Jest to znamení těžké doby, ve které žijeme, že v četných zemích a krajích a četní lidé žádají - pod heslem "dvojí výdělek" - aby se zakázala práce vdaným ženám. Kdyby se toto přání splnilo, způsobilo by to jen, že by úroveň odborného zdělání žen musila velmi rychle a velmi rozhodně klesati. Neboť, kteří rodiče by se potom ještě rozhodli dáti své dceři drahé vzdělání, když by výsledek tohoto vzdělání byl omezen na tak krátkou dobu. Kdyby vdané ženy byly propuštěny ze státních úřadů, ze škol a z továren, musily by se nutně obrátiti k práci nedající se kontrolovati, k práci domácké a musily by tam všeobecnou nouzi ještě zesíliti. Kýžený účinek by se však nedostavil. Pracovnímu trhu by se sotva odlehčilo. Chci vám to dokázati číslicemi. Mám před sebou statistiku o soupisu povolání v Německu z r. 1927. Podle tohoto soupisu byly tehdy v Německu 4 miliony nezaměstnaných. V téže době bylo v Německu 3,645.000 zaměstnaných manželek - dvě číslice, které by člověka mohly sváděti, aby věřil, že jest přece na bíle dni, že se musí blahobyt lidí s dvojím výdělkem zrušiti a tím zmenšiti bída nezaměstnaných. Ale prohlížíme-li tyto číslice poněkud podrobněji, jeví se nám zcela jiný obraz. Z těchto asi 4 milionů pracujících manželek byla mnohem větší část zaměstnána v zemědělství a lesním hospodářství, totiž 2,368.000; 386.000 pomáhalo svým mužům, 277.000 bylo samostatných. Ty všechny nepřicházejí v úvahu pro naši otázku, ale zbývá ještě stále velký počet žen, které jsou v námezdním poměru, které by se tedy daly asi vyměniti. Ale z těch jest 44.000 zaměstnáno v domácích službách, tedy v práci, o kterou muži nikdy nežádali, jelikož jest s ní spojena nesvoboda, většina ze zbytku však jest zaměstnána v textilním průmyslu, ve starém panství ženské práce, totiž 289.000. Zbytek jest tak minimální, že se na něj vůbec nemusíme ohlížeti při řešení této otázky. Byla by to rána do vody a přece by působila neslýchaně trpce. Stát se pokoušel zákonodárnou cestou dostati se na kloub této těžké otázce. Všechny tyto návrhy ztroskotaly na spletitosti a nemožnosti dostati pod jednu střechu všechny případy, z nichž každý se docela liší od druhého. Nikoliv, beznadějnými šprýmy nemůžeme vyléčiti pozdní kapitalismus, který ztroskotal, nemůžeme popuzovati stát proti pracujícím manželkám, muže proti ženám, nýbrž musíme spojiti stát, muže a ženy pokrokovými hesly, a ta zní: Zavedení 40hodinového pracovního týdne a snížení stáří potřebného pro důchod z 65 na. 60 let a uprostřed všech těchto požadavků v popředí konečně zavedení povinného prostředkování práce.

Dámy a pánové! Nemáme moderního zákona o nezaměstnanosti a gentský systém, který proti dřívějšímu stavu přinesl velmi podstatná zlepšení, nemůže vystačiti pro dobu krise nekonečně dlouho trvající. Proto žádáme s tohoto místa, aby aspoň úsporná opatření, která jej mají doplňovati, byla prováděna a nebyla rušena byrokracií jim nepříznivou. Kontrola, která byla provedena v okrese karlovarském, mechanicky škrtla 40% všech podporovaných - ven se všemi ženami, ven se všemi mladistvými, ven se všemi sezonními dělníky! V nesčetných světnicích bydlí u nás pro bytovou nouzi a hlavně pro hmotnou nouzi dvě až tři rodiny pohromadě. Tu bylo rozhodnuto, že pro tyto rodiny jen jeden jediný člověk smí bráti potravinové lístky a bylo zapotřebí teprve zcela energického zakročení, aby přišla nová kontrola a uvedla věci do starých kolejí. Jen v Dalovicích odepřeli 120 lidem vydávati potravinové lístky. Teprve kontrola potom zjistila, že pouze 5% z těchto vyhozených nemá se již pojmouti do počtu těch, kdož dostávají potraviny.

Od zavedení racionalisace se úrazy v továrnách velmi hrozivě rozmnožily a proto potřebujeme především vybudování naší živnostenské inspekce. Naši živnostenští inspektoři nemají dnes výkonnou moc. Naši živnostenští inspektoři jsou dnes skoro veskrze inženýři. Pan posl. Wokurek řekl v rozpočtovém výboru: "Nepotřebujeme rozšíření živnostenské inspekce, stačí, když se to stane v hornických oblastech. Páni mají své předběžné vzdělání, mají své odborné vědomosti, ale dělníky nemohou nikdy nahraditi." Ano, víme, že tito pánové mají odborné vzdělání, jsou skoro veskrze inženýry a neobyčejně dobře rozumějí strojům v továrnách. Ale méně dobře rozumějí živým přívěskům těchto strojů, lidem. Proto žádáme, aby se do továren dostali také lékaři, dělníci a dělnické ženy, a proto děkujeme s tohoto místa jak panu ministru dr Czechovi, tak i panu ministru dr Meissnerovi, kteří přikročili k tomu, aby vybudovali živnostenskou inspekci tak, jak toho doba vyžaduje.

Náš zákon o závodních radách v dnešní formě nemůže nám vyhověti. Víme, že závodní rady přes zákonná ustanovení nemají skutečného vlivu na vedení závodu, že však mají odpovědnost vůči svým kolegům v práci, tedy navenek. Přes to si vysoko vážíme tohoto zákona, poněvadž jest počátkem něčeho revolučního, prvním krokem k demokracii v závodech, a proto upozorňujeme vládu, že se dnes ve všech oborech činí pokusy, tu tajně a tam zjevně, aby se na dělnictvo vykonával nátlak, aby tento zákon sabotovalo.

Jedním z nejdůležitějších zákonů, které máme, jest sociální pojištění. Nechci mluviti o této celé ohromné otázce, nýbrž jen o jedné podrobnosti, o § 126. Velká křivda byla spáchána na provisionistech v hornictví, kteří dostávají důchod ze sociálního pojištění. Při novelování zákona o sociálním pojištění byl § 126 změněn tak, že horníkům, kteří dostávají hornickou provisi, byť byla sebe nepatrnější, nepatří invalidní důchod. Jest to křivda proto, že tito provisionisté, když si získali nárok na důchod v sociálním pojištění, musili platiti příspěvky na sociální pojištění. Provisionisté musili tedy platiti své příspěvky na sociální pojištění, ale nemají nárok na důchod. Sociálně byli tito lidé změnou §u 126 velmi těžce poškozeni. Uvážíme-li jen, že důchod horníků jest velmi nízký, že činí 95 až 300 Kč měsíčně, a že tento nejvyšší důchod má jen velmi málo horníků, pak měli tito lidé tím, že dostávali důchod 120 Kč ze sociálního pojištění, přece jakousi nepatrnou výpomoc. Nyní se jim tento důchod vzal, což právě za dnešních poměrů, kdy si tito lidé nemohou nic vydělati, způsobilo velké a oprávněné roztrpčení. Očekáváme v této věci určitě slib ministerstva, že se tato křivda určitě zase napraví u těch, kdož již brali důchod ze sociálního pojištění, než novela vešla v platnost.

Dovolte mi, abych promluvila i o malé skupině horníků, o státních hornících v Jáchymově. S tohoto místa, v rozličných výborech a u samých ministrů stále jsme ukazovali na strašné ohrožení jáchymovských horníků. Nejde o mnoho lidí, sotva o více než 300 lidí. Vím sice, že ministerstvo veřejného zdravotnictví po stránce sociálně hygienické udělalo některé věci, ale nikoliv ve všech dolech, a v každém dole jen nedostatečně. Vím, že pan ministr dr Czech, ještě jako ministr sociální péče, se i po stránce zákonodárné postaral o tyto lidi zákonem o nemocech z povolání, který však měl pro jáchymovské horníky dosud jen velmi nepatrné účinky. Vím sice, že jak pan ministr dr Meissner, tak i pan ministr dr Czech věnují živý zájem starostem jáchymovských horníků, ale víme, že základní škody trvají dále, že jáchymovští horníci dále hromadně umírají. Proto jsem právě s tohoto místa ukázala na tuto bídu, aby při všeobecné bídě nezmizel zájem o tuto zcela zvláštní bídu.

Ochrana dělnictva, dělnické právo a sociální pojištění byly v četných letech podporovány rostoucí silou dělnické třídy, vybudovány, třebas v nedokonalé a dalšího budování vyžadující, ale přece soustavné části sociální politiky. Ale v oborech sociální péče, které nesouvisí přímo s pracovním procesem, chyběl třídně uvědomělým dělníkům donedávna bojovný prostředek, jakým jsou odborové organisace. Proto jest právě v oboru zdravotnictví, chudinství a péče o mládež sociální politika nejen žalostně nedostatečná, nýbrž i žalostně nesoustavná. Ale pro stát, který v rostoucím počtu činí nárok na ohromná práva, který má dnes vliv na všechna životní období, vyrůstá tím v přiměřeném počtu i povinnost a touto povinností jest vybudovati chudinství, zdravotnictví, péči o mládež a péči bytovou. Proto žádáme od státu, aby podporoval stavební hnutí, aby stavěl hygienické, pěkné a levné lidové byty, jak je stavěla rudá Vídeň, s technickými zařízeními, která ženám ušetří na čase a na silách, jak je vytvořila rudá Vídeň, a když se mi dnes může právem namítati, že při podpoře stavebního ruchu nelze žádati, aby v době finanční nouze stavebník dělal taková zařízení, měl by stát aspoň od stavebníků žádati, aby plán byl uspořádán tak, aby se později bez podstatných změn mohla taková zařízení zavésti. Žádáme, aby stát vybudoval ochranu šestinedělek, těhotných žen, kojenců, dětí a mládeže, žádáme zcela jiného podporování spolků, které se zabývají ochranou dětí a mládeže. Ukazuji na německou a českou zemskou komisi pro ochranu dětí a péči o mládež, která dnes plní úkoly, které by měl plniti stát a které v posledních letech nezměrně vzrostly, proti nimž však stojí klesající příspěvky. Sbírky již nevynášejí, země, obce a okresy, jimž byla zákonem o obecních financích zlomena finanční páteř, poskytují jen zcela nepatrné příspěvky, a proto měl by stát uznati, jaké závazky má plniti k těmto sborům. Tu se obracím zvláště na ministerstvo veřejného zdravotnictví, které asi na tyto povinnosti docela zapomnělo.

Žádáme útulky pro děti, denní útulky pro děti žen výdělečně činných, odborně řízené a moderně zařízené pro všechny druhy dětí, pro děti rekonvalescenty, pro sirotky, pro děti souchotinářské, hluchoněmé, slepé a blbé. Žádáme, aby byla vybudována naše školní hygiena, školní stravování: neboť dětská nouze jest nejtragičtějším zjevem nynější doby. A proto žádáme s tohoto místa vládu a ministerstvo sociální péče, aby nečekaly, nýbrž ještě před vánocemi pamatovaly na děti, které venku již nemají obuvi, šatstva a dostatek potravin. Žádáme školní stravování, vybudování školní hygieny i v tom směru, aby děti prohlíželi odborní lékaři, aby byla vybudována školní péče o zuby podle bonnského systému, nejúspornějšího a nejmodernějšího, který existuje a který všude, kde byl zaveden, měl nádherné výsledky. Tažte se jen ve školách v Ústí n. L., jak tam jsou malé děti již po každém nejmenším kazu zubu ošetřovány, takže nikdy nemusí dojíti k ošetřování velkého zubního kazu. To jsme viděli již po léta, jak myslím, 3 léta v Ústí n. L., jak 14leté děti opouštějí školu se zcela zdravým chrupem. Když dnes víme, že to je právě hniloba zubů, která souvisí s těžkými nemocemi, a že mladý dělník nepřináší do životního boje o svou existenci nic jiného než v nejlepším případě své zdraví, musejí věděti i příslušná ministerstva, jak důležitý jest tento náš požadavek. Žádáme lékařské vyšetřování všech dětí, které opouštějí školu, vybudování odborných porad podle nejnovějších výsledků vědy, útulky pro mladistvé, subvencování dělnických táborů, které mají povinnost zaměstnávati vyučené mladistvé dělníky, zotavovny pro mladistvé a zvláštní zkrácení pracovní doby pro mladistvé.

Nyní mi dovolte, než ukončím, abych promluvila ještě o jednom požadavku, který ještě dnes často naráží na nepochopení a jejž zamítají nejen měšťáci, nýbrž i četné dělnické rodiny samy, totiž o požadavku prodloužení školní doby, zatím o rok, nejen prostě z kulturních a z politických důvodů trhu práce, nýbrž z důvodů sociálně hygienických. Vím již, že to jest dnes požadavek, který snad často přesahuje sílu domácnosti průměrného dělníka, když žádáme, aby vydržoval dítě o rok déle. Ale jak to vypadá venku se 14letými dětmi, které vycházejí ze školy? Učí se pracovati? Dostanou práci? Ve 14 letech nastává již těmto mladým lidem šedivá starost a připravuje je o radost a požitek tohoto jediného mládí, které se nevrátí. Jak to venku vypadá? Navštívili jsme nedávno školu pro mladistvé. Žáky bylo 40 mladých lidí. Konali jsme u nich šetření a ukázalo se, že z těchto 40 bylo 10 půl roku, 3 jeden rok, 7 půldruhého roku, 6 dva roky, 3 tři roky a 2 mladí lidé 4 roky bez práce. Ale u těchto 40 mladých lidí šlo o lidi, kteří byli posíleni světovým názorem, kteří se vysokým ideálem povznesl nad samy sebe. Ale jak to vypadá všeobecně? Dlouhotrvající nezaměstnanost působí na mladé lidi docela jinak, než na povznesené starší, a jest dokonce schopna mládež docela zbaviti duševní rovnováhy. Zde vyrůstá hmotné nebezpečí nejen pro proletářskou rodinu, nýbrž i pro celou společnost. Neboť budoucnost, nová doba, klade velmi vysoké požadavky na ducha, na sílu, především na mravnost lidí, kteří jsou povoláni raziti jí cestu. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Slovo dále má p. posl. Zajiček.

Posl. Zajiček (německy): Jest zásluhou Oty Willmanna, že podporoval nejen Paedagogia perennis, nýbrž i jednotu učitelského stavu. Nikoliv jednotu ve smyslu jednotné školy, stejné úpravy, nýbrž jednoty organické. Willmann rozuměl pod slovem učitelský stav nejen učitele obecných škol, nýbrž i pěstounky mateřských škol, ale také universitního profesora. Díváme-li se na to s tohoto vyššího hlediska, musíme říci, že všechny druhy škol jsou stejně důležité. Zdá se, jakoby se v posledních letech obecné školy zanedbávaly, pomysleme jen na to, že tisíce školních tříd bylo uzavřeno.

S druhé strany byly zřízeny, aspoň u Čechů, četné mateřské školy a jesle. Většina těchto českých mateřských škol byla nejen postavena za státní peníze, nýbrž stát je také vydržuje. V roce 1928 nebyly v Čechách, na Moravě a ve Slezsku žádné státní mateřské školky, dnes jich máme přes 800. Proč stát nezřídil skoro žádnou německou mateřskou školku? Bylo by jich velice zapotřebí pro naše nouzová území a selské vesnice.

Již léta žádají pěstounky mateřských škol, aby v jeslích a mateřských školách byly ustanovovány jen zkoušené síly. Dále žádají jednotné platy. Příslušný návrh zákona jest již mnoho let hotov, ale nebyl dosud ještě předložen sněmovně. Při této příležitosti upozorňuji, že by byl nejvyšší čas, aby zákonodárství a nařízení o mateřských školách, útulcích a jeslích byla sjednocena a částečně nově upravena. Příslušné zákony jsou většinou již několik desítek let staré.

Po dlouhých bojích nastaly pro naše obecné a měšťanské školy v posledních letech klidnější časy. Stoupne-li počet dětí na některé škole, dostane škola většinou bez nesnází pobočnou třídu. Upřímně se z toho radujeme. Bohužel vyučování nemá této stálosti a klidu. V posledních letech vycházela stále nařízení o nových vyučovacích methodách, o učebných a vyučovacích pomůckách. Často byly zakázány učebné pomůcky, které ještě před několika lety byly dovoleny. Tímto věčným reformováním byl mezi učitelstvo a do školních tříd vnesen neklid, který byl zostřen snížením platů a disciplinováním. Čeho potřebuje naše škola, naše učitelstvo, jest klid.

My křesťanští sociálové vždy jsme kladli velkou váhu na to, že škola není zde jen k tomu, aby naučila děti čísti, počítati a psáti. Ve škole má se ostřiti nejen vědění, nýbrž i svědomí. Ve škole se má nejen vyučovati, nýbrž především vychovávati. Děti nemají dosíci jen svého dočasného cíle, nýbrž i svého věčného cíle. Žádáme, aby naše křesťanské děti byly ve škole vychovávány v duchu našeho světového názoru. Učitel jest více než státní úředník, ve škole jest zástupcem rodičů, jest zástupcem našeho Pána Boha. Nikdy nepřestaneme žádati, aby naše křesťanské děti vychovávali křesťanští učitelé. Tento požadavek jest spravedlivější, jest demokratičtější než požadavek, že škola musí býti v náboženských věcech neutrální. Nepřihlížejíce k tomu, že v náboženských věcech vůbec nemůže existovati neutralita, pravíme: Ve většině škol mají většinu rodiče, kteří si přejí, aby se jejich děti ve škole vychovávaly křesťansky. Není demokratické nedbati tohoto požadavku rodičů. Nejen jako katolíci, nýbrž i jako demokrati usilujeme o křesťanskou výchovu svých dětí.

S tohoto hlediska žádáme, aby ve všech školách, kde většina dětí patří ke křesťanskému vyznání, dostal kříž své čestné místo. V jednom českém okrese byl nikoliv zcela jasný výnos jistého školního úřadu mylně vyložen: Kříže byly odstraněny s průčelní strany. Pro nás má požadavek, aby kříž dostal zase své čestné místo, stejný význam jako požadavek, aby se děti ve škole křesťansky vychovávaly. Kříž ve škole jest pro nás více než symbol, jest to projev, že se v této učebně, kde blíže obrazu presidentova visí také kříž, dává císaři, co jest císařovo, a Bohu, co jest božího.

Sněmovna za několik dnů povolí 24měsíční vojenskou služební dobu. Což jest stát chráněn jen bodáky a plynovými granáty? Upevněme ve svém státě autoritu Boha, autoritu náboženství, které svým přívržencům vštěpuje úctu před státní vrchností, které nám občanům ukládá svatou povinnost, obětovati pro stát, v němž žijeme, vše, dokonce i život.

Nedovedeme pochopiti, proč ministr školství dnes, 16 let po převratu, stále ještě nenalezl odvahu, aby zrušil protináboženská nařízení. Na poli náboženském ustoupila v Československé republice převratová psychosa konservativnímu chování k náboženství. Kdyby dnes ministr školství revidoval Habrmanovy výnosy, nenarazil by již na odpor pravděpodobně ani u všech sociálních demokratů.

Před lety jsem podal ve sněmovně návrh, aby byl zřízen fond, z něhož by všechny soukromé školy v poměru k počtu žactva měly býti podporovány. Tento požadavek jest spravedlivý. Nejde přece, aby rodiče, kteří posílají své děti do soukromých škol, musili vydržovati nejen tyto soukromé školy, nýbrž i veřejné. Naše německé soukromé školy, které ušetří mnoho peněz obcím, zemím, státu, jsou pro hospodářskou krisi ve velké tísni, mají tedy nárok na přiměřenou podporu.

V rozpočtovém výboru mnohokrát upozorňovali němečtí řečníci, že se v četných místech nepovolují německé školy, ani školy menšinové, ani veřejné, zatím co se pro docela málo českých dětí staví školní paláce. Počet menšinových obecných škol stoupl z 983 v r. 1928 na 1226 koncem r. 1934, menšinových měšťanských škol ze 157 na 237. Toto zkracování českému národu trvale nepomůže. Přejeme českým dětem jejich četné obecné a měšťanské školy, ale byl by to státnický čin prvního řádu, kdyby rozhodující Češi za nás Němce postavili požadavek, aby se i našim německým dětem daly školy, které jim patří. Nechceme prodlužovati na věčnost školní boj, usilujeme o školní mír. Nikoliv sudetskoněmecký lid, nýbrž český lid má v ruce klíč ke školskému míru, klíč k míru mezi národy.

V této souvislosti mi dovolte, abych upozornil, že se četné reklamace žáků úmyslně nechávají ležeti. Tato odkládací taktika jest nedůstojným způsobem boje. Dále si musíme stěžovati, že v četných obcích stále ještě jsou zabrány místnosti německých škol a tříd, místnosti, jichž německé školy a německé rodiny naléhavě potřebují.

V úvodě své řeči jsem ukázal na disciplinární potrestání četných učitelů. Je známo, že moravskoslezští učitelé pro svou příslušnost k německé dělnické straně národně sociální byli mnohem přísněji potrestáni než jejich kolegové v Čechách. Nechci zde opakovati číslice, které byly v novinách, poněvadž tyto číslice jistě asi nesouhlasí plně s pravdou. Ale očekáváme od ministerstva školství, že co nejdříve uveřejní úřední číslice a že vláda jasně odpoví na otázku, smí-li část potrestaných učitelů doufati v milost.

Již 7 let se mluví o reformě učitelského vzdělání, bohužel se pan ministr školství v rozpočtovém výboru o tom konkretně nevyjádřil. Rozhodně jest naléhavě zapotřebí, aby učitelské vzdělání bylo prohloubeno.

Nyní několik slov ke kapitole "Střední a odborné školy". Rodiče byli zneklidněni oznámením, že školné bude zvýšeno a že osvobození od školného má býti omezeno. Bohužel ministr školství v rozpočtovém výboru nezamítl tohoto návrhu ministerstva financí. Ale není možné, aby v dnešních dobách nouze rodiče při klesajících příjmech musili platiti vzrůstající výdaje na své studující děti a nyní měli ještě platiti zvýšené školné a nedosíci osvobození od školného. Všeobecné jsou stížnosti na velice se protahující jmenování nových ředitelů, poněvadž zde rozhodují také stranicko-politické vlivy, zatím co by přece měla rozhodovati výlučně odborná a osobní schopnost.

Letos bylo zavřeno 12 německých středních škol a jisté české časopisy žádaly, aby byly uzavřeny další střední školy. Očekáváme od vlády, že jasně prohlásí, že bude chrániti ještě existující německé střední a odborné školy. Při pražských pouličních demonstracích v posledních dnech bylo vydáno heslo: "Vezměte Němcům jednu techniku a dejte ji Slovákům." Nepochybně se tento přitažlivý požadavek brzy rozšíří. Že Slováci mají nárok na techniku, nelze popírati. Přejeme Slovákům z celého srdce vlastní technickou vysokou školu. Jenom nelze pochopiti, proč slovenští ministři, kteří spravovali ministerstvo školství, nedosáhli, aby se zřídila slovenská technika. Může se požadavek Slováků uskutečniti jen tehdy, když se zavře jedna německá technika? Což nemůže býti zřízena slovenská technika, aniž bude zavřena jedna německá technika? Nechci opakovati všechny důvody, které mluví pro to, aby obě německé vysoké technické školy byly ponechány. Poukazuji jen na to: Což jsou obě techniky jen pro sudetské Němce? Nejsou na obou vysokých školách četní cizinci? Tito cizinci budou jednou, až se vrátí do vlasti, pionýry československého státu. Všechny vlády na světě se namáhají dostati do zeme cizí studenty. Chceme snad dělati opak? Karel IV. založil 1348 pražskou universitu nikoliv jako zemskou universitu, nýbrž jako světovou, kutnohorský edikt z 18. ledna 1409 způsobil, že poklesla na zemskou universitu. Druhý důvod: Chtějí snad zástupci českého národa uctíti svého velkého Komenského, který připravoval cestu technickým vysokým školám, jelikož silně zdůrazňoval technické, reální odbory, tím, že uzavrou jednu techniku?

Předseda našeho klubu posl. dr Luschka mluvil včera o provedení universitního zákona s hlediska sudetských Němců. Doplním jeho vývody s hlediska celého státu.

Časopis "Die deutsche Landpost" napsal: "Naše veřejnost ví úplně dobře, že důstojné skoncování této věci dlužno připisovati jen účasti Němců ve vládě a přímluvě vládních Němců." Pánové, já tvrdím, že v tomto boji nezvítězili vládní Němci, nezvítězila ani vláda. Nikoliv vláda, nikoliv autorita státu, nýbrž ulice zvítězila. Netriumfovala demokracie, nýbrž fašismus. Vítězem jest bohužel nikoliv Jan Malypetr, nýbrž Jiří Stříbrný.

Způsobem, jakým měl býti proveden universitní zákon, byl celý německý lid ponížen. Za všenárodní koalice, dokonce v době, kdy Stříbrný byl zástupcem předsedy vlády, ani tehdy jste neprovedli universitního zákona, především proto, že jste nechtěli ubližovati sudetskoněmeckému lidu. A při tom byla tehdy celá parlamentní delegace sudetských Němců v oposici, nejen v oposici ke vládě, nýbrž částečně dokonce v oposici ke státu samému.

Zákon ze dne 19. února 1920 nemá provésti jen ministr školství sám, podle § 11 tohoto zákona potřebuje k tomu souhlasu všech ministrů, v tomto případě i obou německých ministrů. Naše obyvatelstvo ví, že naši oba němečtí ministři byli dříve dotázáni, musili býti dotázáni. Zdržuji se s tohoto místa jakékoliv kritiky o činech těchto obou německých ministrů, ale jedno musím říci: Nejen že velice utrpěla vážnost obou německých ministrů, nýbrž v očích sudetských Němců velice poklesla i hodnota německé spolupráce. Německý aktivismus utrpěl nepochybně těžkou porážku. Každé poškození německého aktivismu jest však i poškozováním státu.

My němečtí aktivisté stojíme bez výhrady na půdě státu. Ale několik otázek nám musíte dovoliti: Jest to vděk za den 24. května, kdy skoro všichni němečtí členové Národního shromáždění hlasovali pro presidenta Masaryka? Jest to vděk za to, že se německé obyvatelstvo v četných místech při dnech brannosti rozhodlo pro stát? A jsou snad pražské události vhodny, aby obyvatelstvu učinily chutnější 24měsíční vojenskou služební dobu?

Tak události v poslední době poškodily demokracii, posílily fašismus, zranily aktivismus. A rozhodující jest: Tyto události nebyly ziskem ani pro stát ani pro český národ.

Události zasluhující politování uškodily nám i v cizině. Nejdříve zde musíme říci: Že se ve Vídni, v Berlíně a v Kolíně n. R. demonstrovalo proti československému státu, proti českému národu, musíme co nejostřeji odsouditi. Posl. Krejčí navrhl v r. 1919, aby se německá universita docela zrušila a později založila nová. Je známo, že tento návrh nebyl přijat především z ohledů na cizinu.

Brzy po pouličních demonstracích jsme mohli v našich novinách čísti, že německý majetek je chráněn. Pánové, což žijeme v Macedonii, kde jsou taková prohlášení snad potřebná? Žijeme v právním státě, kde ochrana majetku musí býti přirozenou věcí. Když jsem četl tuto časopiseckou zprávu, pomyslil jsem si bezděčně na zakládací listinu z r. 1348, ve které se praví, že se magistrům a žákům uděluje svobodný průchod. Československo bylo v cizině považováno za oporu demokracie. V posledních dnech přispěli Češi - a bohužel i Němci - aby tento nimbus byl rozptýlen. Nepochybně vážnost Československa silně utrpěla.

Úkolem vlády jest, aby namáhavě započaté dílo smíření a vnitřního míru zase zahájila a rozhodně v něm pokračovala. Zákon z r. 1920 byl docela splněn, pokud zatěžuje Němce. Musí býti ještě proveden také potud, pokud se týká státu. Tímto zákonem byl vládě uložen závazek, aby pro německou universitu postavila nové budovy. Zde se nestalo skoro nic.

Český poslanec hrabě Clam-Martinic pronesl dne 30. května 1881 ve vídeňské poslanecké sněmovně při poradách o zákonu o rozdělení pražské university řeč, která zasluhovala pozornosti a která jest pro Čechy i Němce ještě i dnes vysoce aktuální. Mezi jiným pravil český poslanec: "Pražská universita byla založena, aby obyvatelé Čech, synové obou národů, nalezli ve své vlastní domovině příležitost k nejvyššímu duševnímu vzdělání." A skončil slovy: "Když se dva po dlouhém krutém sporu chystají podati si ruce ke smírnému dorozumění, není dobře vyvolávati staré bolesti a rušiti sotva započaté dílo smíření, znovu rozpoutávati starý boj, o němž nikdo nemůže říci, jak daleko povede."

Pánové, ani dnes nemám, co bych připojil k těmto časovým slovům českého vůdce. (Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Slovo má dále p. posl. Wagner.

Posl. Wagner (německy): Slavná sněmovno! Sněmovně předložený státní rozpočet na r. 1935 neliší se v podstatě od obyčejů, na které jsme dosud byli zvyklí. Musím si dovoliti učiniti několik poznámek zvláště ke kapitole "Zemědělství" a shledávám, že právě zemědělství jest v tomto rozpočtu neobyčejně málo obdařeno a že postrádáme opatření, kterých by rozhodně bylo zapotřebí k jeho oživení. V této souvislosti nesmím zapomenouti na všeobecný výkřik úzkosti zemědělství, na otázku dluhů. Tu se stále musíme tázati, co se vlastně stalo, nebo co bylo sněmovně navrženo, abychom se této otázce vůbec dostali na kloub. Především nacházíme v tomto oboru velmi mnoho slov, ale žádné činy, žádné fakty. Domnívám se, že jistě právem musím říci, že se v nejbližší budoucnosti budete musiti zabývati právě touto otázkou jako hlavní, poněvadž se stala tak neobyčejně naléhavou, poněvadž dnes již všichni volají o pomoc a poněvadž průměrně asi 70% zemědělců trpí krisovými zjevy, je zadluženo. Ten nebo onen řekne: Co jest vlastně hlubším důvodem tohoto nemírného zadlužení? Domnívám se, že již dnes je nám to vše tak dosti jasné. Hlavní příčinou zadlužení jest, že všechna břemena zemědělství byla zachována bez omezení, ale že se s druhé strany poměry cen v zemědělství, poměry ve výrobě atd. podstatně změnily. Ceny bohužel klesají, výrobní výdaje stoupají. Neboť do dneška jsme nikde nemohli pozorovati, že by břemena zemědělství byla někde snížena. Ukazuji zde jen na vlastní režii, na vzestup cen všech výrobků, kterých zemědělství potřebuje, aby udrželo svůj provoz; mzdy neklesly ani o 1%, daně a dávky zůstaly neobyčejně vysoko, pojištění se pokud možno rozmnožila. Tedy všude nová břemena nebo stejná břemena, s druhé strany však absolutní pokles zemědělských cen.