Chtěl bych se také zmíniti podrobněji o konkurenci automobilové dopravy železnicím. Až dosud jsme měli velmi zkreslené, neucelené zprávy o této věci. Absolvoval jsem několik schůzí, na obranu automobilismu svolaných, a tam jsem ku svému úžasu - ačkoliv jsem za ta léta působnosti ve veřejném životě dosti otrlý - shledal na straně kritiků a bojců proti nařízenému zákonu i lidi, kteří jsou příslušníky téže strany, jejíž representanti v ministerstvu železnic tento zákon dělali. Mezi vážnými železničáři nebyly nikdy obavy, že by mohla řádná automobilová doprava dobře vedené dopravě železniční konkurovati takovým způsobem, že by to bylo tomuto obrovskému podniku nebezpečné. Když se mluví o důsledcích autodopravního zákona, zapomíná se na jedno: V době hospodářské konjunktury u nás jsme prodělali - a toho si nikdo nevšímá, o tom nikdo nemluví - v automobilismu hotové gründerství. Viděli jsme růsti autodopravní podniky jako houby po dešti, a nikdo nemohl pochybovati o tom, že konec toho musí býti krach. (Tak jest!) V několika letech jsme se shledali s takovouto bilancí: Stroje byly kupovány na dluh, továrny nedostávaly splátky, nevěděly již, kam zabavené stroje dávati, ale říkaly "Alespoň ať se jezdí." Benzin se neplatil, olej rovněž ne, daně a dávky se neplatily, pojištění se neplatilo. Proto řekne-li mně někdo, že zákon zničil existence těchto lidí, vím, že nemluví pravdu. Ti lidé by bývali krisí stejně trpěli, o tom není sporu, i kdyby býval byl podnik dobře veden. Pamatujeme gründerství již ze sedmdesátých a osmdesátých let, objevilo se vždycky, když přišla konjunktura. Zvláště po válce jsme byli svědky gründerství v tom kterém oboru, ale když zkrachoval Stroussberg, musili zkrachovati všichni - o tom není sporu - kteří si myslili, že si z přechodné konjunktury založí existenci, která jim do smrti umožní vésti takový život, jaký z velké části tito spekulanti vedli. (Tak jest!)

Zákon o autodopravě nebyl vážnými železničáři - alespoň ne v té formě, jak byl vydán - požadován, a také k vydání zákona nevedly důvody, které se uvádějí. Zákon o autodopravě autodopravu nezničil. Přesto, že má řadu velmi stinných stránek, má jistě jednu dobrou, že totiž znemožnil gründerství a byl velmi účelným pokusem o urychlené odstranění anarchie z automobilového dopravnictví, které by bylo bývalo tak jako tak zničeno při způsobu jeho vedení.

Doprava na železnicích klesá následkem krise, doprava automobilní klesá rovněž následkem krise, ale zde není vinen zákon, zde je vinna zase jenom, řekl bych, kompetence. Znovu se k tomu vracím: Buď se pro samé spory o kompetenci nedělá nic, anebo se jde z extrému do extrému. Nevím, zdali extrém gründerství a všechny jeho složky a důsledky se mohou hojiti nějakým extrémem zákona a nařízením. Neustále se nám mluví o tom, že veliké národohospodářské otázky nelze luštiti a urovnávati zákonem, a zde najednou se to objevilo. Nevím, kolik to bylo instancí, které sesmolily autodopravní zákon, ale konstatuji, že je to zákon, který proklíná - aspoň na schůzích - i strana ministra, který tento zákon sháněl po Německu a nevím kde. Tato strana by si při nejmenším měla uvědomiti, že jí nesluší dělat takový rámus před lidmi, kteří znají nejen provenienci, nýbrž také tendenci zákona.

Není sporu o tom, že v našem zákoně o dopravě motorovými vozidly (198/1932) byl vytvořen zákon, který bude velmi těžko nějakou novelisací napraviti. Kdyby tato věc měla opravdu býti uvedena na správnou míru, mělo by se přestati mluviti o novelisaci a muselo by se mluviti o tom, jak místo tohoto ukvapeného, odborníky nepromyšleného, zákona jak proti extrému anarchie v dopravnictví, tak pro řádný vývoj automobilismu u nás by bylo možno zpracovati zákon, který by opravdu vyhovoval všem podmínkám, které se do automobilismu kladou.

Opatřil jsem si určité zásady a mluvím o nich zevrubně proto, poněvadž nesmíme zapomenouti, že automobilismus v budoucnu u nás jistě bude hráti roli, o které se nám dnes ani nezdá. Již dnes u nás hraje velkou roli. Na úpadku tohoto průmyslu vidíte nejlépe, jaký je jeho mimořádný národohospodářský význam. Výroba a správkárny automobilů zaměstnávají desítky tisíců lidí. Ve formě mzdy dává se zde do oběhu velký kapitál, který právě potřebujeme k oživení hospodářského života. Všechno co souvisí s automobilem, je práce, zaměstnání, mzda, výdělek atd., to jsou všechno peníze, které cirkulují. Nedávno jsme zde slyšeli, že chceme-li stačiti ze strategických důvodů do budoucna, musíme se vyvíjet kupředu nejen s letadly, nýbrž i s automobily. Bylo při tom vzpomínáno onoho protiútoku Francouzů, ve kterém Francouzi zvítězili jenom proto, že měli v Paříži k disposici tolik automobilů, že mohli přemístiti v krátké době na ohrožené místo celou svou armádu. Nedocenitelná důležitost automobilismu jistě se nám objeví v nejbližší době, pokud se dosud neobjevila.

Seřadil jsem si názory odborníků, kdož automobilismus opravdu právem považují za velmi cenného činitele pro celý státní celek, asi v těchto hlavních a základních bodech:

Chystaný zákon o jízdě motorovými vozidly, zákon o dopravě motorovými vozidly a zákon silniční musí býti ze základů měněny; tak musí býti sjednoceny v jeden celek, aby nebylo protikladů, jako jsou dnes. Je proto nutno dopravním problémem se podrobně zabývat. Kdybychom měli - a to, myslím, je věc, která těžko bude brzy provedena, přestože je nutná - jednotné ministerstvo dopravy, jednotný úřad dopravy, nemusili bychom mluviti o konkurenci, o vyhazovaných penězích, nýbrž mohli bychom si ty věci urovnávati v tomto ministerstvu způsobem, který by vyhovoval pokud možno celkové potřebě ve všech odvětvích dopravy.

Nová úprava všech zákonných předpisů o motorismu je nutná, neboť nevyhovují potřebám dnešního stavu národního hospodářství, které si přímo vyžaduje silného motorismu, a protože platné zákony tomuto požadavku neodpovídají. Avšak problém řádné zákonné úpravy motorismu nemůže býti rozřešen prostou novelisací platných zákonných předpisů, které mohou býti novelisací snad zbaveny jen nejkřiklavějších závad, nýbrž vyžaduje od základu nového celkového řešení. Nové celkové, velkorysé řešení musí vycházeti z vyššího, moderního pojetí dopravnictví jako celku, při čemž zastáváme názor, že jednotlivá dopravní odvětví, železniční, silniční, vodní, letecké, soukromé i veřejné včetně poštovních, nestojí ve svém zásadním významu k sobě navzájem v poměru konkurenčním, nýbrž se navzájem doplňují.

S tohoto hlediska moderní zákonodárství, má-li tvořivě a aktivně řešiti dopravní problém, musí vycházeti ze zásadní snahy o koordinované rozvíjení všech dopravních odvětví, nikoli se stanoviska vývoje pouze toho neb onoho z nich, ani ze snahy o domnělé zlepšení postavení jednoho odvětví na úkor druhého, jako tomu bylo v případě zákona č. 198/1932. (Předsednictví převzal místopředseda Taub.)

Jednotnému a celkovému nazírání na moderní dopravnictví v oboru legislativním musí eo ipso v oboru moci výkonné odpovídat jednotná a ucelená veřejná správa dopravnictví. Z toho důvodu je požadavkem první potřeby soustředění rozptýlené správy jednotlivých oborů dopravních v jednotné ministerstvo dopravy, řešící a spravující všechna odvětví dopravnictví jako nerozlučný celek vzájemně se doplňujících prostředků styku v mezinárodním a vnitrostátním životě moderního lidstva.

Při celkovém řešení dopravního problému projeví se domnělý protiklad auto - železnice jako nedorozumění a špatné pojímání této otázky, neboť význam silniční motorové dopravy spočívá především v doplnění tepnového dopravního systému drah řadou dopravních linií pomocných a v individuální přizpůsobivosti motorových vozidel tam, kde toho intensita moderního života vyžaduje.

Pokud jde o rozvoj soukromé osobní a nákladní dopravy, znamená ve smyslu moderního nazírání na dopravnictví každý nový vůz rozmnožení hospodářské, kulturní i sociální potence moderního lidstva. S tohoto hlediska potřebuje nejen podpory k vývoji, nýbrž i řádné zákonodárství. Tento význam a potřeba jsou se státního a národního hlediska československého tím větší, že uznáváme potřebu, aby náš občan byl v soutěži s ostatními národy vyzbrojen technicky, hospodářsky, kulturně i sociálně při nejmenším rovnocenně.

V dnešní době nabyl motorismus zcela zvláštního významu s hlediska obrany státu a proto příkaz bezpečnosti velí nejen zabrániti ochromení jeho vývoje, nýbrž naopak přičiniti se ze všech sil o jeho rozkvět.

Při uznání všech těchto zásadních hledisek nabýváme pochopení pro otázku, proč ta nebo ona reforma určitého úseku nepostačí a proč je nutno co nejrychleji vytvořiti od základů celý systém dopravního zákonodárství československého. Pokud se motorové dopravy týče, jest to jak zákon silniční, tak zákon o jízdě motorovými vozidly a tak i zákon o autodopravě.

Dosavadní řešení těchto novel na podkladě starých ustanovení a vždy s omezeného hlediska příslušné dnes rozptýlené veřejné správy nemůže naprosto uspokojiti.

Pojetí reformy dopravního oboru s uvedených hledisek umožní také uplatnění moderních názorů sociálních, které nebylo možno uplatniti při zachování starých základů.

Dovolte slovo: Dělá-li se dnes zákon o automobilech proto, abychom podpořili nerušený vývoj automobilismu u nás a zajistili bezpečnost jeho provozu, nemůžeme dělati zákon tak, jak původně zní osnova předložená senátu, nýbrž můžeme vedle technického a právního luštění při řešení otázek automobilismu současně také řešiti postavení důležitého živého činitele, totiž řidiče. Služba automobilová jest jednou z nejtěžších služeb a přirozeně potřebuje také svou úpravu. Budeme míti ještě příležitost o těchto věcech mluviti zevrubně. Chtěl bych jenom k doplnění těch jaksi základních směrnic podotknouti tolik, že je nutno postarati se o zařadění řidičů z povolání i drobných zaměstnavatelů (autodopravců), pokud řídí sami vozidla, do všeobecného pensijního pojištění při půldruhanásobném počítání příspěvků a nároků za služební dobu při jízdě ztrávenou (případně připojištění). Nikdo nebude přece věřiti, že řidič automobilu vydrží dělati 35 nebo 40letou službu.

Za druhé je to úprava pracovní doby a doby odpočinku podle platných zákonů o pracovní době se zvláštním zřetelem na velmi namáhavou a vyčerpávající službu řidičů z povolání.

Konstatuji zde stručně: Dnes nastupuje v Praze řada řidičů v 7 hod. ráno do služby a opouští ji druhý den ráno. 24 hodin na štaflu (pověstné čtyřiadvacítky) jsou dnes téměř obyčejným zjevem, poněvadž se tím umožňují také autodrožkářovi-majiteli úspory na garáži, neboť jeho vůz nikdy není v garáži, je stále v provozu.

Za třetí je zapotřebí zjistit zákonnou úpravu právních a služebních poměrů řidičů z povolání. Ne v tom smyslu, jak se dělal zákon proti železnicím před 60 lety, nýbrž ve smyslu moderního pojetí těžkého povolání řidičů.

Za čtvrté navrhuji zákonné opatření kolektivních smluv a záruku jejich dodržování při současném ustanovení chráněné minimální mzdy.

To jsou zhruba věci, které musí nesporně býti v zákonu obsaženy, má-li zákon býti úplným a splniti úkol, jak to od nového zákona pro dobro nerušeného vývoje automobilismu a veřejné bezpečnosti musíme žádat.

Nedostatek zde vytčených zásadních směrnic v dosavadních zákonech byl příčinou, že osnova zákona o jízdě motorovými vozidly přes opětovné řízení připomínkové selhává a naprosto neuspokojuje; proto je nutno přes jeho částečné projednání znovu se k němu vrátiti.

Protože zákon čís. 198/1932 byl zpracován jen s ohledem na finanční výnos a z mylného stanoviska o konkurenci autodopravy a železnice, způsobil těžké hospodářské škody celému výrobnímu odvětví, zničil i řadu dobře zavedených podniků a poškodil dopravní pohotovost veřejného života i armády.

Chystají-li úřady dnes jeho novelu, je nutno, aby opustily rozhodně způsob budování na dosavadním základě a zpracovaly návrhy podle národohospodářské, kulturní a sociální potřeby celku.

Totéž objeví se, jakmile bude předložen k projednání návrh zákona silničního. Tento návrh, zpracovaný s hlediska čistě technického, ponechává tolik nevyřešených okolností, že se tyto stanou původem nových potíží v rozvoji našeho dopravnictví.

Nejsou tedy ani připravovaná novela zákona 198/1932, ani návrh zákona o jízdě motorovými vozidly a konečně ani chystaný návrh zákona silničního oněmi dobrými počiny, které by přinesly zlepšení v oboru dopravnického zákonodárství.

Resumujeme-li: Moderní legislativa, moderní správa dopravnictví jako celku, provádějící moderní dopravní politiku, to je ministerstvo dopravy a ze základu a na zdravém pojetí automobilismu jako důležité národohospodářské složky vybudované nové zákony mohou jedině přinésti onen úspěšný rozvoj v dopravnictví a tím prospěch života národa. Jinak budeme opětovně dělati nešťastné nevyhovující zákony, o jichž novelisaci se počne jednati hned po jejich uveřejnění, jako se to stalo v případě zákona čís. 198/1932.

V předcházejícím jsem jen zhruba naznačil věci, které zítra, pozítří budou starostí všech oněch lidí, kteří mají nějaký upřímný vztah k zdravému motorismu, národnímu hospodářství, k obraně státu, k dělání zákonů, zkrátka k jakékoliv směrnici veřejného života. Myslím, že je svrchovaný čas, abychom od akademického mluvení přikročili k práci, a chceme-li, aby bylo vážně jednáno venku, musíme se především starati o to, aby bylo vážně jednáno uvnitř úřadů, ve státní správě samé. Nedosáhneme-li toho, aby se státní administrativa zjednodušila, zůstane-li stejný stav, jak je dnes, kdy každý dobře míněný zákon je pracován lidmi ze 6, 7 až 8 resortů, dostáváme potom na stůl takového bumbrlíčka, s nímž si nikdo neví rady. Ve výborech není připuštěna žádná, ani nejmenší náprava a tak vycházejí potom věci tak, jak vzrostly z těch rozporů různého nazírání jednotlivých úředníků. Neuděláme-li v těchto věcech pořádek, nevím, jak to bude s naším zákonodárstvím vypadati do budoucna. Doba je tak vážná, národní hospodářství je tak nemocné, celá politika hospodářská je tak nemocná, že až působí těžké obtíže a poruchy v politickém životě. Všecky demonstrace, které dnes vidíte, všecko to zoufalé volání vyvěrá hlavně z poměrů hospodářských na jedné straně a na druhé straně jsou vyprovokovány politické nepokoje lidmi, kteří chtějí udržeti dnešní režim, dnešní systém se vším tím šlendriánem, se vším tím vuřtlováním, jen když to jednotlivcům je ku prospěchu. To jsou dva tábory, které stojí proti sobě. Jsem přesvědčen, že lidé, kteří se dali voliti jako zástupci lidu a kteří při volební kampani slibují zjednání nápravy i v těch nejobtížnějších veřejných otázkách, jež dnes tlačí lid, jsou povinni, aby se přidružili k tomu táboru, který chce udělati pořádek, jasno, který chce zúčtovati se starým režimem. Co bylo dobrého, se udrží tak jako tak z toho starého režimu, ale je potřeba se postavit za každou cenu proti tomu, aby pro zájmy několika skupin, několika málo jednotlivců celý stát nepřišel ke zkáze, rozvratu, kterému nezabráníme, nebudeme-li včas dělati rozumnou politiku, aspoň s tohoto místa. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen pan posl. Bródy. Uděluji mu slovo.

Posl. Bródy (rusky): Slavná sněmovno! S velkou lítostí musím ukázati na smutný fakt, že z vládních poslanců, zástupců karpatoruského lidu, ani jeden se neodvážil přihlásiti se ke slovu, projeviti všeobecnou nespokojenost, která zachvátila skoro celé obyvatelstvo Podkarpatské Rusi a východního Slovenska. Podle vší pravděpodobnosti proto, že říci zde pravdu, znamenalo by pro ně ztrátu mandátu, a chváliti a schvalovati politiku vládního režimu na Podkarpatské Rusi a východním Slovensku nedovoluje jim, myslím, jejich svědomí. A tak musím já sám, jako jediný nezávislý zástupce země, vylíčiti slavné sněmovně ruské veřejné mínění o hospodaření a o vládní politice, ale bylo mi k tomu určeno jen několik minut. K projednání 36 dílů státního rozpočtu a ke kritice státního hospodaření bylo mi uděleno několik minut. Zdá se, že se zde ve sněmovně nedovoluje pronésti kritiku, vylíčiti veřejné mínění lidu, stejně jako na schůzích a v tisku nemůžeme projeviti mínění lidu, neboť náš tisk se zabavuje. Myslím, že tím je dostatečně charakterisována tak zvaná naše demokracie.

Karpatoruský tisk je v poslední době denně zabavován. "Russkij věstnik" na příklad nebyl skoro dva roky zabaven a nyní byl zabaven dvakrát za sebou pro nepatrnou věc, pro prostou loyální kritiku. Táži se pana ministra spravedlnosti, je-li přípustno drážditi veřejné mínění zabavováním časopisu a táži se, co protizákonného nachází ve vyškrtnutých částech zabavených článků, na příklad:

"Po M. Demkovi pronesl velmi krásnou řeč dr Vlod. Homičkov." Hle, nelze již napsati, na které schůzi mluvil ten nebo onen pán.

"Kde není zákonitosti, tam neni spravedlnosti. U nás není zákonitosti, není ani spravedlnosti. To byl krátký obsah řeči dr. Homičkova. Velmi rozumně a jasně řečník dokázal, že se na Podkarpatské Rusi 15 let vládne proti zákonu. Kdo bude zachovávati zákony, když je nezachovává vláda?" Z druhého článku byla zase zabavena část, ve které není také nic protizákonitého. Několikráte bylo vytištěno v našem časopise to, co nyní censor škrtl, na příklad: "Ruský jazyk je vytlačen z úřadů, vytlačen ze škol. Naše školy se počešťují a poukrajinšťují. Z našich dětí vychovávají nepřátele svého rodu."

A dále: " [ ] Naše svátky se deptají nohama, na příklad ruští cestáři jsou nuceni ve dny ruských svátků choditi s motykou a lopatou a kopati jako ve všední den. To se nedělo ani za maďarského režimu. Ale není zapotřebí vypočítávati všechny křivdy. Stručně lze říci, že všechno, co se u nás dělá, děje se nikoliv jako spravedlnost, nýbrž jako bezpráví."

Nebo byla zabavena taková část článku: "Podkarpatskou Rusí nevládnou karpatští Rusové, nýbrž Praha - [ ]. Musíme bojovati o svou svobodu, o svou samosprávu, [ ] a nikoliv autonomní území, které se dobrovolně připojilo. A proti komu musíme bojovati? Proti těm, jejichž otcem a učitelem jest ten veliký muž, který se posiloval heslem: "Pravda vítězí." Kdybychom musili bojovati proti těm, kteří tisíce let byli svobodni a panovali nad jinými národy a nevědí, co to znamená býti utiskovaným, ještě bychom se nemuseli tak diviti. Ale, když musíme bojovati o svou svobodu proti těm, kdož na své kůži pocítili sladkost útisku, kteří sami se nedávno osvobodili, to jest již velice smutné. To již připomíná přísloví ostatně nepříliš krásně znějící: Nedej Bože, aby se stal z Ivana pán."

Zdůrazňuji, že dosud ani jediná schůze naší strany autonomního zemědělského svazu nebyla rozpuštěna, na schůzích nikdo se nedopustil činu proti zákonu na ochranu republiky a přece okresní úřady nepovolují naše schůze, a to na příkaz a pokyn druhé politické strany, která v každý sváteční den může svobodně konati schůze bez jakéhokoliv ohlášení, bez jakékoliv kontroly, a na těchto schůzích agitátoři agrární strany vystupují ještě ostřeji než my oposičníci. (Posl. Malý: Když neštvete proti republice, můžete také ty sobranie dělat jako agrárníci!) Prosím, naše schůze nebyly ještě nikdy rozpuštěny. (Posl. Malý: Známe vás velmi dobře!) Kdybyste nás znali, neříkali byste, že štveme proti republice. Ukažte nám aspoň jeden případ, že štveme proti republice. Žádáme stejných opatření a rovnoprávnosti pro každého občana a pro každou politickou stranu v republice. Protestujeme proti takovému obviňování, že jsme protistátní, že jsme protistátní živel. Není prospěšné pro republiku, když občanu vnucujete mínění, že když jest národovcem, jest zároveň i protistátním živlem. Národní přesvědčení neznamená ještě protistátnost.

Byl by to pro republiku nebezpečný a žalostný zjev, kdyby každý občan republiky, který se považuje za národovce, byl protistátní. Musím zdůrazniti, že karpatoruský lid dobývá svých práv, své autonomie cestou zákona a na to má právo. (Posl. Dorič: Pán kolega, ale vychovať si tých, ktorí tu autonomiu povedú, to je velmi ťažké, na papieri lebo slovom to je ľahké!) Prosím, pane kolego, my máme takové lidi, kteří autonomii provedou, jen dejte nám vládu do rukou. (Posl. Malý: Ale kam byste to zavedli?) Prosím, je autonomie snad něčím, co by ohrožovalo republiku? (Posl. Malý: O tom se názory lisí!) Prosím vás, vždyť vláda má vždy možnost zakročit, aby ten sněm byl rozpuštěn, kdyby jednal proti republice.

Pro nás autonomie znamená život, chléb, a na život a chléb má každý právo. (Výkřiky: To je pravda!) Uznáváte-li, že to je pravda, proč se stavíte proti naší autonomii? Vždyť vláda je ve vašich rukou, stále jen slibujete, že autonomie bude, ale za 15 let neudělali jste nic v tomto směru. (Posl. Malý: Když byl ministr dr Beneš na Podkarpatské Rusi, tak vám autonomii neodpíral!) Vy také neodpíráte už 15 let. (Posl. Malý: Ale vychováváte lid k tomu, aby byl zralý k politické autonomii?) Byla-li Podkarpatská Rus zralá, aby se připojila k republice, dozrála také k tomu, aby měla svoje práva. To je pouze výmluva, že karpatoruský lid není zralý.

Nemohu podrobně kritisovati státní rozpočet, poněvadž mi to nedovoluje krátký čas. Zdůrazním pouze, že se při sestavování státního rozpočtu vůbec nepřihlíželo k zájmům Podkarpatské Rusi. Vloni jsem zdůraznil, že za 15 let bylo na Podkarpatoruské Rusi vystaveno ruských škol za 7˙5 mil. Kč a zároveň českých škol za 13˙5 mil. Kč. Nyní je v tomto rozpočtu určeno na stavbu škol 1˙5 mil. Kč a na stavbu menšinových českých škol 1/2 mil. Kč. Při tom bylo preliminováno českým školám na učebnice a vyučovací pomůcky 1/2 mil. Kč. V českých školách děti krásně placených úředníků dostávají zdarma učebnice. Tak lákají i ruské děti do českých škol, aby se počešťování země nezastavilo.

Na východním Slovensku nepřijímají se ruští učitelé jako definitivní, nýbrž přijímají se pouze jako výpomocné síly s 50%ním platem, a to jen proto, že mají ruskou kvalifikaci. Táži se pana ministra školství a národní osvěty, je-li ochoten udělati konečně pořádek s ruskými školami ve východním Slovensku a je-li ochoten dáti každé ruské obci ruskou školu, nebo podrží-li i dále žádosti ruského lidu ve své hluboké stolní zásuvce.

Vyšším školám v historických zemích se poskytují ohromné miliony. Podkarpatoruský lid již 15 let žádá a prosí, aby vláda zřídila v Užhorodě karpatoruskou universitu, aspoň s právnickou a filosofickou fakultou. Ale to je marné, nejen že nedostaneme universitu, ale v Prešově nemůžeme dostati ani ruské gymnasium. Na 200.000 Rusínů nemůže dostati jediné ruské gymnasium ani ruských měšťanských škol, ba nepovolují se ani obecné školy.

Ruský lid jak na Podkarpatské Rusi, tak i na východním Slovensku poznal a žádá svobodný národní život. Ať si vláda nemyslí, že se útiskem a pronásledováním národnostních a politických přesvědčení nebo registrací stran podaří přitlumiti i vzmáhajícího se ruského ducha. Nikoliv, vidíme, že pronásledování, zakazování našich schůzí, zabavování našeho ruského tisku, zamýšlená registrace stran směřuje především proti nám, karpatoruskému lidu, abychom si nemohli zajistiti svobodný a samostatný národní život. Ale vláda se mýlí, vláda si takto nezíská důvěry karpatoruského lidu.

Se zřetelem na krátký čas dovoluji si vylíčiti slavné sněmovně ještě jednu temnou skvrnu, temnou skvrnu státního hospodaření na Podkarpatské Rusi. Každý ví, že jak obce tak i okresy jsou po uši zadluženy. Okresy mohou udržeti rovnováhu svého rozpočtu jen tak, že žádají o výpomoc ze zemského fondu a dostávají ji. Každý okres dostává každoročně od státu podporu. I letos byla každému okresu udělena podpora, ale než byla okresům vyplacena tato podpora, přišlo od zemského úřadu důvěrné oznámení, že se tato podpora vyplatí jen tehdy, když značná její část bude věnována fondu na zakoupení akcií P. R. E., t. j. Podkarpatoruských elektráren.

Místopředseda Taub (zvoní): Upozorňuji pana řečníka, že řečnická lhůta uplynula.

Posl. Bródy (pokračuje): Prosím vás....

Místopředseda Taub (zvoní): Nejde to, nejde to.

Posl. Bródy (pokračuje): Ještě mám 10 minut.

Místopředseda Taub (zvoní): Prosím, račte skončit, řečnická lhůta uplynula.

Posl. Bródy (pokračuje): Kolik minut jsem měl?

Místopředseda Taub (zvoní): 25 minut.

Posl. Bródy (pokračuje): Slavná sněmovno! Poněvadž lhůta mé řeči uplynula, musím zdůrazniti, že karpatoruský lid došel k přesvědčení, že se nikdo nestará o jeho osud, nikdo nespěchá pomoci mu v jeho bídě a proto se rozhodl vzíti svůj osud do vlastních rukou. Nás se nemá kdo ujmouti ani zde, ani za hranicemi. Za hranicemi pan ministr dr Beneš za t. zv. bratrský poměr k Rumunům svolil na příklad k tomu, aby pozemky a lesy našich československých občanů vyvlastnili Rumuni za cenu 40-50 Kč. Pan ministr dr Beneš sliboval v Užhorodě, že se již letos začne připravovati provedení autonomie. Nevidíme důvodu, abychom tomuto slibu věřili. Karpatoruský lid nechová naprosto důvěry ke vládě a proto nemohu schváliti státní rozpočet.

Místopředseda Taub (zvoní): Dále má slovo pí. posl. inž. dr Tumlířová.

Posl. inž. dr Tumlířová: Slavná sněmovno! Budeme zítra hlasovati pro vyrovnaný státní rozpočet a tím budeme zároveň s určitým sebezapřením vyslovovati i souhlas s nutným omezením prostředků na řadu potřeb našeho veřejného a státního života. Zvláště obtížno bude pro nás smířiti se s nutností, že je třeba omeziti prostředky na kulturní potřeby státu, neboť pokud se budeme poctivě snažit o dosažení objektivního kulturního ideálu národa, potud nebudeme pokládati organisaci naší národní výchovy za dokonalou a budeme ochotni uvažovati o návrzích na její zlepšení.

Žila jsme po řadu let v prostředí, kde jsem byla takřka denně přiváděna k úvahám, je-li organisace naší péče o kulturní cíle národa taková, aby v poměrech daných jednak morální i hmotnou úrovní našeho obyvatelstva a jednak použitelnými prostředky veřejné ruky pro kulturní účely zaručovala optimální výsledek, úměrný vynaloženým obětem. Musíme, myslím, čím dále tím bedlivěji zkoumati, držíme-li krok s ostatními evropskými státy v civilisačním pochodu, a zejména, zda výsledky současné naší péče o vzdělání dospívající generace zajišťují, že budeme i v budoucnosti schopni přispívati hodnotným přínosem k velkým společným kulturním majetkům civilisovaného světa tak, jak je to nejpřednějším úkolem samostatného národního organismu.

Z jednotlivých úvah, které se v debatě vynořily, vybrala jsem jen 3, na které bych ráda poukázala a jichž naléhavost vystoupila do popředí zkušenostmi, kterých jsme získali v poslední době. Poslední léta hospodářské krise poučila nás dokonale, jak musí samostatně hospodařící národ, odkázaný na sebe, pečovati svědomitě o dosažení co nejvyšší svébytné hospodářské kultury. Tato léta ukázala na zkušenostech z historie domácí i cizí, co znamenají pro národ jasně hospodářsky myslící hlavy. Čím déle a intensivněji uvažujeme o naší hospodářské bídě, tím pronikavěji si uvědomujeme, že nemůžeme čekati pomoci odnikud a že nám ani nemůže poraditi pomocné prostředky někdo cizí, byť byl sebe geniálnější. (Tak jest!) Správné diagnosy našeho hospodářského stavu a správné volby léčebných prostředků je schopen jenom ten, kdo má nejen hluboké všeobecné hospodářské vědomosti, nýbrž zejména kdo má i všestrannou znalost našich domácích poměrů, znalost naší sociálně-ekonomické struktury, morální úrovně národa, jeho politického rozvrstvení, psychologických sklonů jednotlivých vrstev v národě, jakož i jiných nespočetných projevů národního života. Je nutno vybudovati pro budoucnost předpoklady, aby v každé době a zejména v době hospodářských poruch byli lidé hospodářsky vzdělaní, kteří by byli schopni proniknouti spletí speciálních, konkretních národních vlivů k jádru našich hospodářských otázek. Musíme zajistiti, že rozhodující společenské prostředí bude samo hospodářsky tak vzdělané, aby dovedlo ve chvíli potřeby vyzdvihnouti právě onu osobnost, která bude nejjasněji hospodářsky mysliti. Ale proto musejí míti schopní lidé možnost, aby na domácí půdě nabývali s nejhospodárnějším využitím času oněch rozsáhlých vědomostí, kterých potřebují hospodářští činitelé vesměs a zvláště ti z nich, kteří mají rozhodovati, kdo bude oním povolaným vůdcem hospodářským ve chvíli naléhavé potřeby.