Jestliže vyzdvihuji význam sociálního pojištění a také působnost Ústřední sociální pojišťovny jako nositele sociálního pojištění právě v této hospodářsky tvrdé době, pak na druhé straně ovšem se musím zmíniti, že vyciťujeme, a nejenom vyciťujeme, nýbrž i vidíme tu sociální disparitu mezi vrstvami dělnickými a vrstvami samostatně výdělečně činnými. Na jedné straně - po stránce sociálně politické mluveno - aspoň částečně zabezpečené stáří, aspoň částečně zabezpečená existence v těch případech, kdy dochází k invaliditě, na druhé straně nic, poněvadž zákon o pojištění samostatně-výdělečně činných pro případ invalidity a stáří nevstoupil v činnost. (Posl. Jos. Tůma: A proč?) Nevstoupil v činnost proto, poněvadž již r. 1925 byly vyslovovány pochybnosti, zda hospodářská situace našich samostatně výdělečně činných zemědělců je toho druhu, aby toto všecko bylo snesitelné, a všichni ti, kteří se na věc dívají reálně a kteří si zároveň uvědomují, jaká jsme prožívali léta, kdy všechny tyto sociální reformy přicházely téměř najednou, musejí pochopiti, že r. 1925 nejen po stránce hospodářské, nýbrž také po stránce psychologické nebyl příznivý, aby zákon o soc. pojištění osob samostatně výdělečně činných vstoupil v platnost. Já však to neříkám proto, abych si zde stěžoval na ten druhý úsek, na soc. pojištění dělnické, nýbrž říkám to jen proto, abychom si uvědomili fakt sociální disparity, kterou oddiskutovati nemůžeme, ale ke které chceme jen říci tolik, aby aspoň ten § 145 zákona o soc. pojištění osob samostatně výdělečně činných už jednou vstoupil v činnost, to znamená, aby zde bylo těleso, které by vedlo všechny přípravy potřebné, abychom se jednou dočkali tohoto opatření, určeného pro vrstvy samostatně výdělečně činné. Potřebujeme to také proto, poněvadž je nám, kteří těmto otázkám věnují aspoň část pozornosti, známo, že zákon o soc. pojištění osob samostatně výdělečně činných nemůže vstoupiti v činnost, aniž by předtím nebyl podroben důkladné revisi, aniž by předtím nebyl podroben novelisaci, zejména po stránce čekací doby, rent, jejích nápadů, finančního základu atd.

Jestliže jsem se zmínil o soc. disparitě na jedné straně osob, které podléhají soc. pojištění dělnickému, a na druhé straně osob, které byly určeny pro zákon o soc. pojištění osob samostatně výdělečně činných, pak se ovšem musím vrátiti také k pojištění nemocenskému. Také zde cítíme tu disparitu, protože také zde osoby samostatně výdělečně činné těchto sociálních vymožeností účastny nejsou. Víme všichni, proč, víme také zejména to, že ani v kruzích odborných nebylo po převratu zrovna vítáno, aby tyto osoby výhod nemocenského pojištění byly účastny. Jako doklad sloužiž ono úsilí, které se také stalo potom skutkem v novele zákona z r. 1919, kde samostatně činné osoby až do 35 let staré byly vyloučeny z toho, aby se mohly stát účastny výhod nemocenského pojištění.

Zákon o soc. pojištění dělnickém přináší v §u 251 možnost dobrovolného pojištění také pro osoby samostatně výdělečně činné. My právě teď v posledních měsících vidíme, jak tyto osoby snaží se pochopiti význam nemocenského pojištění a usilují o to, aby aspoň cestou dobrovolnou byly účastny výhod tohoto pojištění. Narážíme ovšem na odpor se strany organisací lékařských. Tento odpor po mém soudu nebude možno lámati tak lehko a bylo by dobře, kdyby této otázce věnovala pozornost i sama vláda, poněvadž je to v zájmu toho, aby tato soc. disparita mizela, a nejen to, je to také v zájmu oné nezbytné potřeby, aby čsl. venkov po stránce zdravotní i sociální byl náležitě podchycen. (Výborně!)

A ještě na jednu okolnost, která souvisí se soc. disparitou osob samostatně výdělečně činných a osob námezdně pracujících, chci poukázati. Ta souvisí s položkou obsaženou také v rozpočtu ministerstva soc. péče, s položkou, která jest určena pro t. zv. státní starobní podpory. Pro tento účel je počítáno v rozpočtu ministerstva soc. péče s částkou 65 mil. Kč. Víme dobře, že tato položka se opírá o známý březnový zákon z r. 1929, kde se v §u 1 praví, že všechny osoby, které povahou svého povolání by byly účastny zákona o sociálním pojištění dělnickém nebo zákona o pojištění osob samostatně výdělečně činných, mohou v případě, bylo-li jim 1. července 1926 60 let, jakmile dosáhnou věku 65 let, dostati starobní podporu, nemají-li výdělku a jsou-li nemajetné. Nyní v důsledku toho, že zákon o sociálním pojištění osob samostatně výdělečně činných vstoupil v platnost, nastala zajímavá situace, která se kreslí takto: Osoby, které podléhají pojištění dělnickému, mají nárok v případě stáří na důchod starobní. Ti, kteří patří do kategorie dělnické a nepodléhají pojištění sociálnímu, poněvadž byli 1. července 1926 starší než 60 roků, mají možnost cestou státních starobních rent dostati aspoň něco ve svém stáří, zatím co z osob samostatně výdělečně činných, nebo těch, které bývaly samostatně výdělečně činnými, mají jen některé možnost docíliti státní starobní podpory. Jen ti, kteří 1. července 1926 byli starší 60 let, zatím co všechny ostatní osoby, i když jsou zcela chudé, této možnosti nemají, poněvadž 1. července 1926 neměly ještě 60 roků. A tu při této příležitosti bych chtěl upozorniti na známou skutečnost, že v prosinci min. roku podali pp. senátoři návrh, aby § 1 tohoto zákona o státních starobních rentách byl doplněn novým ustanovením, které by dávalo možnost také těmto osobám, aby se staly účastny výhod zákona o státních starobních rentách. Bylo by dobře, aby tento návrh se stal skutkem.

Na konec chtěl bych se zmíniti alespoň několika slovy o otázce, která je považována všeobecně za největší chorobu současné doby, a to za chorobu trvalou, o nezaměstnanosti. O nezaměstnanosti bylo mluveno již velmi mnoho. Byly spočítány téměř všechny příčiny, byla provedena diagnosa a hledány prostředky, jak nezaměstnanost odstraniti, takže se nepotřebuji nezaměstnaností detailně zabývati. Mně stačí, když uvedu, co nezaměstnanost od r. 1929 republiku stála, a kolik set tisíc lidí touto nezaměstnaností je dotčeno. Nezaměstnanost stála republiku od r. 1929 téměř 3 miliardy a každému je jasno, co to je za úžasnou hospodářskou bolest, když stát s poměrně stále a stále stlačovaným státním rozpočtem musí tak velké procento svých vydání věnovati na podpory, určené pro nezaměstnané. Na druhé straně statisíce lidí, z nichž někteří jsou z pracovního procesu již léta vytrženi, znamenají pro sociologický, sociální i politický vývoj v republice velké nebezpečí. Tyto dvě skutečnosti stojí za to, abychom se všichni bez rozdílu otázkou nezaměstnanosti co nejvážněji zabývali. A tu si kladu otázku, jak je to možné, při těch statisících nezaměstnaných lidí, z nichž jen menšina je poměrně lépe vybavena podporou podle gentskému systému, že těch několik set tisíc lidí celkem klidně tento strašný stav snáší, a odpovídám si, že se v těchto vrstvách musí díti přece jen něco zajímavého. Soudím, že zde hrají úlohu - a to dobrou úlohu - nejen ony podpory, které stát těmto nezaměstnaným poskytuje, nýbrž že v těchto nezaměstnaných zůstalo přece ještě silné mravní vědomí, které je donucuje smiřovati se s tvrdým osudem, a konečně že nejde vesměs o nezaměstnané v pravém slova smyslu a že i při té nezaměstnanosti pravděpodobně zde budou vedlejší, aspoň částečně, vedlejší zaměstnání, která právě umožňují, aby osoby nezaměstnané tuto tvrdou dobu přežily.

Tuto skutečnost je nutno spojiti s prognosou do budoucnosti o pravděpodobném vývoji, který já v otázce nezaměstnanosti nepovažuji za příznivý, poněvadž se domnívám, že se velmi brzy na pracovním trhu, to znamená také v počtu nezaměstnaných, projeví cifry porodů, které aspoň dosud nezaměstnanost stlačovaly, kdežto nyní budou pravděpodobně počet nezaměstnaných zesilovati. Vždyť nemůžeme jen tak lehko přejíti skutečnost, že r. 1918 jsme měli živě narozených dětí v republice asi 174.000, zatím co jich bylo r. 1919 již 302.000, a tento velký rozdíl se ovšem také objeví na pracovním trhu. To je také pravý důvod, proč nejlepší znatel našeho sociálního pojištění prof. dr Schönbaum mluvil před několika lety o tom, že náš pracovní trh bude až do r. 1937 ochuzen o velikou řadu tisíc pracovních sil.

Nesmíme také zapomínati, že v počtu nezaměstnaných se budou aspoň v dohledné době projevovati více ony síly, které budou vyřazovány z pracovního procesu v důsledku špatných poměrů zemědělské výroby a konečně že také racionalisace čím dále více stupňovaná nám bude znamenati pro počet nezaměstnaných stálé a stálé nové nebezpečí.

To všechno mne nutí vysloviti přesvědčení, že by měl býti zřízen u nás v republice přímo zvláštní orgán pro otázky nezaměstnanosti, který by stále sledoval pohyb osob na pracovním trhu a pokusil se rozhodnouti, kdo je vlastně nezaměstnaným, orgán, který by vedl nezaměstnanostní rejstřík a usiloval, aby všechny prostředky povahy veřejné i soukromé byly dány k disposici tomu, aby tato sociální choroba byla ve svých důsledcích zmirňována. Nemluvíme-li pak jenom o nezaměstnaných dělnících a vzpomeneme-li také na nezaměstnanou inteligenci, pak potřeba takového zvláštního orgánu, že vysvitne ještě jasněji.

S tohoto místa bylo za debaty již několikráte mluveno, že bychom měli všichni vítati opatření, které vláda učinila za účelem zmenšování počtu nezaměstnané inteligence, t. zv. opatření aspirantské - a my je také vítáme. Soudíme však, že každé takové opatření, které naráží na tak jemné předivo lidské duše, přece jen musí býti podáno zúčastněným ve formě přijatelné, a že musí býti učiněno všechno, aby se nestaly případy, z nichž jeden bych zde mohl hned uvésti: aby totiž vysokoškolský asistent nedostal po 14leté službě výnos, že byl převeden do stavu aspirantského, a že je mu těchto 14 let služby počítáno tak, že se mu slevuje 18 měsíců aspirantské služby a vyměřuje měsíční plat 810 Kč. Při tom bych se chtěl zmíniti také o cizincích. Velmi často se o nich mluví a velmi často se argumentuje tím - také v soc.-politickém výboru jsem tuto argumentaci slyšel - že je to otázka velmi ožehavá také proto, že i naši lidé jsou v cizině a že by eventuálně mohlo dojíti k retorsním opatřením. To je pravda, ale musíme si spočítati, jak vypadají cizinci u nás a jak vypadají naši v cizině, (Posl. Mrskošová: Hlavně jak jsou honorováni!) a tu bychom ovšem došli k prazvláštním zajímavostem.

Mám zde poslední číslo revue "Brázda", ve kterém je článek věnovaný této otázce. Mluví se tam o věci velmi otevřeně a považuji za svou povinnost na to upozorniti, protože nejde jen o úžasné platy těchto cizinců u nás zaměstnaných, nýbrž i o věc, na kterou by si měl dáti dobrý pozor zejména ministr nár. obrany.

V revui "Brázda" se píše (čte): "V našem průmyslu je zaměstnáno přes 34 1/2 tisíce akademicky vzdělaných cizinců. Z toho 25.000 říšských Němců. Asi polovina z nich je na vedoucích místech (ředitelé, prokuristé, generální tajemníci a pod.) a z této poloviny celý tisíc vedoucích ředitelů s platem nad 150.000 Kč ročně." (Slyšte!) Podotýkám, že tento článek je psán na základě velmi podrobných informací.

Dále se tam praví (čte): "Bráníme se všemožně proti t. zv. průmyslové špionáži, ale jinak necháváme desetitisíce cizinců na místech, kde se spolurozhoduje o technických věcech eventuální příští války." A dále: "Není zjevnou špionáží, když ve strojírně železáren, které dodávají součástky pro čsl. letadla a děla, je vedoucím inženýrem cizí státní příslušník? (Hlasy: Většinou jsou to hakenkrajcleři!) Když v buchárně téže továrny, kde se vyrábějí hlavně pušek ze specielních ocelí, je tomu rovněž tak? Je to od nás opatrné, když necháme prováděti chemické zkoušky nové slitiny kovové říšským Němcem? Je to státní politika, když v jiné továrně je říšský Němec jmenován členem komise pro speciální oceli? A jaké jsou poměry na Ostravsku, takové jsou i v jiném průmyslu. V závodech Spolku pro chemii a hutní výrobu v Ústí n. L. je 41 cizozemských inženýrů, z nichž 22 říšských Němců." Tolik, pokud se týče průmyslu.

A nyní, slavná sněmovno, ještě poznámku. Pokud se týče profesorského sboru německých vysokých škol, klasický doklad podává nám "Sborník ministerstva školství a nár. osvěty". Doporučuji slavné sněmovně, aby si tento "Sborník" přečetla, zejména str. 53 a 107. Myslím, že by ministerstvo školství přece jen mělo alespoň občas projeviti více opatrnosti při jmenování řádných profesorů.

Ke konci si dovolím shrnouti: Nezaměstnanost sama je po mém soudu nebezpečím, které je s to ohroziti papírovou rovnováhu našeho státního rozpočtu. Kdyby nebylo nic jiného, již tato bolest musí volati všechny, kteří to myslí vážně, ke společné práci, aby bylo lépe. Vláda předložila nedávno této sněmovně program, jaký jsem v této síni ještě neslyšel, program velmi odvážný a schopný přispěti k lepším poměrům, ovšem půjde-li za tímto programem železná vůle vedoucích, která se bude opírati o loyalitu politických stran a o na výši doby stojící byrokracii. Nedá-li se vláda vyrušiti z klidu žádnými extrémy politických, nacionálních nebo sociálních vášní a bude chtíti tento program prováděti, jsem přesvědčen, že se velmi zaslouží o zlepšení hospodářských poměrů i o bezpečnost tohoto státu, poněvadž v tom zlepšení poměrů je zbraň důležitější nežli jsou bodáky, zbraň, která se opírá o poměrnou spokojenost hospodářských tříd. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo p. posl. dr inž. Brdlík.

Posl. dr inž. Brdlík: Slavná sněmovno! Chci věnovati pozornost jedné otázce, která však má mimořádnou státní důležitost a která je také v úzké souvislosti s rovnováhou státního rozpočtu. Mohu ji ovšem projednati vzhledem k omezené řečnické lhůtě, řekl bych, slohem telegrafickým. Odpovídá struktura zemědělské výroby, jaká je v Československu, potřebám v době válečné isolovanosti, a splní zemědělství v této době úkol aprovisace nejen armády, nýbrž i všeho civilního obyvatelstva? Jedna otázka.

Druhá otázka: Struktura zemědělské výroby odpovídá potřebám spolupráce s Malou dohodou?

Z toho vysvítá, co je potřebí zaříditi, aby zemědělská výroba tyto dva důležité úkoly státní splnila, t. j. postarala se o aprovisaci v době válečné isolovanosti a aby také pomohla k spolupráci hospodářské v Malé dohodě.

Vážené shromáždění, snad se může míti za to, že v Československu je v zemědělství nadvýroba a že není tedy potřebí míti obav o aprovisaci v době války. Máme nadbytek mléka, nadbytek obilovin, ječmene, ovsa, žita, trh tuků bortí se také velkou nabídkou, a přece jen když vzpomeneme zkušeností světové války za Rakousko-Uherska, musíme zjistiti toto: V Rakousko-Uhersku bylo 55% obyvatelstva zemědělského, které se staralo o výživu obyvatelstva. V Československu jenom 34 1/2%. Za Rakousko-Uherska v době války jeden zemědělsky činný obstarával výživu pro 3 osoby, v Československu jeden zemědělsky činný obstarává výživu pro 5 1/2 osoby, to znamená, že úkoly aprovisační čsl. zemědělství v době válečné isolace stouply o 72% proti poměrům předválečným. Vezmeme-li zřetel k tomu, že od té doby stoupla výrobnost zemědělské výroby a tak aprovisační výkonnost okrouhle o 20%, stojíme před faktem, že úkoly aprovisační stouply sice o 72%, kdežto výkonnost aprovisační stoupla jenom o 20%. Proto otázka není jednoduchá a nutno včas se s ní zabývati. V čem vlastně spočívají a v čem mohou vzniknouti veliké obtíže? Za tím účelem chci použíti údajů zahraničního obchodu, ale přepracovaných takovým způsobem, aby bylo zjevno toto: Jakou plochu vlastně bychom potřebovali, abychom vyrobili nedostávající se množství potravin, které dovážíme na jedné straně, a na druhé straně jaká zemědělská plocha se nám uvolňuje v případě válečné isolovanosti tím, že nebude možnosti vývozové? Výsledky, které pro stručnost a získání času předvádím na tomto diagramu, který ukazuje toto (ukazuje diagram): Ty první dva sloupce ukazují, že bychom potřebovali k dovozu nedostávající se kukuřice 150.000 ha a k dovozu nedostávající se pšenice 140 tisíc ha, t. j. dohromady téměř 300.000 ha. Pak následují další sloupečky některých potravin rostlinných, ke kterým není tak potřebí již bráti zřetele, dosahují dohromady sotva 100.000 ha. Pak vystupuje vysoký sloupec, t. j. 600 tisíc ha, které bychom potřebovali, abychom vyrobili tuky, které jinak vyrábíme v továrnách ze zámořských surovin sem dovážených. Ty následující sloupce zase nehrají tak rozhodnou úlohu. Tu jsem u vlastní příčiny obtíží, které nastanou. Nebudou spočívati v tom, že snad bychom měli nedostatek uhlohydrátů a bílkovin, poněvadž ty můžeme nahraditi vnitřním přesunem určitých ploch, ale nastane nesporně velký nedostatek tuků, a to z toho důvodu, že budeme odříznuti od zámořského importu surovin umělých tuků, zde vyráběných.

Z tohoto rozboru vyplývají hned další důsledky, a to pro naši zahraniční politiku. Ty první dva sloupce znamenají, co dovážíme z Jugoslavie a Rumunska za vývoz průmyslových výrobků, tento vysoký sloupec umělých tuků ukazuje však, co dovážíme per kasa za devisy a zlato, aniž bychom nějakým způsobem vyváželi naši práci v zdejších průmyslových výrobcích. A tu je jasná odpověď: Buď budeme dělati politiku zahraniční s hlediska hospodářského tak, že budeme dovážet krmiva a obilniny z Jugoslavie a z Rumunska, abychom si tuky vyrobili doma ve výrobě zvířecí a za to vyváželi průmyslové výrobky, anebo budeme dovážet ze zámoří suroviny umělých tuků, ale o to méně budeme dovážeti krmiva, jako surovin těchto přirozených tuků, ze států Malé dohody. Vážené shromáždění, v tom spočívá možnost hospodářského skloubení států Malé dohody s Československem. Neprovedeme-li důsledky z tohoto fakta a ponecháme-li volné pole dovozu surovin umělých tuků, přijdeme pak k těmto koncům: Zvýší-li se výroba umělých tuků o 1000 vagonů, znamená to, že můžeme z Jugoslavie a Rumunska dovézti o 8.000 vagonů kukuřice méně. Tedy chceme-li dovážet stejné množství kukuřice ve smyslu obchodní smlouvy jako dříve, ale nehlídáme dovoz surovin umělých tuků, znamená to, že musí vzniknouti zase domácí nadprodukce, která způsobuje zde novou krisi zemědělskou. Jinak znázorněno: Tisíc vagonů umělých tuků znamená, jako bychom vzali možnost umístiti mléko ve formě másla ze 150.000 kusů dojnic, a protože jsme během 4, 5 let zvýšili výrobu umělých tuků o 3.000 vagonů, znamená to, jako bychom vzali trh másla okrouhle 450.000 kusům dojnic, to je as 20% celého stavu dojnic. Tam je příčina rozvráceného trhu mléka. Není nadprodukce mléka, nýbrž trh másla, do kterého se přesouvá mléko, byl zabírán pro tropické suroviny a výrobek národů primitivních.

Proto, vážené shromáždění, první podmínkou je, abychom udělali pořádek v otázce umělých tuků. Chceme-li tedy zabezpečiti výživu obyvatelstva v době války, chceme-li zabezpečiti hospodářskou spolupráci se státy Malé dohody, čeho je třeba zaříditi ve struktuře zemědělské výroby, aby zemědělská výroba tyto velké úkoly také skutečně splnila? Zemědělská výroba je těžkopádná vzhledem k odvislosti od přírody, než aby ji bylo možno najednou přemontovat pro úkoly válečné. Zemědělská výroba je založena na 1 1/2 mil. podnikatelů. Nutno počítati s lidmi, jací jsou a ne jakými bychom si je přáli míti, jejich úsilí je založeno na momentech výdělečných. Je tedy potřebí zapnouti zájem státu na podnikatelské zájmy těchto vrstev, čeho stát potřebuje, aby zemědělec vyráběl, ať pro aprovisační úkoly nebo pro hospodářskou spolupráci s Malou dohodou, je nutno opatřiti rentabilitu právě těmto výrobním směrům. A tu dospíváme zase k otázce tuků.

Domácí trh tuků musí býti především reservován domácí výrobě. To není jen otázkou politickou, nýbrž také sociální, neboť bez zabezpečení trhu tuků pro domácí výrobu nemůžeme zabezpečiti rentabilitu výroby zvířecí. A jsou to zejména malí a střední zemědělci, kteří mají mimořádný zájem na cenách zvířecích výrobků. Malí zemědělci o velikosti do 10 ha mají trojnásobný zájem na cenách zvířecích výrobků nežli na cenách obilovin. Střední zemědělci mezi 10 až 30 ha mají dvojnásobný zájem na cenách zvířecích výrobků nežli na cenách obilovin. Devět desetin všech podnikatelů tvoří základ těchto malých a středních zemědělců, a proto zabezpečení trhu tuků domácí výrobě znamená také akt sociální spravedlnosti.

Nechceme zničiti výrobu umělých tuků, ale nemůžeme připustiti, aby se výrobou umělých tuků ničily výsledky práce těchto dělníků půdy. Vážení pánové, nechceme, aby jako v Italii se zakázala výroba umělých tuků, třebas bychom mohli postaviti proti zájmu ani ne 2000 zaměstnanců ve výrobě umělých tuků 1 1/2 mil. drobných výrobců tuků v domácí zemědělské výrobě.

Víme, že se může namítnout, že výroba umělých tuků je zájem konsumentský. Uznáváme-li všichni zásadu, že nemůžeme připustiti dovoz automobilů, abychom ohrozili domácí výrobu, uznáváme-li zásadu, že nemůžeme bráti práci našim horníkům dovozem cizího uhlí, pak stejná zásada musí platiti i v dovozu umělých tuků, kterým nesmíme zase ničiti výsledky zemědělců. (Výborně! - Potlesk.)

Má-li náš horník těžkou konkurenci s horníkem polským, pak budiž uváženo, že náš zemědělec konkuruje pokud jde o dovoz surovin umělých tuků s tropickým klimatem, s energií, intensitou paprsků slunečních tropického slunce, že musí konkurovat ale ještě, sám zatížen kulturními a sociálními břemeny, s primitivními národy, Javanci a Černochy, černým plemenem, lovci velryb a tuleňů, Laponců a Eskymáků. Taková je podstata tohoto sporu, o který v této věci jde.

Jestliže pan ministr zemědělství v rozpočtovém výboru krásným způsobem rozvinul problém střední Evropy, přihlížeje k výrobě obilovin, pak bych rád tento obraz dokreslil ještě požadavkem: "tuky - střední Evropa střední Evropě". Nebo šel bych dále: "Tuky - Evropa Evropě".

Byl to prof. Lauer, známý švýcarský národohospodář, který na poslední mezinárodní konferenci ekonomistů v srpnu letošního roku prohlásil, že budoucnost rolnického stavu bílé rasy je odvislá od vyřešení otázky tuků.

A proto ve jménu budoucnosti rolnického stavu bílé rasy, ve jménu zabezpečení výživy obyvatelstva v době války, ve jménu zabezpečení spolupráce hospodářské států Malé dohody očekáváme, že vládní nařízení z března t. r. o hospodaření s umělými tuky bude také provedeno, jak se mělo státi do 1. listopadu t. r., a že bude udělán pořádek, aby byla výroba tato usměrněna. Konsumentskou veřejnost pak žádáme, aby v zájmu státním úsilí vlády v tom směru podporovala. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo p. posl. Török.

Posl. Török (maďarsky): Rozpočet na r. 1935 snadno možno zaradiť medzi núdzové nariadenia, ktoré vláda dosiaľ vydala v prospech kapitalistov a na úkor mestských a vonkovských pracovníkov. Tento rozpočet jasne ukazuje, že žijeme vo štáte policajtov, četníkov a vojakov. Kým na četníctvo, policiu a vojsko zaraďujú sa do rozpočtu obrovské obnosy, dotiaľ v prospech širokých mas, k účelom sociálnym, kultúrnym, zdravotným a verejných prác nezaraďuje sa skoro nič, alebo len maličkosť.

Najzaujímavejšou vecou je však, že tento rozpočet uvalí na pracovníkov Československa ešte hroznejšiu biedu a vláda pošle znova tisíce a tisíce exekútorov na krk mestských maloživnostníkov a dedinských gazdov. A tento rozpočet, ktorý, ako som povedal, prinese len biedu a strádanie, odhlasujú vodcovia strany národne socialistickej a strany sociálne demokratickej.

Finančný ministr Trapl povedá vo svoj ej reči, že návrh rozpočtu na r. 1935 vykazuje 2 miliony aktiva. Tento minister po celé roky opakuje tieto slová, avšak koncom každého roku musí vždy ohlásiť, že rozpočet končil tisícmilionovým deficitom.

Aby blahobyt Československa bol zveľadený, zriadila vláda nedávno agrárnický monopol; avšak tento monopol, ako i dosavádne núdzové nariadenia, bude znamenať len pre agrárnych kapitalistov zisk obrovských milionov, vyvolá však obrovskú drahotu na úkor pracujúcich, a totiž ešte viac zaťaží a znemožní pracovníkom zarobiť si na kus suchého chleba. Avšak nielen pracovníci, ale i dedinskí malí gazdovia sami doplatia na tento agrárny monopol.

V súvislosti s rozpočtom musím poukázať na tie ministerské pochôdzky a výlety, ktoré byly podnikané tohoto roku do Podkarpatskej Rusi. V očiach vlády československých kapitalistov získala Podkarpatská Rus naraz na významnosti. V lete tohoto roku bol v Podkarpatskej Rusi československý minister zahraničia dr Beneša je prirodzené, že neskrblil na sľuboch, ba čo viac, povedal, že obyvateľstvo Podkarpatskej Rusi už dozráva pre autonomiu. Po nom bol tam minister vnútra dr Černý a tohoto nasledoval minister spravedlnosti dr Dérer ako aj splnomocnený minister dr Krofta. Min. predseda Malypetr vo svojom vládnom prejave pozoruhodne sa zmienil o Podkarpatskej Rusi a povedal, že obyvatelia Československa a Podkarpatskej Rusi spolu budú bojovať na obranu demokratických práv.

Jestliže sa s týmto prejavom trochu podrobnejšie zabývame, môžeme povedať, že pred 15 lety imperialistické vojsko československé so zbraňou obsadilo Podkarpatskú Rus a snažilo sa ju učiniť koloniou českých imperialistov. V dobách, kedy pracovníci Podkarpatskej Rusi chceli sa vymaniť z jarma rakúsko-uhorskej monarchie ako aj z akéhokoľvek cudzozemského vlivu, kedy podľa príkladu Ruska chceli utvoriť v Podkarpatskej Rusi vládu delníkov a sedliakov, tu prišla československá imperialistická armáda na Podkarpatskú Rus a obsadila ju zbraňami. [ ], avšak zničili ju i naprosto národnostne. Stačilo by pripomenúť, že som podal interpeláciu, ktorá je napísaná náhodou v jazyku ukrajinskom. Túto interpeláciu odmietol pán minister s poznámkou, že ja nemám práva podávať interpelácie napísané v jazyku ukrajinskom. To znamená, že ani štát sám neuznáva, že valná časť pracovníkov v Podkarpatskej Rusi je skutočne národnosti ukrajinskej, a nestačí to, že obyvateľstvo sa utlačuje národnostne, ale zároveň dochádza k počešťovaniu.

Nechcem sa tu zaoberať zovrubnejšie s počešťovaním, ktoré nabýva rozmerov takmer nemožných, pripomínam len, že kým školy v obciach ukrajinských a maďarských sú umiestené v brlohoch, mokrých miestnostiach, ba čo viac i v maštalách, dotiaľ pre niekoľko českých detí stavajú sa nové moderné školy. V Podkarpatskej Rusi pôsobí už dnes viac ako 200 českých škôl.

Nedávno oslavovala česká buržoazia ruka v ruke z domácou podkarpatoruskou buržoaziou 15 ročné výročia dobrovoľného pripojenia Podkarpatskej Rusi k republike Československej, avšak páni zabudli povedať, že po dobu týchto 15 rokov naštvali českí imperialisti na Podkarpatskú Rus svojích četníkov, policajtov, financov, exekútorov a okresných náčelníkov spolu s protirevolučnými Ukrajincami uprchlými z Ruska. Táto doba 15 rokov zmenila Podkarpatskú Rus v najhroznejšiu hladomornu Europy, lebo i občanské časopisy uznávajú, že jedna tretina obyvateľstva Podkarpatskej Rusi je naprosto bez chleba, ocíta sa v biede a je odsúdená k smrti hladom, kdežto väznice krajských súdov a okresných úradov v Podkarpatskej Rusi sú preplnené mestskými a vonkovskými pracovníky Podkarpatskej Rusi.

Už neraz som hovoril tuná o tom, že v Podkarpatskej Rusi 40.000 pracovníkov hlasovalo na súdruha sen. Lokotu a tento senátor už vyše dvoch rokov sedí napriek svojej ťažkej pľúcnej chorobe vo väznici krajského súdu v Užhorode ku väčšej sláve demokracie. Z akej príčiny sa dostal do žalára, o tom tu nechcem hovoriť, avšak nový krikľavý prípad dobre charakterizuje demokraciu v Podkarpatskej Rusi. Mladistvý robotník Stark, súc bez práce, zdržoval sa na rôznych miestach. V dobe svojho pobytu v Mukačeve zatkla ho tamojšia policia u príležitosti jednej stávky a odsúdila ho k zavretiu na 10 dní. Po uplynutí týchto 10 dní odviedli ho do väznice krajského súdu v Berehove, lebo u tohoto berehovského súdu bola jedna jeho vec pojednávaná. V priebehu pojednávania odmietol úradujúci sudca tú žiadosť Starkovu, aby dostal obhájcu, a odsúdil ho do žalára na tri mesiace. Keď sa chcel odvolať, prehlásil sudca, že niečo také nie je prípustné a tak sa dostal do väznice štátneho zastupiteľstva, kde na pľúca ťažko onemocnel. Žiadal o lekára, a na jeho žiadosť prišiel lekár krajského súdu, istý protirevolucionár uprchlý z Ruska, ktorý je zároveň štábnym kapitánom husarského pluku č. 10, podíval sa na neho, vyšetril ho cez oblek a predpísal mu prášek, ktorý zatčenému nepomohol. Po dobu 6 mesiacov nemohol ani jesť, mal vysokú horúčku, zhrútil sa vo väzení tak, že v noci povolali k nemu lekára. Ač lekár konštatoval ťažkú pľúcnu chorobu, odviezli ho do nemocnice až druhý deň dopoludnia, kde nemocničný lekár väzeňského strážnika, ktorý doprevádzal nemocného, privítal týmito slovami: "Čo je, priviedli ste zlodeja?" Stark následkom vážnej choroby pľúcnej, ktorú dostal vo väznici, za niekoľko dní po jeho dopravení do nemocnice zomrel.