Čo sa týče meštianskych škôl, je tu procento trochu menšie. Máme 162 škôl meštianskych a založené bolo nám nových 100. Dedili sme po maďarskej vláde nejakých 50 škôl meštianskych, ktoré boly ovšem čiste maďarské. To sa všetko poslovenčilo, takže ich dnes máme 162 a máme na nich 45.000 žiakov. Dohromady zo štátneho celkového priemeru je to len 12%, to znamená, keby sme chceli na tomto poli byť narovno, tak by sme museli ešte raz toľko meštianskych škôl založiť. To je rozhodne nutné, poneváč meštianska škola je vlastne vyvrcholenie ľudovej školy, a keď tuná v historických zemiach, v Čechách a na Morave, mala meštianska škola tak veľký význam v minulosti a má aj dnes, má samozrejme význam dnes i pre nás. V tomto smere sa musíme domáhať, aby meštianskych škôl bolo viac a aby na meštianskych školách mohlo naisť výchovu a výučbu pri najmenšom 90 až 100 tisíc našich detí. To je náš požiadavok. (Posl. Jaša: Je zapotřebí, abychom si sedli, rozumně o věci jednali a dohodli se!) Áno, tu ide o t. zv. zákon o obvodových meštianskych školách. V tomto smere naša strana všetko možné robí, aby sa tento zákon uskutočnil. Príčiny sú hmotné, finančné. Že z príčin hmotných, finančných vec ide ťažko do predu, nie sme my vinni, ale jak viete, pomery. (Posl. Jaša: Věc se dá řešit etapově!) Nejaký spôsob už najdeme. Upozorňujem, že pokiaľ sa týče meštianskych škôl na Slovensku, musíme mať v tomto smere aspoň dvakráť toľko meštianskych škôl, ako máme doposiaľ.

Pokiaľ sa týče stredných škôl, chcel bych upozorniť, že sme tam bezmála už získali priemer štátny, a síce 21%. Sme tedy vlastne len o 3% menší, než je priemer štátny. To je tiež pozoruhodné číslo, a keď uvážime, že máme na našich školách 24.000 žiakov, gymnazistov, realistov a žiakov na učiteľských ústavoch, tak je to veľmi pekný úspech. Ovšem tu by som sa postavil na stanovisko, že ľudová škola, meštianska škola, event. i stredná škola do istej miery, nakoľko sú tieto druhy školských ústavov všeobecne-výchovné, tak musíme samozrejme všemožným spôsobom všetky tieto druhy podporovať a musíme sa tešiť, jestli sa prípadne rozmnožia v budúcnosti. Nakoľko by gymnáziá, stredné školy, potom odborné školy, aj vysoké školy nedosiahly priemeru celoštátneho a nakoľko by ale ony našim účelom a našim potrebám, čo sa týka výroby úradníctva a inteligencie, vyhovovaly, tak by nebolo ani škoda, keby prípadne dnes pri terajších pomeroch to procento bolo priemerne menšie.

My máme, čo sa týka vysokých škôl, priemer 12% tak ako pri meštianskych školách, a čo sa týka odborných škôl, máme bohužial len 8%. Čo sa zemedelských škôl týka, bolo by samozrejme záhodno, keby sa tieto rozmnožily čo možná najviac, lebo tam nehrozí žiadné nebezpečie, že by sme vychovávali nejaký inteligentný proletariát, ač práve ledakde sa i to stáva. Čo sa týka priemyslových škôl a iných škôl, kde je numerus clausus, má rozhodovať, aká je poptávka. Dnes, bohužial, i priemyslové školy i školy obchodné majú v tomto smysle isté superfluum, nadbytok, a mnohí absolventi týchto škôl nemajú už miesta. Je dobré, keď si uvedomuj eme, že v tomto smere je Slovensko ešte hodne ďaleko za historickými zemiami.

Týchto niekoľko dát som vám chcel uviesť, abych upozornil na to, že naše školstvo sa fakticky dobre vyvinuje a že to, čo kol. Sivák tu práve včera prehovoril, že rozpočet školský je tak mizerný a tak slabo vybavený, nie je správné, nie je pravda a netreba vlastne sa tým zabývať, lebo je to preháňanie. Posudzovať takýmto spôsobom náš rozpočet, resp. našu prácu na kultúrnom poli, menovite na poli školskom, nelzä. Máme veľké nedostatky v každom ohľade, to viem veľmi dobre. Na Slovensku máme stá a stá obcí, kde sú mizerné školy, máme na tisíc tried, kde sú detí sovreté, nemajú miesta, kde sú nehygienické pomery atď. Máme pomery, kde je učiteľstvo ešte nedostatočne vychované, nemáme ani dostatok vlastných síl menovite na cirkevných školách, ale zase na druhej stránke divím sa veľmi, že kol. Sivák a ostatní kolegovia, ktorí sa školstvom zabývajú, neupozornili na to, že práve náš československý štát a ministerstvo školstva so svojou presnou praksou to boly, ktoré pomohly cirkevným školám práve k lepším budovám, k vývoju a k renovácii. Dnes máme na Slovensku fakticky popri štátnych veľmi pekných škôl stá veľmi krásnych budov a palácov, bych povedal, katolických a evangelických škôl. Tento fakt sa musí uznať. Je síce pravda, že mnohé cirkevné školy bolo nutno zavrieť, ale mnoho cirkevných škôl sa rozmnožilo, zväčšilo a v každom ohľade zdokonalilo. To je tiež fakt a zásluha do istej miery našej verejnosti i našej politiky, ktorá je mierna a skutočne v každom ohľade shovievavá, ale ktorá ide cieľu primerane k väčšej dokonalosti.

Toto všetko, ctení pánovia, je veľmi pekné a myslím, že sa nemusím bližšie a hlbšie púšťat do analyzy, čo sa týka nášho školstva po stránke kvantitatívnej. Chcel bych ešte v tých krátkych niekoľko minutách, čo mi zbývajú, upozorniť na jedno, že totiž po stránke kvalitativnej, pedagogickej, je rozhodne treba, aby sme aksi dnes pristúpili k istej preorientácii, aby sme na našich školách zaviedli viac vlasteneckého ducha a aby ten nacionalizmus, ktorý inak vládne vo verejnosti, aby ten rozdvoj ovací nacionalizmus na naše školy sa nedostal. Musíme za každú cenu sa pridržať toho, aby naša občianska nauka, nakoľko sa vyučuje ako predmet, sa stala vlastne niečim, čo by preniklo všetky predmety a všetkých učiteľov, a aby premrštená pacifistická a nacionalistická ideologia, dnes bohužiaľ rozdelená na slovenskú a českú, aby táto duchovnú jednotu nášho národa a nášho štátu nerušila. V tomto smere je treba, aby na našich školách po stránke štátotvornej sa viac pracovalo. (Výborně!) Nebude to nič zvláštneho a nič nového. Ja by som upozorňoval na školu francúzsku, ktorá podľa slov Rühlmannových, známeho nemeckého pedagoga, podobne tak ako kedysi nemecká škola nad francúzskom národom zvíťazila r. 1870 a 1871, zvíťazila francúzska škola vo svetovej vojne. Ač práve vo Francii je učiteľstvo veľmi radikálne, vlastenecké vyučovanie deje sa tam v plnej miere, a my musíme v tomto ohľade, keď už chceme kultúru západnú, keď nie imitovať, ale riadiť sa podľa nej, pridržať podľa nej. Ten prílišný pacifizmus a tá prílišná jednostranná separatistická, nacionalistická ideologia našim školám škodí.

Kol. Sivák a ostatní rečníci slovenskej opozície, nakoľko viem, slovíčkom sa nezmienili, že treba zaviesť do našich škôl a najmä do stredných škôl ducha štátneho vlastenectva a ducha brannosti. To ovšem nie je možné bez základnej zmeny nacionalistického názoru na spolužitie Čechov a Slovákov. Dokiaľ sa bude vybíjať slovenský nacionalizmus v protičeskej agitácii a dvojsmyselnom autonomizme a nenávisti proti všetkému, čo je české, dokiaľ budú robiť páni redaktori "Slováka" a iných podobných listov protičeskú trucpolitiku, dotiaľ nevkročí do našich slovenských škôl pravý vlastenecký idealizmus a veľká časť učiteľov a profesorov bude vykonávať svoju vychovateľskú činnosť s rozdvojenou dušou. (Potlesk.) Škola naša sa musí stať opravdu vlasteneckou a politika stranická sa v nej nesmie pestovať ani priamo, ani nepriamo. Len potom bude opravdu dokonalou.

Hovorilo sa tu mnoho práve v posledných dňoch o autonomizme, ale tak sa mi zdá, že páni z opozície slovenskej nemajú jasného pojmu o autonomizme a decentralizácii, že nevedia tieto pojmy náležite rozdeľovať a že si to stále pletú. Nikto z nás nebráni otrocký a bezduchý centralistický byrokratizmus, ale autonomia znamená dualizmus, umelú izoláciu Slovenska, znovuzavedenie akejsi dvojakosti, rakúsko-uhorského alebo uhorsko-chorvatského dualizmu. (Posl. Jaša: Oni dobře ví, pane ministře, co chtějí!) Boh všemohúci nech nás chráni pred takou politikou, ktorá by bezpodmienečne musela skončiť smrťou tohoto štátu a konečne i Slovenska samého.

Ja verím, že autonomizmus môže byť populárnym heslom stranicko-politickým, ale ani najzúrivejšia opozícia ne smie si s takým heslom naháňať voličov. To je naprosto neprípustné. Autonomizmus založený na nacionalistickom základe, v našom prípade na protičeskom nacionalizme, musel by konec koncov viesť k takým bojom a výsledkom, akých sme sa dožili, bohužiaľ, v Juhoslávii a v Marseillu. Ja si trúfam tvrdiť, že by v Maďarsku dávno boly zomrely prirodzenou smrťou všetky revizionistické úklady, keby medzi námi Slovákmi neuplatňovaly sa nekonštruktívne smrtonosné chtíče izolačné, separatistické, keby Maďari neznali rozkladné snahy horvátsko-srbské, slovensko-české a do istej miery sedmohradsko-rumunské.

Martin Rázus lamentoval na tomto mieste, že Slovania nedokazujú dostatočnej štátotvornosti. Zaiste. Upozornil na to prof. Pekař vo svojej poslednej učebnej knihe a mnohí iní. Ale za tisíc rokov získali Slováci a Česi, Horváti, Srbi, Slovinci, možnosť dokázať svoju štátotvornosť. Tú máme uskutočňovať bratovražednou izoláciou, hašterením o slovíčka, dualizmom či trializmom? Veď je to šialenstvo napomáhať takouto štátotvornosťou maďarskú alebo nemecko-poľskú politiku.

Dámy a pánovia! Prevýchovy je nám treba, nového ducha na školách. To, čo politikovia a hašteriví poslanci nie sú v stave napraviť, musí napraviť vlastenecký učiteľ. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Slovo má pí posl. Kirpalová.

Posl. Kirpalová (německy): Slavná sněmovno! Již několikráte jsme s tohoto místa ukazovali na velkou finanční nouzi našich samosprávných sborů. Oprávněné stížnosti a žaloby byly sice vyslechnuty a přijaty, byl zřízen poradní sbor, ale za porady jste se ještě nedostali. Zatím finanční úpadek našich samosprávných sborů pokračuje. A přece jsme si všichni vědomi, že základem dobrého hospodaření samosprávných sborů jsou jen jejich finance. Bohužel jest tomu dnes tak, že finanční rozklad ve samosprávných sborech pokračuje mílovými kroky. Nikoliv snad pro špatnou správu našich samosprávných sborů samých, jak často ráčí říkati naši občanští zástupci, nikoliv, jsou zde zcela jiné příčiny toho. Naprosto se nerozpakuji prohlásiti, že mohou býti a jsou obce, které neumějí řádně spravovati a hospodařiti, ale těch je jen zcela nepatrné procento a nesmí se tudíž zevšeobecňovati. Ohromná většina našich samosprávných sborů hospodaří bezvadně, spravuje zcela výborně a jen jedno se vyčítá většině těch samosprávných sborů, totiž že zavedly práci v sociální péci, která se dříve nikdy neprovozovala. Se zálibou se mluví ještě dnes o tak zvané "rudé inflační sociální péči", ale ráda bych hned konstatovala: Není to žádná rudá inflační sociální péče, co dělají naši zástupci ve správních sborech, není to nic jiného, než přirozená práce a s našeho hlediska práce zásadní, neboť úkolem obce jest, aby se starala o člověka od kolébky až do hrobu. Musí-li naše samosprávné sbory trpěti takovou finanční bídou, zavinil to hlavně zákon o obecních financích z r. 1927 se všemi svými účinky. Kdo je činný v obecním nebo okresním zastupitelstvu, může pozorovati, že se obce stále více zadlužují. Obce a okresy nejsou bohužel již s to, aby dostály svým závazkům, každá možnost vývoje je jim znemožněna. Vždyť je jasné, že se krise se svými účinky nezastavila před samosprávnými sbory. Příjmy katastrofálně poklesly a nároky na samosprávné sbory vzrůstají. Proto vykazují skoro všechny rozpočty samosprávných sborů velké schodky. Peníze ze zemských fondů ani zdaleka nestačí, aby vyrovnaly schodky, a vyrovnati rozpočty ve vlastním oboru působnosti jest skoro nemožnou věcí. Následek tohoto stavu jest potom rdoušení výdajů, hlavně těch, které se neopírají o zákonitý titul. Musejí se omezovati stavby cest, vybudování péče o cesty, všechny subvence, které se poskytovaly spolkům pro sociální péči, kulturním organisacím, musí se omezovati i sociální péče v obcích, poněvadž není peněz. Kdybyste jednou měli možnost přijíti do obecních radnic, mohli byste pozorovati, jak všechny práce, které byly s velkou námahou vybudovány, musejí se zastavovati. Myslím zde na př. na zastavení velmi četných obecních kuchyní v rozličných místech, dětských útulků, mateřských škol, útulků pro osoby bez přístřeší a celá velká práce v sociální péči, která se konala v rozličných obcích. Tato zastavená zařízení sociální péče znamenají zvýšenou bídu nejchudších. Příklad, jak to působí i v jiném směru: Příznačný jest výnos, jejž před několika dny vydala obec chebská. Zdůrazňuje, že není s to, aby refundovala obcím peníze, které obce vydaly na chudě do Chebu příslušné. To praví vše! Jistě neznamenají tyto částky na příjezd příslušníků do domovské obce v rozpočtu příliš mnoho. Ale je jasno, že si obce musí ušetřiti i tyto peníze, poněvadž nemají peněz. Opakuji se vším důrazem, že, jak i tento výnos zase ukazuje, trpí tím nejchudší z chudých. A právě nyní, v této době velké krise, potřebovaly by obce mnoho, velmi mnoho peněz. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.) Musí samy plniti úkol, jenž vlastně přísluší státu. Pečují o mnoho nezaměstnaných. Ale jak by si skutečně bylo přáti a jak to bylo možné ještě před touto krisí, nemohou obce tohoto úkolu bezvadně plniti. Není možné dostati půjčku na obecně prospěšné práce. Vázne tedy produktivní péče o nezaměstnané. Bylo by nutno, aby se prováděly investice, a to jest ovšem úkol, jejž by především měl zase převzíti stát. Nestane-li se to, litujeme toho a naléhavě s tohoto místa žádáme, aby se obcím umožnilo opatřiti práci pro nezaměstnané. Neboť opatření práce je dnes nejnaléhavější otázkou.

V této souvislosti bych ráda poukázala na řeč pana předsedy vlády Malypetra, který pravil, že si je sice prý vědom toho, že v pohraničních územích a převážně v severočeských nezaměstnanost působí ničivě, ale že se domnívá, že tam není dosti možnosti pro investice. Je dosti pracovních možností, musí se jen ukázati dobrá vůle a poskytnouti peníze. Ukazuji, že na př. v našich krajinách bylo by zapotřebí naléhavých prací. Nechť se pan předseda vlády dohodne jednou s ministerstvem železnic a dá kontrolovati - ale v hodině s čilou dopravou - nádraží v Ústí n. L., v Podmoklech, a uviděl by, že zde je naléhavá práce, že by mohl opatřiti práci stům a stům nezaměstnaných. Tato nádraží nejsou nic jiného než pasti na myši a když se při cestování na tom neb onom nádraží nestane více nehod, je to opravdu zázrak.

Nebo bych prosila pana předsedu vlády, aby se dorozuměl s panem ministrem spravedlnosti a vyslal kontrolory do rozličných okresních soudů, a viděl by, kolik práce by se mohlo opatřiti nezaměstnaným zřizováním nových budov pro soudy. Vždyť je to často ostuda, jak jsou naše soudy umístěny. Ať se podívá do Ústí n. L., Chabařovic, Jirkova. (Posl. Heeger [německy]: Do Falknova, také krajské soudy!) I na krajské soudy. Nemluvím o Falknově, nemluvím o Moravě a Slezsku, poněvadž se zde nezabývám otázkou soudních budov. Soudní budovy se musí stavěti, ale já to uvádím jen jako důkaz, že i v našich severočeských územích je dosti možností k práci. Vždyť to jsou hlavně průmyslová města, která trpí nezaměstnaností. Bohužel - a nerada bych se odchylovala od kapitoly, o které zde mluvím - nejsou obce naprosto s to, aby podporovaly nezaměstnané byť jen nepatrnými příspěvky. Žádné dary bohužel již dnes nedocházejí. Lidé, kteří by mohli ještě něco věnovati, zvykli si již na bídu těchto chudáků a chovají se k ní lhostejně. Ale často nemají lidé již možnosti stále něco věnovati a mnozí nemají ani srdce na pravém místě a drží své kapsy zapnuty. Proto nedocházejí dary ani zdaleka v té míře, jak by bylo zapotřebí.

Čeká nás nová zima v krisi. Chci, aby to bylo s tohoto místa dnes velmi důrazně řečeno. Počet úkolů samosprávných sborů tím neobyčejně vzrůstá. Přede mnou ukázala kol. Blatná na nouzi nezaměstnaných a kol. Taub zabýval se rovněž touto otázkou v soc. politickém výboru. Připojuji se ke všem těmto řečem a dodávám ještě: Je nejvyšší čas, aby se konečně i obcím poskytly peníze, aby zase mohly vybudovati nyní již často znemožněnou práci o sociální péči a pokračovati v započatých pracích.

Ráda bych se zmínila, že přes strašnou finanční rozervanost obcí jsou stále obce, které vzorně působí. Nemá to býti naprosto vyznamenáním pro město Ústí n. L., uvedu-li je zde. Vím, že i jiné obce vykonaly vzornou prácí, zvláště tam, kde jsme my soc. demokrati v převaze a můžeme působiti svým vlivem. Ale uvádím-li Ústí n. L., dělám to jen proto, že jsem tam sama členkou obecního zastupitelstva a mohu tamější práci také pozorovati. Město Ústí n. L. koná přes velkou bídu neobyčejně vynikající práci. Provádí se ošacovací akce, stravovací akce, všude jsou zavedeny školní kuchyně, zařizují se stravovny pro chudé nezaměstnané, zkrátka dělá se vše, co jest jen možné. Ale, dámy a pánové, tuto konanou práci neuznávají všichni lidé, nýbrž často ji nazývají marnotratností. Není to marnotratnost, nýbrž plnění úkolu, který přísluší obcím, a nyní, když pozorujeme tento stav věcí, vynořuje se u nás úzkostlivá otázka: Jak dlouho má tento stav ještě trvati?

Pánové a dámy, dnes přesně žádáme, aby se konečně jednou provedla sanační akce obcí a okresů, na kterou se již dlouho pomýšlí a která již nesnese odkladu. Chyby koalice z r. 1927 musí se konečně napraviti. Ale zdůrazňujeme stejně, že při zamýšlené úpravě samosprávy se nesmíte ničeho dotknouti. Jakoukoliv kuratelu byrokracie již dnes odmítáme. Ale odmítáme také, aby se tato sanace provedla na útraty širokých vrstev obyvatelstva. (Souhlas.) Je známo, že se pomýšlí i na to, aby se sanace obcí provedla vybíráním dávky z umělých tuků, která má vynésti asi 48 mil. Kč. Pánové a dámy, obyvatelstvo nesnese dalšího zatížení. Rozhodně prohlašuji s tohoto místa: Zásadně odmítáme, aby finanční nouze samosprávných sborů byla sanována na útraty ještě větší nouze obyvatelstva; čeho chceme, jest, aby finance našich samosprávných sborů byly postaveny na zdravý základ, ale nikoliv na útraty širokých vrstev obyvatelstva.

A nyní si vyprošuji vaši pozornost pro několik otázek školních a kulturních. Bylo mi možno podrobněji se zabývati touto otázkou v rozpočtovém výboru, zde bych se ráda zabývala převážně nouzí naší školní mládeže. Pánové, jest rozhodným příkazem hodiny, aby naše školní mládež nehladověla a nemrzla. Tato věta by se měla plakátovati všude v našich sborech a úřadech, které mají co dělati se žactvem. Máme v Československu 3/4 mil. nezaměstnaných, a ti mají asi 300.000 dětí ještě školou nepovinných a školou povinných. Máte ponětí, pánové, co to znamená, že dnes je většina z těchto 300.000 dětí vydána všanc největšímu zbídačení? Ani nejkrásnější slova nedovedou vám vylíčiti tuto bídu. Přála bych si jen, aby ti, jichž se to týká, postavili se jednou před 8. hodinou před brány škol, aby viděli drobné zubožené postavičky, které se plíží do školy, nuzně oděny, často opuštěné a vyhladovělé. To již nejsou děti, to jsou živé mrtvoly, které se zde plíží do školy. Takové děti nemohou ovšem ve škole sledovati vyučování. Žaludek jest energický rebelant a nedá se ukrotiti, velitel, který stále se dožaduje svého práva, který však také zároveň odvrací pozornost dětí od školního vyučování.

Nedávno jsem mluvila s několika učiteli, kteří mi řekli, že vyučování ve škole není již často možné. To se týká zvláště škol v našich pohraničních územích, v Rudohoří, v Krkonoších, na Šumavě, ve zchudlých krajinách. Tito učitelé prohlásili, že děti ve škole omdlévají, protože přicházejí do školy bez potravy, poněvadž často musí běhati celé hodiny, a nemají nic v žaludku. Tyto děti při vyučování usínají. Učitelé stojí zde a nemohou dětem pomoci, a duševní strava, kterou jim poskytují, nemá výživnou hodnotu. Zde by se zase mělo zasáhnouti, poněvadž obce nejsou s to, aby to učinily. Zde by měl stát všude zříditi školní kuchyně a provozovati vyživovací akci ve zvýšeném rozsahu. Uznáváme, co učinil po této stránce pan ministr sociální péče a také dále zamýšlí činiti, ale stravovací akce by se měla zahájiti ve zvýšeném rozsahu. Chcete-li pomoci, vážené dámy a pánové, musíte pomoci rychle, než bude pozdě. Dnes jde o nejcennější statek státu, národa, jde o jeho mládež.

Nyní mi dovolte, abych promluvila o otázce, o které jsem jednala již v rozpočtovém výboru. Nedávno byla veřejnost upozorněna na úmysl ministerstva školství, podle něhož zamýšlíte zvýšiti školné o 100% a omeziti počet studentů od školného osvobozených na 25%. V dohodě se svobodným sdružením socialistických akademiků prohlašujeme zde dnes: "Považujeme za nedůstojné demokratického státu, aby dělal ze vzdělání monopol zámožných vrstev tím, že by se omezením počtu žáků od školného osvobozených na 25% znemožnilo studovati nezámožným studentům, ze kterých se většina studentů skládá. Má-li nejchudší a nejbohatší platiti stejné školné, byla rovnoprávnost všech státních občanů degradována na bezvýznamnou frázi. Fakticky znamená provedení tohoto úmyslu numerus clausus pro nezámožné studenty, zatím co peníze umožní neschopnému boháči, aby mohl se studiemi začíti a často je i úspěšně ukončiti. Vzdělání by tedy bylo funkcí peněz. Považujeme tento úmysl nejen za zpátečnický a nesouhlasící s názory moderního demokratického státu, nýbrž i za nepřátelský státu, poněvadž když se širokým vrstvám lidu zabrání přístup na universitu, nemůže býti lid doveden na onen stupeň vzdělání, na nějž má nárok demokratický stát. Protestujeme tedy velice ostře proti tomuto nadržování zámožným vrstvám a víme, že jsme v tom zajedno s velikou většinou studentů obou národností. Žádáme, aby naopak proti dosavadní praxi a proti tomuto návrhu bylo školné odstupňováno tak, aby se přizpůsobilo majetkovým poměrům a příjmům rodičů studentstva. V tomto smyslu navrhujeme se zmíněným sdružením: Při příjmu pod 15.000 Kč budiž poskytováno osvobození nejen za dosavadních podmínek (studium s vyznamenáním), nýbrž zásadně již při pravidelném úspěchu studií. Hranice 15.000 Kč týká se průměrných poměrů. Proti dosavadní praxi by se mělo přihlížeti k velikému počtu dětí nebo k nemoci. Při příjmu mezi 15.000 Kč a 30.000 Kč zůstávají v platnosti dosavadní podmínky (tedy úplné nebo poloviční osvobození při studiích s vyznamenáním). Další odstupňování je vyhrazeno ministerstvu školství a ministerstvu financí." Prosíme ministerstvo školství, aby vzalo na vědomí tento náš návrh a zároveň toto prohlášení.

Nyní bych ráda ještě obrátila vaši pozornost na nouzi našeho školství pro vzdělání lidu. Rozvrácené finance našich samosprávných sborů skoro úplně ochromily kulturní práci i v tomto oboru. Musí se, aniž to jest vůle samosprávných sborů, šetřiti i na tomto kulturním statku. Zde nám naprosto nepomohou skutečně dobré zákony o vzdělání lidu, když nám k jejich provádění chybí peníze. Bohužel musíme konstatovati, že v rozpočtu na r. 1935 bylo škrtáno. Právě letos jsme považovali za nutné zvýšení a přáli jsme si ho, neboť vzdělání lidu jest neobyčejně důležitý činitel a v této době má zvláštní význam. V této době, opakuji, má velkou ideální a také praktickou cenu. Hodnotím-li je po stránce praktické, ráda bych řekla jen toto: Bylo by možné, aby se v mezích lidového vzdělání pořádaly přednášky pro nezaměstnané, aby se jejich volného času, jehož si jistě nepřáli, využilo přednáškami k prohloubení jejich odborné znalosti, aby se konaly kursy pro změnu zaměstnání. Víme, že pro racionalisaci není již možné všem, kdož byli vyhozeni z výrobního procesu, vrátiti se k jejich bývalému povolání. Mělo by se tedy pomýšleti na změnu vyškolení těchto lidí, kteří jsou nyní bez zaměstnání. Vím, že řeknete, že to snad nepatří do mezí této kapitoly, ale výnos ministerstva školství z 10. listopadu 1923 poskytuje k tomu možnost. A vykonávání ideálního vlivu na lidi jest nutnější než kdy jindy. Bylo by úkolem všech našich výborů pro lidové vzdělání, aby demokraticky vychovávaly naše mladistvé a působily na ně. Měly by se však konati přednášky nejen pro mladistvé, nýbrž i pro dospělé. Jistě nemusím ukazovati, jak jest nutné konati přednášky o nutnosti soužití a společného působení národů v tomto státě, o demokracii atd. Záleží sice na vůli okresních výborů, aby se tyto přednášky konaly, ale bohužel jim chybí peníze. V rozpočtu samém nacházíme na tyto úkoly zase 700.000 Kč. V Československu jest pro všechny národy asi 600 okresních vzdělávacích výborů. Kdyby se každému z těchto výborů přidělilo ročně 1000 Kč, co jistě není mnoho, činilo by to ročně 600.000 Kč. Z rozpočtené částky zbylo by pak jen 100.000 Kč. Těch je zapotřebí na organisaci, správu, věci vysokých škol, ústřední organisaci, zemědělské vzdělání atd., ovšem že to nestačí. Tato částka je tedy příliš nepatrná, než aby stačila k plnění velkých úkolů, které jsme si sami vytyčili. Ale zde dlužno zaznamenati ještě další velký nedostatek. Přes zákonitý podklad zákona o lidovém vzdělání uznává ministerstvo financí v této rozpočtové položce jen ráz dobrovolný, t. j. tyto subvence na vzdělávání se mohou poskytovati nebo také nikoliv. (Posl. Müller [německy]: Většinou se neposkytují!) Většinou se neposkytují; v každém případě však závisí tato subvence na souhlasu pana ministra financí a tu tkví velká vada i v tom, že se tyto subvence vyplácejí teprve v posledním čtvrtletí každého roku. Okresní a místní vzdělávací výbory nemohou tedy sestaviti si včas program. Nevědí, kolik se jim vyplatí a zdali za svou práci dostanou vůbec nějaké peníze. Žádáme tedy naléhavě, aby tato do rozpočtu vložená částka byla plně vyplacena a dána okresním vzdělávacím výborům ke svobodné disposici. Žádám-li toho, chci to také zároveň odůvodniti. V r. 1933 mohli jsme konstatovati, že z 171 německých okresních vzdělávacích výborů dostalo tyto peníze jen 78, tedy velmi malé procento, a také nikoliv v té míře, jak jim patřily, nýbrž jen nepatrný zlomek. S tím není možno kulturně budovati.

Nyní slovo o demokracii a škole. Než promluvím o této kapitole, považuji za svou povinnost ukázati na část výnosu, jejž vydalo ministerstvo školství v dubnu 1933. V tomto výnosu se praví mezi jiným: "Proto se mají profesorové a učitelé při vyučování a vůbec při každém styku se žactvem zdržeti jakéhokoliv stranicko-politického projevu, poznámky a vysvětlení, které by mohlo u žáků buditi dojem, že učitel jest předpojat národnostně, politicky nebo nábožensky, a co by mohlo škoditi výchově ke snášenlivosti nebo dokonce ohrožovati nebo podkopávati příchylnost k Československu." Jak to vypadá ve skutečnosti? Třebaže riskuji, že mne bude část učitelstva jako vloni pomlouvati, že je denuncuji, chci ukázati na několik faktů, která jsou v příkrém rozporu s výnosem ministerstva školství. Co zde pravím, také dokáži, abych pánům také ukázala, že snad zde nepronáším podezřívání, nýbrž uvádím skutečnosti, jak jsem je sama mohla zjistiti. Že tvrz fašismu je převážně v našich středních školách, o tom jistě nemusím příliš mnoho mluviti. (Posl. Kaufmann [německy]: To je veřejné tajemství!) Jest to veřejné tajemství, ale konstatuji se vším politováním, že toto tajemství také často kryjí někteří byrokrati z ministerstva školství. (Výkřiky posl. inž. Nečase a Kaufmanna.) Pravím-li to zde, jsem vždy ochotna to dokázati. Jeden důkaz vám nezamlčím. Vypůjčila jsem si, možno-li v této souvislosti užíti slova "vypůjčiti si", z jedné střední školy časopis s titulem: Časopis pro znalost německých věcí. Vydávají jej páni Fricke, Hofstätter, Linden atd. a vychází v Lipsku. Ale zde jej předplácí jistá střední škola. Abyste poznali aspoň malou část tohoto časopisu... (Posl. Kaufmann [německy]: Který se kolportuje v československých školách!) Pravím, soudr. Kaufmanne, že jsem si jej takřka vypůjčila. On jest nejen kolportován, nýbrž se přímo předplácí, a chci vám přečísti malou ukázku z tohoto časopisu. Tu se praví m. j.: "Pochodující hnědé kolony úderníků zanesly jako vyznavači nového životního názoru Hitlerovu ideu do nejvzdálenější chýše, byly však také zároveň ve své napjatosti a prostotě viditelným vzorem kázně, která je předpokladem veškeré budovatelské práce uvnitř. Právě prostřednictvím těchto hnědokošiláčů, kteří stejným úborem, stejným pozdravem, stejným symbolem hákového kříže, stejnými posunky a stejnými výkřiky, zkrátka stejným chováním vytvořili společenstvo, promluvil velký lidový psycholog Hitler jistě nejúčinněji k širokým lidovým masám, odtud vykonal velmi silný vliv na jejich duševní rozpoložení." (Různé výkřiky.) Pánové a dámy! Jste rozhořčeni již při této ukázce, ale chci vám poskytnouti ještě silnější dávku. Přečtla jsem vám část článku nadepsaného: "Politická válečná píseň přítomnosti ve vyučování". V tomto článku se vychvaluje politická válečná píseň pro vyučování. Z jakých důvodů se za ni autor přimlouvá, nechci vám říci. Nechť promluví sám pisatel článku pan Martin Wähler. Praví: "Jaký úkol a smysl mají politické válečné písně? Většina písní národních socialistů ukazuje cestu" - prosím, abyste dobře naslouchali - "ku provedení programu, k získání panování. Jako je revoluční cíl, jest revoluční i cesta k němu." Kdybych vám však nepřečtla takovou válečnou píseň, nevěděli byste naprosto, jak revoluční jest tato cesta a co si představují pod prováděním tohoto programu. V tomto časopise je otištěno několik takových válečných písní. Dovolte, abych jednu přečtla. Prosím, důrazu nepřikládejte váhy, poznamenávám, že recitovati neumím. Stojí v ní: "My jsme úderné kolony, zmužile útočíme; my jsme první řady, my jdeme do toho; čelo zlité potem, břicho plné hladu, ano, plné hladu, ruka plná sazí a mozolů objímá pušku. Ruka plná sazí... Tak stojí úderné kolony připravené k rasovému boji, teprve až židi vykrvácí, budeme svobodni; ani slovo již o vyjednávání, což přece nemůže pomoci, ba nemůže. Se svým Adolfem Hitlerem zmužile zaútočíme, se svým Adolfem Hitlerem... Ať žije Adolf Hitler, a my již pochodujeme a útočíme se znamením německé revoluce; útokem na barikády, jen smrt nás přemůže, ano přemůže. My jsme útočné kolony Hitlerovy diktatury! My to jsme!" (Výkřiky posl. Kaufmanna, de Witte, inž. Nečase, Zeminové, Bergmanna a jiných poslanců.)