I.

Obecná část.

Republika Československá byla zřízena národním výborem, který se skládal ze zástupců politických stran, a revoluční národní shromáždění, jež ustanovilo ústavu a i jiné první zákony republiky, kterými byl určen náš dosavadní politický vývoj, také nebylo zvoleno lidem, nýbrž bylo jmenováno ústředními výkonnými výbory politických stran československých. Tento způsob utvoření ústavodárného sboru byl východiskem z nouze, a sotva lze pochybovati o tom, že byl východiskem v té době nejlepším. Měl však také některé nepříznivé následky. Je to stará politická zkušenost, že ti, kdož mají v rukou moc, neradi se s ní loučí; spíše usilují o to, aby ji rozšířili a upevnili. To se také projevilo ve volebních řádech, na kterých se toto revoluční národní shromáždění usneslo. Náš volební řád opravdu vyjadřuje snahu, zachovati co možná nejvíce z toho pořádku, kterým bylo vytvořeno revoluční národní shromáždění, t. j. zajistiti vedení politických stran co největší vliv na složení i volených sněmoven. Voličstvu bylo ponecháno jen právo určovati, v jakém poměru mají býti politické strany v parlamentě zastoupeny. Kdo se má státi poslancem nebo senátorem, tedy zástupcem lidu, o tom tento lid nemůže vůbec rozhodovati. Záleží to jediné na pořadí, v jakém politické strany sestaví kandidáty na ťkandidátních listináchŤ. O pořadí pro druhé a třetí skrutinium se voliči ve volbách ani nedovědí. Ústřední výbory politických stran určují je teprve po volbách a nemusí se při tom říditi ničím jiným, než svou vlastní vůlí - ani ne počtem hlasů, které získaly jednotlivé volební kraje.

Je jisto, že politické strany jsou v demokracii nezbytné. Při ohromné početnosti obyvatelstva moderních států není ani možné, aby se občané zúčastnili tvoření státní vůle jinak, než že se dohodnou o některých základních společných názorech a zájmech, které chtějí uplatniti, a utvoří tedy politickou stranu, jež je zároveň nástrojem ku provedení těchto společných cílů. Politické strany mají i v zemích s naprosto svobodným volebním řádem velikou moc ve veřejném životě, ba, jak skvěle ukázal Ostrogorský v klasickém díle politické sociologie ťLa Démocratie et les partis politiquesŤ, mají tisíce možností této moci zneužívati na škodu demokracií. Právě proto však, že politické strany za každého volebního řádu vykonávají tak veliký vliv na státní politiku, není třeba dopomáhati jim k němu umělým volebním řádem; naopak, politická moudrost velí hledati opatření, kterými by se zabránilo, aby strany své přirozené síly nezneužívaly. Tím se nebude mařit činnost politických stran nikterak nezjednají se lepší podmínky, aby uplatnily svoje kladné stránky. Za každého volebního řádu budou míti oficiální kandidáti politických stran největší vyhlídky na volební úspěch, protože budou podporování organisovaným množstvím, ovládaným vědomím a citem solidárnosti a stranické kázně. Samostatně usuzují a rozhodují se jenom jednotlivci. Zákon má chrániti slabých před silnými, opak je zbytečný. Náš volební řád však postupuje obráceně. Proto právě zesiluje špatné stránky politického stranictví a oslabuje dobré. Nynější soustava se dobře hodí k tomu, aby si vůdcové stran zachovali své výsadní postavení, vykonává však patrně zhoubný vliv na veškerý politický život v naší republice a také na úroveň sněmoven, na úroveň práce v nich. Výsledek toho všeho jest naprostý úpadek vážnosti k členům národního shromáždění.

Náš volební řád způsobil, že poslanci i senátoři úplně závisí na vedení svých stran. Vědí, že za své mandáty děkují důvěře rozhodujících činitelů ve vedení strany, a nikoliv důvěře voličstva, o které by se mohli opírat. Chtějí-li si udržeti mandát i do budoucnosti, musí se snažiti, aby ovšem vyhovovali těmto činitelům, nikoli, aby si získávali vážnost a důvěru občanstva. I kdyby tedy nebylo dosavadní prakse volebního soudu, nemohli by členové národního shromáždění jednati podle svého přesvědčení, jestliže by se nechtěli vydati nebezpečí politické smrti. Největší ctností zákonodárců stává se tedy poslušné kývání. Nezájem o debatu v plenární schůzi i úpadek úrovně těchto debat jsou nutné následky skutečnosti, že tyto debaty nemohou nikoho přesvědčiti (tak jako přesvědčují na př. v parlamentě francouzském) a nemají žádného vlivu na hlasování. Každý poslanec ví předem, jak musí hlasovati. Proč tedy zbytečně mařiti čas! Tento stav bývá trapně pociťován i v národním shromáždění samém, právě tak jako nedostatek iniciativy poslanců a jejich odpovědnosti k voličstvu. Můžeme vzpomenouti i projevů bývalého ministerského předsedy Švehly o této věci. Je však zřejmé, že nápravu nelze zjednati formálními opatřeními (zákazy čísti řeči atd.), když trvá stále příčina tohoto zjevu, t. j. nynější volební řád.

Tento volební řád navádí přímo k tomu, aby politické strany vysílaly do zákonodárných sborů osoby nekvalifikované. Voliči nevolí osoby, hlasují jen pro strany, netřeba tedy dbáti toho, jsou-li kandidáti lidé, kteří svou osobní vahou mohou úspěšně čeliti kandidátům stran protivných, jako to bylo za volebního řádu většinového. Nesluší také zapomínati, že čím je užší kruh, který rozhoduje o tom, kdo se má státi poslancem, tím více se v něm uplatňují osobní motivy - přátelství nebo zaujatost - a tím silněji se projevuje i obava před schopnějšími, a právě proto tím nebezpečnějšími soky ve vlastní straně. Je to zase svrchu řečená snaha po udržení moci, jež má vládce strany a kandidáty na vůdčí místa v klubu i ve vládě k tomu, aby jmenovali poslanci raději osoby, které by se jim nevyrovnaly, nežli nové konkurenty.

Tím jsou ovšem poškozovány v zájmu dosavadních držitelů moci politické strany samy, zvláště jejich budoucí vývoj, ba budoucnost národa a státu vůbec, neboť se znemožňuje, aby se uplatnil a prakticky vyškolil potřebný schopný dorost, který by mohl s úspěchem vésti strany i stát po odchodu nynější generace politických vůdců. Ostatně nynější volební řád, kterého jeho obránci hájí jako nezbytné ochrany před tříštěním a rozkladem politických stran, vpravdě k tomuto tříštění sám napomáhá. Předně tím, že zesiluje příliš moc vůdců, kteří se proto mohou zbavovati činitelů nepohodlných vylučováním, jež zpravidla má za následek vznik nové politické strany. Za druhé tím, že různé složky a směry ve straně i jednotlivé politické osobnosti dobře neznají a nemohou znáti, jaký podíl jim vlastně náleží z celkového počtu hlasů odevzdaných pro stranu, a protože každý člověk jest hotov spíše se přeceňovati než podceňovati, cítí se nespravedlivě odstrčenými. To zase podněcuje zakládání odštěpeneckých organisací. Povzbuzuje k tomu i naděje, že, odpadne-li nespokojenec od své dosavadní strany, bude na své vlastní kandidátce jistě na prvním místě, a snadno vyhraje. Nezdary několika takových pokusů způsobily jen to, že se takové nespokojené skupiny, poučené zkušeností, spojují dohromady, nebo se přimykají ve volbách k nějaké větší straně cizí.

Závaznost kandidátek (ťvázanost kandidátních listinŤ) ospravedlňují někteří politikové (J. Schieszl [V článku ťPro vázané listinyŤ v ťNové SvoboděŤ z 4. prosince 1924.]) též tím, že prý myslivější voliči jsou povinni míti zřetel na ohromnou většinu voličstva, předně i na to, že mnoho voličů nejen neumí číst, ale nezná ani číslic. Proto, že jsou občané, kteří svých práv náležitě uplatniti nechtějí nebo pro svoji neschopnost (neznalost) ani nemohou, mají býti těchto práv zbavení i ti, kdo si jich váží a vykonávati je chtějí i mohou? Ale tento důvod je lichý již proto, že náš návrh nečiní na voliče větších požadavků než dosavadní; kdo opravdu nechce nebo nemůže hlasovati jinak, bude moci zase odevzdati vytištěný hlasovací lístek některé strany.

Týž J. Schieszl - v podivném rozporu se svrchu řečeným zdůrazňováním práv veliké nemyslivé, ba snad i negramotné masy - vytýká nezbytnost, aby kandidátky byly sestaveny v užším kroužku kompetentních lidí. Je dojista třeba, aby v každé straně připravil kandidátky užší kruh lidí věcí znalých. Ale je rozdíl mezi přípravou kandidátek a rozhodováním o tom, kdo má býti skutečně zvolen. Kdyby toto rozhodování nebylo ponecháno voličstvu, nebylo by lze vlastně vůbec mluviti o volbách a o demokracii v státě. V mnoha státech a do jisté míry i v ústavě naší republiky uznává se již, že je třeba dáti lidu možnost rozhodovati obecným hlasováním a právem iniciativy i o konkretních otázkách státních, o zákonech atd. (Podle zásady ťpřímé vlády liduŤ.) U nás se ani velmi zaklausulované ustanovení o referendu prakticky neprovádí, právo voličstva, z kterého podle ústavy vychází veškerá moc v republice, účastniti se tvoření státní vůle, přestává tedy téměř jediné na výkonu volebním. Není-li ani ten svobodný, v čem je vlastně demokracie?

Ostatně jsme již ukázali, k jakým koncům přivádí ťúzké kroužkyŤ vědomí, že voliči nemohou na jejich ťkandidátních listináchŤ nic změniti. Přednost odborného zkoumání, koho bude strana v parlamentě potřebovati, uplatní se teprve, když členové tohoto kroužku budou míti vědomí, že jsou odpovědní voličstvu, když budou znáti, že voliči mohou stejně zmařiti jejich osobní úklady proti nepohodlným konkurentům - a když uchazeči o mandát budou věděti, že jim bude sebe větší osobní přízeň rozhodujících činitelů málo platná, nezískají-li si také důvěry a úcty svou vlastní veřejnou prací.

Toto všecko si myslící voliči uvědomují a proto nespokojenost s nynější volební soustavou stále roste. Hlavní příčinou nespokojenosti jest arci okleštění práva občanů, zúčastniti se tvoření státní vůle.

Nyní mohou voliči ve volbách jen projeviti, který obecný politický program se jim více zamlouvá; ale každý, kdo trochu zná skutečný politický život, ví, že obecné politické programy mají jen malý vliv na praktickou politiku. Strany, které hlásají světové názory velice odchylné, hlasují a postupují v praksí často úplně shodně, naproti tomu strany programově velmi blízké mohou se velmi prudce potýkati v každodenním životě. Jak se ta nebo ona strana zachová v konkrétních otázkách, záleží často více na osobnostech, které v ní rozhodují, než na jejím obecném programu. Zejména ve věcech odborných, kterým většina poslanců i členů ústředního výboru nerozumí, rozhodne na konec osobní stanovisko toho vlivného člena, který se příslušným problémem obírá. Jak málo zaručuje program strany, ukázalo se nejlépe za světové války, kdy ve všech stranách (třebaže ne ve všech v stejném poměru) byli lidé, kteří dělali politiku rakouskou, a jiní, kteří se stavěli rozhodně proti ústředním mocnostem.

Podobné zjevy vidíme i v nynějším politickém životě. Téměř ve všech stranách jsou činitelé, kteří se podporují a spolu pracují, sočíce zároveň na jiné členy vlastní strany, již zase nalézají podporu v jiných směrech ostatních stran. Ale nejen to; v každé straně jsou různé složky, na př. stavovské, které také zápasí o vliv na celkovou politiku strany. Tím, že voliči nemohou vybírati mezi kandidáty své strany, nemohou určití, kterým osobnostem důvěřují, ani ke které složce se hlásí.

Nynější volební řád vhání voliče často i do přímých mravních rozporů. Co má činiti volič, který jest upřímný stoupenec své strany a také důvěřuje některým kandidátům na její kandidátní listině, při tom však je přesvědčen, že některý člověk, který je na téže kandidátce, je netoliko snad politicky nebezpečný, ale i mravně chatrný, že je to snad dobrodruh nebo darebák? To není jen teoretická možnost; vždyť se několikráte stalo, že krátce po volbách byli ze své politické strany vyloučení lidé s odůvodněním, že se dopustili nějakého činu nečestného a nízkého. A byli z těchto věcí obviňováni (buď uvnitř strany nebo veřejně politickými odpůrci) již před volbami. Konec konců ocitá se v podobném postavení vlastně každý volič, který s žádnou kandidátní listinou úplně nesouhlasí, ale voliti podle zákona musí, a prázdný lístek nechce odevzdati, aby nepoškodil národní posici.

Nynější volební řád zavedl vlastně volby nepřímé (třebaže ne formálně), a to dokonce o několika stupních, ačkoli ústava (v §§ 8 a 13) ukládá volební právo přímé. Voliči ze značné části neorganisovaní svěřují organisovaným stoupencům politických stran - arci ne dobrovolně - rozhodnutí, kdo má se státi poslancem. Tito organisovaní stoupenci však zase nehlasují o tom přímo, nýbrž volí delegáty, kteří na sjezdech volí zase další delegáty, členy ústředních výborů, a ti teprve rozhodují o kandidátech a v druhém skrutiniu přímo o tom, kdo bude poslancem. Při tom je tato soustava horší, než volba volitelů, protože přívrženci stran nevolí svoje zástupce do příslušných stranických institucí před volbami a za tím účelem, aby hlasovali pro určité kandidáty, nýbrž v době úplně jiné a s jiného hlediska, takže jejich zástupci mohou míti zcela jiné mínění o tom, kdo má býti poslancem, než oni sami. To u volitelů nebývá. Při tom se volby ve stranách nekonají podle seznamu všech členů, volí zase jen menšina, totiž přítomní na schůzí, není naprosto zabezpečena tajnost hlasování, ani úměrnost mezi počtem delegátů a počtem členů organisací a členové výboru a delegáti na sjezdy zastupitelstva a sjezdy stran nevolí se poměrným právem hlasovacím, nýbrž většinovým, takže snadno menšina stoupenců, na organisačních schůzích přítomných, může míti většinu delegátů. Spokojujeme se ukázáním na níže uvedený příklad z většinových voleb do parlamentu. Kandidátka, kterou sestaví ústřední výbor strany, nemusí se tedy naprosto shodovati s přáním většiny stoupenců, tím méně s míněním všech voličů, kteří pro ni hlasují (nemajíce jiného východiska), neboť voliči jenom sympatisující cení výše osobní schopnosti a obecné zásluhy než stranickou agitační činnost; u funkcionářů stran je tomu naopak.

Lze opravdu těžko pochopiti, že zákon, který poskytuje politickým stranám a jejich vedení takových práv co do rozhodování o tom, kdo se má státi členem zákonodárných sborů, nestará se vůbec o to, jak vznikají usnesení jménem strany předkládaná, v této straně. Tuto nedůslednost uvědomovali si i někteří stoupenci závaznosti kandidátek a domáhali se proto, aby organisace stran byla upravena zákonem. Ovšem toto volání vyznělo zcela na prázdno. Jsme ostatně toho mínění, že by bylo obtížno kontrolovati, zdali strany příslušných ustanovení neobcházejí. A pak; politické strany mohou býti založeny i na ideologiích, které demokracii odmítají. Zákon by je tedy vlastně nutil, aby samy v svém vnitřním zřízení hřešily proti svému programu. Lépe, nežli vymítati ďábla Belzebubem, t. j. nežli napravovati jedno omezení občanské svobody omezením druhým, bude zrušiti omezení prvé.

Za takového stavu věcí není divu, že mnozí občané zapomínají i na vady starého rakouského volebního řádu a že volají po obnovení většinové soustavy. Poměrnost volební ukládá však ústava. Bylo by tedy třeba jí změniti. Ale většinový volební řád měl by mnohé jiné závady.

Rozhodným stoupencem většinového volebního řádu jest na př. vůdce anglické dělnické strany MacDonald. Skutečnou příčinou tohoto jeho stanoviska jest dozajista to, že za nynější soustavy poměrné většiny má dělnická strana mnohem větší vyhlídky, získati většinu v parlamentě, než kdyby byl počet poslanců úměrný počtu odevzdaných hlasů. MacDonald sám praví, že účelem voleb není sestaviti přesnou statistiku o politickém smýšlení země, nýbrž sestaviti vládu, a poměrné volební právo znemožňuje pevnou vládní většinu [Jde o výrok v jedné řeči. Podobně však mluví v knize ťSocialistické hnutíŤ na str. 114 a ve spise ťSocialism a vládaŤ na str. 89, 90, 91, 107 a 112. Uvádíme stránky českých překladů.]. V tomto tvrzení je část pravdy. Ale volby v demokracii mají dáti zemi takovou vládu, jaké si přeje, ne-li absolutní většina, tedy aspoň největší část občanů.

To většinový volební řád nikterak nezaručuje, neboť může většinu poslanců získati i slabší strana.

Většinový volební řád předpokládá vlastně jen soupeření dvou politických stran. Ale ani v tomto případě, pro většinovou soustavu nejvhodnějším, není žádné jistoty, že většina voličů bude míti také většinu poslanců ve sněmovně. Výsledek voleb záleží na rozdělení stoupenců obou stran v zemi. Předpokládejme, docela ideální rozdělení volebních okresů, t. j. že by všecky volební okresy měly stejný počet voličů. Strana, která by měla v čtyřiceti procentech volebních okresů po osmdesátí procentech voličstva a v ostatních šedesátí procentech okresů po čtyřiceti procentech voličstva, dobyla by toliko čtyřiceti procent mandátů - tedy menšiny, ačkoliv by měla

40 X 80 : 100 + 60 X 40 : 100 = 32 + 24, t. j. 56 procent voličů.

Tím náhodnější jest volební výsledek, soupeří-li stran několik. Zvláště, je-li - jako v Anglii - zvolen kandidát, který dostane nejvíce hlasů, i když zdaleka nedosáhne poloviny hlasů. Ale ani užší volby, zvláště jaké byly u nás, mnoho nezlepší. V okrese, kde 5 vládních stran dostane 60 procent hlasů, mohou se dostati do užších voleb obě strany oposiční, které mají dohromady jen 40 procent hlasů, ale každá z nich více než kterákoliv strana vládní. Účel voleb, vyjádřiti přání občanstva, jak má býti složena sněmovna, mohl by býti zmařen nahodilým seskupením hlasů v různých okresích.

Při většinové volební soustavě ztratily by se také četné hlasy příslušníků národa československého v smíšených krajích, hlasy Podkarpatských Rusů na Slovensku atd.

Bylo by také nesprávné domnívati se, že by většinový volební řád sám vynutil zmenšení počtu politických stran. V t. zv. ťanglosaskýchŤ zemích nejsou jen dvě nebo tři významné strany proto, že tam mají většinový volební řád, nýbrž naopak, v těchto zemích se dosud neprojevily slabiny většinové soustavy v té míře jako jinde, protože tam soupeřily toliko dvě strany. Týž volební řád však nikterak nezabrání stranickému roztříštění na evropské pevnině. V našem národě bylo již za Rakouska zhruba tolik stran jako nyní, v republice se utvořily některé strany nové, ale zato jiné staré skupiny zanikly (státoprávní pokrokáři, realisté, lidová strana pokroková, soc. demokratičtí centralisté). Volební dohody bývaly čistě chvilkové a mechanické - nevyjadřovaly společných zásad, ani nezaručovaly společné, stejné politiky v parlamentě. Členové takové dohody (viz volby r. 1911!) se hned po volbách rozcházeli, obnovovali boj mezi sebou a seskupovali se v docela jiné celky. Tedy tyto dohody, které způsobovala většinová soustava, jen znemožňovaly voličstvu uplatniti při hlasování svoje názory, naprosto však nebrzdily tříštění stran. Francie se nevrátila k většinové soustavě proto, že by byla poměrnost ohrožovala pevnost většiny; tyto většiny se ve Francii kolísaly stejně za většinového volebního řádu jako za poměrného. Volební reformy ve Francii měly za účel jenom posíliti vládnoucí směr (ale zpravidla byl výsledek právě obrácený; to je také poučné). Dojista se pro Francii hodí poměrné zastoupení mnohem méně než pro země s pevnými stranami (jako jsou u nás, v Německu, v Anglii, v Americe). Vyjma strany socialistické není vlastně ve Francii organisovaných politických stran v našem smyslu; jsou to jen volné skupiny lidí; kteří jdou za vůdčími osobnostmi. Poslanci téže strany jsou třeba z části ve vládní většině, z části v oposici, porážejí jeden den vládu, které den před tím odhlasovali důvěru atd. Příslušnost k téže straně padá tedy málo na váhu; stává se, že se strany i přou, ke které z nich některý politik náleží; politika se opírá téměř jenom o osoby, a tedy lze sotva ospravedlniti sčítání hlasů různých kandidátů téže strany dohromady. Poměrné zastoupení by budovalo fikci skutečnosti odporující. U nás je však politický život úplně jiný, lidé po desetiletí zůstávají v téže straně, i když se vůdčí osobnosti její mění, ba i když se mění z kořene program strany. Hlasy odevzdané různým kandidátům téže strany lze proto plným právem sčítati, voliči jimi vyjadřují opravdu důvěru netoliko osobám kandidátů, ale zároveň i politickému směru.

Ostatně většinový volební řád neposkytuje voličům takové svobody, jak se obyčejně soudí. Volič může sice hlasovati, pro koho chce, a hlas jeho je platný, ale je to platnost jen teoretická. Volič ví, že aby se dostal kandidát aspoň do užší volby, musí dostati v témže okresu velmi značný počet hlasů. Bylo by otázkou, zda se do užší volby dostane oficiální kandidát té nebo oné strany. Hlasy, které by příslušnicí strany, nesouhlasící s oficiálním kandidátem, odevzdali jiným straníkům, byly by najisto ztraceny. Nechtěl-li by tedy volič svou stranu přímo poškoditi, musel by voliti zase jediné oficiálního kandidáta.

Jako náprava nynější spoutanosti voličů bylo doporučováno, aby ťvoliči bylo ponecháno škrtati v listinách stranami předložených. Ale škrtati znamená, že by voliči dána byla možnost výběru a možnost změniti pořadíŤ. (ťDemokratický středŤ r. 1924). Toto opatření by však nápravy nezjednalo, nýbrž by způsobilo ještě nové nesrovnalostí. Pouhé právo škrtati vedlo by k tomu, že by se stávali poslanci kandidáti, kteří mají nejméně důvěry voličů. Volič má říci, koho chce za poslance, ne koho nechce. Budete-li se tázati voličů, koho nechtějí, ukáže se, že nechtějí právě význačné osobnosti, ovšem jiných táborů a směrů. Na neznámé veličiny si nikdo nevzpomene, že je nechce. Jenom že ony významné osobnosti mají především právo na mandát, protože mnoho voličů je chce. Kdyby volič měl jen právo škrtati ty, kdo se mu na kandidátní listině nelíbí, pravděpodobně by neškrtal osobnosti, na kterých mu nezáleží, nýbrž zase významného člověka své strany, o němž ví, že vede směr, který se voliči nezamlouvá. Dokonce i odpůrci strany mohli by úmyslně odevzdati ťkandidátní listinuŤ strany protivné, na které by škrtli její vůdce. Protože by veliká většina ťukázněnýchŤ stoupenců neškrtla vůbec, mohlo by se snadno státi, že by nejvýznačnější kandidáti dostali méně hlasů než statisté, o které se nikdo nezajímá. Takový výsledek volby zvrátil by úplně skutečnou vůli voličů, neboť ti, kteří by neškrtali, jistě by chtěli míti poslanci právě osoby, které několik nespokojenců neb přímo nakomandovaných odpůrců vyškrtlo. Kromě toho sčítání hlasů by bylo velmi obtížné; každý hlasovací lístek musel by se započítávati tolikrát, kolik osob by se na něm volilo (kolik poslanců se volí v příslušném volebním kraji).

ťPanašováníŤ, právo vybírat kandidáty z různých ťkandidátních listinŤ, které doporučoval na př. prof. Baxa, [Tak v ťNaší DoběŤ, č. 2, roč. XXXII, kde hájí švýcarské soustavy poměrného volení.] nezkreslovalo by tak vůle voličů jako pouhé právo škrtati, neumožňovalo by ťdekapitaceŤ (vyřadění vůdců), ale skrutinium bylo by ještě obtížnější. Kromě toho nelze toto právo jinak odůvodnit. Zásada poměrnosti volební vyplývá z předpokladu, že volič volí politický směr, ke kterému se volená osoba hlásí. Proto poměrné zastoupení usiluje o to, aby se počet mandátů, získaný různými směry, shodoval s poměrem, v jakém jsou tyto směry zastoupeny ve voličstvu. Když však volič volí zároveň kandidáty různých politických směrů, jaký právem lze jeho hlasy pokládati za výraz vůle, aby tyto různé směry - snad úplně protivné - řídily stát? Je zřejmé, že takový volič volí jen osoby, nikoli politický směr. Nač také ztěžovati nesmírně skrutinium právem, voliti několik poslanců najednou, když stejně jeden poslanec připadne teprve asi na dvacet tisíc voličů?

Závady našeho volebního řádu lze však napraviti, aniž je třeba utíkati se k většinové soustavě, k škrtání kandidátů nebo k panašování. Jest zcela dobře možno spojití individuální volbu, volbu určité osoby, s poměrným zastoupením, které mnohem lépe nežli většinová soustava zaručuje shodu mezi smýšlením voličstva a složením parlamentu. Autor tohoto návrhu na reformu volebního řádu upozornil již v ťOsvětě liduŤ z 30. XI. 1918 na jednoduchý způsob, kterým lze rozřešiti tuto věc. V článku ťK návrhu na zavedení nepřímého práva volebního do sněmuŤ nemohl se arci zabývati již nynějším volebním řádem, ale potírá návrh ťČes. SlovaŤ z 24. XL, který se valně nelišil od řádu nyní platného, leda tím, že strany měly na valných sjezdech jmenovati poslance až po volbách. Voliči by byli hlasovali jen pro strany, neznajíce jmen kandidátů. Důvody, které proti tomuto systému F. Schwarz uváděl, platí však v podstatě stejně o volebním řádu později přijatém. Tato stať vytýkala, že by se takto zavedlo vlastně volební právo nepřímé a to dokonce o několika stupních. (Ukázali jsme svrchu, že to platí i o nynějším volebním řádu). Ciferním příkladem ukazovala, že by většina jedné strany mohla býti na sjezdu strany naprosto majorisována nepatrnou menšinou, vytýkala význam osobností v politice a různých směrů uvnitř téže strany (na př. soc. dem., která se tehdy ještě nerozešla s komunistickým křídlem). ťDocela jinak věc vypadáŤ, praví se pak v řečeném článku, ťvolí-li každý volič kromě strany také určitého kandidáta, a za zvolené se považují ti z kandidátů strany, kteří dostali nejvíce hlasů; počet těch zvolených ovšem závisí opět na počtu všech hlasů pro stranu odevzdaných. (Samostatné kandidatury jsou při tom naprosto možny a přípustny.)Ť

V ťSocialistickém ruchuŤ z 8. května 1919, tedy když již byl přijat volební řád pro volby do obcí, ale nikoliv do nár. shromáždění, v článku ťPoměrné právo volební do sněmu čsl. republikyŤ vyložil autor závady systému, který byl již zaveden do obcí, a upozornil, že je třeba ťspojiti poměrnost voleb s přímou volbou osob poslanců. Stačí tu prostě ustanovení, že každý volič může na hlasovací lístek napsati pouze jednoho kandidáta z kandidátní listiny. (Samostatné kandidatury byly by ovšem stejně přípustné.)Ť Téhož roku 1919, když se již projednávala vládní osnova volebního řádu do nár. shromáždění, týž autor v deníku ťPrahaŤ v článku ťJak možno se vyhnouti vázanosti listinŤ kromě důvodů proti vázanosti kandidátních listin dává i příklad skrutinia podle své soustavy a podotýká: ťTato soustava by připouštěla ještě další uvolnění (volbu osob, které nejsou na kandidátní listině, společné kandidáty atd.)Ť Ani po přijetí nynějšího volebního řádu nevzdal se F. Schwarz boje proti němu. Na příklad v úvodní stati ťPondělníkuŤ z 3. října 1921, pojednávaje o rozkladném vlivu nynějšího volebního řádu na politické strany, navrhoval zase: ťNápravu by zjednalo ustanovení, že každý volič musí volit jen jednu určitou osobu z kandidátní listiny. Poměrné právo volební by zůstalo; podle součtu hlasů, odevzdaných pro různé kandidáty z téže listiny v dané župě, vypočetl by se počet poslanců, na ni připadajících, ale za zvolené byli by prohlášeni ti kandidáti, kteří dostali nejvíce hlasů. Aby se zabránilo snad přílišnému soustředění hlasů na jednoho nebo dva vůdce, mohly by býti župy rozděleny zase na volební okresy, kandidáti by se určovali vždy pro některý okres, což by však nebylo závazné pro voliče, takže by mohl voliti i kandidáty z jiných okresů téže župy.Ť V těchto návrzích podává již také různé varianty, jak upraviti hlasovací lístky atd.

Od té doby rozvíjel F. Schwarz svoje návrhy v mnoha statích v různých časopisech, zvláště v ťČeském SlověŤ, ve ťVečerním Českém SlověŤ, v ťParlamentěŤ, v ťNové EvropěŤ, ve ťFrontěŤ, v týdeníku ťLegieŤ. Návrhy F. Schwarze na reformu volebního řádu otiskl též K. Moudrý v ťStráži československého socialismuŤ z 15. dubna 1922. Podařilo se několikráte podnítí diskusi tisku o této soustavě, zvláště v letech 1924 a 1925. F. Schwarz uplatňoval svojí reformu volebního řádu také v organisacích československé strany socialistické, kde při různých příležitostech navrhoval příslušné resoluce, jež byly schváleny. Na příklad na plenární schůzí pardubické organisace z 21. prosince 1918 [Resoluce se zabývala ústavou vůbec; volebního řádu se dotýká tento odstavec:

Volební právo do všech zastupitelstev budiž všeobecné, rovné, poměrné, ale též přímé, t. j. voličové volte přímo určité osoby za členy zastupitelstva podle svého uvážení a nebuďte při tom omezování (na př. vázaností listin). Aby byla zachována odpovědnost poslanců vůči určitým voličům, buďte při volbách sněmovních utvořeny teritoriální volební okresy (aby se umožnila poměrnost, může se v každém volebním okrese voliti celá skupina poslanců). Je-li celá země jediným okresem volebním, je přerušeno spojení voličů jich zástupci a poslanci jsou odpovědni ne prakticky, nýbrž jen pomyslně ťcelému národuŤ nebo ťcelé straněŤ, což jest o málo účinnější než odpovědnost vůči bohu a ťsvědomíŤ panovníků ťz boží milostiŤ. Z toho stanoviska vycházejíce, odmítáme všechny návrhy na vázanost listin při volbách obecních (béře se voličům svobodné rozhodování) a zejména návrhy na volbu programu místo poslanců sněmovních, které by si strany samy určily podle počtu mandátů na ně připadajících. Kromě výtek již činěných (centralisace, zrušení odpovědnosti poslanecké, zbavení voličů skutečného vlivu na zákonodárství - různé osoby téže strany provádějí různou politiku) byla by odstraněna i poměrnost volebního práva, neboť dvojí volbou volitelů v návrhu obsaženou podstatně by se porušil poměr různých proudů téže strany. Konečně kdyby ty dva volební návrhy byly provedeny, uchvátily by strany politické takřka veškerou moc veřejnou do svých rukou na úkor občanů stranicky neorganisovaných.], na sjezdu (na valné hromadě) Jednoty malozemědělců dne 4. června r. 1922 atd. Vložil příslušné ustanovení i do návrhu na revisí programu řečené strany, který vypracoval koncem roku 1920 jako referent této komise. Dokonce i sjezd strany čsl. soc. v Brně v prosinci r. 1924 přijal také na návrh F. Schwarze resoluci pro reformu volebního řádu.

Svoje návrhy F. Schwarz přizpůsoboval stavu politických věcí; aby se s nimi politické strany spíše smířily, připouštěl v letech 1924 a 1925 zachování dosavadního postupu v skrutiniu druhém a třetím. V straně čsl. socialistů ozývaly se i jiné hlasy proti ťvázaným listinámŤ a řečené usnesení sjezdu v Brně 1924 opíralo se o příslušnou část oficiálního politického referátu posl. J. Stříbrného.

Výsledkem tohoto usilování byl i návrh senátora Krouského na změnu zákona o řádu volení do poslanecké sněmovny a do senátu z r. 1925. Bohužel tento návrh přejal sice z návrhu F. Schwarze vnější konstrukcí i spojení individuální volby s poměrností, zmařil však účel této reformy tím, že voličům zase nechtěl popřáti ani svobody vybírati si mezi kandidáty z celého volebního kraje, nýbrž ustanovil v § 40. že ťvolič smí odevzdati hlasovací lístek jen na jméno jednoho z kandidátů, platně pro dotyčný (!) volební okres některou volební stranou kandidovaných. Hlasovací lístky na jiná jména znějící nebo prázdné jsou neplatny.Ť

Toto omezení převzal dr. Krouský z článku Karla Policara v ťNárodní DemokraciiŤ ze dne 3. prosince 1924, v kterém řečený list upravoval návrh F. Schwarze. Předseda strany nár. socialistů V. Klofáč napsal před posledními volbami dne 1. října 1929 v ťČes. SlověŤ; ťVázané kandidátní listiny jsou veliké zlo.Ť Bohužel se při tom dovolával návrhu dra Krouského; patrně si neuvědomil, že řečený návrh senátora Krouského v té podobě, jak byl podán v senátě r. 1925, závaznosti kandidátek neruší, nýbrž jí jen obměňuje. Přes to je výrok předsedy strany nár. soc. důkazem nespokojenosti s nynější spoutaností voličů.

Proti vázaným kandidátním listinám vyslovili se i někteří činitelé jiných stran, na př. dr. Stern v soc. demokratické ťNové SvoboděŤ v několika číslech ročníku I. z roku 1924.

Také orgán čsl. obce legionářské nejednou volal po zrušení nynější spoutanosti voličů. V článku ťNe svobody méně, ale víceŤ (ťNárodní OsvobozeníŤ z 9. srpna 1925) připomínal, ťže k tříštění stran nevedou předpokládané anarchistické sklony politicky nevyspělého československého voličstva, nýbrž ve skutečnosti drobení politického života vyvolává přímo nynější volební řád, založený na principu přísné vázaností kandidátních listin.Ť Vítal návrhy Fr. Schwarze a O. Krouského, zdál se mu však dokonce i návrh Fr. Schwarze nedostatečným, ťMáme za toŤ, psalo ťN. O.Ť, ťže politickému životu bude zdravější, neomezí-li se jen na prolomení systému vázaných kandidátních listin, nýbrž odhodláme-li se rovnou k odstranění všech zel, jež jsou jeho důsledkemŤ.

Nynější podrobné znění návrhu Fr. Schwarze, zbavené kompromisů z r. 1924 a 1925, vyhovuje požadavkům ťNárodního OsvobozeníŤ úplně, ba ruší i právo stran ustanovovati pořadí kandidátů v druhém i v třetím skrutiniu (s tím se ťN. O.Ť smiřovalo). Zavádí tedy opravdu ťne méně svobody, ale víceŤ.

Před posledními volbami odsoudil závazné kandidátky týdeník čsl. katolických zemědělců a domkářů v Čechách, ťSelská ObranaŤ, v čísle z 24. října 1929. V článku ťO vázané kandidátkyŤ píše J. Jizerský o návrhu redaktora Sokola, který prý byl v tomto listě tlumočen již před několika lety. Návrh ten spojuje individuální volbu poslance s poměrným zastoupením tak jako návrhy naše, ruší však volební kraje; podobá se tedy návrhu prof. Kelsena, otištěnému v ťPrager TagblattuŤ z 3. listopadu 1929. Patrně však nedovoluje, aby voliči volili jiné osoby než kandidáty oficiální oznámené některou stranou a aby hlasovali pro kandidáty z jiného okresu. Tím by se podobal návrhu dra Krouského. Ovšem stať není tak jasná, aby bylo lze přesně říci, jak se navrhovatel na tuto otázku dívá.

Strana národně demokratická také několikráte vystoupila proti vázaným kandidátkám. Dr. Karel Kramář v řeči v revolučním nár. shromáždění dne 27. února 1920 prohlásil: ťOpravdový demokratismus ústavy byl zkreslen a sice velmi důkladně, poněvadž naše ústava není to, co musí chtíti demokratismus, totiž zajistiti vládu veškerému lidu, svobodnou vůlí veškerého lidu, nýbrž naše ústava má tendence zajistiti vládu jedné třídy a ani této ne, nýbrž několika jednotlivců, totiž vedení strany. Já bych nazval naši ústavu ne ústavou demokratickou, nýbrž ústavou stranické autokracie. To se jeví nejjasněji v institucí vázaných listin. Opravdivý demokratismus - o tom snad nebude mezi námi sporu - žádá svobodu každého občana, každého jednotlivce, nežádá svobody stran. Mně se tak zdá, že jsme na místě staré byrokracie a autokracie panovníkovy zavedli něco docela nového, totiž byrokracii a autokracii stran a jejich vedení.

A já musím upřímně říci, že Vám nezávidím, kteří pro vázané kandidátní listiny musíte hlasovati, já Vám nezávidím, že musíte svým hlasováním říci svým voličům, že nevěříte jejich svobodné volbě, že se jich bojíte a že z nich máte strach a že je proto musíte svázati vázanými listinami aby se neodvážili hleděti kriticky na osoby, jež vázanými listinami utvoří vzájemně se pojišťující společnost vedení strany.Ť (ťNárodŤ z 16. X. 1929.)

Potřebu reformovati volební řád vytkl Dr. Kramář také v předvolební řeči dne 6. října 1929 v Olomouci, doporučuje rovněž kombinaci individuální volby a zásady poměrného zastoupení. Prohlásil, že byl největším odpůrcem vázaných kandidátních listin již při poradě o ústavě a o volebním právu do nár. shromáždění, kde se prý střetl ostře se Švehlou, ťNárodní ListyŤ přinesly ve čtvrtek 17. října 1929 i návrh na zrušení závazných kandidátních listin, který podle tohoto listu formuloval poslanec dr. Matoušek jménem národní demokracie. Návrh ten je trochu nejasný; mluví o okresích ve volebních krajích, ale neříká, o jaké okresy běží, zda jsou to politické okresy, nebo zvláštní volební okresy: utvořiti je se však ve znění ťNár. ListůŤ nenavrhuje. Jinak se tento návrh shoduje s návrhem dra Krouského, i co se týče ustanovení, že o zvolení nerozhoduje absolutní počet hlasů, nýbrž vyšší procento ze všech hlasů ve volebním okres. Posl. Matoušek žádá jen, aby se hledělo k procentu z hlasů odevzdaných, kdežto dr. Krouský chce, aby se hledělo k procentu z celkového počtu oprávněných voličů.

Tedy ani návrh poslance Matouška nezrušil by příčiny nespokojenosti s nynějším volebním řádem (podrobněji prokážeme nedostatečnost reformního návrhu dra Krouského v poznámkách k jednotlivým paragrafům), ale všecky tyto reformní podněty, třebaže nedostatečné, svědčí o tom, že se obecně pociťuje nutnost nápravy. Mohli bychom jmenovati ještě mnoho jiných listů a osobností různých stran, které odsoudily velmi rozhodně nynější nesvobodu volení.

Docent dr. Joachim doporučuje soustavně volební řád belgický, který dává voličům právo vyznačiti na kandidátní listině osobu, kterou chtějí voliti, a tím změniti pořadí.

Je to jakýsi kompromis mezi naším dosavadním volebním řádem, lady rozhoduje jenom pořadí na seznamu kandidátů, a naším návrhem, podle kterého má rozhodovati jenom vůle voličů, počet odevzdaných hlasů.

Ostatně tato nespokojenost se závaznými kandidátkami není jen u nás, ale i v jiných státech., které tímto břemenem trpí; projevuje se také v návrzích na reformu, které - jako v Německu - podobají se též návrhu našemu, spojujíce volbu určité osoby, a to jedné, s poměrným zastoupením.

Protože Liga proti vázaným kandidátním listinám ohlásila rozhodný boj proti jakékoliv vázanosti voličů, pokládal autor tohoto návrhu za možné, aby upustil od dřívějších kompromisů, o kterých jsme se zmínili, a aby se v předkládané osnově nového volebního řádu vrátil k původnímu stanovisku, že kandidáti sami mají se sdružovati, aby dosáhli výhody poměrného volení. Přes to se snažil, aby zachoval z dosavadního volebního řádu vše co se nepříčí samému účelu tohoto reformního návrhu. Tím jest předně zjednati voliči naprostou svobodu voliti, koho sám chce, jen je-li to osoba volitelná podle zákona, a za druhé zajistiti, že o tom, bude-li někdo zvolen poslancem čili nikoli, rozhodne jediné vůle voličů, t. j. počet hlasů pro něj odevzdaných.

Zachováváme tedy úplně nynější soustavu trojího skrutinia i ustanovení, jak se vypočítává volební číslo v prvním, v druhém i v třetím skrutiniu; i ke kterým hlasům se v druhém a v třetím skrutiniu přihlíží. Tím se lišíme od vzpomenutého již návrhu volebního řádu profesora Kelsena, který se jinak opírá o tytéž zásady jako návrh náš. Jak se praví již v citované resoluci pardubické organisace čsl. socialistů z 21. prosince 1918, zrušení volebních krajů zeslabilo by ještě více vztah mezi poslancem a voličstvem určitého území, neboť při poměrném zastoupení nelze dusící toho, aby byl v každém volebním okrese zvolen jen jeden poslanec, a tedy ani aby byl v každém okrese zvolen aspoň jeden. Zvolení poslanci stejně nemohou být pokládáni za zástupce jen jednoho volebního okresu. Volební kraj je přece připoutává k určitému území.

Při tom větší rozlehlost tohoto území má také dobré stránky. Poslanec nezávisí tak na místních veličinách, není nucen k nedůstojným službám osobním, protože jeho zvolení umožňují hlasy širšího teritoria a chce-li je získati, může i musí dobývati si obliby činností, vztahující se spíše na zájmy obecné, veřejné, a nikoliv jen na osobní. K tomu přispívá i ustanovení, že se kandidátu započítají v prvním skrutiniu též hlasy z okresů jeho volebního kraj, v kterých nekandiduje, a v druhém skrutiniu všecky hlasy z celé republiky.

Přizpůsobujíce se řečené konstrukci dosavadního řádu, zbavujeme se zároveň výtek, že nový volební řád nedbá těch důvodů, které k zmíněným ustanovením našeho volebního řádu vedly (ochrany proti přílišnému tříštění a zároveň zabezpečení, aby touto ochranou v druhém skrutiniu nebylo poškozeno zastoupení národnostních menšin nebo státního národa). Z téže příčiny zachovali jsme i všecky lhůty, novelou z 15. října 1925 zkrácené, třebaže je pokládáme za příliš krátké. Zkrácení lhůt se odůvodňovalo potřebou zmenšiti dobu volebního zápasu. V odůvodnění p. poslance dra Babka k řečené novele se praví: ťČím déle trvá volební řízení, čím je delší doba mezi vypsáním volby a skrutiniem, tím více vydává se všanc řádný chod veřejného i soukromého života, tím více dána je příležitost k vášnivým a nepředloženým činům, tím více vzrůstají výlohy agitační všech stran bez rozdílu, a tím více také odnímá se politickým úřadům možnost vyřizovati pravidelnou agendu úřední v zájmu obyvatelstva, neboť celý úřední aparát, zejména v prvých instancích, věnovati se musí jedině volbám.Ť - Ostatně jsme v posledních volbách viděli, že - byt bylo třeba velikého spěchu - přece jen zkrácené lhůty stačily, a náš návrh nezavádí žádných komplikací, naopak podávání kandidátek (podle našeho názvosloví ťoznámení kandidaturyŤ) usnadňuje.

Jsme přesvědčeni, že se bude u nás opakovati belgická zkušenost (třebaže poskytujeme voličům ještě mnohem větší volnosti než v Belgií), t. j. že také v naší republice bude převážná většina voličů hlasovati pro oficiální kandidáty stran a že měniti něco bude jen malá menšina. Tím neoprávněnější jsou námitky proti reformě volebního řádu, jako by z ní hrozilo ohromné roztříštění hlasů a pod. U naší osnovy bylo by lze mluviti jediné o roztříštění hlasů, nikoli o roztříštění parlamentních skupin, neboť k dosažení mandátu bude třeba podle našeho návrhu získati volební číslo aspoň v jednom volebním kraji jako dosud, nepomůže tedy naše osnova k úspěchu slabším skupinám. Ale nebude-li nespokojených voličů mnoho, nezmění se tím nijak veliký význam navrhované reformy. Účinností trestů nedokazuje množství potrestaných osob, nýbrž právě nepatrný počet těch, které ani hrozící trest neodstrašil od přestupku. Tak také opačně přednosti navrhované reformy neuplatní se teprve při hlasování, nýbrž již v tom, že politické strany budou nuceny dbáti při sestavování kandidátek vůle svých stoupenců ve volebních okresích, hleděti k osobní zdatnosti kandidátů a k vážností, jakou mají v občanstvu příslušných oblastí. A také poslanci budou více pečovati o to, aby důstojným a věcným vykonáváním mandátu, stykem s voličstvem zabezpečovali si půdu v lidu. Nebude prostě tolik příčin k nespokojenosti jako nyní a to bude největší zisk navrhované osnovy.

Způsobilejší a přirozeně samostatnější osobnosti, které se dostanou do národního shromáždění a v něm se uplatní, nebudou tak záviseti na několika vlivných lidech v státě, budou proto pilněji hájiti práv parlamentu a budou také s to, aby jich bránily úspěšně. Občanstvo, vědouc, že poslance samo svobodně vybralo a zvolilo, bude v nich viděti opravdové své zástupce; pokusy oslabiti parlamentarismu, zmenšiti vliv sněmovny na řízení státu, na vládu atd. bude právem pokládati za útok na svoje vlastní práva a vzepře se proti takovým snahám co nejrozhodněji. Parlamentarismu se strojí v naší době stále úklady také v Československé republice. Vázané kandidátní listiny, odcizujíce vespolek poslance a voliče a způsobujíce proto i ochabnutí zájmu veřejnosti na osudech parlamentu, lijí přímo vodu na mlýn činitelům, kteří by rádi zbavili parlament postavení, které mu přísluší podle ústavy. Volební řád níže popsaný zhatil by tyta úmysly nejlépe.

Pokládáme dvě sněmovny, sestavované v podstatě úplně stejně, za naprostou zbytečnost. Soudíme, že druhá sněmovna (senát) má smysl jedině tehdy, může-li svým odchylným složením opravdu vyvažovati a kontrolovati sněmovnu poslaneckou. Senát měl by oprávnění zvláště jako sněmovna hospodářská, odborná. Ale na takovou reformu senátu nelze za nynějšího stavu věcí pomýšleti; bylo by třeba změniti i ústavu. Proto přizpůsobujeme ty části řádu volení do poslanecké sněmovny, které se týkají senátu, požadavku, aby se i nadále volební soustavy do obou sněmoven shodovaly.

Zároveň připojujeme návrh na změnu zákona o složení a pravomocí senátu; měníme tento zákon v stejném směru jako řád volení do poslanecké sněmovny.