Trestné činy a jejich potrestání.

§ 3 a 5.

Osnova považovala za vhodné již v úvodních dvou paragrafech této látky, §§ 3 a 5, vyzvednouti odchylné ideové pojetí trestního práva mládeže a jeho kriminálně politických účelů. V § 3 činí tak osnova, pokud jde o označení trestných činů mladistvých provinilců, v § 5 pak, pokud jde o prostředky k jich trestání a nápravě.

V § 3 mění osnova nejprve zákonné označení trestných činů mladistvých provinilců zavádějíc pro ně jednotný název provinění. Příkladem tu bylo ustanovení § 18 zák. čl. XXXVI./1908, podle něhož zločiny osob mladistvých jsou kvalifikovány jako přečiny. Ačkoliv tímto ustanovením je značnou měrou vyhověno požadavku, aby trestné činy mladistvých osob pro jejich věk a nevyvinutý rozum i nedokonalé sebeovládání byly odchylně posuzovány, přece se doporučuje postoupiti na této cestě ještě dále a zavésti pro tyto delikty pojmenování úplně odlišné, neboť jednak význam přečinu v trestním právu dříve rakouském a v trestním právu dříve uherském je rozličný, jednak z nového názvu provinění bude hned patrné, že jde o čin, který z kriminalistického stanoviska třeba posuzovati zcela jinak než jiné delikty. Tím i tendence osnovy jen více vynikne. Praktické potíže toto ustanovení způsobiti nemůže, neboť všude tam, kde rozlišení druhu trestných činit podle obecného zákona trestního na zločiny, přečiny a přestupky má určitý význam, na př. pro určení soudní příslušnosti, při promlčení, zahlazení odsouzení, uvalení vazby atd. zůstane i nadále toto rozlišení základem pro užití zákonných ustanovení, která ke kvalifikaci trestného činu pojí určité právní následky.

Věcně daleko větší význam má ustanovení § 5. V něm leží vlastně těžisko, program osnovy, pokud jde o reformu prostředku, které chce osnova poskytnouti soudci proti trestně odpovědnému mladistvému provinilci, či správněji v zájmu jeho.

Osnova musila si tu nejprve vyřešiti některé otázky základní. Především zda trest je vůbec vhodným prostředkem k polepšení mladistvého, účelu, k němuž, jak o tom nemůže býti sporu, sluší u mladistvých především pracovati, či zda snad podle vzoru některých cizích prací zákonodárných má býti trest u mladistvých provinilců vůbec vyloučen a plně nahrazen opatřeními výchovnými (tak osnova polská), či má-li býti vyloučen aspoň tam, kde podle mínění soudce výchovné opatření se jeví dostatečným (tak § 6 něm. zák.).

Osnova nepřiklonila se po zralé úvaze ke stanovisku těchto cizích zákonodárných prací. Má za to, že téhož praktického výsledku dosáhne vhodnou úpravou ukládání a výkonu trestu a opatření výchovných vedle sebe, aniž bude potřebí dotknouti se v lidu hluboce zakořeněného ethického cítění, vyžadujícího, aby tam, kde vážnost provinění toho vyžaduje, byl trest, když už ne vykonán, aspoň vysloven, že nebude skutečně trestáno zbytečně, toho zárukou jsou různá ustanovení osnovy. Tak umožňuje § 42, aby bylo upuštěno od trestného řízení, je-li čin nepatrného významu a odsouzení neb i samo konání trestního řízení se nejeví účelným. Dále umožňuje § 6 soudci, aby se omezil pouze na odsouzení mladistvého a upustil od potrestání vůbec a doplnil je podle okolností pouhým potrestáním kárným. Konečně § 7 přiznává dalekosáhlé úlevy při užití zákona o podmíněném odsouzení a zabezpečuje, že ke skutečnému výkonu trestu dojde jen v případech, kdy toho bude nezbytně potřebí. Avšak i tehdy, když dojde ke skutečnému výkonu trestu, upravuje osnova výkon ten tak, že nebude se podstatně lišiti od výkonu ochranné výchovy ústavní. Osnova domnívá se proto právem, že účelu, k němuž směřují cizí zákonodárství, dosáhla rovněž, aniž vážně narazila na právní cítění lidu.

Z tohoto pojetí osnovy plynou ovšem též další důsledky pro přijetí nebo nepřijetí jiných institucí, známých právu platnému na Slovensku a Podkarpatské Rusi a jiným zákonodárstvím.

Především je to tak zv. propuštění na zkoušku, známé právu slovenskému a novému zákonu rakouskému. Spočívá v podstatě v tom, že soudce může nezjišťuje viny propustiti mladistvého na rok na zkoušku (právo slovenské), nebo že sice zjistí rozsudkem vinu, avšak odloží zatím nejen výkon, nýbrž i vyřčení uloženého trestu na zkušebnou dobu jednoho až pěti let (právo rakouské).

Úprava slovenská má tu výhodu, že soudce může užíti tohoto prostředku i bez formálního projednávání věci v hlavním přelíčení, čímž se mladistvý uchrání škodlivého vlivu trestního řízení samého. Naopak je však toto řešení stiženo tou vadou, že dodatečné provádění trestního řízení v případě, kdy se mladistvý neosvědčí, je spojeno s velkými obtížemi, rozhodné skutkové okolnosti dají se zjistiti mnohem nesnadněji a základ trestního řízní stává se vratkým. Kromě toho je tato úprava s to vážně ohroziti nebo přímo poškoditi obviněného samého, poněvadž není vyloučeno, že vina nebude zjišťována ani tehdy, když obviněný má důležitý zájem na tom, aby jeho nevina byla prokázána.

Úprava podle rakouského zákona vyhýbá se sice těmto nedostatkům, avšak vede nutně opět k jiné vadě tím, že vylučuje, aby věc byla vyřízena bez hlavního přelíčení. Propuštění na zkoušku podle práva rakouského liší se od podmíněného odsouzení, jak je navrhuje osnova, jen tím, že při propuštění na zkoušku není mladistvému uložený trest po celou zkušebnou dobu znám. Příznivý psychologický účinek, který tato okolnost může míti na chování mladistvého ve zkušebně době, poněvadž neví, jaké zlo ho čeká, nesluší podceňovati. Přes to však nelze neuznati, že i tato úprava je spojena s obtížemi rázu procesního při dodatečném ukládání trestu po delší době. Osnova nepovažovala proto za vhodné přijmouti tuto instituci ani v úpravě nového rakouského zákona, majíc za to, že její rozdíly od podmíněného odsouzení nejsou tak značné, aby odůvodňovaly hromadění obou těchto zařízení.

Podle osnovy bude tudíž vždy, když se neupustí od trestního řízení podle § 42 nebo když trestní řízení se nezastaví podle obecných ustanovení trestního řádu, konáno hlavní přelíčení a rozhodnuto o vině mladistvého rozsudkem (trestní příkaz je podle § 46 odst. 1 vyloučen), bez rozdílu, zda dojde potom k uložení trestu, či zda bude od potrestání podle § 6 upuštěno.

Tím by však byla vyřešena teprve jedna část problému, totiž otázka potrestání. Zbývá ještě vyřešiti druhou, neméně důležitou část, totiž otázku polepšení jinými prostředky nežli trestem, prostředky výchovnými, a upraviti poměr těchto prostředků k trestu. V odůvodnění § 11 a 12 bude podrobněji o tom řeč, jakým způsobem osnova tento poměr řeší. Zde stačí upozorniti, že osnova připouští, aby opatření výchovná byla trestním soudem nařízena při odsouzení vždy, ať již v otázce trestu bylo rozhodnuto jakkoliv. Tím je zaručeno, že polepšení bude možné dosáhnouti nehledíc na výsledek vlastního řízení trestního.

Kromě zákonných podmínek, které jednotlivé další paragrafy stanoví pro užití toho či onoho opatření, má býti rozhodným zásadně vždy to, kterou z možností jemu poskytnutých uzná soud pro mravní vývoj mladistvého za nejvhodnější. Osnova považuje za účelné vytknouti aspoň příkladmo některé okolnosti, ke kterým má soud zvláště přihlédnouti.

Upuštění od potrestání.

§ 6.

Bylo již řečeno., že trestné činy spáchané ve věku mladistvém zasluhují mírnějšího posouzení již pro nedokonaný rozumový a mravní vývoj mladistvého. To chápe ostatně i veřejné mínění, které mnohé z takových činů považuje spíše za mladické výstřelky než za trestuhodné činu. O tom svědčí konečně i poměrně časté případy, kdy na Slovensku a v Podkarpatské Rusi soudce mládeže se spokojuje udělením důtky (viz tab. XV.).

Kromě toho musí býti snahou účelné úpravy trestního práva mládeže uchrániti mladistvého provinilce co nejdéle formálního trestního řízení, odsouzení a výkonu trestu. Často zlo, které viníku hrozí, bude mocnější pobídkou aby se příště činu zdržel, než zlo, které již zakusil. Také se stanoviska speciální prevence je třeba uznati, že i sebe dokonalejší úprava výkonu trestu nemůže úplně zameziti možnost škodlivých jeho účinků na mladistvého trestance.

Proto přiznává § 42 soudu právo, aby za souhlasu veřejného žalobce upustil od trestního řízení, když by šlo o čin nepatrného významu a odsouzení neb i samo konání trestního řízení by se nejevilo účelným. Stejné právo bylo přiznati, aspoň pokud jde o uložení trestu, i soudci. Osnova činí tak v §.6. V případech tu uvedených bude tudíž vždy provedeno trestní řícení a rozsudkem zjišťována vina mladistvého. Než rozsudek se tu omezí na výrok o vině, od uložení trestu soud však upustí. Otázka opravných prostředků proti výroku o vině se posuzuje podle obecných ustanovení trestního řádu (viz § 53). Výrok, jímž se od potrestání upouští, má tytéž účinky, jakoby byl trest prominut. Toliko propadnutí věcí se netýká, poněvadž tu jde zpravidla o zájem veřejný. Samozřejmě netýká se tento výrok také rozhodnutí o nárocích soukromoprávních.

Případy, kdy soud může upustiti od potrestání, dělí osnova na dvě skupiny. Především jde o činy menšího významu, jichž se mladistvý dopustil z nerozvážnosti nebo vlivem jiné osoby nebo sveden příležitostí, tedy o případy, kdy povaha činu a jeho pohnutka svědčí o neznačném nahodilém vybočení ze správné cesty. Dále jde o případy, kdy hledíc na povahu trestu, který by měl býti uložen, se doporučuje, aby od potrestání bylo raději upuštěno: Osnova má tu na mysli nepatrné tresty na penězích a na svobodě, od nichž se nelze nadíti zpravidla výchovného účinku a které tudíž mohou spíše uškoditi než prospěti.

Přihlížejíc k rozmanitosti případů, které jsou tu možné, dává osnova soudu právo, aby buď úplně upustil od jakéhokoliv potrestání nebo nahradil potrestání soudní nějakým trestem kárným, tedy potrestáním v rodině nebo ve škole, udělením důtky nebo - po vzoru slovenského práva - střežením mladistvého v místnosti soudní po přiměřenou denní dobu a za přiměřeného zaměstnání a dozoru. Opravné prostředky proti výroku, jímž soud od potrestání upustil neb uložil také nějaký kárný trest, upravuje osnova v § 53.

Rozsudek, jímž bylo od potrestání upuštěno, nemá se zapisovati do rejstříku trestů. Nepůsobí proto nijak ztrátu bezúhonnosti. Přes to však je nutné vésti i tyto případy nějakým způsobem v patrnosti, aby soud mohl užíti účinnějšího prostředku, stane-li se mladistvý zpětným. Tomuto požadavku vyhovuje osnova ustanovením § 37, podle něhož má býti podána o výsledku trestního řízení vždy zpráva poručenskému soudu. Poručenský soud vede pak tyto případy v evidenci a sdělí je na požádání soudu mládeže při opětném trestním řízení proti mladistvému (§ 38).

Z § 5 odstavec 2 konečně plyne, že i v případech, kdy bylo upuštěno od potrestání, mohou býti nařízena výchovná opatření, je-li jich třeba, aby viník byl účinněji podporován ve snaze po nápravě neb aby byl vymaněn ze vlivu osob, které naň zhoubně působí.

Podmíněné odsouzení.

§ 7.

Podmíněné odsouzení podle zákona čís. 562/1919 Sb. z. a n., pokud lze jeho výsledky sledovati na základě statistických dat a zpráv sociálních pracovníků, se u mladistvých provinilců v praxi plně osvědčuje. Jak je patrné z tabulky XII., užívá se ho zejména u přestupků nedospělých velmi vydatně (84 až 95% všech odsouzených nedospělých bylo odsouzeno podmíněně), takže praxe hleděla tu do jisté míry vyvážiti nedostatky platného zákona, podle něhož věková hranice trestní odpovědnosti je u těchto osob stanovena příliš nízko. U mladistvých provinilců ve věku od 14 do 18 let užívá se sice podmíněného odsouzení již řidčeji, u přestupků v 65 až 74%, u zločinů v 50 až 68% (tab. VIII. a X.), avšak přece ještě častěji nežli u osob dospělých. Přes toto vydatné užívání podmíněného odsouzení nelze tvrditi, že by výsledky byly nepříznivé. Z podmíněně odsouzených se ve zkušebně době neosvědčilo jen asi 9 - 11%, a jak z tabulky XIII. je zřejmé, poměry se stále lepší. Také sociální pracovníci považují jednomyslně instituci podmíněného odsouzení u mladistvých provinilců za pravé dobrodiní.

Sledujíc zvláštní kriminálně-politické cíle při trestání mládeže, osnova právem nejen instituci podmíněného odsouzení u mladistvých provinilců zachovává, nýbrž stanoví v jejich prospěch i další úchylky od dosavadního zákona.

Uložení trestu delšího než jeden rok nemá býti, jak je tomu podle § 1 zák. o podm. ods., důvodem vyloučení podmíněného odkladu trestu. U mladistvých, podléhajících snáze svodům okolností, nemusí vždy tíže činu svědčiti o nutnosti skutečného výkonu trestu a také polepšení možno u nich snáze nežli trestem dosíci opatřeními výchovnými. Přes tento poznatek nezastírá si osnova, že by se všeobecná přípustnost podmíněného odsouzení i při trestech jakékoliv délky příčila důležitým veřejným zájmům, a omezuje proto přípustnost jeho na tresty ne delší než dva roky.

Další důležitou úchylkou je, že soud může povoliti podmíněné odsouzení i dodatečně, tj., že může později změniti právoplatný výrok, jímž uložil trest nepodmíněně. Osnova navazuje tu na § 11 něm. zákona, neboť praktické zkušenosti ukázaly potřebu takové možnosti. Přihází se dosti často, že trest na mladistvém provinilci nemůže býti pro jeho chorobu nebo z jiných podobných důvodů zatím vykonán, ba že musí býti někdy jeho výkon přerušen. Do dne, kdy je pak možno s výkonem trestu započíti nebo v něm pokračovati, uplyne v takových případech někdy značná doba. Není vyloučeno, že se mladistvý zatím do té míry polepšil, že by výkonem trestu byly ohroženy příznivé výsledky, kterých zatím bylo dosaženo. Jindy se opět stává, že dodatečně vyjdou najevo okolnosti, které, kdyby byly soudu v době rozhodování známy, byly by odůvodnily podmíněný odklad trestu. Proto osnova právem připouští dodatečný podmíněný odklad trestu nebo jeho zbytku. Ustanovení tohoto je tím více potřebí, poněvadž není možno obnoviti trestní řízení z toho důvodu, že podmíněný odklad trestu nebyl povolen. Rozhodnouti přísluší podle obecných ustanovení zákona o podm. ods. vždy soudu první stolice. Podle téhož zákona řídí se také opravné prostředky proti takovému dodatečnému povolení podmíněného odkladu výkonu trestu.

Podle § 2 zák. o podm. ods. vylučuje předcházející potrestání za určitých podmínek přiznání podmíněného odkladu trestu, Jak z tabulky IX. je patrné, bylo jen 6 - 14% mladistvých, odsouzených pro zločin a před tím již trestaných, přiznáno dobrodiní podmíněného odkladu trestu. Prakticky to znamená neobyčejně značné omezení podmíněného odsouzení v těchto případech. Tato praxe, a pokud její příčinou je ustanovení zákona samého, i ono, nejsou však u mladistvých nikterak odůvodněny. Sluší uvážiti, že u mladistvého již potrestaného může nový trestný čin býti zcela nepatrného rázu a tak náhodným vybočením z mezí jinak řádného života, že by přísné užití § 2 zák. o podm. ods. se jevilo nemístnou a neúčelnou tvrdostí. Proto ustanovuje osnova, že předcházející potrestání nemá býti vůbec na překážku přiznání podmíněného odkladu trestu. Tím není ovšem řečeno, že by takové potrestání bylo vůbec bez významu pro rozhodnutí, zda podmíněný odklad trestu má býti povolen. Naopak z § 5 odst. 3 osnovy plyne, že posavadní způsob života je jedním z velmi důležitých momentů, k nimž při tom třeba přihlížeti.

Snaha, uchrániti mladistvého provinilce co nejdéle výkonu trestu a nedohledná různost všech možných případů vedla konečně k tomu, že se navrhuje, aby soud mohl ponechati podmíněný odklad trestu v platnosti i tehdy, když se mladistvý neosvědčil a když by tudíž podle § 6 zák. o podm. ods. měl býti nařízen výkon trestu. Osnova přiznává tu soudu právo, aby zkušebnou dobu prodloužil a to nejdéle o dva roky, a nařídil podle potřeby některé opatření výchovné, ač-li se tak již nestalo dříve. Této možnosti nevykonati ještě trest a podle okolností prodloužiti zkušebnou dobu užije soud zajisté jen v případech výjimečných, kdy skutečně nevymizela ještě veškerá naděje na polepšení mladistvého i bez výkonu trestu.

Naproti tomu byla dosavadní ustanovení platného zákona zastřena po té stránce, že soud má vždy naříditi výchovné opatření. Neuzná-li totiž soud za nutné naříditi ochrannou výchovu, má dáti odsouzeného aspoň pod ochranný dozor. Je toho proto potřebí, aby mladistvý, jenž svým činem projevil malou mravní sílu, byl na dobré cestě účinně podporován. Výjimka je připuštěna jen ve zcela nezávažných případech, kde o náležitý dozor je již jinak postaráno a kde by tudíž zůstal pouhou formalitou. Výkon těchto ochranných opatření není odložen spolu s výkonem trestu, jak by snad mohlo býti mylně usuzováno z § 5 zák. o podm. ods., neboť nejde tu o opatření zabezpečovací, nýbrž o opatření výchovná, jichž výkon se jeví naprosto nutným.

Zavésti také podmíněný odklad ochranného dozoru a ochranné výchovy neuznala osnova za vhodné, ježto téhož účelu lze dosíci, jak vyplývá z dalších ustanovení (§ 11, 12 a 24), co největší volností v jich dodatečném nařizování, záměně a zrušování. Toliko v případě § 24 odst. 2 připouští osnova podmíněný odklad ochranné výchovy, o čemž bude na příslušném místě ještě řeč.

Trest na svobodě.

§ 8.

Již platné zákony obsahují důležitá zvláštní ustanovení o trestech na svobodě, která mohou býti ukládány mladistvým provinilcům.

Podle práva dříve rakouského lze uložiti nedospělým za přestupky nedospělých toliko trest zavření na odděleném místě od jednoho dne do šesti měsíců. Mladistvým do 20 let může býti uložen kterýkoliv trest na svobodě, určený též pro osoby starší, tedy těžký žalář, žalář, tuhé vězení a vězení. Toliko doživotní těžký žalář, stejně jako trest smrti, je u nich vyloučen. Na místo, něho nastupuje trest těžkého žaláře od 10 - 20 let, kterýžto trest může arci býti za užití § 338 tr. ř. zmírněn až na tři roky.

Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi mohou býti jako tresty na svobodě mladistvým provinilcům ukládány toliko vězení (také místo trestu smrti, káznice a žaláře), státní vězení a na přestupky uzamčení. Zákonná sazba trestu vězení je pro ně stanovena samostatně. Jeho nejkratší trvání činí 15 dnů. Maximum je různé. Dokonal-li mladistvý v době činu již 15. rok svého věku a zákon ukládá na čiti trest smrti nebo doživotní káznice, je to 15 let, dokonal-li mladistvý v době činu 15. rok svého věku a zákon ukládá trest dočasné káznice, je to 10 let, ve všech ostatních případech 5 let. Státní vězení může býti uloženo na dobu od jednoho dne do dvou roků. Uzamčení uloží se v zákonné sazbě, nesmí však přesahovati dva měsíce.

O tom, jaké tresty na svobodě jsou nedospělým a mladistvým skutečně v praxi ukládány, svědčí tabulky č. IV. XII. a XV. Z nich je patrné, že trestní sazby stanovené obecnými trestními zákony jsou dnes pociťovány zvláště u mladistvých jako příliš přísné, nehovící významu jejich činu, a že praxe hleděla zmírniti přílišnou tvrdost platných trestních zákonů pomocí zmírňovacího práva, které se stalo z výjimky pravidlem. To platí nejen o právu dříve rakouském, které až na uvedenou nepatrnou výjimku neznalo odchylných trestů a trestních sazeb pro mladistvé provinilce, nýbrž i o právu dříve uherském, přen to, že toto právo stanovilo pro mladistvé provinilce jen některé druhy trestů na svobodě a jiné vyloučilo a že zavedlo pro ně zároveň mírnější trestní sazby.

Dosavadní praxe usnadnila tudíž do značné míry úpravu, jak ji navrhuje osnova v § 8.

Podobně jako v § 3 došla myšlenka, že trestné činy osob mladistvých mají býti posuzovány zcela jinak než trestné činy osob dospělých, uznání již v tom, že tyto činy se mají jednotně nazývati proviněními, má se zde opět uplatniti mínění, že trest na svobodě ukládaný mladistvým provinilcům má se úplně lišiti od trestů na svobodě ukládaných osobám dospělým. Tento úplný převrat v nazírání na podstatu, účel, ukládání i výkon trestů na svobodě uložených osobám mladistvým chce osnova naznačiti již jednotným názvem trestu na svobodě, totiž zavřením.

Trest zavření jako zvláštní druh trestu na svobodě má nastoupiti místo všech druhů trestů na svobodě, ať hlavních, či náhradních, jež stanoví na čin obecné trestní zákony, i místo trestu smrti. Pokud však druh zákonného trestu je podle platných zákonů rozhodným pro užití dalších zákonných ustanovení, má i nadále rozhodovati druh trestu stanovený obecným trestním zákonem, podobně jak to uznává § 3 odst. 2 jako zásadu, pokud jde o rozlišení trestných činů. Po této stránce jde tudíž osnova ještě dále než § 9 něm. zák. a § 11 rak. zák., které nahrazují toliko tresty na zločiny (káznici, těžký žalář a žalář) trestem na přečiny, tj. vězením, v Rakousku tuhým vězením.

Podle práva dříve rakouského je možné, někdy i nutné zostřiti trest přípustným zostřením tj. postem, tvrdým lůžkem, samovazbou, temnicí. Podle práva uherského není to možné a to ani u osob starších než 18 let. Osnova přiklonila se z důvodů věcných i z důvodů sjednocení obého práva k úpravě práva dříve uherského a vylučuje zostření trestu zavření rozsudkem vůbec, připouštějíc zostření toliko jako trest kárný (§ 18).

Trest zavření má především za účel mladistvého polepšiti. Ukládati delší trest než je podle zkušenosti potřebí k dosažení tohoto účelu, zejména tresty hovící převážně požadavkům odplaty a odstrašení, příčilo by se hlavnímu účelu trestu zavření a správnému hodnocení činů mladistvých. Kde by nebylo možné dosáhnouti ani intensivní výchovou za trestu úplného a trvalého polepšení mladistvého provinilce, připouští osnova užíti opatření výchovných, tj. ochranného dozoru a ochranné výchovy, třeba i po trestu (viz § 5, odst. 2, § 12, odst. 2, a § 2). S tohoto stanoviska a přihlížejíc též k přísným trestním sazbám práva zejména rakouského, rozhodla se osnova - následujíc po té stránce příkladu § 9 něm. zák. a § 11 rak. zák., avšak jdouc ještě dále - zmírniti především trestní sazby platného práva, když jde o provinění mladistvých, takže horní i spodní hranice sazeb stanovených obecnými trestními zákony má býti snížena na polovici. Nemá-li trestní sazba žádné dolejší hranice, snižuj se ovšem toliko její hořejší hranice. I takto snížená trestní sazba jevila by se však u některých sazeb dočasných trestů, v platném právu dosti častých, zejména u sazeb od pěti do deseti let a od deseti do dvaceti let příliš vysokou. Odporovala by výše uvedenému účelu trestu, a také by znamenala značné zpřísnění dosavadního skutečného stavu, neboť, jak z tabulky č. IV. a XV. je patrné, nebyly tresty přes pět let mladistvým provinilcům v praxi téměř vůbec ukládány. Proto stanoví osnova zásadně maxima dolejší i hořejší snížené trestní sazby, a to jedním a pěti lety.

Takto snížená trestní sazba jeví se základní zákonnou trestní sazbou, v jejíchž mezích má býti zpravidla uložen trest. Užití mimořádného práva zmírnění nebo záměny trestu i při takto snížených trestních sazbách osnova nevylučuje a vyloučiti nemohla, to proto, že by došlo k důsledku veřejnosti jistě těžko pochopitelnému, že totiž pro mládež má platiti přísnější ustanovení nežli pro osoby starší; a také proto, že zvláštní povaha případu může nutně vyžadovati zmírnění i pod trestní sazbu. Pro přípustnost takového zmírnění bude arci rozhodnou zákonná sazba snížená podle § 8 odst. 3. Toliko v určitých případech, a to právě u činů nejtěžších, trestných podle obecného trestního zákona trestem smrti nebo doživotní ztrátou svobody, nevyhovovala by navržená úprava, zvláště pak pětileté maximum trestu na svobodě. Především proto, že může jíti o obecně nebezpečné provinilce, u nichž ani pětileté trvání trestu by nevedlo k polepšení a jež by nebylo možné podrobiti dodatečným opatřením výchovným z té příčiny, že zatím již dosáhli 21. roku svého věku. Ale i u jiných provinilců, které nelze považovati za obecně nebezpečné, může jíti o čin tak zavržení hodný, že by uložení nejvyššího trestu pěti let se jevilo nepřiměřeně mírným, se stanoviska generální prevence nepostačitelným, urážejícím přímo v lidu zakořeněný požadavek spravedlivé odplaty.

Proto osnova stanoví pro tyto případy zvláštní trestní sazby, odstupňované ještě podle věku viníkova, a vylučuje snížení trestu pod dolejší hranici takto nově stanovených trestních sazeb.

Netřeba zapírati, že úprava osnovou navržená nevylučuje ukládání krátkodobých trestů na svobodě, jejichž vady jsou s dostatek známy. Tomu nemohla se osnova vyhnouti, nechtěla-li stanoviti tak vysoké dolejší hranice trestů na svobodě, že by sice umožňovaly výchovné působení za trestu, zároveň však by opravňovaly k výtce, že mladiství mohou býti trestáni přísněji nežli starší provinilci tresty, které se příčí správnému hodnocení významu činu. Ostatně toto nebezpečí krátkodobých trestů je spíše jen zdánlivé, uváží-li se, že ke skutečnému výkonu krátkodobých trestů na svobodě dojde při správném užívání §§ 6, 7 a 9 osnovy jen velmi zřídka.

Trest peněžitý.

§ 9.

Ukládání peněžitých trestů mladistvým provinilcům se vytýká jednak, že zpravidla peněžitý trest se přesune na rodiče nebo příbuzné a mine se pak svým účelem, jednak že se snadno stává privilegiem zámožných, konečně také, že mladistvý nezná ještě cenu peněz a trest tudíž na něho nepůsobí jako zlo. Skutečně též vidíme, že na Slovensku a v Podkarpatské Rusi bylo ukládání peněžitých trestů mladistvým provinilcům zprvu (§ 17 zák. čl. XXXVI./1908) úplně vyloučeno a později (§ 69 zák. čl. VII./1913) aspoň u přestupků v omezeném rozsahu opět zavedeno, a to v případech, že mladistvý má jmění nebo výdělek a dokonal v době spáchaného činu 15. r ok svého věku. Než ve skutečnosti je i tu peněžitý trest ukládán mladistvým velmi zřídka, jak o tom svědčí tabulka XV.

Osnova nepokládá však v souhlase s německým i rakouským zákonem veškeré výtky činěné peněžitému trestu u mladistvých provinilců za odůvodněné. Nelze pochopiti, proč by uložení peněžitého trestu nemělo býti vhodným trestním prostředkem tehdy, má-li obviněný sám dostatečný majetek nebo příjem, aby mohl peněžitý trest zaplatiti ze svého. Tvrzení, že mladistvý nezná cenu peněz, nelze přiznati všeobecné správnosti. Naopak zaplatí-li trest ze svého, připravuje se tak a požitky, jež by si mohl jinak opatřiti, což, jak známo, je u mladistvého trestem zvláště citelným. Konečně i námitce, že peněžitý trest je privilegiem zámožných, lze čeliti jeho vhodnou úpravou. Proto osnova podržela peněžitý trest i u mladistvých provinilců, a to tím spíše, že hledíc na ustanovení § 6, odst. 1 a § 7, č. 2 a 5 dojde ke skutečnému výkonu tohoto trestu patrně dost zřídka; zároveň však - podobně jako u trestů na svobodě - snížila hořejší hranici jeho, trestních sazeb na polovici a upustila vůbec od stanovení dolejší hranice jeho sazeb. Námitce pak, že při nedobytnosti stává se peněžitý trest privilegiem zámožných, hledí osnova čeliti tím, ze vylučuje ukládání náhradního trestu na svobodě a pro případ nedobytnosti peněžitého trestu soudu ukládá, aby užil nějakého kárného trustu uvedeného v § 6, odst. 2. Ovšem zůstane takové odsouzení zapsáno v rejstříku trestů. Opravné prostředky upravuje osnova v § 51.

Vedlejší tresty a následky.

§ 10.

Prospěch mladistvého vyžaduje také, aby bylo odstraněno s cesty vše, co by mohlo ztížiti jeho úsilí se polepšiti. Proto stanoví osnova, že s jeho odsouzením nejsou spojeny právní následky, které jinak s ním spojuje trestní nebo jiný zákon, zejména § 26 býv. rak. tr. z. Rovněž nesmějí býti tyto následky vysloveny podle § 3 zák. č. 75/1919 Sb. z. a n. (řád volební v obcích) a podle §§ 54 a 55 býv. uh. tr. z. jako trest vedlejší. Také je vyloučeno vysloviti policejní dohled a přípustnost dodání do nucené pracovní kolonie nebo do donucovací pracovny; na místo nich nastoupí nyní podle tohoto zákona ochranná opatření: ochranný dozor a ochranná výchova. Vypovědění a vyhoštění připouští osnova jedině proti cizinci; u mladistvého, který je příslušníkem republiky, dosáhne soud téhož účelu, tj. zajištění proti novým zločinným útokům jeho, lépe prostředky, jež mu poskytuje osnova a jež může přizpůsobiti daným poměrům. Ovšem má i u cizince soud přihlédnouti také k rodinným poměrům odsouzeného.

Pokud jde o zahlazení odsouzení, ulehčil zákon č. 111/1928 Sb. z. a n. zahlazení odsouzení pro trestné činy spáchané ve věku mladistvém, a to až do 24 roků, do té míry, že osnova neuznala za potřebné stanoviti ještě další odchylky. Upozorniti třeba jen na to, že nepřímo dostává se mladistvým provinilcům výhod přece, a to snížením trestních sazeb podle § 8. To nezůstane zajisté bez vlivu na ukládání trestů a tím i na zkušebnou dobu podle § 3 zák. č. 111/1923 Sb. z. a n. Také případy upuštění od potrestání podle § 6 nemají se již zapisovati do rejstříku trestů, takže nebudou míti na ztrátu zachovalosti žádného vlivu.

Soukromoprávních nároků jako následků trestného činu se ustanovení tohoto paragrafu netýká.

Ochranný dozor a ochranná výchova.

§ 11 a 12.

V § 11 a 12 upravuje osnova některé otázky týkající se opatřeni výchovných, totiž ochranného dozoru a ochranné výchovy. Tato opatření mají pro osnovu zákona o trestním soudnictví nad mládeží zvláštní význam, neboť jimi uceluje se teprve soubor prostředků, které osnova poskytuje k nápravě mládeže provinivší se trestným činem, v pevný systém. Než nemenší význam mají tato opatření jako prostředky výchovné pro mládež, u níž se nebezpečí mravní zkázy projevilo jinak než trestným činem. U této mládeže jsou tato opatření jedinými prostředky výchovnými. Upraviti celý soubor otázek, týkajících se těchto opatření, musila proto osnova zůstaviti jinému zákonu, tj. zákonu o ochranné výchově, jehož účelem bude upraviti jej pro tento širší okruh. Osnova zákona o trestním soudnictví nad mládeží omezuje se na otázky, které vyžadují nutně neodkladné zákonné úpravy nebo samostatného řešení. Jiné otázky, se stanoviska této osnovy významu podružného, vyhrazuje pak osnova, dokud nenabude účinnosti zákon o ochranné výchově, vládnímu nařízení, stanovíc ovšem jeho hlavní zásady (§ 62 a 63).

V rámci tohoto zákona bylo především nutné vyřešiti otázku, kdy trestní soudce má užíti těchto opatření. Výchovná opatření, o nichž tu bude řeč, nejsou neznáma, ani platnému právu, rozsah jejich užití je však, zejména v právu dříve rakouském, velmi omezený. Přípustnost dodání do polepšovny může totiž trestní soud vysloviti jen, odsuzuje-li nedospělého pro přestupek nedospělých nebo mladistvého pro některý z činů proti zákonu o tuláctví, tedy v rozsahu dosti nepatrném. Také instituci ochranného dozoru zná naše právo dosud jen při podmíněném odsouzení a podmíněném propuštění z trestu. V daleko širším rozsahu může užiti těchto opatření výchovných trestní soud podle práva platného na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.

Podle osnovy mohou býti výchovná opa tření nařízena, pokud jde o nedospělé, kteří se dopustili činu jinak trestného, nebo mladistvé, kteří byli zproštěni nebo proti nimž bylo trestní řízení zastaveno. Naříditi výchovná opatření přísluší v těchto případech podle § 1 a 4 soudu poručenskému a toliko ve formě opatření zatímních soudu trestnímu. V případech však, kdy došlo k odsouzení, mohou býti ochranná opatření, jak plyne z § 5 a jak se o tom stala již zmínka při odůvodnění tohoto paragrafu, nařízena soudem trestním vždy, nehledíc na to, zda dojde k potrestání čili nic. O tom, v jakém poměru k trestu jsou tato opatření při odsouzení podmíněném, stala se již zmínka v odůvodnění § 7. Byl-li uložen trest nepodmíněně, plyne ze všeobecné zásady, že trest má býti vykonán hned po právní moci rozsudku, to, že trest bude tu vykonán vždy dříve než dojde k výkonu výchovných opatření. Při tom nebude arci vyloučeno, aby tresty kratšího trvání byly vykonávány přímo ve výchovnách, čímž nebezpečí nejednotnosti výkonu trestu a následujícího po něm výkonu výchovného opatření se značně zmenší (srv. § 13 odst. 1). Bude totiž možné, aby v témž ústavě, a to ve výchovně, byl vykonán též trest. Osnova nenechává bez povšimnutí také možnost, že mladistvý se za trestu polepší do té míry, že výkonu ochranné výchovy nebude již potřebí, nebo že uplyne od nařízení ochranné výchovy do počátku jejího výkonu tak značná doba, že je nutné znova rozhodnouti, má-li býti ochranná výchova ještě vykonána. Tento případ upravuje osnova v § 2.

Rovněž tak nepřihlíží osnova, že soudce nebude moci vždy ihned správně určiti výchovný prostředek, který by přivedl mladistvého na pravou cestu. Možná, že užije prostředku nedostatečného, možná také, že zbytečně přísného. Aby bylo umožněno takový omyl opraviti, stanoví osnova, že nařízené výchovné opatření může býti dodatečně změněno v jiné vhodnější.

Osnova zná tři stupně výchovných opatření: ochranný dozor, ochrannou výchovu rodinnou a ochrannou výchovu ústavní. Ochranný dozor nařídí soud, sezná-li, že je sice nutné intensivněji dohlížeti na řádnou výchovu mladistvého, že však není třeba vzíti ho z jeho dosavadního prostředí, zejména z jeho vlastní rodiny. Je-li nutné vybaviti nezletilého z nepříznivého vlivu jeho okolí, zavede soud ochrannou výchovu. Ta bude vykonávána pod dohledem soudu buď v jiné rodině nebo, zejména tam, kde bude třeba přísnější kázně, ve výchovně. Podmínky jednotlivých druhů výchovných opatření stanoví tudíž osnova tak, aby k intensivnějším a nákladnějším zásahům došlo jen tehdy, když toho bude skutečně potřebí.

Ochranný dozor i ochranná výchova jsou neurčitého trvání a potrvají tak dlouho, dokud to jejich účel, totiž polepšení mladistvého, vyžaduje. Jako nejzazší mez jejich trvání stanoví osnova věk 21 let, tedy dosažení zletilosti. Uváží-li se, že ochranná opatření budou zavedena zpravidla před dosažením 18. roku viníka, zbude tu do jeho zletilosti dosti dlouhá doba, aby mohla býti účelně provedena. Také naděje v nápravu se menší tou měrou, čím více mladistvý dospívá, takže nedosáhlo-li se jí do jeho zletilosti, nelze čekati, že by bylo lze dosíci jí později. K tomu přistupuje i ta okolnost, že zletilí a těžko již polepšitelní zločinci byli by ve výchovnách nejen přítěží, nýbrž působili by na své druhy přímo škodlivě.

Jak zkušenost učí, nebývá někdy možné naříznou ochrannou výchovu hned vykonati, na př. proto, že umístění v ústavě předchází delší jednání, nebo že tam není právě volného místa. Je nutné, aby v takovém případě mladistvý byl aspoň pod ochranným dozorem. Osnova proto ustanovuje, že výrok, jímž byla nařízena ochranná výchova, zahrnuje v sobě již sám s sebou také výrok, že mladistvý se dává po dobu, po kterou nebude možné ochrannou výchovu uskutečniti, pod ochranný dozor.