Učební vysvědčení a potvrzení o učební době.
§ 74.
(1) Na konci učební doby má mistr učňovi vydati učební vysvědčení, z něhož lze seznati, jek dlouho učení trvalo a jaké získal vzdělání v tomto odvětví.
(2) Učební vysvědčení musí potvrditi příslušný živnostenský úřad.
Další zaměstnání po ukončení učební doby.
§ 75.
Mistr jest povinen učně aspoň půl roku po vyučení dále zaměstnávati jako zaměstnance za plat ustanovený kolektivní smlouvou nebo podle sazeb pro zaměstnance v místě obvyklých, nebyla-li sjednána kolektivní smlouva.
Spolčovací právo učňů.
§ 76.
Mistr nesmí učňovi zakázati, aby přistoupil k odborovému svazu a účastnil se jeho vzdělavacích a jiných zařízení.
Učňovské a zaměstnanecké inspektoráty.
§ 77.
Než budou zřízeny zvláštní orgány pro dozor nad prováděním ustanovení tohoto zákona, jak pokud jde o zaměstnance tak i o učně (učňovské a zaměstnanecké inspektoráty), přísluší dozor nynějším živnostenským inspektorátům.
§ 78.
Pro učně (praktikanty), neobsahuje-li tento zákon výslovně odlišných ustanovení, platí jinak táž ustanovení jako pro zaměstnance.
Závěrečná ustanovení.
§ 79.
Práva příslušející zaměstnancům podle ustanovení §§ 10, 11, 12, 13, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 38, 40, 41, 44, 46, 49, 50, 52, 58, 59, 61, 62, 63, 64, 65, 67, 68, 69, 70, 71, 72, 73, 74, 75, 76, nemohou býti služební smlouvou ani zrušena ani omezena.
§ 80.
Pro spory ze služebních poměrů upravených tímto zákonem jsou příslušny živnostenské soudy, dokud na jejích místo nevstoupí zvláštní pracovní soudy pro spory ze služebních poměrů podle tohoto zákona.
§ 81.
Pokud tento zákon neustanovuje nic jiného, platí pro služební poměry upravené tímto zákonem, předpisy všeobecného občanského práva o smlouvě služební a námezdní, rovněž i příslušná ustanovení živnostenského řádu, zákonů o pensijním a nemocenském pojištění zaměstnanců o osmihodinné době pracovní, o závodních a revírních radách a závodních výborech.
§ 82.
Všechny předpisy, které nesouhlasí s ustanoveními tohoto zákona, zvláště §§ 142 článku I a články II a III zákona ze dne 16. ledna 1910 (zákon o obchodních pomocnících) a císařské nařízení ze dne 10. ledna 1915, §§ 56-60 uherského obchodního zákona, zák. čl. z r. 1875 se ruší.
§ 83.
Po slyšení sborů zájemců (obchodních a živnostenských komor, komor advokátních, notářských, inženýrských, lékařských, pomocnických výborů) a odborových organisací lze nařízením ustanoviti, že se předpisy o nedělním klidu a pracovní době vztahují přiměřeně i na služební poměry, jež upravuje tento zákon, i když by nespadaly pod živnostenský řád.
§ 84.
Přestupky proti tomuto zákonu a nařízením o ochranných ustanoveních a o nedělním klidu trestají politické úřady pokutami do 10,000 Kč nebo vězením do tří měsíců, Při opakování lze úplně nebo dočasně odníti právo zaměstnávati pomocné síly nebo odníti živnostenské oprávnění. Jde-li o podniky horní a hutní, stíhá tyto přestupky horní úřad I. stolice. Uložené pokuty plynou do státní pokladny k účelům sociální péče. Je-li pokuta nedobytná, proměňuje se v trest na svobodě nejvýše do tří měsíců. Proti rozhodnutí politického úřadu I. stolice jest přípustné odvolání do 14 dnů počínaje ode dne následujícího po jeho doručení, k politickému úřadu II. stolice, jenž rozhoduje s konečnou platností.
§ 85.
Ustanovení tohoto zákona, pokud jsou pro zaměstnance příznivější, platí i pro služební poměry, které trvaly již onoho dne, kdy tento zákon nabyl účinnosti.
§ 86.
Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení. Provésti jej přísluší ministrovi spravedlnosti v dohodě s ministrem sociální péče a s ostatními dále zúčastněnými ministry.
Odůvodnění.
Služební poměry obchodních pomocníků a jiných osob ustanovených k vyšším službám upravuje zákon o obchodních pomocnících ze dne 16. ledna 1910. Zákon o obchodních pomocnících byl v podstatné částí vybudován na zákonných ustanoveních, vytvořených před 50, ba daleko před 100 lety, tedy na ustanoveních, která se sice vyznamenávají ctihodným stářím, ale nikoliv v každém případě svou způsobilostí přizpůsobiti se daným poměrům. I když zákon o obchodních pomocnících v době, kdy byl vydán, musil býti považován za velmi značný pokrok, přece skrýval v sobě již předem mnohé polovičatostí a nedostatky, které stále dávaly podnět zaměstnaneckým organisacím k uplatňování požadavku, aby zákon o obchodních pomocnících byl důkladně znovu předělán.
Nelze popírati, že zákon o obchodních pomocnících po mnohé stránce naprosto již nevyhovuje nynějším požadavkům a jeho moderní vybudovaní jest hluboce pociťovanou potřebou. Poměry, které byly rozhodující při tehdejší osnově zákona o obchodních pomocnících, nemohou býti ani zdaleka srovnávány s dnešními poměry.
Tento návrh vytýčil si za úkol splniti nejnaléhavější požadavky v oboru nové úpravy služebního smluvního práva zaměstnanců. Jeho určením jest: rozšířiti sociální ochranu v nejnutnější míře; jistá ochranná ustanovení povznésti na donucovací normu pro všechny zaměstnavatele; odstraniti četné nejasnosti, povstalé z dosavadního nedostačujícího znění zákona o obchodních pomocnících; přispěti k vytvoření jednotného samostatného práva pro rozličná povolání soukromých zaměstnanců (soukromých úředníků).
Účelem návrhu jest výlučně nově upraviti služební poměr po stránce soukromoprávní. Zásadně se přidržuje toho, že má platiti jen pro ony vrstvy zaměstnanců, které skutečně konají služby zaměstnanecké, tedy pro obchodní pomocníky a zaměstnance, kteří nekonají sice kupeckých služeb, nýbrž služby podobné nebo vyšší. Důvody toho jsou veskrze tak pochopitelné, že jest předem zbytečné zabývati se podrobnostmi. Má se však vztahovati také na skupiny, které byly dosud vyloučeny, ačkoliv vykonávají zaměstnanecké služby (na př. zaměstnaní zubní technikové atd.). Zvláště však budiž ještě zdůrazněno, že požadavky, obsažené v tomto návrhu na novou úpravu služebního smluvního práva soukromých zaměstnanců jsou nejmenší mírou toho, co jest nutné. Nelze jich naprosto považovati za výron jednostranné sobecké zájmové politiky, poněvadž vyplývají z nevyhnutelných potřeb. Že je lze provésti, dokázala praxe, kdy na základě svobodných dohod mezi zaměstnavateli a jednotlivými zaměstnanci nebo kolektivních smluv často jíž dávno byly provedeny. Ostatně návrh vycházel z úvahy, že bude-li upravovati pouze nezbytné nutnosti, ulehčí se tím jak zákonodárství tak i jiným zúčastněným vrstvám přijetí návrhu v celém jeho rozsahu.
Tento návrh směřuje k sociálnímu, hospodářskému a právnímu povznesení stavu soukromých zaměstnanců, čehož si se všech hledisek dlužno co nejvřeleji přáti. Bude-li přijat, dlužno to tedy označiti za velmi cenný sociální pokrok.
K §u 1 a 2. Rozsah zákona.
Návrh zamýšlí osobní rozsah platnosti zákona vymeziti účinněji, než to bylo dosud provedeno zákonem o obchodních pomocnících. Tento úmysl se projevuje tím, že návrh především vypočítává všechny podniky a ústavy, podléhající tomuto zákonu, a to podrobněji než zákon o obchodních pomocnících. Dále snaží se tento návrh zachytiti i takové zaměstnanecké vrstvy, jejichž služební poměry byly dosud zcela nebo částečně upraveny jinými zákony (zaměstnanci v hornictví, plavební, zubní technikové atd.). Rozšíření osobního rozsahu zákona dlužno vyvazovati z úsilí zaměstnanců dospěti k jednotnému služebnímu smluvnímu právu pro soukromé zaměstnance (soukromé úředníky), zahrnujícím pokud možno všechny vrstvy patřící k povolání soukromých zaměstnanců.
Další známkou pro posouzení, je-li služební poměr podroben tomuto zákonu, jest vykonávání ťkancelářských pracíŤ. Výslovně se poznamenává, že tímto dodatkem dosavadní rozsah zákona o obchodních pomocnících nemá býti právě tak zúžen, jako se tímto dodatkem naprosto nepodrobují zaměstnaneckému zákonu osoby, které sice jsou činny v kanceláři, ale vykonávají pouze podřadné práce (kancelářští sluhové, obchodní pomocní dělníci, poklízečky a j.). Účelem zmíněného doplňku jest jen pokud možno bez výjimky a bez zdlouhavých právních sporů poskytnouti ochranu tohoto zákona všem zaměstnancům, konajícím skutečné zřízenecké služby.
K §u 3. - Učňové.
Učňové a praktikanti mají býti podle návrhu rovněž podrobeni tomuto zákonu. Dosud byla v tomto oboru právní nejistota. Nelze pochopiti, proč by přípravná doba pro zaměstnanecké povolání neměla býti plně platnou služební dobou zaměstnanců.
K §u 7. - Obsah služební smlouvy.
Nepostačitelnost §u 6, odst. 1 zákona o obchodních pomocnících vedla k tomu, že zaměstnanci musili často v menším nebo větším rozsahu konati služby, které neměly nejmenší souvislosti s jejich vlastní odbornou činností nebo dokonce ani s těmi zvláštními službami, pro něž byli přijati. Klade se tedy důraz na to, aby se zřetelně vyslovilo, že zaměstnanec může býti přibrán ke služebním úkonům, které leží mimo jeho odborné vzdělání a dosavadní druh jeho odborné činnosti, jen se svým výslovným svolením. Již tím zjednává se jasno v oboru, který se dosud málo slavně vyznačoval úplnou nejistotou právního stavu pro velice odlišné posuzování přiměřeností. Z citelné potřeby vyplývá žádost, aby zaměstnavatel v každém případě byl povinen vydati po uzavření služební smlouvy zaměstnanci písemný seznam podstatných vzájemných práv a povinností vyplývajících ze služební smlouvy.
K §u 8. - Útraty představení.
Dosud se vždy stávalo, že si zaměstnanec musil náhradu výdajů za žádané představení vymoci teprve sporem. To má znemožniti navržený § 8.
K §§ 10-18. - Nároky při nemožnosti konati službu.
Návrh rozšiřuje nárok na odměnu (požitky peněžní a věcné) v případě nemoci nebo jiného úrazu přes dosud ustanovené trvání 6 týdnů, při čemž se zvlášť přihlíží ke služební době ztrávené v podniku. Tím se splňuje požadavek zaměstnanců, zajisté úplně oprávněný a nic více než spravedlivý.
Námitka stále uplatňovaná několika podnikateli, že usilované zlepšení nynějších platných příslušných předpisů zákona o obchodních pomocnících bylo by zaměstnancům podnětem, aby v případech lehčí nevolností zastavili práci, aby tak zároveň dosáhli odměny a nemocenského, postrádá právě tak všeho věcného oprávnění jako tvrzení týchž vrstev, že zaměstnavatelé jsou jíž dosavadními ustanoveními donucování k tísnivým ba nesnesitelným dvojím platům proto, že musejí platiti pojišťovací příspěvky a mimo to ještě odměnu za prvních 6 neděl nemoci.
Proti těmto námitkám dlužno především konstatovati, že zaměstnavatelé naprosto nenesou břemena pojištění. I když podle zákona musejí platní polovinu pojišťovacích příspěvků, i když přes to sociálně smýšlející zaměstnavatelé dobrovolně platí pojišťovací příspěvky celé z vlastních peněz, přece zaměstnanci platí premie ve skutečnosti vždy sami. Každý zaměstnavatel počítá pochopitelně předem s částkami, které musí platiti na sociální pojištění zaměstnanců a podle toho vyměřuje plat, nebo s tím spojené peněžní závazky přesunuje na obecenstvo, započítávaje je do výrobních a obchodních nákladů. Uvážíme-li tuto známou věc, není naprosto správné mluviti o tísnivém dvojím zatížení zaměstnavatelů vůči zaměstnancům.
Právě tak není odůvodněno zmíněné tvrzení, že v případech lehčí nevolností s dvojím požitkem odměny a nemocenského jest spojena výhoda brzdící chuť k práci. Neudržitelnost tohoto dávno odbytého, ale jistými zaostalými podnikateli stále zdůrazňovaného tvrzení jest dokázána zvláště dosavadními četnými zkušenostmi s §em 8 zákona o obchodních pomocnících, které dostatečně prokázaly, že zaměstnanci dovedou náležitě oceňovati sociální ráz pojišťovacích zařízení. Naprosto nehledě k tomu druh odborné činnosti zaměstnanců působí, že oni samí musejí usilovati, aby svou službu časově pokud možno nejméně přerušovali. Mimo to dlužno uvážiti, že nemocný, pokud uplatňuje nárok na nemocenské, musí se podrobiti lékařskému ošetřování, jest tedy povinností pokladničního lékaře, tedy důvěrníka nositele pojištění, zjistiti, je-li k práci neschopný či nikoliv. Kromě toho obsahuje návrh závazek, že zaměstnanec na žádost zaměstnavatele musí předložiti bezvadný průkaz o neschopnosti k práci, jinak ztrácí nárok na odměnu.
Každé vážné, s neschopností k práci spojené onemocnění způsobuje rozhodně větší peněžní výdaje. Tato okolnost již při úpravě §u 8 zákona o obchodních pomocnících byla podnětem, že se onemocnělému zaměstnanci nebo takovému, jenž pro úraz nemůže konati svých služeb, vyhradil nárok na plnou odměnu až do 6 týdnů.
Zkušenost prokázala, že není málo zaměstnavatelů, kteří využijí nemoci zaměstnancovy, aby mu dali výpověď. Úmyslem návrhu jest poněkud čeliti takovým nespravedlivým výpovědím, neboť chce onemocnělému zaměstnanci zajistiti odměnu přes dosavadní nejvyšší míru 6 týdnů. Toto ochranné opatření vztahuje se v podstatě na ony zaměstnance, kteří jsou v závodě zaměstnáni několik let a kteří jsou většinou pokročilého stáří.
Dále jest samozřejmým příkazem,aby se i rodícím ženám dostalo zvláštní ochrany. Při tom dlužno poukázati, že se trpce pociťuje dosavadní nedostatek podobných ochranných ustanovení, a že jeho náprava jest jedním z nejdůležitějších požadavků, jež vůbec dlužno klásti sociálnímu zákonodárství.
Konečně platí podobné důvody jako pro další vyplácení odměny v případě, kdy zaměstnanec pro nemoc nebo úraz nemůže vykonávati své služby i tehdy, když tato nemožnost byla způsobena povinnou vojenskou službou. Vycházeje z tohoto názoru tedy již zákon o obchodních pomocnících z r. 1910 obsahoval příslušné předpisy.
K §§ 20-23. - Provise.
Navržené doplňky k dosavadním ustanovením vyplývají rovněž z praktické potřeby. Především jest důležité získati si úplně jasno o tom, které obchody mají se považovati za uzavřené zaměstnancem jménem zaměstnavatele s třetí osobou. Stejně významná jest nová úprava otázky pokud se má při vypočítávání provise přihlížeti ke slevám poskytnutým zaměstnavatelem třetí osobě. Zákon o obchodních pomocnících dosud ustanovoval, že, není-li jiné dohody, má se provise vyúčtovati vždy koncem června a koncem prosince každého roku; navrhuje se, aby se příště vyúčtování, není-li jiné úmluvy, konalo koncem každého kalendářního čtvrtletí.
K §u 25. - Platební lhůta.
Návrh drží se jednání dosti obvyklého. Má-li se plat vypláceti měsíčně jednou nebo dvakrát, zůstává jako dříve ponecháno svobodné dohodě, než hospodářsky slabšímu zaměstnanci má tím býti zajištěno práva požadovati odměnu podle potřeby v kratších lhůtách - dvakrát měsíčně.
K §u 26. - Remunerace.
Skoro u všech podniků se již dlouhá léta poskytuje zaměstnancům novoročně (zvané také vánoční gratifikací a jinak), a to zpravidla ve výši plné měsíční odměny. Vyplývá to i z kolektivních smluv, jež uzavřely zaměstnanecké organisace a do nichž jest zahrnuta velká většina všech zaměstnanců v rozličných hospodářských odvětvích. Není tedy pochybností, že všeobecně obvyklá novoroční (vánoční) remunerace jest stálou součástkou požitků zaměstnance, se kterou zaměstnavatel předem počítá, třebas že četní zaměstnavatelé z velíce pochopitelných důvodů stále ještě hájí dávno neudržitelné stanoviska, že remunerace jest příspěvkem dobrovolným. Proti tomu dlužno poukázati i na zákon o obchodních pomocnících, podle jehož §u 16 dlužno remunerace považovati za stálou součástku požitků. Účelem navrhovaného doplnění jest jednou provždy odstraniti těžkostí ještě působené nynějším právním stavem, dále několik málo firem, které dosud nechtějí poskytovati novoročních remunerací a tím podle svého domnění stupňují svou schopnost soutěže, uvésti na cestu, kterou kráčí jiné podniky jednající sociálně.
K §u 27. - Dovolená.
Dlouholetým usilováním zaměstnanců o zavedení zákonité dovolené vyhověl ve značné části zákon o obchodních pomocnicích. Ovšem byly jím ustanoveny pouze - jak výslovně pravila sama důvodová zpráva vlády - lhůty dovolených, které byly přizpůsobeny jen nejnaléhavější potřebě a tudíž jíž předem musily se považovati za nejmenší míru. Když někdejší vládní návrh k zákonu o obchodních pomocnících zákonité zajištění dovolené pro zaměstnance jako splnění naléhavého sociálně politického a hygienického požadavku velmi případně odůvodnil tím, že stále intensivnější využívání pracovní síly, stupňovaná činnost a zdravotní poměry působí, že se zvlášť silně pociťuje potřeba dostatečné možnosti zotaviti se, zvláště u zaměstnanců pracujících výlučně nebo aspoň většinou duševně, pak dlužno k tomu jen připojiti, že toto odůvodnění, které pronesla strana jistě v této věcí bez předsudků, zatím jen značně získalo na pronikavé průkazné síle. Zákonitou ťnejnižší výměruŤ bohužel dosud ještě četní zaměstnavatelé považují za nejvyšší. Ačkoliv již skoro ve všech kolektivních smlouvách byly smluveny delší dovolené než zákonité a ačkoliv četní jiní zaměstnavatelé z vlastního popudu je udílejí, domnívají se zaostalé vrstvy podnikatelů, že nemají překračovati zákonité nejnižší míry. V jejích chování skrývá se stále nebezpečí, že i sociálně smýšlející zaměstnavatelé z pochopitelných důvodů budou donucení stejně jednati. Jen zákonodárstvím lze tedy dosíci, aby se dovolená v dostatečné míře stala všeobecným dobrem všech zaměstnanců. K tomu směřuje tento návrh, v němž se mimo to zvlášť přihlíží k době služby, tedy ke služebnímu stáří, v příslušném podniku.
Započtení služební doby ztrávené v jiných podnicích, jakož i studijní doby v jistých mezích jest tak samozřejmé, že jistě nepotřebuje podrobného odůvodnění.
Bylo lze předvídati, že nevyčerpávající znění §u 17 zákona o obchodních pomocnících způsobí mnoho právních sporů, A přece jest nepochybné, že zaměstnanec po dobu dovolené má nárok na celou odměnu, tedy i na věcné požitky, které jsou nepopíratelně podstatnou částí požitků. Zcela správně uvádí o tomto předmětu právní příručka německého Svazu obchodních a průmyslových zaměstnanců (se sídlem v Ústí n. L.).
ťMá-li ochranné ustanovení o udělení roční dovolené, které jest dokonce donucovacím právem, splniti svůj účel, pak se nesmí na druhé straně onen člověk hospodářsky tak poškoditi, aby mu nebyla možno využíti dobrodiní zamýšleného zákonem. Zákonodárce ani na chvíli nepochyboval, že se zaměstnanci na dobu dovolené má přiznati plat. V místech s celým zaopatřením jest strava a byt podstatnou částí důchodu, jenž právě v těchto místech velmi často sotva dosahuje existenčního minima. Takovému zaměstnanci jest naprosto nemožné, aby ze svých skrovných peněžních požitků uhradil výživu v době své dovolené. Proto bylo by mu úplně nemožné užití svého práva na dovolenou, jež mu chce zákonodárce přiznati jako ťnucenéŤ.Ť
Dalším účelem návrhu jest bezvadně vyjádřítí dosavadní znění zmíněného místa v zákoně,
Předpis, že není přípustno vzdáti se příslušné dovolené nebo jí odepříti, odpovídá veskrze smyslu dosavadního ustanovení, poněvadž i on dává nároku na dovolenou ráz donucovacího práva. Tato vlastnost byla však vyslavena příliš málo důrazně, a to svádí stále ještě často k tomu, že se zaměstnanci dovalená bezprávně odpírá. Stará zkušenost, že povolné právo probouzí náchylnost k potlačování nebo porušování práva, stále znovu se projevuje i v otázce poskytování dovolených. Přijetím navrženého znění by se velmi účinně zamezilo porušování práva v neprospěch zaměstnanců.
Konečně budiž na tomto místě uvedeno, co často citovaný vídeňský vládní návrh k zákonu o obchodních pomocnících praví o blahodárných následcích dovolené pro všechny účastníky a o možností jeho provádění:
ťDovolená není zatížením pro zaměstnavatele, neboť podle zkušeností přestávkou na zotavení sílí a oživuje se svěžest a pružnost právě kvalifikovaného dělníka a pracovní ztráta v době dovolené se snadno nahradí zvýšenou pracovní energií. I zkušenosti nabyté ve státní službě jakož i v soukromých ústavech ukázaly, že i když je personál silně omezen, běžné věcí lze bez nesnází vyřizovati vzájemnou výpomocí.Ť
K §u 28. - Příspěvek na dovolenou.
Účel této navržené novoty jest zřejmý. Mnohý zaměstnanec nemůže využíti dovolené, která mu patří, tak, jak by to bylo v zájmu jeho zdraví a pracovní síly. Tomu se má pomoci placením příspěvku na dovolenou. Zatížení pro zaměstnavatele bude snesitelné proto, že se zaplatí zvýšenou pracovní silou a chutí k práci skutečně zotaveného zaměstnance. Ostatně platí i zde to, co bylo řečeno k §u 27.
K §u 31. - Služební doba na zkoušku.
Služební doba na zkoušku nebyla dosud časově omezena. Starým požadavkem zaměstnanců jest úplně znemožniti každý zkušební služební poměr. Aby se tomuto požadavku aspoň poněkud vyhovělo, navrhujeme, aby služební poměr na zkoušku mohl býti sjednán nejvýše na 1 měsíc a v této době jej mohl zrušiti zaměstnanec kdykoliv, zaměstnavatel, když dodrží lhůtu týdenní výpovědi.
K §u 32. - Výpověď.
Zákon o závodních výborech za známých předpokladů vyhradil závodním zastupitelstvům právo spoluúčinkovati při propouštění jednotlivých zaměstnanců, jakož i při propouštění hromadném. Ono místo zákona dlužno považovati za první opatření ke zrušení dosavadní výsady zaměstnavatelů, že mohou zaměstnance propouštěti ze zaměstnání libovolně a neohlížejíce se na jakékoliv všeobecné zájmy. Lépe než mnoho slov prokazují známé důsledky nynější hospodářské krise na široké vrstvy zaměstnanectva, že se již nemůže ponechati zaměstnavateli na vůlí, aby otázku propouštění a vypovídání považoval za svou osobní výsadu. Nesčetné zkušeností z minulosti a z přítomností svědčí, jak ohromné neštěstí působilo se a ještě se působí libovůlí nesociálních podnikatelů při propouštění. Nechceme naprosto činiti všechny podnikatele odpovědnými za zhoubné, často přímo pobuřující činností jejich zaostalých kruhů. Ale jistě lze dokázati, že stále ještě jest na denním pořadu propouštění zaměstnanců, kteří po dlouhá léta, často po desítky let konali v podniku dobré služby a svým věrným konáním povinností získali značnou účast na vzkvétání podniku; jednoho dne dostanou z nenadání výpověď, poněvadž ťzestárliŤ, poněvadž se novému vlastníku podniku nehodí, poněvadž nové ředitelství chce proslaveným ťželezným koštětem zavésti nový pořádekŤ, poněvadž mají udělati místo nějakému oblíbenci atp. (Sem náleží také četná propouštění z důvodů národních a politických). Nezřídka jest takové propuštění i přímým těžkým poškozením samého podniku, poněvadž se s propuštěným zaměstnancem ztrácejí cenné zkušeností a velice užitečné znalosti. Ovšem závodní výbory mají při výpovědích a propouštěních tak nepatrnou pravomoc, že se ve skutečnosti projevuje jen nepatrným právem poradním a právem činiti námitky.
Před požadavkem, aby byla rozšířena ochrana před výpovědí, budiž nejprve uvedeno odůvodnění, které obsahuje důvodová zpráva bývalé vídeňské vlády k dnešnímu zákonu o obchodních pomocnících; ťSkorem jednomyslně se uznává, že jest nutno omeziti rušení smluv se zřetelem na zneužití, jichž se dopouštěli jednotliví podnikatelé svou mocí, kterou svým hospodářským postavením nabyli vůči zaměstnancům.Ť Je-li skutečným úmyslem sociálního zákonodárství povznésti hospodářské, sociální a právní postavení zaměstnanců, musí se tato vůle zřejmě projeviti především i tím, že se omezí rušení smluv podle návrhu. Zároveň by se tím přispělo k podpoře sociálního míru. Dosavadní výpovědní lhůty naprosto nedostačují. Nařízení na ochranu proti výpovědím, pocházejí z prvních poválečných let, bylo v r. 1923 opuštěno, jelikož prý se již pracovalo o novém zaměstnaneckém zákoně. Od té doby platí pro staré zaměstnance stejné výpovědní lhůty jako pro zcela mladé, což jest nepochybně těžkou ujmou pro starší zaměstnance, kteří potřebují zvýšené ochrany proti výpovědi. Návrh zřejmě směřuje k tomu, aby se zvláště starším a v tomtéž podniku déle zaměstnaným zaměstnancům poskytla dalekosáhlá ochrana před výpovědí, a to jest požadavek, o jehož spravedlnosti jistě se snad nikdo neodváží pochybovati. Již při poradách o zákoně o obchodních pomocnících se velice podrobně uvažovalo o tom, má-li se nejnižší výpovědní lhůta rozlišovati podle trvání dosavadní služební doby, než tehdy pod tlakem některých zaměstnavatelských sborů bylo od toho upuštěno. Dnes široké vrstvy zaměstnavatelů - jak jest zřejmé z nesčetných známých projevů rozhodujících podnikatelů, tudíž z nynějších kolektivních smluv - jsou toho mínění, že žádaná ochrana před výpovědí není nic jiného než úplně oprávněný sociální požadavek. Dlužno tedy očekávati, že zákonodárství nyní splní tuto žádost.
Přání, aby se výpovědní lhůty končily s uplynutím kalendářního čtvrtletí, vyplývá z myšlenky, že pro obě strany jest výhodné v určitých dobách sjednotiti nabídku a poptávku pracovních sil, aby se tak dosáhlo pravidelné výměny.
Úmyslu této části návrhu může však býti dosažena plně jen tehdy, nedovolí-li příslušná ustanovení místa libovolný, mylný výklad. Jasně musí býti zřejmé, že mají ráz donucovacího, nezměnitelného práva a proto jest nezbytně nutný předpis, že zákonité nejkratší výpovědní lhůty nemohou býti dohodou sníženy.
Zásadou jest, že výpovědní lhůta pro zaměstnance nesmí býti nikdy delší než pro zaměstnavatele. Usiluje se o to, aby se zaměstnanci vyhradila kratší lhůta ke zrušení služebního poměru. Důvodem toho jest, že zaměstnanci, - tedy hospodářsky mnohem slabšímu - jest mnohem těžší vlastní silou dosíci nového místa, jelikož jak známo, jest stále zvýšená nabídka, než zaměstnavateli opatřiti si rovnocennou náhradu. Naskytuje-li se zaměstnanci v jiném podniku příležitost získati lepší místo, nechť jí může také využíti a nechť mu při tom nepřekáží dlouhá lhůta potřebná k rozvázání smlouvy.
Pokud služební poměr byl sjednán jen na dobu přechodné potřeby, může jej rozvázati v prvním měsíci zaměstnanec kdykoliv, zaměstnavatel pak po týdenní výpovědi. Toto ustanovení vztahuje se zvláště na provoz sezonní a v kampani.