Dámy a pánové! Řekla jsem, že to jsou jen malé ukázky. Nechci vám čísti celý článek, ale domnívám se, že také není vůbec nutné, abychom se tím zabývali. (Posl. Zeminová: Kam se poděl duch německých žen? Německé matky by neměly mlčet.) Není divu, po tom, co jsem vám teď uvedla, že tací profesoři vychovávají naši mládež ve fašistickém duchu. Nerada bych generalisovala, bylo by to špatné znamení, jsem si vědoma, že máme na našich středních školách i svobodomyslné učitele, kteří jsou uvědomělými nositeli demokracie. Ale mezi 100 profesory úplně stačí jediný profesor, který může otráviti duši a ducha našich dětí. Když taková četba je stálou četbou učitelů, potom víme, kolik již uhodilo.

Pánům s české strany bych řekla, že ovšem nejsem s to, abych jim podala takové důkazy o fašisování jejich školy a četných profesorů. Ale doporučuji jim, aby sami jednou pátrali, zdali všechna česká a slovenská mládež je vychovávána skutečně v demokratickém duchu, a myslím, že se nemýlím - prohlašuji, že jsem nehledala důkazy, protože to není mým úkolem - ale vím, že i zde je dosti fašistických ohnišť ve školách českého a slovenského národa. Ale to je smutné znamení doby: V Německu samém se spalují největší kulturní díla, házejí se do plamenů nejnádhernější knihy, a zde v Československu se trpí pokles zpět do skutečného barbarství. To odporuje zásadám našeho státu. Prohlašujeme: Žádáme se vším důrazem, aby učitelé, jimž svěřujeme svůj největší statek, své děti, byli uvědomělí nositelé demokracie, pokroku, míru a svobody. Ovšem jsem si vědoma, že mnoho, velmi mnoho učitelů není si vědomo své svobody. Vidíte, mladí učitelé mají svobodu, neznají bojů, jež vedli sociální demokraté o svobodu učitelů, starší učitelé často již na to zapomněli. Na vděčnost jsme jako strana nikdy nepočítali. To jsem řekla jen v této souvislosti.

Žádáme - to je naše povinnost a naše dobré právo - aby všichni učitelé kráčeli po cestách, které jsem načrtla, a stali se uvědomělými nositeli těchto zásad. Svoboda, kterou jsme dnes právem poskytli našim učitelům, neznamená naprosto protidemokracii (Velmi správně! Výborně!); kdo je protidemokratický - a to jest opačný smysl tohoto myšlenkového pochodu - podkopává svou vlastní svobodu. Často ji podkopává ve formách viditelných, často v neviditelných, ale formy nemají skutečně významu.

Ráda bych zde provolala výstrahu: Vy všichni, jimž svěřujeme největší statek kultury, vy všichni, jimž svěřujeme své dítky, musíte plniti velký úkol. Uvědomte si, co znamená fašismus! Fašismus, to znamená sebevraždu vás všech, to znamená - řečeno hlavně pro německé učitele - kopati hrob německému školství. Varujeme vás všechny s tohoto místa, - a tato výstraha platí i jiným národům - než bude pozdě.

Ráda bych jen pro pochopení - i když vím, že právě tato část mé řeči nebude příliš rozšiřována - tázala se mužů a žen, kteří jsou oddáni fašismu, zdali také mají příčinu, aby byli nositeli fašismu. Stačí malý pohled přes naše hranice a již vidíme, jaká tam je svoboda učitelů. Zde si nemohou stěžovati, že by se jejich svoboda omezovala. Chtějí-li věděti, co to znamená musiti žíti bez svobody, ať se podívají do Německa, a uvidí, že všichni svobodomyslní a demokratičtí učitelé byli zbaveni svého místa, že dnes nikoliv sta, nýbrž tisíce těchto moderních svobodomyslných a demokratických učitelů musí skomírati v koncentračních táborech; potom uvidí, jak byly rozpuštěny svobodné odborové organisace, a potom uvidí, že celý učitelský stav je očerňován hakenkrajclery. Chci zde uvésti jen jedinou větu z řeči saského župního vůdce, pana Mutschmanna. Pravil: "Býti učitelem jest organisované zahalečství." Pánové, komu se líbí takové řeči a takové metody, má cestu do Třetí říše úplně otevřenou. (Výborně! - Potlesk.) Ale, dámy a pánové, i pohled dolů, do Rakouska, stačí, abychom si uvědomili, jak moderní školství jest pro fašismus kamenem úrazu. Podívejte se, pánové, celý svět, i tam za oceánem, pohlížel s obdivem na nádherné moderní školství ve Vídni a v Rakousku a odevšud přicházeli pedagogové a vynikající lidé, aby toto školství studovali. Musila teprve přijíti brutální ruka fašismu, aby zničila nádhernou stavbu tohoto moderního školství. (Posl. de Witte [německy]: Za toto školství chtěli Glöckela pověsiti!) Ano, něco takového napsal, myslím, jistý západočeský měšťácký časopis a neprojevil tím nic jiného, než to, co v Rakousku, i když nikoliv v této přímé formě, udělali s tvůrcem moderního školství, se soudruhem Glöckelem. Byl to jáchymovský časopis, který žádal, aby tvůrce moderního školství, náš straník Glöckel byl za to pověšen. Nikoliv pro svou příslušnost ke straně, nýbrž proto, že stvořil v Rakousku moderní školství, byl náš straník Glöckel studenou cestou připraven o život. Tohoto muže, jehož celý svět považoval za velkého reformátora, drželi ve vězení, dokud se úplně nezhroutil.

Dovolte, abych ke konci svých vývodů pronesla výstrahu také k učitelkám, zvláště vdaným. Dámy a pánové, nebo lépe řečeno dámy, pokud má k vám dospěti moje volání, pravím vám: Možnost vývoje, rovnoprávnost v každém směru poskytuje ženám jen demokracie (Souhlas.), toho jsme si vědomy a jako důkaz tohoto tvrzení neukazuji na to, že zde v naší zemi mají ženy stejná práva, že byla ženám propůjčena vedoucí místa, že se mohou svobodně pohybovati v každém oboru veřejného a kulturního života. Nikoliv, tím to nechci dokazovati, nýbrž chci ukázati na opak, z něhož snad lze čerpati lepší poznání. Zase ukazuje nám ženám pohled nahoru a dolů, že tam byly všechny ženy vytlačeny z kulturního, z veřejného a z politického života a že se tam na ženy pohlíží jako na méně cenná stvoření. Proto, dámy a pánové, myslím, že mohu tuto kapitolu, jež se mi zdá tak důležitou, ukončiti tímto: Jest v zájmu nás všech, aby všemi našimi školami zavanul bez výjimky nový, moderní, svobodomyslný duch. (Výborně!) Nepřejeme si, aby, jako se stalo v Německu a Rakousku, nastalo uniformování ducha, odmítáme, aby, jak se stalo ve fašistických státech, dalo se školství upadnouti. Nechceme zřícenin kultury, toho nechceme a nemůžeme chtíti. A tu vzrůstá pro nás velký úkol, jest to povinností všech svobodomyslně smýšlejících lidí, aby všemi prostředky, které mají po ruce, pracovali na zabezpečení a upevnění demokracie. Postavili jsme se v čelo tohoto boje a víme, že jsme za jedno - to jsem jen chtěla ke konci ještě důrazně říci - s velkou většinou obyvatelstva zde žijícího, a víme, že jsme za jedno i s velmi velkou většinou učitelstva. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo p. posl. dr Hajn.

Posl. dr Hajn: Ctěná sněmovno, paní a pánové! Vzhledem ke krátkosti lhůty omezím se jen na nejnutnější, vlastně jen na tři věci, které se týkají resortu ministerstva zahraničního a ministerstva školství. Prvý předmět má ráz takřka jakéhosi prohlášení, proto jej mohu přečísti (čte):

"Uznáváme, že věc zastřelení krále Jugoslavie, tato největší politicko-kriminální záležitost významu světového, patří také k myslitelně nejzápalnějším předmětům, kde věru není možno jednati překotně. Uznáváme, že jediné Jugoslavii přísluší suverenní právo svolovati k případným odkladům i určovati míru trpělivosti jak vůči Společnosti národů a její Radě, tak i vůči Malé dohodě. Kéž vzetí SSSR do Společnosti národů s prominutím všech jeho zločinů, mezi nimiž je i zavraždění ruského cara a vyvraždění jeho rodiny, není žádným prejudicem pro vyřizování této velké věci jugoslávské. Nejdříve Rada Společnosti národů, pak i ona sama upustivše od šetření, dostává-li SSSR všem podmínkám členství Společnosti národů, zradily samy sebe, co SSSR před tím stále zrazoval jiné, mezi nimi i Společnost národů samu, ale nejstrašněji sám ruský národ. (Výkřiky posl. Jurana.)

Za této taktiky Rady Společnosti národů a pod předsednictvím zimničně horlivého našeho zahraničního ministra jako jejího předsedy proklouzla zrovna jako kouzelná myška v plném zdraví III. Internacionála. Existuje dále, třebas neuznaná, vedle uznané vlády moskevské a pracuje dále známými prostředky k známým cílům. Takřka současně, co se pracovalo o přijetí sovětů do Společnosti národů, řídila tato III. Internacionála a financovala socialistickou revoluci ve Španělsku a takřka současně se provádělo, až i provedlo s plným zdarem sražení III. Internacionály s II. Internacionálou ve Francii ve společnou frontu za týmiž revolučními cíli.

Zde kvituji mimochodem, ale rád, že delegace čsl. soc. demokracie na poslední schůzi II. Internacionály dobře porozuměla nebezpečí a nesvolila, aby k takovému sražení došlo v Československu, neboť dobře ví a cítí, že takové sražení se v jednu frontu je nebezpečné, ba že by mohlo v záhubu připraviti čsl. soc. demokracii a že by tak soc. demokracie mohla ztratiti takřka poslední ostrov svého politického i státního vlivu v Evropě.

Rada Společnosti národů i ona sama ve své většině, vědomě zavřevši oči nad její neodlučnou souvislostí s SSSR, degradovala III. Internacionálu jaksi na soukromou policejní záležitost v jednotlivých státech. Právě taková situace je i u nás. Při presidentské volbě ve Vladislavském sále sborově zaskandovali komunističtí poslanci a senátoři pozdrav Stalinovi, čímž, doufám, dostatečně dokázali, že náš president není jejich presidentem. A když náš ministr zahraničních věcí dr Beneš nastupoval zde v této sněmovně na tuto tribunu, aby pronesl poslední exposé o své politice, neuvítali ho tíž poslanci přátelským pozdravem za to, že "znormalisoval" poměry svého státu k SSSR, nýbrž skandováním slávy Sojuzu sovětských socialistických republik na důkaz, že pravým jejich státem je Sojuz a nikoliv Československo, že tudíž jejich ministrem není dr Beneš, nýbrž někdo jiný. I jest komunistická strana u nás trpěna a šetřena pomalu jako nějaká součást práv exteritoriality uznaného sovětského vyslance samého. (Výkřiky posl. Hatiny.)

Ministr vnitra Československé republiky vydává raději dobré jméno své policie hanbě nemohoucnosti a ignorantství, nežli by svolil, aby směla odhaliti pobyt komunistických poslanců, vydaných imunitním výborem, pak celou sněmovnou a soudně stíhaných zatykačem.

Ministr spravedlnosti nutí své státní zastupitelstvo, aby censurovalo podepsané články těchto poslanců v illegálním rudém tisku. Vydaní poslanci a zatykačem stíhaní brali plat poslanecký - jak je to teď, nevím - celá koalice k tomu více augursky nežli šalamounsky mlčela. Věřím, že je to zrovna látka stvořená pro libreto nějaké operety á la Offenbach. Jaká to dělba práce: zde SSSR jako pro zachování mezistátního míru v Evropě i v celém světě, zde v Praze jeho vyslanec pro pořádání skvělých recepcí, do nichž pod vedením našeho zahraničního ministra spěchá celý náš svět oficiální i část světa neoficiálního, ale jen většina zdejšího světa diplomatického, tam III. Internacionála, pilná ve své činnosti na vyvolávání revolucí ve vybraných státech a, kde to není možno, aspoň vyvolávání větších i menších nepokojů, rozvratů, sabotáže i stávek. (Výkřiky posl. Jurana.) Přijetí SSSR do Společnosti národů a uznání SSSR v jednotlivých státech jest tak znamenitou španělskou stěnou pro tuto činnost III. Internacionály."

Druhá věc, o které chci zde stejně stručně promluviti, která také spadá do resortu ministerstva zahraničních věcí, je Polsko. V poslední době najednou byl živěji zase vzbuzen zájem o otázku československo-polského poměru. Tento zájem vyvolaly dva články ve velkém, největším českém denníku. Pozornost vyvolal hned úvod a k tomu poznámka redakce, že otiskuje dva články na žádost ze směrodatných míst. Poněvadž obsah je cele zahraniční, je nasnadě, že směrodatnými místy nemůže býti nikdo jiný než samé ministerstvo zahraničních věcí. Další pozornost vyvolaly tyto články ovšem velice živým obsahem. Dvě věci obzvláště překvapily.

Paní a pánové! V době sovětsko-polské války, tedy v hodně dávné době, vzbudila veliký rozruch nemožnost dopravovati po čsl. drahách střelivo do Polska na pomoc proti sovětskému Rusku. Tenkráte se uznávalo za platné, že tomu zamezilo dělnictvo bez rozdílu barvy, socialistické dělnictvo, že nedopustilo, aby bylo dováženo střelivo proti státu, kde je dělnická vláda. A ejhle! Najednou se doznává v tomto článku na základě zcela patrných, nejdůvěrnějších a nejbezpečnějších zpráv a vědomostí, že vláda československá svolila k této dopravě, ale že dělnictvo na Moravsko-Ostravsku, převahou komunistické, znemožnilo dopravu do Polska přes Mor. Ostravu. (Předsednictví převzal místopředseda Roudnický.) Stejně tak byla pobouřena polská veřejnost. Zde se ve článku najednou dále prozrazuje, že ministr dr Beneš, který byl právě v Paříži, byv o tom zpraven, ihned se začal raditi s maršálem Fochem a dohodli se, aby se střelivo dováželo po jiných drahách přes Slovensko do Polska, (Výkřiky. - Místopředseda Roudnický zvoní.) a tato dohoda byla proveditelná, takže přes Slovensko se skutečně střelivo dováželo. Já se ptám, proč toto všechno ministerstvo zahraničních věcí našemu zahraničnímu výboru tajilo, proč dovolovalo, aby se útočilo i na soc. demokracii i snad na jiné složky nekomunistického našeho dělnictva, že zde takovým způsobem zabarikádovalo mezi námi a Polskem cestu k přátelství atd. A vidíte, teď se to doznává, že skutečnost byla pravým opakem. To není první a jediný případ, paní a pánové, že se zahraničnímu výboru něco neřeklo, leda se odkazovalo, že se to řekne v budoucnosti, ale pak se to řeklo jinou cestou. V posledním exposé se vůbec pan ministr zahraničí ani nedotkl otázky modu vivendi, také jeden řečník mu zde vytkl, že o tom mlčí, a za několik dní čteme v novinách zprávy, že bude snad vyslána celá delegace přímo do Říma, aby tam na místě co nejrychleji tuto otázku vyřešila.

Překvapilo dále v tomto článku, paní a pánové, doznání, že svou nabídku přátelského paktu česko-polského přes první odmítnutí se strany Polska opakoval ministr zahraničních věcí ještě několikráte, vždycky však s neúspěchem, a naposled dokonce před krátkou dobou. Dovolte mi, abych zde mohl vrtěti hlavou v plných rozpacích, protože jsme znali a známe jistou usanci zahraniční politiky a taktiky všech zahraničních ministrů, všech vyslanců atd., usanci zcela zdravou, opatrnou a prozíravou, že se takováto nabídka činí teprve tehdy, když se napřed ve vší důvěrnosti zabezpečila příznivá odpověď. Toho zde však patrně nebylo, nabídka se podala s nejistotou, jak dopadne. My si, pánové, vroucně přejeme takového paktu polsko-československého přátelství, ale kdybychom i byli chybili s ukvapenou nabídkou první, s dalšími nabídkami bychom již rozhodně trpělivě čekali, až přijde hodina a všecko se podaří.

Nedivíme se nic, velectění pánově, jestliže polská vláda zamítla československý návrh jíti s otázkou žalob zdejší polské menšiny do Ženevy. Takové věci si vždycky máme vyřizovat doma sami, bez třetí, cizí intervence. (Posl. Hatina: To by Poláci musili chtít, vždyť se jim to nabízelo! Měla býti smírčí komise, ale pan Beck to odmítl!) To všecko vím. (Posl. Hatina: Tak jak by se to mělo dělat? Dvakrát to p. Beck odmítl!) Čekat, až doba uzraje!

Naprosto odmítáme i my postup mor.-ostravského polského konsula, ale přes to nepokládáme ani za šťastné, ani za taktní, aby se napsalo v poloúředním veřejném článku, že pobyt toho konsula u nás je přímo hrubou urážkou našeho státu. Nechceme však rozebírati detailů ani prvního, ani druhého článku. (Posl. Hatina: Pane doktore, vezměte si řeč, kterou tu pronesl pan Špaček, a ne po prvé! Jen si ji vezměte!) To všechno víme! Pan kol. Špaček to dělá, poněvadž je mu blízko, je jeho sousedem.

První i druhý článek má jeden vážný, společný nedostatek. Ten, že v nich slyšíme jen jednu stranu, až do podrobností, a neslyšíme stranu druhou. My si nemůžeme na základě článku utvořiti bezpečný objektivní úsudek, kde je vina a kde není vina. Je to věc choulostivá a nemá se ani oficiálně, ani polooficiálně vystupovat tím způsobem, že se dá slyšeti jen jedna strana na základě dokumentů. Nezbývá proto nežli zde žádat a navrhovat neformálně, nýbrž dožadovat se, aby ministerstvo zahraničí pořídilo sbírku všech aktů vyměněných mezi oběma státy, aby k tomu přidalo i kroniku všech kroků, vzájemných činů, a aby to vše bylo vydáno v t. zv. "Bílé knize". Říkám v "Bílé knize" proto, poněvadž první podobná kniha brzy po převratu vyšla také v bílých obálkách.

Svou nevinu v obou dvou článcích vylíčila směrodatná místa tak dokonale, že se takové bílé knihy nic nemusí báti. Zvláště ne náš zahraniční ministr. A kniha omezená jen na úřední akta ztratí potom nadobro nevlídný ráz novinářských článků, kterýžto nevlídný či dokonce štvavý tón vytýkal náš ministr čsl. tisku, když psal o Polsku nebo dokonce proti Polsku.

Mám zde před sebou dva projevy o poměru československo-polském. Jeden byl učiněn samým ministrem na této tribuně v jeho exposé ze dne 5. listopadu letošního roku, a druhý byl prosloven hlavním referentem na velikém posledním sjezdě Nezávislé jednoty čsl. legionářů. Uznávám plně různost postavení i možnosti obou těch osob, ale i tak je rozdíl ve formě a způsobu podání až nápadný, zrovna do očí bijící. Ministerský projev chladný, telegraficky stručný, druhý srdečný. Prvý oddaný již jakémusi jistému fatalismu, když je to tak, jakáž pomoc, ba prohlašuje se, prorokuje, že tento dvojsečný, pravím, nebezpečný stav je prý trvalý, zrovna jakoby s ulehčením, že už bude s tím vším pokoj, zatím co druhý projev neskládá malomocně ruce, nýbrž se hlásí k práci a radostná víra v konečné šťastné dorozumění zrovna z něho vyzařuje. I neváhám zde prohlásiti jinak ve vší klidnosti, že jako máme blízko k tomuto druhému projevu o československo-polském poměru, tak daleko máme k projevu našeho zahraničního ministra.

O Saarsku, resp. o policejní výpravě také našich čsl. příslušníků pro tamější bezpečnostní policii pohovořím až v zahraničním výboru.

Teď opustím resort zahraničního ministra a jdu do resortu ministra školství. Jsou to známé události historie s insigniemi. Král Karel IV. založil podle své bully pražskou universitu "věrným obyvatelům království Českého". Tenkráte profesorstvo a žactvo činilo jednu obec, a věrnost taková platila jako předpoklad, výhrada, ba takřka jako podmínka pro obě tyto složky. A tato vůle zakladatelova nebyla nikým prohlášena za vyhaslou. I je nejen možno, nýbrž nutno se ptáti jak profesorstva, tak i studentstva německé university v Praze po té jejich věrnosti ke království českému, jakmile se hlásí jako domnělí dědici Karlovy university a jakmile se prohlašují za domnělé pány jejích starobylých insignií.

Ale, dámy a pánové, tou demonstrační návštěvou jejích profesorů v Pankrácké trestnici uvězněných tam hakenkrajclerských studentů německé university, se stejně demonstrativním odbýváním zkoušek v pankráckých síních, propadla jejich věrnost k českému království a tím propadl i jakýkoli jejich nárok na Karlovu universitu i na její všeliký inventář, i na insignie.

Podle druhého účelu vytčeného v bulle byla také možnost zváti na Karlovu universitu i cizí studenty a cizí profesory, ale ani tu ovšem neztrácí na své váze předpoklad, výhrada, ba podmínka "věrnosti k českému království", ba řekl bych, zde se musí toho nejvíc dbáti. U cizinců se musí věrnost ta jeviti nejméně ve vědomí, že jsou zde hostmi, a to vědomí je přivede k tomu, že se musí tak chovati, aby byli hosty vítanými. Jestliže však ti cizí profesoři, jak vyšlo najevo, si kladou při pozvání jich do Prahy podmínku, že se nemusí a nebudou ucházeti o čsl. státní příslušnost, je to podezřelé z nějakých postranních úmyslů nebo z demonstrace proti národu nebo proti našemu státu nebo proti naší vládě jako hostitelům. A tím i proti státní a národní věrnosti českého národa, naší Karlovy university i jejího profesorstva a jejího studentstva. Přál bych si z té duše po těch zkušenostech, aby ministerstvo školství v budoucnosti a limine vždycky zamítlo nabídku a souhlas s cizími vědci, kdyby byli sebe větší, kdyby se připojovala takováto výhrada, takováto podmínka. Tak se německá universita stala v Československu enklavou cizoty jak národní, tak státní, a její německé profesorstvo i německé studentstvo stojí tu v jedné frontě tak těsně, zrovna paže v paži. To je zase jiná prachárna na naší domácí půdě, která je v cizích rukách, a není již jen na hranicích, je v Praze samé, ve středu a v srdci našeho československého státu. Celá historie, jež vyvolala bouřlivé a rozechvívající minulé dny, má dvě kapitoly, které jsou od sebe ostře odděleny.

Prvé období, trvající od chvíle vyhlášení zákona Marešova až po letošní rok, je charakterisováno lhostejností našich vlád k osudu tohoto zákona a neprováděním jeho dalších ustanovení, a to všech vlád a všech ministrů školství bez výjimky. To byla páchána skutečná nepopiratelná křivda, nepáchána však na Němcích, nýbrž na československém národu samém.

Druhé období je zcela kratičké a není ještě ukončeno.

Stojatou vodou pohnul konečně rektor dr Domin svým zápisem Karolina. Po zabezpečení Karolina musely zcela logicky, tudíž i neodvolatelně následovati i insignie. Úlohu předchozího rektora přejímá i nový rektor Karlovy university dr Drachovský. Ministr školství dr Krčmář vydává výnos německé universitě vydati insignie Karlově universitě. Tu vystupují najednou aktivně němečtí profesoři vedení svým rektorem, děkany, celým akademickým senátem německé university. Vystupují revoltně, usnášejí se oficielně na odboji proti výnosu ministerstva školství. Jaký to křiklavý rozpor mezi tolikaletou lhostejností a nečinností našich vlád tam, kde šlo o provádění zákona, a touto německou energií zrovna bitevní tam (Místopředseda Roudnický zvoní.), kde běželo o nevyhovění čsl. zákonu a o povolení práv českého národa. A ovšem německé studentstvo rázem přiskočilo a čistě po vojensku obsadilo Karolinum.

Nechceme pochybovati o pevné vůli našeho ministerstva školství, ani o stejné vůli rektora Karlovy university, ale začínáme pozorovati najednou vlivy neviditelných rukou, které začínají lámati tu pevnou vůli. Tím větší právo máme čekati, zda, kdy a jak začnou lámati tytéž neviditelné ruce revoltu německé university. A tak za tohoto historického souboje dvou universit, jedné naší staroslavné domácí a věrné university Karlovy a druhé přeplněné cizáctvím a zlou vůlí, začíná se v soukromí nejtajnější kompromis. Insignie byly vráceny, ale ne jak zněl prvotní výnos Karlově universitě, nýbrž přes její hlavu ministru školství. Ale neviditelné ruce pracovaly dále. Ohlášená instalace nového rektora Karlovy university musila býti odložena o týden se zřejmým úmyslem, aby zatím již zchladl český var a žár, a z čista jasna byly zastaveny i přednášky a ohlášeny vánoční prázdniny, aby se zatím české studentstvo rozejelo a instalace se snad již se starými insigniemi vykonala v důstojném klidu. A co se na české straně takto pacifikovalo, na německé straně se pokračovalo v revoltě, jejíž nejposlednější čin byla demonstrační resignace německého rektora a německých děkanů. (Místopředseda Roudnický zvoní.) A teď se, paní a pánové, hlásí o slovo otázka, kdo vyhrál a kdo prohrál. Odpověď by se mohla formulovati takto: materiálně prohrála německá universita, neboť již nemá insignie. Vítězství Karlovy university není však úplné, neboť má své kazy mravní i politické, přivoděné pacifikační taktikou vlády. Prohrála to také koalice jako celek, jen její dvě německé strany, které se daly na stranu německé university, vyhrály více nežli očekávaly. A posléze celá tato historie je školským příkladem a dokladem rozdílů, jak se rozumí brannosti mládeže a jak se brannost provádí na oficielní vládní straně české a na neoficielní a odbojné straně německé.

Místopředseda Roudnický (zvoní): Upozorňuji p. řečníka, že podle jednacího řádu není dovoleno čísti.

Posl. dr Hajn (pokračuje): České studentstvo zasluhovalo, paní a pánové, aby mohlo býti přítomno čestnou a četnou svou delegací na slavnostní instalaci rektorské uvnitř síně a v uspořádaných tisícových šicích venku před budovou. Ale té hrdé radosti mu asi pacifikační československá oficiálnost nechce dopřáti. A celá tato historie, paní a pánové, má svou světlou a slavnou stránku, ale také svou stránku pošpiněnou a ošklivou. Národ si to všechno vryje pevně do své paměti a bude žádati ve vhodném okamžiku na vládě, aby vydala počet ze hřivny jí svěřené. (Výborně! - Potlesk poslanců čsl. strany nár. demokratické.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je pan posl. Chmelík.

Posl. Chmelík: Slavná sněmovno! Rozpočtová debata je příležitostí ke kritice vládního hospodářství. Málo který z pánů kolegů drží se přesně té linie, aby podrobil rozpočet této kritice, a většinou zahýbají tito do úseků všeobecně politických. Jsou pronášeny krásné řeči, ale nemohou míti žádný význam proto, že návrhy nebo náměty, kterými je sledován účel zjednati nápravu a které mají býti brány za základ v příštím rozpočtu a celém hospodářství, minou se účinkem, poněvadž se stanou pouze obsahem protokolů a tu a tam snad prostředkem agitačním. Tedy význam všech návrhů a námětů, které, jak jsem řekl, zapadnou do protokolu, tím upadá a upadá tím i význam parlamentarismu. Je to důsledek toho, že vláda a ti, již se mají říditi podle návrhů a námětů, se jimi neřídí, bagatelisují celý zákonodárný sbor a důsledky se pak projevují.

Tvrdilo se, že rozpočet je aktivní. Ano, ale jen v návrhu. Účetní uzávěrky od r. 1930 jsou vždy pasivní a vykazují miliardové schodky. Samé půjčky práce bylo použito, jak vidno, jako úhrady státního deficitu, nikoliv k tomu, aby se roztočila kola hospodářského života, jak se nám a těm, kteří upisovali, slibovalo, nýbrž pouze a pouze k úhradě státních miliardových schodků. Nedivte se, vážení pánové, že lid pak nevěří koalici, poněvadž je krmen sliby, jen a jen sliby. Kdybychom provedli rekapitulaci činnosti zákonodárných sborů resp. vlády za uplynulá léta, viděli bychom, že to je rekapitulace smutná, ba přímo žalostná. Řekl jsem, že půjčka práce, která měla oživiti hospodářský život, jej neoživila, že kola továren neroztočila a že z výnosu půjčky práce ani za haléř nikde nezaměstnaným práce opatřena nebyla. Stejně i devalvace nepřinesla žádaného ulehčení. Snížení platů veřejným zaměstnancům, které bylo vládou slibováno jen do konce tohoto roku, bude zatěžovati rozpočet rodin státních a veřejných zaměstnanců na další rok. Soukromé státní podnikání je kapitola sama pro sebe. Celá hospodářská krise plně se projevuje dál přes všecky t. zv. snahy státní správy, veliké řady nezaměstnaných převyšující cifru 700.000 se nesnížily, daně a poplatky zatěžují poplatníka čím dále větší a větší vahou.

Tedy vidíte, že všechny bolesti a strasti, na které občan Československé republiky naříká, nijak se nezmírnily a není naděje ani do budoucna, že by se zmírniti mohly. Proto se nedivte, že se strany veřejnosti, občanů, poplatníků, voličů volá se po nových volbách, volá se po odstupu vlády, že kde kdo nese tíhu a důsledky těžkého hospodářského života, jak vy říkáte, důsledky mezinárodní krise, že však neseme také důsledky neschopnosti státní správy. A proto naše oposiční projevy, které jsou zde pronášeny, jsou potlačovány parlamentní censurou a také jinak jsou naše projevy znemožňovány, jak řada posledních událostí ukázala. Mluvil o nich předešlý pan řečník.

Chci jen doplniti a upozorniti rovněž na provokatérskou činnost Němců v celém státě. Divím se, že vláda a odpovědné kruhy nevidí tu přímo hakenkrajclerskou činnost na německé universitě. Co se dálo dosud v pohraničí Československé republiky - upozorňovali jsme na to, ovšem marně - přeneslo se nám i dovnitř hlavního sídelního města. To je ta největší obžaloba česko-německé vlády, z níž jistě český volič vyvodí své důsledky, ale je to i největší ostuda Československé republiky, nejen česko-německé vlády. Němečtí studenti postavili se proti zákonu, ale nejen němečtí studenti, i němečtí profesoři. Slavná sněmovno, česká veřejnost se ptá, jak je to možné, kde zůstala vláda, kde zůstala státní autorita? A tatáž veřejnost si odpovídá: Státní autorita plně se vybila na českých studentech.