Odůvodnění:
II.
Poznámky k jednotlivým paragrafům.
Uvozovací věty.
Nenavrhujeme pouhé novelisace zákonů dosud platných, třebaže ponecháváme mnohá ustanovení těchto zákonů. Změn je však příliš mnoho, takže by se novelisací ztrácela přehlednost. Kromě toho opravujeme často znění i těch paragrafů a jejich odstavců, které věcně neměníme. Nejčastěji opravujeme tekst z příčin stylistických a zvláště jazykových, některé odchylky stylistické jsou arci také jen náhodné.
Článek první.
Rozdělení na volební kraje se nemění. Nově zavádíme volební okresy. Účelem tohoto rozdělení jest, aby se kandidujícím skupinám (politickým stranám) umožnilo zajistiti si pravidelnější rozdělení hlasů mezi jednotlivé kandidáty. Jak je z dalších paragrafů patrno, rozhoduje i v prvním skrutiniu počet hlasů, které dostane týž kandidát v celém volebním kraji, a volič může voliti i osobu, která v jeho volebním okrese nekandiduje. Kdyby však kandidující skupiny jmenovaly několik kandidátů pro týž územní obvod, musil by si každý volič sám vybírati z těchto kandidátů své strany občana, kterého volí, nemaje jiné pomůcky než svůj vztah k těmto osobám, svoje mínění o nich. Pak by se opravdu mohlo státi, že by ve volebním kraji, ve kterém kandiduje nějaký vůdce mnohem oblíbenější než ostatní kandidáti jeho politické strany neb směru, málem všichni příslušníci strany dávali hlasy jemu. To by bylo správné, ca se týče zvolení jeho osoby, neboť hlasující by zřejmě projevili vůlí, aby tento vůdce byl poslancem. Ale kdyby straně připadlo podle úhrnného počtu hlasů v takovém volebním kraji mandátů několik, další mandáty dostali by kandidáti i s velmi nepatrný m počtem hlasů, a tedy by rozhodovala o zvolení ostatních kandidátů téměř náhoda. Rozdělí-li se však volební kraj na tolik volebních okresů, kolik poslanců se v něm volí, a nemůže-li táž skupina kandidovati v jednom okrese kandidátů několik, znamená to, že v každém volebním okrese bude příslušný směr míti oficiálně jen jednoho kandidáta. Valná většina příslušníků strany bude voliti tohoto kandidáta, jehož jméno bude také vytištěno na hlasovacích lístcích této volební strany. Kandidáty své strany z jiných okresů budou voliti jen ti, kteří s tímto kandidátem nebudou spokojení. Straně tím nebude vzata možnost, aby osobě, na které jí více záleží, zjednala lepší vyhlídky na zvolení. Může ji jmenovati kandidátem v okrese, kde očekává větší počet hlasů, nebo i v okresích několika. (Viz další paragrafy zákona a poznámky k nim.) Rozumí se, že tento úmysl strany, zjednati některému kandidátu lepší vyhlídky na zvolení, bude lze uplatniti jedině tehdy, jestliže se mu voliči této strany dobrovolně podřídí, neboť, jak jsme řekli, volič nemusí hlasovati pro kandidáta svého okresu.
Do jisté míry rozdělení volebních krajů na řečené volební okresy připoutá zvolené (ovšem dříve již kandidáty) i k užšímu území, než je volební kraj. Pravím do jisté míry: půjde-li totiž a stranu, která v témže volebním kraji dobude několika mandátů, a kromě toho nebudou-li strany kandidovati zbytečně velký počet osob (v každém okrese snad kandidáta jediného), nýbrž přidělí téže osobě okresů několik, aby většina kandidujících byla také zvolena. Pak by zvolení poslanci byl skutečně zástupci okresů, v kterých kandidovali, a přidělily by se jim jen ty zbylé okresy, ve kterých byli kandidování občané, na které se již nedostal. Slabší skupiny, které v celém volebním kraji dobudou nejvýše jednoho mandátu, budou stejně pokládati zvoleného poslance za zástupce celého kraje, a to by se stalo, i kdyby, jak navrhuje na příklad dr. Krouský, mohl volič voliti jenom kandidáta svého okresu a kdyby každá strana mohla kandidovati touž osobu jen v jednom okrese. I pak by musil zvolený kandidát zastupovati svojí stranu i v okresích, v kterých nekandidoval a zvolen nebyl. Již v obecném úvodu jsme upozornili, že by žádná soustava poměrného zastoupení nezpůsobila - tedy ani soustava dra Krouského - aby jako za většinového řádu každý poslanec, a to jen jeden, zastupoval jen jeden okres, a to ten, v kterém kandidoval. Jak jsme již řekli, právě možnost kandidovati v několika okresích může teprve způsobiti, aby se území, v kterém kandidát kandiduje, co nejvíce shodovalo s územím, které jako zvolený bude zastupovati. Je tedy naprosto mylné mínění dra Krouského, že ťprincip bezprostřednosti a osobní vztah mezi voličem a poslancemŤ byl by lépe zachován v jeho soustavě.
Nezáleží příliš na tom, aby se velikosti volebních okresů téhož kraje třesně shodovaly. Nezáleží na tom právě z té příčiny, že, jak jsme svrchu podotkli, týž kandidát bude moci podle naší osnovy kandidovati i v několika volebních okresích najednou, a volič může voliti i osobu, která v jeho volebním okrese nekandiduje. Nebudou tedy voliči v okrese menším ani ve výhodě, ani v nevýhodě proti voličům ve volebním okrese větším. O zvolení kandidáta rozhodnou hlasy z celého volebního kraje a každý hlas bude při tom padati na váhu stejně, ať jest odevzdán ve volebním okrese menším nebo větším. Nevýhodné by bylo leda pro kandidáta v okrese menším ta, že valná většina voličů bude asi pokaždé hlasovati pro osoby kandidující v jejich vlastním okrese, a že tedy kandidát v okrese menším může očekávati menší počet hlasů v celém kraji, nevyváží-li větší poměrný počet jeho stoupenců v menším okrese celkový menší počet voličů. Ale po této stránce lze stěží mluviti o nějaké křivdě, neboť kandidát si nemusí vybrati menší okres a politická strana, i když přidělí kandidátu každému jen jeden okres - a to nemusí! - ví, když kandidáty rozděluje podle okresů, jaký jest podle minulých výsledků volebních přibližný počet hlasů strany v každém okrese, a stejně určí za kandidáty v okresích, kde očekává větší počet hlasů, osoby, na kterých jí více záleží. A to by činila, i kdyby byla velikost okresů sebe stejnější, neboť ani pak by nebyly posice strany ve všech okresích stejné. Nestejnost volebních okresů téhož volebního kraje způsobovala by nespravedlivou křiklavou volební geometrii teprve za soustavy, kterou navrhuje dr. Krouský; o tom budeme podrobněji mluviti v poznámkách k dalším paragrafům. Ku podivu senátor Krouský se naopak domnívá, že je třeba jeho soustavy k tomu, aby se nestejnost volebních okresů paralysovala.
Při této příležitosti bylo by arci záhodno opraviti některé nesrovnalosti v přidělení mandátů volebním krajům. Zvláště Podkarpatská Rus je zřejmě zkrácena co do počtu mandátů, jak ukazuje neobyčejně vysoké volební číslo v této zemi, a ježto je přirozený přírůstek obyvatelstva právě v tomto volebním kraji vysoký, tato nevýhoda by se v budoucnosti ještě zhoršovala.
HLAVA PRVNÍ.
O právu volebním a volitelnosti.
I. O právu volebním.
§ 1.
Do paragrafu prvního vsunujeme jen větu o volebním právu příslušníků branné moci a četnictva, které jest upraveno zvláštním zákonem z roku 1927, a vypouštíme ustanovení, která tento zákon o volením právu vojáků zrušil.
§ 2.
Tento paragraf se nemění. Soudíme však, že se zákon o stálých seznamech voličských také neosvědčil a bude třeba jej opraviti.
§ 3.
Nemění se rovněž.
§ 4.
Vypouštíme ustanovení o vojínech
II. O volitelností.
§ 5.
Jen jazyková oprava.
III. O volební povinnosti.
§ 6.
Ježto právo volební vojáků je zrušeno, vypustili jsme odstavec, týkající se úpravy vojenské služby v den voleb.
HLAVA DRUHÁ.
Volební komise.
§ 7.
Věcných změn není.
§ 8.
Místní komise.
Nezměněn.
§ 9.
Obvodní volební komise.
Do odstavce druhého byla vložena definice volební strany. Pokládáme za velký nedostatek dosavadního řádu volebního, že se v něm hovoří na mnoha místech o volebních stranách, jindy zase jenom o stranách, a někdy se stranami zřejmě míní strany politické, ačkoliv i podle dosavadního zákona mohou ve volbách vystupovati volební strany, které naprosto politickými stranami nejsou a nemají žádné ústřední volební výbory, které dosavadní zákon v § 22 předpokládá, ťKandidátní listinuŤ mohlo přece podati každých 100 voličů ve volebním kraji. Volební strana přestává podle názvosloví našeho zákona na hranící volebního kraje. Táž volební strana nekandiduje v různých volebních krajích, nýbrž jediné volební sdružení krajských volebních stran pro druhé skrutinium. Na jméně ovšem nezáleží, ale soudíme, že takto jasněji vyjádříme rozdíl mezi stranou volební nebo volebním sdružením a stranou politickou. Také v dalších odstavcích tohoto paragrafu mluvíme po každé o volebních stranách a ne toliko o ťstranáchŤ jako dosavadní zákon.
Jiné změny jsou jen stylistické nebo jazykové.
§ 10.
Náš návrh ruší netoliko závaznost ťkandidátních listinŤ, ale také tento výraz, který vznikl jen patrným nedorozuměním. Cizí slovo ťListeŤ, ťlisteŤ bylo přeloženo českým ťlistinaŤ, ačkoliv listina znamená v češtině něco docela jiného; to konečně dosavadní zákon o řádu volení sám ví, když mluví v § 34 o průkazních listinách. Listina jest list, nyní obyčejně papír, obsahující nějaký doklad, smlouvu a pod. Naprosto neznamená nějaký soupis, seznam jako ťlisteŤ. (Listina je ťbumagaŤ, ťgramotaŤ, ťdocumentŤ, ťpaperŤ, ťUrkundeŤ, ne ťspisokŤ, ťlisteŤ). K tomuto omylu svedla zákonodárce asi jen náhodná zvuková podoba slov ťlisteŤ a ťlistinaŤ. Mluvíme tedy v prvním odstavci tohoto paragrafu o oznámení kandidatury. Nezvolili jsme termín ťseznam kandidátůŤ nebo jiný podobný z té příčiny, že oznámení kandidatury může obsahovati také jméno jenom jednoho kandidáta, jako ostatně i dosavadní ťkandidátní listinyŤ.
V druhém odstavci opravujeme jen čas.
§ 11.
Ústřední volební komise.
První a druhý odstavec se nemění. Třetí odstavec dosavadního zákona mluví prostě o kandidujících ťstranáchŤ. My naproti tomu ukazujeme, které volební strany mohou navrhovati zástupce do ústřední volební komise. Především ovšem mají toto právo volební sdružení pro druhé skrutinium. Samostatní kandidáti, kteří se pro druhé skrutinium nesdruží, nemohou v druhém skrutiniu dostati mandát, neboť řídíce se zásadou v obecném úvodu vytčenou - zachováváme ustanovení, že v druhém skrutiniu může dostati mandát jen volební strana (nebo volební sdružení pro druhé skrutinium), která (které) aspoň v jednom volebním kraji dostane volební číslo. Dostane-li samostatný kandidát volební číslo, je zvolen, a nemůže tedy v druhém skrutiniu dostati ještě další mandáty. Ústřední volební komise opravuje arci i výsledky prvního skrutinia, má však postup při tom zákonem přesně ustanovený, nemůže tedy nijak samostatné nesdružené kandidáty poškoditi. Kdyby však tito kandidáti měli právo navrhovati zástupce do střední volební komise, tu, kdyby se vyskytlo mnoho samostatných kandidátů, mohly by schůze této komise míti příliš mnoho účastníků, neboť i ti zástupci, kteří nejsou jmenování členy komise, mají právo zúčastniti se jejích schůzí jako důvěrníci. Příliš velkým počtem přítomných mohly by schůze ústřední volební komise trpěti.
Ustanovujeme také, koho musí navrhnouti za člena ústřední volební komise volební sdružení. V odstavci čtvrtém pak říkáme, kdo může jménem volebního sdružení nebo jménem nesdružené skupiny spojených kandidátů podati návrh na jmenování člena ústřední volební komise a jeho náhradníka. Povážíme-li, jaké ohromné právo svěřoval dosavadní volební řád zástupcům ťkandidujících stranŤ v ústřední volební komisi, t. j. právo předložiti ťkandidátní listinuŤ pro druhé a třetí skrutinium a tedy určiti prostě, kdo se má státi poslancem, nemůžeme věru pochopiti, že se dosavadní zákon vůbec nezabývá otázkou, kdo má právo jménem ťkandidující stranyŤ navrhovati členy ústřední volební komise a jmenovati důvěrníky. V našem návrhu tohoto nedostatku není, přes to, že neposkytujeme zástupcům volebního sdružení nebo nesdružené skupiny spojených kandidátů práva ustanoviti, kdo se má státi poslancem. Protože zástupcem volebního sdružení pro druhé skrutinium jest osoba, kterou všecky volební strany tohoto sdružení, tedy všichni zmocněnci a kandidáti ze všech volebních krajů, v kterých volební sdružení kandiduje, označili shodně jako představitele volebního sdružení, stačí úplně, když tohoto zástupce volebního sdružení oznámí ministerstvu vnitra jeden zmocněnec. U volebních sdružení, která budou kandidovati v pražském volebním kraji, byl by to dojista zmocněnec pražského volebního kraje. Má to význam, hledíme-li ke krátkosti lhůt, které zákon ustanovuje.
Oficiálního zástupce volebního sdružení nazýváme ťpředstavitelemŤ. Jsme si vědomí, že je to rusismus; chtěli jsme však zachovati rozdíl mezi zástupcem volebního sdružení vůbec, kterým může býti i náhradník, a oficiálním zástupcem, jehož náhradník jenom zastupuje. Zároveň jsme se chtěli vyhnouti zaměňování oficiálního zástupce volebního sdružení za zmocněnce volební strany.
§ 12.
Kdo může býti členem komise.
Tento paragraf se věcně nemění.
§ 13.
Jak se komise usnášejí.
Věcné změny není.
§ 14.
Společná komise pro volby do poslanecké sněmovny a do senátu.
V odstavci prvním nahrazujeme jen slova ťstranyŤ příslušnými výrazy našeho návrhu zákona nebo měníme stylisaci.
Za odstavec první vkládáme však další dva odstavce, v kterých zase vymezujeme, co rozumíme stejnou volební stranou nebo stejným volebním sdružením ve volbách do obou sněmoven. Nestačí nám společné pojmenování, protože by se mohlo státi, že by si ve volbách do jiné sněmovny zvolila, třeba úmyslně, docela jiná politická skupina totéž pojmenování, jaké měl v předcházejících volbách do sněmovny druhé jiný politický směr. (Na příklad ťruský blokŤ nebo jiné nestranické pojmenování). Zárukou totožnosti volební strany nebo volebního sdružení je nám tedy vedle společného pojmenování (názvu) společný zmocněnec nebo představitel.
Další odstavec opravujeme jen po stránce jazykové. Na konec však upozorňujeme na to, kdo bude zastupovati touž volební stranu v druhé krajské volební komisi, když tyto komise nejsou společné, aby se nezdálo, že si tato ustanovení odporují.
HLAVA TŘETÍ.
O přípravném řízení volebním.
§ 15.
Rozepsání volební vyhlášky.
V tomto paragrafu opravujeme text jen po stránce jazykové a tam, kde se mluví o ťkandidátních listináchŤ nebo o stranách. Místo toho užíváme terminologie tohoto návrhu.
§ 16.
Stálé seznamy voličské.
Není změny.
§ 17.
Vyložení seznamů voličských.
Věcných změn není, jen jazykové nebo náhodné odchylky stylistické.
§ 18.
Podle kterých voličských seznamů se hlasuje.
Změněna jen stylisace.
§ 19.
Změny v seznamech voličských.
Tento paragraf se liší od dosavadního zákona zase jenom stylisticky.
§ 20.
Dodatečné vyložení seznamů voličských.
Opravujeme stylisaci jako v paragrafu 18.
§ 21.
Oznámení samostatných kandidatur. V tomto paragrafu mluvíme o oznámení samostatných kandidatur. Rozlišujeme v návrhu zákona oznámení kandidatury samostatného kandidáta a skupiny spojených kandidátů. Rozlišení to vyplývá z věcného rozdílu. O samostatné kandidatuře platí některá jiná ustanovení, vždyť samostatný kandidát nemá výhody poměrného zastoupení, může býti zvolen, jenom když dostane aspoň v jednom volebním kraji volební číslo.
Řekli jsme, že hlavní zásadou našeho návrhu a také jeho účelem jest vrátiti voliči naprostou volnost, aby lid mohl voliti tu osobu, kterou sám chce. Oznámení samostatné kandidatury má přes to význam. Poskytuje kandidátu práva navrhovati neb jmenovati zástupce do volebních komisí a kromě toho možnosti žádati o úřední rozmnožení hlasovacích lístků. Samostatný kandidát může kromě toho nabýti výhody poměrného zastoupení při skrutiniu druhém nebo třetím, přihlásí-li se do volebního sdružení pro druhé skrutinium (viz § 21a).
Rušíme dosavadní podmínku platnosti oznámení kandidatury (platnosti ťkandidátní listinyŤ), totiž nezbytnost, aby bylo podepsáno aspoň jedním stem voličů zapsaných do voličských seznamů příslušného volebního kraje. Pokládáme ji za neodůvodněnou i v dosavadním volebním řádu, tím spíše ovšem, když podle našeho návrhu je platný každý hlas, odevzdaný kterémukoliv občanu, ať ohlásí kandidaturu nebo ne (ovšem za zvoleného může býti prohlášena jen osoba volitelná). Podpis jednoho sta voličů nezaručuje nikterak, že jde o zástupce nějakého hromadného celku. Na to je počet jednoho sta voličů příliš malý. Jde-li o vážnou kandidaturu či nikoliv, ukáží teprve volby. Nehledě na počet hlasů, který kandidát dostane, získává kandidát oznámením kandidatury jen svrchu řečené právo na zástupce v komisích a na rozmnožení hlasovacích lístků, že tohoto práva nebude svévolně zneužito nevážnými kandidaturami, zabezpečuje ustanovení, že, nebude-li kandidát zvolen, musí zaplatiti celý náklad na toto rozmnožení. A záloha, kterou musí předem složiti, znemožňuje více než podpisy jednoho sta voličů, aby se nedožadovaly rozmnožení hlasovacích lístků svévolně osoby, které nemají žádných vyhlídek na zvolení. Nalézti zástupce do obvodních komisí je pak jistě obtížnější, než získati podpisy na oznámení kandidatury, t. j. předpokládá to spíše, aby kandidát měl stoupence v místech, kde kandiduje. Ostatně se již nejednou stalo, že některá kandidátní listina nedostala ve volbách (na př. obecních) ani tolik hlasů, kolik voličů jí podepsalo. Je tedy zřejmé, že lze získati podpisy i takových voličů, kteří samí hodlají hlasovati jinak.
Nezaručují tedy tyto podpisy v podstatě nic, působí jen zbytečné formální obtíže při podávání kandidátek, ba může se jich někdy přímo zneužití k volebním úskokům. Tak dohoduje-li se několik různých skupin o společnou kandidaturu, může některá úmyslně prodlužovati jednání do poslední chvíle, připraviti si tajně vlastní oznámení kandidatury, rozbití dohodu přímo před skončením lhůty k podávání oznámení kandidatur, aby ostatní skupiny, nepřipravené na samostatné kandidování, nemohly již sehnati včas potřebný počet podpisů, což se snadno může státi, jde-li o skupiny, které mají stoupence v místech vzdálených od sídla krajské volební komise. Takové případy se již staly anebo aspoň pokusy o ně (na Podkarpatské Rusi). Z těchto příčin nevyžadujeme podpisů voličských vůbec.
Dosavadní volební řád činil podmínkou platnosti oznámení kandidatury (kandidátní listiny) složení zálohy na rozmnožení hlasovacích lístků volební strany. Musila tedy každá volební strana objednati toto rozmnožení. Rozumělo se to samo sebou, když voličové nedostávali vůbec jiné hlasovací lístky než lístky vyplněné jmény kandidátů některé strany. Právo voliti kteroukoliv osobu za poslance, ať již některá volební strana kandiduje či nikoliv, které náš návrh voličům vrací, činí nutným, aby každý volič dostal také nevyplněný hlasovací lístek. Na tomto lístku může voliti i oficiálního kandidáta některé volební strany, která kandidaturu řádně oznámila, není tedy nutno, aby si každá strana objednala rozmnožení svých hlasovacích lístků. Proto právě ponecháváme volebním stranám na vůlí, chtějí-li, aby byly jejich hlasovací lístky úředně voličům dodány. V dosavadní nutnosti složiti značné peníze, má-li býti kandidátní listina platná, viděla veřejnost často nespravedlivý census proti kandidátům a skupinám nezámožným. Jest arci pravda, že rozmnožení hlasovacích lístků s polovice na náklad státu a bezplatné dodání těchto lístků voličům bylo také velikou výhodou pro kandidující strany. Stát jim ušetřil značné výdaje na agitací a při tom zpravil voliče úplné stejně o všech kandidujících stranách. Je v tom jakási obdoba francouzského ustanovení, že se smějí volební plakáty nalepovati jen na úřední tabule, které se přidělí všem kandidujícím stranám v stejné velikosti a v stejném počtu. Také anglická zásada o nejvyšším přípustném nákladu agitačním na voliče má týž účel: zajistiti, aby větší bohatství kandidátům nezjednávalo výhody ve volebním zápase. Kdyby úřední rozmnožení hlasovacích lístků volebních stran bylo vůbec zrušeno, mohli by se cítiti poškozenými ty politické směry, a zvláště i samostatní kandidáti, kteří nemají dostatečný vlastní agitační aparát a nemohou si jej vydržovati pro nedostatek peněz, aparát, kterým by všecky voliče bezpečné zpravili o své kandidatuře. Způsobovalo by to zase menší vyhlídky na úspěch skupiny nebo kandidáta, který sice může zaplatiti poloviční náklad na úřední rozmnožení hlasovacích lístků, ale těžko by uhradil nepochybně vyšší náklad na soukromé informování všech voličů o své kandidatuře. Nezapomínejme také na východní kraje republiky, kde je dosud značný počet obyvatelstva negramotného. (Viz úvodní část.) Tam by působila nutnost vyplniti hlasovací lístek voliči často obtíže a zejména by se rušila tajnost hlasování, kdyby hlasovací lístky vyplňovaly za voliče osoby jiné. Ostatně i voliči, který si dovede sám hlasovací lístek vyplniti, poskytne větší jistoty, že jeho hlasování zůstane tajné, bude-li míti i ve volební místnosti ještě možnost vložiti do obálky v odděleném prostoru hlasovací lístek některé volební strany místo hlasovacího lístku, který snad vyplnil pod nátlakem.
Jiná ustanovení tohoto paragrafu neměníme, nebo je jen přizpůsobujeme jiné terminologii a jiným předchozím ustanovením našeho návrhu.
§ 21a.
Obsah oznámení samostatné kandidatury.
Abychom neporušili číslování dalších paragrafů, označujeme paragraf, jednající 0 obsahu oznámení samostatné kandidatury, 21a. Zvláštní poznámky zasluhuje především ustanovení č. 2., podle kterého kandidát může ohlásiti kandidaturu v jakémkoliv počtu volebních okresů téhož volebního kraje. Návrh senátora dra Krouského a soudruhů na změnu zákona o řádu volení do poslanecké sněmovny (tisk 2206 11. zasedáni senátu nár. shromáždění v prvním volebním období) tvrdí, že se zájmu republiky na zdárné práci zdatných zákonodárných sborů vyhoví spíše, ťnepřipustí-li se, aby v různých volebních okresích kandidovaly stejné osoby a aby tak osobnost populární nadbytečně získanými hlasy získávala, mnohdy zcela nahodile, mandát osobě méně kvalifikované, která by si snad vlastní silou a zdatností nikdy důvěry voličů nezískala,Ť Je to patrný omyl. Lze naopak říci, že by se do parlamentu spíše dostaly osoby méně schopné, kdyby každý kandidát směl kandidovat toliko v jednom volebním okresu. Tím by byl úspěch samostatných kandidatur téměř úplně znemožněn, neboť v jednom volebním okrese mohl by kandidát dobýti volebního čísla jediné tehdy, kdyby dostal zhruba všecky hlasy v tomto okrese odevzdané, a to je zřejmě nemožné. I podle návrhu p. senátora Krouského rozhoduje o zvolení kandidáta, dosáhne-li volebního čísla v celém kraji, a toto číslo se vypočítá tak, že se počet všech platných odevzdaných hlasů dělí počtem mandátů tohoto volebního kraje, tedy počtem volebních okresů! Počet všech odevzdaných hlasů kolísal by se ve volebních okresích kolem volebního čísla. A jako samostatní kandidáti mohou přece s nějakou vyhlídkou na úspěch vystoupiti právě jen osoby, těšící se obecné vážnosti pro svoje osobní vlastnosti a přednosti, jinak by nesoustředily ani v celém kraji volební číslo, nemajíce podpory politické strany.
Tím neodůvodněnější bylo by zakazovati samostatnému kandidátu, aby nekandidoval v několika okresích téhož volebního kraje, v našem návrhu, jenž nečiní podmínkou platnosti odevzdaného hlasu, aby osoba na něm volená vůbec oznámila někde kandidaturu. Nezapomínejme také, že o jediného kandidáta pro celý volební kraj může ustanoviti i menší politická strana, vystupující i v jiných volebních krajích. S hlediska našeho návrhu je to také samostatná kandidatura, arci sdružená pro druhé skrutinium. Kdyby mohl kandidát oznámiti svoji kandidaturu jen v jediném okrese, byly by tím politické strany nuceny postaviti tolik kandidátů, kolik je volebních okresů v republice, aby neztrácely hlasy stoupenců nebo aspoň (hledíc k možnosti podle našeho návrhu voliti osoby ve volebním okrese nekandidující), aby nezhoršovaly svoje vyhlídky na získání hlasů.
Je zřejmě nemožné, aby zvláště slabší strany našly dosti způsobilých kandidátů pro všecky tyto okresy. Musily by tedy kandidovati i občany nekvalifikované (jako to nyní činí všecky strany). Poněvadž pak většina příslušníků téže strany bude pravděpodobně voliti oficiálního kandidáta (podle návrhu p. Krouského nemohla by ani voliti nikoho jiného!), roztříštily by se hlasy mezi tyto kandidáty tak, že by každý kandidát dostal jen nepatrný počet hlasů. (V krajích, kde celá strana dostane nejvýše jeden mandát, dostal by každý kandidát při stejném zastoupení strany v různých okresích tolikátý díl volebního čísla, kolik volebních okresů příslušný kraj má.) O tom, který kandidát by byl zvolen, rozhodovalo by pak třeba jen několik hlasů; ježto by mezi těmito kandidáty bylo mnoho osob nekvalifikovaných, byl by snadno zvolen právě takový méně schopný kandidát, zatím co ten, kterého by jinak strana pro jeho osobní kvalifikaci chtěla míti poslancem v příslušném kraji, čistou náhodou by propadl. Právě možnost postaviti v několika volebních okresích téhož kandidáta, a dokonce i ve všech okresích téhož kraje, umožňuje, aby nebyli sháněni kandidáti stůj co stůj, nýbrž jenom osoby schopné.
Také s hlediska hraničářů je věc důležitá. V zněmčeném území nemohl by se český kandidát nadíti úspěchu ani v druhém skrutiniu; kdyby směl kandidovati jenom v jediném okresu, protože by měl dojista méně hlasů než kandidáti v oblastech čistě českých (a slovenských). Bude-li však kandidát v smíšeném území kandidovati v celém volebním kraji, ba snad i v několika krajích najednou (a i to náš návrh dovoluje!), dostane snadno mandát hlasy hraničářů samých - aniž bude (jako nyní) záviseti na milosti nějakého ústředního výboru při sestavování ťkandidátní listinyŤ pro druhé skrutinium.
Ustanovení pod číslem 3. shoduje se s příslušným ustanovením § 22 nynějšího volebního řádu. Odůvodněnost opatření v č. 4. vysvětlili jsme již v poznámce k § 21. Nemusí-li si kandidát objednati rozmnožení hlasovacích lístků vůbec, rozumí se dozajista samo sebou, že si je může vyžádati také jen pro některé z okresů, ve kterých kandiduje.
Z č. 5. vysvítá, že se mohou i samostatní kandidáti sdružiti pro druhé skrutinium. Řekli jsme jíž, že samostatným kandidátem, t. j. jediným kandidátem v témže volebním kraji, může býti i kandidát některé politické strany, a ovšem tím spíše kandidát nějaké politické skupiny, která není organisována jako stálá politická strana.
Jak plyne z č. 6., táž osoba nemůže kandidovati v různých oznámeních kandidatury v témže volebním kraji. Bylo by to také zcela nesmyslné, když se hlasy z celého volebního kraje i při prvním skrutiniu sčítají dohromady. Naproti tomu nezakazujeme kandidátu samostatnému, aby nekandidoval (zase samostatně) v některém jiném volebním kraji, ať je sdružen pro druhé skrutinium či nikoliv. Jde-li o kandidáta sdruženého, znamená to, že táž strana - nebo týž směr - může kandidovati téhož kandidáta i v několika volebních krajích. Správnost této možnosti lze odůvodniti obdobně jako správnost kandidování téže osoby v několika volebních okresích. Slabší politické skupině se tu zase umožňuje, aby si zajistila zvolení osoby, na které jí záleží. Jde-li o skupinu, která v celém státě dostane jen několik mandátů (a jsou u nás i staré politické strany, o kterých to platí), bylo by zase hodně náhodné, v kterém volebním kraji dostane hlasů více. Jak je viděti, možnost jmenovati téhož kandidáta v několika okresích a také ale pokaždé jen jediného - v několika volebních krajích, zabraňuje dekapítací, a to naprosto. Volební návrh p. senátora Krouského to nečiní, aspoň ne spolehlivě. Ostatně to navrhovatel sám nepřímo přiznává variantem, v kterém z této příčiny zachovává nynější způsob druhého a třetího skrutinia. Nutností zabrániti dekapitaci odůvodňuje se nynější volební řád. Proti našemu návrhu tato námitka však nikterak neplatí.
Překážeti samostatným kandidátům nesdruženým, aby nekandidovali v několika volebních krajích, nemělo by teprve žádného věcného důvodu. Tito kandidáti, i když kandidují v různých volebních krajích, mohou býti zvoleni, jenom dostanou-li v jednom z nich volební číslo, a podrží potom jen tento mandát. Týmž způsobem mohou býti zvoleny podle našeho návrhu i osoby, které vůbec neohlásí kandidaturu. Zákaz ohlásiti kandidaturu v různých volebních krajích měl by u nesdruženého samostatného kandidáta jen ten následek, že by v jiných volebních krajích nemohl žádati o úřední rozmnožení svých hlasovacích lístků a že by nemohl vysílati zástupce do volebních komisí. Volen by však mohl býti stejně na hlasovacích lístcích, které budou voličům dodány nevyplněné (viz § 29).
Volební sdružení pro druhé skrutinium vyjadřuje určitý politický směr, jen tím lze odůvodniti, proč se mají hlasy různých kandidátů sčítati v druhém skrutiniu dohromady. Nemůže se proto týž kandidát přihlásiti do různých volebních sdružení v různých krajích, nebo v některém kraji se do něho přihlásiti, v jiném nikoli.
Místo nynějšího ťoznačení stranyŤ říkáme ťpojmenování volební stranyŤ. Slovo ťoznačeníŤ není dost jasné; za ťoznačeníŤ strany mohl by někdo pokládati i nějaký znak (kladivo a srp a pod.). Výraz ťpojmenováníŤ vystihuje lépe, že jde o jméno, volební stranou přijaté, a přece se liší od ťjménaŤ osoby, která kandiduje (oznámení samostatné kandidatury a také příslušný hlasovací lístek může obsahovati vedle jména kandidujícího občana i pojmenování jeho volební strany).
Samostatnému kandidátu neukládáme povinnost určití pojmenování své volební strany, neboť to může býti osobnost, která se nehlásí k žádnému politickému směru. Ovšem dovolujeme, aby svou volební stranu pojmenoval, neboť může to býti také jediný kandidát některé politické skupiny v příslušném volebním kraji.
V posledním odstavci jmenujeme vedle osob, které podle ústavy a podle § 22 nynějšího řádu volení do poslanecké sněmovny nemohou býti kandidovány, také zemského presidenta. Když byly župy zrušeny a nahrazeny v mnohém směru zeměmi, zření k duchu ústavy jistě vyžaduje, aby byli zbavení práva kandidovati vedle županů a okresních náčelníků i náčelníci nových úřadů, které převzaly do jisté míry působnost úřadů župních.
Vypouštíme ustanovení § 22 nynějšího řádu volení do poslanecké sněmovny, že ťv řízení před volebním soudem zastupuje stranu nikoliv zmocněnec, nýbrž zástupce ústředního výkonného výboru strany.Ť Vidíme v tom zase nesprávné zaměňování politické strany za stranu volební, kterou může podle nynějšího zákona utvořiti každých sto voličů. Kromě toho často několik politických stran - a po každé jiných - vystupuje ve volbách jako jedna volební strana, a zase tu není společný ústřední výbor, nýbrž výborů několik. Politické strany mohou býti samostatnými volebními stranami (nebo volebním sdružením podle našeho názvosloví), ale když zákon neurčuje, co to jest ťpolitická stranaŤ, neustanovuje podmínky, kterým musí nějaká organisace vyhověti, aby ji bylo lze pokládati za politickou stranu, neukládá politické straně žádné povinnosti, nemůže jí také poskytovati práv. Dosavadní zákon, jak jsme již vytkli, prostě se vyhýbá nutnosti definovati politickou stranu tím, že mluví jenom o ťstraněŤ - tedy ani o straně volební, ani o politické. Za zemřelého zmocněnce volební strany (nebo představitele volebního sdružení) nastupuje jeho náhradník. (Viz § 23a). Není tedy třeba z této příčiny určovati někoho jiného za zástupce při řízení před volebním soudem. Kdyby mělo padati na váhu vyloučení dosavadního zmocněnce nebo představitele z politické strany, slušelo by se zajisté napřed říci, kdo může ze strany vylučovati, jakého postupu musí šetřiti, rozhoduje-li snad jenom vlastní organisační řád (?!), a i kdyby, jak se úředně zjistí, že nebyl při vylučování porušen atd. Zase by to tedy předpokládalo úřední reglementaci stran. My tedy i při řešení takových sporů uznáváme jen vůli, projevenou činiteli, kteří podle této osnovy zastupují (nebo sami skládají) volební stranu. (Viz § 23a.)