Čtvrtek 13. prosince 1934

Prodloužení tohoto zákona nebo to, že dnes přichází vláda a žádá jeho prodloužení, potvrzuje jenom další stupňované úsilí, které se provádí a má prováděti i dále: převaliti všechna břemena na chudý pracující lid, ještě dále zhoršiti sociální naši podporovací soustavu, i sociální a kulturní postavení pracujícího lidu a ještě dále omeziti poslední zbytky práv. Ačkoliv jste se snažili a snažíte namluviti veřejnosti prospěšnost svých opatření, prospěšnost devalvace, jste si vědomi, že nastal takový bankrot vašich opatření, jaký zde ještě nebyl. Proto potřebujete dalších výjimečných opatření, proto potřebujete míti možnost zastavovati činnost politických stran a rozpouštěti je.

Nezaměstnanost a zastavování závodů pokračuje a je tak rozsáhlé, jak si snad ani nikdo nepředstavoval. Panem předsedou vlády v jeho vládním prohlášení ohlašované zlacinění výroby a těžby uhlí již nastává a vidíme jeho důsledky. Pražská železářská společnost snižuje hubené mzdy svým dělníkům a žádá vedle toho propuštění 2.500 až 3.000 horníků, a za chvíli za ní přijdou ostravští severočeští a jiní těžaři. Vy jste si ovšem vědomi pobouření, které vyvolává postup kapitalistů, jimž sloužíte a jimž podřizujete všechny zákony a opatření, které tato sněmovna vydává. Jste si vědomi, jaké pobouření stále vyvolávají vaše opatření, i toho, že se bude ještě stupňovati vašimi opatřeními, které chystáte. Právě proto se přichází s prodloužením zákona, který má znemožniti legální činnost komunistické strany a zrušiti téměř poslední zbytky koaličních, shromažďovacích práv pracujícího lidu a komunistické strany, jediné, která organisuje boj proti vašim útokům na dělnickou třídu a staví se za práva utlačovaných národů. [ ].

Když se před rokem odůvodňoval tento zákon, říkalo se původně, že je to jen na krátkou dobu a že toho vyžaduje pohnutá situace. Po všem, co se stalo, je nyní zřejmé, že všechna výjimečná opatření, která předcházela, i dnešní výjimečný zákon se staly pravidlem vaší moci a vlády a dokazují vratkost vaší moci. My vám říkáme: Jste na velikém omylu, domníváte-li se, že prodloužením tohoto zákona dosáhnete, že se pracující lid přestane domáhati svých práv. Pravý opak toho bude. Ať vydáte jakékoliv zákony, pracující lid bude dále bojovati proti všem formám svého zbídačení, vyhladovování a útlaku. Proletariát vždy a za všech okolností se bude domáhati svých práv. Ani hitlerovská, ani Pilsudského, ani Dollfussova a jiná diktatura nejen že neodstranila třídní boj za práva lidu, nýbrž všechna tato krvavá teroristická opatření jen více a více zesilují odpor pracujícího lidu. Zdánlivý klid v Rakousku, Německu a v řadě fašistických zemí je jen klidem před velkou bouří, která zničí fašismus a konečně i kapitalismus a která vynese na povrch jediného pokrokového činitele, dělnickou třídu. Po všech těchto zkušenostech můžete býti ujištěni, že všechna vaše opatření nebudou znamenati zeslabení boje za práva pracujícího lidu, nýbrž že na konec pracující lid proti všem vašim opatřením vás zdolá a i v této zemi zvítězí.

Přes všechna vaše fašistická opatření budeme hájiti každou píď legality naší strany, která jediná vede důsledný boj proti kapitalismu a za vítězství socialismu. I když děláte zákony na záchranu kapitalismu, pro jeho udržení, nebude to nic platné. Kapitalismus jde nezadržitelně ke svému zániku a aby šel co nejdříve ke všem čertům, o to se již komunisté starají a také přičiní. Že je to s vámi po čertech zlé, dokazuje, že přes to, že si prodlužujete zákon o možnosti rozpouštěti politické strany a zastavovati činnost polit. stran, kterýžto zákon vám poskytuje všechny možnosti fašistické diktatury, ani ten vám nestačí a připravujete zákon o registraci politických stran, který má dáti glajchšaltovaný parlament, kde se bude kývati, a který také umožní vyloučení komunistické strany a vyloučení možnosti její účasti při volbách.

Místopředseda Špatný (zvoní): Napomínám p. řečníka, aby svoji řeč nečetl.

Posl. Kliment (pokračuje): Já náhodou nečtu.

Mimo to jí znemožní legální činnost vůbec. To je ta vaše demokracie, ta vaše vláda lidu, které ovšem ani my, ani dělníci rozuměti nemohou a také nechtějí.

Tážeme se vás, kde jsou všechny ty sliby, které jste dělnictvu dávali. Říkali jste a říkáte ještě nyní, že naše ústava je jednou z nejdemokratičtějších ústav, že je vybudována na zásadách washingtonské deklarace, ale co z těch všech vašich měšťáckých demokratických svobod zůstalo, jakmile dělnická třída těchto svobod, za které bojovala, používala pro své osvobozenecké cíle, pro poražení kapitalismu a vítězství socialismu? V tom okamžiku jste všechna tato práva dělníkům začali bráti a bez několika jste jim všechna vzaly, zatím co nejreakčnějším stvůrám našeho života pro sbírání sil pro fašistickou diktaturu všechny svobody nejen zůstaly, nýbrž jsou jim i nové dávány. O co se dělnictvu tyto svobody zúžují, o to jsou těmto jejich svobody a možnosti rozšiřovány. Preissům, Stříbrným, Hodáčům a jiným fašistickým štváčům jsou všechny možnosti a svobody pro jejich přípravu k soustředění fašistických sil a k nastolení fašismu dávány a povolovány. Vidíme to na denní praxi. Zatím co policie brutálně rozhání dělnické schůze, jejich schůze vaše policie chrání a brání je před láskou lidu, před tím, aby je samou láskou v řadě případů neumačkal. Prohlašujeme, že se od boje za práva pracujícího lidu nedáme odvrátiti žádnými vašimi opatřeními a že se nedáme odvrátiti žádnými opatřeními od boje proti kapitalismu, za jeho svržení, za socialismus a proti válce.

Při té příležitosti vzpomínám slov soudruha Lenina, který stavěl před proletariát situaci tak: Buď zánik v krvavém zmatku imperialistických válek nebo proletářská revoluce. A celý vývoj situace den ze dne víc a více potvrzuje, že není žádného jiného východiska a žádné jiné cesty. A proletariát si to více a více uvědomuje. V řadě zemí proletariát již rozhodl, že nepůjde cestou imperialistických válek a krvavých zmatků kapitalismu, nýbrž že půjde cestou proletářské revoluce, cestou diktatury proletariátu k svému osvobození. A také proletariát této země se rozhodne [ ] pro cestu sovětů, která jediná jde k vítězství socialismu, poněvadž jediné to je cesta z nezaměstnanosti, bídy, beznadějnosti, reakce k velké budoucnosti plných svobod proletariátu, plných svobod potlačených národů, k světlému, radostnému životu, který může dát jenom socialismus, jak to dokazuje velká socialistická výstavba, radostný život celého národa v Sovětském svazu.

Nastoupiti tuto cestu, po které volá dělnictvo, má tento zákon ztížit a zdržovat a tu všichni dělníci musejí vědět, že se za prodloužení tohoto zákona znovu staví všechny tři vládní socialistické strany, po všech velkých zkušenostech z Německa, Rakouska, Španělska a řady jiných zemí. Vždyť rozpuštění komunistické strany u nás bylo by pouze předehrou k rozpuštění strany soc. demokratické, k zničení všech dělnických organisací odborových, družstevních tak, jak tomu bylo jinde. A proto obrana komunistické strany je obranou celé dělnické třídy československé. My jsme si také vědomi, že jediné socialistické souručenství, sjednocení, bojovný postup dělnické třídy zabrání provedení zákona, ve kterém se pamatuje i na vypovězení příslušníků rozpuštěných stran na určitá místa, tedy něco podobného, jako jsou koncentrační tábory. Socialistické souručenství je zbraň, je prostředek a základna, která, když už buržoasie volá po koncentračních táborech, když už budou tyto koncentrační tábory, je pro to, aby byly pro buržoasii, pro fašistické generály, pro organisátory Národní ligy, Stříbrného, Hodáče, Preisse atd. A socialistické souručenství bude, i když máte nějaké námitky proti psaní "Rudého práva", které píše tak, jak toho dnešní situace vyžaduje a jak toho vyžaduje také nutnost, aby dělnická třída měla jasno. A vytvoření třídní bojovné odborové jednoty v žádném případě nezabrání takové hloupé příklady, jaké zde byly předneseny v poslední schůzi posl. sněmovny, že komunisté rozbili jednotu po převratě. Jednota dělnického hnutí byla rozbita ne komunisty, nýbrž právě těmi, kdo po převratu slibovali a nic nesplnili. Slibovala se svoboda, místo svobody dala se persekuce. Slibovala se socialisace, místo socialisace (Hlasy: Přišel Nelson!) nejen to, ale byly vydány zákony na podporu kapitalismu. Místo boje proti kapitalismu jste se s ním zpřátelili a srostli, místo abyste hájili dělnická práva, vydali jste je kapitalistům a místo kapitalistů zavřeli jste poctivé dělníky. Místo třídního postupu spolupráce s kapitálem.

To byly příčiny rozkolu, který však své základy měl nejen v popřevratové politice, nýbrž už i ve válce a při vypuknutí války, při té politice, která je všeobecně známa. Kam vedla tato politika? Dnes vidíme, kam dělnictvo přivedla. Jen v jediné zemi, tam, kde proti spolupráci s kapitalisty vedl se úporný a úspěšný zápas, kde dělnická třída vedena byla po cestě třídního boje proti kapitalismu proti každé, i té nejmenší spolupráci s ním, jen v té zemi dělnická třída zvítězila, jen v té zemi je socialismus, je skutečná proletářská demokracie, skutečná vláda lidu, vítězství socialismu na velikém, nezadržitelném pochodu. Proletariát je pro cestu sovětů, poněvadž poznal, že ona je jediným východiskem ze dnešního pekla, pekla hrůzy, bídy a nezaměstnanosti, do které byl proletariát přiveden politikou spolupráce vládních socialistických stran s buržoasií. Proto přes všechny překážky, přes všechno bránění, které vychází i ze řad agentů buržoasie v řadách dělnické třídy, socialistické souručenství si razí cestu a není daleká doba, kdy i v Československu socialistické bojovné souručenství, třídní bojovná jednota odborových organisací bude uskutečněna a socialistické souručenství vytvoří takovou situaci, jaká byla po převratu, kdy na závodech znovu bude uvedena v život veliká třídní solidarita všech dělníků, kdy proti každé sebe menší křivdě postaví se společně a jednotně všichni dělníci, byť by se křivda týkala i jen jediného z nich. A každý, kdo se postaví sjednocenému proletariátu v cestu, ať kdokoliv, bude smeten. Bude to znovu cesta společného postupu proti buržoasii, proti té politice spolupráce, která přivedla dělnickou třídu až tam, kde dnes je, pod fašistickou sekeru. Socialističtí dělníci viděli na událostech v zahraničí i zde, jak veliké je nebezpečí fašismu, že není možno spoléhat na spolupráci s měšťáckými stranami, které konec konců jako všude jinde i zde se rozhodnou pro fašismus, nýbrž že fašismus je možno odraziti jen společným bojem všech socialistů a jejich stran, jen bojovým socialistickým souručenstvím.

Cílem socialistických dělníků nemůže býti persekuce komunistické strany a komunistů, nýbrž cílem socialistických dělníků jest zakročení proti fašistům. Proti tendenci tohoto zákona, znemožnění legální činnosti komunistické strany, stavíme svoje požadavky, požadavky každého uvědomělého dělníka, požadavky socialistického bojového souručenství. [ ]. Rozehnání ozbrojených fašistických band, zničení fašistického hnutí socialistickým souručenstvím!

To jsou požadavky nejen naše, nýbrž všech třídně uvědomělých dělníků a proto stavíce tyto požadavky, voláme pracující lid na cestu sjednocení, na cestu bojového socialistického souručenství, do boje za všechny požadavky proletariátu, za chléb, za práci, za zničení fašismu a za vítězství socialismu. (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Dávám slovo p. posl. dr Stránskému.

Posl. dr Stránský: Slavná sněmovno! Prodlužujeme-li dnes platnost zákona, kterým se vláda zmocňuje, aby rozpouštěla nebo zastavovala činnost stran, nebezpečných státu nebo demokracii, jsme si dobře vědomi, že je to zákon mimořádný a proto také jenom dočasný. Za normálních časů by demokracie nesměla na takový zákon ani pomysliti a za normálních časů by se bez takového zákona také obešla. Za normálních časů totiž by se ubránila rozvratu oněmi předpisy trestního zákona, které směřují proti násilí; proti falši, lži a pomluvě by se za normálních časů demokracie uchránila prací a pravdou.

Ale doba, ve které žijeme, má spíše apokalyptický ráz než normální. Jestliže náš president mluvil a psal o světové revoluci, lze dnes už právem mluviti také o světové protirevoluci. Padli imperátoři, ale imperialismus žije v nejrůznějších podobách a mladá demokracie je ohrožena novými útoky, jest ohrožena starou tyranií pod novými škraboškami.

Krásný klad a zápor, ve kterých shrnul Masaryk své lidské přesvědčení a své státnické vyznání, když řekl: "Ježíš, ne César!" - se dnes střetá s opačnou teorií i s opačnou praksí. Nově se věnčí sochy Césarů starých a pokladny pretedentů se dotují z peněz chudých lidí, prozatím však ramena kříže se komolí a lámou a místo kultury, založené na lásce a bratrství, se hlásá a pěstuje kultura nebratrství, výluky, sobectví, pěstuje se krevní a zlatý materialismus. Rozvrácený svět propadá dalšímu a hlubšímu rozvratu a desorganisovaný mír pořád ještě hrozí novou válkou. Vadne výroba živobytí, a prozatím pořád ještě hýří zběsilou konjunkturou ve všech zbrojírnách světa výroba smrti. César je znovu na pochodu světem, a jenom jako z pradalekého daleka, přehlušený césarským peklem, zní tichý hlas: "Já jsem cesta i pravda."

Dnešní generace ani nechápe, teprve v historickém odstupu se jednou pochopí, kolik tragiky bylo v osudu našeho pokolení, které po staletích poroby dosáhlo zase svobody v době hospodářského světového rozvratu. Tento rozvrat totiž stísnil živobytí a zpustošil všechen pokoj a blahobyt lidu politicky osvobozeného takovou měrou, že v unavených a malých duších se musil ozvati ten známý biblický stesk po egyptských hrncích masa. Lidem je prostě hůř a zle, a v nouzi, která nikdy není dobrým rádcem rovnováhy, jsou náchylni volati svoji vládu k odpovědnosti za všechno, co způsobila světová politická a hospodářská desorganisace. V takové době vstává demagogie, aby lid lačný potravy sytila dráždidly a ukazovala mu, co všechno mu dá, jestliže padna bude se jí klaněti. (Výborně!)

V takové době jsou demokratické svobody ohroženy demokratickými svobodami, neboť režim, který bez své viny musí statisícům lidí dáti do ruky žebračenku a hlasovací lístek, jest přirozeně ohrožen každou neloyální organisací a každým neloyálním hnutím. V takové době demokracie není diskuse, v takové době všechno její bytí a nebytí závisí na činu a na kázni. Rozpuštění politické organisace nebo její zákaz nebo odmítnutí její registrace jsou všechno prostředky umírněné u srovnání s prostředky, kterých užívají fašistické režimy v našem sousedství.

V době, ve které byla vláda po prvé zákonem, jehož platnost dnes prodlužujeme, zmocněna, aby rozpouštěla nebo zakazovala strany nebezpečné demokracii, hlasovali jsme pro tento zákon s některými rozpaky a obavami. "Vestigia terrent", hrozili jsme se krvavých stop, kterých jsme tolik viděli na cestách v našem sousedství, a kladla se otázka, nevymítáme-li ďábla Belzebubem. Nechybělo u nás obdivovatelů nových diktátorských vzorků bez ceny a vymýšlely se recepty na českou úpravu této moderní krmně. Kdyby se ti, kterým jest provádění zákona, na jehož platnosti se usnášíme, svěřeno, neřídili rozumem a svědomím, nebylo by nesnadno si představit, že bude jeho resultátem monopol strany jediné, který přirozeně by s demokracií slučitelný nebyl. Ale není účelem tohoto zákona, aby vylučoval soutěž oposice, která může býti také spolehlivou oporou státu, i když je pro jiný vládní režim, a rozumná vládní většina oposiční kritiku nejen snáší, nýbrž i vítá a těží z ní, a ovšem loyální oposice volí zase i tón i argumentaci své kritiky podle zevnější a vnitřní situace státu a neoslabuje autoritu státu v době, kdy na její síle závisí všechna existence státu. Některé projevy našich kolegů se strany ľudové, živnostenské, i německé křesťansko-sociální v poslední době ve sněmovně byly toho dbalé. (Posl. Špaček: Strany nár. demokratické ne?) Méně, pane kolego.

Velice litujeme, že zástupcové německého nacionalismu, jichž projevy zde ve sněmovně se pod vlivem rozpouštěcích zákonů také ztlumily, a lidé z Henleinovy fronty, která přece naši vládu ujišťovala svou loyálností, neužili svého vlivu na akademickou pražskou německou obec a nezabránili marnému, pošetilému a pobuřujícímu pokusu, aby zůstalo v držení německé university něco, co náleží universitě české.

Nynější doba nedovoluje vládě zkoumat zevrubnou analysou, zda v určitém projevu nebo činu byl obsažen přímý útok proti státu a demokracii. Stát a demokracii - o tom může býti kol. Špaček přesvědčen - ohrožuje dnes, v takové době, jakou prožíváme, všechno, co směřuje k oslabení veřejných autorit, a vláda je povinna ne pro zachování své moci, nýbrž pro záchranu státu uhájiti veřejnou autoritu všemi prostředky. A my máme důvěru, že v nové lhůtě užije našeho dnešního zmocnění zase jenom tam, kde bude nezbytné ho užít. Já bych tu chtěl ještě jen důrazně dodat, že o tom o všem, kdo a co je nebezpečné státu a demokracii, nerozhodují programy a projevy, nýbrž skutky. K demokratické republice se může programově hlásit také strana nebo hnutí, které celou svou existencí a celou svou praxí ničí republiku a autoritu republikánských úřadů. Nesmí se tedy rozlišovat podle hesel, nýbrž podle skutků, a já bych jenom znovu chtěl dáti vládě na uváženou, že vydatnější a včasné užití prostředků méně radikálních, kterými byla vláda vybavena, zejména zostřením zákonů tiskových, by ji možná zbavilo povinnosti užívati potom prostředků nejkrajnějších, nehledíc ani k tomu, že se i ty nejkrajnější prostředky zase mohou státi bezúčinnými, nechal-li se jed účinkovati příliš dlouho. (Výkřiky.)

Konstatuji a žaluji, že už řadu let je naše veřejnost soustavně štvána a otravována každodenními injekcemi lží a pomluv proti veřejným autoritám a že ani tam, kde zákon dává vládě moc zastaviti tyto ničivé zdroje, nebylo tohoto zákona užito.

Mám v ruce jediné číslo oposičního časopisu, nota bene časopisu vybudovaného z korupčních peněz (ukazuje číslo "Poledního listu"). Na první stránce jsou pod velikými rozčilujícími titulky 4 články, z nichž první nazývá pražské školy velkovýrobou analfabetů, když v březnu neumějí děti ještě číst ani psát, druhý zvěstuje, že se Beneš podřizuje Mussolinimu, že jsme osamoceni v zahraniční politice, že jsme byli postiženi největší politickou porážkou. Třetí hlásá, že spojení s Němci je proti sokolským zásadám a čtvrtý skandalisuje ples československého Červeného kříže. Na druhé straně zase pod rozčilujícími titulky článek o záplavě exekucí na Hané, článek o humanitě a všelidství, které se prokazuje cizincům, a o necitelnosti k národu doma. Na třetí straně je článek o 60 nemocných, kteří leží na chirurgické klinice na zemi, článek, že dnešní režim nemá nic společného s českým a slovenským voličstvem, článek o sebevraždě 14leté gymnasistky, plný temných nápovědí o věcech, které by měly úřady vyšetřiti, a článek proti usnesení imunitního výboru. To vše zase pod velkými, sensačními, rozčilujícími titulky. Pobuřující článek o republikánském šimlu, který prý zemře na úřední tajemství. Nuže, a tentýž časopis, který tímto způsobem den ke dni a rok co rok rozvrací důvěru veřejnosti k republikánským autoritám v době tak těžké, jakou prožíváme, rafinovanými reflektory osvětluje a vluzuje sympatiím veřejnosti soustavně autoritativní diktátorské režimy v našem okolí. U nás je všechno špatnost, zlodějství, zištnost a zkaženost, v nejlepším případě hloupost a slabošství Všechno je neúspěch, nouze a porážka, ale venku je všechno energie, akce, autorita, úspěch a vítězství.

Slavná sněmovno, demokracie - to je po česku lidovláda, to znamená moc z lidu. A jako srdce zaplavené otrávenou krví umdlí a přestane tlouci, tak také demokratická vláda nemůže existovati, otráví-li se a otravuje-li se takto soustavně důvěra veřejnosti k republikánským autoritám. (Potlesk.) Jenom většina, která je více než součet stran, jež ji tvoří, jenom většina, která je politicky uvědomělou a mravně ukázněnou frontou pracovní a bojovou vnitřní frontou státu, má právo vyzbrojiti se i takovými zákony, o jakém se dnes usnášíme, a jen taková většina užije těchto zákonů s úspěchem.

Není dnes jistě čas na ústavní reformy a je celkem lhostejné, jakým změnám bude podroben volební řád. Důležité je, aby nastávající volby byly koaliční volby a aby vyšla z těchto voleb vítězně demokratická fronta, která na sebe vzala odpovědnost z našeho vládního a státního vedení (Potlesk.) v letech bídy a zmatků, jichž konce pořád ještě nedohlížíme. Všechna reforma a spása kyne tedy jen z koaliční jednoty a kázně, všechno závisí na ní. Komu není odpovědnost jen slovem hluchého zvuku, kdo si dovede ve své fantasii odpovědnost, jež spočinula na tomto pokolení, představiti, kdo se dovede zrakem svého svědomí setkávati se zrakem vděčným anebo vyčítavým příštích pokolení, jež přijdou po nás, musí pochopiti příkaz, abychom teď byli zajedno a abychom se nedali, děj se co děj. (Výborně!) Zvítězíme, dovedeme-li vyrůsti a srůsti v jedinou, prudce vypjatou, plamennou vůli zachovati příštím pokolením to, co jsme převzali a co jest naší ochraně svěřeno. (Výborně! - Potlesk.) Anebo jsme jen strany, nebo zůstaneme jen partami a frakcemi, které na sebe šijí a dělají boudy a pytle a které se usnášejí o zákonu o rozpouštění politických stran, aby se pohodlně zbavovaly nepohodlné oposice a aby se na konec pojídaly navzájem. Tak nás malují naši odpůrci, ale ve skutečnosti takoví nejsme, nejsme takoví ve svém celku a ve své většině, a sama doba se stará, aby se utvrdila naše vůle, aby zvroucněl náš cit, aby se prohloubila naše vzájemná věrnost. Máme se čeho báti, a máme se čeho nadíti. Zmůže-li demokratická koalice rebelii, která proti ní, zatím nesměle, zvedá hlavu, čekají na ni nové a krásné budovatelské úkoly. Naše koalice se nemusí báti voleb, neboť v nich svou většinu uhájí, a nad její dnešní politickou državu budou jí po volbách k disposici velké skupiny dnes oposiční, skupiny, se kterými již dnes by byla snadná dohoda.

Jestli z čeho, tedy z této odpovědné a kladné činnosti a součinnosti zrodí se zjednodušení a zlepšení našeho parlamentarismu a našich stranických poměrů, jejichž některé etapy ostatně byly provedeny již v tomto zákonodárném údobí. Čestná součinnost stran povede sama k jejich zjednodušení, protože prohloubí jejich vzájemné porozumění. Všechny koalované strany spojuje věrnost k národnímu státu, vždyť dnes i německé strany začínají chápati, že tato věrnost k našemu národnímu státu je slučitelná i s jejich národním uvědoměním.

Problém socialismu dávno již se vymkl stranickým rámcům a vyrostl v moderní a obecný problém správného a spravedlivého vztahu mezi jednotlivcem a společenským celkem (Potlesk.), takže neblíží-li se strany socialismu, blíží se socialismus jim a podmaňuje si, i bez odznaků a hesel, jejich myšlení a cítění. (Výborně!) Katolické strany přece svým programovým cílům se přiblíží tím více, čím dříve pochopí, že většina katolických občanů své stranické přesvědčení nezařizuje podle svého příslušenství náboženského, neurčuje ho podle něho, že vnitřní a duchovní posice člověka sub specie aeternitatis na jeho stranické organisaci nezávisí, a to jim přece musí ukázati, že laskavý a vlídný jejich vztah ke stranám ostatním, ke straně agrární, živnostenské i ke stranám socialistickým je v duchu jejich programu a v jejich vlastním zájmu.

Agrární strana nemůže zapomenouti, že existuje-li problém půdy nebo, jak ona to vidí, dokonce idea půdy, pak přece bezzemství je rub toho problému a usměrnění té idee, a to zas ji přiměje, aby řešila společenský problém celý, to znamená myslila methodou socialistickou. A tak všechny strany, které opravdu spolupracují a spolutvoří, sbližují se nutně nejenom dílem, nýbrž také duší, a jejich stranictví, vymaňujíc se ze stranickosti, vyrůstá v onu lepší celistvost, než je ta pověstná totalita v našem okolí, která není než vyvrcholením stranického sobectví. (Předsednictví převzal místopředseda Taub.)

Koaliční strany, které se chtějí navzájem šiditi a které, jak jsem to již řekl v rozpočtovém výboru, by se spolu dělily o to, co mají spolutvořiti, propadly by ovšem nakonec takové totalitě. Nám však nouze i škola, kterou prožíváme, vnuká lepší moudrost. Znepokojivých zjevů v koalici ubývá, ačkoliv jsme před volbami a ačkoliv se obyčejně před volbami takové zjevy množí, a jsou naopak vystřídány zjevy a projevy koaliční solidarity. Já ze všech vnitro-politických projevů v posledních dnech považuji za nejvýznamnější výzvu "Venkova", aby strany, které uvykly sloužiti skutečným lidovým zájmům, se sjednotily na společném programu a zůstaly a pracovaly spolu také po volbách. Domnívám se, že v době, jakou prožíváme, má takové vážné a svědomité slovo váhu vlasteneckého činu.

Nechci se dnes jako v rozpočtovém výboru obírat jednotlivými oposičními skupinami. Jen znovu konstatuji, že také na štěstí v oposičních řadách nalézáme ještě dosti ochoty ku kladné práci. Chci se podrobněji zabývat jen jednou skupinou, která se ode všech ostatních ostře odlišuje jakýmsi lžidimitrijským pretendentstvím na vládu našeho státu, jejž prý musí spasiti. Vydává se, abych tak řekl, za nás samy. Přisvojuje si naše funkce a tím, co my tady ve skutečnosti jsme, ona sebe nazývá. Lidé, kterými naše koaliční národní sjednocení povrhlo, a lidé, kteří od něho odpadli, se nazvali sami "Národním sjednocením", aby v předvečer voleb oklamali veřejnost. Je-li naše vládní věc zároveň naší věcí národní, pak nevím, co jiného jest sjednocení našich občanských a socialistických stran ve službě republiky než národním sjednocením. (Výborně! - Potlesk.) Učení, podle kterého se Udržal, Malypetr, Hodža, Šrámek, Klofáč, Tomášek z národní jednoty vylučují, nechci-li ani mluviti o Masarykovi a Benešovi, není prostě blud, nýbrž podvod, a podle toho s ním také musíme zacházet. (Potlesk.)

Já však ani na toto falešné národní sjednocení nechci ukazovati prstem jako na skupinu, která by měla býti podle zákona, o kterém se usnášíme, zakázána nebo rozpuštěna. Konstatuji jen, že tu jsou pro to všechny právní podmínky a že protidemokratickou, rozvratnickou povahu fašistické a ligistické organisace lze dokázati celou jejich tiskovou a propagační činností a že nár. demokracie jako spojenkyně tohoto dvojího hnutí se ocitá právně ve stejném položení, v jakém se octli němečtí nacionálové pro své spojení s hakenkrajclery. Přes to právě pro rozpuštění těchto formací neplaiduji, dokud se vláda sama - a my k ní máme důvěru - rozvratu zprava i zleva ubrání, a jsme přesvědčeni, že stačí toto hnutí demaskovati (Výborně! - Potlesk.) a národ je potom rozpustí sám, neboť nezáleží na tom, jestli o několik mandátů urve demagogie ve volbách více nebo méně, nýbrž na tom záleží, jakou roli nositelům těchto mandátů po volbách přiřkne národní politika naše. Kdo se nehanbí, bude, doufám, zahanben. Nám pak zbývá teď demaskovat uchvatitelskou povahu tohoto hnutí, celého tohoto falešného nacionalismu demaskováním jeho vůdců.

Abych odbyl nejprve nejmenší ze 3 skupin, které tvoří t. zv. Národní sjednocení, t. j. Marešovu národní frontu, je to formace lidí, kterým ani nár. demokracie nebyla dosti protimasarykovská a protibenešovská. Zachraňují sebe a trosečníky Gajdovy fašistické strany. Tato organisace vydávala a možná vydává dosud časopis "Hlas Národní fronty", jehož první číslo bylo rozesíláno v rozmnoženém nákladu. Já sám jsem také dostal exemplář v předvečer volby presidentské ve Vladislavském sále a v tomto čísle byla otištěna básnička, jejíž bezedné sprostoty, namířené jen pro censora zakrytě proti presidentovi, ale pro každého čtenáře zjevně, byly takové, že mi brání vkus a stud pod presidentovým pomníkem je citovat. Konstatuji, že jenom nejmenší z těch sprostot byl poslední verš, který zněl: "Národ by Tě už rád viděl běžet!" (Výkřiky: Hanba!) Takové anonymní uličnictví kryl svou osobností universitní profesor Mareš. (Výkřiky: Hanba!) Neřeknu o tomto novém spojenci dr Kramáře nic více. Jádrem této falešné národní fronty je nár. demokracie, která od převratu až do jara 1919 a potom nepřetržitě od r. 1922 do loňského roku byla odpovědnou součástkou všech našich většin a vlád a která loni odešla do oposice jenom pro neshodu pro zlatý obsah koruny. Vůdce její volá teď před volbami pod své prapory národ, aby prý spasil stát proti jeho vládě a proti nám všem, kteří jsme tuto vládu utvořili.


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP