Duchovní výchova k brannosti má se nebo může se prováděti účinně především řádně pěstěnou občanskou výchovou. Časopis "Český učitel" velmi krásně definuje tuto výchovu takto: "Výchova k brannosti je vlastně výchovou k občanským ctnostem, z nichž jmenujeme na př. lásku k vlasti, obětavost, zmužilost, solidaritu, odvahu, vytrvalost, cit pro odpovědnost a povinnost, vědomí o ceně svobody, touhu po pravdě a věrnost." Rozhodně však k pěstování solidarity neslouží útoky na politické odpůrce, pouliční pokřiky, rozbíjení oken, rozbíjení kulturních institucí. To jsou projevy, promiňte mi, velmi málo důstojné svobodného národa, jenž zná svou cenu a význam své státní svobody.

Nicméně až na tyto smutné projevy zvráceného šovinismu možno pozorovati už dnes, zvláště na venkově, některé dobré výsledky občanské výchovy. Brannost v našich poměrech znamená především držeti a chránit všemi silami existenci státu, šířiti přesvědčení o jeho potřebě, o jeho spravedlnosti vůči všem vrstvám a především k nejchudším, o jeho síle. Oslabení státu jeví se především ve vyvolávání bouří, kraválů a pouličních řeží, v provokování dělníků a státních socialistických stran. Kdo tomu říká projevy nacionálního uvědomění, nezná buď situaci, nebo je pathologický člověk.

Nikoli rvačky, nýbrž silnou státní a demokratickou jednotu potřebujeme. Bude-li tento živý státní a demokratický organismus ohrožen ve svém bytí, najde dosti prostředků i vnitřní mravní síly, aby se ubránil. Bude-li tento organismus rozvrácen, padne zrovna tak, jako padl český národ po Lipanech. (Výborně!) Můžete, pánové, rozděliti národ na dvě části, na levé a pravé, můžete dovésti tyto dvě části národa ke konfliktu, to jsme tu už viděli, ale vítězi u Lipan nebyli ani Pražané, ani Jednušky, nýbrž uherský král Zikmund. (Výborně!) Oslabení demokracie připravilo Bílou horu, poněvadž vzalo širokým vrstvám národním zájem o existenci státu! (Potlesk.)

Duch národního učitelstva je dobrý, je zdravý. Se strany naší nacionální šovinistické pravice množí se útoky jednak na legionáře, jednak na spisovatele, jednak na učitele, jako naši národní učitelé a tyto vrstvy a dnešní výchova nebyla dosti nacionální. Jsou to podezření, jsou to indicie naprosto nedoložené. Pravda je taková, že výchova na školách veřejných a národních není šovinistická a fašistická. Učitelstvo smýšlí naopak demokraticky a duch učitelstva je silně nacionální. Nezapomínáme, že naše škola nevznikla z ideí fašismu, nevznikla z ideí Mussoliniho a Hitlerových, naše škola byla osnována na zásadách Jana Amosa Komenského. (Tak jest!) Nebojíme se pacifismu. My si všichni vroucně přejeme míru. Když se tvořily naše zahraniční armády, byli jsme svědky toho, že to byli především pacifisté, kteří se chopili zbraně. Podle soupisu, který se konal v odbočce Národní rady, vstoupilo do legií především veliké procento socialistů. Počítá se, že z nich bylo téměř 50% t. zv. marxistů.

Odmítáme fašistické nebo třídní tendence ve výchově školní. Socialistu nebo stoupence pravicového názoru nemůže vytvořiti z člověka škola, nýbrž život. Nacionální cítění ovšem znamená pro nás především plnění všech povinností pro zájmy lidu, národa a státu. Skutečný nacionalismus projevuje se podle našeho mínění především v míře obětí, které člověk ve vážné chvíli jest ochoten té myšlence přinésti. Naše učitelstvo na školách národních je zdravé, demokratické, je nacionální. Ale svůj nacionalismus chápe jako povinnost a práci na svém místě, jak nás učil Neruda a Havlíček.

Výchova ku zdravému nacionalismu a státnosti tu jest. Ale není možné, aby škola dala se do služeb jedné třídy, jedné domněle vyšší rasy, jedné církve; škola, která chce býti věrna tradici Komenského, musí vésti ke všeobecné snášenlivosti. (Potlesk.) Když na Břeclavsku se vzduly vlny fašismu, viděli jsme, že se tu především seskupili lidé, kteří po řadu let neplnili ku státu své povinnosti, kteří po 6 a 7 let nezaplatili daně. Viděli jsme také, když hospodářská situace a situace vnitřní v Československé republice byla nejhorší a když se kolem nás utvářelo v Evropě ovzduší nejistoty, že to byla zejména nejnacionálnější strana, která první utekla od všeobecné odpovědnosti. Zástupcové vrstev, které v nynější době ovládají skoro všechny průmyslové a výrobní prostředky, které drží tvrze našich financí, nepřemýšlejí o zajištění státu nebo o uklidnění poměrů v Československé republice, nýbrž hledají příležitost, jak by dnešní vládní konstelaci vpadli do zad, přímo, řekl bych, vrazili nůž do zad, aby jednotlivé stavy rozdělili proti sobě. Agitují proti marxistům, z nichž demokratická většina od odpovědnosti neutekla, ani v budoucnosti neuteče. (Výborně! - Potlesk.)

My jsme se naučili znáti podstatu nacionálního šovinismu, jsou tu svědkové. R. 1918, když postavení naší národní armády bylo na Rusi tak kritické, byla to ukrajinská nacionální vláda, která si proti ukrajinským dělníkům pozvala na pomoc říšsko-německou armádu.

Při posledních demonstracích nešlo jen o insignie. Máme pochopení pro enthusiasmus mládeže, ať se projevuje tím neb oním směrem. Ale jsou tu závažné průvodní zjevy. Byli surově biti leví studenti i ženy, vytloukal se "Mánes", byly demonstrace před "Radiožurnálem", šlo se proti marxistům, útočilo se na státotvorné socialistické strany, ba, padaly výroky: Pryč s vládou! Tyto skandální průvodní zjevy musily ovšem vyvolati značné nespokojení mezi slušnými lidmi a vyvolaly také známý protestní projev českých spisovatelů. Litujeme hluboce, že první, kdo u nás hrozí koncentračními tábory, jest legionář, aktivní generál a spisovatel Medek. My víme, že je to jeden z jeho častých přemrštěných projevů. Ale překvapuje nás, že tento projev mohl učinit český spisovatel. Jeho přítel a spolubojovník Cassius si úlohu usnadnil tím, že vyloučil z národa skoro všechen československý kulturní svět, a říká, že ti spisovatelé, kteří tento projev podepsali, pro národ neexistují, jsou mrtvi, a že se musíme odvolati k spisovatelům nežijícím, tedy mrtvým. A tedy také my se k nim odvoláváme. Naši spisovatelé od prvních červánků národní svobody nás učili znát cenu národní, ale také individuální svobody. Kollár napsal: "Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou; ten, kdo do pout jímá otroky, sám je otrok. Nechť ruce, nechť by jazyk v okovy své vázal otrocké, jedno to, neb nezná šetřiti práva jiných."

Přečetl jsem si před několika dny projev pražských revolucionářů z r. 1848 a tam se praví (čte): "Národ, v němž by byl pouze jediný porobek, nemůže býti ještě považován za národ svobodný." Že koncentračními tábory levým i kulturním lidem hrozí, byť i zastřeně, legionář, jímá nás prostě úžasem. (Výkřiky.) Ovšem spisovatel Rudolf Medek je také aktivním generálem čsl. armády. (Hlasy: Bohužel!) My se stydíme, že je to po Gajdovi druhý legionářský důstojník, který chce k nám zavésti surové hakenkrajclerské metody. (Výkřiky. - Místopředseda Taub zvoní.) Jako přednosta vojenské odboru odbočky Národní rady měl tehdejší major Medek vůči nám, levicovým vojákům zahraniční revoluce, často příležitost vysloviti své názory o politisujících vojácích. Tenkrát už nešlo o československý stát - to bylo r. 1919 - tenkrát hovořil tehdejší major Medek s největším opovržením o politisujícím vojáku. Říkám, že už nešlo o svobodu státu, nýbrž o Kolčaka. Tenkrát plukovník Medek stál na stanovisku jiném; dnešní generál Medek politisuje, jeho projev je eminentně politický. Ponecháváme k posouzení jiných činitelů z armády, zda takovýto projev v této době prospěje armádě.

Vážení, měl jsem poslední dvě léta příležitost býti s armádou ve styku. Pánové, kteří říkají, že naše armáda je špatná, nebo ji paušálně odsuzují, nemají pravdu. Máme instruktorský sbor ve své většině velmi dobrý; vím to z autopsie, poněvadž jsem sloužil za Rakouska, v legiích, a právě ukončil vojnu můj syn. Srovnával jsem a mohu říci, že náš důstojnický sbor je až na nepatrné výjimky znamenitě kvalifikován a že dnes vojenská služba, byť i byla dvouletá, neznamená ani pro děti proletářů žádnou nebezpečnou ztrátu. Vojenská správa vyhovuje dosti ochotně žádostem rodičů o zařazení synů do různých technických částí, a to znamená zejména pro studenty nebo chlapce odborně školené dokonce zisk. Ale, velectění, mám-li toto dobré, z autopsie získané přesvědčení o vysoké hodnotě našeho důstojnického a instruktorského sboru, musím říci, že se po projevu generála Medka nemůžeme zbaviti starosti, zda se i nadále bude díti výchova v armádě tímto směrem a bude-li se vůbec výchova armády plnit opravdu v duchu republikánském a demokratickém. (Výborně! - Potlesk.) Je to, jak jsem řekl, druhý legionář, který se vyslovil pro brachiální, surové a cizí metody v našich československých poměrech. Naše legionáře vedla do čsl. armády především touha po svobodě národní, ale také občanské, a po demokracii vždy větší a vyšší. V tom byl hlavní smysl zahraniční revoluce, hlavní smysl legií. To také zajisté pochopili všichni ostatní legionářští spisovatelé, kteří podepsali projev t. zv. levicových spisovatelů. Byl to Gregor Tajovský, Fr. Langer, Kopta, Veiss, Kratochvíl, kteří jistě oceňují svobody občanské jinak než Medek. Jsou mezi nimi osobnosti, které vysoko přečnívají československý průměr a které československému jménu razí cestu mezi kulturními národy Evropy. (Posl. David: Langrovy spisy jsou přeloženy do všech jazyků světových!) P. dr Kramář a dr Hodáč mohli získati pro svou stranu p. posl. Stříbrného, ale je to právě přítomnost tohoto muže, která z nár. demokracie vypudí všechny slušné lidi, všechen skutečný intelektuální svět. Nikdy nemůže získati ty, kdož u nás opravdu pracují a tvoří hodnoty; neudrží trvale ani mladý intelektuální svět z universit, který se dal, bohužel, strhnout a zneužít pro zájmy zklamaných nespokojenců a bankovního kapitálu.

Zůstaneme stůj co stůj věrni zásadám demokracie. Pro nás čsl. soc. demokraty jsou dělnická demokracie a svoboda lidu hodnotami toho významu, že jsme jim ochotni přinésti kdykoliv a všechny oběti. Zasluhují si toho, aby za tyto idee se postavila velká většina demokraticky smýšlejícího dělnictva a celý demokraticky smýšlející intelektuální svět.

Budeme naši svobodu demokratickou a státní držet, rozšiřovat a bránit v pevném přesvědčení, že tak prokazujeme nejlepší službu státu. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. Košek. Dávám mu slovo.

Posl. Košek: Slavná sněmovno! Rok co rok vrací se před nás nejbolestnější otázka našeho sociálního života: jak dlouho budeme moci ještě živiti tak úžasný počet nezaměstnaných, to je lidí, kteří nejen nevydělávají chleba, nýbrž kteří vůbec již ztratili naději, že by si ho někdy mohli vydělat. Z naší přechodné krise nezaměstnanosti se stala krise trvalá, vleklá choroba celého našeho národohospodářského a sociálního života. Po všechna ta léta léčíme vždy jen, a to ještě s největším úsilím, pouze její příznaky, ale nemůžeme se dostati k tomu, abychom vyléčili nemoc samu. Snažíme se vždy zakročiti jen na místech nejbolestnějších, ale přece každý lékař ví, že se takto churavému organismu zdraví nikdy nevrátí a že je třeba zasáhnouti právě středisko choroby, aby byly odstraněny její hrozivé následky. Nemůžeme si to zapírati, ale vyrůstá nám zde a vyrostla nám za ta léta nejen třída trvale nezaměstnaných, nýbrž i celá generace, která bez práce ztrácí svůj životní optimismus a která se dnes již sama nazývá generací ztracenou. Dnes nejde jen již o staré otce rodin, jde již o syny. Takové důsledky pak sahají za hranice čistého hospodářství, takže nemáme již takřka ani dělnického ani řemeslnického dorostu, specialisovaného v tom či onom oboru, poněvadž mladí lidé zoufale bloudí ulicemi bez práce, nemohouce se ani pořádně učiti nějakému řemeslu. Československu hrozí nebezpečí, že hodnota a kvalifikace jeho tak proslulého dříve pracovitého dělnictva a řemeslnictva úplně utrpí. Zeptejte se, prosím, dnes člověka bez zaměstnání, jakou by práci přijal, a jeho odpověď zní: Jakoukoliv. A toto se stává novým palčivým problémem celé otázky nezaměstnanosti, neboť není jen ztrátou celonárodního jmění, když dělník nemá práci, nýbrž je ztrátou pro hospodářský vývoj státu, když kvalifikovaný dělník, ať je jakéhokoliv oboru práce, musí, aby se uživil, přijmouti práci jakoukoliv, ale nenalezne tu, která ho dříve řadila mezi kvalifikované, nejlepší dělníky v našem československém státě. Nejde jen o jeho pracovní sílu, jde i o její vhodné a účelné využití, a když pak i vystudovaný člověk, úředník s maturitou i s celým vysokoškolským vzděláním musí jíti kopat základy - a těch případů je mnoho - pak je zde naprostá ztráta jeho znalostí odborných pro náš celý státní život a národní vývoj.

Při tom se často přezírá morální stránka celé věci, duševní stav, v němž tito lidé žijí a který z nich dělá nejradikálnější živly, pochopitelně ne vždy ochotné ke klidným úvahám. A to vše není ještě nic proti tomu strašnému zlu, které nazýváme život bez práce a které se právě nejvíce může vymstíti generaci budoucí. Je pravda, že příslušná položka ministerstva soc. péče byla zvýšena asi o 59 mil. Kč, ale víme všichni, že toto zvýšení nejde na účet nezaměstnanosti, nýbrž na účet novelisace sociálního pojištění. Vkládati všechnu naději na investiční práce, spoléhati jen a jen na tyto možnosti, znamená tak trochu spoléhati na cizí pomoc, spoléhati jen na to, že to nějak dopadne, a to by byl hřích neodpustitelný. S investičními pracemi v posledních dnech není to u nás tak růžové, jak bychom si přáli a jak by v zájmu státním bylo rozhodně třeba.

Ze všeho vidíme, že ta největší naše bolest, nezaměstnaní, zůstává stále otevřena. Po tolik let se již hledá ne pomoc, hledá se aspoň plán na tuto pomoc a pořád jsme s tím ještě vlastně ani nehnuli. Přimlouvám se při této příležitosti za větší součinnost ministerstva soc. péče s ostatními resorty, hlavně s ministerstvem veř. prací a pro nejbližší dobu s ministerstvem železnic, jemuž rozpočtový výbor zvýšil rozpočtovou jeho položku právě pro investiční práce. Jen trvalou spoluprací všech státních resortů a jen jejich nejužší součinností podaří se nám aspoň částečně odpomoci této bídě. Nestačí jen práce ministerstva soc. péče, musíme všichni bez rozdílu pravou solidaritou hledět se přičiniti v mezích našich možností, aby u nás nezaměstnanost byla stlačena na minimum. Musí býti rozvinuta pořádná akce z naprosté solidarity všech vrstev občanstva a všech úřadů, akce, jakou jsme ještě zde neměli a jakou již mají ve státech sousedních.

Rozpočet ministerstva soc. péče není dostatečně fundován ani po jiné stránce a v jiných kapitolách. Tak na př. počítá s aktivem 30 mil. Kč, které má dostati z postihového práva. Obávám se, a tuto obavu jistě se mnou i sdílí valná část slavné sněmovny, že výnos těchto 30 mil. Kč je tak nejistý, že může - opravdu rozpočtovou rovnováhu tohoto ministerstva značně zviklati. Když se postih neuzákonil už tehdy, kdy ještě mohl míti finanční efekt, nyní už těžko bude lze jej uplatňovati, protože by se mohlo státi, že jednoho dne bychom měli tisíce dražeb a tisíce vystěhovaných, třeba i před naším parlamentem. Vždyť už dnes, pokud jde na př. o družstva, se poměry stále horší a postih by bylo možno dobře uplatňovati jen tam, kde opravdu je naděje, že to neskončí pro stát blamáží, jako se stalo s t. zv. nouzovou dávkou 100 mil. Kč z r. 1933, ze které dodnes stát neviděl ani haléře. Postihový zákon měl býti rozhodne vydán před devalvací měny a v době většího dostatku peněz, poněvadž majitelé domů nemohou již dostáti ani dnešním platebním povinnostem, které se regresem velmi zvýší. Má vlastně význam jen pro několik opravdu bohatých stavebníků, jimž úlevy ostatně vůbec neměly býti ani poskytnuty. Kolik zájmů opravdu chudých stavebníků je spojeno s touto otázkou, vidíme již při jeho svízelném projednávání v příslušném výboru. Chraňme se již jednou dělati stále zákony, které zakrátko pak musí býti opět novelisovány. Uznávám, že zásada sama je zdravá a zájmům státní pokladny hovící, ale nemohu přejíti přes skutečnost, že blaho státu musí býti také blahem nejchudších, a proto vyzýváme kompetentní činitele, aby se v této věci třikráte měřilo, než se jednou řízne do masa nejpotřebnějších našich spoluobčanů. Neboť sám pan ministr je si jistě vědom, že sociální poslání státu novým postihovým zákonem dotčeno býti nesmí. Z tohoto vážného poznání situace vyplývá jeho rozhodnutí, aby nezaměstnaným stavebníkům stát převzal záruku za hypoteky. Tím je viděti, že uznává samo ministerstvo soc. péče, že nelze na jedné straně regres vymáhati a zároveň na druhé straně přijímati nové záruky. Při této příležitosti upozorňuji, že postihový zákon by pak neměl býti omezen pouze na obor stavební a že by bylo v zájmu spravedlnosti nutno, aby ani jiné obory státních podpor nebyly z něho vyňaty.

Ministerstvo soc. péče by našlo velmi vděčné pole své působnosti zřízením zvláštních právních poraden pro chudé. Stává se, že chudý člověk, který se nevyzná ve spleti našich zákonů, mimoděk množí sám sobě všelijaké ty pokuty, aniž by si mohl někde zajistiti právní ochranu. Dovídám se z mnohých míst, že na př. chudý dlužník nemůže zaplatiti dluh a ten mu ještě roste dalšími úroky, advokátními upomínkami a soudními rozsudky. Právní ochrana je při tom chudému člověku pro vysoké advokátní tarify nedostupná. Naše sociální zákonodárství má zde citelnou mezeru. Ten, kdo se v zákonech nevyzná, právní pomoc si platiti nemůže, je takřka bez pomoci a zaplétá se do stále větších útrat a vydání. Pojištěním nemocenským se státní moc postarala o levnou neb bezplatnou poradu s lékařem a o levné léky. Ale nemáme dosud ochrany právní, po které dnes poměry přímo volají. Nejen zemědělec, i živnostník dnes neustále potřebuje právní ochrany ve věci dluhů, věna, dědictví, daní atd. a jelikož si každý nemůže platiti drahého advokáta, padá z neštěstí do neštěstí.

Domnívám se proto, že by bylo nejvíce na čase uvažovati, aby sociální zákonodárství pomýšlelo na zabezpečení levné právní ochrany ve věcech civilních vhodnou formou, snad jakéhosi právního pojištění, pro nemajetné občany. Ovšem nesmělo by toto právní pojištění zapadnouti do tak stranických vod, jako mnohdy jsme toho svědky u nemocenského pojištění.

Je-li dnes toto nemocenské pojištění v krisi, myslím, že nestačí pouze sanovati je finančně, jako se stalo novelisací z letošního roku, nýbrž že velkou cennou výhodou pro ně by bylo jeho naprosté odpolitisování. V této věci by se už jednou opravdu měl udělati pořádek, a to čím dříve, tím lépe.

Marně bychom však vše podnikali, kdybychom nevěnovali nejenergičtější pozornost oživení našeho hospodářství, zvláště našeho obchodu. Není sporu o tom, že tento dnes opravdu nejvýznačnější resort byl svěřen dobrým rukám. Již z exposé pana ministra obchodu inž. Dostálka, které pronesl v rozpočtovém výboru, je zřejmo, že věnuje svou pozornost nejenom obchodu a průmyslu, nýbrž i živnostem. Pan ministr ve svém projevu v rozpočtovém výboru se dotkl též naléhavé otázky našeho sklářství, vedle textilnictví nejvíce postiženého našeho průmyslu. Chtěl bych k tomu dodati ještě několik slov. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.)

Naše sklářství, a to zejména železno-brodské a jablonecké, trpí kromě neobyčejné krise též špionáží, prováděnou sklářskými průmysly jiných států. Málokdo si všimnul dosud této tak významné věci, a byl-li nutný zákon o potírání hospodářské špionáže, byl nutný hlavně zde. Je známo, že kvetoucí kdysi výroba foukaných perel a skleněných benglí byla zavlečena do Japonska a výroba odrazových čoček do Německa. V poslední době opět došlo k jednomu případu této špionáže, a jen dík odbornému oddělení jabloneckého policejního komisařství jí bylo zabráněno. Činnost tohoto protišpionážního oddělení je vůbec nutno veřejně oceniti. A prosím, ta chvála a čest nestačí, když nebudeme na ně pamatovati i finančně. Je vybudováno tak nedostatečně, že absolutně nestačí na všechny úkoly, a je ku podivu, co všechno s tak nedostatečnými prostředky dokáže. Proto apeluji s tohoto místa na státní správu, aby vybudovala toto důležité oddělení ve větším rozsahu, stačí několik tisíc korun, které se budou velmi výnosně rentovati.

Ale to nestačí, je nutno pomoci našemu sklářství i positivně, a to lepším vybavením výzkumného sklářského ústavu v Hradci Králové, jehož důležitost je nesmírná pro celý náš sklářský průmysl. Jest ovšem jisto, že zde má povinnosti nejen stát, nýbrž i sklářský průmysl sám, aby přispěl na naše výzkumnictví tolik, kolik ono potřebuje.

A ještě o jednom bych se chtěl zmíniti. Je to mělnický přístav. Spor severních přístavů proti středočeským, to je proti Mělníku a Holešovicím, jest již urovnán, a středočeským přístavům se poskytují značné tarifní slevy, které jsou zcela odůvodněné. Význam mělnického přístavu vysvitne z toho, že r. 1928 bylo přeloženo v něm přes 135.000 tun různého zboží, kdežto roku 1932 již 160.965 tun. Jeho rozšíření by stálo necelých 25 milionů Kč a je nutné, naprosto nutné. Význam naší paroplavby jistě ještě stoupne, je to důležité i ve všech ohledech mezinárodních. Pohleďme jen, jakou konkurenci nám dovedou dělat na Labi parníky říšskoněmecké společnosti. Nesmíme zanedbávat své přístavy, tu svoji paroplavbu, nesmíme ani v tomto ohledu zůstat pozadu za ostatními. Vřele se přimlouvám, aby na mělnický přístav v zájmu státním bylo pamatováno co nejdříve.

Tím zdaleka nevyčerpávám všechnu činnost ministerstva obchodu a naléhavost jeho nejbližších úkolů. Vzpomeňme jen na jeho opatření proti zastavování provozu továren a tím rozmnožování dalšího počtu nezaměstnaných, abychom si ujasnili, co vše tento resort vykonává a jaký je jeho význam nejen mezinárodní - a není sporu, že jest největší - nýbrž i vnitropolitický.

Všichni prozíraví politikové shodují se v tom, že jdeme do velmi těžké zimy. Nejen my, nýbrž takřka celý svět. A nejen celý svět, nýbrž i my musíme napnouti všechny síly, aby po této těžké zimě přišlo krásné jaro. Málo bychom dokázali, kdybychom dnes v době tak těžké nenechali stranou vše, co nás dělí, a nezapnuli všechnu energii a všechno nadšení své odhodlanosti do zápasu, na který celý národ hledí s velkým očekáváním. Snad nikdy od převratu neupínal československý lid tolik naděje na práci tohoto Národního shromáždění. Očekává od nás práci a chléb. Musíme ukázati, že mu to dovedeme dát. A tím nejlépe ukážeme, že jsme hodni důvěry, kterou nám náš lid věnoval.

Těchto několik slov jsem jménem klubu, ke kterému kladu si za čest náležeti, jménem klubu československé strany lidové pronesl při projednávání státního rozpočtu a je samozřejmé, že pro tento rozpočet československého státu budeme hlasovati. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo pan posl. dr Suchý.

Posl. dr Suchý: Slavná sněmovno! Chci připojiti pouze několik poznámek povahy sociálně-politické. Jen docela letmý pohled do ciferní struktury našeho rozpočtu na r. 1935 nám napovídá, jak velké sumy jsou určeny v tomto rozpočtu pro zdravotní a sociální péči. Celkem asi 1 miliarda Kč z oné části nákladů, kterým se říká věcné, je určena pro tuto službu. Připočteme-li k této sumě částku, která je určena podle finančního zákona ke krytí důsledků nezaměstnanosti, vidíme, jakým velkým procentem se v našem rozpočtu pamatuje na zdravotní a sociální službu a jak to velké procento nám vydává svědectví o sociální funkci státního organismu. Neváhám říci, že tato skutečnost je správná, a že také odpovídá onomu myšlenkovému vanutí v našem státě. Stát, jehož demokratická společnost je organisována na podkladě práce, musí dáti ve svém rozpočtu výraz, aby tento význam práce byl také úměrně zhodnocen položkami, které jsou určeny pro zdravotní a sociální službu. Jsem také přesvědčen, že tyto položky s poměrným zmirňováním se hospodářské krise budou jeviti tendenci stoupající, a připojuji jenom, aby tato stoupající tendence nebyla promítána pouze vertikálně, nýbrž aby se rozkládala také horizontálně, což znamená, aby do sféry zdravotní a sociální péče přicházelo pokud možno nejvíce státních občanů této země, bez ohledu na to, zdali jsou zaměstnáni námezdně či zdali jsou samostatně výdělečně činní. Nepotřebuji podškrtávat, že tu především myslím na naše vrstvy zemědělské. (Výborně!)

Mne ze všech položek sociálně-politických, vztahujících se ke zdravotní a sociální péči, zajímají čtyři. Všechny čtyři jsou obsaženy v rozpočtu ministerstva soc. péče. Především je to položka určená na výdaje, spojené s péčí bytovou a stavební. Pro tyto účele bylo v rozpočtu na r. 1933 celkem asi 217 mil. Kč, zatím co na příští rok se preliminuje cifra cca 232 mil. Kč. Tato skutečnost sama o sobě je velmi zajímavá jednak proto, poněvadž už i stoupající tendence této položky nám dává svědectví, že ministerstvo soc. péče počítá s výplatami, plynoucími ze záruk podle stavebních zákonů z r. 1927 a 1928, jednak proto, že i tato zvýšená cifra, přihlédneme-li k vysvětlivkám ve stát. rozpočtu, je nedostatečná pro určené účely a bude tedy překročena. Stát také s tímto faktem počítá a stejně počítá ovšem s tím, že tento úbytek bude někde jinde nahražen, a to výnosem regresu. A tak si na jedné straně z této položky dovedeme vysvětliti, proč vláda, resp. ministerstvo soc. péče mělo takový interes, aby z oné vládní osnovy o stavebním postihu byla vyjmuta ta část, která mluví o bytovém hospodářství obcí a obecně prospěšných stavebních družstev, a aby z této části, která měla býti projednávána parlamentem, se stalo známé vládní nařízení z července t. r., a na druhé straně je nám tato položka také podnětem, abychom veškeré své úsilí napnuli, aby také první část vládní osnovy, mluvící o t. zv. stavebním regresu, stala se skutkem. Nestane-li se skutkem, pak pochopitelně nedostatek na této položce bude ještě větší a již tato položka sama o sobě by pak stačila, aby rozpočet na papíře vyrovnaný ve skutečnosti byl rozpočtem pasivním.

Druhá položka, která vzbudila nejenom moji pozornost, nýbrž, myslím, celé sněmovny, se týká sociálního pojištění. Na soc. pojištění bylo v rozpočtu minulém pamatováno obnosem 90 mil. Kč; letos najdete v rozpočtu ministerstva soc. péče preliminář na tuto položku se vztahující v částce asi 132 mil. Kč. Najednou přes rok takový enormní vzestup na jedné položce. Proč je to? Je to proto, poněvadž na těchto 132 milionech participuje z největší části ona částka, která je státem určena pro t. zv. státní příspěvek na důchody podle zákona o sociálním pojištění dělnickém. A tu je zajímavě, že letos po prvé se dostáváme do situace, kdy preliminář k tomuto účelu určený není v souhlasu s předpoklady, na kterých byl budován zákon o sociálním pojištění dělnickém. Podle předpokladů mělo býti v rozpočtu na příští rok cca 65 mil. Kč, zatím co nyní se objevuje cifra 90 mil. Kč. Proč? Je to velmi jasné a velmi jednoduché. Proto, poněvadž se změnily také předpoklady ohledně důchodů, zejména invalidních důchodů. Není žádným tajemstvím, že důchody, a já bych řekl především důchody invalidní, daleko převýšily onu předpokládanou cifru, konkretně mluveno, že jsou o 50% větší, nežli jak bylo v důvodové zprávě k zákonu o sociálním pojištění předpokládáno.

A to pak ovšem ve svých důsledcích znamená, že stát musí přispívati také finančně více, a že pochopitelně také tomu věnovaná položka rozpočtová musí býti zvětšena. Na jedné straně ovšem nutno podškrtnouti, že v tomto zvýšení důchodů vidíme také jeden z důsledků krise, a na druhé straně ovšem toto zvýšení důchodů znamená určité ulehčení státnímu organismu, poněvadž na místo podpor prostě přicházejí invalidní důchody. A my tak můžeme konstatovati právě v této hospodářsky kritické době velký význam sociálního pojištění bez ohledu na to, zda patříme v této sněmovně na levici či na pravici.

Chci to konstatovati již proto, poněvadž jsme my agrárníci patřili v této sněmovně k té skupině, která nedávno usilovala o podstatnou novelisaci sociálního pojištění dělnického. Usilujíce o tuto novelisaci, nebojovali jsme proti sociálnímu pojištění samému, my jsme jen chtěli, aby toto sociální pojištění bylo přizpůsobeno hospodářským poměrům, aby bylo pevné. My jsme o novelisaci usilovali v době, kdy odborná literatura nám vypočetla, že pracovní důchod samostatného zemědělce činí 20 hal. za hodinu, my jsme o novelisaci usilovali v době, kdy jsme cítili ten úžasný neklid v našich vrstvách a viděli jsme v tomto neklidu velké nebezpečí pro sociální pojištění samé. A jestliže novelisace přišla a jestliže jsme se dočkali toho, že se také projevila finančně příznivě pro kruhy samostatně výdělečných podnikatelů zemědělských, na druhé straně se projevila po stránce psychologické takovým způsobem, že to je zcela určitě sociálnímu pojištění zdrávo.