Předseda dr Staněk.

Místopředsedové: Roudnický, Stivín, Špatný, Taub, Zierhut.

Zapisovatelé: Dubický, Vávra.

220 poslanců podle presenční listiny.

Členové vlády: min. předseda Malypetr; ministři Bradáč, dr Černý, dr Dérer, dr Trapl.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr Říha; jeho zástupci Nebuška, dr Mikyška, dr Záděra.

Předseda dr Staněk zahájil schůzi v 9 hod. 12 min. dopol. a konstatoval, že sněmovna je způsobilá jednati.

dal předseda podle §u 2, odst. 2 jedn. řádu: do konce tohoto týdne posl. Chobotovi a Richterovi; do 5. prosince 1934 posl. Grebáči-Orlovi.

Předsednictvo uneslo se podle §u 9, odst. 1, lit. m) jedn. řádu vyloučiti z těsnopisecké zprávy o včerejší 349. schůzi sněmovny projev ohrožující bezpečnost státu z řeči posl. Dvořáka.

Předseda (zvoní): Přistoupíme k projednávání prvého odstavce poradu, jímž jest:

1. Zpráva výboru rozpočtového o vládním návrhu (tisk 2750) státního rozpočtu republiky Československé a finančního zákona na rok 1935 (tisk 2760).

Zpravodajem jest p. posl. Remeš.

Budeme pokračovati v rozpravě, započaté ve včerejší 349. schůzi sněmovny.

Přihlášeni jsou ještě řečníci: na straně "proti" pp. posl. Ostrý, Hokky, Špaček, Juran, Sivák, Zajiček, dr Törköly, Eisenhamr, Vallo, Krumpe, dr Jabloniczky, dr Hajn, dr Gažík, Chmelík, Török, Bobek, dr Holota, Vetterová-Bečvářová, Procházka, Dobránsky, Babel, Nitsch, Russ, Zápotocký; na straně "pro" pp. posl. Köhler, dr Ravasz, Hynek, Blatná, Janalík, Pozdílek, Jaša, Wagner, Fiala, Müller, Sedláček, dr Brdlík, Benda, dr Peters, Netolický, Kirpalová, Stanislav, Vančo, dr Rosche, Lanc, dr Reisz, Košek, dr Štefánek, Tučný, Pik, Kočandrle, Vaněk, Brodecký, Pelíšek, Jurnečková-Vorlová, Chloupek, Prokeš, dr Suchý, Nový, Bečák, Hummelhans, inž. dr Tumlířová, Vácha, Dorič, Petrovič, Zářecký.

Uděluji slovo prvému řečníku, zapsanému na straně "proti", p. posl. Ostrému.

Posl. Ostrý: Slavná sněmovno! Nevím, jak mám k předloženému rozpočtu začít mluviti, a to proto, poněvadž mám tak vyměřenou dobu, že myslím, že by bylo nejlépe a nejlehčí říci, pro co a pro které kapitoly v rozpočtu budeme hlasovati, a tím svou řeč ukončiti. A přece se jedná o státní rozpočet, jedná se o stanovení příjmů a vydání pro příští hospodářský rok, jistě věc vysoké důležitosti, zvláště když si všimneme, co všechno se státním hospodářstvím a státním rozpočtem souvisí.

Máme státní rozpočet v rovnováze. Ministr financí ve svém doprovodu k rozpočtu řekl velmi optimisticky, že bylo lze státní rozpočet zvýšiti oproti r. 1934 proto, poněvadž se předpokládá zlepšení hospodářské situace a důsledně pak zvýšení výnosu příjmů pro státní pokladnu, ať z výnosu daní nebo veřejných dávek.

Nemohu sdíleti tento optimismus. Nedívám se na číslice v rozpočtu tak, jak byly sestaveny, dívám se na hospodářskou situaci a podle té usuzuji, bude-li lze státní rozpočet tak, jak byl předložen a jak jej slavná sněmovna schválí, udržeti v rovnováze. Omlouváme se tím, že státní rozpočet na r. 1935 oproti r. 1934 se zvyšuje o necelých 500 mil. Kč a že nebude těžké tohleto zvýšení za lepší hospodářské konjunktury dosáhnouti na vyšších výnosech daňových a pod., zapomínáme však, že při tom musíme vzíti též v úvahu hospodářství minulých let. A když bychom vzali za podklad státní účetní uzávěrku z r. 1933, tak vidíme, že nám chybí na vyrovnání státního rozpočtu pro ten rok asi 1.600 mil. Kč, zvýšením pak rozpočtových položek a preliminováním zvýšeného příjmu o 500 mil. Kč oproti roku 1934 bude nám chyběti ne těch 500 mil. Kč, nýbrž úhrada ztráty, která v tomto hospodářském roce vznikne. A kdyby byla taková jako r. 1933, pak bychom musili uhraditi novými příjmy ne 500 mil. Kč, nýbrž přes 2 miliardy Kč. Kdybychom vzali v úvahu r. 1934, kde bude ztráta ve státním hospodářství podle předběžných zpráv asi 1.000 mil. Kč, pořád nám bude chyběti pro r. 1935 1.500 milionů Kč, když přihlížíme ke zvýšení státního rozpočtu.

Nemohu z hospodářské situace vyvozovati, že by toho zvýšení příjmů pro státní pokladnu bylo lze docíliti. Není to pesimismus, co říkám, ale nemohu sdíleti přílišný optimismus, že hospodářská situace se lepší nebo že se r. 1935 zlepší tak, aby zvýšený výnos daňový rovnal se 1.500 mil. Kč, poněvadž nevidíme nic, co by nasvědčovalo, že hospodářská situace se v pravdě lepší, nebo se bude lepšiti. Já bych musil jenom opakovati to, co jsem o hospodářské situaci řekl v rozpočtovém výboru, ale domnívám se, že přece jenom takový stručný přehled je si nutno udělati, abychom, až skončíme r. 1935, nebyli příliš zklamáni tím, že vykážeme ve státním hospodářství opět značné a velké ztráty. Nebudu činiti za ty ztráty odpovědnou vládu nebo některé resorty ministerské, to spočívá, řekl bych, v povaze situace a v povaze věci. Máme-li však úmysl státní hospodářství udržeti v rovnováze se státním rozpočtem, nuž, pak budeme musiti přestati podle mého soudu s tím, řekl bych, pudlováním a budeme musiti udělati přece něco, co by uvnitř státu hospodářství zlepšilo. Otázku: Je možno, aby výnos daní zlepšil se v důsledku zahraničního obchodu našeho zvýšeným vývozem? Zdá se mi, že nikoliv, poněvadž při tom strašném autarkickém životě jednotlivých států a národů nebude-li vývozu u nás ubývati, tedy se zvyšovati nebude. Budeme-li míti vývoz, je otázkou, bude-li zboží od nás vyvážené prodáváno za ceny rentabilní nebo - řekněme - za ceny, které by odpovídaly alespoň výrobním nákladům. Nyní je věc taková, že se vyváží zboží někdy bez výdělku, někdy však hluboko pod výrobní cenu jenom proto, abychom se ho zbavili z domácího trhu a z domácího konsumu, a pak na tyto mezinárodní obchody při vývozu našich produktů doplácíme, takže i to, co se vydělávalo doma, ztrácí se při vyvezeném zboží a výdělky systematicky klesají. Proto nemohu také dedukovati, že kdybychom více vyváželi, důsledně bychom také více vydělávali a že by se v důsledku toho zvýšil výnos daní. To by bylo, kdybychom vyváželi za těchto okolností.

Já mám však obavu, že při autarkickém zřízení jednotlivých států spějeme do doby, kdy vyvážeti budeme vpravdě moci jenom tolik, kolik budeme k nám z toho kterého státu dovážeti, takže patrně bude rovnováha v poměru vývozu k dovozu, a tu nevím, zda bychom mohli počítati na nějaké zvýšení odbytu našich výrobků a na to, zbaviti se tak nezaměstnaných a ulehčiti tím státní pokladně a podobně. Tedy zjišťujeme-li tuto situaci, pak si musíme říci, že žijeme úplně v nové hospodářské době, že v jednotlivých oblastech Evropy, v jednotlivých státech na úkor nynějšího průmyslu vzniká průmysl nový a že přijde doba, že průmyslový stát, jako jsme my a snad i jiný stát, kdyby vyvážel své průmyslové výrobky do cizího státu zadarmo, nebude je moci odbýti, poněvadž si je tam dotyčný stát nepustí, aby chránil svůj vlastní mladý průmysl. S tím musíme do budoucnosti počítat.

A nyní, co z toho vyplývá? Ven se zbožím nemůžeme, doma úžasná racionalisace výroby, stálé vsunování nových strojů do výrobního procesu, pak důsledné vyřazování fysické výkonné síly člověka z výrobního procesu, v důsledku toho vznik armády nezaměstnaných. Počítejme jak chceme, nezbavíme se, - ať vezmeme statistiku pojištěnců nemocenských pokladen dříve a nyní, nebo to, co nám říkají úřední zprostředkovatelny práce, ať počítáme jakkoliv, nezbavíme se toho, že máme kolem jednoho milionu nezaměstnaných. Když k tomu připočteme 3člennou rodinu, je to 3 mil. lidí u nás z 13 1/2 nebo 14 milionů obyvatelstva, kteří ztratili zaměstnání, výdělek, důsledně přestali býti nákupním objektem, ztratili kupní sílu, mnozí z nich ztratili platební schopnost Dluhy se hromadí. Nekupuje se, obchod vázne, živnosti váznou, průmysl zastavuje nebo omezuje výrobu a tak se věci a hospodářský život vyvíjí u nás. A nejenom u nás, to je právě ten amerikanismus, za který jsme říkávali vždycky zaplať pánbůh. Když se vynašel někdo, kdo měl americký švunk, tak mu bylo blahořečeno. Vždyť to není jen u nás, to je i v Americe. Ten Roosevelt nemůže snížiti nezaměstnanost pod 17 milionů nezaměstnaných při tom tempu americkém a při tom, co ten Roosevelt s miliardami dolarů dělá na odstranění nezaměstnanosti a roztočení kol hospodářského života. Tedy to jsou zjevy, které byly vytvořeny národohospodářským vývojem. Lidstvo je překonáno, lidstvo bylo překonáno stroji. Člověk už netvoří, člověk už jenom stroje obsluhuje. Důsledek toho potom je ta armáda nezaměstnaných a úžasná nebývalá konkurence na světovém trhu, jak nám ji představuje japonský vývozní průmysl atd. S tímhle musíme jako vzorní hospodáři počítati.

Krvavé číslice uvedl ministr dr Czech. O našich průmyslových podnicích a řekněme o havířství uvedl číslici, před kterou zůstává člověk stát. Národ jásá, ale člověk se zdravým rozumem zůstane státi a řekne si: Co bude dále, když uhelné doly zařizují se na výrobu tak, že už z 94% celkovou těžbu uhlí a výrobu uhlí obstarávají stroje a člověk se stal úplně při tom zbytečným? Já nemám možnost kontrolovati, nakolik je pravdivé toto tvrzení pana ministra dr Czecha jako ministra veř. prací, ale nemám důvodů vysloviti o tom nejmenší pochybnost, že by to pravdou nebylo. Nuže, když sám národohospodářský vývoj vytvořil tento obraz hospodářské bídy, tak se mu musí čeliti a tomu nebudeme čeliti jednostrannými zákony, které děláme. Proto je potřebí velikého, širokého hospodářského plánu.

Není mým úkolem zde vládní koalici to říkati nebo říkati, co se má udělati, ale jest jisto, že tento stav není možno držeti, že není možno k němu klidně přihlížeti, že se bude muset něco udělati, aby se při racionalisované výrobě - to znamená stálém vsunování nových strojů do výrobního procesu, těch nejmodernějších strojů, které tvoří nezaměstnané, o nichž víme, že i při nejvypjatější konjunktuře se již do zaměstnání nedostanou - těmto lidem zaměstnání vrátilo, a to za jakýchkoli podmínek a účinnosti zákonů, abychom se zbavili nezaměstnaných a ušetřili tak na státní pokladně roztočili kola hospodářského života. Nebude záležeti na tom, bude-li k tomu potřebí více peněz či nikoliv, poněvadž jestliže jsme odhodnotili korunu tak, aby zlaté krytí bylo 25%, pak jsme to pro něco dělali. Domnívám se, že jsme to nedělali proto, abychom v zahraničí musili naše síly dráže platiti, tedy jsme si odhodnotili korunu pro něco jiného. Musíme tudíž z toho vyvoditi důsledky, odhodnocení koruny nestrpí, abychom měli 5 miliard Kč oběživa. Všimněte si, v jaké situaci se stát a občanstvo nalézá. Nedostanete vypůjčiti haléře, ať máte majetek jakýkoli. Jste-li 10.000 Kč dlužen na majetek v ceně 300.000 Kč a je-li těch 10.000 Kč vypovězeno, nenajdete náhradní peněžní ústav, který by těch 10.000 Kč půjčil, abyste mohli uspokojiti dřívější věřitele. Tedy, co je to za znak? To naznačuje, že peněžní ústavy mobilisují peníze. K jakému účelu? Aby je měly uložené v pokladnách a doplácely na ně úrokovou míru, jakou musejí vypláceti vkladatelům? Pro to ne. Bojím se však jedné věci, a o té by nám měla něco říci statistika. Bojím se, že nám ubývá u určité části lidí vkladů, že peněžní ústavy potřebují peníze na vyplácení vkladů hlavně městského obyvatelstva, které takto žije ze substance, stravuje své dřívější úspory. K tomu potřebují peněžní ústavy peníze, které mobilisují tím, že vypovídají úvěry, ale nedostávají dostatečnou náhradu těchto vypovězených peněz, což je důsledek zřízení reeskontního ústavu a odhodnocení čsl. koruny. Tedy, zdá se mi, že jsme zůstali na poloviční cestě státi, že jsme vůči zahraničí něco udělali, ale uvnitř ve své domácnosti jsme si pořádek neudělali. (Výborně!) To jsou strašlivé hospodářské poměry. Nyní se bojím, že v důsledku zhoršení a zhoršování hospodářské situace, poněvadž nemohu sdíleti ten optimistický názor, že se poměry lepší, bude úbytek výnosů daňových. My máme zvýšený státní rozpočet, nebudu výdajovou číslici oddiskutovávati, jednak mi nezbývá čas, jednak se domnívám, že ta potřeba zde je a že by event. byla ještě větší, kdybychom chtěli státně něco podnikati, tedy dělati investiční práce. Já se však bojím, že v důsledku snížení výnosů daňových půjde se na poplatníky jinou cestou, zezadu, jak se říká, a bude se z nich hledět vytlouci co nejvíce. A v tom bych spatřoval druhou těžkou hospodářskou poruchu, poněvadž to by znamenalo hospodářsky si ten stav a tu část lidí, která ještě dnes státu něco dává, zničit.

Dámy a pánové, poměry se horší a v těch zhoršených poměrech my trvale a systematicky žádáme na poplatnictvu více. Budete dělat zase novou daň; jak jsem dnes měl možnost čísti, je to už dohodnuto. Je to t. zv. vojenská taxa, kterou patrně budou platiti, kdo mají 25.000 Kč a více důchodu ročně. Bojím se však, že celé to zařízení bude stát více, poněvadž taxa začne teprve u 25.000 Kč důchodu a registratura těch, kdož ji budou mít platit - řekněme, že to budou lidé od 30 do 60 let při důchodu nad 25.000 - vedení jich v patrnosti, v seznamu a předpisování taxy bude státi více, než bude možno na ní ve skutečnosti vybrat. To jsou - řekl bych - záchvaty člověka bránícího se před smrtí.

Všimněme si při státním hospodářství také naší obecní samosprávy. Vy chcete zvyšovat limit samosprávných přirážek. To snad může býti dobrá vůle těch, kdož to udělat chtějí, může tu býti i chuť, ale říkám, že každé zvýšení limitu obecních přirážek znamená v dnešní těžké hospodářské době novou hospodářskou poruchu. Varuji před tím, nečiňte tak! Samosprávě má býti pomoženo, jeť v takové situaci, že není řídkým případem exekuce. Jako se to dříve dělalo jenom živnostníkům a obchodníkům, že se u nich konaly exekuce různého druhu, ať to bylo pro pohledávky soukromoprávní nebo veřejnoprávní, když si věřitel exekuci vyžádal - dnes se to děje hromadně u obcí. Kdo jste poslanci z ostravského kraje, jistě to víte, a ostatně všichni jste dostali memorandum města Karvinné, v němž si stěžuje, že mu byly zabaveny přirážky nevím za kolik měsíců dopředu. Poněvadž město neplnilo svých platebních povinností, sáhl věřitel k vymáhání svých pohledávek a teď se obracejí městští zaměstnanci na poslance a tvrdí, že je tím ohrožena jejich existence, že nebudou moci plniti svých platebních závazků. Ale to není ojedinělý zjev, že se samospráva nalézá v takové situaci, to jsou zjevy časté. Samospráva a její hospodářství souvisí s celou hospodářskou konjunkturou, a tu nemohu jinak, než spojiti tyto dva činitele, stát a samosprávu, v jednoho a říci: Pomoci lze jediné, zvýšíme-li důchody občanstva. Vy však děláte pravý opak. Věřte mně, že se stydím, že jsem tak nerozumný a nedovedu pochopiti, co děláte. Musíme si přece zde v tomto domě jednou říci - není to žádné mluvení do ulice, je to určeno pro domo - i když se na veřejnost říká něco jiného, že děláme řadu roků zákony, kterými bychom podchytili cenovou hladinu, kterými bychom ji podepřeli, poněvadž se nám hroutí. K čemu jsou všechny ty zákony v zemědělství? K tomu, aby byla podchycena cenová hladina, aby ceny stouply. Co zená obilní monopol? Zřízení na udržení cen na vyšší úrovni. Co znamená pasteurisace mléka? Větší výtěžek ze zemědělské práce. To si musíme uvědomiti, ale jak potom, pro boha vás prosím, působí na veřejnost onen plachtový inserát, volající k vládě, aby se přičinila se vší důrazností, aby ceny životních potřeb šly dolů, aby byly sníženy ceny cukru atd., jak to v tom inserátě, nevím kde, čteme. (Posl. Al. Beneš: V "Národním osvobození"!) Ano, v "Národním osvobození" byl takový celostránkový inserát. Jak to musí působiti na veřejnost, děláte-li v parlamentě zákony, abyste zdvihli ceny, aby se zdražilo zboží, a na venek křičíte: Vládo, jdi a potírej lichvu! Myslím, že tomu nemůže nikdo rozumět. Nebo je to snad upřímné dělati zákony na podchycení a udržení cenové hladiny a při tom volati, aby se vláda zasadila, aby ceny šly dolů? Budeme-li dělati takovouto politiku, musíme si uvědomiti, že se v ní jednou udusíme, poněvadž si národ řekne, že taková šalba musí přestat, že tu musí býti upřímnost k národu a že se musí říci: Životní úroveň u nás je nízká, ceny jsou nízké, výdělky jsou nízké a je blázen ten, kdo se domnívá, že nízkými cenami, nízkou mzdou a služným spasí národ. (Výborně! - Potlesk poslanců čsl. živn.-obchodnické strany středostavovské.) To ponechte těm, kteří zde jsou od toho, takovým Baťům, Českomoravské-Kolben, Škodovce a všem těm racionalisovaným podnikům, které mají zájem na snižování mezd a důchodů, na ochuzování obcí a státu o příjmy a na důsledném ochuzování stát. zaměstnanců. To nechte jim, ale zákonodárce musí mít odvahu říci: Naše cenová hladina se nám hroutí, my ji musíme podchytit, ceny musí nahoru, mzdy musí nahoru, lidé musí do zaměstnání, ať jakýmkoliv způsobem. Nemůžeme trvale platiti kolem miliardy na nezaměstnané. Kdo nám je ze zaměstnání vyházel, ten nám je musí do zaměstnání vzít na svůj účet, nebo jednou se vám stane, že vám národ vyhází stroje na ulice. (Výborně! - Potlesk poslanců čsl. živn.-obchodnické strany středostavovské.) Vždyť ten národ to dlouho nesnese. Lituji, že jako buržoust musím zde takhle mluvit (Výkřiky. - Předseda zvoní.), já, který stojím na principu soukromého podnikání a vlastnictví, musím zde říci, jak se poměry vyvíjejí, kam spějeme a co je naší povinností udělati. A co děláme? Chceme vydati zákon - pan kol. Najman zde o tom mluvil - abychom aspoň části občanstva umožnili výživu rukodílnou prací, chceme zrušit správkárny a Baťa nám řekne: A to ne! Boty by byly dražší, správky by byly dražší. Zblázní prý 6 milionů dětí, které mu dají podpisy. Mohou to býti děti malé a děti velké. Vláda, která se rozpřáhla, že Baťovy správkárny zruší, najednou sedí a již se o zrušení Baťových správkáren nemluví, poněvadž to Baťa nedovolil. To není přímočará politika. Řeknu vám, že jako buržoust rád dám za boty o 10 až 15 Kč více, když budu vidět, že máme všechno dělnictvo zaměstnáno, když si lidé potom ty dražší boty v důsledku zaměstnanosti budou moci koupiti. Takhle máme boty laciné, ale nemáme peněz, abychom je mohli kupovat. Na český stůl patří prý česká ryba, do české postele česká peřina. (Výkřiky. - Předseda zvoní.) Račte mi dovoliti, ale do Baťových továren ve Zlíně musí přijíti kůže z amerických prérií, sušená a zničená, a tu hodnotnou kůži z hodnotného československého dobytka posíláme za nízké ceny do Německa, aby si Německo proti nám pro armádu udělalo hodnotné boty. Na český stůl česká ryba. Proč jste neřekli Baťovi: Nevoz nám sem tu nehodnotnou kůži z amerických prérií a ber kůži naši, aby sedláci mohli dostati o korunu více za dobytče, aby se zde ta kůže odbyla. Proč sem necháme voziti za tisíce, miliony a stamiliony cizí kůže, když svou vlastní hodnotnou kůži musíme vyvážeti? Zbavili jsme se úplně rozumu, nebo je možno, aby nás ovládal jeden člověk politicky i hospodářsky? Což se za tento stav nestydíme? Myslím, že je nejvyšší čas, abychom se začali stydět, než nám to jasně a otevřeně řekne národ. Ten jíž dlouho trpět nebude tuto dvojakou, nemožnou hospodářskou politiku. Hospodářská orientace na Ameriku je nesmysl zrovna tak, jako když jsme tleskali, že se u nás našel někdo, kdo sem zavádí výrobní mravy amerikanismu a pod. Nuže, je důležité toto všecko spojiti a vyvoditi z toho dostatečné důsledky. Jestli to neuděláme nyní, udělá se to příště, ale, řekl bych, za úplně jiné politické konstelace a rozvrstvení občanstva. Nejsem reakcionářem, chraň Bůh, jsem příliš velkým demokratem, než abych chtěl nějaké nerozumné věci pouštět mezi lid. Ale mezi lidem to vře a zdá se mi, že jste mu cizí, že jste se od něho příliš odklonili a málo mezi něj jdete. Mnohdy byste se zhrozili toho, co se děje. Prosím, tohle není náš list (ukazuje "Národní listy večerník" z 28. listopadu 1934), ale chci z něho něco citovati. Použil jsem cizího listu proto, aby se neřeklo: Vy si do listu můžete dát co chcete! Tady vám vyvstane celá hospodářská strašlivost doby a to tragické, co dnes lidstvem a naším národem lomcuje.

Prosím, přečtěme si to (čte): "V kratičké úřední zprávě se praví: Včera před polednem požili ve své dílně v Americké ulici 39 na Král. Vinohradech v sebevražedném úmyslu neznámý jed 56letý cizelér Jindřich S. a jeho 46letá manželka Marta. Přivolaný lékař zjistil již u manželky smrt a manžela, který jevil ještě známky života, dal dopraviti do sanatoria, kdež za krátko zemřel. Mrtvoly budou pitvány. Příčina společné sebevraždy není známa.

Jindřich Schorcht byl umělcem ve svém řemesle. Účastnil se také na výzdobě Petschkovy vily a úzce spolupracoval se známým uměleckým závodem Franty Anýže." (Výkřiky posl. Kubače.) Poslouchejte (obrácen ke komunistickým poslancům) trochu pozorněji, tady nejde o Petschka, tady jde o člověka, který se zabil z bídy! (Výkřiky posl. Kubače.) Trochu rozumu byste si mohli uchovat! (Posl. Zápotocký: Vy jste nervosní!) Nejsem nervosní, já na vás nekřičím nikdy, ale domnívám se, že je nutno být opatrnější. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Ostrý (pokračuje): "Zaměstnával 30 dělníků, ale v poslední době ocitl se, jako mnoho jiných živnostníků, ve velmi stísněné situaci. Práce by byla, ale zákazníci neplatili, věřitelé naléhali na proplácení účtů a berní úřady provedly několik exekucí za neplacené daně. Sotvaže cizelér Schorcht sehnal nějaké peníze a snažil se vybřednouti ze zoufalé situace, byl ihned sražen zpět novými exekucemi. Situace vyvrcholila v těchto dnech, kdy do rodiny pražského živnostníka Schorchta vešel hlad. Kdysi dosti zámožní, ale nyní úplně ožebračení manželé Schorchtovi chytli se poslední naděje. Snažili se vypůjčiti si na směnku 10.000 Kč a tím zachrániti živnost a sebe. U svých příbuzných sehnali i ručitele a pak nastala nekonečná pout za penězi. Tři týdny trvala jejich křížová cesta a včera vydal se Schorcht za jiskřičkou naděje na poslední cestu.

Již nemohu - pravil své ženě - dnešek rozhodne. Buď přinesu peníze nebo zemřeme. Jeho ustaraná žena čekala úzkostlivě doma. K polednímu se Schorcht vracel. Sotva vešel do dveří, bylo jasno, že je zle.

Mlčky, bez slova vstala na smrt připravená žena, podala svému muži ruku, tiše se s ním rozloučila a hned na to požila cyankali. Za okamžik byla mrtva. U umírající ženy usedl živnostník Schorcht a otrávil se také. Ve chvíli, kdy byl nalezen, ještě žil a mohl trochu mluviti. Z jeho posledních slov a z toho, co jsme sami zjistili, vysvitla celá tragedie. Manželé Schorchtovi zanechali tu 12letou dcerušku Evičku."

To je to, o čem jsem mluvil. Mám ve své župě 4 sebevraždy jenom z těchto důvodů finančních a berních exekutorů. Pánové a dámy, tyto případy křičí.

A teď si všimnu ještě jedné položky v rozpočtu. Úrok z prodlení obyčejně činil 10, 20, pak 40 a 60 mil. Kč, a tak to postupovalo, až pro rok 1935 je stanoven výnos úroků z prodlení u neplacených daní na 220 mil. Kč. Považuji tuto číslici přímo za krvavou, a to proto, poněvadž budete dostávati úroky z prodlení, ale ti malí lidé vám nebudou moci platiti daň, když musí zaplatiti 220 mil. Kč na úrocích. Zdá se mi, že celá naše hospodářská potence je zkřivena, že nemáme jasného názoru na hospodářský život a že se mu čím dále tím více vzdalujeme. (Předseda zvoní.)

Musím ukončiti. Chtěl bych prositi, aby už jednou bylo uvazováno, co bylo učiněno nebo povoleno, aby se mohlo udělati na ochranu takto zbídačeného živnostenského stavu. Nedejte se klamati krásnými výkladními skříněmi. To je všechno režie. Nedejte se klamati tím, co vidíte ve výkladních skříních takového obchodu, ale jděte dovnitř a podívejte se, kolik je v takové rodině bídy, strádání, starostí, a důsledky toho jsou pak ty, které jsem vám zde citoval.

Nuž, nebylo by již na čase, aby se v nás probudilo svědomí a abychom alespoň tam, pokud můžeme a kde to nikomu neublíží, sáhli pod paždí tonoucího živnostnictva a obchodnictva a udrželi je v této těžké hospodářské době nad vodou a pomáhali tuto hospodářskou dobu překonati? To je naší povinností. Nebojte se bati, zrušte správkárny. (Potlesk poslanců čsl. živn.-obchodnické strany středostavovské. - Předsednictví převzal místopředseda Špatný.) Nedovolujte zřizování filiálních prodejen, poněvadž tyhle mamutí podniky zabíjí kolem sebe všechno, co je hospodářsky slabší a konkurence neschopné. Tím umožníte zaměstnání a existenci tisíce výdělečně činných lidí a také tisíců zaměstnanců v práci rukodílné. Nedělejme všechno to, co je prokletím. Stroj, svátost lidstva, měl lidstvu sloužiti. Ale za dnešní racionalisované výroby, kdy člověk je vyřazován z výrobního procesu, stává se stroj prokletím lidstva, a vy neděláte nic, abyste alespoň poněkud čelili rozpínavosti mamutího podnikání, neděláte nic, abyste lidu uchránili existenci, vy dáte průchod vývoji věcí, a domnívám se,...

Místopředseda Špatný (zvoní): Upozorňuji p. řečníka, že již překročil svoji řečnickou lhůtu.

Posl. Ostrý (pokračuje): Hned jsem hotov. Lituji jenom, že o těchto důležitých věcech se udělá takové usnesení. Ještě jednou upozorňuji na to, co jsem zde řekl. Zástupci národa musí míti odvahu národ hospodářsky chrániti a neprojevíme-li tuto odvahu zde, tak ji projeví národ a vyžene nás. Končím. (Potlesk poslanců čsl. živn.-obchodnické strany středostavovské.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Uděluji slovo panu posl. Köhlerovi.

Posl. Köhler (německy): Slavná sněmovno! Domnívám se, že nejlépe mohu poukázati na poslední smutné události v Praze a najíti na ně odpověď, když se dovolám světových dějin, učitelky lidstva. Dějiny lidstva ukazují neustálý pohyb vzhůru a dolů v životě národů. Národy povstávají a národy hynou. Stejně jako každý živý tvor, jsou i národy právě jako rostliny, zvířata a lidé, vázány zákony vzrůstu. Aby národ mohl růsti, vyvíjeti se, potřebuje prostoru a životní síly. Obě tyto věci jsou národům různě přiděleny. Jedny mají dosti prostoru, ale nikoliv síly, aby se mohly vyvíjeti, jiným zase chybí prostor a nemají síly, aby se probily. Na souladu prostoru a síly závisí však trvání života národů. Ale základem pro život sám v národě jest, že jest především spjat s půdou. Nacházíme v dějinách spoustu příkladů, kdy se velké státy vytvořily tím, že byly vybudovány na selském majetku. Chci připomenouti, že již staré Athény povstaly tím, že byly vybudovány na atickém selském majetku a že upadly jen tím, že tito lidé ztratili souvislost s půdou. Takové důkazy nacházíme především i při povstání a existenci staré římské říše. I Řím byl založen na selském majetku, i Řím byl tak dlouho velký a silný, dokud uznával tento svazek s půdou. Dokud římští senátoři sídlili na své hroudě a odtamtud docházeli do Říma jen ke schůzím, dotud byl Řím světovou říší. Stát se totiž podobá pyramidě a čím výše vyrůstá, tím větší musí být základní plocha, kterou jest selský majetek. A když na to Řím zapomněl, musilo se státi, že se Řím podobal pyramidě stojící na špičce, a bylo zapotřebí jen krátkého nárazu a stát se rozpadl.

A tážeme-li se nyní, jaká jest cesta, kterou kráčí vzestup nebo úpadek nějakého národa, musíme říci, že to jest spojitost s domácí hroudou. Zdali tedy působí jedna nebo druhá z těchto uvedených sil, to ukazuje život četných našich národů. Můžeme konstatovati, že vliv na povznesení a existenci národů mají především dvě velké zásady. Zemědělskému národu odpovídá zásada společenská: přechod a vytvoření všech děl, zatím co se od jednotlivce přechází k veškerenstvu, k celku. Tato zásada dělá lidi sebevědomými, schopnými výkonů, samostatnými a silnými. Opírá se především o drobný zemědělský majetek. Vynikající vlastností této zásady jest decentralisace, která ovšem nesmí jíti příliš daleko, neboť by jinak znemožnila utvoření států. Opakem společenské zásady jest zásada vrchnostenská. Ta chce působiti od všeobecnosti k jednotlivci. Její silou jest centralisace a při působení těchto sil jest jasné, že dochází k tříštění drobných majetků, že zde je úsilí tvořiti velké majetky a svými posledními účinky dochází se podle této zásady k nahromadění, které můžeme označiti jako vládu kapitalismu v soukromém hospodářství a státně politicky jako svrchovaný stát. Osud národa závisí tedy na tom, zdali na národ působí jedna nebo druhá z těchto zásad, nebo zdali obě zásady snad společně mají vliv na národ. Jak se provozuje tento vliv na národ, závisí na charakteru národa. Můžeme konstatovati, že lidé z jižních krajů především tím, že se jim tam usnadňuje živobytí, neboť si mohou snáze opatřiti šatstvo a potravu, více se kloní k zásadě vrchnostenské, nepotřebují společníků, aby se probili, aby se udrželi. Proto vidíme u nich i jistou náchylnost ke lhostejnosti, k pohodlí a netečnosti. Zcela naopak jest tomu v severních zemích. Zde jest boj o život těžký, jednotlivec se nemůže probíti a následek toho jest, že se spojuje ve svazy, rodiny, rodové svazky a tak poskytuje základ k vytvoření společenstev.