Vidíme tedy, že se v Evropě vytvořily dva kruhy: jižní kruh podle zásady vrchnostenské a severní kruh podle zásady společenské. Jest to snad osud, jenž postihl náš stát, že leží právě na onom místě Evropy, kde jej přetínají oba tyto kruhy. Ještě působí u nás vliv společenské zásady, ale poslední události dokázaly, že i zde ve státě působí lidé, kteří usilují o to, aby pomohli proraziti zásadu vrchnostenskou. Musíme varovati před tím, aby se toto hnutí nepodporovalo, neboť nevede jen, jak jsem uvedl, ke kapitalismu a státnímu centralismu, nýbrž právě toto hnutí může se státi podkopem pro sám stát. Poukazuji-li, že toto hnutí není teprve od včerejška, toto hnutí, které se zde naparovalo, nýbrž, že jsme již po dlouhou dobu mohli konstatovati, že u nás kapitalismus vzrůstá, chci uvésti jako důkaz toho: Před nedávnem měli jsme ještě 200 kartelů, nyní máme jich již přes 500. Centralisace, která se projevuje v některých kapitolách našeho státního rozpočtu, stále pokračuje. Včera večer jsem se zase dověděl, že lidé usilují o soustředění v Praze i prodeje uhlí v celém státě, což samo znamená, že by tím ztratilo chléb 3000 úředníků, kteří byli v těchto podnicích činni.

Opakuji: Tomuto vývoji se musí učiniti přítrž a jako zástupce německého venkovského lidu považuji za svou povinnost ukázati, že především my jsme povoláni žádati, že pevné lpění na půdě musí zůstati základní podmínkou a že udržení zemědělského stavu zdravým jest tedy jednou z nejdůležitějších podmínek k dalšímu vybudování tohoto státu. Tu, myslím, mohu ukázati na to, že jsme celá léta páchali velkou chybu, a to, že jsme pohlíželi na náš stát jako na vyslovený stát průmyslový. Docela zapomínáme, že i v tomto státě žije více než čtvrtina obyvatelstva ze zemědělství a že právě tato část obyvatelstva jest jistě nejcennější součástí tohoto státu a snad každého státu vůbec. Po prvé v únoru t. r. dožili jsme se toho, že se v důvodové zprávě k jistému zákonu toho dbalo. Když byl usnášen zákon, kterým se prodlužuje odklad exekucí v zemědělství, poukazovalo se v důvodové zprávě na tuto okolnost a první věta, která tam byla, pravila, že zemědělský stav jest v tomto státě v nebezpečí. Neboť se tam pravilo: Zemědělci tohoto státu zabředli bez své viny do takových dluhů, že se z nich vlastní silou nemohou vůbec již vyprostiti. Proto tedy bylo vysloveno přání, aby, dokud tento zákon bude v platnosti, byl připraven zákon o úpravě zemědělských dluhů. Domnívám se, že v souvislosti s tím mohu poukázati na to, že musíme žádati, aby myšlenka tam projevená byla domyšlena do konce.

Zákon, jímž se prodlužuje odklad exekucí proti zemědělcům do konce letošního roku, pozbude tedy za několik týdnů platnosti a musíme zabrániti tomu, aby mezi uplynutím platnosti tohoto zákona a usnesením zákona o úpravě zemědělských dluhů nenastalo interregnum. Jinak by byl tento zákon zbytečný, neboť zatím by nastalo to, čemu přece chceme úpravou zemědělských dluhů zabrániti. Tu myslím, že mohu otevřeně říci: Umírání sedláků jest vždy počátkem konce. Proto musíme žádati, aby se v této věci jednalo rychle, a není-li možno ještě letos usnésti se na zákonu, který má přinésti úprava zemědělských dluhů, pak nezbytně musí býti prodloužen zákon o odkladu exekucí. Vím však také, jako přivrženec idey organické výstavby národa podle německého národního hospodáře Viléma Jindřicha Riehla, že v tomto státě nemůžeme užívati jednostranných opatření a také si jich nepřejeme. Je mi to úplně jasné: Máme-li vůbec jíti kupředu, musíme dosíci toho, s čímž jest spojena celá krise v hospodářství, to jest povznesení kupní síly širokých vrstev našeho obyvatelstva. Jako němečtí sedláci v tomto státě máme velký zájem, aby průmysl tohoto státu byl zase oživen, aby byly zase do něho zařazeny tyto masy dělníků, které dnes hladovějí a stojí před čtvrtou zimou v krisi a nevědí, jak ji přežijí.

Vyjmu-li jen dvě měřítka, kterých můžeme užíti, abychom změřili blahobyt národa, uvedu jen zadlužení a nezaměstnanost. Domnívám se, že patříme ke státům, kde jak zadluženost, tak i nezaměstnanost dosáhla stupně, že se vší vážností musíme varovati, aby se lhostejně nebo s pokrčením ramen nepřecházelo přes tyto věci a neříkalo: Bude zase jinak. Jest to smutný obraz, připomeneme-li si statistiku, která letos na jaře na přání našeho ministerstva zemědělství byla sestavena a uveřejněna. Byla tam řeč o úhrnném zadlužení v tomto státě, které na konci loňského kalendářního roku dosáhlo již výše 113 miliard Kč. Do toho nejsou vůbec započteny dluhy, které jsou mezi jednotlivými osobami, nejsou vůbec započteny číslice, které ukazují finanční závislost průmyslu na bankách. Nemůžeme si vůbec dobře představiti, jak velký jest tento dluh, když nevezmeme na pomoc několik srovnávacích dat, abychom jej dobře poznali. Předpokládáme-li jen 4%ní zúročení tohoto ohromného dluhu, musíme nésti úrokové břemeno, které ročně činí více než polovici výdajů, vložených do státního rozpočtu na rok 1935, na němž se máme usnésti. Úrokové břemeno činí 4.520 mil. Kč ročně. Tento ohromný vnitřní dluh však úzce souvisí s veškerým hospodářstvím státu a jest zcela jasné, že náležité zúročení a umořování tohoto dluhu musí tížiti na všem, co souvisí s výrobou, obchodem a spotřebou.

Podíváme-li se trochu blíže na tato statistická data, najdeme, že největším dlužníkem v této skupině jest stát sám, který má úhrnný dluh 38.7 miliard Kč. Po něm přichází průmysl se živnostmi s dluhem 18.9 miliard Kč a hned potom zemědělství s dluhem 12.8 miliard Kč a teprve po nás zadlužené samosprávné sbory s dluhem 11.3 miliard Kč a potom v odstupech jiné skupiny, jejichž výpočtu mne ušetříte. Nejvyšší položkou zadlužení jsou veřejné dluhy, které, sečteme-li dluhy státu a samosprávných sborů, činí skoro 50 miliard Kč, přesně 49.8 miliard Kč, a počítáme-li zde s průměrným zúročením jen 5%ním, potřebujeme na to ročně 2.490 mil. Kč. Tyto úroky musejí občané tohoto státu sehnati daněmi, přirážkami a dávkami a velikost toho dluhu si uvědomíme dobře teprve, když dělíme úhrnný dluh 113 miliard počtem 14 milionů obyvatelů. Tu připadá na každého obyvatele již 3.030 Kč, čili úrokové břemeno 115 Kč ročně.

Z toho musíme jistě vyvoditi poznatek, že se v příštích desítiletích nesmí pokračovati tím tempem, kterým se dosud dělaly dluhy. Vím sice, že předválečný dluh zaujímá mnoho místa v tomto úhrnném zadlužení, i že je zapotřebí značných peněz, aby se především u železnic a pošt prováděly investice. Ale převzali jsme také záruk a poskytli úvěrů na miliardy, které se příště budou musiti aspoň omeziti. Bude vyloučeno, aby naše samosprávné sbory mohly jako dosud závoditi se státem a zemí při plnění sociální a veřejné péče. Nebude možné, aby se tímto způsobem zužily miliony. Komunální úvěr v té formě, jak byl dosud povolován, bude jistě příště nemožný, nechceme-li ztratiti kontrolu nad všemi našimi veřejnými dluhy. Musíme se pokusiti zabrániti, aby nenastala immobilita našich peněžních ústavů. Musíme uvážiti, že můžeme dělati dluhy jen v tom poměru, pokud jsme schopni v tomto státě tvořiti kapitál, abychom mohli spláceti nahromaděné dluhy. Ohromné vnitřní a zahraniční zadlužení světa a zvláště Evropy, jest tedy jedním z nejvážnějších mezinárodních hospodářských a politických problémů a při této příležitosti musíme žádati, abychom právě tuto otázku neztratili s očí.

Jako druhé měřítko jsem uvedl vysokou nezaměstnanost v tomto státě. Nechci vypočítávati číslice, které můžeme skoro denně čísti v novinách. Ale chci učiniti porovnání mezi průměrem nezaměstnanosti ve světě a vzrůstem nezaměstnanosti u nás. V jedné statistice jsme nedávno našli, že nezaměstnanost od 1. ledna 1919 do 31. prosince 1933 ve světovém průměru vzrostla ze 100 na 315, u nás stoupla v téže době ze 100 na 903. Zatím, co se tedy nezaměstnanost ve světě průměrně ztrojnásobila, u nás se zdevítinásobila nebo ztrojnásobila proti světovému průměru. Jest sice potěšitelné moci tam čísti, že tato nezaměstnanost v r. 1934 počala klesati. V první polovici letošního roku poklesla nezaměstnanost ve světě ze 315 na 272, tedy o 13.7%, u nás poklesla v menší míře, a to z 903 jen na 888 čili o 1.7% čili asi o osminu poklesu ve světovém průměru.

Tyto číslice musí zasluhovati uvážení, především, když si připomeneme, že náš předseda vlády Malypetr v jedné schůzi letos na jaře oznámil, že asi 300.000 lidí v tomto státě jest přebytečných a nebude již moci býti zařazeno do výrobního procesu. Dali jsme prozkoumati tuto číslici Němcům a našli jsme, že z těchto 300.000 osob jest 200.000 až 250.000 Němců, takže můžeme říci, že otázka nezaměstnanosti v tomto státě jest vyloženě otázkou německou.

To asi ví i náš pan předseda vlády Malypetr neboť, jak známo, slíbil nám ve své rozpočtové řeči, že při zadávání státních dodávek bude se pamatovati především na německá pohraniční území našeho státu. (Posl. dr Hodina [německy]: Konečně!) Upřímně mu děkujeme za toto prohlášení a chceme ještě doufati, že dovede proraziti s tímto svým úmyslem i proti všem stranickopolitickým a sobeckým zájmům. Rozhodně jest bezvadně zjištěno, že naše německá přelidněná a průmyslem přeplněná pohraniční území velmi naléhavě potřebují státní pomoci. Ale nouze se dá napraviti jen tehdy, budeme-li uvnitř čisti a upevněni, budeme-li míti poklad duševních statků a především budeme-li míti klid k výstavbě. Boj v poslední době se začínající v kulturním oboru jest však spíše důkazem, že nemáme klidu k výstavbě tak nutného. Nejdříve musíme přece zavésti pořádek v hospodářství jednotlivců a rodin, abychom mohli pracovati o společné výstavbě pro stát. Nesnáze v tomto oboru mohou tomuto vývoji jen překážeti a poněvadž to činí, zasluhují zamítnutí.

To asi nahlíží i náš pan ministr školství, neboť prohlásil v rozpočtovém výboru, že odsuzuje lapání duší. Bohužel musím si zde vzpomenouti na staré přísloví: Slyším sice slova, ale chybí mi víra. Neboť to, co se stalo nedávno a ještě se děje, jest důkazem, že se slova ministra školství na venkově stále ještě nedodržují. Mohl bych zde uvésti spoustu příkladů, ale vyjmu jen dva případy ze svého nejbližšího okolí, které právě charakterisují slova o lapání duší. Jsou to místa Malé Březno a Údlice, obě v chomutovském okrese.

Ale i to, co řekl kol. Chloupek dne 16. listopadu v rozpočtovém výboru, nehodí se k tomu, aby nám poskytlo záruku, že může pokračovati klidná výstavba. Časopis "Landpost" měl pravdu, když tehdy napsal, že jeho slova ke kapitole pozemkové reformy jsou otevřeným vyhlášením boje německým sedlákům a celému německému lidu v tomto státě. Ve všem přátelství chceme totiž varovati před tím, aby se dále neprováděla tato jednostranná národnostní idea a aby se někdo oddával mínění, že by pro nás bylo snad výhodou opakovati u nás methody, které na důkaz svých vývodů uváděl stran Německé říše a Polska. Pocházím z kraje, o kterém mluvil, a mohu pana kol. Chloupka jen varovati, aby nechtěl prováděti v severozápadočeském hnědouhelném revíru rekultivaci půdy tak, jak ji doporučoval. Ti, kterým by tím rád pomohl, velmi málo by mu děkovali za to, co zde doporučoval. Vím z vlastní zkušenosti, že na rekultivované půdě nelze tvořiti žádné velkostatky. Rekultivovaná půda může býti nanejvýš přidělena některému sousedovi, aby ji zdělával a pečoval o to, aby se tam, kde jest nyní poušť, zase pomalu objevila prsť, která by snad jednou později rodila část plodů, které tam kdysi rostly. Bylo by snad lépe jíti věci na kloub a raději žádati, aby akciové společnosti, které tam dnes vykořisťují uhlí a naprosto se neohlížejí na majetníka půdy, byly donuceny platiti do nějakého fondu peníze, jimiž by se tyto krajiny zase jednou mohly rekultivovati. Jak se věci dnes mají, akciová společnost se jednou rozejde a nebude zde nikdo, kdo by tyto zpustošené pozemky zase rekultivoval, naprosto nehledě k tomu, že tam jest vůbec ohromné nebezpečí pro celou krajinu. Musím zde ukázati, že tam máme oblasti, které se propadly již mnohem hlouběji, než ústí Labe u Hamburku a že jen do té doby tam nepovstane jezero, dokud se bude voda z dolů čerpati do Bělé, odkud plyne do Labe a do moře. Tam, kde bylo kdysi komořanské jezero, snad za několik desítek let povstane jezero mnohem větší, které by mohlo ohroziti celé krajiny, vesnice a města. Bylo by tedy mnohem výhodnější, kdyby se stát staral o tyto věci, než aby se chtěla zanášeti do těchto krajin jednostranná národnostní politika.

Novela k hornickému zákonu z r. 1854 a zákon o rekultivaci půdy jsou nutnosti, které musíme podporovati. Ale vliv jistých vrstev jest asi větší, než my si všichni představujeme. V r. 1927 jsme se zde ve sněmovně usnesli na zákonu, který dovoluje nahlížeti do důlních map. Ale musíme konstatovati, že ani dnes ještě nemůžeme do důlních map nahlížeti, poněvadž lidé, kterých se to týká, dovedli zmařiti provedení zákona. Zde by se měla vykonati důležitá práce.

Nedostatek jednotné směrnice, kterou by se řídily všechny národy tohoto státu, a panující nejistota, která z toho musí vyplývati, není schopna dostati nás kupředu a vzhůru. My však potřebujeme nejen vzájemného pochopení a úspěšné spolupráce uvnitř našeho národa, nýbrž potřebujeme především pochopení a neomezené důvěry i jiných národů, především širokých českých vrstev. Musí se konečně jednou udělati přítrž tomu, aby každý Němec, který upřímně smýšlí s národem a vlastí, byl označován za hakenkrajclera. Člověku se skutečně zdá, jakoby v našem státě větší než hospodářská krise, o které jsem mluvil, byla krise důvěry, ve které jsme se octli, a naším nejpřednějším úkolem by mělo býti, odstraniti tuto krisi důvěry, která zde jest a kterou nemůžeme popírati. K tomu ovšem nestačí jednostranná prohlášení loyality. My, všichni národové tohoto státu, musíme poctivě přispěti k očištění veřejného ovzduší od jedů, my všichni, všichni národové v tomto státě, musíme jednati podle hesla: Nikoliv nenávist k jiným, nýbrž láska k vlastnímu národu a láska ke společnému státu musí býti vůdčí hvězdou. K tomu směřuje celé naše jednání jako strany již po léta a domnívám se, že mohu zde konstatovati, že jedním z největších dostiučinění, jichž se může dožíti náš ministr dr F. Spina, jest, že celý náš sudetskoněmecký lid schvaluje jeho a tím i naši politiku v r. 1926 zahájenou a nyní konečně začíná jednati ve stejném duchu jako my.

Když tedy vytyčujeme všeněmecký požadavek, aby se nám na naší cestě nedělaly žádné těžkosti, máme na to dobré právo, které, myslím, vyplývá z mých dnešních vývodů, neboť právě my, zástupci sudetskoněmeckého zemědělství, víme, že základem každého vysoce vyvinutého národa jest pevný zemědělský stav. Náš selský básník Scholz z Broumova právem jednou řekl: "Sedlákem býti přece znamená nejen opatřovati lidu chléb, nýbrž pečovati o jeho největší dobro, domácí půdu a věčně ji udržovati pro národ. Býti sedlákem znamená tedy i v dobách nouze svým silným a svobodným příkladem ukazovati cestu k jeho uzdravení." Toto poznání, které shrnuje Scholz v těchto několika slovech, jest nám cestou a cílem. V tomto smyslu dáváme celou svou sílu k disposici a žádáme pochopení a důvěry všech, kteří to míní upřímně a poctivě, ale také nejbezohlednějšího boje proti národnostním štváčům na obou stranách. Potom, ale jen potom, nastane konečně klid, jehož tak nutně potřebujeme k výstavbě pro národ a stát. (Potlesk.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Ke slovu je dále přihlášen p. posl. Hokky. Dávám mu slovo.

Posl. Hokky (maďarsky): Je veľmi zaujímavým zjavom, veľavážená posl. snemovňa, že my sme stále nabádaní, aby sme sa stali vládnymi a netrvali na podklade negácie, a preca príjdú-li páni z vládnych strán na Slovensko alebo Podkarpatskú Rus, tam rečnia opozične práve tak, ako my a my im opravdu môžeme blahopriať k týmto opozičným rečiam a harmonii, ktorá sa vyjadruje v jejich názoroch s názory našimi.

Posledne boli pán minister Hodža a pán senátor Stodola v Košiciach a Prešove a v obidvoch miestach predniesli reči tak fulminantne opozičné, že kebych ich bol predniesol ja, nebolo by nemožné, že by zástupca príslušného úradu volal po zákone na ochranu republiky. Ale rovnako tak si počínajú tiež novinári vládnych strán. Ich noviny sú plné opozičnými prejavy, sťažnosťmi, nám však stále povedajú, aby sme sa stali vládnymi. Prečo nás pobádajú, aby sme sa pridali k vláde, keďže vo skutku i oni sú opozičníkmi, avšak lžiopozičníkmi.

O pánu ministrovi Hodžovi a pánu senátorovi Stodolovi opravdu nemožno tvrdiť, že by sa nevyznali v pomeroch na Slovensku. Práve naopak! Títo dva politikovia majú veľmi dobré oči a uši, dovedú veľmi krásne zahrať na strunách srdca ľudu a stále ohmatávajú tepnu udalostí na Slovensku. Vedia, čím si môžu získať náladu ľudu. Nemôžu sa pochlubiť tým, čo dobrého vykonali, lebo ľud nikdy nebol tak chudobný, ako dnes a preto závodia v uvádzaní sťažností. Pán senátor Stodola priznal sa i k tomu, že dostáva nespočetné dopisy od mladých ľudí žiadajúcich o miesto, ale že nemôže umiestiť mladých Slovákov. Nuž ako by sme mohli mládež umiesťovať mi, i kedy sme sa dali do služby vlády? Lepšie je pre nás zostať opozičníkmi, takto si nás bude ctiť z hĺbky srdca každý vládny straník.

Avšak pozorovali sme ešte iný veľmi zaujímavý zjav, a to je, že vládne strany naše návrhy ktoré sme podali pred rokmi, pozdejšie zachytia a podávajú ich ako svoje vlastné návrhy. Chcem sa teraz dovolávať len niekoľko takýchto návrhov. My ešte v r. 1928, keď na miesto župného systému bol zavedený systém zemský, prehlašovali sme a učinili sťažajným bodom nášho programu, aby v Košiciach zriadená bola administratívna expozitúra. V listoch, brožúrach, interpeláciách a tiež inými prostriedky snažili sme sa túto myšlienku propagovať, avšak vláda nás nevyslyšala, ač každý vedel a videl, že nemožno z Bratislavy spravovať Jenku, ležiacu sotva na pár kilometrov od Užhorodu, a iné obce z kapušianskeho a sobraneckého okresu, ktoré ležia na 600 km od Bratislavy. Nemožno si ani predstaviť, že by chudobný roľník mohol túto cestu podniknúť, jestliže by chcel v Bratislave osobne niečo vybaviť. Mal by s tým obrovské útraty, i keď nehľadíme na útrapy. Veď u nás v Podkarpatskej Rusi chodí sa 25, 30 až 40 km pešky, aby sa usporily útraty železničné. (Posl Török [maďarsky]: Nie sú v stave to platiť!) Nemôžu to platiť, lebo nemajú z čoho. Pán kol. Török sa veľmi dobre vyzná v pomeroch Podkarpatskej Rusi, on vie, že je tomu tak.

A teraz slyšíme z reči pána ministra Hodžu, že expozitúra v Košiciach stala sa sťažajným bodom programu agrárnych strán. Teraz chce bojovať za to, čo mi už ododávna hlásame: za decentralizáciu. Celé desaťročie sme to hlásali a márne sme o to žiadali. Uvidíme, zda títo dva páni a strana agrárna vážne o to žiadajú, lebo ak o to žiadajú vážne, tak sa to aj uskutoční.

V inom prípade sopísali sme pred niekoľko rokmi zbiedačených zemedelcov Podkarpatskej Rusi a spolu s pánom sen. Korláthom žiadali sme v memorande o úpravu zemedelských dlhov. Toto memorandum bolo podpísané 53.000 jednotlivcami, a dokázali sme v ňom, v akej hroznej situácii sa zemedelský ľud ocíta a ako žiaducné by bolo, aby sa mu pomohlo a aby zemedelské dlhy boly upravené. A teraz prichádza pán minister s tým, že túto otázku treba upraviť, a činí otázku úpravy zemedelských dlhov sťažajným bodom svojho programu. Avšak musí tak učiniť, lebo okolité štáty už všetky vyriešily otázku úpravy zemedelských dlhov. Otázka táto bola už upravená v Poľsku, Maďarsku, Rumunsku, ba v jednej svojej interpelácii som sdelil i krátky výťah z rumunského zákona. Jestliže túto otázku strana agrárna neupraví, tu sa ona zcvrkne ako deravý mechúr.

Zemedelské dlhy musia byť upravené, lebo zemedelské moratorium, sníženie úrokov a ako sa zdá i obilný monopol sú opatreniami len polovičatými. Proti obilnému monopolu je veľa sťažností, zvlášte že mnohí nemôžu svoje plodiny, zvlášte ovos odpredať v Podkarpatskej Rusi. Avšak najväčšou vadou je, že obilný monopol nemá v Podkarpatskej Rusi peňazí. Kto však nemá peniaze, ten nech nepodniká; avšak ešte väčšou chybou je, že gazdovia vo veľa miestach boli by bývali docielili za svoju pšenicu vyšších cien, než aké platí obilný monopol. Kto na pr. predal svoju pšenicu pred nastúpením platnosti zákona, ten docielil ceny 160 Kč, a tedy ceny, za akú predávaj u gazdovia v Čechách. Nespravedlnosťou je i to, že gazda na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi obdrží za svoju pšenicu, ktorá je lepšej kvality než pšenica česká, nižšie ceny, než gazda v Čechách. Príčiny toho treba hľadať v pomeroch tarifálnych, takže i táto otázka musí byť súrne vyriešená. Avšak gazdovia nemôžu dostať ani osiva a na niektorých miestach - tak v okrese sevľušskom - bolo prideľované osivo neklíčivé.

Vytýkať musím, že vláda sa nestará o produkciu vína a ovocia a o odborné vzdelávanie tohoto hosp. odvetvia, ač obidve produkcie boly by s veľmi nepatrnou investíciou veľmi rentabilnými zdroji hospodárskymi a bernými. Vinice sú veľmi dôležitým dôchodkovým zdrojom v živote obyvateľstva v Podkarpatskej Rusi. Veď len v Sevľuši je 450 jutár viníc, takže v Podkarpatskej Rusi možno počítať z desaťnásobkom tejto výmery viníc. Na dani dôchodkovej, pozemkovej a spotrebnej odvádza Podkarpatská Rus zo svojích viníc najmenej 30,000.000 Kč a vládna správa preca sa nestará o zveľaďovanie produkcie vína.

Podobne by sa mala vláda starať o produkciou ovocia, lebo tak krásne ovocie, aké sa rodí v Maramaroši, vyskytuje sa len málo kde. Bolo by úkolom vlády, aby naučila ľudí, ako sa má s ovocím manipulovať, lebo ľud už dávno zabudol inštrukcií starých kočovných učiteľov a v nedostatku nového poučenia produkcia vína a ovocia skomiera.

Čo sa týče rozpočtu kultúrneho, tu poznamenávam, že z miliardového tohoto rozpočtu dostáva sa milionovému Maďarstvu len 1/4%, ač právom náležalo by mu 5·5% podľa §§ 8 a 9 smluvy saint-germainskej. Podľa "Bulletin de la Republique Tchechoslovaquie" bolo v Československej republike pred sčítaním ľudu v r. 1921 1,071.000 Maďarov. Dnes už podľa sčítania ľudu stranicky prevedeného zmizlo z tohoto počtu 100.000. Metoda je známa; ale v konečnom výsledku nemožno živých ľudí odšantročiť z mapy zeme.

Stále zdôrazňujete, že Maďarstvu sa dostáva všetko, čo mu náleží. K vyvráteniu toho stačí, že Slovenská liga zriadila v maďarských krajoch 170 škôl a že v Podkarpatskej Rusi bolo od prevratu zriadené viac ako 200 českých škôl, ač pred r. 1919 nebolo v Podkarpatskej Rusi ani 200 českých obyvateľov. (Posl. dr Jabloniczky [maďarsky]: Dnes je ich tým viacej!) Dnes ich je už tam mnoho. V Podkarpatskej Rusi 17.400 maďarských detí je vtesnané do 100 škôl, kde vyučuje 210 učiteľov. Do jednej školskej triedy maďarskej v Podkarpatskej Rusi je vtesnané 80 až 90 detí, kým v okrese ťačovskom má 65 českých detí 58 učiteľov, a tedy skoro na každého českého žiaka pripadá jeden učiteľ. Ostatné deti nepatrného počtu sú ovšem iných národností, lebo sú medzi nimi deti rusínské, maďarské i židovské.

Podívame-li sa však na české školy v celej Podkarpatskej Rusi, tu sa nám vyskytnú data tieto: 3.518 českých detí malo 306 českých učiteľov a tedy na 11 českých žiakov ľudovej školy pripadá jeden učiteľ. Z týchto dát možno nepochybne zistiť rovnosť demokratickú. Na to však poviete, že české školy zriaďujú sa len tam, kde o to žiadajú rodičia. Kto o to žiada? Židovskí licencionári, ktorých četníci a financie donucujú, aby o to žiadali. Maďarskí rodičia darmo žiadali o maďarskú školu, darmo žiadali v Sevľuši o meštianku, v Užhorode a Mukačeve o gymnázium. Nežiadam si výnimky, avšak je-li tu demokracia, môžem žiadať ba i dožadovať sa demokratickej rovnoprávnosti. Nedostatok zemedelských odborných škôl už som uviedol. Iných odborných škôl na východnom Slovensku a v Podkarpatskej Rusi nemáme, vynímajúc vyššiu priemyslovú školu v Košiciach a obchodnú akademiu v Mukačeve. Nedostatok učiteľského ústavu márne spomíname a márne žiadame, aby jeden takýto ústav bol zriadený na východnom Slovensku alebo v Podkarpatskej Rusi. Máme len jediný učiteľský ústav, a i tento ústav môžeme nazývať len z polovice naším, lebo druhá jeho polovica je slovenská, a tedy vôbec nie je samostatným ústavom. Profesorského sboru nemá a väčšina profesorov vykonáva v ňom vyučovanie iba ako vedľajšie zamestnanie.

O školách, ktoré ste nám vzali, už ani nemluvím. Zrušenie katolíckeho gymnázia v Užhorode, premonštrátskych gymnázií v Košiciach a Rožnave budeme pociťovať vždycky bolestne a nikdy nezabudneme na hroznú nespravedlnosť, že ste nám ich vzali. Z gymnázia v Rožnave urobili ste kasárne. K tomu netreba komentáru, to samo dostatočne charakterizuje, ako sa tuná rešpektuje maďarská kultúra. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.)

Možno pri všetkých typoch škôl dokázať, že Maďarstvo neobdrží ani zlomok rozpočtovej položky z toho, čo by mu patrilo. Tak vzdelávanie vysokoškolské, sociálna pečlivosť o študentov, umenie sotva omrvinkami sú podporované. Naproti tomu ukrajinskí emigranti, ktorí už toľkokráť boli prichytení pri tropení skutočných neporiadkov, stále dostávajú toľko, aby s tým mohli byť spokojní. Je to bolestnou ranou pre Maďarov. Ukrajinskí emigranti majú univerzitu, kde sa posluchačom samostatne vystavujú diplomy, a my nemáme na univerzite ani maďarskej katedry, ač na mnohých univerzitách cudzozemských, ako v Holandsku, má maďarský jazyk lektora. Z obyvateľstva Fínska patrí len asi 300.000 ku švédskej menšine a títo majú v Abo univerzitu s dvoma riadnymi fakultami. Povedáte, že niet finančnej úhrady, avšak Maďari platia dane až do plaču. Či snáď schádzajú spôsobilé maďarské učiteľské sily? To len ponechajte na nás, my si ich už vyhľadáme. A nebudeme ich hľadať tak, ako v Berehove, kde profesor maďarského jazyka a literatury na maďarskom gymnáziu musel prosiť o odpustenie svojich žiakov, že nevie maďarsky. Risum teneatis!

Umiestenie našich stredných škôľ je poľutovania hodné. V Berehovu napriek tomu, že je vo smluve vyhradené, že ústavu nemožno užívať k účelom internátu, preca je v ňom rusínský internát, kým maďarskí žiaci prichádzajú domov až v 11 hodín v noci a zavčas ráno musia už do školy. Kedy sa majú učiť? A aká škola je to pre morálku dievčat, ktoré ju navštevujú?

V prevažnej väčšine miest malo len veľmi nepatrné procento stredoškolských profesorov odvahu priznať sa za Maďara. Aký nedostatok stredných škôl máme, dôkazom toho je i to, že od Košíc až po Jasinu, tedy v pásme skoro 250 km dlhom, máme len jednu pobočku rusínsko-maďarského gymnázia. Na území celého Slovenska a Podkarpatskej Rusi mali by sme mať 16 stredných škôl a máme ich len 8. To je naša kvóta a preto hlásajú naši ministri, že sme spokojní? Oni môžu byť spokojní, avšak my a náš ľud nie. A keď človek tieto krivdy prednáša, tu sa hneváte; sú to však skutky a nemožno ich vyvrátiť. (Posl. dr Jabloniczky [maďarsky]: Povedia, že si iredentista!) Na to ja nič nedám, lebo to je nepravda!

Zemepisná učebnica od Krejčí-Horčičku charakterizuje Maďarsko ako úplne zdivočelú, podradnú zem s nízkou kultúrnou úrovňou. Jeho hodnoty defrauduje. Nuž to skutkom neodpovedá a prezradzuje takú nevedomosť, že menovaní páni uvalili tým hanbu na celý československý profesorský sbor, lebo komu schádzajú vedomosti, ten nech nepíše učebnice: "Sutor ne ultra crepidam."

Tu chcete maďarskú školskú mládež odcudziť od jej rasy. Na šťastie prostriedok nie je dobre volený, lebo keď mládež otvorí oči, príjde ihneď na lesť. K tomu smeruje i nariadenie č. 2303/1921 školského referátu v Bratislave, ktorým sa znemožňuje i to, aby sa maďarský žiak mohol súkromne učiť maďarským dejinám a kultúrnym dejinám, lebo nariadenie tieto knihy vykazuje z knihovníc školskej mládeže. Avšak za to môže sa pýriť len ten, kto to nariadil, lebo vykázané sú nie menšie mená, než aký je Göthe, Carlile, Dante a Pestalozzi.

Chceli sme poriadať v Podkarpatskej Rusi sbierku na zriadenie maďarského učiteľského ústavu, avšak ministerstvo vnútra túto sbierku zakázalo. Je to verejné porušenie smluvy saint-germainskej. Avšak prípad nie je ojedinelý, lebo môžem uviesť celú hromadu prípadov, kde jednotlivé ministerstvá neostýchajú sa ani zákony porušovať. Márne vyzývajú poslanci pozornosť jednotlivých ministrov na porušovanie zákonov, deje sa tak bezo zmeny ďalej. Ako možno za takýchto okolností požadovať od občanov, aby zachovávali zákony, keď tieto samy ministerstvá porušujú?