Slavná sněmovno! V osobě dr Kramáře útočí proti nám jedna z nejstarších a nejvýznamnějších a rozhodně ne nejnepopulárnějších postav naší politiky a v náležitém odmítnutí jeho útoku nám brání jeho věk a jeho nepřítomnost (Správně!) v této sněmovně, třebaže důvody, které ho ze sněmovny vzdalují, mu nebrání, aby týdně a někdy častěji než týdně podepsaně a nepodepsaně útočil proti naši vládě, proti naší koalici a proti naší politice. Já sám jsem nad to ještě handicapován tím, že na moji nedávnou řeč v rozpočtovém výboru, ve které jsem jen věcně rozebíral jeho politiku a ve které jsem se ho osobně vůbec nedotkl, odpověděl dr Kramář v "Národních listech" osobním útokem proti mně a to hrubými insulty, které se tak odlišují od obvyklého stylu jeho polemik, že mu je nechci ani přičítati. Tento osobní útok dr Kramáře nutí mne tam, kde mám tlumočiti naši společnou obranu proti jeho útokům, jen ještě k větší zdrženlivosti a já chci si řešiti svůj úkol tak, že svůj důkaz, že dr Kramář není ten, kdo má právo stavěti se v čelo radikálního a nacionalistického hnutí a že bezobsažnost tohoto radikálního a nacionalistického hnutí jeho je nejlépe prokázána srovnáním s jeho oportunní politikou v Rakousku. Chci si řešiti svůj úkol tak, že tento doklad nebudu vůbec prováděti svými slovy, nýbrž budu jej prováděti slovy dr Kramáře samého a svědectvím jeho politických přátel.

Národní politika dr Kramáře v předválečném Rakousku nebyla oposiční, nýbrž positivní, t. j. přitakavá, transigentní a kompromisní. Také Masarykova národní politika v Rakousku se zakládala na austroslavismu, jenže na rozdíl od Kramářova austroslavismu vládního byl Masarykův austroslavismus kritický a oposiční. Obojí se ovšem odlišovalo od zásadní protirakouské oposice radikálních nacionalistů s Klofáčem, Kalinou, Hajnem a Dykem v čele. Vášně tehdejších bojů dávno vychladly, dějiny samy odsoudily, kdo měl pravdu a kdo se mýlil. (Tak jest! - Potlesk.) A nikdo z nás nechce popírat, že dr Kramář sloužil rakouským vládám v přesvědčení, že touto oportunistickou politikou prospívá svému národu. Také povahu bojovníků určí však historie přesně i bez naší pomoci. Chci zde uvésti jen jednu malou dokumentární ukázku. Když o volbách r. 1911 sjednala lidovo-pokroková strana dohodu se soc. demokraty, pojmenovaly to "Národní listy" zločinem a bídáctvím a dr Kramář sám 17. června 1911 nazval tuto dohodu hříchem a zradou na věci národní, protože opatřila mandáty straně soc. demokratické, která prý pro svůj odpor proti nynějšímu společenskému řádu bude proti každé rakouské vládě, i kdyby nám byla příznivá. "Mně nemohlo na mysl přijíti", dodal dr Kramář tehdy těsně po volbách, "že by něco takového se mohlo státi, co se stalo na Moravě". Nuže dr Kramář za 14 let zapomněl, že tehdy takovým způsobem mluvil, a tak v září 1925 před volbami řekl zase (čte): "Tehdá před volbami r. 1911 byl jsem pro to, abychom utvořili dohodu, volební kartel se soc. demokraty a realisty. Na své cestě na Kanárské ostrovy smlouval jsem postup s dr Šámalem, ale po mém návratu pojednou mně byla předložena dohoda uzavřená s nár. socialisty za slib, že budou voliti dr Fiedlera předsedou Českého svazu. Ač to byl tedy pravý opak dřívější dohody, přece jsem se tomu podčinil, poněvadž jsem straně věřil a měl jsem stranu rád." Co k tomu dodat? Nár. socialisté nezadali své politice, neboť dělali dále důsledně oposiční politiku a stejně jako soc. demokraté hlasovali proti brannému zákonu. Já k tomu jen dodávám: Ponechme si každý svůj charakter, já nemohu, nechci a nebudu nikdy z lásky ke straně říkat, že je zrada a zločin, co jsem chtěl dělati sám, jakmile to udělal někdo jiný. Chtěl jsem jen jediným dokumentem ukázati, jakých prostředků užíval tehdejší oportunismus proti tehdejší národní oposici.

Dr Kramář usiloval o to, aby jeho positivní politika vídeňská byla podepřena českoněmeckým vyrovnáním v Čechách, a byl odhodlán dosáhnouti toho i za cenu administrativního rozdělení země a obětování českých menšin v německém území, o kterých, jak se jistě pamatujete, tehdy řekl, že jsou balastem české politiky. Mostecký menšinářský časopis "Naše menšina" napsal proto 1. března 1913 proti němu (čte): "Smeťte ty, kteří chtějí zastaviti české tužby v dalším rozmachu, smeťte ty, kteří chtějí statisíce českých lidí prodat Němcům, ukončete bídnou tu komedii, které se říká smiřovačky, a zahajte důsledný boj proti myšlence roztrhati české království". Dr Kramář však dal dokonce souhlas i k anenským patentům, kterými byla v létě 1913 zrušena zemská autonomie království českého, kde dosazena správní komise, souhlas, o kterém později podal sám sdělení vídeňskému válečnému soudu. Dr Kramář ovšem netušil, jaký význam bude míti tento jeho tehdejší politický neúspěch, to jest zmar oněch česko-německých smiřovaček o několik let později na versailleské konferenci, když se určovaly hranice Československé republiky.

Ale dr Kramář - a to musím dále konstatovati podle jeho vlastních slov - sám byl uvědomělým odpůrcem představ o obnově naší státní samostatnosti a sám o tom podal zase svědectví článkem, který ještě r. 1912, tedy po anexi Bosny a Hercegoviny, vyšel ve Svojsíkově sborníku "Základy junáctví", kde na str. 666 v článku, jednajícím o vztahu Čechů k Rakousku, doslova píše (čte): "Nemůžeme býti samostatným státem, a kdybychom jím byli, nemohl by býti také výhradně českým. Němci v zemích koruny české, kterých je tolik a kteří jsou nejen hospodářsky velmi silni, nýbrž mají také v sousedství ohromnou německou říši, nemohli by nikdy býti považováni za něco, čeho není zapotřebí si všímat. Tedy všecky takové fantasie o samostatném českém státě jsou někdy nevinným, většinou však hodně škodlivým blázněním dětinského radikalismu." (Slyšte!)

V takovém položení mysli zastihla dr Kramáře světová válka. Nás ostatní semkla v jednotu onoho úžasného, myšlenkami a city nabitého mlčení, které bylo národu uloženo hrůzovládou Vídně. Rázem jsme zapomněli na všecko, co nás dělilo, minulost se propadla, přítomnost jsme přehlíželi, žila se budoucnost. K její předtuše a k jejímu uskutečnění se upjala všecka vůle národa v jeho pasivním odporu i v jeho aktivitě, v jeho utrpení i v jeho vítězení a vítězství. Provázeli jsme oddanou láskou do vězení svoje vůdce a s jiskřícím nadšením jsme provázeli boj našich zahraničních hrdinů. Revoluční aktivitě za hranicemi odpovídala doma přesně a spolehlivě ta havlíčkovská revoluce v hlavách a v srdcích. Jestli co, tedy toto bylo národní sjednocení. A přece právě dr Kramářovi, který se měl později sám státi obětí vídeňské persekuce, jedinému na začátku války, unikl tento revoluční smysl toho našeho sjednocení, jinak by nebyl mohl napsati ještě na Nový rok 1915 do "Národních listů" úvodník proti českému národnímu radikalismu a proti českým národním radikálům. Nejprve se v něm ovšem vypořádal s optimistickými nadějemi a teoretickými úvahami neodpovědných filosofických idealistů, jichž nelze bráti za bernou minci, kteří se domnívají, že se teď bude jednat o osvobození národů. Všichni jsme ovšem věděli, který teoretický filosofický idealista je zde míněn. (Tak jest!) V témž článku se dr Kramář vysmívá českým radikálům, že politická katastrofa státu, se kterou počítali, nastala, ale prošla bez všeho toho, co tak často jsme slyšeli: "až jednou nastane chvíle, kdy bude potřeba českého národa". Každý prý cítí, že je konec radikalismu a že by, až nastane mír, byl každý radikalismus zamrzlým tónem z Prášilovy trouby. "Dojista zkusí se to zase" - to zase pokračuje dr Kramář - "až bude opět volno, zbraněmi ze starého arsenálu - ale nebude člověka v Čechách, který by nevěděl, že se ve chvíli zkoušky ohněm radikální meče ukázaly dřevěnými šavličkami pobitými jen lesklým, křehkým plechem."

Výsměch dr Kramáře byl nespravedlivý a svědčil o jeho desorientaci, neboť válečná katastrofa nepřešla bez toho revolučního účinku a zrevolucionovala české mysle až do těch obětí Kratochvílů, Kotků a popravených českých vojáků. (Výborně! - Potlesk.) Víme, že z těch obětí a z tohoto tichého revolucionismu vzešlo rozhodnutí Masaryka odejíti za hranice a bojovati za naši svobodu.

Na útočný výsměch odpověděl dr. Kramářovi za radikály Viktor Dyk skvělou básnickou skladbou, v jejímž prvém díle adresuje mu tuto trpkou výčitku (čte):

"My doufali, kde jiný nedoufá.

My věřili, kdy skepse jiné jímá.

Cíl, který nikdo snít si netroufá,

my měli jasně před očima svýma...

Leč dneska, dnes, kdy hoří vlastní krov,

kdo vzpomene si uplynulých věcí?

Kdo při požáru, v ohni katastrof

chce pokoušet se sobě oběd péci?

Když řádí smrt a zeje tolik ran,

kdo samolibý bude tak a pustý,

by bojů vzpomněl včerejších a stran?

Kdo mluví přesto? Muž to zlatoústý."

Na to následuje Dykova veršovaná reprodukce celého Kramářova článku a na to zase prudká básnická odveta českého nacionalismu (čte):

"Kdo tvořil, nese stvořeného tíž,

kdo tvořil, za svou odpovídá stvůru.

Devisa naše byla: srdce výš!

Devisa vaše byla: Ruce vzhůru!

Vy šťastný, jemuž dnešek vyhoví,

na koho že to útočíte prudce?

Kdo za zbabělá srdce odpoví?

Kdo odpovídá za zdvižené ruce?

Kdo chabost lidu kázal po leta,

jak může náhle žádat vzmach a sílu?

Vy, poselství tísnivých štafeta,

proč nehlásíte ku svému se dílu?

Kdo kázal obětovat Kanaan,

kdo ochoten byl Jidášův dát pocel?

Kdo učinil, že hlas náš neslyšán,

kdo vyrval z našich rukou ostrou ocel?

Teď v chvíli zmatku zmatek šíříte.

Slovíček mnoho, nikdy slovo přímé.

Nepřimísíme my se do hry té.

Milujem, nenávidíme.

A míjí dny. A tvoří osud náš.

Hledíme v dálku: kdo nám drahý, zdráv-li?

Co víc být můžem, nežli věrná stráž,

my ubožáci s dřevěnou svou šavlí?

My nasloucháme hlasům, ozvěnám.

Zisk bude to, či hrozí spíše ztráta?

Tu náhle cosi ve tvář padne nám.

Náš druh nám vrhl ve tvář trochu bláta..."

A Dykova básnická skladba vyrůstá pak v toto těžce pathetické finále (čte):

"V dnech osudných, kdy prostý člověk vzrost,

a mnohý obr povážlivě zchroměl,

jak chcete jíti v lepší budoucnost,

vy, z minula jenž pranic nezapomněl?

To všecko přišlo, čemu jste se smál,

selhalo všecko, za co vy jste ručil.

Jak chcete jíti v nový ideál,

vy, z minula jenž nic se nenaučil?"

(Výborně! - Potlesk.)

Viktor Dyk zařadil tuto báseň v nové vydání své sbírky ještě několik let po převratu, když už byl s dr Kramářem ve společné politické straně. Ona však nenáleží jenom českému písemnictví, nýbrž také českým dějinám politickým a já ji dnes odevzdávám protokolům československého parlamentu ve stejných intencích, v jakých byla napsána: to Ne jako útok, nýbrž jako obranu proti křivdě a proti novému vydání starého bludu, neboť omyl českého oposičníka v Československé republice je jenom rub omylu českého positivisty v habsburské monarchii. (Výborně! - Potlesk.)

Radikalismus, který v Rakousku měl své povolání národně-tvůrčí, poněvadž se v něm a v jeho ohni skul český národní vzdor, ve vlastním státě, pro jehož kladné poslání chceme získati také menšiny, se opravdu stal zamrzlým tónem Prášilovy trouby. (Výborně! - Potlesk.) Nyní se ptám dr Kramáře, zda nemyslí, že by bylo tedy rozumnější nechat tu troubu v oblevě doznít, než shánět a sjednocovat nové trubače. (Výborně! - Potlesk.)

Dr Kramář nezjihl ve svých citech k odpůrcům své rakouské positivní politiky, ani když už se musil sdíleti sám ve vězení o jejich osud. Persekuce dr Kramáře byla opravdu nejkřiklavější ze vší rakouské zvůle, neboť on trpěl opravdu jenom za to, že byl českým politikem. Marně se před válečným soudem dovolával - cituji (čte): "na svoji činnost uvnitř, na vše, co jsem vykonal v rozčilujícím boji s bezohledně mne potírajícím radikalismem pro upevnění mocnářství uvnitř i na venek, brannou reformou, snahami o česko-německé vyrovnání, podporováním vlád, dokonce proti vlastní straně a veřejnému mínění " v Čechách v záležitosti t. zv. anenských patentů, vystoupením pro brannou moc říše, prací pro důvěřivé postavení českého národa a k dynastii." Marně prohlásil před soudem, před Bohem a svým svědomím, že není vinen zločinem, který mu obžaloba vytýká. Národ pochopil situaci, zapomněl na minulost a přilnul k dr Kramářovi jako k představiteli národního utrpení novou oddaností, která se nezmenšovala, ani když sledovala vítězný pochod aktivní národní revoluce za hranicemi. Byl za jedno v této oddanosti, jako byl tehdy za jedno ve všem. A opakuji, že jestli co, tedy toto bylo národní sjednocení! (Výborně!)

A teprve mnohem později jsme se dověděli, že dr Kramář se vnitřně nesmířil, ani nesjednotil se svými odpůrci, ani tehdy, když už oni s úzkostí v srdci sledovali jeho osud, stejně jako osud svých vězněných vůdců. Nikdo nemá a nikdy také nebude míti práva vytýkati dr Kramářovi, co podnikl v oné době na záchranu proti hrubému vídeňskému násilí, které ohrožovalo sám jeho život. Dopis z vězení, ve kterém bystře vyložil rakouskému císaři bezednou hloupost jeho vlády a soldatesky, zůstává důsledný celé Kramářově koncepci a ideologii a nebylo v něm nic, co by celý národ i s těmi radikály nebyl býval spolupodepsal v zájmu záchrany Kramářova života, nebýt jednoho odstavce, ve kterém dr Kramář na české radikály ukázal a jejich persekuci od své odlišil. Připomenuv, jak to musí zrevolucionovati celou duši národa, zavře-li se hlavní zástupce mírného směru, odlišuje od té okázalé persekuce politiků radikálních těmito slovy (čte): "Naše doba se stala velmi rozumnou, ztratila všechno romantické blouznění pro mučednictví, hlavně tam, kde se jeví jako logický následek chtěné činnosti. Stane-li se něco nějakému radikálovi, není, jak řečeno, nikdo překvapen. Také radikalismus musí míti svou stinnou stránku a ne jenom popularitu, sice by už teprve rostl do nebe."

To znamená prostě: já nechtěl, ale tam ti chtěli. Mně se děje křivda, ale tam těm se neděje křivda. Měli popularitu, ať mají také stinnou stránku, sice by už opravdu radikalismus rostl do nebe. To bylo, prosím, napsáno v době, kdy už hezká řádka těch pronásledovaných radikálů se seznámila se stínem popravišť. Buďtež i tato slova odevzdána protokolům československého parlamentu v době, kdy jejich autor hlásá národní sjednocení, rozbíjeje národní jednotu, a kdy znovu podniká to, zač ho káral tvrdý básníkův verš: "Ve chvíli zmatku zmatek šíříte."

Třetím článkem t. zv. Národního sjednocení je Stříbrného liga. To je ono hnutí, vydupané několikaletými štvanicemi a pomluvami bulvárního tisku, hnutí bez tradice a programu, bez organisačního a ideového základu, hnutí původně socialistické a potom protisocialistické, hnutí pro všechny a pro všechno, a v jeho čele politik Jiří Stříbrný. To tedy je dnes také spojenec dr Kramáře.

Jak je to vlastně s vyběravostí dr Kramáře ve volbě přátel a v určování, s kým jest součinnost přípustná a s kým není přípustná? O dr Kramářovi říká se často, že jest muž čistých rukou. Jest pravda, že nikdy z politické činnosti netěžil pro sebe hmotných výhod. Já to ovšem považuji za ctnost jen u politiků nemajetných, ale proč bychom se netěšili také z čistých rukou dr Kramáře? Čím více nám však na tom záleží, abychom o toto potěšení nepřišli, tím bystřeji musíme sledovat, k jakým rukám se tyto ruce vinou a jaké ruce tisknou. (Potlesk.) Zase musím citovati Viktora Dyka, tentokráte v prose. Viktor Dyk napsal v "Prohraných kampaních" (čte): "V době korupce nestačí dovolávat se čistých rukou. Čisté ruce nestačí; nutno také nepodávat jich těm, kteří čisté ruce nemají." (Veselost.)

Nemám sice žádné pochybnosti, že autor těchto slov, pozdějšími svazky podjatý, by dnes spolek dr Kramáře schválil, ale proto nejsou jeho slova méně pravdivá. Abychom správně zhodnotili shovívavost dr Kramáře ve výběru muže, jehož součinnost si zvolil a veškerému národu doporučuje, vzpomeňme si nejprve na přísnost morálních skrupulí, s jakou součinnost jiného muže vylučoval, abychom zhodnotili správně rozhřešení, které dal dr Kramář mravům Jiřího Stříbrného. Vzpomeňme si na klatbu, kterou uvalil na mravy Eduarda Beneše. O tomto muži, který je druhým velkým vůdcem naší národní revoluce a který po celých uplynulých 20 let nic jiného nedělal, než obětoval svůj život cele tomuto státu a národu (Potlesk.), který po celou tu dobu byl nejen vybaven důvěrou Masarykovou, nýbrž i všech našich vlád a sněmoven, o tomto muži, který stejně jako dr Kramář nikdy z veřejného života netěžil a kterému si nikdy nikdo nedovolil něco nečestného vytknouti a který se i na mezinárodním kolbišti u svých nepřátel těší respektu, řekl dr Kramář na sjezdu své strany r. 1930 tento přísný soud (čte): "Jsou prostředky jeho politiky, které v každém člověku zvyklém mravnosti budí krajní odpor. Nebojíme se žádných bojů, ale jedno chceme: Pravdu a čistotu! V tom je hluboká propast mezi námi a světem Benešovým."

Když tuto řeč otiskly také "Národní listy", žádal dr Beneš satisfakci v koalici a bylo sjednáno, že rozhodne rozhodčí soud, zdali má dr Kramář takový důvod, kterým by mohl takový posudek podepřít. Oba soupeři jmenovali své důvěrníky: dr Kramář jmenoval nár. demokrata, dr Beneš jmenoval také nár. demokrata. A tito dva důvěrníci, když došlý materiál přezkoumali, po roce vydali toto rozhodnutí: dr Kramář nebyl oprávněn použíti proti dr Benešovi známého výroku.

Dr Kramář však ani pak ještě nedal dr Benešovi dostiučinění, nýbrž napadl ve svých novinách rozhodčí výrok novinářským sdělením, že prý připravoval ještě další protispis, jako by sjednaní rozhodčí nebyli také zároveň sjednanými soudci o tom, kdy se řízení končí a kdy se povazuje snesený materiál za dostatečný k výroku.

Chtěl bych k tomu ještě jenom připomenout, že vztah Benešův k dr Kramářovi byl vždy respektní a že dr Beneš nevůli dr Kramáře nesl, ale neoplácel.

Dějiny zkonfrontují jednou tento postup dr Kramáře s jeho postupem ve věci Stříbrného, který je nyní dovršen politickým spolkem a sjednocením s tímto mužem. Sněmovna Stříbrného jednomyslně usvědčila ze skutečností, které odůvodňují nepříznivé mínění o jeho počestnosti. Referát o výsledcích vyšetřování zjišťoval korupci Stříbrného v řadě případů. Tato akta se už uzavřela. Já jenom opakuji zde v plenu, co jsem řekl už ve schůzi výborové, že kdyby všecky svědecké výpovědi a všecky znalecké posudky, kterých vyšetřovací výbor užil, byly zmatečné, že by pouhá bankovní konta, na která byly posílány dodávkové provise, ze kterých byly převáděny do spořitelních knížek, a odkud vybírány Jiřím Stříbrným, částečně přímo jeho lidmi, částečně prostřednictvím Fr. Stříbrného, aby jich užil ve svůj vlastní soukromý, ne politický, nýbrž soukromý prospěch, já pravím, že kdyby tu nic jiného nebylo než tato konta ve spojení s tím, co na jejich vysvětlení Jiří Stříbrný sám ve vyšetřovacím výboru řekl a opakoval potom ve své známé brožuře, byl by to dostatečný důkaz, že žádný z těch poslanců, který zvedl ruku pro odsuzující výrok sněmovny, Stříbrnému neukřivdil. (Výkřiky: Obohacená rodina Stříbrných.)

Nebudu se vůbec zabývat nejapnými pokusy Stříbrného zlehčiti tento fakt poukazem, že v jiné době byl ministrem, v jiné době byly vklady vybírány a opět v jiné době že byla budována obchodní tiskárna, z čehož nic nepopírám. Protestuji pouze proti holé nepravdě, která pronikla, bohužel, i do koaličního tisku, že byl Stříbrný rehabilitován soudním řízením nebo že byl výrok sněmovny, jenž Stříbrného usvědčil z korupce, desavouován soudem. Kdyby to byla pravda, znamenalo by to, že většina neslýchaným způsobem ukřivdila oposičnímu politikovi, a každý poslanec, který by se té křivdy byl zúčastnil, byl by dnes povinen navrhnouti, aby onen výrok sněmovny byl novým usnesením změněn. Ve skutečnosti byla přece již řada býv. ministrů v oposici, jmenuji jen Kramáře, Rašína, Stránského, Matouška, Hampla, Srbu, Meissnera, Markoviče, Klofáče, Frankeho, Vrbenského, Tučného, Hrubana, Gažíka, Tiso, Labaje, Mlčocha, Najmana, Mayr-Hartinga, a proti žádnému z nich nepodnikla žádná většina nikdy nic, co by se bylo dotklo jejich osobní dobré pověsti. Není však prostě pravdou, že soudní řízení výrok sněmovny vyvrátilo. Sněmovna nerozhodovala a nesměla rozhodovati o tom, dopustil-li se Stříbrný trestního činu, a soud nerozhodoval a nesměl rozhodovati o tom, zdali se Stříbrný zneuctil korupcí. Sněmovna i soud by byly překročily svoji kompetenci, kdyby se byly chovaly jinak. V jednom z koaličních listů četl jsem nedávno tuto nesprávnou větu: "Trestati korupci musí odpovědné orgány státní a soudy." - Prosím, to je zlé matení veřejného mínění, aby se ještě více propadlo omylu, že korupce jest za všech okolností trestná a že tedy osvobození Stříbrného a zastavení trestního řízení desavouovalo výrok posl. sněmovny. Jak potom v očích veřejnosti vypadáme, šíříme-li sami o sobě takové nepravdy? Není pravda, že korupce může býti za všech okolností úředně nebo soudně potrestána. Korupcí je každé zneužití veřejných mandátů nebo úřadů k osobnímu obohacení, i když nemá znaků žádné trestné skutkové podstaty. Rozuměl bych návrhu, aby v době, jako je nynější, trestní zákon byl zpřísněn a postihoval korupci veškeru, a to nejpřísnějšími tresty. Nerozumím však, komu nebo čemu chce posloužiti nauka, že všechna nečistota, na kterou v zákoně není ustanoven trest, má býti v politickém životě dovolena a trpěna.

Konstatuji dále, že k mravní úhoně, kterou utrpěl Stříbrný v parlamentě, přidružilo se nové pošramocení jeho před soudem, neboť ani po stránce trest. činů plně rehabilitován nebyl. Byl to přece soud a ne na ministerstvu závislý úřad veřejné žaloby, kdo vyřkl ještě v osvobozovacím rozsudku, že Stříbrný i po něm zůstává podezřelý ze zločinu křivého svědectví. Nota bene uvažte, že svědectví, z jehož křivosti zůstává Stříbrný podezřelý, bylo vydáno v procesu, který zase se týkal odporné korupční aféry a ve kterém Stříbrný svědčil o míře své účasti nebo neúčasti na ní. Srovnejte s tím vším úřední zprávu státního zástupce, o kterém ovšem Stříbrný říkal, stejně jako o mně, že je mystifikátorem. Vzpomeňte si, co zde správně a vtipně podotkl ministr dr Dérer, když odpovídal na Stříbrného útok proti stát. zástupci. Škrtněte ze zprávy stát. zástupce všechno, co Stříbrný nazval mystifikací, přečtěte si pak, co v ní ještě zbývá nepopřeno samým Stříbrným, a uvidíte, zda mu sněmovna ukřivdila, když konstatovala jeho korupci. (Potlesk.)

Jeden z jeho přátel napsal o mně nedávno také v koaličních novinách, že prý je pro mne tato záležitost středem veškeré čsl. politiky už po řadu let. Ne, prosím, pro mne je tato záležitost vyřízena plně a definitivně, já se jí zabývám zde jen ještě proto, aby byla také plně a definitivně vyřízena pro všecky (Výborně!), se kterými jsem zkoalován v jedné řadě a pod jednou odpovědností. Nejsem zvyklý strkat žaloby do kapsy, nejsem zvyklý zavírat před odpovědností oči. Kdyby byla sněmovna Stříbrnému ukřivdila, vymáhal bych já pro něho satisfakci, ale protože mu sněmovna neukřivdila, nebudu mlčet k pokusům, aby se mátlo veřejné mínění jeho domnělou rehabilitací a aby se tímto způsobem špinila naše vláda a celá naše většina. (Potlesk.)

Ostatně, přestalo už, prosím, to špinění? Kdo přivedl tuto věc znovu na sněmovní forum, já či Stříbrný? Vzpomeňte jen na poslední jeho řeč ve sněmovně a na hanebnou událost, která se při ní sběhla, vzpomeňte, jak zde vyhrožoval dopisem, ve kterém stojí, kolik která strana a kolik který ministr dostal. Vzpomeňte, jak teprve uchopen a otřesen energickým slovem Hamplovým slíbil, že dopis přinese a přečte, a vzpomeňte, jak po tom obratném slibu utekl. Pro mne, stejně jako pro Hampla, měla ta episoda jen význam pomluvy, která se týkala každého bývalého člena naší vlády. Nepochyboval jsem a nepochybuji - říkám to dnes už klidně s této tribuny - že zase šlo jen o jedovatou slinu, ale o žádný číkoli cti soukromé opravdu se dotýkající fakt. Očekávám pevně, že úsporná a kontrolní komise, až vymete smetí, které jí teď Stříbrný posílá na stůl, neopomene odmítnouti už navždy nactiutrhačné pokusy tohoto muže, který sám nařčen a usvědčen z korupce od první chvíle učinil základem své obrany tesi: ti druzí nejsou lepší, aniž se mu podařilo v jediném případě to dokázati. A já tvrdím, že se mu to také v žádném případě nepodaří a že jeho isolace a osamocení, ve které po této stránce v našem veřejném životě je, nebude změněna žádným národním sjednocením. (Potlesk.) Neboť také p. dr Kramář, kdyby si mu někdo dovolil říci, že jeho mravní úroveň se rovná mravní úrovni Jiřího Stříbrného, by se vztyčil k pyšnému protestu. (Tak jest!) Tím hůře, že nenašel pro svou politickou myšlenku lepšího spojence.

Chci se na konec zmíniti jen ještě o jedné věci. Pan dr Kramář se sjednocoval a nesjednotil s tímto spojencem už r. 1928. Tehdejší jednání si ještě loni obě strany připomněly a vyčtly. Tisk p. dr Kramáře ještě loni ospravedlňoval jednání nár. demokracie se Stříbrným r. 1928 tím, že tehdy nebylo ještě nic známo o tom, co se stalo později předmětem jednání vyšetřovacího výboru. Zajímavé také je, že podle uveřejněných nár.-demokratických návrhů - Stříbrný je uveřejnil - měla se strana, vzešlá ze spolku nár. demokracie se Stříbrného slovanskými socialisty, jmenovati strana národní. Už tehdy byla tedy nár. demokracie ochotna vzdáti se své demokracie a slovanští socialisté vzdáti se svého socialismu. Stříbrný však ještě loni tvrdil, že mu na nár. demokracii vadili representanti velkokapitalistického světa, Preiss a Hodáč, že však dr Kramář jejich výluku z proponované strany odmítl.