320/X.

Interpelace

poslanců Hrušky, Kupeckého a soudruhů

ministru vnitra

o persekuční, bezpodstatné a trestuhodné konfiskací Dělnické Rovnosti.

Periodický časopis Dělnická Rovnost v č. 66 ze dne 26. března 1930 přinesla tento článek:

ťSokol, sociálfašisté a MNO. - Dělníci, před Vašimi zraky tvoří se ozbrojené organisace! Že sokol není organisací proletářskou, nýbrž sociálfašistickou, třídně uvědomělý dělník jíž dávno pochopil. Proto svého času počalo dělnictvo budovati dělnické tělocvičné spolky, DTJ. Dnes tyto DTJ, třebaže to sociálfašisté sebevíce popírali, jsou již součástí buržoasně militaristického aparátu. Svědčí o tom fakt, jejž v následujícím uvádíme. Svědčí o tom, že spolupráce Sokola, sociálfašistů a MNO jsou denně užší. Pro dělníky je toto Poznání o to významnější, poněvadž ukazuje, že Paul Bancour, křižníkoví socialisté. Macdonaldova zbrojení atd. mají i u nás své následníky jak to při kontrarevoluční úloze II. Internacionály ani jinak nelze očekávati.

V ministerstvu Národní ťObranyŤ je zvláštní oddělení pro Sokolstvo. Pracuje v něm řada důstojníků v úzkém kontaktu s vůdci Sokola. Mezi ministerstvem a Sokolem existuje ujednání, že ve válce veškeré členstvo Sokola převezme úkol strážní služby u železničních a jiných objektů. Sokol požaduje delegování vojenských instruktorů-poddůstojníků nebo důstojníků pro výcvik členů Sokola. Nejednou odhaleno bylo veřejnosti, že Sokol obdržel od vojenského eráru pušky a jiné zbraně.

Podobný je Poměr ke střeleckým jednotám. Orlu a v poslední době i DTJ srůstají víc a více s militarisačním aparátem buržoasního státu. Svědčí o tom zejména účast Svazu DTJ na anketě o militarisací mládeže a žen, pořádané Svazem čsl. důstojnictva 3. března.

Účast sociálfašistů se však nedatuje od onoho dne. V pamětí všech dělníků jistě utkvěla řeč poslance Srby o nutnosti vybudovati válečné letectví. Tato řeč, hodná válečných štváčů druhu Viléma II., Clemenceaua a jiných, je pochopitelným následkem srůstu sociálfašistů Srbova druhu s buržoasním militarismem. Jeť pan Srba předsedou svazu letců ČSR a to čestným. Na valné hromadě 21. února t. r. byl zvolen znovu. Po volbě poděkoval a slíbil, že se bude o válečné letectví starat.

Mohli bychom pokračovat ve výčtu faktů, jak průmysl, jednotlivé měšťácké a sociálfašistické spolky a jednotlivci jsou již dnes součástí militaristické kliky a jak je snaha všechno šmahem militarisovat. Vedlo by to daleko.

A je to vedlejší. Hlavní fakt, že buržoasie a sociálfašismus již dnes vše prostupují militarismem, je prokázán. A proč se tak činí? Pro věčný mír?

Odpověď, ač ji zde neuvádíme, je přece každému dělníkovi zcela jasná!Ť

Článek byl zkonfiskován od nadpisu až po tečku pod vykřičníkem. Způsoby censurní v ČSR jsou známy, dělníci vědí že je snahou třídního nepřítele na všech úsecích a tudíž i na censurním úřadě, potlačiti a znemožniti dělnický tisk za každou cenu. Aby však byly konfiskovány i zprávy převzaté z Důstojnických listů nekonfiskovaných (!) to je novum i u československé censury.

Ptáme se pana ministra:

Ví o zabavení článku v Dělnické Rovnosti, jehož podstata byla přejmuta z nekonfiskovaných Důstojnických Listů?

Učiní pan ministr vnitra konec takovéto zběsilé censuře a dá přísně potrestati toho, kdo censuru výše uvedeného článku nařídil?

Zastaví pan ministr vnitra tuto šílenou censurní praxi?

V Praze, dne 31. března 1930.

Hruška, Kopecký, Krosnář, Rjevaj, Novotný, Gottwald, J. Svoboda, Kliment, Procházka K., Major, Steiner, Juran, Barša, Tyll, Hodinová, Vallo, Šlíwka, Zápotocký, Babel, Čižinská, Štětka, Dvořák.

320/XI (překlad).

Interpelace

poslanců H. Krebse, inž. R. Junga a druhů

ministrovi železnic

o zmírnění tísně železničních úrazových důchodců, vdov a sirotků.

Železniční úrazoví důchodci, vdovy a sirotci bez pense jsou v postavení veskrze politování hodném. Ačkoliv jde jen o poměrně malou skupinu lidí, nebylo dosud lze přes četné písemné žádostí a návštěvy dosíci všeobecné nápravy neudržitelné situace těchto bývalých příslušníků železnic, kterým se stalo neštěstí. Většina těchto úrazových důchodců utrpěla úraz, který působí 60%ní až 100%ní neschopnost práce. Jde zde většinou o úrazy, jejíchž následkem bylo odnětí údů. Důchody, které tito lidé dnes dostávají, pohybují se od 100-280 Kč měsíčně a důchody vdov jsou ještě o více než polovinu nižší, ačkoliv tyto vdovy musejí pečovati často o 3, 4 nebo 5 dětí. Tyto důchody jsou tak nízké, že postižení nejsou s to, aby si přivydělali onu část výdělku, která by odpovídala uznané procentní neschopnosti práce. Úrazové důchody železničních zaměstnanců bez pense uvrhly postižené do velmi smutného postavení. Tak na př. vdova po úrazovém důchodci, jenž zemřel, dostává 20% z výdělku jejího muže, to jest podle nového statutu 237 Kč měsíčně. Člověk by si myslil, že železniční správa jest povinna přiměřeně zaopatřiti příslušníky těch, kdož ve službě ztratili své zdraví a život. Dalším požadavkem úrazových důchodců jest bezplatné lékařské ošetřování a poskytování léků. I tento požadavek jest samozřejmý bez dalšího odůvodnění, neboť ve skutečnosti nelze si mysliti, že by úrazoví důchodci, jimž se vyměřují tak nízké úrazové důchody, mohli hraditi ještě i vysoké výdaje za lékaře a lékárnu. Úrazovým důchodcům a členům jejích rodiny mělo by se také povoliti užívati železnice za režijní cenu. Především však bylo by naléhavě třeba řádně zvýšiti úrazové důchody všem starým úrazovým důchodcům bez pense nebo provise, kteří byli převzatí od dřívější železniční správy a jejichž požitky se ještě i dnes vyměřují podle předválečných mezd a platů, neboť nelze si mysliti, že by bylo ještě dnes možno udržeti předválečné požitky těchto železničních zaměstnanců jako základ pro vypočítávaní jejich důchodů. Tíseň železničářů a úrazových důchodců bez pense jest ve skutečnosti neslýchaná.

Podepsaní táží se tedy pana ministra:

1.) Jest pan ministr ochoten učiniti nutná opatření, aby železničním úrazovým důchodcům bez pense, kteří se stali obětí svého povolání, byly splněny výše vytýčené požadavky a přání?

2.) Jest zvláště ochoten naříditi, aby železničním úrazovým důchodcům bylo konečně povoleno zvýšení jejích důchodů, jak toho dnešní doba vyžaduje?

V Praze dne 21. března 1930.

Krebs, inž. Jung, Schubert, Knirsch, Geyer, Kasper, Simm, Köhler, dr Szüllö, dr Jabloniczky, Szentiványi, Nitsch, dr Holota, dr Törköly, dr Hanreich, Horpynka, Matzner, inž. Kallina, Dobránsky, Fedor, Hokky, dr Hassold, dr Keibl, dr Schollich.

320/XII (překlad).

Interpelace

poslanců inž. R. Junga, H. Krebse a druhů

ministrovi vnitra,

že okresní politické úřady šikanují pořadatele slavností na paměť 4. března.

Dne 4. března 1919 uspořádaly sudetsko-německé strany velké projevy, jimiž chtěly vyjádřiti, že všichni sudetští Němci jednomyslně uplatili své právo před forem mírové konference na národní sebeurčení. Tyto projevy byly politické demonstrace, k nimž došlo v době, kdy hranice Československé republiky nebyly ještě pevně stanoveny mírovými smlouvaní, kdy tedy podle mezinárodního práva rozsah a hranice státu nebyly ještě nikterak pevné.

Práva na takovéto projevy, posuzovaná s tohoto stanoviska, nelze naprosto popříti. Poněvadž hranice nebyly ještě pevně stanoveny, chtělo sudetsko-německé obyvatelstvo, které nemělo jiného prostředku, aby si zjednalo ve světě sluchu, tímto projevem působiti na vytváření poměrů. Tyto projevy nebyly tedy nic jiného než požadavek, aby bylo provedeno právo sebeurčení, které tenkráte vítězné mocnosti výslovně a co nejvášnivěji prohlašovaly, a jest směšné přibíjeti takovéto projevy na pranýř jako velezradu nebo je spojovati s tímto pojmem. K tehdejší politice hlásili se všichni sudetští Němci a teprve, když byly uzavřeny mírové smlouvy, značná část sudetských Němců, která se postavila na půdu daných skutečností, tuto politiku změnila.

Při projevech dne 4. března 1919 orgánové Revolučního Národního shromáždění usmrtili 54 sudetských Němců a mnoho účastníků těchto projevů bylo více méně těžce zraněno. Jest skutečností prokázanou vyšetřováními, že se sudetsko-německé obyvatelstvo při těchto projevech v žádném případě nepostavilo na odpor se zbraní. Projevy byly spíše myšleny jako důstojný výraz přiznání k právu sebeurčení, o němž se také sudetsko-německé obyvatelstvo domnívalo, že jest oprávněno ho použíti.

Mrtví 4. března, i když strany tehdejší politiky postupují dnes různě, jsou všem sudetským Němcům bez rozdílu strany svatými. Proto se každoročně v mnoha městech pořádají slavnosti na paměť obětí 4. března 1919, Kdežto v mnoha místech lze je pořádati bez jakýchkoliv úředních šikan a skutečně jsou také prováděny úplně klidně a důstojně, jest mnoho okresních úřadů, které se domnívají, že zákazem nebo šikanováním mohlo by býti obyvatelstvo odvráceno, aby nepořádalo takovéto slavností na jejich paměť.

Kdo pozorně sledoval chování německo-sudetského obyvatelstva právě letošního roku, mohl zjistiti, že ve skutečnosti německé obyvatelstvo v této zemi má všeobecnou potřebu vzpomínati svých mrtvých, 4. březen 1930 připadl na masopustní úterý, tedy na den, který jest jinak vyplněn hlučným masopustním dováděním. Pan ministr vnitra může si dáti prostřednictvím svých orgánů podati zprávu, že v sudetsko-německých krajích tohoto dne byl bez výjimky klid, že v německých hostincích a tanečních sálech německé organisace nekonaly ani tanečních sní jiných zábav, zkrátka, že veškeré sudetsko-německé obyvatelstvo zachovávalo masopustní úterý letošního roku jako smuteční a památní den.

Tuto jednomyslnou a imponující vůli veškerého sudetsko-německého obyvatelstva musí respektovati i úřady a jí dbáti. Bohužel nebylo tomu tak. Jak jíž svrchu zmíněno, četné okresní úřady se domnívaly, že musí zasáhnouti. Tak brněnské policejní ředitelství zakázalo pořádati slavnost na paměť březnových padlých v brněnském Německém domě s odůvodněním, že slavnost na paměť březnových padlých jest manifestace pro sympatie a schvalování činů těch, kteří se dne 4. března 1919 postavili při demonstracích na odpor proti připojení některých pohraničních krajů československému státu se zbraní (!). Uvedli jsme již, že toto odůvodnění jest naprosto nesprávné. Okresní politický úřad v Aši pamětní slavnost, která se konala dne 4. března v ašské tělocvičně, a které se zúčastnilo přes 2000 lidí, sice povolil, naproti tomu však zakázal zvonění na paměť březnových padlých, které bylo určeno na dobu mezi 7. a 8. hodinou. Také tento zákaz postrádá jakéhokoliv odůvodnění, poněvadž nemohlo býti řeči o rušení pokoje a pořádku, neboť celá oslava v Aši prošla v největším klidu a důstojnosti. Falknovský okresní úřad povolil sice výnosem čís. 5398 ze dne 28. února 1930. německému tělocvičnému spolku v Gossengrünu pořádati slavnost na paměť březnových padlých na hřbitově a položiti věnec na hrob usmrceného turnéra Christka, naproti tomu zakázal však řeč učitele Donnhäusera. Broumovský okresní politický úřad šel o krok dále uspořádav společně s jinými úředními místy dne 4. března 1930 v 8 hodin večer pod protektorátem vládního rady dra Lenera Masarykovu oslavu, která by se byla musila přece na jisto konati nik oliv 4. března, nýbrž 7. března. Touto slavností chtěly broumovské státní úřady zabrániti pořádání slavnosti za březnové padlé a sotva tím jednaly právě v intencích presidenta státu, avšak ani v intencích státu, ale jistě velmi těžce zranily city Němců.

Počet šikanování a omezování oslav dne 4. března 1930 mohli bychom libovolně ještě dále uváděti. Svrchu uvedené příklady nechť však postačí jako ilustrace. Že však i dnes ještě všechny německé strany bez rozdílu, ať vládní či nevládní, stojí na stanovisku, aby se 4. březen slavil jako pamětní den, o tom svědčí návrh člena zemského zastupitelstva Proske ve schůzi českého zemského zastupitelstva, který podal dne 4. března, a jenž zněl takto:

ťZemské zastupitelstvo račiž se usnésti: Na paměť 11. výročí 4. března 1919, kdy 52 Němců tohoto státu, příslušníků různých stavů, zemřelo v různých městech Čech. Moravy a Slezska, budiž dnešní schůze zemského zastupitelstva na jejich památku přerušena na půl hodiny.Ť

Poněvadž zemský president Kubát nedal o tomto návrhu hlasovati, všichni němečtí členové českého zemského zastupitelstva opustili zasedací síň a uspořádali v místnostech zemského výboru tichou slavnost na paměť obětí 4. března 1919, při níž pronesl vzpomínkovou řeč přísedící zemského výboru Kaiser. Právě tato manifestace měla vládě ukázati, že tyto projevy na paměť 4. března byly uspořádány jednotně všemi německými stranami. Tento společný názor všech Němců musí vláda respektovati tím spíše, když není namířen proti státu, nýbrž uplatňuje samozřejmé právo každého národa, ctíti své mrtvé. Tazatelé táží se v této souvislosti pana ministra vnitra:

Jest ochoten naříditi svým podřízeným úřadům, aby příště nedělaly potíží pamětním slavnostem za sudetské Němce padlé 4. března 1919?

V Praze, dne 21. března 1930.

Inž. Jung, Krebs, dr Schollich, Szentiványi, Nitsch, dr Holota, dr Törköly, Hokky, Knirsch, dr Szüllö, Köhler, Kasper, Geyer, Simm, Schubert, dr Jabloniczky, dr Keibl, Matzner, dr Hassold, inž. Kallina, dr Hanreich, Dobránsky, Fedor.

320/XIII (překlad).

Interpelace

poslance inž. O. Kalliny a druhů

ministrovi vnitra,

že jest naléhavě nutno novelovati zákony o obecních úřednících a obecních zřízencích.

Zákonná ustanovení o obecních úřednících a zřízencích jsou naprosto nepostačitelná a z částí také tak nejasná, že lze přímo mluviti o právní nejistotě v tomto oboru. Jest tedy naléhavě nutno, aby všechna zákonná ustanovení o obecních úřednících a zřízencích byla kodifikována v návrhu novely zákona, v níž by se zároveň také splnily všechny oprávněné požadavky úředníků a zaměstnanců těchto samosprávných svazků.

Podepsaní se tedy táží:

1.) Jest pan ministr ochoten naříditi, aby byly náležitě zákonně nově vpraveny služební poměry samosprávných úředníků a zřízenců, které jednostrannou změnou platové soustavy státních úředníků a zřízenců po stránce právní jsou tak zmatené, že dnes naprosto není možno bezvadně posuzovati služebně-právní poměry těchto zaměstnanců?

2.) Jest pan ministr ochoten působiti, aby byl uzákoněn návrh podaný interpelanty, který byl rozdán v poslanecké sněmovně pod tiskem 259, a v němž byly shrnuty nejnaléhavější požadavky?

3.) Jest pan ministr ochoten podati návrh zákona, jímž se obce zavazují, aby služebně-právní poměry svých zaměstnanců byly nuceny přít působiti normám platným pro státní zaměstnance, aby přestala nynější právní nejistota při posuzování služebně právních nároků obecních zaměstnanců?

V Praze, dne 20. března 1930.

Inž. Kallina, dr Keibl, dr Schollich, Matzner, Köhler, dr Hanreich, dr Szüllö, Dobránsky, Krebs, Szentiványi, Nitsch, dr Holota, dr Törköly, Schubert, inž. Jung, Knirsch, Hokky, Kasper, Simm, dr Jabloniczky, dr Hassold, Horpynka, Fedor, Geyer.

320/XIV (překlad).

Interpelace

poslanců Kuhnové, Jurana, Majora, Sedorjaka a soudruhů

ministrovi spravedlnosti

o persekucí proletářského tisku.

Pronásledování komunistického tisku, jediného tisku, který čestně a pevně hájí zájmů pracujících lidí, fašistickou-kapitalistickou státní moci zostřuje se den ze dne. Není dne, aby proletářský tisk nebyl censurován. Každá kritika vlády, ba již pouhá zpráva o nepopiratelných, ale vládě nepříjemných věcech jest bezohledně potlačována. Téměř proti veškerému našemu tisku, který byl již mnoho měsíců potlačen, bylo opět dosaženo zastavovacích rozsudků, takže může býti kdykoliv zastaven.

To vše jest však novému sociál-fašistickému ministru vnitra ještě příliš málo a ihned, jakmile nastoupil vládu, rozkázal, aby každé slovo proti státu, každé slovo příčící se zájmu státu bylo zabaveno. Poněvadž kapitalistický stát, jak asi pan ministr spravedlnosti ví z dřívějších studií o Marxovi, jest nástrojem mocí pro kapitalisty, tato výzva neznamená nic méně a nic více než zabavení každého slova, které se příčí zájmům vykořisťovatelů, které slouží zájmům pracujících lidí.

S jakou neslýchanou fašistickou drzostí se zabavuje od nastoupení nové vlády, od doby, kdy se republice dostalo štěstí míti sociál-fašistického ministra, pro to uvádíme jen několik málo příkladů z poslední doby.

Dne 14. prosince byla v ťRudém PrávuŤ zabavena zpráva, že komunističtí poslanci byli vyloučeni, ťprotože protestovali proti vládnímu programu hladu, fašismu a imperialistické války.Ť

Ze zprávy ťRudého VečerníkuŤ ze dne 13. prosince o pouličních demonstracích byla zabavena tato pravdivá zpráva:

ťSoudruh posl. Hrubý ubyl stržen a byla mu násilně připjata pouta. Asi šest strážníků vleklo ho pak přes Václavské náměstí na komisařství do Krakovské ulice. Byli jsme svědky, jak za ohromného pobouření dělnictva policie Hrubého vlekla a používala vůči němu násilí.Ť

Dne 13. prosince bylo zabaveno z úvodníku ťRudého PrávaŤ toto místo:

ťDnes, kdy jsou ve vládě (sociální demokrati), mají proti nezaměstnanosti jen jediné opatření: policajtský pendrek.

Nezaměstnaní měli jako prvou příležitost poznati Zörrgiebelovy metody sociál-fašistů ve vládě, - a jako prví vystoupili bojovně proti ní. Předevčírem večer a včera ráno hlučely pražské ulice jejích voláním: ťPryč se sociál-fašistickou vládouŤ, Na nelegálním projevu na Žižkově byl ihned zvolen akční výbor nezaměstnaných, kteří se postavili za heslo: Zorganisovati pochod nezaměstnaných z celého Československa do Prahy jako mocný výpad v boji proti sociál-fašistické vládě.Ť

Tyto příklady můžeme uváděti podle libostí. Svědčí o tom, jak již pokročilo fašistické rdoušení proletářského tisku a jak rychle bude dále pokračovati, svědčí o vážnosti válečného nebezpečí, které jest hlavní příčinou pofašistění.

Proto se tážeme pana ministra spravedlnosti:

Jak může odůvodniti toto fašistické Potlačování proletářského tisku?

Jak může odůvodniti pokyn, aby rdoušení tisku bylo ještě zostřeno?

Co zamýšlí podniknouti, aby znemožnil jakékoliv omezení proletářského tisku?

V Praze dne 20. prosince 1929.

Kuhn, Juran, Major, Sedorjak, Šliwka, Hruška, Rjevaj, Kliment, Hrubý, Čižinská, Haiblick, K. Procházka, Novotný, Dvořák, Kubač, Steiner, Tyll, Höhnel, Barša, Gottwald, Hadek, Babel.

320/XV (překlad).

Interpelace

poslanců prof. J. Geyera, H. Knirsche a druhů

ministrovi národní obrany

o prominutí cvičení ve zbrani.

Příslušníci ročníků 1898, 1899 a 1900 mají v roce 1931 odsluhovati ještě jedno, a to poslední cvičení ve zbraní. Dnes, dvanáct let po ukončení války, byl by nejvyšší čas, aby se záložníkům, kteří někdy po celé měsíce a léta konali službu ve frontě a mimo to si odsloužili ještě znovu předepsaná cvičení ve zbrani v československém vojsku, toto poslední cvičení ze sociálních důvodů prominulo. Jelikož se v r. 1931 nepomýšlí na větší manévry, jest tato žádost odůvodněna. Interpelanti táží se tedy pana ministra:

1.) Je-li ochoten záložníkům ročníků 1898, 1899 a 1900 prominouti poslední cvičení ve zbrani, poněvadž konali službu za války?

2.) Učiniti včas potřebná opatření, aby toto nařízení bylo provedeno?

V Praze dne 26. března 1930.

Geyer, Knirsch, dr Hanreich, inž. Kallina, Simm, Szentiványi, Nitsch, dr Holota, dr Törköly, Fedor, dr Jabloniczky, Krebs, Kasper, dr Schollich, Horpynka, Matzner, dr Hassold, dr Keibl, inž. Jung, Schubert, Köhler, dr Szüllö, Dobránsky, Hokky.

320/XVI (překlad).

Interpelace

poslance H. Krebse a druhů

ministrovi veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy a ministrovi průmyslu, obchodu a živností

o úpravě zdravotně závadných poměrů a nespravedlivostech u koncesované živností pohřbívání mrtvol, po stránce živnostenské.

Majetníkům koncesí pro pohřební ústavy předepsal zemský úřad tyto podmínky:

1. K uschování všech provozovacích předmětů a k manipulaci s nimi smí býti používáno jen provozovny živnostenským úřadem schválené.

Tato provozovna musí obsahovati jednak vhodné, od ostatních (zejména bytných) místností podnikatelových zcela oddělené místností k ukládání pohřebních rekvisit, dekoračních předmětů a stejnokrojů, jednak vhodnou místnost k převlékání personálu a odkládání jeho šatstva, jakož i k umývání po skončené funkcí, a dále vhodnou místnost pro desinfekci provozovacích předmětů a personálu.

2. Provozovacích prostředků podniku (dekoračních předmětů, stejnokrojů atd.) smí se použíti výhradně jen pro pohřební ústav (vystavení mrtvoly, pohřeb atd.) a jen po čas pohřebních úkonů, načež buďte bezodkladně vyčištěny, vyvětrány, případně desinfikovány a na ustanoveném místě provozovny uloženy.

3. Osobám (zřízencům), které jsou oblečeny v stejnokroj ústavu, nebo dopravují předměty (rekvisity) pro pohřeb určené, jest zakázáno:

a) používati vozů veřejných podniků dopravních současně s obecenstvem,

b) vcházeti do veřejných místností, zejména hostinců a pod.,

c) zanášeti stejnokroj nebo jiné předměty ústavu do svých domácností.

4. Ve příčině vystavování a pohřbívání mrtvol osob nemocemi nakažlivými zemřelých jest majitel ústavu povinen říditi se ustanoveními ministerského nařízení ze dne 29. září 1914, čís. 263 ř. z. a pokyny, danými v takovém případě okresní správou politickou, respektive jejími dozorčími orgány.

5. Podnikatel jest povinen o všech, mezi jeho personálem, ve vlastní rodině nebo v rodinách zřízenců snad se vyskytnuvších nakažlivých nebo z nákazy podezřelých onemocněních vždy bezodkladně oznámení učiniti příslušnému úřadu zdravotnímu (obcí, okresnímu úřadu, magistrátu).

6. K službám při pohřbech a styku se stranami směji býti přijímány pouze takové osoby, jež se vykáží lékařským vysvědčením o svém nezávadném stavu zdravotním; vysvědčení to buď uschováno u podnikatele.

Osob ztížených chronickými nemocemi nebo neduhy ošklivost vzbuzujícími či snadno přenosnými, nesmí se k zmíněným službám používati.

Zřízenci ústavu mohou býti pouze osoby zachovalé, v každém ohledu spolehlivé, slušného chování a dostatečně inteligentní, aby chápali všechny předpisy i své povinnosti z předpisů těchto vyplývající a byli si vědomí své odpovědností. Notorických opilců nesmí se k službám ústavním používati.

7. Všichni zřízenci pohřebního ústavu jakožto osoby, které svým zaměstnáním jsou zvláště vydány nebezpečí nákazy neštoviční, jsou povinní podrobiti se dříve, než nastoupí své zaměstnání, očkování a přeočkování podle §u 8 zákona ze dne 15. července 1919, čís. 412 Sb. z. a n. o povinném očkování proti neštovicím a §§ 23 až 28 vládního nařízení ze dne 20. dubna 1920, čís. 298 Sb. z. a n., kterým se provádí citovaný zákon o povinném očkování proti neštovicím.

Povinností majitele koncese jest podle těchto zákonných předpisů pečovati o bezvadný očkovací stav všech zřízenců a předložiti kdykoliv orgánům státního zdravotního úřadu I. stolice k nahlédnutí vysvědčení o jich očkování resp. přeočkování podle §u 9 a) cit. zákona.

8. Zřízenci ústavu buďtež vždy přesně poučeni o platných předpisech a nařízeních, o jejich nezávadném provádění, o nemocech nakažlivých a o ochranných opatřeních proti jejich rozšiřování (včasné hlášení, desinfekce atd.) a vedení k přesnému plnění svých povinností, k střízlivosti, jakož i k taktnímu chování vůči stranám i pietnímu zacházení s mrtvolami, aby tak bylo zabráněno všem nepřístojnostem, za něž majitel koncese osobně jest odpověden. Zejména nechť se také jak majitel podniku, tak i zřízenci vystříhají nabízeti služby v bytech zemřelých, v nemocnicích i na ulici. Totéž platí o nemístné reklamě.

9. Konečně buďtež ustanovení §u 6 ministerského nařízení ze dne 1. srpna 1907, čís. 183 ř. z., o poplatkové sazbě, podnikatelem přesně zachovávána. Majitel koncese má ještě, nežli počne provozovati svou živnost, sazbu tu v pěti stejnopisech, a později každou dodatečnou změnu její včas předložiti živnostenskému úřadu I. stolice ke schválení.

10. Pohřební ústav podléhá dozoru politického úřadu I. stolice jakožto úřadu živnostenského a zdravotního. Dozor zdravotní vykonává úřad tento příslušnými orgány zdravotními, (Úředními lékaři).

Majitel ústavu jest povinen obeznámiti a říditi se přesně všemi příslušnými, té doby platnými předpisy živnostenskými a zdravotně policejními, v jednotlivých případech i podmínkami i nařízeními, vydanými podle těchto Předpisů politickým úřadem I. stolice a po případě pokyny intervenujících dozorčích orgánů.

Pro pohřební ústavy přicházejí toho času v úvahu vedle minist. nařízení v předu (bod 4,) uvedeného zejména tyto zákony a nařízení:

I: Ve směru živnostenském řád živnostenský ve znění, upraveném novelou ze dne 5. února 1907, čís. 26 ř. z., a minist. nař. ze dne 1. srpna 1907, čís. 183 ř. z.

lI. Po stránce zdravotní:

a) Vyhláška bývalého místodržitele král. Českého ze dne 1. července 1894, č. 58,897, č. 61 z. z. o ohledání mrtvol,

b) minist. nař. ze dne 3. května 1874, čís. 56 ř. z. o převozech a exhumacích,

c) zákon ze dne 14. dubna 1913, čís. 67 ř. z. o nakažlivých chorobách,

d) zákon ze dne 15. dubna 1920, čís. 332 Sb. z. a n., a zákon ze dne 13. července 1922, čís. 236 Sb. z. a n. o převzetí zdravotní policie státem,

e) zákon ze dne 7. prosince 1921, čís. 464 Sb. z. a n. a vládní nařízení ze dne 9. října 1923, čís. 194 Sb. z. a n. o pohřbívání ohněm.

Politický úřad jakožto úřad živnostenský a zdravotní jest povolán, aby na základě §u 54, odst. 2, zákona ze dne 5. února 1907, čís. 26 ř. z., jímž se mění a doplňuje živnostenský řád a § 7 min. nařízení ze dne 1. srpna 1907, čís. 183 o rozsahu oprávnění a způsobu provozování podniků pohřebních, jakož i vykonávaje právo o věcech zdravotnických podle zákona ze dne 30. dubna 1870, čís. 68 ř. z. o organisaci veřejné služby zdravotní, resp. zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 332 Sb. z. a n., jímž stát přejímá výkony zdravotně-policejní, vydával zvláštní, v místě potřebné předpisy úpravné, kterak si pohřební podniky mají vésti při své činnosti.

Kdyby se nešetřilo těchto předpisů a nařízení jakož i zvláštních úprav v předchozím odstavci zmíněných, bude použito trestních ustanovení VIII. hlavy živnost. řádu.

Dále ministerským nařízením ze dne 1. srpna 1907, čís. 183 ř. z. byl zákonitě upraven rozsah oprávnění koncesované živnosti pohřbívání mrtvol, avšak tato ustanovení neposkytují živnosti pohřbívání mrtvol stále ještě bezvadné ochrany a nezabezpečují tudíž existenci plnou měrou. Příčina toho záleží v tom, že platí ještě zastaralá ustanovení, která přímo odporují svrchu uvedenému nařízení.

Týká se to především držení a půjčování pohřebních vozů. Toto patří jakožto podstatná součást živností pohřbívání mrtvol podle citovaného nařízení do rozsahu oprávnění pohřebního ústavu. Ale přes to posuzuje se toto živnostenské držení a půjčování na základě zastaralého zákonitého ustanovení jako živnost svobodná a oprávnění se uděluje na základě živnostenského listu.

Posuzujeme-li věc s hlediska právního, v tomto právním pojetí tkví velká nespravedlnost a zdravotní závada.

Majiteli koncese pro pohřbívání mrtvol předpisuje zemský úřad svrchu uvedené podmínky.

Jest tudíž přímo nesmyslné považovati držení a půjčování pohřebního vozu za svobodnou živnost.

Nehledě k tomu, že povozník nespokojí se podle zkušeností tímto oprávněním a vykonává také funkce obstaravatele pohřbu, musí obstaravatel pohřbu zkouškou před úředním lékařem podati průkaz, že zná zdravotně-policejní předpisy a nařízení, kdežto povozník nebo jiná osoba, které vydám byl živnostenský list pro držení a půjčování pohřebního vozu, tuto znalost prokázati nepotřebuje.

Tento postup pochází ještě z doby před 30. prosincem 1885, kdy živnost pohřbívání mrtvol nečítala se ještě k živnostem koncesovaným a bohužel, do dnešního dne nebyl zákonnými ustanoveními odstraněn. Společenstva podnikatelů Pohřebních ústavů považují držení a půjčování pohřebních vozů za fušerství a brojí oproti němu. Vláda podporuje boj proti fušerství a měla by tudíž také v tomto případě podporovati stanovisko společenstev tím spíše, jelikož zde jde o zachovávání zdravotních předpisů.

Bylo by tedy třeba, aby zákonitá ustanovení o rozsahu oprávnění pohřebního ústavu byla přísně zachovávána a aby pro budoucnost bylo zákonnými ustanoveními znemožněno, aby se udělovala oprávnění k držení a půjčování pohřebního vozu živnostenským listem a tyto nynější svobodné živnosti měly by býti zrušeny.

Udělení koncese mělo by býti nadále učiněno závislým na počtu obyvatelů působiště tím, že by další koncese směla býti udělena teprve Při maximálním počtu 20.000 obyvatelů. Tím má se umožniti existence z této živností a zabrániti nekalé soutěži, jakož i nepietnímu nadbíhání stranám, (Viz bod 8, koncesních podmínek zemského úřadu v Praze).

Aby se však zabránilo, aby se tato živnost nestala monopolem, neměla by se koncese udělovati právnickým osobám (vyjímaje obce), spolkům a jiným korporacím.

Obce, které chtějí nabýti koncese, musí býti přinuceny, aby udělené soukromé koncese vykoupily nebo jinak odškodnily. Tam, kde se to dosud nestalo, budiž obcím uloženo, aby zachovávaly prováděcí předpisy, kterými zákon ze dne 5. února 1907, čís. 26 ř. z. vpravil § 21 g) živnostenského řádu.

Ustanovení, že před udělením koncese podává příslušné společenstvo dobré zdání, mělo by býti přesně nařízeno a při tom zachován obvyklý postup, že se úplný spis o koncesi zašle společenstvu k vyjádření. Dobré zdání mělo by se vztahovati nejen na praktický důkaz způsobilosti, nýbrž i na místnost a nebo na jinaké body, důležité pro udělení koncese a rozhodující pro úřad. Příslušné společenstvo se svými odbornými a místními znalostmi jest nejlépe s to, aby vyslovilo správný úsudek o poměrech, které udělení koncese činí zbytečným nebo potřebným. Zvláště pokud jde o průkaz způsobilostí bylo by klásti největší důraz na posudek společenstva, poněvadž jen toto jest způsobilé odborně posouditi praktickou schopnost. Úřad, jenž koncesí uděluje, měl by tudíž dbáti toho, zda se praktický průkaz způsobilosti nedoporučí nebo neuzná. Udělení koncese bez tohoto dobrého zdání musilo by býti rovněž úplně vyloučeno.

Ustanovení o podání rekursu proti rozhodnutí živnostenského úřadu musilo by ovšem zůstati zachováno. Ustanovení o podání průkazu způsobilosti musila by býti zřetelná a jasná a obcházení nebo jeho předstírání musilo by býti úplně vyloučeno. Z tohoto důvodu bylo by třeba, aby bylo ustanoveno zákonem, že průkaz způsobilosti platí za podaný teprve tehdy, jestliže uchazeč ztrávil 3 až 4 roky jako učedník a 3 roky jako samostatný obchodvedoucí. Po vyučení měl by se podrobiti odborné zkoušce před společenstevním zkušebním výborem. Po dobu učební a dobu ztrávenou jako obchodvedoucí musí býti přihlášen u společenstva. Nepotvrzené vysvědčení musí úplně vylučovati udělení koncese.

Pohřební spolky, podpůrné spolky a jiné korporace, které provozují oprávnění koncesovaného pohřebního ústavu, musí výkon pohřbívání atd. dáti prováděti způsobilou osobou. Nová oprávnění podobným spolkům neměla by se již udíleti. Povolené pohřební spolky smějí pro příště pohřbívati jen své členy.

Výměra trestu příslušející společenstvu, jest nyní stanovena příliš nízko, částkou 20 Kč, které může podle zákona použíti a musila by se zvýšiti na 200 až 400 Kč.

Dále slyšíme opětovné stížnosti, že se oznámení pro přestupek zákonných předpisů neprojednávají dosti rychle.

Tyto zde v interpelaci projevené názory shodují se s usneseními společenstev podnikatelů pohřebních ústavů obvodu obchodní komory Chebské se sídlem v Nejdku, gremia podnikatelů pohřebních ústavů obvodu obchodní komory liberecké a společenstva podnikatelů pohřebních ústavů obvodu obchodní komory liberecké se sídlem ve Střekově.

Podepsaní táží se tudíž pánů ministrů:

Jsou páni ministři ochotni na základě statistiky onemocnění nebo úmrtnosti a podle nabytých zkušeností o onemocněních nebo úmrtích provésti v zájmu veřejného zdravotnictví a hygieny konečnou úpravou koncesované živnosti pohřbívání mrtvol bud zákonem nebo nařízením?

V Praze, dne 24. března 1930.

Krebs, Horpynka, dr Hassold, Knirsch, dr Hanreich, inž. Kallina, Kasper, Simm, dr Szüllö, dr Schollich, Nitsch, dr Jabloniczky, Dobránsky, dr Holota, Szentiványi, dr Törköly, Hokky, Köhler, Schubert, inž. Jung, Geyer, Fedor, dr Keibl, Matzner.