Upuštění od trestního řízení.

§ 42.

Ustanovení tohoto paragrafu se jeví jako průlom do zásady legality, uznávaný i cizími zákony (také § 22 zák. čl. VII./1913) a odůvodněný snahou uchrániti mladistvého viníka škodlivého vlivu trestního řízení samého, zejména v případech, kdy by se pravděpodobně skončilo upuštěním od potrestání. Proto omezuje osnova toto právo na činy nepatrného významu. Bude ho samozřejmě užito jen tehdy, když po zevrubném zjištění poměrů nebude se jeviti účelným ani nějaké opatření výchovné. Jinak nejsou podle § 4 ochranná opatření ani v tomto případě vyloučena. Naopak, aby taková opatření byla umožněna a aby vůbec příslušné instituce a osoby byly zavčas na mladistvého upozorněny, ustanovuje se v odstavci třetím, že § 37 o podávám zpráv platí i tu. Naopak zase umožňuje ustanovení § 38, aby, bude-li mladistvý v trestné činnosti pokračovati a objeví-li se tudíž nějaký zákrok účelným, soud dověděl se v takovém pozdějším případě o tom, že od trestního řízení proti mladistvému bylo již jedinou nebo několikráte upuštěno.

Upustí-li se od trestního řízení, musí býti vyloučeno, aby účinek tohoto opatření byl mařen podpůrnou žalobou poškozeného. Tuto žalobu připouští trestní řád proto, aby viník došel trestu tam, kde státní zástupce se v otázce jeho viny mýlí. Tato intence nesnáší se zajisté s uvedeným zájmem mladistvého a osnova proto výslovně odpírá v tomto případě poškozenému právo k podpůrné žalobě. Poškozený má možnost uplatniti svůj nárok v řízení civilním, kde soud bude moci si úsudek o vině mladistvého učiniti samostatně.

Zjednodušení řízení.

43.

Ustanovení § 43 směřují vesměs k zjednodušení řízení. Takové zjednodušení je odůvodněno tím, že formální řízení podle obecných ustanovení trestního řádu by mohlo u mladistvého vyvolati škodlivé psychologické účinky, a dále i nutností provésti v jeho vlastním zájmu řízení co nejrychleji. Tato rychlost nesmí však býti na úkor důkladnosti, zejména pokud jde o vyšetření poměrů mladistvého (§ 38).

Zdánlivou odchylkou od zásady výše uvedené mohlo by se jeviti ustanovení osnovy, že má býti vždy, nejde-li o přepady nepatrného významu, kdy ani osobnost mladistvého ani jeho známé poměry šetření nevyžadují, konáno vyhledávání. Vyhledávání je tu nutné konati již proto, aby skutkový základ rozhodnutí, pokud jde jak o čin tak i o osobu obviněného, byl sebrán co nejúplněji ještě před hlavním přelíčením a nebylo nutné hlavní přelíčení odročovati a konečné opatření oddalovati.

Vyhledávání má býti konáno vždy soudcem a nikoliv státním zástupcem. Důraz, který osnova klade na to, aby mladistvý za řízení přišel do styku jen s orgány, které jsou pro soudnictví nad mládeží zvláště kvalifikovány, je patrný také z ustanovení, které omezuje právo bezpečnostních úřadů a orgánů jen na zatímní opatření a činí jejich další činnost závislou na svolení soudu.

Obhajování.

§ 44.

Ustanovení § 44 rozšiřuje nutné obhajování na všechna hlavní přelíčení a ústní líčení o opravných prostředcích ve věcech proti mladistvým provinilcům. Nutnost zříditi mladistvému obhájce může se ukázati již v řízení přípravném. Proto osnova umožňuje, aby soud nařídil zřízení obhájce již v tamto stavu řízení. To se má státi vždy, když mladistvý je ve vazbě. Obava, že mladistvý nebude z neznalosti zákona nebo ze strachu v jeho věku jistě pochopitelného s to dosti účinně se hájiti, je nasnadě. Proto snažilo se již nařízení min. sprav. z 23. května 1905, č. 9 Věst., poskytnouti nedospělým a mladistvým účinnější ochranu v trestním řízení a také § 6 zák. čl. VII./1913 nařizoval, aby, nemá-li mladistvý zvoleného obhájce a obhajování se jeví účelným, soud mu ustanovil v kterémkoli stadiu řízení obhájce z advokátů nebo kandidátů advokacie, kteří se k tomu přihlásí. V tomto směru jeví se tudíž osnova jen dovršením právního vývoje.

Pokud však jde o výběr obhájce, nepovažovala osnova za nutné, aby jím byl vždy obhájce z povolání. Toliko, jde-li o čin náležející k příslušnosti sborového soudu, má býti obhájcem vždy, a to pod zmatečností obhájce z povolání. Naproti tomu není důvodu, aby i v jiných případech bylo obhajování ukládáno těmto osobám, pro něž by bylo citelným břemenem. Postačí proto, když obhájcem bude ustanovena jiná způsobilá osoba, tedy zákonný zástupce, osoba, která nad mladistvým bdí, některý z jeho příslušníků, nebo zástupce pomocného zařízení pro soudní péči o mládež. Zejména má soud přihlížeti při ustanovování obhájce k pomocným zařízením pro soudní péči o mládež (§ 45, odst. 1), u jejichž funkcionářů lze se jistě nadíti způsobilosti a ochoty převzíti i obhajování právní. Zákonnému zástupci sluší, hledíc na ostatní jeho procesní práva a na jeho zvláštní odpovědnost za blaho mladistvého, přiznati vždy práva obhájce, i když snad byl soudem zřízen obhájcem někdo jiný. Netřeba snad vytýkati zvláště, že obhájcem může býti i žena.

Osoby, které mají býti vyslechnuty toliko o poměrech mladistvého (§ 38), ať jako osoby přezvědné, či jako svědci, nejsou vyloučeny z obhajování. Osnova ustanovuje tak proto, že tu půjde zpravidla o osoby blízké mladistvému, které mohou podati velmi cenné informace o osobě mladistvého a jeho poměrech, a nebylo by vhodným, aby z tohoto důvodu, který není nikterak na újmu jejich činnosti směřující k prospěchu mladistvého, byly z obhajování vyloučeny.

Pomocná zařízení.

§ 45.

Soud mládeže potřebuje při svém působení nezbytně součinnosti pomocných zařízení pro péči o mládež provinilou. Již v úvodě k odůvodnění druhé hlavy bylo řečeno, že soud mládeže je toliko jedním z údů rozvětvené organisace sociální péče o mládež. Součinnosti jiných jejích orgánů potřebuje pak jednak proto, aby si zjednal správný a úplný podklad svého rozhodování, jednak proto, aby jeho rozhodnutí mohlo býti účelně vykonáno. Bezpečnostní orgány, zvláště četnictvo, nejsou vhodným nástrojem pro navázání a udržování styku soudu s mladistvým a okolím, v němž žije, a je nutné užíti jiných orgánů, k tomuto účelu svou specialisací zvláště způsobilých. Takové orgány tu již jsou (zejména úřadovny pro péči o mládež provinilou, a kde jich není, okresní péče o mládež), a jak bude patrné z části IV. odůvodnění, v praxi se jich s velkým prospěchem vydatně užívá. Osnova staví tato zařízení, které se časem z faktické potřeby vyvinula, na zákonný podklad, a jsouc si vědoma jejich důležitosti a dosavadní zdárné a vzorné práce, ukládá přímo ministerstvům spravedlnosti a sociální péče, aby se postarala o jejich spolupůsobení (§ 57).

Osnova považuje za vhodné vytknouti jako obory činnosti, v nichž tyto instituce mohou býti soudu platně nápomocny, zvláště vyšetřování poměrů mladistvého (§ 38) a jeho obhajování (§ 44). Tím však není jejich působnost ani zdaleka vyčerpána. Již u § 37 odst. 4 stala se zmínka o jejich součinnosti při péči o propuštěné. Také při výkonu ochranného dozoru, při dozoru na ochrannou výchovu rodinnou, a v mnohých jiných směrech bude možné užíti jejich pomoci a bohatých zkušeností na poli praktické sociální péče. Ony budou zároveň pojítkem mezi soudy a širší veřejností a budou v ní probouzeti větší zájem o osud naší mládeže.

K tomu účelu bylo nutné těmto institucím poskytnouti též určitá procesní práva, jichž potřebují k úspěšnému vykonávaní své činnosti. Nejprve bylo v zájmu kooperace uloženo soudu, aby o zahájení a výsledku trestního řízení proti mladistvému uvědomoval vždy pomocné zařízení pro soudní péči o mládež a aby mu poskytl potřebné informace o osobě mladistvého, a pokud to není na újmu trestního řízení, i o jeho činu (§ 45, odst. 2). Tím se umožní, aby toto zařízení bylo upozorněno na mladistvého potřebného pomoci a podniklo v dorozumění se soudem a v mezích možnosti vše, co může přispěti l rychlé nápravě poměrů. Z téhož důvodu a také proto, aby činnost soudu byla uvedena podle možnosti v soulad s požadavky sociální péče, a aby pomocné zařízení mohlo si zjednati co nejpodrobnější informace o mladistvém, který bude podle okolností svěřen jeho dozoru a ochraně, bylo též nutné přiznati mu právo, aby se zúčastnil svým zástupcem hlavního přelíčení, i když mu nebylo svěřeno obhajování, a aby se tento zástupce při něm ujal slova (§ 46 odst. 3). K tomu konci musí býti arci pomocné zařízení o hlavním přelíčení uvědoměno.

Hlavní přelíčení a jeho příprava.

§ 46 a 47.

Odchylky, které osnova ustanovuje o hlavním přelíčení a jeho přípravě, jsou různého rázu.

Především přikládá osnova i v tomto rozhodujícím stadiu trestního řízení zvláštní důležitost tomu, aby soud mladistvého osobně poznala utvořil si přímo své mínění o jeho osobnosti, dále aby rozhodnutí soudu, jehož těžiště spočívá nyní spíše ve výroku o trestu a o opatřeních výchovných než ve zjištění viny, bylo založeno na podkladě co možná úplném, kriticky zhodnoceném. Proto nařizuje osnova, že hlavní přelíčení nesmí býti pod zmatečností konáno v nepřítomnosti obviněného vůbec, tedy ani v případech, kdy trestní řád to jinak připouští. Z téhož důvodu nelze proti mladistvému, jak to ostatně ustanovuje již zákon č. 31/1929 Sb. z. a n., vydati trestní příkaz.

Dále umožňuje osnova soudu, aby zákonného zástupce a osobu, která nad mladistvým bdí, předvolal k hlavnímu přelíčení i tehdy, když tyto osoby nejsou obhájci nebo svědky. Totéž platí i o osobě, která vyšetřovala poměry mladistvého, jeví-li se její přítomnost soudu žádoucí. O následcích nedostavení platí u těchto osob totéž, co ustanovuje trestní řád o následcích nedostavení svědka, o jejich výslechu pak ustanovení § 38 odst. 2 této osnovy. Konečně má býti, jak již bylo řečeno u § 45, doba hlavního přelíčení oznámena i zařízení liro soudní péči o mládež. Jeho zástupce má právo býti při hlavním přelíčení přítomen, může si vyžádati slovo, takže bude míti příležitost osvětliti se stanoviska sociální péče stav mladistvého a opatření, kterých by bylo potřebí na jeho nápravu a záchranu.

Druhá skupina úchylek má zajistiti mladistvému náležité hájení při hlavním přelíčení a možnost přiměřené přípravy jeho obhájení. Proto nesmí býti pod zmatečností konáno hlavní přelíčení v nepřítomnosti jeho obhájce, jímž ostatně, jak bylo již u § 44 řečeno, nemusí býti vždy obhájce povolání. Také nesmí býti pod zmatečností zkrácena lhůta stanovená pro přípravu obviněného k hlavnímu přelíčení a to ani s jeho souhlasem. Toliko tehdy, když by obviněný byl ve vazbě, ponechává osnova za účelem zkrácení vazby v platnosti obecná ustanovení. Avšak ani v tomto případě nesmí ovšem býti hlavní přelíčení, ustanoveno na dobu tak krátkou, aby nebylo možné splniti jiné příkazy osnovy, zejména ony, které se týkají vyšetřování poměrů mladistvého a předvolání zúčastněných osob.

Třetí odchylka má za účel uchrániti mladistvého nepříznivých vlivů hlavního přelíčení samého. Některé části hlavního přelíčení mohou působiti na mladistvého zvláště nepříznivě. Tak na př. odpírá-li obhájce jeho skutku závažnost, jakou má, nebo rozebírá-li znalec nebo svědek osobnost viníkovu, atd. Proto má míti soud podle osnovy právo rozkázati mladistvému, aby na čas opustil soudní síň. Věcí prováděcího nařízení bude vydati také podrobná ustanovení o tom, aby v zájmu mladistvého bylo upuštěno od všech zbytečných formálností. Konečně třeba dbáti toho, jak již ostatně nařizovalo nař. min. sprav. z 21. srpna 1908 č. 13 Věst. a § 25 zák. čl. VII./1913, aby hlavní přelíčení, a ovšem i jiná úřední jednání byla konána tak, aby mladistvý nepřišel do styku s provinilci staršími než 18 let. To platí i tehdy, když se koná proti mladistvým a osobám starším řízení společné. Kde nebude možné toho docíliti úplným místním odloučením, bude nutné takové styky zameziti aspoň konáním úředních jednání v jiných místnostech nebo v jiných úředních hodinách nebo jiným vhodným opatřením.

Vyloučení veřejnosti.

§ 48.

Také ustanovení § 48 je odůvodněno snahou uchrániti mladistvého zhoubného vlivu sensace. Při hlavním přelíčení má býti proto veřejnost vyloučena. Pouze při prohlášení rozsudku bylo nutné zachovati veřejnost, ježto je tu zaručena ustanovením § 101 zástavní listiny. Veřejně bude možné konati hlavní přelíčení tolika výjimkou, totiž vyžadují-li toho zvlášť důležité důvody.

Důsledkem těchto ustanovení bylo do osnovy pojato i ustanovení § 59, obsahující trestní sankci na neoprávněné uveřejnění zprávy ze spisů řízení přípravného, z obžalovacího spisu nebo návrhu, z obsahu jednání při neveřejném hlavním přelíčení neb ústním líčení o opravném prostředku, zprávy o rozsudku v trestní věci mladistvého nebo uveřejnění jeho podobizny. Tato ustanovení shledáváme již v § 13 zák. čl. VII./1913.

Rozhodnutí o ochranných opatřeních.

§ 49.

O ochranných opatřeních má soud podle osnovy rozhodnouti zpravidla hned při hlavním přelíčení, když vyslechl obě strany a zákonného zástupce obviněného, podle možnosti i obhájce a zástupce pomocného zařízení pro péči o mládež. Není vyloučeno, že soud nebude moci ihned rozhodnouti, poněvadž bude nucen konati ještě některá šetření o poměrech mladistvého. Bylo by neúčelným v takovém případě hlavní přelíčení odročovati a mladistvého obviněného k němu opět předvolávati. Stačí, když soud rozhodne o ochranném opatření později, ovšem i v takovém případě po výslechu uvedených osob.

Rozhodnutí o ochranných opatřeních má se podle osnovy státi usnesením a nikoliv rozsudkem. Praktickým důsledkem toho je, že při užití opravného prostředku, tj. stížnosti proti takovému usnesení, nebude míti stížnost podle § 52 účinek odkládací, nebude-li jí takový účinek soudem samým přiznán. To je jistě v zájmu mladistvého.

Příslušný k rozhodnutí má býti vždy soud první stolice, i když byl mladistvý odsouzen ve stolici vyšší, neboť tento soud má nejlepší možnost vniknouti do věci a poznati, čeho je pro záchranu mladistvého zapotřebí.

Podle nastíněné konstrukce je rozhodnutí o ochranných opatřeních závislé vždy na výsledku trestního řízení. Byl-li obviněný zproštěn nebo bylo-li trestní řízení proti němu zastaveno neb od trestního řízení upuštěno, mohou sice býti tato ochranná opatření také nařízena, nikoliv však soudem trestním, nýbrž poručenským (§ 4). Ke zproštění může však dojíti také teprve ve stolici opravné, stejně jako není vyloučeno, aby řízení bylo zastaveno teprve v řízení obnoveném. V takových případech projeví se závislost rozhodnutí o ochranných opatřeních na konečném výsledku trestního řízení podle osnovy tím, že rozhodnutí o ochranných opatřeních pozbude samo sebou platnosti. Bylo-li však s výkonem ochranného opatření započato, bylo by neúčelným, aby tento důsledek nastal přes to, že poručenský soud snad nařídí podle § 4 stejné ochranné opatření. Proto má v uvedeném případě dojíti ke zrušení teprve tehdy, až poručenský soud rozhodne právoplatně, že ochranného opatření není potřebí.

Opravné prostředky.

§ 50 až 53.

V těchto paragrafech stanoví osnova, odchylky a doplňky týkající se opravných prostředků a řízení o nich.

Právo podávati opravné prostředky ve prospěch obviněného bylo tu rozšířeno i na pomocné zařízení pro soudní péči o mládež a jeho zástupce. Zpravidla bude sice zástupce tohoto zařízení moci podávati pro středky opravné již ve funkci obhájce (§ 44); mohou se však vyskytnouti případy, že zástupce takového zařízení nemůže býti obhájcem nebo že soud neužije jeho pomoci v tomto směru. V zájmu mladistvého však bude, zvláště hledíc na ustanovení § 51 odst. 3, aby tomuto zařízení a jeho zástupci bylo poskytnuto právo podávati opravné prostředky v každém případě, ovšem jen ve prospěch obviněného. Zvláštní ustanovení o tom, jak se počítají lhůty k opravným prostředkům (§ 50, odst. 2.), vyhovuje praktické potřebě. Podotknouti bylo by jen tolik, že v těch případech, kdy není třeba doručovati rozhodnutí, nemění se na počátku lhůty nic ani v tom případě, když za doručení rozhodnutí bylo žádáno.

Další ustanovení obsahují jen žádoucí odchylky, pokud jde o jednotlivé opravné prostředky, totiž o stížnost a odvolání.

Kromě případů, kdy se stížnost připouští již podle obecných ustanovení trestních řádů (tedy v řízení před soudy okresními, stejně jako proti rozhodnutím vyšetřujícího soudce vždy) vypočítává osnova v § 51 ona další rozhodnutí soudu a dozorčích rad, proti nimž má býti podle této osnovy stížnost také přípustná.

Bez zvláštního ustanovení mohlo by býti pochybné, zda-li osoby oprávněné podávati opravné prostředky ve prospěch obviněného, mohou si také stěžovati na to, že některé ochranné opatření nebylo nařízeno. Ochranné opatření znamená jistě vždy zásah do svobody obviněného.Leč tento zásah není tu trestem, není zlem, nýbrž směřuje vždy k jeho dobru. Osnova proto tuto pochybnost odstraňuje výslovným ustanovením přisvědčujícím k uvedené otázce (§ 51 odst. 3).

Ustanovení § 52 nepotřebují bližšího vysvětlení. Zmínky zasluhuje snad ustanovení odst. 2, podle něhož může soud nebo dozorčí rada stížnosti v případech tam uvedených ihned sama, vyhověti. To je odůvodněno snahou, aby k rozhodnutí o potřebných ochranných opatřeních došlo co nejrychleji.

Pokud jde o zvláštní ustanovení o odvolání (§ 53) v případech, kdy soud upustil od potrestání, nevylučuje osnova odvolání proti výroku o vině nikdy. Za to však omezuje žalobcova právo odporovati rozsudku v neprospěch obviněného potud, že může sice podati odvolání proti tomu, že soud upustil od potrestání, nikoliv však proti tomu, že soud neuložil aspoň nějaký kárný trest podle § 6 odst. 2. To proto, aby odvolací soudy nebyly zatěžovány rozhodováním i ve věcech tak malé váhy.

HLAVA TŘETÍ.

Ustanovení závěrečná.

V této hlavě shrnuta jsou ustanovení, která nebylo možné zařaditi systematicky do hlavy první nebo druhé. K nim připojují se v § 62 a 63 ustanovení, jimiž má býti zatímně na dobu, dokud nenabude účinnosti zákon o ochranné výchově, upraven výkon ochranných opatření a poměr tohoto zákona k zákonu č. 90/1885 ř. z. Konečně obsahuje tato hlava v § 64 až 67 ustanovení přechodná a v § 68 ustanovení zrušovací. K jednotlivým paragrafům bylo by uvésti toliko toto:

Poručenský soud.

§ 54.

Na četných místech osnovy mluví se o poručenském soudu. Aby nebylo pochybností, co se tímto soudem rozumí, vykládá osnova výslovně, že se jím rozumí příslušný soud poručenský neb opatrovnický a hledíc na odchylnou organisaci poručenské péče na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, také příslušný poručenský úřad na tomto území.

Osnova nečiní rozdílu mezi tím, zda poručenský soud je soud zdejší nebo cizí. Ustanovením odst. (2) je však postaráno o to, aby příslušnost cizího poručenského soudu neb úřadu nemohla býti příčinou průtahů tam, kde je potřebí rychlého zákroku.

Povinné oznámení.

§ 55.

O účelu tohoto ustanovení stala se již zmínka v odůvodnění § 1 a 4, na něž tu lze odkázati.

Věcná příslušnost.

§ 56.

Tento paragraf obsahuje některá zvláštní ustanovení o věcné příslušnosti soudů.

Tak se především zachovává v odstavci 1. v platnosti zákon o státním soudě č. 51/1923 Sb. z. a n., i pro trestní věci mladistvých provinilců; hledíc na povahu deliktů tomuto soudu přikázaných a na naprostou výlučnost jeho kompetence, nelze ani pro mladistvé provinilce připustiti výjimek. Hmotně právní ustanovení zákona o trestním soudnictví nad mládeží budou ovšem platiti i pro státní soud, což plyne z toho, že zákon o státním soudě obsahuje jen ustanovení povahy procesní.

V odstavci 2 recipuje osnova, co bylo dosud ustanoveno v § 3 č. 2 a 4 zák. čl. VII./1913, který má býti tímto zákonem zrušen. Jde tu o ustanovení týkající se jen Slovenska a Podkarpatské Rusi. Na jeho zachováni třeba trvati proto, že přestupky tu uvedené, přikázané jinak do příslušnosti úřadů správních, svědčí často o vážnějším ohrožení mladistvého a bývá tudíž potřebí vážnějšího zákroku soudu mládeže, který se tu stane příslušným podle § 30 odst. 2 č. 1 a 2, že pak jde o přestupky poměrně časté, o tom svědčí tab. XVII.

Pomocná zařízení pro soudní péči o mládež.

§ 57.

O významu pomocných zařízení pro soudní péči o mládež stala se již zmínka v odůvodnění § 45. Je-li v místě krajský i okresní soud, postačí pro oba společné pomocné zařízení. Netřeba snad podotýkati, že těmito pomocnými zařízeními rozumí osnova, tam kde není specielních zařízení pro soudní péči o mládež, i okresní péče a mládež a jiné podobné organisace.

Ustanovení odstavce 2 je odůvodněno tím, že se ukázala již v dnešní praxi potřeba poskytnouti zástupcům a orgánům pomocných zařízení, vykonávajícím četné úkony z pověření soudu a v zájmu soudnictví, zvýšenou trestně právní ochranu potud, pokud právě uvedené úkony konají.

Řemeslná výuka.

§ 58.

Velmi citelným nedostatkem vězeňství je, že čas, který byl ve věznici věnován výuce mladistvého provinilce v nějakém řemesle, byl pro vězně dosud ztracen, poněvadž jeho zaměstnání ve věznici nemohlo býti s hlediska platného živnostenského práva [§ 14 b) živn. ř. a § 17 slov. živ. zák.] postaveno na roveň učednickému nebo pomocnickému zaměstnání na svobodě. Tím pozbývala řemeslná výuka, jíž se mladistvému provinilci ve věznici dostalo, prakticky valně na ceně. Poněkud lépe tomu bylo, pokud jde o výchovny; avšak ani tu nemůže dosavadní úprava uspokojiti, neboť ve vysvědčení, jež se o výuce ve výchovně vydává, děje se výslovně zmínka o tom, že do učební doby byl započten čas ztrávený v takovém ústavě. Tato okolnost může však citelně poškoditi mladistvého v budoucím životě, činíc jej méně schopným soutěže, a to i v době, kdy jeho odsouzení bylo již dávno zahlazeno. Osnova snaží se odstraniti tyto nedostatky a jeví se po této stránce věcně doplněním platných živnostenských řádů, k-jejichž konstrukci, jak z textu tohoto paragrafu je patrné, se úzce přimyká. Podotknouti třeba, že s podobným ustanovením setkáváme se i v § 53 rak. zák.

Přes to uznává osnova za vhodné a spravedlivé činiti aspoň nějaký rozdíl mezi výukou řemeslu na svobodě a v ústavě, a to potud, že má býti přihlíženo nejen k odborné výuce, nýbrž i k mravnímu stavu a dosaženému polepšení chovance (vězně). Dozorčí radě má příslušeti, aby rozhodla, zda z tohoto hlediska má býti doba ztrávená při řemeslném zaměstnání v ústavě započtena do doby potřebné výuky celá nebo jen z části. To bude zároveň mocnou pobídkou mladistvému k udržení kázně v ústavě a k polepšení.

Trestní ustanovení.

§ 59 až 61.

Tyto paragrafy stanoví tresty na neoprávněná uveřejnění, na zanedbání péče o mladistvého a na maření výchovných opatření.

O trestnosti neoprávněného uveřejnění byla již řeč v odůvodnění § 48. Tamtéž bylo také naznačeno, že tímto ustanovením má býti nahrazen také § 13 zák. č. VII./1913.

O trestnosti zanedbání péče o mladistvého jedná již § 249 osnovy tr. zákona. S podobným ustanovením setkáváme se i v cizích zákonech a osnovách. O zavržitelnosti a trestuhodnosti takového jednání, jímž jsou vážně ohroženy jak nárok dítěte na výchovu, tak i důležité zájmy veřejné, nemůže býti pochybnosti. Osnova nerozeznává, zda je o zanedbání povinnosti plynoucí ze zákona nebo ze smlouvy, neboť i dětem v cizí péči musí se dostati potřebné ochrany. K trestnosti vyžaduje osnova, aby zanedbání povinnosti bylo buď vědomé nebo hrubě nedbalé; tato subjektivní vina musí se podle osnovy vztahovati i na výsledek porušení povinnosti, totiž na to, že osoba mladší než 18 let je vydána v nebezpečí zpustnutí. Čin se stíhá veřejnou žalobou; ale jen návrh poručenského soudu; to proto, aby se předešlo nedosti odůvodněnému stíhání osob, které snad pro svoje poměry ani lépe o dítě pečovati nemohou. Kromě toho soustřeďuje se u poručenského soudu podle § 37 evidence o napomenutích, která byla soudem udělena osobám, kterým náleží bdíti o mladistvého nebo nedospělého, takže již z tohoto důvodu budou zvláště způsobilé rozhodnouti o tom, má-li býti proti viníku i trestně zakročeno.

Pokud jde o trestnost maření ochranných opatření, musila osnova pamatovati také na to, aby nerušený výkon ochranných opatření, tj. ochranného dozoru a ochranné výchovy, pokud byly nařízeny soudem nebo příslušným úřadem (zvláště také dozorčí radou věznice) byl zajištěn a ochráněn zejména i proti těm, kdo snad, považujíce jej za neoprávněný zásah do svých rodinných práv, budou se pokoušeti jej mařiti nebo budou usilovati o to, aby nezletilec sám se vymkl takovému opatření. Podobná ustanovení nalézáme proto i v zákonech jiných států (na př. v § 8 rak., v § 76 něm. a v čl. 37 jug. zákona). Také tento přestupek má býti podle osnovy stíhán sice veřejnou žalobou, ale jen na návrh poručenského soudu. Poručenský soud bude moci nejlépe uvážiti, zda je nutné sáhnouti k tomuto krajnímu prostředku, či zda postačí v zájmu mladistvého samého vyříditi věc smírnou cestou. Také bude možno poručenskému soudu posouditi, zda čin nebyl snad do jisté míry odůvodněn nešetrným výkonem těchto opatření.

Zatímní předpisy o výkonu ochranných opatření.

§ 62 a 63.

V úvodě k odůvodnění této osnovy bylo již řečeno, proč má býti výkon ochranných opatření upraven zvláštním zákonem. Dokud takový zákon, tj. zákon a ochranné výchově nenabude účinnosti, je potřebí, aby otázky s tím související byly upraveny aspoň zatímně. Osnova navrhuje, aby se tak stalo vládním nařízením. Proti tomu nebude zajisté námitek, když osnova v § 62 stanoví pro toto vládní nařízení velmi podrobné zásady.

Tyto zásady netřeba zevrubněji odůvodňovati; zapadají do rámce osnovy.

Podrobnějšího vysvětlení zasluhuje toliko ustanovení § 62 č. 9, jednající o důležité otázce náhrady nákladů na ochrannou výchovu. Osnova zabývá se zásadně jen náhradou nákladů na výkon ochranné výchovy, nařízené v případě odsouzení mladistvého. Nemá příčiny, aby se zabývala touto otázkou v její plné šíři, tedy aby řešila otázku tu i pro případy, kdy nedošlo k odsouzení a ochranná výchova byla nařízena poručenským soudem, neboť to by přesahovalo rámec vytčený osnově a musí býti přenecháno zákonu o ochranné výchově. Dokud nebude tento zákon vydán, budou platiti o náhradě těchto nákladů dosavadní ustanovení.

Naproti tomu v případech odsouzení, a to bez rozdílu, zda ochranná výchova byla nařízena trestním soudem nebo dozorčí radou (§ 23) nebo poručenským soudem (§ 62 č. 5), mají podle osnovy náležeti náklady na výkon ochranné výchovy k nákladům trestního řízení, které státu hraditi je povinen odsouzený. To je úplně odůvodněno tím, že ochranná výchova jeví se v těchto případech nutným doplňkem systému trestů a musí o ní tudíž platiti zásadně totéž, co platí o náhradě nákladů na výkon trestu. Ovšem nesmí tu býti přehlédnuto, že touto úpravou nemá se dostati nijakých úlev těm, kteří by jinak podle občanského práva byli povinni starati se o výživu a výchovu nezletilého a nésti její náklad. Proto osnova ukládá právem těmto osobám ručení za náklady na výkon ochranné výchovy. Při tom ovšem rozlišuje. Zaviní-li tyto osoby zpustnutí mladistvého, mají ručiti za celý náklad. Není-li tomu tak, pak nelze jim ukládati ručení za tyto útraty, pokud by byly vyšší než to, co podle svých poměrů byli povinni sami vynaložiti na výživu a výchovu.

Určiti výši ručení, tedy rozhodnouti o tom, zda ručení má býti úplné či jen částečné a do jaké částky, má podle osnovy příslušeti soudu. O ručení i jeho výši rozhodne soud zpravidla v rozsudku. Kdyby to nebylo možné, na př. protože ochranná výchova byla teprve dodatečně nařízena dozorčí radou, rozhodne o tom soud dodatečně usnesením. Proti těmto rozhodnutím, stala-li se v rozsudku, lze podati odvolání; stala-li se v usnesení, stížnost. Jinak osnova nerozlišuje, zda jde o ochrannou výchovu vykonávanou v ústavě veřejném nebo v ústavě soukromém, v němž podle § 62 č. 2 může býti se svolením ministerstva sociální péče (a samozřejmě i vlastníka ústavu) vykonávána.

Důležitým úkolem příštího zákona o ochranné výchově bude upraviti právní poměry polepšoven a výchoven zřízených podle zákona č. 90/885 ř. z.

Tato osnova omezuje se v § 63 toliko na úpravu zatímní. Takové úpravě nemohla se však vyhnouti, ježto některá ustanovení zákona č. 90/1885 ř. z. by nebyla možné uvésti v soulad s ustanoveními této osnovy.

Úloha, kterou tu osnova měla před sebou, nebyla snadná, poněvadž zákon č. 90/1885 ř. z. se neomezuje na úpravu právních poměrů polepšoven, nýbrž stejným způsobem upravuje i právní poměry donucovacích pracoven, tedy ústavů, které touto osnovou mají zůstati nedotčeny. Proto osnova rozlišuje. Některá ustanovení, týkající se toliko polepšoven a nahrazená jinými ustanoveními této osnovy, mají býti vůbec zrušena. Jiná taková ustanovení, týkající se také donucovacích pracoven, mají pozbýti platnosti jen potud, pokud jednají o dodání osob mladších 18 let do polepšovny, mají, však zůstati dále v platnosti, pokud jednají o dodání osob starších do donucovacích pracoven. Tato ustanovení vypočítává osnova, v § 63 pod. č. 1 a 2.

V důsledku částečného zrušení § 16 zákona č. 90/1885 ř. z. bylo nutné vytknouti pod č. 4 znovu taxativně ony případy, ve kterých se připouští umístění ve výchovně.

Jinak omezuje se osnova na ustanovení, jimiž má býti náležitě vyjádřena myšlenka, že ochranná výchova je zařízením pedagogickým a sociálním. Proto mají se podle osnovy veškeré tyto ústavy zváti výchovnami a nejvyšší dozor na ně má příslušeti po stránce dozoru na výkon ochranné výchovy ministerstvu sociální péče v dohodě s ministerstvem vnitra. Tato snaha osnovy jeví se také ve způsobu rozhodování o přijetí do ústavu. Podle dosavadního zákona vyslovuje soud toliko přípustnost dodání do polepšovny, kdežto zvláštní komisi zřízené u zemského úřadu přísluší rozhodnouti, má-li býti taková osoba do ústavu skutečně dodána. Podle osnovy soud nebo dozorčí rada ochrannou výchovu sice nařizuje, avšak o přijetí do výchovny má opět rozhodovati zvláštní komise (Zemská výchovná rada). Toto rozhodování nelze zemím odníti, protože o přijetí do ústavu musí spolurozhodovati ti, jimž náleží ústav vydržovati. Proti platnému právu jde tedy spíše o změnu formální nežli věcnou. Nepřijme-li zemská výchovná rada nedospělého nebo mladistvého, u něhož soud nařídil ochrannou výchovu, do ústavu, bude nutné postarati se o jeho umístění ve výchovně státní nebo soukromé (viz IV. část odůvodnění). Hlubší změna je provedena osnovou v otázce složení zemské výchovné rady. I tu snaží se osnova zdůrazniti, že při přijímání chovanců do výchoven má býti přihlíženo též k sociální, a nikoliv jen finanční stránce případu. Dozor ministerstva vnitra na tyto ústavy, pokud nejde o vlastní výkon ochranné výchovy, zůstává zachován.