209/XVIII.

Interpelace

poslanců Františka Neumeistra, Václava Jaši, Františka Hummelhanse a soudr.

ministru národní obrany

o exekučním zabavení legionářských doplatků choromyslného invalidy legionáře Františka Polesného z Prahy VII.

Na žádost M. N. O. zavedla Česká finanční prokuratura v Praze dne 26. listopadu 1929 pod č. j. 90.852 odd. VIII. u krajského soudu civilního v Praze řízení za účelem zabavení částky Kč 5810.95, uložených na vkladní knížce Městské spořitelny pražské str. 918.459 na jméno Jos. Fr. Polesný. Částka tato má býti dána v zástavu pro pohledávku vojenské správy, vzniklou hrazením ošetřovacích výdajů v ústavě choromyslných za legionáře invalidu Františka Polesného.

V případě úmrtí zmíněného invalidy má býti zabavené částky použito k úhradě vzniklých výloh voj. správě placením jich na léčení choromyslného invalidy legionáře ve smyslu § 5 92 zákona 2 ze dne 17. listopadu 1922, č. 76 Sb. z. a n. Opatrovník choromyslného invalidy otec tohoto legionáře Josef Polesný odmítl dáti souhlas k zabavení uvedené částky na léčení svého syna legionáře, jehož invalidita způsobena byla ve službě v legiích v bojích pro vlast.

Proto je podán návrh krajskému soudu, aby bylo uznáno právem, že opatrovník choromyslného legionáře je povinen vydati prohlášení, že svoluje, aby vklad Kč 5810, uložený na vkladní knížku, mohl býti použit k hrazení ošetřovných výdajů, vzniklým ošetřováním Polesného v ústavu.

Částka, kterou M. N. O. zabavuje krajským soudem civilním na léčení choromyslného invalidy legionáře, jsou doplatky legionářské, které otec invalidy, starší 60 roků, opatruje synovi v předpokladu, že snad syn se vyléčí, aby měl určité finanční prostředky do počátku svého občanského života.

Otec invalidy, ačkoliv je starší 60 let, a po úrazu, který před krátkou dobou utrpěl, nikdy nesáhl by na vklad syna, ačkoliv trpí bídu a se strany státu nedostává se mu žádné podpory, ačkoliv syn, který jej před válkou podporoval, stal se plně neschopným ve službě pro stát v legiích. Není pochyby o tom, že tento stav a postup je pro otce choromyslného invalidy legionáře bolestným, již hlavně proto, že je názoru, že vojenská správa zabavuje a chce si nechat platit léčení choroby, kterou utrpěl jeho syn v bojích za svobodu svého národa, v bojích v legiích.

Bohužel, je ale také nepochybně prokázáno, že zaopatření legionářů invalidů je nedostatečné, když u tak těžkého invalidy nestačí přiznané požitky na úhradu léčebných výloh v ústavu.

Zaopatření tak těžkých invalidů jevilo by se nezbytně nutným zlepšit. Bezpodmínečně pak bylo by třeba změnit zákonné ustanovení o léčení invalidů legionářů a tito naprosto právem měli by býti léčeni na účet státu. Oběti, které přinesli legionáři pro naše osamostatnění, pro naši svobodu, snad plně postačí jako odůvodnění tohoto požadavku a práva.

Podepsaní se proto pana ministra národní obrany táží:

1. Je pan ministr ochoten zaříditi, aby v takových případech nebyly zabavovány uložené legionářské doplatky na léčení invalidity, způsobené v legiích?

2. Je ochoten pan ministr naříditi, aby otci invalidy-legionáře dostávalo se podpory, aby ve svém stáří a chorobě netrpěl tak příliš nedostatkem?

3. Je pan ministr ochoten předložiti zákonodárnému sboru návrh na změnu zákonných ustanovení, která jsou k neprospěchu invalidů legionářů a pozůstalých po legionářích?

V Praze, dne 19. února 1930.

Neumeister, Jaša, Hummelhans,

Srba, Chalupník, inž. Nečas, Prokeš, Polach, Remeš, Staněk, Brodecký, Kučera, Seidl, Pik, Nový, Stivín, Hampl, Jurnečková, Klein, Biňovec, Tayerle, Benda, V. Beneš.

 

209/XIX.

Interpelace

poslanců Ferd. Richtra, Frant. Langra, V. Sladkého, dr. Stránského a druhů

ministru školství a národní osvěty

o umístění měšťanských škol v Březové na Moravě a o stavbě školní budovy.

Státní měšťanská škola (menšinová) v Březové n. Svit. byla zřízena roku 1927 rozdělením příliš rozsáhlého obvodu menšinové měšťanské školy v Mor. Chrastové a měla býti prozatímně umístěna v budově německých škol, ale pro rozhodný odpor Němců z toho sešlo. Protože v celém městě nebylo jiných místností, byla první třída umístěna v jedné učebně měšťanské školy v Mor. Chrastové, která zřízením zdejší školy pozbyla pobočky. Ministerstvem školství bylo slíbeno, že do tří let, až bude míti škola všechny tři třídy, bude pro české školy v Březové (mateřská, obecná a měšťanská) postavena již nová budova.

Ze slibů dosud nebylo nic splněno a stav nynější je takový, že celá škola, trojtřídní měšťanka o 60 žácích se všemi kabinety, kreslírnou, tělocvičnou, pracovnami, sborovnou a ředitelnou je vtěsnána do dvou školních světnic. Tohoto zázraku se docílilo tím, že jedna normální učebna se rozdělila dřevěným bedněním na tři místnosti (chodbičku a dvě třídy) a ve druhé učebně jest skříněmi oddělený kout, v němž jest pohromadě ředitelna, sborovna a "kabinety". Učebny (možno-li ty komůrky tak nazývati) jsou nábytkem, a to jen tím nejnutnějším, tak nemožně přeplněny, že žactvo mezi ním sotva prochází, dva žáci na př. ve třídě vedle sebe jíti nemohou, vzduchový prostor světniček jest naprosto nedostatečný, takže vzduch ve třídě jest neustále zkažený, pln zápachu po kouři ze špatných kamen. Každý nahlédne, že žáci i učitelé musí na svém zdraví trpěti. Mimořádně častá i vážná onemocnění žáků jsou toho výstražným dokladem. Zvláště v zimě, když žáci sedí z jedné strany půl metru od kamen a s druhé těsně na oknech, na studené zdi, jest jistě pobyt v takovéto třídě hotovou trýzní. Obě místnosti jsou nad sklepy, proti oknům jsou stromy německého správce budovy, ve třídách jest vlhko a temno. V takovém ovzduší se nemůže potkávati se zdárnými výsledky, zvláště pak kreslení, rýsování, ruční práce a tělesná výchova jsou předměty jistě ilusorními. Tímto umístěním trpí také škola chrastovská. Má dvě třídy v hostinci třetího řádu, kde ve dne jest škola a večer často hostinský lokál, záchody má mateřská škola společně s hospodskými, ráno se děti vyhýbají výkalům přede dveřmi hostince-školy.

Pro názorné poznání poměrů připojujeme obrázek o umístění školy:

Již pouhý fakt, že škola březovská musí býti nastěhována v Moravské Chrastové, tedy do jiné obce, jest velmi smutně výmluvný, zvláště proto, že není známek, že by ministerstvo o brzkou změnu tohoto umístění usilovalo.

Upozorňujeme ještě na to, že obec Březovská věnovala část svých pozemků zdarma na stavbu školních budov V Březové, ovšem s podmínkou, aby započato bylo se stavbou do 5 let. Tato lhůta prošla, a německé obecní zastupitelstvo hrozí, že pozemek, určený pro školy, rozprodá, čímž by se situace stala nemožnou.

Česká menšina v Březové je hluboce roztrpčena, když na jedné straně vidí nádherné paláce škol německých, naproti tomu srovnává, jak školní správa rok co rok přehlíží, že řada dorostu našeho národa, chtějíc dojíti lepšího vzdělání, musí této samozřejmosti obětovati své zdraví.

Oznamujeme tyto snad dalšího doprovodu nepotřebující skutečnosti panu ministru školství a národní osvěty a žádáme, aby laskavě nám zodpověděl tyto otázky:

1. Jsou-li mu poměry umístění měšťanských škol v Březové známy?

2. Co hodlá pan ministr učiniti, aby těmto nemožným poměrům byl učiněn rázný a brzký konec?

V Praze, dne 24. února 1930.

Richter, Langr, Sladký, dr. Stránský,

dr. Patejdl, Zeminová, Tykal, Pechmanová-Klosová, inž. Záhorský, dr. Moudrý, Bergmann, David, Šmejcová, Hrušovský, Knejzlík, Polívka, Slavíček, Lanc, Mikuláš, B. Procházka, Fiala, Netolický, Špatný.

 

209/XX.

Interpelace

poslanců Frant. Neumeistra, J. Polacha, Frant. Svobody a soudruhů

ministru vnitra

o zamítnutí žádosti o licenci biografickou místní skupině Družiny čsl. válečných poškozenců v Brněnských Ivanovicích.

Uvedená korporace podala dne 10. prosince 1928 Zemské správě politické (nyní Zemský úřad) žádost za udělení licence biografické. Žádost byla Zemským úřadem dne 30. dubna 1929 č. 13979/111/6 zamítnuta s odůvodněním, že spolek nemá statutární způsobilosti k nabytí kinematografické licence, dále, že v sousedních Tuřanech je licentovaný podnik a místní poměry nevyžadují zřízení biografu v obci brněnských Ivanovicích.

Proti tomuto rozhodnutí podala uvedená korporace odvolání k ministerstvu vnitra dne 27. května 1929, v němž náležitě vyvrátila okolnosti uvedené jako důvod k zamítnutí žádosti o licenci biografickou a to pokus statutární způsobilosti předložením stanov úředně schválených dne 16. dubna 1923 a uvedením, že několik desítek licencí skupiny Družiny válečných poškozenců mají, řádně provádí a vedou.

Dále doloženo, že do Tuřan je více než půl hodiny, proto občanstvo z Brněnských Ivanovic nenavštěvuje biografu v Tuřanech, ale raději jezdí do Brna. Stejně pak jak z toho patrno nebyla místní potřeba pokud se týká biografu kryta, poněvadž v místě, kde je 370 domů a přes 2.000 obyvatel, nehledě k blízkému okolí, podniku biografického také nestává.

Nebyl by tudíž sousední podnik v Tuřanech postižen, není kryta místní potřeba pokud se podniku biografického týká a předložením úředně schválených stanov spolku prokázána statutární oprávněnost stejně poukázáním na okolnost, že několik desítek těchto spolků podniky má. Přes to ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 23. listopadu 1929 pod č. j. 47.458/1929 stížnost skupiny zamítlo a licenci nepovolilo.

Podepsaní se proto pana ministra táží:

1. Je panu ministru vnitra tento případ znám?

2. Je pan ministr ochoten naříditi přezkoušení celého případu a zaříditi, aby zmíněné korporaci nebyly sdělovány důvody hlavně pokud statutární oprávněnosti se týká, neodpovídají skutečnosti?

3. Je pan ministr vnitra ochoten zaříditi, aby místní skupině Družiny čsl. vál. poškozenců v brněnských Ivanovicích dostalo se umožnění jejich humánních snah a sociálních přidělením licence biografické pro jejíž provoz již vše potřebné připravila uvedená korporace?

V Praze, dne 19. února 1930.

Neumeister, Polach, Fr. Svoboda,

Chalupník, Kučera, Srba, inž. Nečas, Bečko, dr. Winter, dr. Macek, Seidl, Staněk, Benda, Husnaj, V. Beneš, Tomášek, Klein, Hampl, Nový, Biňovec, Chalupa, Chobot, Brodecký.

 

209/XXI.

Interpelace

poslanců Fr. Zeminové, L. Pechmanové-Klosové, M. Šmejcové a druhů

vládě republiky Československé

pro soustavné porušování rovnoprávnosti žen, Ústavním zákonem slavnostně zaručené.

Tyto dny konají se velké oslavy desetiletého výročí uzákonění základního zákona republiky, Ústavní listiny. Oslav zúčastní se osobně s proslovem sám předseda vlády, předsedové sněmovny a senátu a všichni vynikající političtí pracovníci.

Naše Ústava je krásná a po celé desítiletí je chloubou republiky a oporou pravé demokracie, svobody a pokroku. Také československé ženy viděly vždy v Ústavním zákoně nezadatelnou svoji záštitu. Vždyť ve hlavě páté stojí toto zákonné ustanovení pod zásadou:

Práva a svobody, jakož i povinnosti občanské.

Rovnost.

§ 106.

1. "Výsady pohlaví, rodu a povolání se neuznávají."

§ 126.

"Manželství, rodina a mateřství jsou pod zvláštní ochranou zákonů."

Interpelující poslankyně litují velmi, že musí si právě v předvečer celostátních oslav naší Ústavy stěžovati, že nejrůznější úřady a ministerstva Ústavu nerespektují, ženskou rovnoprávnost neuznávají a provdání ženy a její mateřství považují naopak za tak přitěžující okolnost, že ženy-státní zaměstnankyně právě pro provdání a mateřství propouštějí ze služeb, i když výkonnost jejich je bezvadná.

Po nastoupení úřednické vlády v r. 1926 a v následujících 3 letech režim, namířený proti ženám vzrostl. Státní úřady odepřely přijímati ženské pracovní síly i když se mohly vykázati prvotřídní kvalifikací. Odvolávaly se na jakýsi výnos úřednické vlády. Zejména na ministerstvu spravedlnosti, železnic, vnitra, financí a j. "vynikala" tímto ignorováním ústavního zákona.

Stala-li se časem výjimka a byla přijata žena s vysokoškolským, či středoškolským vzděláním do nějakého úřadu, nebyla prostě postavena na roveň platově a postupem svým kolegům i když vykonávala stejnou práci. Úřednice se bály protestovat, aby nebyly propuštěny vůbec! A tak máme u některých úřadů zaměstnány doktorky práv s platem písařek a středoškolačky na denní plat (15 - 22 Kč) a hodinovou výpověď. Platem a právním postavením nejsou rovny bohužel ani přidavačům u zedníků.

Nejtrpčeji se žen všech stavů dotklo, když státní zaměstnankyně byly propouštěny proto, že se provdaly a staly matkami. Nic nebylo platno, že i po provdání výdělek potřebují, že službu bezvadně vykonávají, že mají řadu let vyslouženo a že si platily do pense.

Ústavní zákon manželství a mateřství staví pod zvláštní ochranu zákonů, ale byrokracie za ně ženy trestala zbavováním práv nebo i existence. Oficiantky byly vůbec propouštěny a kancelářské úřednice ve státní tabákové režii trestány přeřazením do stavu dělnic-písařek. A státním zaměstnankyním, dělnicím-vdovám odepřeny příplatky na děti.

Byl to režim tak neústavní, že nejen ženy-poslankyně a senátorky vymáhaly nápravu, ale sám president republiky se žen musel zastati ve svém slavném jubilejním poselství 28. října 1928.

Příchodem nové vlády a koalice, ve které socialisté spoluvládnou, objevila se v některých ministerstvech náprava. Zejména ji kvitujeme v ministerstvu spravedlnosti. V ministerstvu pošt je zaměstnána většina žen (někde 67%), takže úředníci-muži si vymohli loni zastavení přijímání ženských sil i tam.

Při právě konaných velkých oslavách desetiletého trvání Ústavy republiky nemělo by se vládou zapomenouti na tento neveselý rub jubilea. Méně oslavných slov a více respektování Ústavního zákona v praksi právě u státních úřadů, bylo by nám milejší. Vždyť toto ignorování Ústavou zaručené rovnoprávnosti žen, toto nenávistné posuzování manželství a mateřství přenáší se ve svých odrazech i do soukromého povolání. Nechť se nikdo nerozhořčuje nad úpadkem populace nebo rozvratem v manželstvích, když úředně se mateřství a manželství trestá zbavením existence.

Naše stížnosti jsou tak zásadního a dalekosáhlého významu, že se podepsané poslankyně a poslanci táží vlády:

1. Jest jednotlivým pánům ministrům známo, že se v jejich resortech odpírají přijímati ženské pracovní síly i výborně kvalifikované jen proto, že jde o ženy?

2. Jest pánům ministrům známo, že se propouštějí nebo diskvalifikují zaměstnankyně jejich resortů proto, že se provdaly a staly se matkami?

3. Jest pánům ministrům známo, že i vysokoškolsky, či středoškolsky vzdělané zaměstnankyně jejich resortů jsou na svém platu, postupu a definitivě jen proto poškozovány, že jsou ženy, ač vykonávají s muži rovnocennou službu?

4. Jaké kroky učiní vláda republiky, aby §§ 106 a 126 Ústavní listiny byly respektovány právě státními úřady?

V Praze, dne 26. února 1930.

Zeminová, Pechmanová-Klosová, Šmejcová,

Lanc, Vaněk, Stejskal, Bergmann, O. Svoboda, Hatina, Hrušovský, Knejzlík, Richter, B. Procházka, Fiala, dr. Patejdl, Tučný, inž. Záhorský, Netolický, Malý, Tykal, Slavíček, David.

 

209/XXII. (překlad).

Interpellácia

poslanca Hokkyho a druhov

ministrovi zahraničia

o uvoľnení urbarialneho lesa obcí Černý Ardov a Tekovo.

Lesy urbarialneho obecenstva obcí Černý Ardov a Tekovo ležia v Rumunsku priamo pozdĺž hraníc. Obidva lesy ležia asi ne 8 km od menovaných obcí a na 5 km od hranice. Obec Černý Ardov má na rumunskom území les vo výmere 390 kat. jutár, z ktorého 240 kat. jutár je prales. Les leží v chotári obce Batarcs.

Obce Tekovo má les v chotári obce Nagytarna vo výmere 230 kat. jutár, z ktorého asi 110 - 120 kat. jutár je prales a v ktorom sa drevo už od ľudskej pamäti nerúbalo.

Každá obec nakladala so svojim lesom voľne až do r. 1922. V tejto dobe však došlo k vyvlastneniu, obce pozbavené boly svojho oprávneného vlastníctva a ponúkali im smiešne nízku sumu 900 lei za kat. jutro.

Urbarialne obce dobývaly svoju potrebu dreva zo svojich vlastných lesov a od r. 1922 nesmú tam ani raždie sbierať, nemluviac ani o tom, že by mohly zaokrývať svoju potrebu dreva, a musia jednak veľké obnosy platiť cudzincom za ročnú potrebu dreva, jednak však musia platiť ročnú daň zo svojho vlastníctva, ktorého výhody užívať nemôžu. Urbarielná obec Tekovo, ač každého roku platí svoje dane, má toho času daňový nedoplatok 17.962 lei.

Úplne analogický prípad týka sa urbariálneho lesa Sasovo, takže ide takmer o 1000 kat. jutár lesa troch obcí.

S úctou tážem sa pána ministra zahraničia:

1. Či je ochotný na základe dohody zo dňa 16. apríla 1905 č. 44/1926, uzavretej medzi Československou republikou kráľovstvom rumunským vo veci pohraničných statkov, postarať sa, aby práva zmienených obcí boly zaistené, aby obce tie mohly svojich pozemkov voľne užívať, poťažne, aby svoje lesné pozemky mohly vziať do svojej držby?

2. Či je ochotný až do uvoľnenia týchto pozemkov čo najsúrnejšie postarať sa o to, aby tie lesné plochy povahy pralesov, pre ktorých je nebezpečie požiarové, mohly byť vlastníkmi urbariálnej obce rúbané a cieľom zažehnania nebezpečia požiaru, ktorý by mohol spôsobiť veľké škody, mohly byť tieto lesy vlastníkmi prebierané (riedené)?

V Prahe, dňa 19. februára 1930.

Hokky,

dr. Hassold, Horpynka, inž. Kallina, dr. Hanreich, inž. Jung, Schubert, Krebs, Knirsch, Simm, Kasper, Matzner, dr. Holota, Köhler, dr. Törköly, Szentiványi, Fedor, Geyer, dr. Jabloniczky, dr. Szüllö, Dobránsky, dr. Keibl, Nitsch.

 

Původní znění ad 209/I.

Interpellation

der Abgeordneten Ing. R. Jung, Josef Geyer und Genossen

an die Gesamtregierung,

in Angelegenheit der Abänderung der Qualifikationsvorschriften der Staatsangestellten, Staatsarbeiter der Angestellten der staatlichen Betriebe und Unternehmungen, insbesondere in sprachlicher Beziehung.

In einzelnen Zweigen des Finanzresorts, insbesondere im Steuerdienste, wird darüber geklagt, daß Beamte deutscher Nationalität wegen nicht ausreichender Kenntnis der Staatssprache seit Jahren als ťminderŤ oder gar ťnicht entsprechendŤ qualifiziert werden.

Bei der überwiegenden Mehrheit dieser also qualifizierten Beamten kann nun festgestellt werden, daß mit Ausnahme des Kalküls bezüglich der Staatssprache, alle übrigen Punkte der Qualifikationsbeschreibung durchwegs als ťgutŤ und ťsehr gutŤ ausgetragen erscheinen.

Also lediglich das Kalkül eines einzigen Punktes der Qualifikation beeinflußt die Gesamtqualifikation daß sie als ťminderŤ oder ťnicht entsprechendŤ erscheint.

Diese Art der Beeinflussung des Gesamtkalküls der Qualifikation durch einen einzigen Punkt dürfte denn doch zu weitgehend sein.

Die Dienstpragmatik für Staatsangestellte bestimmt in jenen Teilen, welche die Qualifikation betreffen, daß ein einzelner ungünstiger Punkt das Gesamtresultat der Qualifikation um höchstens einen Grad herabzusetzen vermag.

Die Gesamtqualifikation ťminder entsprechendŤ oder ťnicht entsprechendŤ war und ist gewiß nur bezüglich solcher Beamten vorgesehen deren dienstliche Leistungen nicht einem bestimmten Durchschnittmaße entspricht oder der Vertrauenswürdigkeit in Zweifel gezogen werden kann.

Diesen Leitsatz des Gesetzes über die Dienstpragmatik anders zu deuten, liegt auch nicht ein wirklich zutreffender Grund vor.

Die nicht ausreichende Kenntnis der Staatssprache bei sonst durchwegs ťguterŤ oder gar ťsehr guterŤ Qualifikation kann und darf allein auch nicht derart wirksam sein, um die allgemeine dienstliche Eignung eines Beamten soweit herabzusetzen und den Beamten so schwer zu schädigen, wie dies heute tatsächlich geschieht.

Die nicht genügende Kenntnis der Staatssprache beeinflußt aber auch das Arbeitsresultat des einzelnen Beamten keineswegs derart, daß diese als ťminder oder nicht entsprechendŤ bezeichnet werden kann. Wohl mag sich aus der nichtausreichenden Kenntnis der Staatssprache ein gewisses Erschwernis in der Dienstesausübung ergeben, aber dieses Erschwernis fällt durchaus nicht der Sache also dem Dienste, sondern ausschließlich der Person zu.

In diesem Falle wird aber der Beamte umsomehr bestrebt sein, jenes Resultat seiner Arbeitsleistung zu erzielen, welches naturgemäß verlangt werden muß.

Daß diese Behauptung richtig ist, beweißt die Tatsache, daß man die Mehrheit dieser Beamten trotz nicht ausreichender Kenntnis der Staatssprache wichtige und verantwortungsreiche Amtsgeschäfte in einem Umfange und durch Jahre besorgen ließ und auch tadellos besorgen sieht.

Die nicht ausreichende Kenntnis der Staatssprache kann also vielleicht der Person einige Schwierigkeiten bereiten, vermag aber durchaus nicht eine Beeinflußung der Qualität oder Quantität der geleisteten Arbeit nach sich zu ziehen.

Weiterhin müssen wohl auch alle jene Umstände wohl erwogen werden, welche den Beamten von der Erlangung entsprechender Kenntnis der Staatssprache abhielten oder diese zu erlangen ihm unmöglich machten.

Bekanntlich gibt es viele Personen die absolut kein Sprachentalent besitzen, denen es beim besten Willen und bei Aufwendung allen Fleißes nicht möglich ist, eine bestimmte Sprache zu erlernen oder wünschenswert zu beherrschen.

Wo dieser Grund fehlt können aber auch andere Umstände ein Gleiches herbeiführen, z. B. Überlastung im Dienste, Familienverhältnisse etc. Die Feststellung ob in bestimmten Fällen solche Hindernisse vorlagen, ist gewiß nicht schwer. Liegen sie aber vor dann ist es sicher ein Gebot der Menschlichkeit hier Nachsicht zu üben.

Von den Folgen der besprochenen Disqualifikation trifft aber keine der Beamten so schwer, als jene der Nichtvorrückung in die höheren Gehaltsstufen, besonders zu einer Zeit, da die Besoldungsverhältnisse der Staatsangestellten im allgemeinen als unzureichend erkannt werden.

Der § 16 der neuen Gehaltsgesetze bestimmt über Ausschließung und Aufschub der Gehaltserhöhungen daß die bisherigen Vorschriften zugelten haben. Die Dienstpragmatiik sagt nun, daß, die Vorrückung in höhere Gehaltsstufen für jene Jahre aufgehoben wird, während welcher die Qualifikation auf ťminder oder nicht entsprechendŤ lautet. Eine solche Gesetzbestimmung vermag bei andauernder Disqualifikation die Erlangung höherer Gehaltsstufen unter Umständen für immer auszuschließen.

Die Aufnahme dieser Bestimmung in die Dienstpragmatik war aber zu einer Zeit geschehen, da andere Verhältnisse herrschten. Damals war diese Bestimmung wohl nur deshalb getroffen, um eine unzureichende dienstliche Verwendung zu strafen. Ist aber eine solche unzureichende dienstliche Verwendbarkeit nicht feststellbar, dann ist der Aufschub von der Erlangung höherer Gehaltsstufen ein ungerechter, ebenso wie die Disqualifikation aus dem einzigen Grunde - der nicht ausreichenden Kenntnis der Staatssprache - eine allzuharte Maßnahme ist.

Selbst die Dienstpragmatik sieht eine längere dauernde Aufschiebung von der Gehaltserhöhung nicht vor, indem der § 94 ausdrücklich sagt:

Auf Ausschließung in der Vorrückung in höhere Bezüge kann nicht mehr als drei Jahre erkannt werden.

Wenn nun selbst für Disziplinarvergehen die Strafwirkung einer Gehaltskürzung auf drei Jahre beschränkt bleibt, so ist nicht einzusehen, warum bei dem gewiß leichteren Falle einer zweifellos als strittig bezeichenbaren Disqualifikation, bei sonst guter Dienstleistung, eine zeitliche nicht begrenzte Strafmaßnahme eintreten soll.

Die Unterzeichneten stellen daher an die Herren Minister die Anfrage:

1. Ist die Gesamtregierung bereit den Vorgang bei der Qualifikation dahin zu regeln, daß bei nachgewiesener durchschnittlich guter Dienstverwendung, das Gesamtresultat der Qualifikation auch bei nicht ausreichender Kenntnis der Staatssprache nicht unter ťgutŤ gestellt werden darf?

2. Ist die Gesamtregierung geneigt allen Beamten bei sonst guter Qualifikation die bisherigen Folgen einer aus Sprachgründen ausgesprochenen Disqualifikation auch für die vergangenen Jahre nachzusehen?

Prag am 13. Feber 1930.

Ing. Jung, Geyer,

Dr. Szüllö, Dobránsky, Dr. Jabloniczky, Fedor, Hokky, Szentiványi, Dr. Holota, Nitsch, Dr. Törköly, Dr. Keibl, Dr. Hanreich, Ing. Kallina, Knirsch, Köhler, Krebs, Kasper, Schubert, Horpynka, Dr. Hassold, Matzner, Simm, Dr. Schollich.

Původní znění ad 209/II.

Interpellation

des Abg. Ing. Othmar Kallina und Genossen

an den Finanzminister

in Angelegenheit der unhaltbaren Zustände beim Zollamte in Karlsbad.

Das Handelsgremium in Karlsbad schildert die Verhältnisse beim Karlsbader Zollamte wie folgt:

ťSeit vielen Jahren ist wiederholt von Seiten der Karlsbader Kaufmannschaft kompetenten Ortes die Bitte gestellt worden, die unleidigen, durch das unzureichende Gebäude des Hauptzollamtes in Karlsbad geschaffenen, Verhältnisse durch endliche Errichtung eines entsprechenden Zollamtsgebäudes aus der Welt zu schaffen.

Das Hauptzollamt in Karlsbad, Professor Lösslstraße in dem auch die Postexpositur untergebracht ist, entspricht in keiner Beziehung den heutigen Anforderungen. Die Abfertigung der Güter erfährt häufig eine Verzögerung von mehreren Tagen. Für den die Verzollung besorgenden Spediteur ist es nicht möglich an einem Tage alle Exposituren des hiesigen Hauptzollamtes abzurennen wie folgendes Beispiel zeigt:

Es ist ein Waggon mit irgend einem Gute am Oberen Bahnhofe, ferner ist hier eine Sendung Maschinen im Gewichte von 500 kg am Unteren Bahnhofe, weiters eine Stückgutsendung im Gewichte von 100 kg. Die Abfertigung dieser drei Sendungen könnte ganz leicht unter einmaliger Intervention am Zollamte erfolgen, wenn sämtliche Güter in einem Zollamte behandelt werden könnten. Im vorliegenden Falle muß der Zolldeklarant erst die Waggonladung am Oberen Bahnhofe verzollen, zu welchem Zwecke der Beamte mit dem Deklaranten auf das Sturzgeleise hinausgehen muß, Nach Abfertigung dieser Sendung müssen sich der Zolldeklarant und ein Zollbeamter der Expositur des Oberen Bahnhofes auf den Unteren Bahnhof begeben, um die Verzollung der Sendung am Unteren Bahnhofe, die infolge ihres Gewichtes über 500 kg nicht in das Hauptzollamt nach Karlsbad überführt wird vorzunehmen. Vom Unteren Bahnhofe muß sich der Zolldeklarant behufs Abfertigung der eingelangten Stückgutsendung nach dem Hauptzollamte begeben, um dieselbe dort verzollen zu können, wobei es des öfteren vorkommt daß die Sendung noch nicht ins Hauptzollamt überführt wurde.

Durch diese merkwürdige Manipulation entstehen dem Warenempfänger doppelte Zustreifungsgebühren. Ganz abgesehen davon, sind die Räume im Karlsbader Zollamte für den großen Warenverkehr derart unzulänglich, daß stundenlange nach Gütern gesucht werden muß, wodurch wiederum dem Kaufmanne nur Zeitversäumnis und Unkosten entstehen.

Auch bei der Verzollung von kleinen Postkollis Muster ohne Wert Sendung en u. dgl., führt es häufig zu großem Ärgernis, weil dem Empfänger erst nach mehrstündiger Wartezeit mitgeteilt wird, daß er erst am nächsten Tage sein Packet ausgefolgt erhalte. Auch durch derartige nutzlose Zeitversäumnisse erwachsen dem Geschäftsmanne große Unkosten.

Es möge berücksichtigt werden, daß Karlsbad ein internationaler Weltkurort ist, daß Karlsbad als Zentrum des westböhmischen Handels anzusehen ist, und daß die wirtschaftliche Bedeutung Karlsbads ihre entsprechende Würdigung finden muß. Die unzureichenden Raumverhältnisse im Karlsbader Hauptzollamte geben aber auch alljährlich immer wieder zu vielfachen Beschwerden aus Kurgästenkreisen Anlaß. Jeder Kurgast, der ein Packet aus seinem Heimatslande erhält, und das kommt sehr häufig vor, muß oft tagelang warten bis er das Packet verzollt erhält, Diese Verhältnisse sind eines Kurortes von der Bedeutung Karlsbads unwürdig.

Durch einen Auf- oder Anbau an das bestehende Zollamtsgebäude in Karlsbad ist eine Änderung der Verhältnisse nicht zu erwarten, Eine Besserung der Verhältnisse kann nur durch die Errichtung eines eigenen Zollamtsgebäudes auf dem Oberen Bahnhofe und der Errichtung einer Expositur für postalische Verzollungen im Weichbilde der Stadt erreicht werden.

Mit dem Hauptzollamte wäre auch ein Zollfreilager zu errichten, da Karlsbad ein solches nicht besitzt und derartige Güter in den Grenzstationen lagern müssen.

Sollten die Wünsche der Kaufmannschaft entsprechende Berücksichtigung seitens der Staatsbehörden finden, wäre auch im Interesse des Kurortes Karlsbad und seiner Bedeutung als bedeutendsten Handelsplatz Westböhmens anzuregen, die Umwandlung des Karlsbader Hauptzollamtes II. Klasse in ein solches I. Klasse vorzunehmen.Ť

Die Unterzeichneten fragen daher an, ob das Ministerium bereit ist, diese unhaltbaren Zustände unter voller Berücksichtigung der berechtigten Forderungen des Karlsbader Handelsgremium zu beheben?

Prag 14. Feber 1930.

Ing. Kallina,

Horpynka, Dr. Hassold, Dr. Schollich, Hokky, Szentiványi, Nitsch, Fedor, Dr. Törköly, Dr. Holota, Krebs, Simm, Köhler, Knirsch, Schubert, Ing. Jung, Kasper, Geyer, Dobránsky, Dr. Jabloniczky, Dr. Szüllö.