209/IX. (překlad).
Interpelace
poslance R. Kaspera a druhů
ministrovi sociální péče,
aby pro nýrský okres na Šumavě byla opět zřízena vlastní nemocenská pojišťovna.
Dosud samostatná nemocenská pokladna v Nýrsku na Šumavě byla dnem 1. října 1926 spojena s okresní nemocenskou pojišťovnu v Klatovech. Toto spojení podstatně poškodilo pojištěnce nýrského okresu a bylo tedy v uplynulé době podnětem četných stížností.
Území okresu nýrského jest čistě německé a již po stránce jazykové vzniká tedy mnoho těžkostí, poněvadž ani jediný ze zaměstnanců bývalé klatovské nemocenské pokladny neumí německy tolik, aby mohl porozuměti osobně předneseným německým nebo německy sepsaným podáním a řádně je vyříditi.
Velké stížnosti docházejí také na výplatu nemocenského. Bývalá nýrská okresní nemocenská pokladna byla po stránce peněz dobře založena a proto nemocným se poskytovaly nejen nejlepší léky bez zvláštních potíží a průtahů, nýbrž i každé soboty se nemocenské řádně vyplácelo onemocnělým členům. U nynější nemocenské pojišťovny v Klatovech zavádí se téměř již pravidlo, že onemocnělý člen dostane prvé nemocenské nejdříve po 14 dnech nebo dokonce teprve po třech týdnech, což jest stav více než neudržitelný. Pro nízké mzdy právě dělnictvo z okresu nýrského nemůže si nic ukládati. V době nemoci, kdy postižený má zvláštní přání a potřeby co do stravy atd., schází tedy pro uvedené poměry nejnaléhavější peněžní prostředky v domácnosti nemocného, což nejen značně zvyšuje bídu, ale ani nepřispívá k uzdravení. Ještě horší průtahy s vyplácením nemocenského nastávají, jestliže pojištěnec onemocní znovu, nebo jestliže lékař vysloví, že pojištěnec jest způsobilý ku práci, ve skutečnosti tomu však není a nemocný musí tedy znovu hlásiti, že nemoc trvá. V souvislosti s tím musíme také uvésti, že onemocnělí pojištěnci jsou vyšetřováni a přezkoumávání velmi povrchně a že to vedlo k přímo neuvěřitelným poměrům. Tak tři onemocnělí členové klatovské okresní nemocenské pojišťovny, a to dělníci Jakub Weiss a Jan Kokeisl z Dešenic a Jan Linzmaier z Úborska byli uznáni kontrolním lékařem za způsobilé k práci, ačkoliv byli tak těžce nemocní, že za krátko po zjištění tohoto nálezu zemřeli. Především jest nezbytno, aby tyto tři případy byly důkladně vyšetřeny.
Poměry se však zhoršily ještě také dále tím, že pojištěncům bývalé nemocenské pokladny v Nýrsku byla přiznána svobodná volba lékařů, kdežto klatovská okresní nemocenská pojišťovna přikazuje lékaře sama. Potřebuje-li nemocný ošetření odborného lékaře a požádá o něho, prohlásí se nýrská expositura pro potvrzení k tomu potřebné za nepříslušnou. Opatření potřebného povolení u klatovské okresní pojišťovny vyžádá si však zpravidla tak dlouhé doby, že si nemocný musí zatím vzíti odborného lékaře na vlastní náklad, poněvadž prostě nemůže čekati, až se mu snad dostane příznivého vyřízení. Stejně jest tomu, je-li nutno, aby nemocný byl převezen do nemocnice v Klatovech. Poněvadž ani zde nelze ve většině případů čekati, až dojde písemné povolení, musí nemocný hraditi dopravné většinou ze svého. Rovněž tak žádosti o odevzdání do ozdravovny, především žádosti pro plicní sanatoria - velký počet dělníků optické továrny v Nýrsku trpí plicními chorobami - vyřizuje se tak zdlouhavě, že pozbývá ceny příznivé snad vyřízení. Při tom jest také příznačné, že za poslední tři léta byl odevzdán do plicního sanatoria jediný pojištěnec. Mimo to prokazují zprávy, že ta či ona úleva, jíž se dosud dostávalo pojištěncům nýrského okresu, má býti rovněž v nejbližší době odstraněna, ačkoliv okres má průměrný stav asi 2300 pojištěnců, a tedy, uvážíme-li zvláště těžké komunikační poměry na Šumavě, jistě by měl plné právo na vlastní nemocenskou pojišťovnu. V souvislosti s tím musíme však také připojiti, že jmenování v nemocenské pojišťovně v Klatovech, tak jako ve všech jiných nemocenských pojišťovnách, byla provedena nespravedlivě a při těchto jmenováních představenstva a dozorčí rady zvláště se úplně přešlo přes návrhy národně organisovaného dělnictva. Jest tedy nutno, aby byla zřízena vlastní nemocenská pojišťovna pro okres nýrský a aby pro ni, tak jako také pro jiné nemocenské pojišťovny, byly vypsány řádné volby, aby se učinilo přítrž ostudě se jmenováním.
Podepsaní dovolávajíce se svrchu uvedeného vylíčení, táží se pana ministra sociální péče:
1. Jest ochoten učiniti předmětem přesného šetření poměry u klatovské okresní nemocenské pojišťovny a především dáti co nejdůkladněji vyšetřiti věc tří dělníků Weisse, Kokeisla a Linzmaiera?
2. Jest ochoten přikročiti ke zřízení vlastní okresní nemocenské pojišťovny pro okres Nýrsko na Šumavě?
3. Jest ochoten co nejdříve rozepsati volby do okresních nemocenských pojišťoven?
V Praze, dne 13. února 1930.
Kasper,
Simm, Horpynka, dr. Keibl, dr. Schollich, dr. Hanreich, inž. Jung, Schubert, Geyer, inž. Kallina, Matzner, Köhler, Knirsch, Krebs, dr. Hassold, dr. Szüllö, Hokky, Szentiványi, Nitsch, dr. Törköly, dr. Holota, dr. Jabloniczky, Fedor, Dobránsky.
209/X.
Interpelace
poslanců Jiřího Stříbrného, dr. Perglera, R. Gajdy a druhů
ministru zahraničních záležitostí
o odsouzení a věznění železničáře Pechy v Maďarsku.
Zatčení železničáře Pechy v pohraniční stanici Hidasnémeti je známo z denního tisku. Sněmovna ani její orgány neměly dosud možnosti vyslechnouti mínění odpovědných činitelů k činu maďarských úřadů. Z uveřejněných diplomatických not vyšlo na jevo, že československá vláda slíbila učiniti protiopatření, zejména pokud jde o pohraniční železniční úmluvu.
Do dnešního dne nebylo, pokud je známo, ničeho podniknuto. V těchto dnech denní tisk uveřejnil dopis žalářovaného Pechy z maďarského vězení, zaslaný ženě žalářovaného. Z dopisu vězeňskou správou censurovaného, se dovídáme, kterak se vězněnému železničáři vede. Pecha prosí svou ženu, aby učinila vše, aby se dostal ven z pětiletého maďarského vězení.
Podepsaní se domnívají, že je v prvé řadě povinností ministerstva zahraničí starati se o likvidaci případu Pechova.
Proto se táží ministra zahraničí:
1. Co podniklo ministerstvo zahraničí, aby rozsudek nad Pechou, o němž bylo úředně prohlášeno, že ve službách výzvědných nebyl, byl revidován?
2. Jaké kroky podniklo ministerstvo zahraničí, aby se Pecha co nejdříve dostal na svobodu?
3. Kterak ministerstvo zahraničí zabezpečilo ochranu československých příslušníků, zejména železničních zaměstnanců a finančních strážníků na pohraničí?
4. Je ochotno ministerstvo zahraničí předložiti parlamentu všechny výměnné noty, jež v případu Pechově byly podány a případ tento alespoň nyní veřejnosti osvětliti?
V Praze, dne 18. února 1930.
Stříbrný, dr. Pergler, Gajda,
Hlinka, dr. Tiso, Macháček, dr. Pružinský, dr. Fritz, Suroviak, Mojto, Grebáč-Orlov, dr. Labaj, Šalát, dr. Polyák, dr. Gažík, Onderčo, dr. Mederlý, Slušný, Danihel, Sivák, dr. Ravasz.
209/XI.
Interpellácia
poslancov Igora Hrušovského, V. Mikuláša a druhov
pánu ministerskému predsedovi, min. zemedelstva a ministru spravedlnosti
o prevádzaniu lesnej reformy na východnom Slovensku.
V obvodu úradovny pozemkového úradu v Prešove prevádza sa lesná reforma takým spôsobom, že lesné komplexy doposial jednotné rozdrobujú sa na malolesy a dávajú sa družstvám, ktoré podľa prehlásenia presidenta štátneho pozemkového úradu, ktoré predniesol tohoto roku v rozpočtovom výbore pri prejednávaniu štátneho rozpočtu, sa špatne hospodári a tým ohrozuje lesné hospodárstvo a tak aj prameň výživy chudobného ľudu na východnom Slovensku. Mimo toho pri tomto prevádzaní lesnej reformy v neodôvodnenej miere vypúšťajú sa lesy z pod záboru.
Abysme poslúžili konkrétnymi dokladmi k tomuto nášmu obvineniu, uvádzame následujúce:
Pohraničný veľkostatok Plaveč, ktorého majiteľom je Alapi Salamon Géza (poručník Dr. Gustav Csaky), má dosial pod záborom asi 5.000 kat. jut. lesnej pôdy. Štátny pozemkový úrad dovolil bez každej naliehavej príčiny, aby menovanému veľkostatkárovi bola zo záboru vypustená asi polovica tohoto majetku. Ostatnú čiastku štátny pozemkový úrad pridelil 11 družstvám, a síce družstvu v Plavči, Orlovej, Koželci, Ďurkovej, Gromoši, Andrejovciam, Plavnici, Ujaku, Malom Lipníku a Matisovej. Poznamenávame, že ačkoľvek o prídele týchto lesov žiadaly tiež niektoré obce, medzi nimi i veľké obce s dobrým obecným hospodárstvom, ako na príklad mestá Prešov a Sabinov, štátny pozemkový úrad odmietol prideliť týmto obciam lesy a tak dostaly sa lesy družstvám, prevádzajúcim neúčelné a škodlivé hospodárenie. Týmto spôsobom celá pozemková reforma ne veľkostatku plavečskom stala sa proti účelom, proti zákonu a na úkor záujmov verejných a slovenského ľudu.
Iný prípad k ilustrovaniu nášho obvinenia je následujúci:
Veľkostatok, patriaci k hradu Šarišskému, bol predmetom prevádzania pozemkovej reformy a pridelovanie pôdy dialo sa i tu proti intenciam zákona. Charakteristické je, že keď Klub československých turistov žiadal o prídel hradu Šariša, bolo mu to síce prvotne prisľúbené, ale potom štátny pozemkový úrad bez všetkého ďalšieho hrad vypustil zo záboru a teraz ľudia z okolia odvážajú z tohoto hradu kameň pre svoje potreby.
Konečne ďalší príklad šafárenia s pozemkovou reformou na slovenskom východe. Hospodárska škola v Orkucanoch je majetkom mesta Sabinova a štát ju má v nájmu. Mesto Sabinov chcelo túto školu zameniť za lesy, hraničiace s pozemkami mesta a nachádzajúce sa blízko mesta. Za také považovali ako najvhodnejšie lesy veľkostatku Usovce. Mesto Sabínov si podalo včas žiadosť o prídel týchto lesov, bolo však zamietnuté a lesy tieto boly prepustené zo záboru nesprávne a len pod zámienkou §u 20 záborového zákona, na tento prípad sa vôbec nehodiacim. Prepustenie toto sprostredkoval býv. poslanec Andrej Šoltys, ktorý potom od veľkostatku kúpil za nápadne lacnú cenu zámok a pozemky, zo záboru už dľa § 11 vypustené. Zmienené lesy boly ešte pred rozhodnutím štátneho pozemkového úradu o vypustenie predané firme Sabinovská drevodorábajúca spol. (Amster a Wiessenberg) v Prešove a teraz už sú vyrúbané.
Takto sa prevádza lesná reforma na východnom Slovensku. Podľa nášho mienenia je svrchovaný čas, aby vláda zakročila energicky proti tomuto zločinnému zneužívaniu pozemkovej reformy.
Pýtame sa preto pánov ministrov:
1. Či sú im v tejto interpelácii uvedené skutočnosti známe:
2. Či hodlajú zastaviť spôsob prevádzania lesnej reformy na Slovensku a dbať o to, aby bola prevedená v intenciach zákona v záujmu štátu a jeho obyvateľstva?
3. Či hodlajú nariadiť vyšetrovanie proti úradným orgánom, ktoré sa dopustili zneužívania zákona o pozemkovej reforme?
4. Či pán minister spravedlnosti nariadi trestné pokračovanie proti jednotlivcom, ktorí vo vyše uvedených prípadoch prevádzania lesnej reformy sa dopustili činov trestných podľa trestného zákona?
V Prahe, dňa 19. februára 1930.
Hrušovský, Mikuláš,
O. Svoboda, Lanc, Fiala, Polívka, B. Procházka, Malý, Stejskal, dr. Stránský, dr. Patejdl, dr. Moudrý, Šmejcová, Špatný, Zeminová, Langr, Sladký, Richter, inž. Záhorský, David, Hatina, Pechmanová, Klosová.
209/XII.
Interpelace
poslanců Františka Seidla, Viléma Brodeckého, Rudolfa Tayerle a soudruhů
vládě Československé republiky
o předložení zákonné osnovy o "Jubilejním fondu" pro státní zaměstnance.
Státní a jiní veřejní zaměstnanci očekávali k 28. říjnu 1928 u příležitosti desetiletého trvání naší republiky určité zlepšení svého postavení. Po celý rok 1928 diskutovalo veřejné zaměstnanectvo o jubilejní úpravě a požadovalo připočtení určitého období buď pro zvýšení služného a do zaopatřovacích požitků, zlepšení systemisace, drahotní přídavek, vybavení z dluhů, mluvilo se dokonce i o tzv. "jubilejním daru" aj. Tehdejší vláda přehlížela však všechny tyto požadavky a nechala nejen jubilejní rok, ale i významný den 28. října 1928 uběhnouti bez povšimnutí svízelného postavení státních zaměstnanců.
Dne 2. října 1928 prohlásil pouze pan náměstek předsedy vlády v rozpočtovém výboru poslanecké sněmovny N. S., že vláda zřídí tzv. Jubilejní fondy, a sice jeden pro zaměstnance státních podniků, které budou dotovány částkou po 25 milionech Kč a že počínaje rokem 1929 budou zvyšovány ročně částkou po 2 milionech Kč ze státní pokladny, případně pokladen státních podniků.
Ačkoliv uplynulo téměř půldruhého roku od tohoto prohlášení tehdejšího p. náměstka předsedy vlády Dr. Šrámka, nevyslovila se minulá vláda ani nynější, bude-li jubilejní fond zřízen či nikoliv, táží se podepsaní p. ministerského předsedy:
1. Je vláda ochotna předložiti zákonnou osnovu o tzv. jubilejním fondu veřejných zaměstnanců?
2. Je vláda ochotna uvolniti částku 58 milionů Kč ze státních, po případě podnikových pokladen pro účely jubilejního fondu?
3. Je vláda ochotna upotřebiti této slíbené částky vhodným způsobem k vybavení státních zaměstnanců nižších a středních kategorií z dluhů?
V Praze, dne 18. února 1930.
Seidl, Brodecký, Tayerle,
Remeš, Pik, inž. Nečas, dr. Macek, Biňovec, Jaroš, Vácha, Tomášek, Jurnečková, Stivín, Fr. Svoboda, Srba, Klein, Chalupa, Chobot, Kučera, Neumeisetr, Benda, Fr. Staněk, Jaša.
209/XIII.
Interpelace
poslanců Františka Seidla, Rudolfa Tayerle a soudruhů
ministru vnitra
o vyplácení mimořádných odměn kancelářským zaměstnancům, pověřených zapisováním při schůzích okresních výborů a okresních zastupitelstev.
Po provedených volbách do samosprávných sborů okresních, byla některým kancelářským úředníkům okresních úřadů uložena povinnost zapisovatelů při schůzích okresních výborů a okresních zastupitelstev, vedle celé jiných prací s touto funkcí spojených. Výkon je nespornou víceprací, byl dotyčným úředníkům prostě přidán k jejich běžným úředním povinnostem, které ponechány v nezměněném dřívějším rozsahu. Schůze uvedených samosprávných sborů protahují se velmi dlouho přes stanovené úřední hodiny, aniž by zaměstnanci-zapisovatelé byli zvláště za tyto práce odměňováni.
Ve smyslu uvedeného táží se podepsaní p. ministra:
1. Je pan ministr ochoten naříditi, aby zaměstnancům kancelářských služeb, kteří jsou služebně ustanoveni jako zapisovatelé při schůzích okresních výborů, případně okresních zastupitelstev, byla za tyto mimořádné a přesčasové práce vyplácena přiměřená měsíční odměny?
2. Je pan ministr ochoten naříditi, aby za uplynulý rok 1929 byla označeným zaměstnancům dodatečně poskytnuta roční paušální odměna?
V Praze, dne 18. února 1930.
Seidl, Tayerle,
Jurnečková, Srba, Husnaj, Stivín, Biňovec, V. Beneš, Jaša, dr. Macek, Chalupa, Prokeš, Klein, inž. Nečas, Remeš, Fr. Svoboda, Koudelka, Kučera, Brodecký, Pik, Bečko, dr. Mareš, Staněk.
209/XIV.
Interpelace
poslanců Františka Seidla, inž. Jaromíra Nečase a soudruhů
ministru veřejných prací
o systemisaci služebních míst kancelářského personálu úředního inspektorátu pro službu cejchovní v Praze.
Po vyhlášení provisorní systemisace služebních míst bylo u ústředního inspektorátu pro službu cejchovní (exponovaný úřad ministerstva veřejných prací) v Praze, celkem 22 kancelářských sil. Z tohoto počtu bylo systemisováno: 2 místa v 6., 3 místa v 7. platové stupnici IV. služební třídy, 17 kancelářských zaměstnanců ponecháno na místech oficiantů (vrchních) a v kategorii personálu pomocného, takže ustanovení § 7 odstavec 7. platového zákona je neproveditelné na celou řadu roků a žádný oficiant nemohl by za tohoto systemisovaného stavu dosáhnouti úřednického místa.
U ředitelství pro stavbu vodních cest bylo systemisováno 7 úřednických míst, z toho 1 v platové stupnici 5. Počet vyřízených kusů obou uvedených úřadů je přibližně stejný.
V důsledku tohoto nevýhodného rozdělení služebních míst táží se podepsaní pana ministra:
1. Je pan ministr ochoten zakročiti, aby při nové systemisaci byl počet úřednických míst kancelářského personálu v ústředí cejchovního inspektorátu rozšířen tak, aby aspoň polovina pomocných kancelářských zaměstnanců dosáhla míst úřednických?
2. Je pan ministr ochoten působiti k tomu, aby aspoň polovina systemisovaných míst kancelářských úředníků byla zařazena do vyšších platových stupnic (6. - 4.)?
V Praze, dne 18. února 1930.
Seidl, inž. Nečas,
Chobot, Jurnečková, Srba, Stivín, Chalupa, Biňovec, Tayerle, Brodecký, Koudelka, Bečko, Fr. Svoboda, Pik, Neumeister, Nový, Remeš, Klein, Benda, Husnaj, Vácha, V. Beneš.
209/XV.
Interpelace
poslanců dr. Ladislava Daňka, Josefa Adámka, Václ. Sedláčka a druhů
ministru financí
o zamýšleném zrušení berních úřadů v místech, kde není berní správa.
Řeč pana ministra financí v rozpočtovém výboře o zamýšleném zrušení berních úřadů v městech, kde není berní správy, vyvolalo velké vzrušení v širokých řadách poplatníků, kteří cítí se velmi poškozeni, kdyby tento úmysl ministerstva financí byl proveden. Toto vzrušení poplatníků jest plně oprávněno. Ve velmi četných místech, skoro ve všech okresních jest berní správa tak vzdálena a tak těžce obecenstvu přístupna, že převážná část poplatnictva nebude moci získati nutných informací v záležitostech daňových bez velkých potíží, bez značné ztráty času a velkých výloh.
V zájmu jak daňové morálky občanstva tak spravedlivého i správného uložení daní, jakož správných informací občanstvu o jeho platebních povinnostech daňových a v zájmu uchování důvěry širokých vrstev občanstva jest nutno, aby styk úřadů s občanstvem samým byl co nejužší. Rušení berních úřadů pak všem těmto zájmům odporuje. Berní úřady musí jistě sloužiti plně občanstvu a rušení těchto úřadů poškodilo by tedy zájmy občanstva a nebylo by nijak ani v zájmu státním.
Podepsaní táží se pana ministra:
1. Z jakých důvodů chce ministerstvo financí rušiti berní úřady nacházející se v městech mimo sádla berních správ?
2. Jest pan ministr ochoten sděliti, jaké finanční úspory domnívá se docíliti zrušením berních úřadů?
3. Jest pan ministr ochoten upustiti v zájmu občanstva od svého úmyslu rušiti berní úřady?
V Praze, dne 18. února 1930.
Dr. Daněk, Adámek, Sedláček,
dr. Mičura, Šamalík, dr. Nosek, Košek, Světlík, Janalík, Petr, Stašek, Roudnický, Stanislav, Vičánek, Myslivec, Navrátil, Kaňourek, Vaculík, dr. Dolanský, dr. Novák, Bezděk.
209/XVI.
Interpelace
poslance Josefa Štětky a soudruhů
vládě
o persekučním přemístění železničního zřízence Jána Belaye.
Železniční zřízenec Ján Belay byl r. 1927 při obecních volbách jako zástupce Komunistické strany Československa (Selce III. internacionály) zvolen členem obecního zastupitelstva v obci Čeklis a v ustavující schůzi tamějšího obecního zastupitelstva zvolen obecním pokladníkem. V té době byl služebně přidělen výtopně v Bratislavě, která je od obce Čeklis vzdálena 18 km, takže mohl jen večer ztráviti domy, ale přesto funkci v obecním zastupitelstvu a funkci obecního pokladníka s velkou námahou vykonati. Záhy po zvolení byl však služebně přeložen do Zvoleně, která je od obce Čeklis vzdálena 200 km a byl mu přidělen naturální byt ve stanici Pliešovce-Sása, která je od Zvoleně vzdálena dalších 19 km, takže celková vzdálenost od Čeklis, kde dříve bydlel, a kde je členem obecního zastupitelstva a obecním pokladníkem, činí 220 km.
Po přeložení žádala obec Čeklis, aby Ján Belay byl na dva dny uvolněn k vykonávání své funkce. Když tato žádost došla do Zvoleně, zavolal přednosta tamějšího železničního úřadu výtopna Zvoleň, Jána Belaye a nutil ho, aby se vzdal funkce a řekl mu přímo, že když se funkce vzdá, bude míti pokoj. Samozřejmě Ján Belay před tímto násilím neustoupil a konal svou proletářskou povinnost dále. Z uvedených okolností vysvítá naprosto jasně, že Ján Belay přemístěn byl jen proto, že je komunistou a zejména komunistickým funkcionářem. Jest ovšem samozřejmo, že si dělnictvo takovouto persekuci a provokaci líbiti nedá.
Jan jako další o tom, že v kapitalistickém státě slouží zákony jen k utiskování a k oklamání dělnictva a že buržoasie a její státní orgány i hranice vlastních zákonů překračují, když jde o boj proti revolučnímu hnutí, poukazujeme na to, že přeložení člena obecního zastupitelství odporuje i zákonům tohoto kapitalistického státu, neboť § 76 uh. zák. č. XXII. z r. 1866 praví: "vyvolení členovia ob. (mestskej) rady musia po čas celého svojho pôsobenia v obci (meste) bývať."
Rovněž tak odstavec 3. § 10 zák, ze dne 7. února 1919, č. 76 Sb. z. a n. pokud se týče veřejných zaměstnanců ustanovuje toto:
"Veřejným zřízencům, kteří jsou členy obecního zastupitelstva, rady nebo komisí, musí býti bez újmy platových a postupových nároků poskytnuta možnost vykonávati tyto funkce."
Byl-li Ján Belay přesto přemístěn, je to jen novým důkazem o tom, že buržoasie je schopna všeho, pokud si to dá pracující lid líbit. V této souvislosti poukazujeme také na výnos min. železnic ze dne 11. června 1923, č. 37.142 pres. 5, v němž se praví: "Nelze v zájmu vážnosti a nestrannosti úřadů trpěti, aby se úřední místnosti staly rejdiště politických bojů a agitací." Upozorňovali jsme již tehdy železniční zřízence, že tento výnos je persekučním činem proti nim, a že železniční byrokracie stejně bude proti nim všemi prostředky postupovati. Případ Jána Belaye znovu svědčí o tom, že jsme měli pravdu. Aniž chceme státní zaměstnance nebo proletariát vůbec klamati, jako kdyby nějakými intervencemi nebo interpelacemi mohla býti zjednána náprava, protože vláda za všemi těmi činy stojí, resp. je nařizuje, chceme vládu přece donutit pokud možno k jasné odpovědi a ptáme se proto:
Jak odůvodní vláda tento persekuční postup proti revolučním státním zaměstnancům?
V Praze, dne 17. února 1930.
Štětka,
Krosnář, Rjevaj, Novotný, Steiner, J. Svoboda, K. Procházka, Čižinská, Hodinová, Tyll, Vallo, Hrubý, Dvořák, Kuhn, Kliment, Juran, Śliwka, Höhnel, Zápotocký, Haiblick, dr. Stern.
209/XVII.
Interpelace
poslance Aloise Beneše a druhů
předsedovi vlády
o zřizování státních tiskáren.
Státní tiskárna v bývalém Rakousko-Uhersku ve Vídni, státní tiskárna v Berlíně a závody tohoto druhu v jiných státech, konaly a konají úkoly převážně kulturní a podnikají práce, na které soukromý podnikatel nestačí, jak dokázala "Bugra" Lipsko 1914.
Státní tiskárna ve Vídni byla vládou republiky rakouské zmenšena úměrně hranicím nového státu, neboť tato vláda pochopila, že nemůže prováděti konkurenci vůči svým poplatníkům. Státní tiskárna ve Vídni byla registrována i podruhé, když si knihtiskaři stěžovali na konkurenci tohoto závodu.
Jinak je tomu u nás. Náš mladý stát rozšířil stávající úřední tiskárny, zřídil nové státní tiskárny a ještě se neustále zřizují další tiskárny u jednotlivých ministerstev, zemských a státních úřadů. Naše státní tiskárny nemají téměř žádného kulturního poslání, za to však značnou měrou poškozují poplatníky-živnostníky knihtiskaře.
Bývalá tiskárna při c. k. místodržitelství v Praze byla vybudována jako státní tiskárna. Postaveno asi 28 nových velkých rychlolisů, zakoupeno asi 14 nových sázecích strojů na místo 3 sázecích strojů dříve v tiskárně zaměstnávaných. Tohoto velkého zařízení může býti plně využito jedině v době zasedání sněmoven a to opět jen pracemi, které dříve byly vyhotovovány soukromými tiskárnami. V mezidobí, kdy není pro státní tiskárnu této vysoké sezony, musí býti její provoz udržován pracemi pro státní úřady, které se získávají i pod nátlakem různých nařízení. Státní tiskárna v Praze, stejně jako státní tiskárny v Žatci, v Košicích a v Užhorodě přijímají též zakázky soukromých osob a podniků. Vedou na skladě pro obecní samosprávy, různá živnostenská společenstva, a j., které se úředně doporučují k odběru.
Státní tiskárna v Žatci (dříve Wolf) byla svého času zakoupena pro účely státní prostřednictvím soukromých osob. Závod netiskne jen německý časopis, který snad měl propagovati státní myšlenku, ale zabývá se výrobou tiskopisů po živnostensku a přijímá soukromé zakázky.
Státní tiskárna v Košicích byla již nesčetněkráte předmětem stížnosti knihtiskařů na Slovensku. Byla zbytečně vybudována v rozměrech naprosto neodpovídajících tamním potřebám. Byla zřízena pro vydávání časopisu, jehož úkol dávno plnily jiné listy. K částečné úhradě pasiv tohoto časopisu bylo založeno nakladatelství, Tiskárna se insercí nabízí obstarati všechny potřeby tiskové.
Zcela zbytečnou se jeví státní tiskárna v Užhorodě, kde jest v místě 14 knihtiskáren.
V Bratislavě, kde je celkem asi 34 tiskáren, je rovněž státní tiskárna.
Často se vyskytuje soudní vyrovnání knihtiskáren na Slovensku a Podkarpatské Rusi, což svědčí o špatné prosperitě těchto živnostenských podniků.
Mimo výše uvedené státní tiskárny máme v Praze ještě tiskárnu v parlamentě a mnoho jiných úředních tiskáren.
Státní nakladatelství, které náleží do kompetence ministerstva školství a národní osvěty, a které bylo zpočátku zvětšováno tempem naprosto neodpovídajícím potřebě, muselo býti již jednou restringováno. Tato tiskárna monopolisovala pro sebe všechny tiskopisy pro školy a školní úřady. Vydává většinu školních knih. Tímto závodem trpí nejen knihtiskaři, ale též nakladatelé a knihkupci.
Tiskárna M. N. O. byla umístěna v nové budově, zvlášť k tomuto účelu zřízené. Provoz zvětšen ovšem ke škodě soukromých závodů.
Mimo tuto tiskárnu existuje ještě druhá vojenská tiskárna u Zemského vojenského velitelství v Praze.
Tiskárna ministerstva spravedlnosti na Pankráci, která mimo několik odborníků zaměstnává též trestance, obstarává tiskopisy pro soudní úřady. Již asi v letech 1880 byla tam k žádosti knihtiskařského společenstva podobná tiskárna zrušena.
Zemské finanční ředitelství v Praze, které převzalo tiskárnu instituce potravních daní, závod ten značně rozšířilo a vyhotovuje tam velké náklady tiskopisů pro finanční úřady. Všechno to práce, které dříve obstarávaly soukromé závody.
Státní voj. ústav kartografický nezabývá se pouze pracemi nutnými pro účely vojenské a státní, ale obstarává též tisky, které dříve dodávaly soukromé grafické ústavy.
Také policejní ředitelství a snad i jiné úřady mají své vlastní tiskárny a stejně jako v Praze setkáváme se s tiskárnami u státních a zemských úřadů v brně, Bratislavě a jiných městech.
Stát je však účasten také na mnohých grafických závodech. Jak je známo, byl vybudován za státní peníze velký tiskárenský podnik pod firmou akc. společnosti "ORBIS", zřízena tiskárna "A. Reggel" v Komárně (dnes již neexistující), zřízena tiskárna Grünwald v Žilině, založeny novinářské a vydavatelské podniky, které dnes existují pod firmami různých akciových společností, anebo soukromých podnikatelů.
Téměř všechny tyto státní podniky jsou nejen favorisovány při dodávkách tiskopisů pro státní úřady, ale používají též výhody při dopravě, poště, telefonu a telegrafu. Používají státních budov. Investice, učiněné ze státních prostředků, nezatěžují kalkulací tiskáren, stejně jako služné mnohých státních úředníků, kteří byli přiděleni závodům od jiných resortů. Jejich konkurenční schopnost je usnadňována tím, že, jsou-li nutné práce, nemusí se dožadovati povolení živnostenských úřadů o práci přes čas, neplatí poplatky společenstvu a obch. komoře, kterým úředně nepodléhají. Neplatí daně činžovní a snad ani výdělkové.
Poněvadž dosavadní počet a rozsah státních tiskáren, stejně jako tiskáren úřadů státních a zemských, jeví se nadbytečný a jejich trvání vážně ohrožuje existenci živnosti knihtiskařské, která tvoří značnou část našeho průmyslového podnikání a poplatností přispívá na úhradu státních potřeb, táží se podepsaní, zdali pan ministerský předseda ví:
a) že bylo státním úřadům nařízeno, aby k ofertním řízením byla vždy vyzývána také státní tiskárna,
b) že bylo státním úřadům nařízeno odebírati tiskopisy od státních tiskáren,
c) že byly státní tiskárny vybudovány nad skutečnou potřebu,
d) že státní tiskárny dnes vyhotovují vlastně tiskopisy, které dříve dodávaly soukromé tiskárny,
e) že státní tiskárny snad neprávem používají různých výhod při dopravě a úlev daňových,
f) že za státní podpory vydávají se časopisy a publikace na škodu soukromého podnikání a zdali p. ministr je ochoten zříditi kontrolní sbor, který by měl za úkol nejen prozkoumati, zda je potřebí státních tiskáren, který by však také bděl i v budoucnosti nad jejich hospodářstvím a odstranil vše, co přímo poškozuje poplatníky-knihtiskaře a vydavatele časopisů?
V Praze, dne 21. února 1930.
A. J. Beneš,
Mašata, Tůma, Machnik, inž. Žilka, Marek, Bistřický, Prokop, Dorič, Ščerecký, Pekárek, Pechman, Ostrý, Jiráček, Náprstek, Vávra, Hýbner, Liška, Vencl, Najman, Horák.