Bohužel že ve snaze o realisaci tohoto sociálního opatření až dosud jsme byli odkázáni na dohodu mezi světem zaměstnavatelským a světem zaměstnaneckým. Nic bychom si z toho nedělali, že úloha z legislativní anebo z výkonné moci přenáší se na někoho jiného, kdybychom měli aspoň nejskrovnější vyhlídky, že je možno dosáhnouti dohody takové, abychom uspokojili druhou stranu, která se má smlouvati, totiž ten zaměstnanecký svět. Ale jestliže se nám dohoda staví na takovou základnu, že je možno mluviti o zavedení 40hodinového pracovního týdne jenom v těch pracovních oborech, kde už stejně je skutečná pracovní doba týdenní 24hodinová nebo dokonce jenom 16hodinová, anebo kde je pracovní doba 32hodinová, jakou máme dnes průměrnou v celém kovoprůmyslu, pak ovšem k tomu není potřebí žádného dohadování a zavádění 40hodinového pracovního týdne, poněvadž via facti je zaveden pracovní týden ještě kratší nežli 40hodinový.

Ale poněvadž zaměstnanecký svět nemůže se smířiti s pouhým mechanickým zkrácením pracovní doby, ať již jenom v některých pracovních oborech anebo ve všech pracovních oborech na té základně, že bude také snížen o 8 hodin jeho týdenní výdělek, a když není možno zaměstnavatelský svět přiměti k diskusi o mzdovém problému, který je nerozlučnou součástí otázky nové úpravy denní doby pracovní, potom myslím, že je potřebí vzdáti se naděje, že by tato otázka mohla býti vyřešena cestou dohody a že musíme apelovati na výkonnou anebo legislativní moc, aby se sama o realisaci této sociální reformy pokusila.

Pan ministr soc. péče ve svém exposé řekl: "Bez pozvednutí domácího konsumu nepomůže se průmyslu jako celku." Víme, co měl při tomto tvrzení na mysli, a myslím, že stejná otázka tanula na mysli panu předsedovi vlády Malypetrovi, když ve svém projevu řekl, že vláda chce zajistiti rentabilitu každé práce. My chceme oběma těm ujištěním věřit, ale byli bychom nekonečně šťastnější, kdyby bezprostředně po těchto ujištěních následovaly také skutky. A je možno přesvědčit a utvrdit nás ve víře, že je to myšleno s největší vážností, aniž by se vláda musila potkat s nějakými obtížemi v jednání a dohodování nebo s překážkami, které by byly obtížné nebo nepřekonatelné. A chci upřímně a přátelsky poradit, aby se se zajišťováním rentability každé práce začalo u práce, která je vykonávána na státní objednávku nebo vůbec pro stát. Je k tomu potřebí jenom postaviti se na jednoduchou zásadu: nehoniti se za fantomem nejlevnější nabídky (Tak jest!), poněvadž lis soutěže stlačuje především dělnické mzdy do té míry, že máme právo mluviti potom o krvavých mzdách. A myslím, že státní správě nebude sloužit ke cti, když zde dnes přibiji jeden fakt, bolestný fakt, že zadáváním práce na této základně v ministerstvu železnic (šití železničářských uniforem) je už na takovém stupni výnosnosti, že dělníci zaměstnaní na této práci mohou si vydělat 50 hal. za 1 pracovní hodinu. (Slyšte! - Skandál!) A nedá se to omluviti tím, že se ministerstvo železnic nemůže bránit, aby zaměstnavatelé nebo podnikatelé těchto prací nepodbízeli, protože ministerstvo železnic musí dbát také sociálních okolností, které potom z podbízení podnikatelů vyplývají a které se potom projevují v takových mzdách, o kterých jsem tu mluvil.

Když teď ministerstvo veřej. prací pracuje na konstrukci nového zadávacího řádu pro všecky státní práce, domnívám se, že se nebude zdráhat realisovati spravedlivý požadavek zaměstnaneckého světa, aby při dodávkovém a zadávacím řízení, když při něm jsou přítomni zástupci obchodních a živnostenských komor, když při něm mohou spolupůsobit nebo spolurozhodovat zástupci Státní rady živnostenské a po případě i různá společenstva anebo gremia, mohli také spolupůsobit zástupci zaměstnaneckých odborových organisací, kteří mohou včasně upozorniti na zaměstnavatele, kteří by podbízením a snahou získat dodávku za každou cenu chtěli se potom vyhojovat na dělnických mzdách a kteří by potom chtěli platiti polovinu toho, co jim bylo v zadávacím řádě jako podmínka uloženo. (Posl. Slavíček: Ale napřed musí býti také rentabilita práce živnostenské!) Ovšem, to je nerozlučně spjato. I my jsme připraveni, abychom podle ujištění vládního při zajištění rentability každé práce i ve všem ostatním pracovním poměru spolupůsobili, pomáhali, a myslím, že může přijmouti vláda upřímné naše ujištění, že u nás v této snaze najde nejbezpečnější a neupřímnější oporu. A je nám lhostejno, bude-li zajišťování minimálních výdělků, a nic jiného nemůžeme rozumět pod tím slibem zajišťování rentability každé práce, prováděno cestou dohody nebo mocenskou, hlavní věcí je, abychom stáli, jak jsem řekl, před skutky, které nás utvrdí ve víře, že toto ujištění bylo bráno vážně.

Se strany průmyslníků byl tu postaven požadavek, aby řešení hospodářských otázek bylo vyňato ze zajetí politického stranictví a aby bylo přenecháno samosprávným, nepolitickým odborným organisacím. Nemáme nejmenších námitek proti tomu, nemáme nejmenšího odporu, ale připojujeme k tomuto požadavku průmyslnického světa jenom jednu poznámku, která vyplynula z dlouhodobých zkušeností presidenta Spojených států severoamerických Roosevelta, a kterou vyjádřil touto charakteristikou: "Stěžejním faktem v našem hospodářském životě je naše nezpůsobilost viděti dál než jsou naše bezprostřední osobní záležitosti a zájmy. Možná, že užijeme příliš silného slova, nazveme-li tuto vlastnost nevzdělaností."

Nevím, zdali by byl Roosevelt sáhl k cestě nařizovací, kdyby byl měl lepší zkušenosti o dohodování mezi zaměstnavatelským a zaměstnaneckým světem, kdyby byl viděl, že i v Americe je možno, aby se Ford s Greenem dohodli o řešení těžkého hospodářského problému a o uplatnění takových sociálních reforem, které budou znamenat nástup k hospodářské obnově. A domnívám se, že by nebyl sáhl ke codům, kdyby byl věděl, že je možno o tom, co by vyplývalo z jeho vůle, se zaměstnavatelským světem americkým se dohodnout.

Ale stejné zkušenosti, z jakých vycházel severoamerický Roosevelt, máme i u nás v Československé republice. My jsme se také dohodli s naším zaměstnavatelským světem. My jsme se s ním dohodli o vládním nařízení č. 78 z letošního roku o ochraně před libovolným zastavováním provozu podniků, omezováním pracovní doby a hromadným propouštěním zaměstnanců. Dohodli jsme se v dobré víře, že to, co bude vzájemně dohodnuto, bude také loyálně dodržováno. A ejhle, bezprostředně po vyhlášení vládního nařízení č. 78 v ministerstvu soc. péče bylo ohlášeno zastavení asi 90 nebo něco přes 90 průmyslových podniků. Ministerstvo sociální péče zjistilo, že jsou mezi nimi na př. také podniky dřevo zpracující, které zastavují provoz z příčiny jistě nepochopitelné, pro nedostatek surovin, který se objevil následkem omezení lesní těžby na velkostatcích. Ale to není účelem toho, proč o té věci mluvím.

Jiná bolestnější kapitola je v tom, že není jediného průmyslového města, odkud bychom nedostávali zprávy, že se hromadně propouští bez ohledu na platnost nařízení č. 78 a že se propouští tak, aby se nedosáhlo těch 10%, propouští se každého měsíce 9 1/2%, aby se zaměstnavatel vyhnul všem povinnostem, které vyplývají z vládního nařízení čís. 78. Tyto zprávy docházejí nejenom z Prostějova, tyto zprávy docházejí také z Vratimova, tyto skutečnosti zjišťujeme na Podkarpatské Rusi v Čiňaďově, v Žornavé, u podniků, jejichž majitelem je společnost Latorica, tyto poměry zjišťujeme v celé republice.

A všimněme si druhého vládního nařízení č. 118 z letošního roku, které mělo chrániti zaměstnance před libovolným snižováním mezd a platů. Je znám případ Pražské železářské, který přišel bezprostředně po vyhlášení vládního nařízení. Pražská železářská nebrala ohled na platnost tohoto nařízení a obešla je tím, že prostě požádala o dobrovolný souhlas se snížením platů svého úřednictva o 10 nebo 15%, ovšem s upozorněním, kdo by s tímto snížením platů nemohl souhlasiti, že má jediné východisko, aby si existenci hledal někde jinde. A to, co udělala Pražská železářská, udělala velká řada jiných podniků a před několika dny jsem měl příležitost viděti vyhlášku vratimovské továrny u Moravské Ostravy, ve které bylo ohlášeno 15% snížení dělnických mezd. Každý, kdo s tímto snížením souhlasí, měl se pod tuto vyhlášku podepsat, a o každém, jehož podpis nebude na této vyhlášce zjištěn, bude předpokládáno, že si požádal o výpověď. To je důsledek toho, že jsme věřili našim zaměstnavatelům, že chtějí loyálně dodržovati to, co se zaměstnaneckým světem sjednali, a že jsme nežádali, aby vládní nařízení bylo opatřeno trestními sankcemi, o kterých ovšem, přiznávám, bychom se nemohli ani v zásadě a zejména ne v meritu dohodnouti s našimi zaměstnavateli.

A teď začala naše vláda odstraňovati anarchii v soukromém podnikání u zemědělské výroby obilním monopolem. Nechci obilní monopol posuzovati podle toho, jak je posuzován někdy opravdu nekriticky v řadách konsumentstva. Naopak, přiznávám pravdu zemědělským kruhům, že je to pouze poloviční pravda, mluví-li se o zabezpečení rentability zemědělcovy práce, poněvadž on zajišťuje pouze rentabilitu obilnářství, ale nezajišťuje rentabilitu živočišné výroby. Ale snad smím k tomu připojit také ještě jinou poznámku, která také dokazuje, že je to jenom poloviční pravda, mluví-li se o zajištění rentability zemědělské výroby: obilním monopolem je zabezpečena pouze rentabilita práce majitele půdy, ale není zabezpečena rentabilita práce zaměstnance na půdě. A jestliže ještě před existencí obilního monopolu byla skvrnou na pracovních a mzdových podmínkách v zemědělské výrobě hodinová mzda 65 hal., pak se domnívám, že dnes mají zemědělci všecky podmínky, aby tato skvrna z rámcové kolektivní smlouvy pro zemědělské dělnictvo zmizela a že dopřejí také i zaměstnancům na půdě zajištění rentability jejich práce. (Výborně!) Je prostě potřebí v tomto směru rentabilitu zemědělské výroby dobudovat. A pan předseda vlády nám řekl - myslím, že to ohlásil dosti kategoricky na adresu průmyslové výroby - že, nemá-li ona upadnouti do výrobní i odbytové anarchie, musí se přizpůsobiti jak regulací výroby, tak i jejího odbytu. Může se to díti za dozoru státu, který by chtěl vykonávati jenom funkci odstraňovatele škodlivých výstřelků. A na toto upozornění průmyslového světa dostal p. předseda vlády odpověď zde s poslanecké tribuny, že by tento zásah nebo toto opatření nemělo za následek zvýšení výroby, nýbrž ještě nové zmenšení výroby (Hlasy: Sabotáž!), protože průmysloví zaměstnavatelé nemohou se smířiti se žádným jiným stavem nežli se zachováním naprosté svobody podnikání. (Hlasy: Anarchií!) Co je jim do účinků jejich racionalisačního snažení, které je hlavním podílníkem na dnešním desolátním poměru na pracovním trhu. Oni znají pouze jednu povinnost: dokud je tu možnost těžiti z lidské práce, využíti jí a jakmile ta možnost přestává, tož prostě vyhodit. A ani ti, kteří mluví o vlasteneckém založení anebo dokonce o vlasteneckém zanícení, nepoloží si otázku, zdali stát unese to břemeno, které mu oni házejí na krk fabrikací nezaměstnaných a rozmnožováním nezaměstnanosti. A ještě nad to dnes z centra t. zv. "Národního sjednocení" rozlehlo se po všech končinách naší republiky agitační heslo: stát nedovede dáti lidem práci. (Hlasy: To je demagogie!) Kdo je to ten stát? Můžeme tu míti na mysli stát ve smyslu absolutistického monarchismu, který se vyjadřoval heslem "stát jsem já", anebo stát ve smyslu demokratického principu, vyjadřovaný heslem "stát jsme my"? A jestliže se tu mluví o neschopnosti státu s demokratickým zřízením dáti lidem práci, potom myslím, že Národní sjednocení si musí uvědomiti, že také ti, kteří se zkoncentrovali pod tímto politickým útvarem, jsou součástí tohoto státu. A jestliže tu padne na někoho hanba za to, že nedovede dáti lidem práci, tož na tu část naší státní společnosti nebo na tu část našeho státu, která je vlastníkem výrobních prostředků. (Potlesk.) A snad si to ani "Národní sjednocení" neuvědomuje, že tu hanbu svolává na svou vlastní hlavu.

Podívejte se, slavná sněmovno, jak dnes vypadá poměr majitele výrobních prostředků k jeho vlastnictví. Řekl jsem, dokud je možno využíti lidské práce, využijí jí, jakmile možnost přestane, vyhodit! A dnes nevidíme majitele výrobních prostředků zatížené starostmi o získání nové práce nebo o odstranění překážek k dalšímu provozu podniku. Dnes jsou nositeli těchto starostí dělníci a jejich závodní výbory, kteří obléhají nejenom okresní úřady, nýbrž zejména centrální úřady, kteří obíhají peněžní ústavy a všecky vlivné přímluvce, aby se podniku dostalo, co k své existenci a k provozu potřebuje. Dnes ničeho nezkreslujeme na skutečnosti, když řekneme, že se dnes dělníci starají o průmyslové podniky víc než jejich vlastní majitelé. (Tak jest!) A přes to k těm, kteří jsou obětí jejich ziskuchtivého založení, nemají nejmenšího ohledu. Nemají k nim žádné právní závaznosti, ale neozve se v nich ani pocit nějaké mravní závaznosti. Jinak bychom již dnes stáli před zjevem, že se také naší průmyslníci snaží napodobiti vzory průmyslníků z jiných států.

Položme si otázku: Jsou v takovém poměru také v jiných státech zaměstnavatelé k problému nezaměstnanosti? Platí zaměstnavatelé na pomoc nezaměstnaným? Nejenom že platí, ale platí těžké miliardy. Stálo by za to, spočítati jednou, kolik zaplatili v Německu, kolik zaplatili v Anglii, kolik zaplatili v Belgii a kolik v Rakousku, tam, kde je zaveden systém povinného pojištění proti nezaměstnanosti, abychom to postavili našim zaměstnavatelům před oči, abychom je vyzvali k následování. Platí u nás zaměstnavatelé? Do dnešního dne nedali ani jediného haléře.

Ale nejenom toto charakterisuje náš zaměstnavatelský svět, nýbrž i něco, čemu se snad bude vzpírati soudný člověk uvěřiti. Naši zaměstnavatelé jsou tak orientovaní a tak sociálně založení, že dokonce ještě i z té nezaměstnanosti chtějí těžiti. Já tu k tomuto tvrzení mám doklad více než přesvědčivý a také nad vší pochybu pravdivý. Okresní úřad v Plzni dostal od určité firmy k úřednímu jednání tento návrh (čte): "Nechť institut, vyplácející podpory, propůjčí je zaměstnavateli, který se zaváže, že zaměstná určitý počet živitelů rodiny, kteří podporu v nezaměstnanosti pobírají anebo právo na tuto mají. Zaměstnavatel vykáže při potvrzení přihlášky u nemocenské pojišťovny počet dotyčných zaměstnanců a jemu bude příslušný obnos pro výplatu poukázán. Případné doplacení k dennímu výdělku odpovídající normální mzdě budiž předem upraveno. Takto vyplácený obnos bude zaměstnavatel povinen opět vrátiti ve způsobu a termínech, jak by se o tom plátce ustanovil. K tomu navrhujeme následovně -" a teď přijde to nejdůležitější - "jako zkušební doba pro uvedenou transakci budiž jeden rok. Zaplatí-li zaměstnavatel do doby uplynutí jednoho roku po uplynulé zkušební lhůtě 50% vyplaceného obnosu podpůrného, bude tím jeho účet vyrovnán."

To bylo s největší vážností předloženo k úřednímu jednání okr. úřadu v Plzni. Chci konstatovati, že nikoliv se strany firmy německo-nacionálně nebo hakenkraclersky orientované, nýbrž se strany firmy, která se honosí býti firmou vlasteneckou. Nechci analysovati, jaké vlastnosti se v tomto návrhu prozradily; jenom nad jedním se pozastavím, že tu zaměstnavatelé sami prozrazují možnost zaměstnávati větší počet zaměstnanců, ovšem s podmínkou, že stát jim na to bude připláceti.

Tato orientace nebo, chcete-li, tato mentalita našeho zaměstnavatelského světa má býti oporou pro heslo, které zde vyšlo od representanta našeho světa průmyslnického: "Národní myšlenka musí vésti". - Ano, i my to hlásáme, že národní myšlenka musí vésti. Ale národní myšlenka založená na osudové solidaritě celého národa (Výborně!), národní myšlenka, která má srdce pro celý národ. (Potlesk.) A v této těžké chvíli především pro ty, kteří nezaviněně trpí a procházejí už takovou drahnou dobou tím slzavým údolím nebo peklem hospodářské krise. Takové vlastenectví, které je založeno na podmínce, že musí na obchodování se státem vydělati 10 nebo 20 milionů, nám neimponuje. Nám neimponuje takové vlastenectví, které je založeno na podmínce, že celostátní politika bude orientována podle potřeby a přání jednoho peněžního mamuta. Nám neimponuje vlastenectví, které z trucu a ze msty jest ochotno spojovati se s elementy protilehlé ideologie, šilhající po jiném státním zřízení než demokratickém. (Tak jest!) Nevěříme takovému hnutí, i kdyby se obalilo sebetřpytivějším pozlátkem (Hlasy: Třebas i stříbrným! - Veselost.) i kdyby se obrnilo sebe svůdnějšími hesly. Veškeré problémy hospodářské a sociální, které čekají stát a které železnou pěstí buší na vládní vrata, aby byly vyřešeny, mohou býti vyřešeny jen cestou rozumnou a konstruktivní prací. A tuto záruku nemáme ani v komunistickém ani ve fašistickém hnutí, protože jedno i druhé jsou revoluční politické proudy, založené na lidských vášních. A od těch nemůžeme čekati, že by nás z tísně doby vyvedly, abychom mohli jednou pozdraviti v naší republice lepší a šťastnější zítřek. My věříme v konstruktivní sílu demokracie, která bohdá zdolá i tyto těžké úkoly hospodářské a sociální a v této víře v konstruktivní sílu demokracie budeme hlasovati pro rozpočet. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku, kterým je pan posl. Nový. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.)

Posl. Nový: Slavná sněmovno! Stojíme na prahu páté zimy současné hospodářské krise a i když tu i onde ukazují se určité známky zlepšení, přece jen počet nezaměstnaných a polozaměstnaných počíná opět stoupati. To znamená, že pracovní příležitosti stále ubývá. Nesmíme však zapomínati, že bída z nezaměstnanosti neroste jen počtem nezaměstnaných, nýbrž délkou trvání nezaměstnanosti, a uvážíme-li, že v mnohých rodinách živitel rodiny jest již 4 léta bez zaměstnání, pak je samozřejmo, že veliký počet rodin u nás jest na dně té pravé černé bídy.

Moje klubovní kolegyně Jurnečková-Vorlová zde šířeji a velmi výstižně rozvinula následky nezaměstnanosti, zejména pak následky krise, pokud jde o mravní stránku, a já mám za to, že škody, které nezaměstnanost nadělá po mravní stránce, jsou již tak těžké, že se velmi nesnadno dají odstraniti. Nenadsazuji, řeknu-li, že Plzeňsko patří ke kraji, který byl nejtížeji krisí postižen. Od počátku krise bylo na Plzeňsku mnoho závodů na trvale zastaveno, mnoho jich velmi bídně živoří, jen tak tak se drží při životě. Právě v posledních 3 týdnech byly opětně zrušeny 2 závody se 700 zaměstnanci a 5 závodů zastavilo provoz dočasně. Už to samo o sobě ukazuje, jak těžko bylo krisí postiženo Plzeňsko a český západ. Tato situace je však o to horší, že investiční ruch skoro úplně ustal a soukromé podnikání neexistuje. A právě v této tak kritické době dostala se samospráva do katastrofálního postavení vinou řady okolností mimo ni ležících, a to právě zvlášť ještě zhoršuje stav v západních Čechách.

Naše ministerstvo soc. péče se všemožně snaží, pokud to dovoluje rámec jeho činnosti a možnosti, pomáhat, jak jen může, zoufalým a trpícím nezaměstnaným, kteří se do tohoto stavu dostali bez své viny. To rádi uznáváme. Zejména pak se v poslední době snaží pomoci t. zv. produktivní péčí. Soudím, že tato péče je velmi významná, ježto opatřuje nezaměstnaným práci, a to je právě to důležité. Rozhodně však se nemůžeme spokojiti s tím, co bylo až dosud vykonáno se všeobecného hlediska k potření nezaměstnanosti. Hojení následků rozhodně nestačí. Je třeba už konečně u nás jíti na kořen zla, to jest především nastoupiti cestu k vytvoření pracovní příležitosti. Lidem je třeba dát práci. Jsem přesvědčen, dokud se tato cesta nenastoupí, dokud se radikálními prostředky nebudeme zbavovat nezaměstnanosti, že se také nezbavíme řady jiných obtíží - a toto je centrální problém naši vnitřní politiky.

Moji klubovní kolegové dr Macek i inž. Nečas ukázali cesty, jak se z této mizerie dostat. Nepůjdeme-li touto cestou, jsem přesvědčen, že bude u nás čím dále tím hůře. Že naše návrhy jsou správné, o tom svědčí situace ve skandinávských státech, kde strany soc.-demokratické vykonávají buď přímo nebo nepřímo vliv na zásahy a počiny tamních vlád a v důsledku toho tam nezaměstnanost neřádí, ba je možno mluviti o určitém blahobytu.

Slavná sněmovno! Mluvíme-li o pracovní příležitosti a o tom, jak dáti nezaměstnaným práci, máme na zřeteli práci slušně placenou. Pan kol. Dubický zde, tuším asi 8. listopadu, vykládal, jak velice rozvětvené máme u nás soc.-politické zákonodárství, jak je drahé a jak zatěžuje výrobu a proto je prý nutno u nás t. zv. sociální břemena snížiti. Již dávno byla vyvrácena nadsázka o našich sociálních břemenech, zejména v poměru k jiným státům. Proto nebudu teď o této věci mluviti.

P. posl. Dubický však neuvedl, jak vypadá objekt, t. j. dělník, tohoto soc. politického zákonodárství. A tu stačí, velectění, vezmeme-li si statistiku Ústřední soc. pojišťovny, abychom viděli, že je u nás trvalý pokles mzdový. Přes 50% pojištěnců má denní výdělek jen do 14 Kč - to se týká více než 1 milionu zaměstnanců - a pouhých 11% má denní výdělek nad 31˙50 Kč. Nejstrašnější na tomto faktu je, že mzdový pokles u nás stále pokračuje. Soudím, že tento smutný fakt je dostatečným dokladem, že mzdové poměry u nás jsou hotovou džunglí. Zneužívá se nezaměstnanosti k soustavnému snižování mezd, snižují se úkolové ceny, zneužívá se touhy uštvaného nezaměstnaného dělníka po práci, zneužívá se jeho bídy k obcházení soc. politických zákonů, a běda tomu, kdo má odvahu dovolávati se zákonitého práva nebo nároku! Tu se obyčejně vyplní hrozba vyhozením za vrata.

Již tu bylo řečeno, jak se zneužívá bídy nezaměstnaných k lámání charakteru. Musím říci, že to nejsou již jen nár. demokraté či t. zv. žlutá organisace, ale že to již začínají býti také organisace zelené. Širší veřejnost nemá ani potuchy, jak bídně u nás živoří lidé, kteří musejí tak těžce pracovati. Kdyby projevem nespokojenosti a utrpení mělo býti rozbíjení oken, musili by to býti nejen nezaměstnaní (Slyšte!), nýbrž i zaměstnaní dělníci, kteří by tak činili, a nikoliv zlatá mládež pražská. Vůbec o těch kraválech se domnívám, že byly také projevem strachu naší buržoasie z vývoje, který vede ke ztrátě jejích politických i hospodářských posic.

Třeba také uvésti, že zásada zadávacího řádu, že zadávku má dostati nejlacinější oferent, se velmi těžce mstí na dělnících. Nemůže-li podnikatel ošiditi materiálem, je to bezpečně dělník, který přijde zkrátka, a proto je velmi naléhavé, aby byl projednán návrh našeho klubu na novelisaci zadávacího řádu, ve kterém by byl také brán zřetel na dodržování kolektivních smluv, slušnou mzdu. Bylo-li u nás pochopení a porozumění pro situaci zemědělce, soudím, že je nejen povinností, nýbrž přímo národohospodářskou prozíravostí zajistiti také slušný výdělek zaměstnanci. Neříkám to z nějakého nepochopení pro svízele našeho zemědělce, ani to nediktuje nějaká zloba, nikoliv. Myslím však, že je národohospodářskou nutností, aby se také jiným vrstvám zajistil slušný výdělek, neboť musí zde být také někdo, kdo by to dražší obilí kupoval. I tady platí zásada, buď všem anebo nikomu. Musí se pochopiti, že slušné mzdy jsou především ku prospěchu zemědělce, obchodníka, živnostníka atd., ježto jde o konsumní síly. Proto reklamujeme zákon o minimálních mzdách, aby každému zaměstnanci byla zaručena slušná mzda a slušné živobytí.

Vzali jsme velmi rádi na vědomí, že naše vláda zaujala příznivé stanovisko ke snížení pracovní doby při projednávání této otázky v Ženevě. Pokládám však za velmi škodlivé čekati, až tato důležitá otázka bude v Ženevě vyřízena mezinárodně. Mám za to, že nemůžeme čekati, je zde bída nezaměstnaných a konec konců je to i státně-hospodářský zájem, aby tato otázka byla konečně již jednou odhodlaně a rázně vyřízena. Je nutno vyvoditi snížením pracovní doby důsledky z technického pokroku, jakož je nutno v zájmu hospodářské obnovy provésti regulaci výroby. Je třeba upraviti náš hospodářský život tak, aby každý, kdo chce pracovati, našel příležitost pracovní a měl možnost se slušně obživiti.

Ale přátelé, známe-li, za jakých žebráckých mezd jsou nuceni naši dělníci pracovati, pak zkrácení pracovní doby nelze provésti bez příslušné mzdové úpravy. Nářek a odpor našich zaměstnavatelů musí býti odmítnut, vždyť mezi nimi jsou také ti, kdož na svém monopolním postavení vydělávají veliké zisky, jiní pak kořistí z kartelů a drancují tím kapsy konsumentů, jiní pak na neblahé mezinárodní situaci vydělávají tučné zisky jako zbrojovky a jiní dodavatelé. Že by nebylo možno se zkrácením pracovní doby zároveň také upraviti výdělky dělníků, to nikdo rozumný nemůže pochopiti. Konec konců také Písek a Pečky ukazují, že za urvané peníze dělníků korumpuje se veřejné mínění, že se lámou charaktery, a mají-li zaměstnavatelé peníze na dobývání politických posic, tím spíše je musí míti pro dělníky, kteří těžce pracují. (Tak jest! Výborně!)

Bylo tu již řečeno, jak důležitá je otázka naší mládeže. Zde jde rozhodně o více, než se mnozí domnívají. Tisíce a tisíce dětí trpí hladem, mladí muži bloudí ulicemi, trpí tělesně, ale také duševně, ježto v sobě cítí méněcennost, a také to už má mravní důsledky, které jsou jedny z nejtěžších. Proto zejména dělnický dorost vzal rád na vědomí, že naše ministerstvo soc. péče zvláštním výnosem určilo povinnost zaměstnávati mladistvé dělníky na nouzových pracích. Je jenom třeba, aby se pokračovalo. Je tu dále velmi důležitá otázka učňovská s povinností zaměstnávati učně určitý čas po vyučení, jako tu je řada důležitých otázek a požadavků, jak to tlumočí naše organisace mládeže.

Slavná sněmovno, v poslední době velmi pečuje vojenská správa, aby zejména mezi občanstvem byl vyvolán zájem o naši armádu. Snaží se o příznivý duch k armádě a je to pochopitelné, známe-li, co se děje za našimi hranicemi. Domnívám se však, že se nesmí zapomínat, že jenom propagandou možno dosáhnouti žádoucího výsledku, aspoň v dostatečné míře. Naši státní a veřejní zaměstnanci, kteří byli vojáky, nezbaví se určitě trpkosti do té doby, dokud se u nás presenční vojenská služba nebude započítávati do postupu. Ale i úředníci soukromí a dělníci trpí křivdou, která je na nich páchána a kterou třeba odčiniti.

Ale, velectění, jsou zde také ještě jiné otázky, které s hlediska sociálního vyžadují řešení. Podle zákona č. 120/1921 přísluší nemajetným rodinám vojínů, kteří konají vojenské cvičení, státní vyživovací příspěvek. Je to vlastné příspěveček, na den 1˙80 Kč až 2˙20 Kč na osobu podle míst, kde rodina záložníkova bydlí. Rozhodně, jak vidíte, tento příspěvek, je-li přiznán, není takový, aby za to rodina záložníkova mohla býti živa. O nároku na tento tak zv. vyživovací příspěvek rozhoduje okresní vyživovací komise. Pokud je mi známo, tyto okresní vyživovací komise nefungují, a tak obstarává všecku tuto agendu předseda této komise, jímž je úředník okresního úřadu. A právě letos, kdy vojenská správa tolik dbá o získání přízně mezi obyvatelstvem, počínají si některé okresní úřady tak, že jenom nepřítel naší armády by si mohl tak počínat. (Slyšte!)

Jak nevážně, bez pochopení, vyřizují se žádosti manželek našich záložníků, uvedu několik z mnoha případů, které se mi letos dostaly do ruky. Tak okresní úřad v Plzni na žádost ženy - konečně na jméně nezáleží - odpověděl takto (čte): "Žádost o přiznání vyživovacího příspěvku se zamítá, ježto v době cvičení vašeho manžela byla jste k výdělku způsobilou a mohla jste tudíž o výživu pečovat. Pouhá okolnost, že nemohla jste nalézti zaměstnání, není směrodatnou pro přiznání vyživovacího příspěvku." (Hlasy: To je provokace!) Přátelé, tato žena je matkou 3 dětí od 2 do 4 let. Z toho "důvodu" zamítnuta byla žádost také jisté ženě z Nevřeně, mající 2 děti ve stáří od 1 do 3 let. Příznačné pro vyřizování těchto žádostí je, že této ženě r. 1932, kdy měla pouze 1 děcko, byl vyživovací příspěvek přiznán. Každý uváží, že odkázat matku malých dítek, které vyžadují mateřské péče, na to, že je způsobilá pracovat, je při nejmenším nehoráznost v době, kdy přes 700.000 lidí marně se namáhá, aby nalezlo práci.