Výkon trestu zavření.

§§ 13 a 14:

Reforma trestního soudnictví nad mládeží by nebyla úplná, kdyby osnova sice poskytovala účelné prostředky k polepšení mladistvého provinilce, avšak neupravila jejich výkon tak, aby dosažení tohoto účele bylo co nejvíce zabezpečeno. I v cizích zákonodárstvích se věnuje zvláštní péče úpravě výkonu trestů na svobodě a opatření výchovných, u nás pak vidíme, že justiční správa snažila se aspoň nejožehavější otázky výkonu trestu na mladistvých provinilcích upraviti v mezích platných zákonů opatřeními správními. Proto zabývá se také tato osnova úpravou zásadních otázek, týkajících se výkonu trestů na svobodě, věnujíc jim ustanovení §§ 13 až 22.

V § 13 se určuje především místo výkonu trestu. Bude snad vhodné, když odůvodnění navrhované úpravy bude předesláno krátké vylíčení dosavadního stavu, jak vyplývá z předpisů většinou povahy administrativní.

Tresty na svobodě uložené mladistvým provinilcům se vykonávají v soudních věznicích, tresty delší v samostatných ústavech, trestnicích. Delší tresty uložené mladistvým mužského pohlaví byly vykonávány dříve ve zvláštním oddělení trestnice pro muže v Praze, tresty uložené mladistvým ženského pohlaví v trestním a polepšovacím ústavě v Mikulově, zřízeném v roce 1922. Pro malý počet vězňů byly však mladistvé ženy opět převedeny do zvláštního oddělení trestnice pro ženy v Řepích a ústav mikulovský byl určen výhradně pro mladistvé trestance mužského pohlaví do 20 let, kteří byli odsouzeni k trestu na svobodě delšímu než 6 měsíců a mají si odbýti i po odečtení započtené vazby skutečně aspoň šest měsíců trestu. Výjimečně se dodávají se souhlasem ministerstva spravedlnosti mladiství trestanci také do ústavu Komenského v Košicích.

O výkonu kratších trestů na svobodě bylo vydáno podrobné nařízení min. sprav. z 30. září 1905, č. 15 Věst. V soudních věznicích mají býti z mladistvých vězňů utvořeny podle pohlaví, věku, mravního stavu a druhu spáchaného činu zvláštní skupiny, čítající ne více než 25 vězňů. Zařaďování do skupin má se díti po důkladné informaci o osobnosti vězně a přísluší soudci pověřenému dozorem nad věznicí. Takové skupiny byly dosud v Čes. Budějovicích, Chebu, Litoměřicích, Brně, Olomouci, Jihlavě a Znojmě. Po převratu bylo tvoření skupiny značně ztíženo, poněvadž valná část mladistvých je odsuzována podmíněně a počet mladistvých vězňů je tudíž nepatrný. Tak na př. v Chebu byl nejvyšší stav mladistvých vězňů v roce 1925 jen 10, v Čes. Budějovicích jen 3, v Litoměřicích 7. Nařízením ministerstva sprav. z 12. června 1914, č. 46 Věst., bylo dále povoleno, aby tresty nepřesahující dobu tří měsíců, jež si mají odbýti mladistvé osoby nalézající se v polepšovnách za trestné činy, kterých se dopustily před svým umístěním v ústavě nebo za tohoto umístění, byly tam vykonávány, předpokládajíc, že ústav je k tomu zařízen a že okresnímu soudu, v jehož obvodě pse ústav nalézá, je vyhrazena možnost dozírati na výkon trestu.

Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi mají býti tresty na svobodě nepřesahující jeden měsíc vykonávány v samovazbě v soudní věznici okresního nebo krajského soudu. Byl-li k takovému trestu odsouzen chovanec polepšovacího ústavu, může býti se svolením ministerstva spravedlnosti trest vykonán v tomto ústavě. Tresty přes jeden měsíc mají se vykonávati ve zvláštní věznici mládeže. Ve skutečnosti jsou mladiství mužští provinilci i ze Slovenska a Podkarp. Rusi, mají-li si odbýti trest aspoň šesti měsíců, dodáváni do trestního a polepšovacího ústavu v Mikulově; ti pak, na kterých se má vykonati trest od tří do šesti měsíců (mladiství mužští provinilci z obvodu vrchního soudu košického i s tresty delšími než jeden měsíc), odbývají si jej v ústavě Komenského v Košicích. Ostatní mladiství s tresty přes jeden měsíc odbývají si trest ve zvláštních odděleních věznic krajských soudů v Trenčíně a v Nitře.

Přihlížejíc k vylíčenému vývoji a zkušenostem učiněným dosaváde při výkonu trestu na mladistvých provinilcích, řídila se osnova při navrhované nové úpravě těmito zásadními hledisky:

Především třeba si uvědomiti, že o intensivní výchově mladistvých provinilců lze vážně mluviti jen tehdy, je-li vězeňským orgánům k tomu povolaným zajištěna možnost poznání osobnosti mladistvého a možnost delšího působení na vězně ve směru jeho převýchovy. Proto činí osnova místo výkonu trestu závislým na jeho délce a rozlišuje mladistvé vězně na dvě skupiny mladistvé s tresty delšími než. 6 měsíců a mladistvé s tresty kratšími. Mladiství s tresty delšími než šest měsíců mají si tyto tresty odbývati ve zvláštním ústavu, který osnova nazývá polepšovnou, nebo v samostatném oddělení trestnice, určené k tomu ministrem spravedlnosti. (Dosavadní polepšovny mají se podle § 63 č. 3 nazývati výchovnami.) Hranice šesti měsíců byla zvolena jednak proto, že také dosud byla rozhodná pro soustředění vězňů do ústavu mikulovského, jednak z toho důvodu, že podle názoru odborníka vězeňských lze teprve při trestech této délky vážně pracovati k polepšení mladistvého a uvažovati o jeho výuce v nějakém užitečném zaměstnání.

Hranice šesti měsíců nemá tu býti arci ztrnulou, neboť podle dosavadních zkušeností by mohla vésti aspoň přechodně k tomu, že zvláštní polepšovny nebo zvláštního oddělení trestnice, k tomu účelu adaptovaného a odborně kvalifikovaným vězeňským personálem vybaveného by nemohlo býti plně využito a tím by se náklad na výkon trestu nepoměrně zvýšil. Proto osnova zmocňuje ministra spravedlnosti, aby nařídil i vykonávání trestů zavření delších než 3 měsíce v takových ústavech, pokud je to, hledíc na poměry, možné a účelné. Ministr spravedlnosti může pak využíti tohoto zmocnění buď všeobecni tím, že na př. nařídí, aby mladiství s tresty delšími než 3 měsíce z bližšího okolí věznice byli také soustředěni v takovém ústavě nebo aby na př. ženy s takovými též tresty vůbec byly soustředěny ve zvláštní polepšovně; může však onoho zmocnění užíti také individuelně, když by to bylo, hledíc na okolnosti případu, účelné a možné, na př. když by ústav nebyl plně obsazen.

Osnova stanoví, že tresty v uvedených právě ústavech mají býti vykonávány podle zásady progresivní, podle možnosti ve spojení se systémem známkovým, asi tak, jak je tomu v anglických ústavech Borstálských. Toto ustanovení omezuje se na uvedené ústavy z té příčiny, poněvadž samozřejmým předpokladem progresivního systému je trest delšího trvání.

Tím, že teprve mladiství s tresty na svobodě delšími než 6 měsíců mají býti soustředěni ve zvláštních ústavech nebo ve zvláštních samostatných odděleních trestnic k tomu určených, nemá býti ovšem řečeno, že by u provinilců s tresty kratšími měl býti hlavní účel výkonu trestu, tj. polepšení a záchrana mladistvého zanedbávána. Naopak má podle možnosti i u těchto kategorií mladistvých vězňů býti pracováno především k jich polepšení, jak je patrné z dalších ustanovení § 13.

Některé věznice, zejména u menších okresních soudů, se absolutně nehodí k výkonu trestů na mladistvých provinilcích, poněvadž nelze tam vůbec zaručiti, že bude dbáno základního požadavku účelného výkonu trestu, totiž oddělení mladistvých od vězňů starších (srv. § 14). Proto osnova ukládá ministru spravedlnosti, aby určil, ve kterých soudních věznicích může býti trest na mladistvých provinilcích vůbec vykonáván.

Jako dosud má býti i příště ministr spravedlnosti zmocněn, aby povolil výkon kratších trestů na svobodě v ústavech výchovných, v jejichž rámci lze k dosažení účelů trestu pracovati vhodnějšími prostředky, než ve věznici a lze se vyvarovati spíše možných škod. To se má státi zejména tehdy; když po trestu ne delším než tři měsíce má následovati ochranná výchova. Také toto povolení může býti uděleno buď všeobecni nebo individuálně. Osnova nerozeznává také mezi ústavy veřejnými a soukromými. Již dosud bylo možno, aspoň pokud šlo o nedospělé provinilce, vykonávati trest zavření na odděleném místě v ústavech veřejných i soukromých. Podle nařízení min. sprav. z 12. června 1914, Věst. 46, mohl býti takový trest vykonáván v polepšovnách, podle nařízení min. sprav. z 30. září 1905, č. 15 Věst., dokonce i ve výchovnách neb útulcích soukromých dobročinných společností, když vězňové tohoto druhu mohli býti chováni odděleně od ostatních chovanců, bylo postaráno o dohled na jejich práci a vyučování a soudu byl vyhrazen dozor nad nimi. (Tak na př. bylo povoleno v r. 1920, aby takové tresty se vykonávaly v Praze v útulku "Dobrý Pastýř.) Není důvodu, proč by měla býti v budoucnosti možnost výkonu trestu ve výchovnách u osob mladistvých vyloučena, když o dostatečný dozor na výkon trestu bude postaráno ustanovením § 16.

Zvláště důležitým je ustanovení § 13 odst. 2, podle něhož mají býti vězňové s tresty delšími než 6 týdnů soustředěni v samostatných odděleních určitých věznic krajských soudů. Osnova navazuje tu na nynější stav, který bude ovšem vyžadovati nutně reorganisace po té stránce, aby bylo možno skutečné utvořiti dostatečně velká samostatná oddělení. Hranice šesti týdnu byla, zvolena proto, že v době delší než šest týdnů bude jakási výchova aspoň poněkud možná, třeba ne tak intensivní měrou jako v samostatné věznici mládeže. Také by u kratších trestů byly náklady spojené s dopravou do věznic často vzdálených, u nichž taková oddělení budou zřízena, nepoměrně značné.

U trestů kratších lze těžko mluviti o nějakém odborném působení výchovném. Avšak i u nich musí, když už nelze dosíci výsledků positivních, trest býti vykonáván aspoň tak, aby se bylo vyvarováno škod, které jím mohou býti způsobeny.

Při určování délky trestu, na níž závisí místo jeho výkonu, má býti rozhodná délka trestu, který má býti ještě skutečně vykonán po odečtení vazby, jež se má včítati. Jedině délka trestu, který má býti ještě skutečně vykonán, může býti s hledisek výše uvedených rozhodná pro určení ústavu, ve kterém se má trest odbýti. Bylo by jistě neúčelné, kdyby na př. mladistvý odsouzený k 7 měsíčnímu trestu zavření, do něhož mu byla započtena šestiměsíční vyšetřovací vazba, byl dopravován k výkonu zbývajícího jednoměsíčního trestu do vzdálené polepšovny, v níž by stejně po tak krátkou dobu nebylo nějaké výchovné působení myslitelné.

Jak má býti vykonáván na mladistvých provinilcích trest na svobodě, bylo dosud velmi podrobně upraveno nařízením min. sprav. z 30. září 1905, č. 15 Věst., a nařízením uh. min. sprav. č. 27.300/1909, jakož i domácími řády trestnic a věznic. Tyto předpisy obsahují podrobná ustanovení o ubytování, zaměstnání, tělesných cvičeních, vyučování, četbě a stravování vězňů i o výběru kvalifikovaného vězeňského personálu.

Bude snad vhodné aspoň v hrubých rysech nastíniti, jakým způsobem je upraven výkon trestu v ústavě mikulovském a jak je tento ústav zařízena. Již název tohoto ústavu ("Polepšovací a trestní ústav" v Mikulově) svědčí o tom, že hlavním účelem trestu je zde polepšení výchovou a prací, ústav vznikl adaptací z bývalé nemocnice uprchlického tábora. Náleží k němu celá řada objektů vlastního ústavu, dále obytné budovy pro ústavní personál a budovy hospodářské. Vlastnímu ubytování mladistvých vězňů slouží 3 pavilony. V jednom z nich nalézají se ložnice a disciplinární cely, v druhém jsou dílny, skladiště, lékařská ambulance, kontumační cely, konferenční a kancelářské místnosti, v třetím pak je škola, knihovna a kaple. Ústavu přičleněno je rozsáhlé hospodářství s vlastními hospodářskými budovami, mrtvým i živým inventářem, 40 ha vlastních a přes 60 ha pachtovaných pozemků. V tomto hospodářství jest zaměstnáno přes 60% všech vězňů, a pokud jde o produkci obilí, zeleniny, brambor, luštěnin a mléka, je ústav soběstačný. Vězňové jsou rozděleni na dvě skupiny, v polepšitelné a nepolepšitelné. Tyto skupiny jsou od sebe v noci i ve dne, podle možnosti i při práci úplně odděleny. Mladiství každé skupiny spí ve společných 8 ložnicích. Školního vyučování zúčastní se všichni mladiství, ovšem v různém rozsahu. Pro vězně zaměstnané v řemeslných dílnách jest zřízena dvouletá pokračovací škola s přípravkou, vězňové zaměstnaní při pracích režijních a polních navštěvují školu tzv. hospodářskou. Výchovu vhodně doplňuje slušná knihovna, přednášky se světelnými obrazy a náboženská cvičení. Do řemeslných dílen (krejčovské, truhlářské, obuvnické, zámečnické a knihařské) jsou přidělováni polepšitelní hoši aspoň s dvouletými tresty. Vyučování směřuje k tomu, aby nejlepší učňové mohli do roka vykonati tovaryšskou zkoušku. Nepolepšitelní, zejména s dlouhodobými tresty na svobodě, jichž nelze užíti při venkovských pracích, jsou zaměstnáni při práci režijní, v prádelně, kuchyni a pod. K pracím při hospodářství a ve stájích jsou přidělováni hoši pocházející z venkova. Vězňové s krátkými tresty jsou zaměstnáni při práci polní.

Osnova nechce předbíhati budoucímu vývoji a nechce tento vývoj poutati podrobnými zákonnými předpisy o způsobu výkonu trestu. Naopak chce umožniti, aby výkon trestu byl stále zdokonalován a přizpůsobován novým poznatkům vědy a zkušenostem nabytým doma i v cizině. Přes to považuje však za vhodné vytknouti zde aspoň celkový ráz výkonu trestu zavření ustanovením, že má býti dbáno toho, aby vězňové byli zaměstnáni užitečně hledíc na jejich budoucí povolání a aby bylo pečováno o jejich výchovu tělesnou i duševní:

Konečně rozhoduje osnova výslovně dvě otázky, které mají u mladistvých provinilců zvláštní význam. Především nařizuje, aby v samostatném oddělení soudní věznice neb trestnice byl znemožněn styk mladistvých vězňů s trestanci a vyšetřovanci, kteří nejsou umístěni v tomto oddělení. U jiných věznic má býti takové oddělení provedeno aspoň v mezích možnosti.

Za druhé upravuje osnova otázku výkonu trestu v samovazbě. Samovazba má býti připuštěna jen výjimečně. Její neblahé působení, zejména na duševní vývoj mladistvého, je známé. Proto bude možno jí užíti jedině tam, kde by snad mladistvý jemnějšího citu příliš trpěl společností hrubších druhů nebo kde by bylo záhodno po dobu kratšího trestu uchrániti ho před nebezpečím zkázy, jako naopak opět v případech, kdy bude nutné odloučením zkaženého vězně uchrániti ostatní spoluvězně jeho zhoubného vlivu. Vždy se má samovazby užíti jenom, když ústavní lékař proti tomu nebude ničeho namítati. O samovazbě jako prostředku kárném jedná § 18.

Vězeňský personál.

§ 15.

Nařízení ministerstva sprav. z 30. září 1905, č.15 Věst., nařizovalo též, aby zvláštní péče byla věnována výběru vězeňských dozorců a mistrů, kteří jsou za výkonu trestu ve styku s mladistvými provinilci. Také osnova považuje podle vzoru § 98 osnovy trestního zákona a § 45 rak. zák. za nutné tento požadavek zvláště vytknouti. Je zajisté zcela na místě, když osnova, která žádá zvláštní kvalifikaci soudce mládeže, žalobce mládeže a všech orgánů, které za výkonu trestního soudnictví přicházejí do styku s mladistvým, tím opíše žádá zvláštní kvalifikaci na zaměstnancích věznice, kteří jsou s mladistvým vězněm ve styku trvalém a jichž osobnímu vlivu a působení svěřuje těžký úkol převýchovy mladistvého vězně, úkol, jehož zdárné splnění více než na podrobných předpisech závisí na silné individualitě těch, kteří byli výkonem trestu pověřeni a mají stále před očima konečný jeho cil. Je sice pravda, že nebude možné do všech důsledků ihned splniti program, který tento paragraf vytyčuje justiční správě do budoucnosti, zejména pokud jde o odborný výcvik vězeňského personálu. Postupem času a v mezích finanční možnosti bude však lze i v tomto směru přispěti značně ke zdokonalení výkonu trestu na mladistvých vězních.

Dozor na výkon trestu.

§ 16 a 17.

Účelnost a zákonitost výkonu trestu má býti zaručena také tím, že dohledem naň mají býti pověřeny orgány stojící mimo ústav, totiž komisař a dozorčí rada.

Připouštějíc výkon trestu také v ústavech výchovných, nemohla se osnova zříci dozoru justiční správy ani na tento výhon. Dozorem tím má však býti pověřen jen komisař. Arci pokud nenabude účinnosti zákon o ochranné výchově, mají podle § 62 č. 3 fungovati i ve výchovnách dozorčí rady ve složení sice poněkud odchylném, avšak s kompetencí v podstatě stejnou jako dozorčí rada v polepšovně.

Nad výkonem trestu jinde má bdíti, jak již řečeno, komisař a dozorčí rada. Osnova to však ustanovuje (§ 13 odst. 6) jenom pro polepšovny a samostatná oddělení trestnic nebo soudních věznic ve smyslu § 13, odst. 2 a 3. Pokud jde o jiné soudní věznice, nebylo pro nepatrný počet vězňů a poměrně krátké trvání výkonu trestu uznána za účelné zřizovati takové zvláštní orgány.

Komisařem má býti ustanoven vždy jen soudce, čímž je zaručena jeho nestrannost. Bude jím zajisté zpravidla soudce mládeže.

Dozorčí rada má býti složena jednak ze soudce a státního zástupce, jednak z laiků vzatých podle možnosti z osob činných v ochranné péči o mládež. Přibírajíc z důvodů uvedených u § 31 laický živel k výkonu soudnictví nad mládeží, nemohla osnova vyloučiti tento živel právě tam, kde jeho zkušenosti mohou se uplatniti ještě ve větší míře, tj. ve stadiu výkonu trestu, v němž podle osnovy má nastati nejradikálnější změna. Účelné složení dozorčí rady vylučuje převahu toho či onoho živlu. O hlasování mají platiti ustanovení trestního řádu. Bude tudíž možné užíti proti mladistvému nějakého opatření jen tehdy, když s ním souhlasí aspoň tři členové dozorčí rady.

Působnost dozorčí rady vymezuje § 17 podle vzoru § 95 a 96 osnovy trestního zákona tak, že jí přiznává jednak některé úkony konkrétní (jako na př. ukládání těžších kárných trestů podle § 18, rozhodování a podmíněném propuštění podle § 19, dodatné rozhodování o ochranných opatřeních v případech uvedených v § 23 a 24), jednak ji pověřuje všeobecně, aby pomáhala radou při správě a zdokonalování ústavu a upozorňovala ministerstva spravedlnosti na nedostatky vyskytnuvší se při provádění tohoto zákona a nařízení k jeho provedení vydaných.

Kárné tresty.

§ 18.

V § 18 mají býti hledíc na zvláštní význam této otázky upraveny podrobnosti kárného práva mladistvých vězňů. Osnova vypočítává především taxativně kárné tresty, jichž může býti vůbec užito.

Trest bití jako kárný trest přijat nebyl. Lehčí kárné tresty, uvedené v odst. (1), přísluší ukládati tomu, komu podle příslušných vězeňských předpisů přísluší disciplinární pravomoc. Těžší kárné tresty, uvedené v odst. (2), může ukládati jen dozorčí rada. Ustanovení, že potrestaní kárné pro správní přestupek nebo lehčí soudně trestný čin vylučuje nové stíhání pro týž čin úřadem správním nebo soudem, není novinkou. Zda při kárném potrestání pro těžší soudní delikt dojde ještě k dodatečnému soudnímu stíhání, závisí na tom, zda pro stíhání tohoto činu platí princip legality či oportunity. Avšak i když dojde k soudnímu odsouzení pro takový čin, má býti doba ztrávená v kárné samovazbě, pokud nebyla započtena do původního trestu, započtena do nově uloženého trestu.

Podmíněné propuštění z trestu.

§ 19.

Podmíněné propuštění z trestu zavření se má říditi stejně jako podmíněné odsouzení ustanoveními zákona čís. 562/1919 Sb. z. a n., avšak podobné úchylky jako podle § 7 mají platiti i zde.

Tak byla snížena časová hranice, po kterou je podmíněné propuštění vyloučeno, neboť na mladistvého lze za trestu působiti intensivněji než na staršího vězně a také polepšení mladistvých bývá dosaženo v poměrně kratší době. Osnova proto připouští podmíněné propuštění již při trestech delších než šest měsíců a již po odbytí polovice trestu, ne však dříve než po šesti měsících. Také lhůta, po které může býti zamítnutá žádost za podmíněné propuštění opětována, byla z týchž důvodů snížena na šest měsíců, a hledíc ke kratším trestům připuštěno, aby dozorčí rada stanovila lhůtu ještě kratší.

Nová úprava výkonu trestu umožňuje, aby podmínka polepšení mladistvého byla vyjádřena konkrétněji; propustiti mladistvého má býti totiž dovoleno jedině tehdy, když pro dobré chování se dostal do nejvyšší kázeňské třídy a ztrávil v ní nepřetržitě alespoň čtvrtinu trestu.

Zkušebná doba bude se říditi stejně jako u jiných trestanců podle zbytku trestu, ale nejmenší její výměra ubyla snížena ze dvou let na jeden rok. Za to však byl zde ochranný dozor předepsán obligatorně (leč by ovšem byla zavedena ochranná výchova), neboť důvody, pro které osnova stanovila ochranný dozor pravidlem při podmíněném odsouzení, platí i zde.

Podobně jako to učinila osnova při podmíněném odsouzení, připustila i při podmíněném propuštění, aby nebylo nutné propuštění odvolati vždy ihned, jakmile se zjistí, že propuštěný mladistvý se nechová tak, jak toho zákon vyžaduje; soud může však stanoviti novou zkušebnou dobu; také může podle okolností ochranný dozor změniti v účinnější ochrannou výchovu.

Rovněž tak nevylučuje osnova opětné podmíněné propuštění z téhož trestu. Zda a kdy bude takové podmíněné propuštění ze zbytku trestu přípustné, sluší však posouditi podle vykonávaného zbytku trestu samého, a nikoliv podle délky původního celého trestu.

Stanoviti v zákoně výslovně, že o podmíněném propuštění nemá býti rozhodováno toliko na žádost, nýbrž že k němu má dojíti z úřední povinnosti, když jsou tu jeho zákonné podmínky, nepovažovala osnova za nutné, hledíc na § 10 zák. č. 562/1919 Sb. z. a n., podle něhož má býti vězeň podmíněně propuštěn, jsou-li tu pro to zákonné podmínky a nevyžaduje se jeho žádosti za propuštění. Tím je řečeno, že příslušné orgány jsou povinny přezkoumávati po uplynutí zákonné lhůty a ovšem i později, jsou-li tu podmínky pro propuštění, a v kladném případě je naříditi.

Výkon trestu zavření na osobách starších než osmnáct let.

§ 20.

Výkon trestu na mladistvých provinilcích v samostatných trestních ústavech nebo ve zvláštních odděleních trestních ústavů musí býti přizpůsoben jejich věku. Jinými výchovnými prostředky lze působiti na vězně dospívajícího, jinými na člověka dospělého. Z tohoto psychologického a pedagogického poznatku plynou důležité důsledky pro výkon trestů v uvedených trestních ústavech. Především nesmějí býti v nich umísťováni vězňové věkem a mravním stavem příliš odlišní. Jinak by trpěla jednotnost výkonu trestu, která i při účelné individualisaci je nutná aspoň v hrubých rysech, a nebyly by vyloučeny škodlivé vlivy starších vězňů na mladší. Dále je nutné z takových ústavů vyloučiti vězně, kteří by - jsouce již příliš zkaženi - působili zhoubně na spoluvězně a ohrožovali výsledky usilovných výchovných snah, věnovaných vězňům méně zkaženým. Konečně nemohou býti do ústavů dodáváni vězňové ve věku příliš pokročilém. Takoví vězňové vžívají se již velmi nesnadno do zvláštního řádu ústavu, počítajícího s chovanci mladšími, a těžko přivykajíce jeho zvláštnímu ovzduší, jsou tu opět jen prvky rušícími.

Tyto myšlenky hledí osnova uskutečniti v § 21 takto:

Jako zásadu stanoví, že v polepšovně a v samostatném oddělení trestnice může býti vykonáván trest na mladistvých provinilcích jen do jejich 21. roku, takže v těchto ústavech budou umístěni vězňové ve věku od 14 do 21 let, tedy vězňové onoho věkového stupně, který ještě připouští jednotnou úpravu výkonu trestu. Hranice 21 let nemá však ani tu býti ztrnulá. Bylo by zbytečným, ba i povážlivým, kdyby mladistvý vězeň, dosáhnuvší tohoto věku a neohrožující nikterak své spoluvězně, měl býti na krátký jen čas zbývajícího trestu přemístěn do ústavu pro starší vězně a upadnouti tu snad do společnosti, která by mohla ohroziti, ne-li zničiti příznivé výsledky, jichž bylo dosaženo výchovou v polepšovně. Naopak dlužno však opět připustiti aby z ústavu byli vyloučeni i vězňové, kteří ještě nedosáhli 21 let, když by mohli svým chováním působiti zhoubně na spoluvězně nebo když spácháním zločinu porušili ústavní kázeň takovým způsobem, který pro budoucnost nedává tušiti nic dobrého.

Rozhodnutí o tom, má-li vězeň starší než 21 let zůstati v trestním ústavu pro mladistvé nebo má-li naopak vězeň mladší než 21 let býti z něho vyloučen, svěřuje osnova dozorčí radě, tedy orgánu, který je vězni dosti blízko, aby mohl posouditi z vlastního názoru všecky okolnosti konkrétního případu, avšak opět dosti daleko ovzduší ústavu, aby zaručoval nestranné rozhodnutí.

Pro samostatná oddělení soudních věznic nebylo takových ustanovení potřebí, poněvadž hledíc na délku trestu, který tam může býti vykonáván (nejvýše 6 měsíců), a na ustanovení, že bez zvláštního svolení nemá býti ani v samostatné věznici mládeže, ani v samostatném oddělení trestnice nebo soudní věznice vykonáván trest zavření, který odsouzený nenastoupil před 19. rokem svého věku (§ 21, odst. 4), případy, o nichž byla řeč, se prakticky ani nemohou vyskytnouti. Zhoubnému vlivu na spoluvězně, který by vězen mohl v samostatném oddělení soudní věznice po tuto krátkou dobu výkonu trestu vykonávati, lze čeliti jeho umístěním v samovazbě (§ 14, odst. 3) nebo jeho oddělením od ostatních spoluvězňů podle § 22.

Ve všech těchto případech, kdy trest zavření má býti vykonáván jinde než v trestním ústavu pro mladistvé, ať proto, že tak rozhodla dozorčí rada, proti jejímuž rozhodnutí není opravného prostředku (§ 51), nebo proto, že nebylo uděleno svolení k výkonu trestu v takovém ústavu pro pokročilý věk odsouzeného, rozhodne ministr spravedlnosti, v kterém jiném ústavu má býti trest vykonán. Ministru spravedlnosti bylo nutno svěřiti rozhodování proto, že trestnice a polepšovny jsou jemu přímo podřízeny, pokud pak jde o soudní věznice, jeví se soustředění rozhodováni účelným v zájmu jednotnosti praxe. Při svém rozhodnutí, v kterém ústavu má býti mladistvý umístěn, bude ministr spravedlnosti zajisté přihlížeti k rozhodnutí dozorčí rady ústavu, jejíž posudek o mravním stavu mladistvého bude mu cenným vodítkem.

Připouštějíc, aby trest zavření mohl býti vykonáván také v trestním ústavu, jenž není určen pro mladistvé, musila osnova upraviti též některé další otázky výkonu trestu. Tak především otázku, kterými předpisy má se říditi v takovém případě výkon trestu v ústavě, v němž se tresty zavření nevykonávají. Tuto otázku řeší osnova tak, že výkon trestu má se říditi předpisy danými pro ústav, v němž trest má se vykonávati, tedy v trestnicích předpisy pro výkon trestu žaláře, v soudních věznicích, v nichž se vykonávají též jiné tresty než žalář, předpisy pro výkon trestu tuhého vězení, poněvadž tento druh trestu je svou povahou trestu zavření nejbližší. Dále bylo nutné rozřešiti otázku, který orgán má v takovém případě nastoupiti místo dozorčí rady, povolané podle § 19 rozhodovati o podmíněném propuštění. Osnova svěřuje rozhodnutí pravidelně korci i pro podmíněné propuštění z trestu, při čemž podmínky přípustnosti podmíněného propuštění mají býti posuzovány podle obecných ustanovení zákona č. 562;1919 Sb. z. a n.

Vězňové odlišní.

§ 21.

Ve snaze přizpůsobiti výkon trestu co možná nejvíce individualitě vězňově, mají některé zákony, na př. rakouský zákon (§ 51) zvláštní ustanovení o výkonu trestu na vězních odlišných, tj. takových, kteří pro svoji úchylnost nemohou býti podrobeni kázni v ústavu zavedené, poněvadž by tím nejen sami bezúčelně trpěli, nýbrž by byli také brzdou ve výchovných snahách týkajících se vězňů normálních. Výkon trestu, zejména pak způsob zadržení, pohyb na čerstvém vzduchu, vyučování a zaměstnání takových úchylných vězňů, potřebujících stálého dohledu lékaře a odchylného pedagogického nakládání, třeba přizpůsobiti jejich stavu. Podle okolností bude někdy nutné v mezích možnosti takové vězně od ostatních odděliti.

Také osnova o tom dává ustanovení, které bude blíže provedeno domácími řády a podrobnými předpisy o výkonu trestu zavření.

Někdy mohou veškeré výchovné snahy u odlišného vězně pro jeho úchylnost úplně selhati, takže námaha obětovaná na jeho výchovu by kryla bezúčelným plýtváním sil. Bylo by však kruté, kdyby takový odlišný vězeň měl býti vyloučen z dobrodiní podmíněného propuštění z trestu jen proto, že pro svůj odlišný stav není s to vyhověti jeho podmínkám. Osnova proto připouští i u těchto vězňů, jejichž úchylnost může býti velmi různého vstupně, podmíněné propuštění, i když tu nejsou ostatní jeho podmínky; ovšem jen tehdy, když nejde o osobu, kterou třeba v zájmu účelné ochrany společnosti přes její úchylný stav dále zadržeti jako obecně nebezpečnou.

Péče o propuštěné.

§ 22.

Zvýšenou pozornost věnuje osnova péči o propuštěné vězně. Největší nebezpečí zpětnosti a zničení všech dobrých výsledků, jichž ubylo dosaženo za výkonu trestu nebo ve výchovně, je v době, kdy viník se ocitne opět na svobodě. Dřívější svazky jemu prospěšné bývají přetrhány a svým pokleskem ztratil snad i prostředky k řádnému výdělku. Za to ho čeká zločinná společnost, aby jej přijala s otevřenou náručí a pomohla mu, ovšem svým způsobem a pro svůj prospěch. Již nařízení min. sprav. z 23. července 1901, č. 13 Věst., uložilo sborovým soudům a trestnicím, aby o nastávajícím propuštění mladistvého z trestu uvědomili vždy aspoň měsíc napřed opatrovnický soud, který v takovém případě, jakož i tehdy, je-li mu oznámeno nastávající propuštění z výchovny, má si předvolati zákonného zástupce a vyslechnouti ho o tom, co hodlá zaříditi, aby mladistvý byl aspoň v první těžké době nějak opatřen. Nařízení z 30. září 1905, č. 15 Věst. zdůrazňuje zvláště součinnost pomocných zařízení pro péči o mládež a nabádá ke stykům s nimi. O nastávajícím propuštění má býti konečně vždy uvědoměn také zákonný zástupce a vyzván, aby si mladistvého přímo odvedl. I komisi, která má rozhodovati o podmíněném propuštění z trestu, ukládá prováděcí nařízení k zákonu o podmíněném odsouzení, aby, stojí-li podmíněnému propuštění v cestě jen nepříznivé poměry, které čekají vězně na svobodě, se pokusila o jejich odstranění. Právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi ukládá rovněž řediteli věznice nebo výchovny, aby za pomoci sdružení pro péči o mládež a jiných úřadů postaral se o propuštěné vězně. Péče spočívá hlavně v řádném umístění propuštěného mladistvého.

Osnova ukládá představenému polepšovny nebo samostatného oddělení trestnice nebo soudní věznice (tutéž povinnost má míti podle § 62 č. 4 i představený výchovny), aby se postaral vždy o řádné umístění vězně. Není-li možné učiniti takové ani jiné vhodné opatření včas, má býti dovoleno, aby propuštěný byl ještě po krátkou dobu v ústavu zadržen, jeli pravděpodobné, že se do této doby zlepší naděje na jeho opatření.

Dodatné rozhodování o ochranných opatřeních.

§ 23 a 24.

Podle § 5 má soudce z možností, které mu zákon poskytuje, zvoliti vždy tu, kterou považuje pro mravní vývoj mladistvého za nejúčelnější. Za podmínek §§ 11 a 12 má též naříditi opatření výchovné. Než i při sebe větší péči věnované vyšetření poměrů mladistvého a poznání jeho osobnosti může se přihoditi, že soudce, který přece jen za trestního řízení má celkem nepatrnou možnost přesvědčiti se přímým stykem s mladistvým provinilcem o potřebě a druhu výchovného opatření, je nenařídí a že teprve za výkonu déle trvajícího trestu na svobodě, za něhož je lepší příležitost poznati osobu provinilcovu, se ukáže, že takového výchovného opatření je nutně potřebí, poněvadž výkon trestu samého k polepšení nestačí. Proto ukládá osnova dozorčí radě, aby před každým propuštěním vězně z polepšovny nebo ze samostatného oddělení trestnice nebo soudní věznice rozhodla podle výsledku výkonu trestu, má-li býti vězeň po propuštění dán pod ochranný dozor nebo do ochranné výchovy. U kratších trestů, tj. trestů do šesti neděl, nelze zaručiti, že osobnost mladistvého bude poznána do té míry, aby takové opatření mohlo býti nařízeno. Kromě toho nezaručuje ani výkon trestu v pravidelných soudních věznicích při těchto krátkých trestech, že nutnost výchovného opatření bude posouzena orgány k tomu způsobilými.

Stejně je možný i případ opačný, že totiž byla nařízena ochranná výchova, ale než dojde k jejímu výkonu (buď proto, že se napřed vykonává trest, nebo z jiných důvodů), se ukáže, že mladistvý se již do té míry polepšil, že jejího výkonu již není zapotřebí, anebo se sice nepolepšil, ale nelze také očekávati, hledíc k jeho věku a ostatním okolnostem případu, že by její výkon měl vůbec ještě úspěšný výsledek: Ve všech uvedených případech se nedoporučuje, aby ochranná výchova byla vykonávána, poněvadž by to bylo zbytečné, a mohlo by to býti pro mladistvého nebo pro jiné chovance ústavu dokonce škodlivé. Osnova proto právem nařizuje, aby po uplynutí určité doby, a to šesti měsíců, bylo vždy znova rozhodnuto, zda má dojíti k výkonu ochranné výchovy.

Rozhodnutí svěřuje osnova soudu nebo dozorčí radě, podle toho, zda se již vykonával trest v polepšovně čili nic. Hledíc ke složení dozorčí rady, k možnosti opravných prostředků proti jejímu rozhodnutí a k té okolnosti, že o stížnosti rozhoduje senát mládeže (§ 51 a 52), nemůže býti proti této úpravě vážných námitek. Ostatně - vyjímajíc případ uvedený v odst. 3 - může dozorčí rada výkon ochranné výchovy toliko podmíněně odložiti [upustiti od něho úplně může podle odst. (5) toliko soud], takže ani po této stránce nemůže býti autorita soudního rozhodnutí dotčena.

Provinění mladistvých souzená ve věku pozdějším.

§ 25.

V § 25 upravuje osnova obtížnou otázku, kterých ustanovení hmotného trestního práva má býti užito v případě, když trestný čin byl spáchán ve věku mladistvém, avšak k odsouzení došlo již po dokonaném 18. roce, ať proto, že čin vyšel teprve po tomto roce najevo, či z toho důvodu, že trestní řízení zahájené ještě před tímto rokem, se protáhlo přes něj (odst. 1 až 4), a dále otázku, kterých ustanovení hmotného trestního práva má se užíti při souběhu trestných činů spáchaných před dokonaným 18. rokem a po něm (odst. 5).

První otázku řeší osnova tak, že zásadně má býti čin spáchaný ve věku mladistvém posuzován vždy podle odchylných hmotně právních ustanovení trestního práva mladistvých, nehledíc na to, kdy k trestnímu stíhání nebo k odsouzení došlo, neboť příčiny, pro které čin spáchaný v tomto věku má býti posuzován mírněji, nepomíjejí tím, že viník po činu dosáhl 18 let.

Potom by se však mohlo státi, že by jak opatření výchovné, tak i trest zavření, sloužící převážně k výchově prostředky přizpůsobenými věkovému stupni provinilcovu, byly nařízeny i ve věku, kdy to již nemá žádného významu. Proto činí osnova v souladu s ustanoveními §§ 11, 12 a 20 z uvedené zásady výjimky, pokud jde o nařízení ochranné výchovy a uložení trestu zavření, omezujíc jejich přípustnost tak, že nelze je naříditi po 21. roce věku viníkova vůbec a před dosažením 21. roku jen tehdy, když lze od nich ještě čekati prospěch. Nenařídí-li soud z těchto důvodů ochrannou výchovu nebo nemůže-li ji ani naříditi, poněvadž viník již dosáhl 21 let, může vysloviti, že odsouzený může nebo má býti umístěn v nucené pracovní kolonii nebo v donucovací pracovně, ačli jsou ovšem splněny všeobecné zákonné podmínky tohoto opatření. Místo trestu zavření pak uloží soud onen druh trestu, jaký stanoví na čin obecné trestní zákony. Toliko pokud jde o délku trestu, bude se soud říditi i tu ustanovením § 8. Délkou trestu rozumí tu osnova trestní sazby podle § 8. Pokud by ovšem délka skutečně uloženého trestu neodpovídala druhu trestu v trestní sazbě obecného trestního zákona stanovenému, změní se tento druh trestu na následující mírnější druh trestu. Také ustanovení odst. (4) je odůvodněno tím, že ve věku přes 19 let nemají již kárné tresty významu.

Druhá otázka, totiž otázka souběhu trestných činů spáchaných před dokonaným 18. rokem a po něm, potřebuje úpravy jen pro případ, že dojde zároveň k odsouzení pro tyto i ony. Dojde-li k odsouzení toliko pro trestné činy spáchané ve věku mladistvém, užije se přirozeně ustanovení odst. 1 až 4 tohoto paragrafu, dojde-li toliko k odsouzení pro činy spáchané ve věku pozdějším, užije se ustanovení obecných trestních zákonů. Poskytovati tu nějaké výhody hmotně-právní nebylo by ničím odůvodněno, ba mohlo by vésti k předstírání trestných činů spáchaných ve věku mladistvém jen proto, aby si pachatel zajistil hmotně-právní výhody trestního práva mládeže i pro trestné činy spáchané ve věku pozdějším.

Pro případ současného odsouzení pro činy spáchané jak před dokonaným 18. rokem tak i později je však nutné řešiti otázku, kterých ustanovení hmotného trestního práva má se užíti, zda obecných či zvláštních ustanovení první hlavy tohoto zákona. Osnova rozlišuje tu podle závažnosti činu, je-li čin spáchaný po dokonaném 18. roce toliko lehčí povahy, jak pokud jde o kvalifikaci (přestupek nebo přečin náležející k příslušnosti okresního soudu), tak i pokud jde o trest; nebylo by odůvodněno, aby pro takový trestný čin pachatel ztrácel hmotně-právní výhody trestního práva mladistvých i pro trestný čin spáchaný ve věku mladistvém. Osnova nařizuje proto v takovém případě, aby všechny sbíhající se trestné činy byly posuzovány podle zvláštního trestního práva mládeže. Ovšem platí i tu, co bylo řečeno o možnosti nařízení výchovných opatření a uložení trestu zavření v odůvodnění odstavce 2 a 3. Je-li naproti tomu čin spáchaný ve věku pozdějším těžší povahy, totiž zločin nebo přečin náležející k příslušnosti sborového soudu, nebo, sice lehčí kvalifikace, ale trestný trestem na svobodě delším, než jaký stanoví § 8 na trestný čin spáchaný ve věku mladistvém, bylo by zcela neodůvodněno, kdyby trestný čin spáchaný ve věku mladistvém měl; tu rozhodnouti pro užití zvláštních ustanovení trestního práva mládeže, i pokud jde o ony těžší trestné činy spáchané ve věku pozdějším. V tomto případě se užije tudíž obecných trestních zákonů, i pokud jde o sbíhající se trestné činy spáchané ve vědu mladistvém. Toliko otázka příčetnosti a délka trestu má býti u těchto činů posuzována podle zvláštního trestního práva mládeže. Co bylo řečeno o významu slov "délka trestu" výše v odůvodnění odst. 3, platí i tu.