Spočítáme-li u jedné obce újmu z protisamosprávních zákonů z r. 1927, shledáme, že krise samosprávy měla svůj původ v tomto ochuzení o veliké obnosy. Případ města Plzně, které z titulu tohoto ztratilo okrouhle 15 mil. Kč, možno aplikovati na celou samosprávu, neboť podmínky byly tu stejné a pokles příjmů je poměrně také stejný u všech svazků samosprávných. Fakta tato dokazují, že nikoli z viny samosprávy, nýbrž z viny protisamosprávních zákonů vznikla její krise.

Československá samospráva jest v akutní krisi a ochrnuta ve své důležité činnosti. Krise tato je závažnější tím více, že čsl. samospráva jest rozpočtově a hospodářským životem a investicemi daleko větším činitelem, než jest v těchto oblastech působnosti sám stát. Při tom nemá samospráva legislativní a exekutivní moci, při níž stát může daleko snadněji zákonnými zásahy řešiti problém své vlastní krise. Stát také využil všeho svého práva ke své sanaci, využiv při tom všech sil obyvatelstva a titulů k získání prostředků, což však nemůže činiti samospráva, odkázaná jen na přirážky z oslabených daňových základů daní státních, na dávky, jichž pokles z důvodů menšího konsumu a omezování potřeb jest viditelný, a na výnos z vlastního hospodaření, jež tvoří jen malou část úhradové položky.

Poněvadž ve veřejnosti, i v kruzích úředních a jiných činitelů jsou mylné názory o příčinách krise samosprávy a namnoze vina za ni svádí se neprávem na demokratické správy v samosprávě, shrnuji fakta na průkaz, že příčina krise je zcela jiná, než omylem nebo úmyslně jest tvrzeno, a že jest nutno vycházeti z tohoto základu, má-li se dospěti k nápravě.

Veškerá samospráva v Československé republice vykazuje nyní okrouhle 12 miliard Kč dluhů. Na obce připadá z toho něco přes 8 miliard Kč, zbytek na okresy a země. Nejméně 1/3 tohoto zadlužení samosprávy spadá do doby předválečné. Předválečné zadlužení samosprávy jde hlavně na účet investičního podnikání, rozpočtů mimořádných, které podle zákonných předpisů nutno uhraditi dlouhodobými zápůjčkami.

Větší zadlužení samosprávy jest také dílem doby poválečné. Rozhodovaly tu nejen valutové a cenové poměry, nýbrž i mimořádné poměry hospodářské, stav obcí, okresů a zemí po válce. Velký obnovovací úkol a nezbytná opatření na odčinění následků války vyžádaly si nesmírných vydání samosprávy, která konala svůj velmi těžký úkol pro lid i stát. Nesmí býti také zapomínáno, že stát svými zákony uložil samosprávě, a to zejména obcím, veliká břemena, která při oslabených příjmech samosprávy komplikovala její rozpočtování. Při tom však stát neosvobodil obce od těžkých závazků z doby poválečné a předválečné, zejména nesňal s nich břímě věcných nákladů na státní střední školství, ba v novější době je ani neosvobodil od oplacení ekvivalentu z obytných domů činžovních, které za krise a nezaměstnanosti jsou pasivní.

I když nepopíráme některé individuální výstřednosti v samosprávě, musíme vzíti samosprávu v ochranu proti nesprávnému tvrzení, že ona sama svoji krisi sobě způsobila a že snad její krise je důsledek nějaké nehospodárnosti. Kvituji, že sám pan referent tuto okolnost zdůraznil, aby tím bylo veřejně zjevno, že nikoliv samospráva zapříčinila nějakým nehospodářstvím svoji krisi, nýbrž že krise její má zcela jiné základy než v tomto tvrzení.

Lidová samospráva podala jasný důkaz dobrého hospodaření, dobrého díla poválečného a dobré i odpovědné práce konstruktivní. Vina její krise je tam, odkud se proti ní útočí.

Projednávaná osnova neprovádí oddlužení samosprávy, jak jest mylně tvrzeno, ona upravuje dluhovou službu s částečnou pomocí státu, věřitelských ústavů, samosprávy samé a poplatnictva. Provádí také konversi, neboť prodlužuje umořovací lhůtu s 20 až na 40 let se snížením úrokové míry, což znamená zmenšení anuitních položek rozpočtových, tedy vlastně jen prodloužení amortisační lhůty beze škody pro věřitele, jde-li o zápůjčku zúročenou 5%. Předloha však netýká se veškeré samosprávy. Týká se jen obcí a okresů s nevyrovnanými rozpočty, a nikoliv dluhů, povstalých z investic výnosových, podnikových. Tyto dluhy i v budoucnu musí si samospráva úrokovati a umořovati z výnosu svých podniků a výnosových zařízení.

Lze počítati s tím, že z celkového zadlužení samosprávy bude se týkati konverse a částečná dluhová služba zřizovaného fondu jen dluhů samosprávných ve výši asi 2 miliard, tedy šestiny celého zadlužení samosprávy. Při tom se však předpokládá, že úpravu svých financí provede samospráva nejprve zvýšeným limitem přirážkovým a výnosem dávkovým. Do fondu pak budou plynouti dosavadní příděly samosprávné, používané na příspěvky obcím a okresům, takže ani z tohoto titulu nebude stát zatížen. Počítáme-li, že již z dosavadních přídělů má býti použito 35% toho, co již dnes samospráva od státu dostává, ba že v předloze je přípustno, aby stát čili fond za souhlasu vlády vyčerpal celé čtyři pětiny příspěvků, které dnes samospráva dostává, pal soudím, že služba státu z onoho podílu z daně důchodové bude až na místě nejposlednějším, a kdož ví, zdali bude stát vůbec míti nějaké risiko z tohoto titulu důchodové daně. Příspěvek státu z daně důchodové jest, jak vidíme, na posledním místě a nebude ani z daleka přiměřený tomu, co bylo zákonodárstvím samosprávě vzato a co samospráva nově na svých břemenech podle poválečných zákonů proti státu musí vykonati. Každý zákon určuje obci povinnosti, avšak ministerstva navrhujíce osnovy a tuto klausuli nikdy nepočítají, zdali samospráva je schopna, aby tato nová břemena mohla unésti. Přestože zákony přesně určují, že obec musí míti v rozpočtu obsaženo to, co má vydati, a konečně, že jen podle nosnosti obcí mohou býti vykonány nové povinnosti, nikdy se žádné ministerstvo netáže, jak bude samospráva krýti nové výdaje, které povstanou z klausule nových zákonů.

Můžeme tedy říci, že touto osnovou nejde o nějaký důkladný zásah na sanaci samosprávy, nýbrž že jde jen o menší pomoc, ovšem zase jen pro část obcí a okresů, které nemají vyrovnané rozpočty. Soudím, že bude nutno pokračovati v díle obnovy a ozdravení samosprávných financí a že zejména bude nutno individuálně vyřešiti případy těžkých krisí obcí a okresů, jichž problém tato osnova nevyřeší. Bude také nutna všeobecná úprava, neboť dosavadní příjmové zdroje samosprávy jsou příliš labilní a nepostačující.

Bude také nutno zcela odčiniti křivdu, která se stala zákony z r. 1927. Pan referent již poznamenal, že není zájmem samosprávníků, aby odporovali přísné revisi a přísnému dohledu. Ve veřejnosti vládne mylný názor, který jest podporován mnohdy sugestivně i našimi úřady, jako by v samosprávě nebyla dostatečná revise, dostatečný dohled. Můžeme říci, že dozor a revise v samosprávě je v nebývalém rozsahu a ještě nikdy nebyla samospráva podrobena tak přísnému dohledu, jako je to u nás v republice v době popřevratové. Stačí podívati se jen na celou soustavu dozoru a dohledu na výkony samosprávy. Jděme do základů. Poměrnost volebního práva proti dřívějšímu výsadnímu právu volebnímu dává možnost všem složkám obyvatelstva, aby byly účastny jednání a dozoru v samosprávě. To je první a hlavní bod kontroly občanstva. Máme dále finanční komise, které jsou sestaveny nejen ze členů samosprávy, nýbrž i ze jmenovaných, které určuje úřad. Tato finanční komise má právo nejen rozhodovati o otázkách úhradových, nýbrž má právo revisní, revise pokladní a účetní, a tento úkol také plní. Všechno hospodářství musí projíti finančními komisemi. To máme druhý stupeň občanské kontroly a občanského dohledu. Ale máme i úřední dozor, revisi zemskou a okresní. Oba tyto orgány nejen že mají, nýbrž jsou povinny kontrolovati obecní hospodářství. Dále máme dohled státní, který vykonává okresní a zemský úřad.

Ale máme ještě jeden, a to hlavní korektiv; každý občan, každý volič může si stěžovati do usnesení zastupitelstva; bylo-li jednání vadné, nehospodárné, má právo cestou stížnosti remonstrovati a vyšší úřady jsou povinny zabývati se meritem jeho stížnosti. Máme však ještě druhý korektiv: kdyby se obec nebo okres dopustil nezákonnosti, může si občan stěžovati až k správnímu soudu, od okresů, zemí k ministerstvu a k správnímu soudu. Správní soud je korektivem, ochráncem zákonitosti. Je tedy v tomto směru výkon samosprávy úplně podroben velikým revisním opatřením, ale také úřednímu dohledu a dozoru. Není tedy vůbec důvodů, aby se samospráva bránila revisi, a brání-li se, brání se jen v těch věcech, kde běží o zásadní otázky, aby státní moc a byrokracie nepotlačovaly pravomoc samosprávy. Samospráva, to je velmi těžce nabytý statek a má svůj význam i v naší republice. Samospráva vykonala za stát nesmírné dílo, neboť stát ve svých podnicích přenesl na ni veliký úkol a nikdy nemohl splniti, co splnila samospráva. Nemá tedy býti na samosprávu házeno odium, jakoby špatně hospodařila, a nemá býti podlamována její pravomoc, aby mohla nadále konati platné úkoly nejen na prospěch obyvatelstva, nýbrž i na prospěch státu.

Dále je žádoucno, aby právě z tohoto důvodu byla samospráva uschopněna ke konání svých velikých úkolů, které jsou v době krise maximální. Při té nouzi finanční musí samospráva velmi krutě a úporně bojovati s bídou a nezaměstnaností. Samospráva vlastně udržuje klid a pořádek v republice a řekněme, že nebýti těch velikých výkonů investičních, pracovních, bytových a jiných, vnitřní věci republiky byly by se jinak vyvinuly, poněvadž nebylo takových opatření pro lid, jak to situace poválečná žádala.

Je chyba, že i v centrálních úřadech je mylné mínění o naší samosprávě. Je chyba, že i v jistých úřadech jsou očividné podněty na okleštění naší samosprávy, a to musíme vytknouti jako neopatrnost, jako neloyalitu k samosprávě a jako škodlivou věc, neboť bude-li samospráva ochromena, bude ochromen stát. Samospráva je a bude stále základem státního života (Tak jest!) a je proto nutno dobře ji fundovati. Je také žádoucí loyálnější poměr naší byrokracie k samosprávě, k lidovládě. (Výborně!) Bude nutno, aby v budoucnu odčiněny byly křivdy, které se staly zákony z r. 1927. Samospráva musí býti uschopněna, aby mohla konati nadále svůj úkol vůči lidu, pro svůj zdravý rozvoj, pro pokrok svého území, pro oživení hospodářského života a na prospěch těch, kteří za výrobní krise trpí. Podařilo-li se nám, že původní vládní návrh po našich zásazích byl značně zlepšen a v četných svých strohých ustanoveních opraven a zmírněn, přece jen osnovu nepovažujeme za dílo dostačující. Budeme dále usilovati, aby co nejdříve byl celý samosprávný problém vyřešen dokonale, a to i u samosprávy okresní a zemské, pokud se týká obnovy její pravomoci autonomní, jež byla zákonem č. 169 z r. 1927 citelně okleštěna a znetvořena.

Chci ještě poznamenati - nevím, navrhl-li pan zpravodaj korekturu - že je v osnově rozpor v tom, že osnova má míti účinnost v hlavním svém úkolu od 1. ledna 1936, že však v osnově jest ustanovení, za jakých okolností možno uzavírati nové výpůjčky. Je tam ustanovení, že i na věci nouzové, na investice, které jsou podporovány státem, možno uzavírati výpůjčku. Kdybychom však řekli, že zákon má účinnosti od 1. ledna 1936, padly by všechny snahy rozvinouti investiční život samosprávy, poněvadž by samospráva nemohla z tohoto titulu uzavírati na nouzové a investiční práce nové výpůjčky. Soudím, že osnova v tomto směru bude opravena nebo, není-li snad oprava nutna, mohlo by se vládním nařízením konstatovati, že tento zájem nekoliduje s termínem, od kterého má zákon účinkovati.

Pro osnovu zákona hlasujeme s vírou, že příští sněmovna rozřeší samosprávný problém definitivně a od základu, jak je to v zájmu samosprávy nejvíce žádoucí. Končím. (Potlesk.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen p. posl. Bergmann.

Posl. Bergmann: Slavná sněmovno! Již po řadu měsíců se v našem státě mluví, jedná a píše o sanaci samosprávy. Budiž mi prominuto, pozastavím-li se právě na tímto slovíčkem "sanace", a to proto, že právě toto slovo má v naší republice velmi neblahý zvuk. Nerad bych, aby právě proto, že se stále mluvilo a psalo o sanaci samosprávy, z neblahého zvuku tohoto slova zůstalo určité odium na samosprávě, že se sanuje podobným způsobem, jako se sanovaly některé podniky, zejména banky v Československé republice, a tím se vyvolávalo v řadách občanstva nepřátelství vůči samosprávě.

Oč v celé osnově jde? Jde jenom o nepatrnou část úlevy v dluhové službě. Na této úpravě bude participovati jenom velmi sporá část a malý počet obcí a okresů v Československé republice. Přesto však, že tato osnova je opět provisoriem a že nedostatečně řeší celý problém finanční situace naší samosprávy, je nám zadostiučiněním a je také výsledkem dlouholetého našeho úsilí.

Velmi často slyšeli jsme při jednáních o samosprávě, ať v různých komitétech, výborech nebo i zde v plenu sněmovním nevlídná slova kritiky, vyplývající spíše ze zaujatosti a nepřízně k samosprávě, a někdy i tvrdá slova odsouzení generalisováním jednotlivých případů nehospodárnosti v některých samosprávných svazcích. Slova uznání a objektivního posouzení byla v této sněmovně velmi řídká, jako bychom považovali samosprávu za nutné zlo, ačkoliv je to důležitý článek celé veřejné správy, bez něhož nemůže se ani stát zdravě vyvíjeti. Jestliže si říkáme, že silná, spořádaná a zdravá rodina je základem státu, nesmíme zapomínati, že také silný a zdravý stát může spočívati bezpečně jediné na silné a zdravé samosprávě.

Samospráva se nikdy nevyhýbala kontrole. Již kolega Pik zde celou soustavu kontroly samosprávy vyložil a nechci se jí proto blíže zabývati. Důkazem, že samospráva se kontrole nevyhýbá, je skutečnost, že jak v koaličním výboru pro projednání této osnovy, tak i v subkomitétu, kde zasedal velký počet samosprávných pracovníků, jsme změnili původní vládní návrh, kde povinná kontrola byla předepsána jenom pro obce, které mají přes 5000 obyvatel, v tom smyslu, aby tato kontrola byla zavedena již při počtu 3000 obyvatel. Jestliže tedy většinou samosprávní pracovníci těchto poradních sborů šířili okruh kontrolovaných obcí, je to důkazem, že nikdo z nás nechce se v samosprávě kontrole vyhýbat.

Je nutno si položiti otázku, co bylo vlastně příčinou krise naší samosprávy. Byly to stále rostoucí úkoly a břemena, které se samosprávě ukládaly, dále nedostatečné příjmy, labilnost samosprávných rozpočtů a některé zákony a zásahy, jež zapůsobily rušivě do hospodaření naší samosprávy, a konečně také nevyřízené rozdělení úkolů a dělba práce.

Nelze upříti, že revoluční Národní shromáždění mělo pro postavení samosprávy velké pochopení. Již první novela 4. března 1848 oktroyovaného obecního zřízení, t. j. zákon č. 76/1919, uznala, že obecní samospráva nesnese břemen, jež před válkou, za války a po válce jí byla naložena jednak přenesenou působností stále vzrůstající, která činí dnes při nejmenším 80% veškeré samosprávné agendy; dále provedením věcné i osobní mobilisace za války; aprovisačními úkoly; obětmi pro bytový problém a stavební ruch; osvobozením nově postavených domů od daní, přirážek a dávek; naproti tomu uložena obcím povinnost upraviti nově ulice, rozšířiti a doplniti vodovodní, kanalisační a elektrickou síť atd.; nutností opraviti za války i po válce zchátralé obecní budovy, silnice a cesty; zvýšenými úkoly kulturními, stavbami škol národních i odborných a konečně zvýšenými úkoly sociálními.

Proto tato novela stanovila, že státní správa, po případě vyšší samosprávné svazky převezmou věcné náklady na obecné školství, na policii bezpečnostní a polní, na policii zdravotní a mravnostní, na stavbu a udržování silnic, na správu chudinskou a ústavy dobročinné. Tento zákon byl terminován na dobu jednoho roku. Zákonem č. 164 z 18. března 1920 byla tato lhůta prodloužena do konce r. 1921, ale zákon vůbec nebyl proveden.

Skutečnost byla docela jiná. Úkoly, které měl převzíti podle této novely stát nebo vyšší samosprávné svazky, nejen zůstaly samosprávě, zejména obecní, ale rozmnožily se o jiná zařízení. Příjmy se nezvýšily, ani nové zdroje příjmů se nenašly, naopak soustavně a rafinovaně byly nové příjmy ztenčovány. Jestliže uvážíme, že r. 1913 přímé daně, které tvoří přirážkovou základnu, činily 76.47% veškerých státních příjmů a r. 1930 pouze 34.10% veškerých státních příjmů, máme zde hned jednu příčinu, která nám vysvětluje, proč dospěli jsme ke krisi hospodářství samosprávy. R. 1913 činil výnos daní, které jsou podkladem přirážek, 427 mil., r. 1930 pouze 1.754 milionů, tedy asi 4násobek, přestože úkoly samosprávy vzrostly nejméně desetinásobně.

Na jednotlivých daních, které jsou podkladem výpočtu přirážek samosprávných, vidíme, že tyto daně nebyly valorisovány oproti předválečným letům, jak jejich výnos značně poklesl a jak tím poklesl také výnos samosprávných přirážek. Pozemková, domovní třídní a činžovní daň činila r. 1913 42.07%, 1930 pouhých 13.75%. Daň všeobecná výdělková činila r. 1913 8.6%, r. 1930 pouze 6.10%. Zvláštní daň výdělková činila r. 1913 21% veškerého státního příjmu, kdežto r. 1930 klesla na 6.70% veškerého státního příjmu. Stejně také daň z vyššího služného, která je podkladem výměru samosprávných přirážek, klesla s 1.7% na 0.5%. Připočteme-li k tomu dále stamilionové nedoplatky a odpisy daní a tím také přirážek, máme zde jasný obraz o příčině krise hospodářství samosprávného, a nelze tedy tvrditi, že by samospráva byla zavinila tuto krisi sama, nýbrž zavinil ji někdo jiný, mnohdy ten, kdo si nejvíce troufá vytýkati samosprávě mnohé nedostatky.

Podíváme-li se jenom na nedoplatky státních daní přímých podle státních závěrečných účtů, vidíme, že činily r. 1919 577 mil., r. 1926 však již 4.978 mil. Kč. Nedoplatky samosprávných přirážek v poslední účetní uzávěrce, která nám byla předložena, t. j. za r. 1932, činí 1.576,560.813 Kč, r. 1933 1.589,536.614 Kč. Tedy jenom za dva roky činí tyto nedoplatky 3 miliardy Kč.

Konečně odpisy provedené r. 1933 na přímých daních činí 346,072.188 Kč. A byla ještě horší léta, kdy se prováděly odpisy ještě daleko vyšší. Jaký únik samosprávných přirážek znamenají tyto odpisy a nedoplatky, nedá se ani odhadnouti.

Konečně zde bylo odhlasováno mnoho zákonů, které přinesly samosprávě mnohá nová břemena. Je to zákon č. 189 z r. 1919 o povinnosti obcí přijmouti do obecných škol žáky do okruhu 4 km, zákon č. 430 z r. 1919 o zřízení obecních knihoven, zákon č. 663 z r. 1919 a čís. 44 z r. 1920 o stálých voličských seznamech, zákon č. 80 z r. 1920 o vedení pamětních knih. Zákony č. 322 z r. 1920 a 236 z r. 1922 převzal sice stát výkony zdravotně sociální, ale placení ponechal obcím. Zákon č. 256 z r. 1921 předepsal působení při ochraně nemanželských dětí a dětí v cizí péči se nalézajících, zákon č. 43 z r. 1929 povinnost přispívati přestárlým. A konečně provádění voleb, sčítání lidu a jiné statistiky, přechodné ubytování vojska, osobní náklad na IV. ročníky občanských škol atd. jsou nová břemena, při nichž se nikdo neptal, zdali je samospráva unese či neunese, zdali na ně má prostředky či nemá.

Konečně je zde serie zákonů, které ztenčily příjmy samosprávy: Zákon č. 102 z r. 1921 o odpisu investic podnikům od daňového základu za r. 1920 až 1922 ve výši 70% při obytných a provozních budovách, 50% při investicích do strojů a provozoven. Zákonem č. 403/1927 byla tato výhoda prodloužena také na r. 1923 se sníženou sazbou 50% a 35%.

Konečně zákon č. 329/1921 ukládal zvláštní příspěvek velkým podnikům, kterýžto byl zrušen zákonem č. 76 z r. 1927. Dále zákon č. 235 z r. 1924 o mimořádných úlevách při placení daní do r. 1923 dlužných.

Zákon č. 48 z r. 1927 přiznal daňové výhody pro nově vzniklé podniky hospodářské důležitosti. Dále zákon č. 76 z r. 1927 připustil odpočitatelnost daně výdělkové i z přirážek a pasivních úroků od zisku.

Důsledek tohoto zákona je nejlépe patrný na výnosu zvláštní daně výdělkové. Tato daň vynesla r. 1926 239 mil. Kč, r. 1927 251 mil. Kč, ale r. 1928 pouhých 41 mil. Kč.

Konečně zákon č. 77 z r. 1927 zavedl limit přirážek samosprávných, zrušil příděl daně obratové, zavedl vyrovnávací fond a rozšířil dávkové hospodářství.

Zákon č. 78 z r. 1927 o stabilisačních bilancích přinesl velkou újmu na zdrojích samosprávy. A konečně zákonem č. 166 z r. 1930 snížena činžovní daň o 20%.

Zákony o stavebním ruchu, zákony o ochraně nájemníků znamenaly zmenšení výnosu samosprávných přirážek. Jestliže na jedné straně se ukládala nová břemena, na druhé straně ztenčovaly a zmenšovaly příjmy, není divu, že jsme se dostali do té situace, v níž se dnes samospráva nalézá. Tyto všecky ztráty nemohl naprosto vyrovnat t. zv. vyrovnávací fond, zejména když jeho prostředky nestačily a když tato pomoc na konec se scvrkla na pouhých 27% potřeby.

Nejlépe je viděti, jak vyrovnávací fond zapůsobil na vyrovnání samosprávného hospodářství, když uvedeme, že r. 1931 žádalo o příspěvek z vyrovnávacího fondu v Čechách 1561 obcí ve výši 324 mil. Kč, ale pouze bylo uznáno 104 mil. Kč a z toho ještě dostaly obce pouze 41%. Stejný poměr byl r. 1932, a konečně r. 1933 klesl tento příspěvek na pouhých 27%. Výsledek takového hospodaření nemohl jinak končiti nežli zhroucením se financí naší samosprávy.

A podíváme-li se nyní na zadluženost samosprávy a zejména na poměr této zadluženosti k majetku, vidíme, že obecní majetek podle zpráv Státního statistického úřadu činí 14.977 mil. Kč, zadlužení obcí 7.846 mil. Kč, takže poměr dluhů k majetku u obcí je 52˙39%, u okresů však 159˙37%, u zemí pouze 38˙80%. (Předsednictví převzal místopředseda Roudnický.)

Z toho je vidno, že nejhorší je situace u okresů. A kdopak, prosím, v těchto okresích hospodaří? Nehospodaří volený okresní starosta, nehospodaří jenom volené okresní zastupitelstvo nebo volený okresní výbor, nýbrž hospodaří okresní hejtman a při tom hospodaří s 1/3 jmenovaných členů obecního zastupitelstva, t. zv. odborníků. Tu je nejlépe viděti, je-li odůvodněno vytýkati zejména samosprávě nehospodárnost, vidíme-li, jak hospodářství skončilo u okresů, kde volený živel byl úplně zatlačen do pozadí.

Poměr dluhů okresů k jejich majetku, vyjádřený 159˙37%, je obžalobou hospodářství okresů. A konečně, když se podíváme, jak se hospodařilo před organisačním zákonem č. 125 v těchto okresích, vidíme, že ještě r. 1927 85 okresů v Čechách vykazovalo suficit 21,760.100 Kč a od r. 1928 do r. 1931 - kdy převzali správu okresů okresní hejtmani - končily rozpočty těchto 85 okresů schodkem 274,837.599 Kč. Má ještě po tomto srovnání někdo odvahu vytýkati volené samosprávě, že neumí hospodařiti?

Obecní samosprávě a samosprávě vůbec mělo se pomoci několika zákony. Byly to zákony, které jsem již citoval: č. 76 z. r. 1919, čís. 280 z r. 1920, č. 329 z r. 1921, č. 77 z r. 1927 a č. 169 z r. 1930. Dnes projednáváme již šestý zákon, který má pomoci naší samosprávě, a také tento šestý zákon je pouhým provisoriem, který neřeší celý problém, abych lidově řekl, od podlahy. Toto dílo má své přednosti, ale má také své vady. Přes to přiznáváme, že znamená určitý krok ku předu.

Budiž mi dovoleno, abych ku konci svých vývodů dotkl se situace hlavních měst, zejména města Prahy. Hlavní města a tím také město Praha, byla vyloučena z úpravy samosprávných dluhů a jsou tedy vlastně vyloučena z dobrodiní této osnovy. Bohudíky, hlavní město Praha nepotřebuje úpravy svých dluhů, nepotřebuje výhod této osnovy zákona, ale potřebuje jiná opatření ke svému rozvoji jako hlavního města říše. Hlavní město Praha podléhá dosud obecnímu zřízení z 27. dubna 1850, č. 85 z dob Bachových, tak jako tomuto obecnímu zřízení podléhají všecky obce ostatní. Praha dosud nemá vlastního statutu. Finanční hospodářství města Prahy má stejný základ jako ostatních 15.765 obcí v republice. Město Praha je vázáno starým, nemoderním, zastaralým stavebním řádem, který se pro hlavní město naprosto nehodí. Město Praha je brzděno ve svém rozvoji tím, že vyvlastňovací řízení pro potřeby rozvoje komunikací atd. je nezřízeně těžkopádné a brzdí tím rozvoj hlavního města. Město Praha potřebuje zákonného opatření ochrany nemovitých památek, potřebuje, aby jeho veřejně užitečné podniky byly osvobozeny od daně výdělkové. Nereklamuje nic nového, poněvadž při daňové reformě ministr financí dr Engliš dal příslib a zákon také připouští, aby veřejné podniky samosprávné mohly býti osvobozeny od daně výdělkové. Má právo žádati, aby jí byl přiznán stejný podíl z hasičského fondu. Má právo žádati, aby za pomoci státu, za pomoci vlády byl vyřešen ten nejpalčivější komunikační problém města Prahy, to je zřízení podzemní dráhy, a aby bylo pracováno ke koordinaci se státními komunikacemi. Město Praha má právo reklamovati zvláštní opatření zdravotní a sociální péče. Má také právo reklamovati pro sebe zákonná opatření pro plánovitou akci osidlovací. A konečně má také právo a nárok žádati opatření státní, aby mohlo unésti náklady na národní školství a propagaci cizineckého ruchu.

I tato osnova, jak jsem řekl, znamená provisorium a znamená nedostatečné řešení celého velkého samosprávního problému. I já očekávám a doufám, že v příští sněmovně bude tolik pochopení pro samosprávu, abychom tento problém již jednou řešili definitivně. Je zde potřebí provésti naprostou unifikaci celého obecního zřízení. I při uzákonění této osnovy, když vydá ministerstvo vnitra s ministerstvem financí ve Sbírce zákonů a nařízení zákon čís. 76 v novém znění, nevím, zda ta řada starostů se v spleti těchto zákonů vyzná. To je také jedna příčina, kterou nikdo nechce uznati a viděti. Já bych apeloval, aby zejména při sdělávání takovýchto osnov již jednou byly osnovy postaveny na jiný, jasný základ, aby každý občan, vezme-li takovou osnovu do ruky, nepotřeboval k tomu spousty knih, aby vnikl do labyrintu právních ustanovení. I tato osnova je takovou, v níž se na první pohled nikdo nevyzná. Musí studovati všechny staré zákony, aby na konec věděl, co tato osnova má znamenati. Snad přece můžeme žádati při takových příležitostech, aby byl celý zákon upraven a předložen jako úhrnná osnova zákona, aby každý, kdo se do takové osnovy podívá, byl orientován a věděl hned, o co jde.

Konečně je potřebí provésti již jednou dělbu práce a úkolů mezi stát a samosprávu. Pak je nutno poskytnouti samosprávě pevnou základnu příjmovou a odstraniti labilní, nesociální dávkové hospodářství. Vždyť to, vážené dámy a pánové, jde někdy do směšností, jaké dávky musíme zaváděti, jaký jest jejich výnos a jaká je s tím spojena práce. Bez vyřešení těchto základních problémů nedovedu si představiti, že jednou přivedeme samosprávné hospodářství do definitivního pořádku. Přál bych si, aby se tak stalo co nejdříve. (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je pan posl. Juran. Prosím, aby se ujal slova.

Posl. Juran: Vážení pánové! Pod heslem oddlužení, pod heslem sanace samosprávy předložila vláda návrh zákona o finančních opatřeních v oboru územní samosprávy. Podle důvodové zprávy vládního návrhu dostoupilo zatížení obcí a okresů koncem roku 1933 11.177,000.000 Kč. Nejsou však v této číslici zapsány zápůjčky za r. 1934, takže možno konstatovat, že dluhující částka je mnohem větší.

Krise samosprávy je součástkou krise kapitalistického hospodářství. Je pochopitelno, byly-li široké masy obyvatelstva ožebračeny, byla-li soustavně širokým masám pracujících vrstev snižována životní úroveň, že to musilo míti také odezvu v samosprávě.

Osnova zákona o finančních opatřeních neznamená oddlužení samosprávy, poněvadž nepřinese obcím ani nejmenších rozšíření finančních možností. Zákony č. 76, 77, 125 z r.