Promlčení.

§ 26 a 27.

Z ustanovení práva hmotného upravuje osnova konečně odchylně otázku promlčení.

Tytéž důvody, které mluví pro to, aby odsouzení pro trestný čin spáchaný ve věku mladistvém mohlo býti dříve zahlazeno (srv. odůvodnění § 10), mluví také pro úlevy, pokud jde o promlčení.

Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi má také skutečně zák. čl. VII./1913 v § 71 a 73 odchylná ustanovení pro promlčení trestního stíhání a promlčení výkonu trestu. Tato ustanoveni nebylo by možné ani bez náhrady zrušiti, ani ponechati vůbec beze změny. Doporučuje se proto upraviti promlčení u trestných činů spáchaných ve věku mladistvém znovu a jednotně, pokud to arci různé systémy obou trestních zákonů připouštějí.

Při promlčení trestního stíhání omezuje se osnova na stanovení promlčecí doby u zločinů, ponechávajíc beze změny kratší promlčecí doby u přečinů a přestupků a nedotýkajíc se také platnosti oněch ustanovení býv. rakouského trestního zákona, která vyžadují k promlčení trestního stíhání splnění dalších podmínek. Úplné sjednocení přesahovalo by tu rámec této osnovy a je nutné vyhraditi je celkovému sjednocení trestních zákonů. Také otázek počátku promlčení, jeho přerušení, stavení atd. se osnova nedotýká, ponechávajíc v platnosti obecná ustanovení.

V § 27 upravuje osnova instituci právu dříve rakouskému neznámou, totiž promlčení výkonu trestu, jehož potřeba se v praxi velmi živě pociťuje; arci omezuje se i tu osnova na promlčení výkonu trestu, pokud jde o trestné činy spáchané ve věku mladistvém. Po této stránce bylo však nutné upraviti tu promlčení výkonu úplně, poněvadž na území práva dříve rakouského nebylo dosud známé. Proto bylo možné uchýliti se také, pokud jde o stavení a přerušení promlčení, od úpravy práva dříve uherského a přimknouti se k úpravě přípravné osnovy trestního zákona o zločinech a přečinech (§§ 35 a 36), na jejichž odůvodnění budiž odkázáno.

HLAVA DRUHÁ.

O trestním řízení proti mladistvým.

Ani při sebe důmyslnější a účelné úpravě hmotného trestního práva mládeže nelze zaručiti, že v praxi setká se zákon s plným úspěchem, nebude-li jeho provádění v mezích možnosti svěřeno orgánům kvalifikovaným, kteří jsou si stále vědomi konečného cíle své činnosti, a nebude-li také řízení přizpůsobeno zvláštní povaze mladistvých provinilců. Proto nalézáme i v cizích zákonech u soudech mládeže nejen zvláštní ustanovení práva hmotného, nýbrž i odchylky od obecných ustanovení a organisaci soudů a o řízení před nimi. Také tato osnova považovala za nutné stanoviti takové odchylky od obecných ustanovení trestního řádu a shrnuje je v hlavě druhé. Tyto odchylky jsou pak ovládány těmito zásadními hledisky.

Ve složení soudů, jimž má býti svěřeno prováděni zákona; musí se uplatniti stěžejní myšlenka tohoto zákona, specialisace a koncentrace trestního soudnictví nad mládeží. V zájmu mladistvých provinilců je, aby činnost trestního i poručenského soudu byla pokud možno soustředěna v rukou téhož orgánu, k tomu zvláště kvalifikovaného, čímž má být; zamezeno tříštění účinné péče o osobu mladistvého a jeho ochranu. To vede k soustředění této péče. Stejně tak je nutné, aby soud mládeže, který je tu nejen soudem trestním, nýbrž zároveň institucí sociální, v zájmu své vlastní úspěšné činnosti i v zájmu zdárného působení ostatních článků rozvětvené organisace sociální péče pracoval stále rulu v ruce s ostatními zařízeními sloužícími k témuž účelu. Bez této kooperace by se působnost soudu nemohla plně rozvinouti. Princip individualisace pak vyžaduje, aby rozhodnutí soudcovo bylo přizpůsobeno osobním i životním poměrům mladistvého. Proto třeba tu klásti zvláštní důraz na pečlivé vyšetření těchto poměrů, na přímé poznání osobnosti mladistvého soudcem, jakož vůbec na to, aby při zjišťování všech skutečností v té příčině rozhodných se uplatnily moderní methody šetření sociálního prostředí. Řízení musí býti rychlé a jednoduché, aby konečné rozhodnutí nebylo na úkor mladistvého oddalováno. Kompetenčních sporů a formalit, které jsou s to vykonávati na mladistvého nepříznivý psychologický vliv, třeba se vystříhati. Poněvadž konečně mladistvý není s to sám se dostatečně hájiti, nutno se postarati i o jeho účinnou právní ochranu, a to pokud třeba ve všech stadiích řízení,

Obecné ustanovení.

§ 28.

Již v úvodu k podrobnému odůvodnění osnovy stala se zmínka o tom, že ustanovení této hlavy navazují na platné trestní řády a že tudíž ustanovení hlavy druhé třeba vykládati vždy jako odchylky od obecných předpisů trestního řádu a v souvislosti s nimi.

Podobně jako § 25 musil se zabývati otázkou, za jakých podmínek má býti užito úchylek hmotného trestního práva v případech, kdy viník již dosáhl 18. roku svého věku, bylo nutné, také pokud jde o užití odchylných ustanovení práva procesního, pamatovati na možnost, že mladistvý dosáhne 18. roku před zavedením trestního řízení nebo za jeho trvání, a dále na případ, že trestní řízení se zahájí až později nebo že se příliš protáhne nebo že s trestným činem spáchaným ve věku mladistvém sbíhá se trestný čin spáchaný ve věku pozdějším. Otázky z těchto možností vznikající řeší osnova - podobně jako v § 25 - podle zásady, že uvedené odchylky mají zůstati omezeny na mladistvé a že jen z důvodů účelnosti se rozšiřují ještě na krátkou dobu po dosažení 18 let, ač-li závažnost sbíhajícího se činu spáchaného ve věku pozdějším nežádá, aby se po této době od nich upustilo.

Příslušnost.

§§ 29 a 30.

Věcná příslušnost v trestních věcech mladistvých provinilců byla dosud v zemi České a Moravskoslezské upravena stejně jako u osob dospělých. Na Slovensku a v Podkarpatské Rusí je naproti tomu soud mládeže a to bez rozdílu, zda byl zřízen u krajského soudu či u některého okresního soudu v jeho obvodu, příslušný souditi veškeré trestné činy osob mladistvých tedy i zločiny, dále i některé správní přestupky jimi spáchané, ba v některých případech i přestupky osob dospělých, které se dopustily trestného činu porušením svých povinností vůči osobám svěřeným jejich péči nebo dozoru. Tato zásada neplatí však bezvýminečně; některé trestné činy těžšího rázu, jakož i trestné činy osob mladistvých spáchané tiskem po dovršení 15. roku jejich věku, jsou odkázány řádným soudům. Místo soudu porotního rozhodoval však i tu v určitých případech senát krajského soudu.

Osnova nestanoví odchylek od obecných ustanovení o věcné příslušnosti soudů, leč že vylučuje - s jedinou jen výjimkou uvedenou v § 41 - příslušnost porotních soudů. Činí tak z různých důvodů. V rámci porotního řízení klade se vždy větší důraz na zjištění viny a tím zatlačují se do pozadí ony okolnosti, jichž zjištění má v trestním soudnictví nad mládeží stejný, ne-li větší význam. Je sice pravda, že poroty přihlížejí, mnohdy snad více než vhodno, i k osobě mladistvého provinilce; stává se tak ve formě osvobozujících výroků, které sice vylučuji uložiti mladistvému trest, ale zároveň soudu ztěžují učiniti něco k jeho mravní záchraně, i když by toho okolnosti vyžadovaly. V mladistvém pak bývá vzbuzena takovým výrokem poroty zcela nesprávná představa o jeho nevině a o bezvýznamnosti činu, jehož se dopustil. Porotní řízení vůbec pak svým velkým aparátem, svou obřadností a veřejným zájmem, který budí, chová v sobě značné nebezpečí pro mravní vývoj mladistvého. Vědomí, že jest střediskem obecné pozornosti, může vzbuditi u mladistvého, zvláště je-li nižší inteligence a chtivý sensace, nemístnou hrdost, která zase může býti jednak překážkou nápravy, jednak příčinou touhy jiných, aby došli též takové pochybné slávy. Ze všech těchto důvodů vylučuje osnova, stejně jako cizí zákony, v trestních věcech mládeže příslušnost porotních soudů. Složení senátu mládeže, který má nastoupiti na místo porotního soudu, zaručuje daleko lépe, že účelů, které osnova sleduje, bude dosaženo.

Také pokud jde o místní příslušnost, neustanovuje právo platné v zemích České a Moravskoslezské žádných odchylek pro trestní věci mladistvých provinilců. Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi poskytuje zákon výběr mezi soudem, v jehož obvodě byl trestný čin spáchán, soudem, v jehož obvodě bydlí nebo se trvale zdržuje zákonný zástupce neb osoba, která nad mladistvým bdí, a soudem, v jehož obvodě se zdržuje mladistvý. Mezi těmito soudy rozhoduj e předstižení; na návrh státního zástupce může však býti v zájmu řízení nebo v zájmu mladistvého postoupena věc jinému příslušnému soudu.

Osnova upravuje místní příslušnost odchylně od ustanovení trestního řádu. Zásadně dává přednost soudu příslušnému podle bydliště nebo pobytu mladistvého v době činu. To proto, aby mohl zakročiti soud, který má nejlepší možnost poznati viníka i posouditi, jakého opatření by se dalo nejúčelněji užíti. V popředí stojí tu poznání osobnosti mladistvého, jež tu má stejnou, ba často větší důležitost než poznání činu samého. Jenom subsidiárně, tj. vyžaduje-li toho zájem mladistvého neb účelnější provedení trestního řízení, má tu býti příslušný také soud, v jehož obvodě je poručenský soud mladistvého, soud, v jehož obvodě má svůj stálý pobyt zákonný zástupce obviněného, nebo soud v místě spáchaného činu. Jde tu vesměs o soudy, u nichž v důsledku koncentrace řízení lze se lépe postarati o potřeby mladistvého neb u nichž lze řízení v konkrétním případě účelněji provésti.

Aby podmínky této subsidiární příslušnosti byly svědomitě posuzovány a nedocházelo na úkor mladistvého k vleklým jednáním o příslušnost nebo dokonce ke sporům o ni, svěřuje osnova rozhodnutí a tom, zda má ubýti řízení postoupeno soudu jen podpůrně příslušnému, v řízení před krajskými soudy vždy senátu mládeže a ustanovuje, že soud, jemuž byla věc z usnesení tohoto senátu postoupena, stává se tím místně příslušným. Nemůže tudíž tento soud již odmítnouti svou příslušnost z toho důvodu, že zájem mladistvého neb účelné konání trestního řízení vyžadují, aby řízení bylo konáno u soudu jiného; mohl by tak však přece učiniti, kdyby postupující soud se mýlil o okolnostech, zakládajících podle § 29, odst. 3, osnovy místní příslušnost vůbec; jeť jasné, že postoupením nemůže býti založena příslušnost soudu, u něhož vůbec není ani jedné ze zákonných podmínek pro ni.

V § 30 obsahuje osnova úchylky týkající se funkční příslušnosti. V zájmu účinnější ochrany mládeže svěřuje totiž osnova, následujíc tu částečně příkladu zák. čl. VII./1913 zvláštním odborně kvalifikovaným orgánům nejen trestní řízení proti mladistvým provinilcům, nýbrž i konání trestního řícení o takových trestných činech osob starších než 18 let, které ohrožují tělesné nebo duševní zdraví nebo mravní vývoj osob nedospělých nebo mladistvých. Podle této zásady mají před tyto orgány, o nichž bude ještě řeč při odůvodnění § 31 a násl., náležeti dvě skupiny trestných činů:

1. trestné činy, jichž se dopustili rodičové, poručníci, opatrovníci, dohlížitelé, učitelé nebo zaměstnavatelé nebo vůbec osoby, jimž náleží povinnost dohlížeti na osobu mladší než 18 let, proti takové osobě, kterou mají pod svou ochranou, jakož i trestné činy, k jichž spáchání užily tyto osoby takového nedospělého nebo mladistvého. V těchto případech může zajisté soud mládeže podle svých zkušeností lépe posouditi vinu a postarati se o účinnější ochranu a nápravu než obecný soud. Kromě toho nabude soud mládeže trestním řízením v těchto věcech lepší znalosti příčin mravního úpadku mládeže a uvědomí si i své důležité poslání na poli preventivní péče o mládež.

2. Trestné činy proti mravnosti, ať byly na osobě mladší než 18 let spáchány kýmkoliv. Tu je přenesení působnosti odůvodněno zvláštní snahou uchrániti mládež nepříznivého vlivu, který by mohlo na ni míti projednávání věci před řádným soudem. Tyto odchylky neznamenají ovšem žádnou změnu ve věcné nebo místní příslušnosti soudní, ani žádnou změnu v řízení, nýbrž toliko přesun ve funkční příslušnosti. Jak ze srovnání s § 32, odst. 2, vyplývá, platí tyto odchylky jen pro trestné činy náležející k příslušnosti krajského soudu. Neplatí tehdy, když čin patří do příslušnosti porotního soudu, ani pro jiné s činy uvedenými v § 30, odst. 2, se sbíhající trestné činy, ať tyto činy náležejí ku příslušnosti krajského či okresního soudu. Nezachování ustanovení § 30, odst. 2, zakládá zmatečnost podle § 281 č. 1. tr. ř. a podle § 384 č. 1. tr. por.

V této souvislosti bylo by se zmíniti též o obdobném ustanovení § 32, odst. 2, platném pro soudy okresní, pokud jde o činy náležející k jejich příslušnosti. Zde nebylo však nutné vylučovati příslušnost soudce mládeže pro jiné sbíhající se činy, ježto pouhá změna v osobě samosoudcově nemůže býti dostatečným důvodem, aby sbíhající se trestné činy byly ze společného řízení vylučovány.

Organisace soudnictví nad mládeží.

§ 31 až 36.

Ustanovení těchto paragrafů týkají se vesměs organisace soudnictví nad mládeží a musí býti posuzována jako celek. Proto se doporučuje též je společně odůvodniti.

K plnému pochopení významu těchto velmi důležitých ustanovení osnovy poslouží stručný nástin dosavadní organisace soudnictví nad mládeží v našem státě.

Samostatných soudů mládeže u nás není. Přes to však jeví se již dnes snaha po specialisaci trestní agendy ve věcech osob mladistvých.

V zemi České a Moravskoslezské mohlo se tak arci díti jen v mezích zákona a stalo se tak nařízením min. spravedlnosti z 21. října 1908; č. 13 Věst. U krajských soudů, u nichž je několik trestních senátů, soustředěny jsou trestní věci mladistvých provinilců u jednoho nalézacího a jednoho odvolacího senátu. U okresních soudů s výlučnou trestní pravomoci je trestní soudnictví v těchto věcech soustředěno v rukou jednoho soudce. Již tímto soustředěním bylo možné dosíci větší jednotnosti a specialisace, zejména když při ročním rozvrhu práce bývají titíž soudcové pověřeni opět stejnou agendou. Mohou se zapracovati a zejména též navázati nezbytný styk se sdruženími a zařízeními pro péči o mládež. U ostatních okresních soudů bývá pověřen trestním soudnictvím nad mládeží poručenský soudce, tedy zpravidla starší, zkušenější soudce, který působívá na svém služebním místě delší dobu a je ze své poručenské agendy a pravidelné účasti v okresní péči o mládež obeznámen s obyvatelstvem a mládeží svého okresu a jejich potřebami. Mnohdy bývá zároveň poručenským soudcem provinilcovým a je možno soustředěním agendy v jedné osobě překlenouti dvojí kolej péče o mládež mravně vadnou, která je výsledkem historického vývoje, a paralysovati rozdělení této péče na soudce trestního a soudce poručenského. Nějaká zvláštní kvalifikace pro trestní agendu mladistvých se na soudci nevyžaduje.

Od tohoto právního stavu liší se značně úprava na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Na tomto území je u každého krajského soudu zřízen pro celý jeho obvod soudce mládeže. Ministr spravedlnosti může, kde se jeví toho potřeba, hledíc na větší počet provinilců nebo z jiného závažného důvodu, vyjmouti z obvodu sborového soudu některý soudní okres nebo několik sousedních okresů a zříditi u některého z nich soudce mládeže pro takto vyloučený obvod. Ve skutečnosti jsou na Slovensku a v Podkarpatské Rusi soudcové mládeže u všech krajských soudů a vedle toho ještě u celé řady okresních soudů, ovšem nikoliv u všech. U některých z nich byli ustanoveni teprve po převratu, hledíc k nepříznivému železničnímu spojení a velké vzdálenosti sídel krajských soudů, ač nelze popříti, že tato decentralisace děje se na úkor specialisace. Jinak se obor působnosti soudců mládeže zřízených u krajských soudů a u okresních soudů nijak neliší. Soudcovský úřad vykonává samosoudce jmenovaný ministrem spravedlnosti na tři léta. Jeho náměstka jmenuje přednosta soudu, u něhož jest soud mládeže zřízen. Zvláštní kvalifikace není pro soudce mladistvých předepsána. Má však býti zaměstnáván v jiných oborech soudnictví jen se svolením presidenta vrchního soudu. Při nedostatku soudců bývá to bohužel pravidlem, ač na druhé straně třeba uznati, že agenda mladistvých by málokde soudce mládeže plně zaměstnala. Vedle toho jsou u krajských soudů sestaveny zvláštní senáty mladistvých, jimž přísluší rozhodovati ve druhé stolici o opravných prostředcích proti rozhodnutím soudců mládeže. Konečně jsou v některých trestních věcech příslušné i řádné soudy, tedy i soudy porotní, jak se o tom již stala zmínka u § 29.

Pokud jde o veřejného žalobce, zejména jeho speciální kvalifikaci pro trestní věci mládeže, nemá právo platné v zemi České a Moravskoslezské zvláštních ustanovení. Naproti tomu na Slovensku a v Podkarpatské Rusi ustanovuje prokurátor některého státního zástupce k výhradnému zastupování veřejné žaloby ve věcech mládeže. O nějaké zvláštní způsobilosti jeho se ani zákon, ani nařízení nezmiňuje. Zřejmá je toliko snaha specialisace.

Osnova se řídila při navržené úpravě těmito úvahami.

Především nutno se postarati o to, aby provádění tohoto zákona, při němž bude záležeti více na správném pochopení jeho celkového účelu než na pouhé aplikaci právních norem, bylo vloženo do rukou soudců k tomu zvláště způsobilých, jak svým odborným vzděláním, tak i svými vlastnostmi, zejména pak svým pochopením významu sociální práce s tímto úřadem spojené. Prakticky to znamená specialisaci tohoto oboru trestního soudnictví, a to důsledně ve všech stadiích řízení u soudů I. stolice. Proto svěřuje osnova konání přípravného řízení a poskytování právní pomoci u krajských soudů zvláštnímu vyšetřujícímu soudci mládeže (§ 31, odst. 5.), rozhodování zvláštnímu senátu mládeže (§ 31 odst. 1), u okresních soudů pak, předpokládajíc arci, že u soudu je vůbec několik soudců, celé trestní řízení i právní pomoc soudci mládeže (§ 32). Tím ovšem není řečeno, že při zvláštní rozsáhlosti agendy by nemohlo býti u téhož soudu několik vyšetřujících soudců mládeže, několik senátů mládeže, u okresních soudů pak několik soudců mládeže. O tom, že těmto orgánům má příslušeti též výkon soudních rozhodnutí, nepovažovala osnova za nutné se zvláště zmiňovati.

Všichni soudcové činní v trestních věcech mládeže, ať jako vyšetřující soudcové či členové senátu mládeže nebo soudcové mládeže u okresního soudu mají býti pro svůj úřad zvláště kvalifikováni. Ustanoveni mají býti jen ti, kdož svými vlastnostmi a svou povahou se pro ten úřad zvláště hodí, a má býti pokud možno přihlédnuto též k jejich vzdělání odbornému, zejména pedagogickému a k jejich dosavadní činnosti (§ 33, odst. 1.).

Podle stejných směrnic má býti podle osnovy ustanoven u každého státního zastupitelstva i zvláštní žalobce mládeže (§ 31, odst. 6.).

Osnova snaží se zaručiti správný výběr soudců mládeže také ještě jinak. Předsedu a členy senátu mládeže i jejich náhradníky má totiž ustanovovati president vrchního soudu, žalobce mládeže vrchní prokurátor. Předseda a členové senátu i soudcové mládeže u okr. soudů nemají býti při ročním rozvrhu prací bez naléhavé potřeby měněni, aby se mohli zapracovati, nabýti přehledu o mládeži svého obvodu, navázati styky s pomocnými zařízeními pro péči o mládež. Stanoviti přímo v zákoně, že tito soudcové mají býti ustanovováni na delší funkční dobu, nepovažuje osnova z důvodů organisačních za vhodné. Hledíc pak na soudce vyšetřující ustanovuje osnova, že vyšetřující soudce mládeže není vyloučen z účasti na hlavním přelíčení. Může býti jen prospěch věci, když rozhodování se zúčastní soudce, jenž měl za přípravného řízení daleko lepší možnost poznati mladistvého obviněného než jiní členové senátu mládeže. Tím je dána možnost, aby zejména u krajských soudů, kde by nad nebyl vyšetřující soudce mládeže dostatečně zaměstnán konáním přípravného řízení a poskytováním právní pomoci v těchto věcech, byl ustanoven nejen náhradníkem, nýbrž přímo členem senátu.

Přes veškeré úsilí, které osnova věnuje co možná největší specialisaci soudců z povolání, nelze se však ubrániti obavám, že zvláště v prvních dobách účinnosti zákona, dokud tu nebude dostatečného kádru kvalifikovaných soudců mládeže, bylo by soudnictví nad mládeží svěřeno soudcům, kteří byli vychováni a vyrostli ve zcela jiných názorech na účely trestního soudnictví. Praxi chyběl by onen duch, kterého je k úspěšnému provádění zákona nezbytně potřebí. Kromě toho jsou soudcové z povolání náchylní k, šablonovitému rozhodováni, kdežto -právě tento zákon vyžaduje co největší individualisace. Na mladistvého provinilce sluší hleděti nejen jako na osobu, která má býti souzena a trestána, nýbrž také a to především jako na individuum potřebné pomoci a často i ochrany. To vše vyžaduje u soudce bohatých životních zkušeností, dobrého srdce, způsobilosti najíti přístup k nitru mladistvého a získati jeho důvěru, předpokládá schopnosti a znalosti pedagogické, znalost organisace sociální péče, jejích pramenů i praktického provádění. Úkol, který se tu na soudce klade, ani ne tak jako na právníka, jako spíše na člověka, je tak velký, že osnova právem považuje za vhodné, aby aspoň u krajských soudů, kde je to možné a zvláště žádoucí, byli v senátu mládeže zastoupeni také přísedící, kteří nejsou soudci z povolání. Osnova však vyžaduje na nich - samozřejmě vedle občanské bezúhonnosti, neboť musí býti způsobilými také k úřadu porotce - i zvláštní způsobilost odbornou, totiž znalost sociální péče. Přísedícím může býti ovšem i žena.

Při tomto pojetí osnovy nemohou býti proti účasti přísedících uváděny nepříznivé zkušenosti, které snad byly učiněny v jiných oborech trestního soudnictví. Kvalifikace a způsob výběru těchto přísedících, jak o tom bude ještě dále řeč, svědčí totiž o tom, že nejde o soudce laiky v obvyklém slova smyslu, nýbrž o skupinu odborníků, třeba bez právnického vzdělání, avšak znalců právě jiné skupiny vědění, která se má u soudu mládeže právem stejně uplatniti. S tohoto stanoviska upravuje osnova i další podrobnosti týkající se výběru těchto přísedících. Přísedící nemají býti losováni z nějakých seznamů, takže by snad k výkonu své funkce se dostali toliko zřídka kdy. Naopak mají to býti soudcové stálí, plně si vědomí své odpovědnosti. Také by se stěží v mnohých obvodech našel dostatečný počet osob způsobilých tak, jak si to osnova představuje. Proto mají býti přísedící podle osnovy jmenováni - a to presidentem vrchního soudu - na dobu tří let. Při jmenování jich má býti podle možnosti přihlédnuto k návrhům ústředních organisací pro péči o mládež příslušného obvodu. Při navržené úpravě nelze ovšem žádati, aby tyto osoby, konajíce svou občanskou povinnost, za jakou tato osnova přijetí a výkon jejich úřadu prohlašuje, přinášely dokonce citelné hmotné oběti. Proto osnova ustanovuje, že přísedícím mají příslušeti poplatky, které ustanoví vládní nařízení:

Některé podrobnosti organisačního rázu, jež si tato úprava vyžádala, jsou uvedeny v § 33 a 34 a nepotřebují bližšího odůvodnění. Zmíniti bylo se snad jen o tom, že ustanovení § 34, odst. 3, může býti užito i tehdy, když nepředcházelo potrestání pořádkovým trestem podle § 34, odst. 2.

U okresních soudu, kde rozhodování se vkládá do rukou samosoudce, není ovšem možné uskutečniti účast přísedících na tomto rozhodování. Ostatně je u okresních soudů tento nedostatek vyvážen aspoň z části tím, že soudcem mládeže bude tu zpravidla soudce poručenský, který z tohoto oboru své působnosti přináší si i pro výkon trestního soudnictví cenné poznatky a názory a jako soudce poručenský je stejně odkázán na spolupráci se zařízeními sociálními. Budiž tu ostatně zdůrazněno, že naši soudcové stáli u kolébky okresních péčí o mládež a že tuto tradici zachovávají i nadále. Na Moravě na př. mělo v roce 1925 ze 79 českých okresních péčí o mládež 37 za předsedu soudce. Jinak byl soudce aspoň funkcionářem nebo členem výboru. Podobně je tomu i jinde. Je si přáti, aby v této tradici bylo pokračováno i v budoucnosti.

Jinak odchylují se organisační ustanovení této osnovy od trestního řádu z r. 1873 jen potud, že u krajských soudů mají ve všech věcech rozhodovati jen tříčlenné senáty mládeže, že však tu má býti vyloučeno rozhodování samosoudcovské. Osnova nepřiklonila se tu ke směru zastávajícímu názor, že soudnictví nad mládeží má býti svěřena vůbec jen samosoudcům. Bezvýjimečně by se tak stejně nemohlo státi a ani zák. čl. VII./1913, který se jinak přiklonil k principu rozhodování samosoudcem, neprovedl a nemohl provésti tuto zásadu do důsledku. Osnova má za to, že výhody, které z účasti odborných přísedících na rozhodování senátů mládeže vzejdou, jsou daleko větší než ty, které skýtá rozhodování samosoudcovské.

Zřízení samostatných soudů mládeže, jako je tomu v milionových městech Anglie a Severní Ameriky, bylo by u nás toho času zbytečné. Ani v Praze samé by nebylo zřízení organisačně samostatného soudu mládeže počtem trestních věcí odůvodněno, jak o tom svědčí tab. III. Na druhé straně nutno opět uznati, že koncentrace peče o mladistvé provinilce, zejména sloučení dvojí koleje této péče (péče soudce trestního, poručenského), jakož i přiměřená, okolnostmi odůvodněná centralisace místní i věcná mohou podstatně přispěti k úspěšnému provedení zákona. Tyto myšlenky lze však provésti v rámci platných zákonů bez hlubších rušivých zásahů do jednotné organisace a kompetence a osnova činí tak v § 35 a 36.

Již z toho, co dosud bylo uvedeno, je patrné, že zvláštní soudce mládeže má býti ustanoven u každého okresního soudu vykonávajícího trestní pravomoc, u něhož jsou aspoň dva soudcové. Osnova nepřiklonila se tu k úpravě zák. čl. VII./1913, podle níž je soudce mládeže ustanoven zpravidla pro několik soudních okresů. Jak již bylo uvedeno, bylo po převratu stejně nutné počet soudit mládeže na Slovensku a v Podkarpatské Rusi rozmnožiti. Také tam z uvedené příčiny docházelo k jinému zjevu. Soudcově mládeže vyčkávali totiž při značných obvodech svých soudů, až se nahromadí několik věcí z jedné oblasti a projednávali je komisionálně na místě samém. Toto zařízení sloužila sice pohodlí stran a osob na trestním řízeni zúčastněných a částečně i zájmům mladistvého, jejž nebylo potřebí dopravovati ke vzdálenému soudu. Jinak vedlo však toto zařízení, jehož z úsporných důvodů bylo dosti často užíváno, k průtahům, které byly na újmu časnému zákroku ve prospěch mladistvého potřebného ochrany. Osnova volí proto cestu opačnou. Má totiž býti pravidlem, že každý okresní soud vykonává soudnictví nad mládeží ve svém obvodu; ale vládním nařízením může býti ustanoveno, aby některý okresní soud vykonával soudní pravomoc ve věcech mládeže také pro obvody několika sousedních okresních soudů, podřízených témuž krajskému soudu. Tím se docílí, že bude možné zejména menší obvody okresních soudů, u nichž často není ani vhodné věznice, ani potřebných zařízení sociálních ani soudců pro tento obor zvláště kvalifikovaných, sloučiti pro trestní věci mládeže ve větší obvody.

Dále nařizuje osnova, aby u každého krajského soudu a okresního soudu v jeho sídle bylo pro tyto věci zřízeno zvláštní oddělení, označené jako soud mládeže. Tím se má dosáhnouti jednak většího soustředění tohoto oboru soudnictví i soustředění ° pomocných zařízení sociálních a evidence mladistvých provinilců. Názvem "soud mládeže", zvoleným pro taková zvláštní oddělení okresního a krajského soudu, a také jejich zvláštním umístěním má pak býti s tohoto soudu sňato odlam soudu trestního, takže neutrpí pověst mladistvého, jímž se tento soud zabýval. Ustanovením pak, že soudce mládeže zřízeného u zvláštního oddělení okresního soudu může býti užito jako vyšetřujícího soudce a, pokud není vyloučen, i jako člena senátu mládeže u krajského soudu, má býti umožněno účelnější využití orgánů u těchto oddělení ustanovených. Samozřejmě může býti v případech potřeby užito současně všech ustanovení § 35, takže působnost soudu mládeže podle § 35 odst. 2 může býti podle § 35 odst. 1 rozšířena na jeden nebo několik sousedních soudů okresních.

Jednotnost a soustředěnost péče o mládež trpí dosud značně dvojí kolejí této péče, totiž rozdělením péče na soudce trestního a soudce poručenského. U okresních soudů není a také nebude tento nedostatek tak citelný, poněvadž v důsledku úpravy místní příslušnosti podle § 28 osnovy a dále při účelném využití § 111 jur. normy bude možné tento nedostatek značně zmírniti. Hůře bylo by tomu v případech § 35 odst. 1, kdy bude několik obvodů okresních soudů, pokud jde o trestní věci mladistvých, sloučeno v jeden, a ještě hůře tam, kde bude působiti jednotný soud mládeže ve smyslu § 35 odst. 2. Tento nedostatek byl by zvláště tehdy silně pociťován, kdyby okresní soud, který zakročil proti mladistvému, byl výlučně soudem trestním a tudíž soudnictví civilní i poručenské by se vykonávalo u jiného soudu. Pro tyto případy, ve kterých uvedená dvojí kolej péče o mládež působila mnohé nesnáze a průtahy i zbytečné dopisování a činila zejména také nepřiměřené nároky na pomocná zařízení a zúčastněné sociální pracovníky, bylo nutné postarati se o nápravu. Osnova tak činí v § 36. Případy, které jsou v něm uvedeny, jsou vesměs takového druhu, že budou vyžadovati intensivního a stálého dozoru i péče o osobu mladistvého, a je tudíž koncentrace této péče naprosto odůvodněna. Pro odchylnou organisaci poručenské péče na Slovensku a v Podkarpatské Rusi bylo však nutno účinnost § 36 na tomto území odsunouti až do sjednocení příslušného úseku práva a vyhraditi vládnímu nařízení, kdy tato ustanovení tam nabudou účinnosti (viz § 69, odst. 2).

Další řízení v těchto případech koná se arci podle předpisů pro řízení ve věcech poručenských. To platí i o opravných prostředcích. Přesun pravomoci poručenské (opatrovnické) na soud mládeže se může ovšem týkati toliko péče o osobu, nikoliv však péče o majetek. V zájmu kontinuity této péče má však trvati tento přesun poručenské agendy do dosažení zletilosti. Proto se zde na rozdíl od ostatních ustanovení mluví o nezletilých, a nikoliv o mladistvých.

Podávání zpráv.

§ 37.

Jednou z hlavních zásad ovládajících tuto osnovu je, jak již v úvodu k odůvodnění druhé hlavy bylo uvedeno, zásada kooperace. Trestní soud musí udržovati stálý styk se zařízeními i osobami, které jsou stejně jako on povolány k tomu, aby pečovaly o mravní, rozumový a tělesný vývoj mladistvého. K tomu konci je potřebí, aby tyto osoby a zařízení se dověděly o zahájení a výsledku trestního řízení, které bylo proti mladistvému zavedeno, jakož i o důležitějších procesních úkonech a rozhodnutích soudu ve věci učiněných. K uvedeným zařízením náleží škola, jejíž je mladistvý žákem, a poručenský soud. Stejný úkol mají pak zákonný zástupce mladistvého i osoby, které fakticky nad ním bdí. Rovněž by tu měla býti uvedena pomocná zařízení pro soudní péči o mládež; z důvodů technických shrnuje však osnova veškerá ustanovení jich se týkající v § 45.

Zprávy, o nichž je tu řeč, mají sloužiti jednak k informaci, jednak k evidenci (viz k tomu zvláště odůvodnění § 6 a § 42). Konečně mají býti i podkladem zákroků, které uvedené instituce, zejména poručenské soudy mohou nebo mají učiniti ve vlastním oboru působnosti podle předpisů pro ně platných.

Povinnost podávati zprávy, která se tu soudu ukládá, byla již dnes stanovena jednak nařízeními ministerstva spravedlnosti, jednak zák. čl. VII./1913. Osnova tudíž jen shrnuje a systematicky sjednocuje platné dosud rozptýlené předpisy.

Ustanovení třetího odstavce tohoto paragrafu hoví zásadě koncentrace řízení, Není vyloučeno, že proti témuž mladistvému postupuje se současně u několika soudů, které o sobě ani nevědí. To je možné tím spíše, když vazba má se omeziti na případy nevyhnutelné nutnosti (srovnej § 40). Je proto nutné postarati se o to, aby zúčastněné soudy se dověděly vůbec o tom, že proti mladistvému se vede současně trestní řízení u různých soudů; tím bude umožněno, aby řízení bylo spojeno, a zamezí se, aby opatření týkající se osoby mladistvého se rozcházela nebo dokonce křížila. Povinnost podávati zprávu zúčastněným soudům byla uložena poručenskému soudu, poněvadž u něho bude podle odstavce prvního tohoto paragrafu soustředěna evidence všech trestních řízení zahájených proti osobě mladistvého, nad nímž bdí.

Již z odůvodnění § 22 je patrné, jakou důležitost přikládá osnova péči o propuštěné vězně. Nejprimitivnějším požadavkem takové péče je, aby nedospělý nebo mladistvý nebyl z vazby nebo z trestu propuštěn přímo na ulici a přenechán sám sobě, nýbrž aby byl předán vždy spolehlivé osobě. Kromě toho se doporučuje, aby o propuštění bylo vždy zavčas uvědoměno také sdružení nebo zařízení pro péči o mládež a takto mu umožněno věnovati mladistvému pozornost. Ustanovení o tom obsahuje čtvrtý odstavec tohoto paragrafu.

Zjišťování poměrů.

§ 38 a 39.

Aby soud mohl v mezích zákonných ustanovení učiniti takové opatření, které uzná za nejúčelnější pro mravní vývoj mladistvého (§ 5 odst. 3), je nutné, aby zavčas a co nejdůkladněji zjistil také podklad svého rozhodnuti v tomto směru, zejména tedy osobní, (počítajíc v to i zdravotní), rodinné a majetkové poměry mladistvého. To se dálo zpravidla již nyní dotazy u matričních úřadů, u poručenského soudu, školy, zařízení pro péči o mládež, u úřadu rejstříku trestů, obcí atd. Pro praxi tohoto zákona bude to míti ještě větší význam. Takové šetření bude vykonáno za vyhledávání, které až na případy nepatrného významu má býti vždy provedeno (§ 43 odst. 1.). Jsou-li poměry soudu známy, na př. z vlastní zkušenosti, z nedávného projednání jiné trestní věci a pod., může se takové zjišťování podle okolností omeziti na doplnění šetření již vykonaného nebo může býti od nového šetření vůbec upuštěno. To bude zejména praktické u okresních soudů, kde trestní soudnictví bude pravidelně v rukou poručenského soudce, který při svém delším působení na služebním místě bude s osobami svých svěřenců dostatečnou měrou obeznámen.

Pokud jde o způsob tohoto šetření, považuje osnova za žádoucí zajistiti., že toto šetřeni bude prováděna orgány k tomu nejzpůsobilejšími, totiž pomocnými zařízeními pro soudní péči o mládež (§ 45, odst. 1.).

Osnova pokládala dále za nutné vytknouti tu zvláště součinnost poručenského soudu, jenž může svou znalostí poměrů a evidencí všech trestních řízení, tedy i těch, která skončila zproštěním nebo zastavením (§ 6, 37 a 42), podstatně přispěti k správnému a úplnému obrazu osobnosti mladistvého.

I soukromé osoby mohou podati velmi cenné zprávy o poměrech, na nichž soudu náleží. Proto se doporučovalo ustanoviti, že tyto osoby mohou býti vyslýchány buď jako osoby přezvědné, tj. bez sankce křivé svědecké výpovědi, nebo jako svědci. Aby pak soudu při vyšetřování osobních poměrů a vlastností mladistvého nestálo nic v cestě, ustanovuje osnova, že v této příčině nemohou se vzdáti svědectví ani osoby, jimž trestní řád toto právo jinak přiznává. Mladistvý se tím neuvádí v nebezpečí, že by jeho postavení jako obviněného se zhoršilo; naopak předpisu toho vyžaduje jeho nejvlastnější zájem.

Velmi důležitým prostředkem seznání osoby mladistvého a volby opatření vhodných k jeho záchraně je jeho lékařské ohledání. Vyšetření stupně vývoje mladistvého má tu význam nejenom pro posouzení otázky příčetnosti podle § 2, nýbrž i pro volbu vhodného opatření a způsobu jeho výkonu. U nás je vyšetřování tělesného a duševního stavu mládeže mimo případy, kdy jsou pochybnosti o příčetnosti obviněného, teprve v počátcích. Avšak s potěšením lze pozorovati vzrůstající péči o výzkum dítěte a lze se nadíti, že i u nás ústavy a zařízení k tomu určená svou činnost v tomto směru prohloubí, podobně jako se stalo jinde (na př. v Severní Americe), a že i po této stránce bude možné časem opatření trestního soudu opříti o poznatky vědy a o nové methody výchovné. Justiční správa podporovala snahy k tomu směřující, doporučivši soudům již v roce 1919 součinnost s pedopsychologickým a psychopathologickým oddělením pedologického ústavu hlavního města Prahy. Náběhy k takovým zařízením jeví se i jinde.

Ustanovení § 39 osnovy má býti vhodným zákonným podkladem pro pokračování v uvedeném směru.

Vazba.

§ 40.

Je nesporné, že vazba sama o sobě může vykonávati na mladistvého škodlivý vliv. Mladistvý přivyká ovzduší věznice a představa trestu ztrácí u něho na své odstrašující síle. Proto ukládalo již nařízení ministerstva spravedlnosti z 23. května 1905, č. 9 Věstníku, aby u obviněných mladistvých bylo zvláště pečlivě zkoumáno, je-li vazby nevyhnutelně potřebí, a aby vazba byla uvalována jen po nejsvědomitějším uvážení všech okolností. Nařízením min. sprav. z 30. ledna 1903, č. 5 Věst. bylo také upozorněno, že na chovance polepšoven nebude zpravidla nutné vazbu uvalovati, poněvadž hledíc na jejich uzavření v ústavě nebude tu k tomu důvodu. Pokud pak jde a Prahu, bylo již v roce 1920 povoleno, aby vazba na mladistvých se vykonávala též v útulku "Dobrého Pastýře", spravovaném tehdy Českou zemskou komisí pro péči o mládež. Také na Slovensku a v Podkarpatské Rusi bylo snahou zákonodárce nahraditi vazbu co možná jinými ochrannými opatřeními. Osnova se pokouší v souhlase s tímto vývojem a s cizími zákony vazbu co nejvíce omeziti, a je-li již její uvalení nutné, zaříditi její výkon tak, aby nebezpečí, které v sobě skrývá, bylo co nejmenší. Prvého účelu chce osnova dosáhnouti tím, že vazba, ať jakéhokoliv druhu a z jakéhokoliv důvodu, tedy i vazba zatímní má býti uvalena jen tehdy, když jejího účelu, tj. zamezení útěku, kolise, opakování nebo dokonání trestného činu, nelze dosáhnouti jinak, zejména nařízením nějakého ochranného opatření podle § 1. Druhého účelu chce pak osnova dosíci zvláštními předpisy o výkonu vazby a ustanovením, že i vazba může býti se zmocněním ministra spravedlnosti, ať individuálním či všeobecným, vykonávána ve výchovně nebo v podobném veřejném nebo soukromém ústavě.

Zvláštní pozornost věnuje osnova i předvádění a dopravě mladistvých osob. Již nařízením min. sprav. z 30. ledna 1903, č. 5 Věstníku a výnosy min. sprav. z 29. července 1920 a z 11. října 1922 bylo zdůrazněno, aby k dopravě a předvádění nebylo dle možnosti užíváno četnictva nebo policie, nýbrž osob neuniformovaných, a aby při dopravě bylo se vyvarováno všeho, co by nasvědčovalo nucenému průvodu a vzbuzovalo pozornost veřejnosti na újmu pověsti mladistvého. Tato jistě účelná opatření osnova zevšeobecňuje a pojímá přímo do zákona.

Spojité trestní věci.

§ 41.

O spojitých trestních věcech, ať jde o spojitost subjektivní či objektivní, má býti již podle platných trestních řádů z důvodů prospěšnosti konáno zpravidla společné trestní řízení u téhož soudu. Následkem toho musila osnova tohoto zákona zabývati se otázkou zda a do jaké míry mají býti v těch případech, když činu se zúčastnily osoby mladší než 18 let i starší, zachovány odchylky druhé hlavy, pokud jde o spoluobviněné osoby mladistvé. Osnova řeší tuto otázku zásadně tak, že přikládá větší význam zachování zvláštního fora a zvláštního řízení pro mladistvé obviněné než výhodám plynoucím ze společného provádění řízení. Přijímá tudíž zásadu, že řízení proti mladistvým obviněným má býti oddělena od řízení proti osobám starším a konáno před soudem příslušným pro mladistvé obviněné, a snaží se nevýhody vznikající z tohoto řešení zmírniti ustanovením druhého odstavce tohoto paragrafu, podle něhož má se zpravidla konati dříve trestní řízení proti osobám starším než 18 let. Zněním zákona má ostatně býti vyjádřeno, že musí jíti o osobou, která v době jeho zahájení, ne snad jen v době činu byla mladší než 18 let.

Z výše uvedené zásady připouští však osnova výjimku. Mohou se totiž vyskytnouti tak závažné důvody pro konání společného řízení proti všem obviněným, že ani ohledy na mladistvého provinilce by nemohly odůvodniti výjimku ze všeobecné zásady trestního řádu. Osnova dovoluje proto, aby se v takovém případě konalo řízeni proti všem obviněným společně, a to před soudem příslušným podle obecných ustanovení, tedy podle okolností i před soudem porotním, ale vyžaduje k takové úchylce souhlas orgánů, které jsou pověřeny soudnictvím nad mládeží. Tím, jakož i vyloučením opravného prostředku proti jejich rozhodnutí, osnova zaručuje, že zájmů mladistvého provinilce bude i v těchto případech vždy náležitým způsobem dbáno.

Úprava navržená tu osnovou je provedením zásady obecně uznané, která došla již částečně uskutečnění v nařízení min. sprav. z 21. října 1908, čís. 13 Věst. a dokonaleji v § 9 zák. čl. VII./1913.

I v případech, kdy dojde ke společnému řízení před soudem obecně příslušným, snaží se osnova zachovati mladistvému podle možnosti výhody tohoto zákona, což se jeví ve dvojím směru. Především mají i v tomto společném řízení, které se koná zásadně podle obecných ustanovení trestního řádu, platiti, pokud jde o mladistvého spoluobviněného, úchylky, které bez újmy řízení mohou zůstati zachovány. Dále se nařizuje, aby ve stadiu výkonu rozsudku, kdy bez jakékoliv újmy může býti řízení opět rozděleno, se tak stalo. Výkon rozsudku bude tudíž i v takovém případě příslušeti orgánům pověřeným soudnictvím nad mládeží. Podobně byly tyto otázky upraveny také v hlavě IV. zák. čl. VII./1913.