Zatímní předpisy o výkonu ochranných opatření.

§ 62.

Výkon ochranného dozoru a ochranné výchovy, nařízených podle tohoto zákona, jakož i otázka nákladů na ně budou na tu dobu, dokud nenabude účinnosti zákon o ochranné výchově, upraveny vládním nařízením podle těchto zásad:

1. Ochranný dozor vykonává a nad výkonem ochranné výchovy v rodině bdí příslušný soud poručenský nebo na jeho požádání poručenský soud, v jehož obvodě se mladistvý trvale zdržuje; při tom užije pomocného zařízení pro soudní péči o mládež nebo pomoci důvěrníka (ochranného dozorce), jehož sám zřídí. Právo podávati opravné prostředky přísluší také pomocnému zařízení pro soudní péči o mládež nebo jeho zástupci.

2. Ochranná výchova ústavní budiž vykonávána v ústavech veřejných; se svolením ministerstva sociální péče může býti vykonávána též v ústavech soukromých.

3. Nad výkonem ochranné výchovy v takovém ústavě (čís. 2) bdí dozorčí rada, která se skládá ze soudce jako předsedy a dvou osob činných v ochranné péči o mládež jako přísedících. Předsedu dozorčí rady a jeho náhradníka ustanoví president vrchního soudu, přísedící a jejich náhradníky zvolí zemský výbor, v jehož obvodě se ústav nalézá, přihlížeje podle možnosti k návrhům ústředních organisací pro péči o mládež svého obvodu.

4. Kárné tresty a péče o propuštěné buďtež upraveny podle obdoby § 18 a 22.

5. Dozorčí rada rozhoduje o propuštění mladistvého z ochranné výchovy ústavní neb o její změně. Totéž právo přísluší, jde-li o ochranný dozor nebo rodinnou ochrannou výchovu, poručenskému soudu.

6. Propuštění z ochranného dozoru nebo z ochranné výchovy může se státi také podmíněně na přiměřenou dobu zkušebnou. Ustanovení § 19, čís. 8 platí i tu.

7. Ochranný dozor a ochranná výchova nebuďtež vykonávány po dobu činné služby vojenské. Vystoupí-li osoba, jejíž ochranný dozor neb ochranná výchova byly nařízeny, z činné služby vojenské před dokončením dvacátého prvního roku svého věku, budiž o tom podána zpráva soudu nebo dozorčí radě, které nařídily ochranné opatření.

8. Proti usnesení dozorčí rady o propuštění z ochranné výchovy a její přeměně je přípustná stížnost, o níž platí přiměřeně ustanovení § 52.

9. Náklad na ochrannou výchovu odsouzeného mladistvého náleží k nákladům trestního řízení, které zakládá stát. Za tento náklad ručí ten, kdo má podle ustanovení občanského práva hraditi útraty výchovy mladistvého, a to do té částky, kterou by tato výživa a výchova jej stála za dobu, po kterou ochranná výchova trvá; zavinil-li však zpustnutí mladistvého, ručí za celý náklad ochranné výchovy. O ručení a jeho výši rozhodne soud, který vydal odsuzující rozsudek v první stolici. Nerozhodl-li soud o ručení a jeho výši již v rozsudku, rozhodne o tom zvláštním usnesením. Proti výroku o ručení a jeho výši lze podati stížnost nebo, je-li obsažen v rozsudku, odvolání.

§ 63.

Ustanovení zákona z 24. května 1885, č. 90 ř. z., o donucovacích pracovnách a polepšovnách, se mění na dobu, dokud nenabude účinnosti zákon o ochranné výchově, takto:

1. § 6, odst. 3., § 13, 14 a 16, odst. 2., se zrušují.

2. § 7 až 10, § 11, odst. 1. a § 16, odst 1. neplatí, pokud jednají o dodání osob nedokonavších osmnáctého roku do polepšovny.

3. Dosavadní polepšovny budou se nazývati výchovnami.

4. Do výchovny mohou býti přijaty toliko osoby, u nichž soud nebo dozorčí rada polepšovny (věznice) nařídily ochrannou výchovu ústavní. Kromě těchto případů mohou býti přijaty do výchovny osoby nedokonavší osmnáctý rok toliko na návrh zákonného zástupce se souhlasem poručenského (opatrovnického) soudu.

5. Rozhodnouti o tom, má-li býti nařízená ochranná výchova vykonána, v zemské výchovně, a dáti ji tam vykonati přísluší zemskému úřadu. O přijetí do zemských výchoven rozhoduje u zemského úřadu zemská výchovná rada. Skládá se ze dvou úředníků zemského úřadu, jmenovaných jeho presidentem, člena zemského výboru, soudce a přísedícího. Soudce jmenuje president vrchního soudu; přísedícího jmenuje z osob činných v ochranné péči o mládež ministr sociální péče. Zřídil-li výchovnu okres neb obec, může zemský úřad zmocniti k rozhodování o přijetí do výchovny výchovnou radu, zřízenou u okresního úřadu podle obdoby zemské výchovné rady. Podrobná organisace a jednací řád výchovných rad budou upraveny vládním nařízením.

6. Nejvyšší dozor na výchovny po stránce výkonu ochranné výchovy přísluší ministerstvu sociální péče v dohodě s ministerstvem vnitra.

Přechodná ustanovení

a) o trestných činech;

§ 64.

(1) Ustanovení tohoto zákona budiž, vyjímajíc ustanovení § 59 až 61, užito také na trestné činy spáchané před jeho účinností, o nichž trestní řízení u soudu první stolice nebylo ještě skončeno neb o nichž tento soud znovu jedná.

(2) O odvoláních z rozsudků okresních soudů a z konečných rozhodnutí soudů mladistvých, která nebyla vyřízena do účinnosti tohoto zákona, náleží rozhodnouti senátu (soudu) mládeže jako senátu (soudu) odvolacímu.

(3) Rozhoduje-li odvolací soud znova o otázce viny (otázce skutkové), užije při tom ustanovení hlavy první.

b) o dřívějších odsouzeních;

§ 65.

(1) Rozsudky trestních soudů o osobách, které spáchaly trestný čin před dokonaným čtrnáctým rokem, nejsou vyjímajíc výrok o propadnutí věcí a o nárocích soukromoprávních vykonatelné a odsouzení pro takové trestné činy se považují za zahlazená (§ 6 zákona ze dne 14. června 1928, č. 111 Sb. z. a n., o zahlazení odsouzení).

(2) Tresty na svobodě uložené pro trestné činy spáchané ve věku mladistvém, s jejichž výkonem se dosud nepočalo, buďtež vykonány podle ustanovení § 13 a 14. Ministr spravedlnosti může naříditi, aby podle těchto ustanovení byl vykonán zbytek trestu, s jehož výkonem se již počalo.

c) o následcích odsouzení;

§ 66.

(1) Následky odsouzení, které zákon dosud spojoval s odsouzením nebo které byly vysloveny v rozsudku, pomíjejí, jde-li o čin spáchaný před dokonaným osmnáctým rokem.

(2) Rovněž pomíjejí opatření nepřípustná proti mladistvým Bodle § 10, pokud nebyla provedena.

d) o ochranné výchově.

§ 67.

(1) Polepšovací ústavní výchova, kterou nařídil nebo jejíž přípustnost vyslovil soud (poručenský úřad) podle zákona ze dne 24. května 1885, č. 89 a 90 ř. z., nebo podle zákonných článku XXXVI./1908 a VII./1913, se mění v ochrannou výchovu podle tohoto zákona, nechť v období, kdy nabyl účinnosti, bylo s jejím výkonem již počato čili nic.

(2) Totéž platí o polepšovací ústavní výchově vykonávané na žádost zákonného zástupce.

Zrušení dosavadních zákonů.

§ 68.

Zrušují se zejména:

§ 2, lit. d), § 237, 269 až 273 trestního zákona ze dne 27. května 1852, č. 117 ř. z.,

§ 8 zákona č. 89/1885 ř. z.,

§ 3 lit. d), § 6 vojenského trestního zákona ze dne 15. ledna 1855, č. 19 ř. z.,

§ 15 až 31, 33 až 35 trestní novely zák. čl. XXXVI./1908,

zákon o soudech mládeže zák. čl. VII./1913.

Účinnost zákona.

§ 69.

(1) Tento zákon nabude účinnosti za šest měsíců po vyhlášení.

(2) Ustanovení § 36 nabude v zemi Slovenské a Podkarpatoruské účinnosti teprve dnem, který ustanoví vládní nařízení.

(3) Provésti tento zákon ukládá se ministrům spravedlnosti, sociální péče a vnitra v dohodě se zúčastněnými ministry.

Odůvodnění.

I. Úvod.

Československá republika je bohužel jedním z mála kulturních států, které dosud neupravily trestní soudnictví nad mládeží tak, jak toho poznatky novodobé kriminální vědy vyžadují a jak se již dávno stalo téměř všude v cizině.

Je již obecným míněním celého kulturního světa, že zločinnosti mládeže nestačí čeliti trestem, nýbrž že je potřebí zjišťovati a potírati ono skryté zlo, z něhož trestný čin vytryskl. Toto zlo, zaviněné často hlubšími individuálními i sociálními příčinami, ležícími i mimo osobu pachatelovu, bývá někdy větší, než jak by se dala souditi z trestného činu, a stává se zhusta pramenem zločinnosti ve věku dospělém, čeliti tomuto zlu zavčas a to nejen trestem, který je tu často prostředkem neúčinným, nespravedlivým, ba i nebezpečným, nýbrž i opatřeními výchovnými, směřujícími k mravní záchraně a k polepšení mladistvého, je tu příkazem humanity a rozumné kriminální politiky. Jinak nelze zabrániti tomu, aby ze zanedbané mládeže se doplňovaly řady zločinců z povolání a rostlo tíživé a neproduktivní břímě vězeňství a pauperismu. Větší péče a vyšší náklad věnované státem i společností na polepšení mladistvých provinilců jsou jistě prací a kapitálem, které časem ponesou dobré ovoce.

Řešiti problém zločinnosti mládeže je proto velmi důležitým a naléhavým úkolem i našeho státu a potřebovalo by spíše odůvodnění, proč k tomuto řešení dosud k malé naší cti nebylo přikročeno, že stav našeho zákonodárství v tomto oboru již nevyhovuje poznatkům vědy a potřebám účelné kriminální politiky, o tom nemůže býti sporu.

V cizině došlo již téměř všude k dalekosáhlým reformám. Začaly v Anglii a ve Spojených státech severoamerických v druhé polovici minulého století. Ještě před válkou našly tyto nové myšlenky a směry živý ohlas v západní Evropě a tak došlo již v roce 1912 k reformám ve Francii a v Belgii. Jinde byla nová úprava připravována. Světovou válkou zpozdil se ovšem vývoj tohoto oboru zákonodárství. Avšak právě světová válka měla za následek takové zanedbání výchovy dorostu a tím i zvýšení kriminality mládeže v době poválečné, že reformní snahy vedly již v celé řadě evropských i zámořských států ke kodifikaci nebo novelisaci trestního práva mládeže (v Dánsku 1922, Švédsku 1924, Španělsku 1918 a 1925, Italii 1925 a 1926, Německu 1922 a 1923, Francii 1927, Japonsku 1923, Rakousku 1919 a 1928, Nizozemí 1921, Jugoslavii 1922) neb aspoň k usilovné jejich přípravě. Nelze se tu pouštěti do podrobností; stačí odkázati na publikaci "Enquête sur les tribunaux pour enfants", vydanou v roce 1927 Mezinárodní vězeňskou komisí, jež podává stručný přehled zákonné úpravy této otázky ve 22 různých státech.

Ani u nás nejsou reformní snahy nové. Bylo již dávno uznáno, že dnešní zákon, který jsme převzali od Rakouska, nevyhovuje. Nečiní v podstatě ani rozdílu mezi provinilcem dospělým a mladistvým. Oba jsou mu pouze obviněnými z trestného činu, které za to musí stihnouti odplata. Zákon ani neváže soudce, aby se zevrubněji seznámil s osobou obviněného mladistvého a aby prozkoumaje příčinu poklesku zjistil, kde vězí zlo, a zde aby přiložil ruku k nápravě. Jemu dostačuje, když soudce zjistí čin a podle něho vyměří trest. Následek toho ovšem je, že dosažené výsledky jsou naprosto nepostačitelné.

Tohoto nedostatečného stavu zákonodárství byla si vědoma i rakouská vláda a pokusy o zákonnou úpravu trestního práva mládeže jsou již velmi dávného data. V roce 1907 byla předložena říšské radě první (Kleinova) osnova zákona o trestním právu mládeže. Osnova ta byla několikrát přepracována a znovu předložena; zákonem se však nestala. O její naléhavosti svědčí nejlépe, že i za světové války, kdy bylo jistě nejméně času na řešení těchto sociálních a trestně právních problémů, rozhodla se vláda předložiti ještě v roce 1917 říšské radě osnovu tohoto zákona. Mravní úpadek a ohrožení mládeže dosáhly tehdy za doby válečné již takového stupně, že ti, kdo si správ ně uvědomovali, že budoucnost státu spočívá v jeho mládeži, právem se lekali této budoucnosti při pomyšlení na to, jaká to vyroste ze zanedbané mládeže generace. A stoupající kriminalita těch, jichž mládí právě padá do doby válečné, zjevy zločinců ve stáří od dvaceti do třiceti let, nad jejichž činy žasne přítomná doba, potvrzují oprávněnost těchto obav. Než veškeré úsilí rakouské vlády o uzákonění těchto osnov, jak známo, selhalo. Přes to snažila se vláda aspoň řadou nařízení a administrativních opatření v mezích platných zákonů vyhověti aspoň částečně požadavkům, které novodobá kriminální věda klade na úpravu trestního práva mládeže a které byly jinde postupně uskutečňovány. Při podrobném odůvodnění bude příležitost ukázati, o která opatření tu jde. Leč veškeré úsilí, které státní správa vyvinula, aby zjednala nápravu, namnoze ztroskotalo a musilo ztroskotati na nedostatcích zákona samého. Je proto třeba změniti sám zákon, aby mravní choroba mohla býti léčena prostředky, kterých vyžaduje.

Příznivější vývoj lze zaznamenati na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Zákonným čl. XXXVI./1908 byly tu položeny základy ke zvláštnímu hmotnému trestnímu právu mládeže; zák. čl. VII./1913 byla pak dovršena velká reforma na poli soudnictví nad mládeží zřízením soudů mládeže a úpravou řízení před nimi. Na těchto dvou zákonech, jako právních základech péče o mládež mravně vadnou, spočívá pak celá řada ministerských nařízení, jimiž byly do podrobností upraveny jednotlivé otázky tohoto výseku trestního práva. Hlavní z nich jsou: nařízení min. sprav. č. 56.000/1913 o soudech mládeže, č. 27.200/1909 o ochranné výchově, číslo 27.300/1909 o výkonu trestů na svobodě, č. 27.400/1909 o dozorčích úřadech mládeže, č. 27.600/1909 o statistice polepšovacích ústavů, č. 66.200/1913 o statistice, nařízení min. vnitra č. 212.000/1913 o řízení před úřady správními jako policejními soudy a nařízení min. školství č. 149.500/1913 o potrestání školním. K nim přistoupilo po převratě ještě vládní nařízení ze 14. listopadu 1919, č. 609 Sb. z. a n., o ústavu Komenského v Košicích. Že přes tento příznivější právní stav, naplněný moderním duchem, jeví se skutečné poměry na Slovensku a v Podkarpatské Rusi snad méně příznivými než na ostatním území republiky, toho příčiny sluší hledati jinde. O tom bude později ještě řeč.

Celkem lze charakterisovati dnešní právní stav v republice asi takto:

Jako v jiných oborech platí i tu dosud dvojí trestní zákonodárství: v zemi České a Moravskoslezské bývalé právo rakouské, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi bývalé právo uherské. Kdežto bývalé rakouské právo má jen velmi málo zákonných ustanovení hmotného i formálního trestního práva mládeže, a nedostatek ten hledělo - ovšem nedostatečným způsobem - nahraditi opatřeními správními, měly Uhry již před válkou do podrobností vybudované hmotné i procesní trestní právo mládeže. Ve světle novějších poznatků jeví se však i toto právo částečně zastaralým a se stanoviska legislativně technického těžkopádným a složitým.

Za tohoto stavu věcí bylo u nás brzo po převratě přikročeno k nové zákonné úpravě trestního práva mládeže ve znamení jeho reformy a sjednocení. Přípravné práce skončily vypracováním osnovy z roku 1922, která se sice stala předmětem jednání mezi ministerstvy. Národnímu shromáždění však předložena nebyla. Sluší aspoň stručně říci, proč se tak nestalo.

Trestní soudnictví nad mládeží je zároveň jednou z cest, kterou se ubírá sociální péče o mládež mravně vadnou a ohroženou. Trestný čin je sice vážným, nikoli však jediným symptomem, jímž se mravní stav mladistvého projevuje. Úprava trestního soudnictví nad mládeží vyžaduje tudíž i, aby zároveň byla upravena sociální péče o mládež mravně vadnou a ohroženou, neboť mnohé prostředky jsou jim společné. Z tohoto předpokladu vycházela i uvedená osnova z roku 1922, omezujíc se na trestní právo mládeže a vyhrazujíc úpravu ochranných a výchovných opatření, pokud jde o mládež mravně vadnou a ohroženou, tedy i mladistvé provinilce, zvláštnímu zákonu o ochranné výchově. Podobným způsobem byl tento problém rozřešen i v Německu, které rovněž vydalo dva paralelní zákony: Jugendgerichtsgesetz a Jugendwohlfahrtsgesetz. Bylo proto vyčkáváno, až bude vypracován také zákon o ochranné výchově, aby oba dva mohly býti současně projednány a nabýti účinnosti. Naděje, že se tak v dohledné době stane, se sice v poslední době podstatně zlepšily; než osnova má za to, že není potřebí ani vyčkávati, až zákon o ochraně výchově nabude účinnosti, a že účelu této osnovy bude možné dosáhnouti i provisorní úpravou příslušných otázek (viz §§ 62 a 63 osnovy), aniž by bylo potřebí odkládati též úpravu ostatních otázek trestního práva a řízení ve věcech mladistvých provinilců, jež s ochrannou výchovou vůbec nesouvisejí, avšak vyžadují neméně naléhavého řešení.

Při vypracování osnovy zákona o trestním soudnictví nad mládeží byla vzata za podklad osnova z roku 1922. Bylo však nutné podrobiti ji revisi a přihlédnouti při tom i k novějším zákonům vydaným zatím v Německu a Rakousku. Tato revise byla provedena za stálé a vydatné součinnosti odborníků a organisací pro péči a mládež, jimž tu třeba za jejich usilovnou spolupráci vzdáti dík.

Shrneme-li vůdčí myšlenky osnovy, objevuje se nám tento obraz:

Jak již bylo řečeno, je trestný čin mladistvé osoby vážným, nikoli však jediným symptomem její mravní zpustlosti nebo mravního ohrožení. Uložením trestu jako odplaty za čin nebylo by ještě učiněno nic ani na záchranu mladistvého provinilce, ani na ochranu společnosti před dorůstajícím zločincem. Je nutné zjistiti příčiny zla a potírati je vhodnými prostředky. Trest, zejména pak trest, který by byl vykonáván stejně jako trest na osobách dorostlých, li dosažení tohoto účelu často nepostačuje, někdy pak se jeví přímo neúčelným, ba i škodlivým. Vůdčí zásadou trestního práva mládeže musí naopak býti: co nejméně trestati, co nejvíce vychovávati a je-li již nutné trestati, pak i trestem vychovávati a polepšovati. To však, vyžaduje, aby trestné činy spáchané ve věku mladistvém byly posuzovány, hledíc k nedokonanému vývoj i mladistvého a k jejich příčinám, mírněji a odchylně od trestných činů osob dospělých, a aby také trestní řízení bylo přizpůsobeno věku mladistvého provinilce. Dále je nutné poskytnouti soudu možnost, aby užil k záchraně mladistvého provinilce prostředku, který se jeví podle okolností a podle osobnosti mladistvého nejúčelnějším k dosažení cíle, tedy poskytnouti mu dostatečný výběr těchto prostředků. Konečně je nutné postarati se o to, aby opatření, jež soud zvolil, byla skutečně vykonána tak, jak toho jejich účel a potřeba mladistvého vyžadují. Splniti tento úkol mohou jen orgány prodchnuté těmito ideami a dosti zkušené i odborně vzdělané, a zase jen potud, pokud jim to dovoluje současný stav veřejné i dobrovolné sociální péče, s níž musí postupovati stále ruku v ruce. Proto se doporučuje, aby trestního řízení proti mladistvým provinilcům zúčastnili se představitelé sociální péče o mládež, a to nejen jako orgánové pomocní, nýbrž i jako činitelé spolurozhodující a kontrolující za všech fasí trestního řízení, i za výkonu trestu a výchovných opatření. Stále je dbáti toho, aby péče o osobu mladistvého provinilce byla podle možnosti soustředěna a nebyla zbytečně tříštěna mezi několik orgánů, zejména soudce trestního a poručenského, a aby spory o příslušnost nebo spoléhání na opatření jiného orgánu nebyly na škodu mladistvému samému, zejména když je nutné neodkladně zakročiti k jeho záchraně.

II. Kriminalita mládeže.

Dříve nežli bude podáno odůvodnění jednotlivých ustanovení osnovy, jeví se vhodným načrtnouti aspoň v hrubých rysech obraz kriminality naší mládeže podle statistických dat. Přispěje to k lepšímu posouzení osnovy a jejího významu. Pokus o takový obraz, aspoň pro první léta po válce (až do roku 1922), stal se ve článku Dr. Otty Scholze "Zločinnost mládeže ve světle statistiky" ve Věstníku československé společnosti pro trestní právo, ročník III., str. 39 a násl. Na tuto úvahu vypracovanou na podkladě uveřejněných statistických dat možno tu v podrobnostech odkázati. Zatím podařilo se však z rukopisného materiálu Státního úřadu statistického i z jiných pramenů opatřiti aspoň některá data i z let pozdějších. Jimi může býti úvaha ta doplněna a opravena.

Statistická data obsažena jsou v připojených tabulkách čís. I. až XXIII. Hledíc na různosti úpravy trestního práva bylo nutné tato data rozděliti podle obou území jeho platnosti. Tabulky I. až III. podávají přehled o počtu trestních věcí, které soudům během let v tabulkách uvedených napadly a týkají se mladistvých provinilců, tj. osob mladších než 18 let. Tabulky IV. až XIV. týkají se těchto osob odsouzených trestními soudy v zemi České a Moravskoslezské, tabulka XV. až XVII. pak na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Tabulky XVIII. až XX. umožňují učiniti si aspoň přibližný obraz o rozsahu a výsledcích součinnosti se zařízeními sociální péče o mládež, tabulky XXI. až XXIII. konečně doplňují tuto statistiku údaji o trestních a výchovných ústavech mladistvých osob.

Data některých těchto tabulek budou výhodněji zhodnocena teprve při odůvodnění příslušných ustanovení osnovy(viz § 7 až 9), jakož i při úvaze o tom, jak dalece je provedení tohoto zákona dosavadními zařízeními připraveno a umožněno (viz část IV. odůvodnění). Data ostatních tabulek budou rozebrána hned tu, ovšem, jak již řečeno, jen v nejhrubších rysech.

O počtu trestních řízení zahájených u trestních soudů v zemi České a Moravskoslezské proti osobám, které v době spáchaného činu byly mladší než 18 let), svědčí tabulka I. Nečiní se tu rozdílu podle toho, jak trestní řízení skončilo. Z této tabulky je patrné, že proti poslednímu normálnímu předválečnému roku, tj. roku 1913 počet těchto věcí u okresních soudů poněkud poklesl, takže ani v roce, kdy kriminalita mladistvých byla nejvyšší (1922), nedosáhl ještě stavu z roku 1913. To však platí jen o činech souzených okresními soudy, tedy o přestupcích nedospělých a mladistvých osob. U krajských soudů, jimž přísluší souditi zločiny a přečiny, počet těchto řízení naopak velmi povážlivě stoupl. Částečně souvisí tento zjev s úpravou vlivu hodnoty peněž na trestné činy proti majetku, jako nejtypičtější delikty osob mladistvých, úpravou, která platila až do 1. dubna 1929. Avšak tato okolnost nemůže, jak uvidíme z číslic o počtu osob odsouzených, vysvětliti úplně tuto vzestupnou tendenci a je jisté, že počet mladistvých, proti nimž bylo zahájeno trestní řízení právě pro těžší trestné činy, po válce povážlivě vzrostl. Tento vzestup dosáhl svého vrcholu v roce 1921. Pak následoval rychlý pokles až do roku 1924/1925. Od té doby jeví se však opět stálý vzestup až do roku 1927. Tutéž tendenci můžeme pozorovati i na speciální statistice osob odsouzených pro přestupky nedospělých, tj. osob, které se dopustily zločinu ve věku 10 až 14 let. (Viz tab. XII.) Jak na tomto vzestupu participují jednotlivé země, je patrné z podrobných dat tabulky I. Z tabulky III. možno konečně posouditi kriminalitu mladistvých u trestních soudů v obvodu Velké Prahy. Vzestup trestních věcí u krajského trestního soudu v Praze je tu zvláště nápadný a svědčí o naprosté nutnosti nové úpravy trestního práva mládeže, zvláště pokud jde o větší aglomerace obyvatelstva.

Ani na Slovensku a Podkarpatské Rusi není stav lepší. Také tu počet trestních věcí zahájených proti mladistvým provinilcům jeví, jak je patrné z tabulky II., stálý vzrůst.

Pokud jde o osoby odsouzené pro trestné činy, spáchané ve věku mladistvém, můžeme srovnávati se stavem předválečným jedině data týkající se osob odsouzených pro zločiny (přečiny nemají tu valného významu) a pro přestupky nedospělých, tedy v obojím případě činy objektivně závažné. Pokud jde o jiné přestupky, nebyla až do roku 1923 tato data zjišťována. Počet osob mladistvých, odsouzených pro zločin nebo přestupek nedospělých, je stále ještě několikráte vyšší než před válkou, a to u přestupků nedospělých téměř pětkráte, u zločinů více než dvakráte (viz tab. V. a XII.) Úhrnný počet osob odsouzených pro přestupky uvádí tabulka X.

Poměr kriminality mladistvým k celkové kriminalitě je sice poněkud příznivější než před válkou, avšak i tu spěje vývoj k předválečným poměrům. V roce 1914 připadlo na 100 osob odsouzených pro zločin přes 10 odsouzených osob mladistvých. Tento poměr se po válce rychle změnil, a to v neprospěch mladistvých (viz tab. VII.), avšak jen přechodně; již v roce 1922 byl poměr ten velmi příznivý, neboť na 100 osob odsouzených pro zločin připadlo jen 7 odsouzených mladistvých provinilců. Brzy však se poměr opět zhoršil a horší se dále. U přestupků naproti tomu, jak patrno z tabulky X., se tento poměr lepší.

Přehled o kriminalitě mladistvých podle věkových stupňů, a to od 10 do 14, od 14 do 16, od 16 do 18 a od 18 do 20 let podávají tabulky V. a XII. Podotknouti tu třeba, že některá data, týkající se mladistvých osob, nemohla býti pro nedostatek specialisace uveřejněné statistiky rozložena podle těchto věkových stupňů (tak zejména data o délce ukládaných trestů, tab. IV.), což při značném počtu odsouzených osob ve věku od 18 do 20 let značně zkresluje správný obraz. Za rok 1923 a násl. bylo však již možné tuto skupinu osob všude vyloučiti a umožniti tak korekturu úsudku.

Důležité pro posouzení kriminality mladistých je znáti, které právní statky jsou jí nejvíce ohroženy. Přehled podle jednotlivých skupin deliktů podávají tabulky VI. a XI., částečně i tabulka VII. Nejčastějšími delikty jsou proti majetku (ať zločiny či přestupky), po nich pak zločiny proti mravnosti, přestupky proti bezpečnosti těla a přestupky zákona o tuláctví. Zatím však co u přestupků zákona o tuláctví a u deliktů proti majetku jeví se celkem tendence sestupná, počet přestupků proti bezpečnosti těla roste a zločiny proti mravnosti se dokonce zdvojnásobily.

Speciálním zjevem poválečné kriminality, jak u dospělých tak i u mladistvým, je povážlivý vzestup účasti žen, jak o tom svědčí tabulka V., VI., VII. a X.

O značném počtu provinilců zpětných, tj. dříve trestaných, svědčí konečně tabulka XIV.

Statistická data o kriminalitě mladistvých na Slovensku a Podkarpatské Rusi obsahují tabulky XV. až XVII. Jejich data jsou poněkud skrovnější a počínají teprve rokem 1923, od které doby je kriminální statistika ze Slovenska a Podkarpatské Rusi zpracovávána. Zdánlivě menší účast mladistvých na celkové kriminalitě je vysvětlena tím, že na Slovensku a v Podkarpatské Rusi značný počet trestních věcí proti mladistvým provinilcům nekončí odsouzením, nýbrž upuštěním od stíhání.

III. Podrobné odůvodnění.

Osnova zákona o trestním soudnictví nad mládeží obsahuje ustanovení trestního práva hmotného i procesního. V poměru k obecnému právu její se její ustanovení výjimkami z pravidla. Pokud tedy tato osnova neustanovuje jinak, platí obecné trestní zákony a trestní řády. Tento poměr osnovy k obecnému právu trestnímu je vyjádřen v § 2 odst. 1, pokud jde o právo hmotné, a v § 28 odst. 1, pokud jde o právo procesní.

V odůvodnění § 3 a 8 bude ještě podrobně rozvedeno, jakým způsobem upravuje osnova poměr k obecnému trestnímu hmotnému právu v otázkách zvláštních, plynoucích z toho, že osnova kvalifikuje trestné činy osob mladistvých vesměs jako provinění, nerozeznávajíc zločinů, přečinů a přestupků, a že zavádí jednotný trest na svobodě - zavření.

Pro osoby podřízené pravomoci vojenských soudů nemá tato osnova významu hledíc k věku provinilcovu. Zvláštního ustanovení o tom proto netřeba. Pokud by výkon ochranných opatření spadal do doby vojenské služby, obsahuje o tom osnova ustanovení v § 62 č. 7.

HLAVA PRVNÍ.

O trestání mládeže.

Trestní odpovědnost.

§ 1 a 2.

První hlava osnovy obsahuje ustanovení práva hmotného. Z nich zvláště významnými jsou ustanovení §§ 1 a 2, jednající o trestní odpovědnosti osob nedospělých a mladistvých.

Platné právo upravuje trestní odpovědnost hledíc na věk viníkův podstatně různě; podle býv. práva rakouského nejsou děti do 10 let za své činy vůbec trestně odpovědné. Nedospělí, tj. osoby, které se dopustily činu trestného po tom, kdy dovršily desátý, ale nedosáhly ještě 14. roku svého věku, jsou trestně odpovědni toliko za zločiny, které se tu trestají jako přestupky nedospělých. Osoby starší než 14 let jsou trestně odpovědné v plném rozsahu. Při trestání jich přihlíží se arci k jejich věku a trest smrti a doživotní ztráta svobody jsou u nich, dokud jsou mladší než 18 let, vždy vyloučeny. Duševní choroby, poruchy vědomí nebo zaostalost mohou je zprostiti trestní odpovědnosti jen v těch případech, ve kterých jsou zproštěny této odpovědnosti také osoby starší než 18 let.

Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi nejsou děti do 12. roku vůbec trestně odpovědné. Mladiství, tj. ti, kteří v době činu překročili 12. rok svého věku, avšak nedokonali ještě 18. rok, nemohou býti činěni odpovědnými - kromě důvodů, pro které nejsou odpovědné ani osoby starší - také tenkráte, když nebyli rozumově a mravně dosti vyvinuti, aby mohli býti trestáni. Na věk mladistvý se hledí ovšem také při ukládání trestu, o čemž bude ještě řeč. Také zde je trest smrti a doživotní ztráty svobody u osob mladších než 18 let vždy vyloučen.

Toto zproštění trestní odpovědnosti na území obého platného práva neznamená ovšem, že by nebylo možné proti provinivším se dětem, nedospělým a mladistvým zakročiti jiným způsobem, totiž potrestáním kárným (v rodině, ve škole), nebo že by byla vyloučena opatření rázu výchovného, ať již je může naříditi soud poručenský či trestní.

Nelze přehlédnouti obtíže, které se kladou v cestu přesnému vytčení věkové hranice trestní odpovědnosti. Není bezpečného podkladu pro rozhodnutí otázky, kdy možno všeobecně pokládati dítě za tak dospělé, aby mohlo býti činěno odpovědným za své jednání. Proto také vidíme značné rozdíly v cizích zákonech a zákonodárných návrzích. Hledíme-li na výsledky vědeckého bádání, můžeme konstatovati snahu nesoucí se ke zvýšení věkové hranice trestní odpovědnosti.

Osnova rozhodla se pro věk dokonaného 14. roku, pokládajíc jej za mezník ve vývoji mladistvého. V něm byl mu již dán školní výchovou dostatečný mravní i rozumový základ, takže lze za to míti, že mladistvý již je s to, aby chápal význam svých skutků a aby podle tohoto poznání jednal. Dokonaným 14. rokem vystupují také četní mladiství, zejména z kruhů méně zámožných, z rodinné péče, vstupujíce do práce (dělníci, služebné) nebo do učení.

Ostatně uvedená hranice věková nebude nikterak ztrnulou, jako tomu bylo dosud zejména podle zákona dříve rakouského, neboť na jedné straně připouští osnova proti těm, jimž hrozí nebezpečí zpětnosti nebo mravní zkázy, i před touto věkovou hranicí podobná výchovná opatření jako po jejím překročení (§ 1). Na druhé straně pak má zvláštní postavení mladistvých, pokud jde o otázku příčetnosti, podle osnovy potrvati déle, a to až do jejich dokončeného 18. roku věku. To je odůvodněno duševním i fysickým vývojem mladistvých osob. Do věku od čtrnácti do 18 let padá totiž pohlavní dospívání spojené s úplnou přeměnou osobnosti a provázené někdy značnými poruchami psychickými. Mnohé zločiny v tomto věku dají se vysvětliti jedině příčinami fysiologickými. Zároveň s tímto dospíváním se utváří sociální vědomí. Poznání příčinnosti dějů, uvědomování si jejich významu pro společnost, kontrola vlastního jednání a sebekázeň, vytvořuje jen znenáhla bytost, která si je plně vědoma důsledků svých činů a má sebe tou měrou v moci, aby mohla své jednání podle toho zaříditi. Tento fysický i psychický vývoj se nedokonává u mládeže jednotně. Lze říci podle zkušenosti, že bývá zpravidla ukončen 16. rokem; ale nejsou vzácné případy, kdy se opožďuje. Zákon musí ovšem obsáhnouti i tyto případy.

Proto v novějších zákonech i osnovách (Německo, Rakousko, Dánsko, švédsko, Nizozemí, Japonsko) se prohlašuje souhlasně období od 14. do 18. roku za věk příčetnosti toliko podmíněné, závislé na stupni vývoje mladistvého. Osnova formuluje v § 2 odst. 2. tuto myšlenku tak, že prohlašuje mladistvého beztrestným, nemohl-li pro značnou zaostalost v době činu rozpoznati jeho bezprávnost nebo říditi své jednání podle správného rozpoznání, a lze-li jej proto co do stupně jeho vývoje klásti na roveň toliko osobám nedospělým. Poněvadž pak jest z technických i věcných důvodů nutné vyříditi celou otázku příčetnosti mladistvých jednotnou normou, uvádí osnova vedle zaostalosti - ve shodě s osnovou trestního zákona - i ostatní biologické momenty, vylučující příčetnost také u osob starších než 18 let, totiž duševní chorobu, slabomyslnost a poruchu vědomí. Ostatní důvody vylučují trestnost (obrana, nouze atd.) nejsou tím ovšem dotčeny. Rovněž tak není vyloučena přičítatelnost trestného činu podle obecných ustanovení trestního práva, když porucha vědomí byla zaviněna nebo dokonce úmyslně způsobena, aby v ní byl spáchán určitý trestný čin.

Rozpoznáním bezprávnosti činu rozumí osnova hodnocení činu po stránce sociální. Slovo "bezprávnost" neznamená tolik jako "protizákonnost". Požaduje se toliko, aby pachatel byl schopen uvědomiti si rozdíl mezi tím, co podle požadavku právního řádu, v němž žije, má a co nemá býti. Avšak právě po této stránce nebyl by výpočet důvodů, pro které pachatel nemůže rozpoznati bezprávnost svého činu, úplným. Právě v dnešním složitém právním řádě vyskytují se často trestné činy, zejména proti řádu hospodářskému, jichž bezprávnost si osoba, třeba i duševně a tělesně normálně vyspělá, nemůže ani uvědomiti. Bylo by nespravedlivým požadovati jejich znalost na osobě v tamta věku, zejména jde-li o cizince. Proto osnova vylučuje trestnost i tehdy, když mladistvý nemohl z jiných zvláštních důvodů rozpoznati bezprávnost svého činu.

Arci způsobilost rozpoznati bezprávnost činu nedostačuje ještě sama o sobě k tomu, aby mladistvý byl pokládán za příčetného; musí přistoupiti také způsobilost určovací, tj. schopnost říditi své jednání podle správného rozpoznání. Tato schopnost bývá právě u mladistvých pro mravní zaostalost často jen nedostatečnou měrou vyvinuta.

Vyloučení trestní odpovědnosti osob nedospělých a za určitých podmínek i osob mladistvých, neznamená, že by byla vyloučena trestnost jiných osob, které k činu daly podnět nebo se ho zúčastnily. Naopak jde tu jen o osobní důvody vyloučení trestnosti, které neprospívají osobám jiným, stejně tak jako tyto osoby - pokud jsou starší než 18 let - nemohou ani jako návodci, účastníci nebo pomocníci domáhati se jiných výhod, které tento zákon poskytuje osobám mladistvým, na př. aby byly posuzovány podle mírnějších trestních sazeb stanovených v §§ 8 a 9 neb aby otázka podmíněného odsouzení byla u nich posuzována podle § 7.

Ochranná opatření.

§§ 1 a 4.

Tím, že osnova určuje věkovou hranici počátku trestní odpovědnosti 14 lety (§ 1) a rozšiřuje okruh důvodů beztrestnosti osob starších než 14, avšak mladších než 18 let (§ 2 odst. 2.), není však řečeno, že nemá býti postaráno o takové osoby, u kterých se trestným činem projevila potřeba nějakého výchovného opatření neb u nichž se vůbec z jakéhokoliv podnětu zjistila taková potřeba, jen proto, že se stanoviska trestního práva je věc vyřízena nebo že soud neb úřad, který to zjistil, není příslušný, aby takové opatření nařídil. Naopak ustanovení §§ 1 a 2 mají ten význam, že osnova nepovažuje trest za spravedlivou neb účelnou reakci na čin nebo mravní stav provinilce. Za to však umožňuje osnova, stejně jako i platné právo, u všech těchto kategorií osob opatření ochranná, výchovná. Toliko nemá právo nařizovati taková ochranná opatření příslušeti soudu trestnímu, nýbrž soudu poručenskému.

To je ve shodě s platným právním stavem. Již § 176 až 178 a 216, 217 obč. zák. byly vhodným právním základem pro vývoj péče o mládež mravně vadnou, zanedbanou a ohroženou a bylo by bezúčelné vypočítávati zde veškerá nařízení ministerstva spravedlnosti, která od roku 1893 až do roku 1917 přizpůsobovala tento právní základ soudobému vývoji sociální péče. Podobně bylo tomu i na Slovensku a Podkarpatské Rusi, kde se vedle § 264 zák. čl. XX./1877 a zák. čl. VIII. a XXI./1901 touto kategorií osob zabývala zvláště hlava VI. z. čl. VII./1913. Po této stránce nepřináší tedy osnova nic zcela nového; vypočítává jen příkladmo nejdůležitější ochranná opatření, kterých může poručenský soud užíti. Pokárá-li sám nedospělého, nerozumí se tím arci pokárání tělesné. Také při potrestání ve škole lze užíti jen kárných trestů, které připouští školní disciplinární řád. Mezi ochrannými opatřeními uvádí osnova umístění v jiné rodině nebo v ústavě na jedné straně a ochrannou výchovu na druhé straně. Rozdíl mezi těmito různými způsoby ochranných opatření spočívá pak v tom, že ochranná výchova je výchovné opatření veřejné, nad jehož výkonem stát trvale bdí orgány k tomu příslušnými, kdežto umístění v jiné rodině nebo v léčebném ústavě soud poručenský nařídí, avšak nejde tu o opatření veřejné. Významný je rozdíl ten zejména, pokud jde o hrazení nákladů těchto opatření.

Řízení před soudem poručenským osnova neupravuje. Platí tu všeobecná ustanovení o řízení nesporném. Toliko v jednom směru doplňuje osnova tyto předpisy tím, že nařizuje, aby soud vyžádal si podle okolností odborný posudek, zejména pedagogický nebo lékařský, dříve než nařídí některé z uvedených ochranných opatření. Rovněž tak neupravuje osnova další podrobnosti, zejména nestará se o potřebné snad hmotné zabezpečení výkonu těchto opatření, ponechávajíc to, aspoň pokud jde o ochranný dozor a o ochrannou výchovu, zákonu o ochranné výchově.

Aby však vynikl celkový plán osnovy, zasluhují přece zmínky některá ustanovení další, jež se jeví nutným doplňkem § 1 a 4.

Především je nutné postarati se o to, aby poručenský soud vůbec zvěděl o případech, které vyžadují jeho zákroku. Zvěděti o nich může přímo, neboť kdokoliv je oprávněn upozorniti poručenský sond na ohrožený nebo zpustlý mravní stav nedospělého nebo mladistvého. Soudům a úřadům se však taková povinnost přímo ukládá. Se strany trestního soudu bude tato povinnost splněna povinnými zprávami o trestním řízení, zejména o jeho výsledku (§ 37); jinak platí pro soudy a správní úřady ustanovení § 55. Bude tudíž možné, aby soud dal podnět k zákroku poručenského soudu i tehdy, když -na př. zjistí zanedbaný mravní stav mladistvé osoby v trestním řízení, zavedeném proti dospělému pro mravní nebo tělesné ohrožení mladistvého, při jednání o rozvod a pod.

Osnova pamatuje též na to, že často nebude možné odkládati ochranné opatření až do rozhodnutí poručenského soudu, poněvadž je nutné v zájmu mladistvého zakročiti ihned a každé prodlení by mohlo býti povážlivým. Bylo by nemístným odkládati v takovém případě ochranné opatření jen z důvodů kompetenčních. Proto umožňuje osnova v § 4, odst. 2, aby i trestní soudce, a to za každého stavu řízení, nařídil zatímní ochranná opatření. O nich je povinen podati zprávu poručenskému soudu (§ 37). Již ze slova "zatímní" je patrné, že takové opatření potrvá jen do konečného rozhodnutí poručenského nebo trestního soudu. Dojde-li k odsouzení, může trestní soud sám podle § 5 naříditi ochranný dozor neb ochrannou výchovu jako opatření konečné. Dojde-li ke zproštění nebo bude-li řízení zastaveno neb od stíhání upuštěno, může učiniti konečné opatření, neučinil-li je již dříve, poručenský soud (srv. § 49, odst. 3.).

Bylo-li takové ochranné opatření nařízeno soudem trestním, řídí se opravné prostředky proti němu podle obecných ustanovení trestního řádu.