměstnanců předpokládá unifikaci obecního zřízení a nedá se provésti pouze novelisací zákonů platných v zemi české a moravskoslezské podle návrhu č. 259 (tisk sněm.).

Pokud pak jde zvlášť o požadavek jednotné zákonné úpravy platových poměrů obecních zaměstnanců, není prozatím dostatečných důvodů pro změnu platového zákona, jenž v § 212 ponechává obcím podle obecního zřízení volnost při úpravě platových poměrů jejich zaměstnanců s tím jediným omezením, že úprava ta nesmí převyšovati míru práv a nároků zaměstnanci státních.

Musí býti proto ponecháno obcím samotným, aby podle své finanční schopnosti v mezích § 212 platového zákona uspokojily oprávněné požadavky svých zaměstnanců.

V Praze, dne 24. července 1930.

Ministr vnitra:

Dr. Slávik v. r.

 

Překlad ad 627/IX.

Antwort

des Finanzministers und

des Ministers für Post- und Telegraphenwesen

auf die Interpellation des Abgeordneten Dr. B. Kafka und Genossen,

betreffend die zeitgerechte Rückerstattung der Steuerüberzahlungen (Druck 247/IV).

Das Finanzministerium war stets dahin bemüht, den Gang der Agenda der Rückerstattung von Überzahlungen auf die abgezogene Einkommensteuer möglichst zu beschleunigen: es hat daher wiederholt in normativen Erlässen und bei anderen Gelegenheiten angeordnet, die Überzahlungen mit größter Beschleunigung rückzuerstatten, und hat mit Erlaß vom 3. Jänner 1929. Z. 143.915/28, den Bemessungsbehörden Fristen zur Vorlage der Anträge auf Überzahlungsrückerstattung an die Finanzlandesbehörden festgesetzt. Nach diesem Erlasse sollen die Anträge auf Überzahlungsrückerstattung in den Fällen des § 30, Abs. 5 und 6, § 32, Abs. 4, und § 35, Abs. 1, des Gesetzes über die direkten Steuern, den Finanzlandesbehörden bis zum 31. März: und die Anträge auf Rückerstattung der übrigen Überzahlungen bis zum 31. Juli des dem: Kalenderjahre, in welchem der Steuerabzug vorgenommen worden ist, nachfolgendem Jahre vorgelegt werden. Die Bemessungsbehörden können diese Fristen jedoch in vielen Fällen nicht einhalten, weil der überwiegende Teil der Arbeitgeber die im Abs. 10 der Durchführungs- Verordnung zu § 45, Abs. 2, festgesetzten Fristen (14. Jänner Jedes Jahres) zur Vorlage der Jahresausweise rocht einhält. Da diese Ausweise der einzige Behelf für die Überzahlungsberechnung sind, hat deren verspätete Einbringung auch eine Verspätung in der Vorlage der Anträge auf Überzahlungsrückerstattung zur Folge.

Die Finanzlandesbehörden überprüfen die eingelangten Anträge mit größter Beschleunigung und lassen die Überzählungen durch ihre Rechnungsabteilungen entweder im Wege der zuständigen Liquidaturen (bei Staatsbediensteten), oder im Wege des Postscheckamtes (bei den übrigen Dienstnehmern) auszahlen. Das Postscheckamt führt die Anweisung der Überzahlungen sofort nach Einlangen von den Finanzbehörden II. Instanz durch.

Die Verzögerung in der Rückerstattung der Überzahlungen an einzelne im Bereiche der Steuerverwaltung in Gablonz wohnende Dienstnehmer ist in folgender Weise entstanden: Die Überzahlungen dieser Dienstnehmer sind im Sinne des § 275 d. Ges. über die dir. St. auf ihre anderweitigen schuldigen Steuern umgebucht worden. In der Zwischenzeit haben die erwähnten Dienstnehmer diese ihre Rückstände jedoch bezahlt, so daß der Finanzlandesdirektion neue Anträge auf Rückerstattung der Überzahlungen in barem vorgelegt werden muhten. Diese Überzahlungen sind sodann am 10. März 1930 ausgezahlt worden.

Prag, am 26. Mai 1930.

Der Finanzminister:

Dr. Engliš m. p.

Der Minister für Post- und Telegraphenwesen:

Dr. Franke m. p.

 

Překlad ad 627/X.

Antwort

des Finanzministers

auf die Interpellation des Abgeordneten Gläsel und Genossen

in Angelegenheit der Verwendung nur einsprachig čechischer Drucksorten von Seite der čechoslovakischen Tabakregie (Druck 174/IV).

Einleitend sei vorausgeschickt, daß die Verwaltung des Verkaufes der Tabakfabrikate nicht der Tabakregie, sondern den Finanzbehörden obliegt.

Das Verhältnis zwischen Staat und Tabaktrafikanten ist nach § 2 der Vorschrift für die Tabaktrafikanten ein privatrechtliches Verhältnis und die Finanzbehörden verhandeln mit den Trafikanten in Vertretung des Staates als Parteien, wobei sie nach Art. 49 der Regierungsverordnung vom 3. Februar 1926, S. d. G. u. Nr. 17, bloß die Staatssprache gebrauchen müssen.

Aus diesem Grunde geben diese Behörden die Drucksorten für den Verkehr mit den Trafikanten, also auch die Fassungsbücher, in čechoslovakischer Sprache aus.

Die Verlautbarung der Preise der Tabakfabrikate obliegt jedoch der Tabakregie und hiebei geht die Zentraldirektion nach den Bestimmungen des Art. 12 der obangeführten Regierungsverordnung vor.

Nach Abs. 1 dieses Artikels sind alle staatlichen Unternehmungen verpflichtet, ihre Kundmachungen grundsätzlich in der čechoslovakischen Sprache zu erlassen.

Die einzige Ausnahme von diesem Grundsatze bilden nach Abs. 5 desselben Artikels Jene Kundmachungen und schriftlichen Weisungen der staatlichen Unternehmungen, welche für ihren internen Gebrauch bestimmt sind. In diesem Falle allein ist die Herausgabe einer solchen Kundmachung nicht bloß in der čechoslovakischen Staatssprache, sondern je nach Bedarf auch in anderen Sprachen zulässig.

Preiskurante fallen unter diese Ausnahme nicht und die Zentraldirektion publiziert sie pflichtgemäß bloß in der Staatssprache.

Bei dem geschilderten Stande der Angelegenheit erblicke ich keine Gründe für eine Änderung des Vorgehens der unterstellten Behörde.

Prag, am 5. Juni 1930.

Der Finanzminister:

Dr. Engliš m. p.

 

Překlad ad 627/XI.

Antwort

des Ministers für Landwirtschaft und

des Finanzministers

auf die Interpellation der Abgeordneten Dr. E. Schollich, F. Matzner und Genossen,

betreffend Subventionierung der Wassergenossenschaften durch Staat und Land (Druck 247/XXII).

Die Beschaffung des Beitrages des staatlichen Meliorationsfonds zur Durchführung kostspieligerer Meliorationsunternehmungen der Wassergenossenschaften durch Darlehen der Genossenschaften beruht auf der Bestimmung des § 12 des Gesetzes vom 19. Dezember 1919, S. d. G. u. V. Nr. 21 v. J. 1920, wonach der Beitrag des staatlichen. Meliorationsfonds mittels eines Kredites beschafft werden kann, wobei der staatliche Meliorationsfonds an Stelle seiner direkten Beitragsleistung das auf ihn entfallende Anlehen in Annuitäten zurückzuzahlen hat.

Nachdem nun der staatliche Meliorationsfonds fast in allen Fällen die ganze Annuität aus den Subventionsanlehen zurückzahlt; sind die Wassergenossenschaften dadurch faktisch in keiner Weise belastet und verlieren an dem Staatsbeitrage nichts.

Nachdem das Postulat des Voranschlagsgleichgewichtes eine weitere Erhöhung der Jahresdotation für den staatlichen Meliorationsfonds nicht gestattet, kann das Landwirtschaftsministerium von der Beschaffung der Beiträge des staatlichen Meliorationsfonds mittels Kredites bei kostspieligeren Unternehmungen, d. i. dort, wo der Bauaufwand 1,000.000 Kč und der Staatsbeitrag den Betrag von 250.000 Kc übersteigt, nicht Abstand nehmen, weil in diesem Falle nicht nur wegen der Unzulänglichkeit der Barmittel des staatlichen Meliorationsfonds die Raten des Staatsbeitrages rechtzeitig nicht ausgezahlt werden konnten, sondern auch ein weiter Beitrag des staatlichen Meliorationsfonds für neue kostspieligere Unternehmungen nicht bewilligt Werdern könnte.

Die Beschaffung des Landesbeitrages durch Anleihen der Wassergenossenschaften wird bloß im mährisch - schlesischen Lande und bei Beiträgen verlangt, welche den Betrag von 50.000 Kč übersteigen. Der Landesfonds übernimmt aus Voranschlagsgründen die Verzinsung in der Regel bis zur Höhe von 6%, so daß die Genossenschaften auf eine höhere Verzinsung Zuschüsse leisten müssen. Dieser Zuschuß ist jedoch vielfach bloß bei vorübergehend in lokalen Geldinstituten im Interesse der raschen Auszahlung der Subventionsvorschüsse aufgenommenen Anlehen praktisch und dauert Moll bis zu dem Zeitpunkte, bevor zur Tilgung der aus den Vorschüssen geschaffenen Anlehen geschritten wird. In diesem Augenblicke tritt sodann gewöhnlich eine Überführung dieser Vorschußanlehen auf die "Hypoteční a zemědělská banka moravská" in Brünn ein, welche die Anlehen entweder gegen den Emissionskredit oder in barem aus den Einlagen der Zentralsozialversicherungsanstalt umwandelt, und zwar in beiden Fällen ohne irgendeine weitere Belastung der Wassergenossenschaft. Allerdings kürzt der Zinsenzuschuß die bewilligte Landessubvention um ein Unwesentliches, er ist jedoch zur Aufrechterhaltung der Verzinsung in den notwendigen Grenzen im Interesse einer ausgeglichenen Budgetwirtschaft notwendig.

Eine Änderung in der bisherigen Praxis hätte die Unmöglichkeit der Bewilligung weiterer Landesbeiträge für Meliorationsunternehmungen der Wassergenossenschaften im mährisch - schlesischen Lande zur Folge.

Für das Ausmalt des staatlichen und des Landesbeitrages für Meliorationsunternehmungen der Wassergenossenschaften sind einerseits die Bestimmungen des § 8 des Gesetzes vom 4. Jänner 1909, RGBl. Nr. 4, worin das Maximalausmaß des staatlichen und das Minimalausmaß des Landesbeitrages angeführt ist, andererseits die Belastung des staatlichen Meliorationsfonds und der Landesfinanzen maßgebend. Bei Festsetzung des Ausmaßes wird auf alle maßgebenden Umstände, namentlich auf die Lage der Unternehmung, die Bonität des Bodens und auf die finanzielle Situation der Mitglieder der Wassergenossenschaften Rücksicht genommen.

Prag, um 8. Juli 1930.

Der Minister für Landwirtschaft:

Bradáč m. p.

Der Finanzminister:

Dr. Engliš m. p.