Posl. Stenzl (německy): Slavná sněmovno! Pan ministr financí dr Trapl vzbudil ve svém výkladu při předlož ní státního rozpočtu na r. 1935 naděje v lepší hospodářskou dobu. Ani já, ani široká veřejnost a poplatní občané nemohou této naději dobře věřiti. Dnešní hospodářský stav horší se den ze dne a stává se neutěšenějším pro pracující vrstvy národa, zvláště však pro tvůrčí, poplatný a státotvorný střední stav. Poukazuji-li právě na tento stav, třeba zvláštní pozornost věnovati tomu, že dnes nikdo nemůže a nesmí přehlížeti, že stavební živnost se svými tisíci a tisíci dělníky je téměř úplně v úpadku. Dále musíme viděti, že oděvnictví, ať již jest to živnost obuvnická nebo krejčovská a jakákoliv, jest pomalu, ale jistě vháněno ve zkázu. Vidíme však také, že pro pokles spotřeby, pro šetření v jednotlivých domácnostech utrpěla ohromné ztráty i živnost potravinářská a že velmi silně poklesla možnost opatřiti si výdělek v živnosti potravinářské. Ale vidíme také, že stát na jedné straně zatěžuje středostavovské živnosti a obchod novými daněmi a dávkami, kdežto na druhé straně neustále poskytuje svou pomocnou ruku velkokapitalistickým podnikům; a tu mezi jiným pozorujeme, že stále ještě jest podporována a chráněna velkofirma Baťova, a že se nechce poskytnouti sluchu volání obuvníků, aby byli zachováni a podporováni. Právem prohlásil jeden člen parlamentu na velké protestní schůzi proti daním, kterou uspořádali v posledních týdnech a měsících živnostníci: Kdyby jednou, což si ovšem nepřejeme, byl stát zapleten do války, pravděpodobně nebude míti u svého vojska ani jediného obuvníka pro rotu a pravděpodobně budou pak vojáci běhati bosi. Zde bych rád poukázal na to, že jest úkolem rozhodujících činitelů státu, zvláště vlády a dnešních většinových stran, aby dbali o to, aby zůstaly zachovány živnosti, jichž potřebujeme v dobách nouze a tísně. Vtírá se nám pocit, že vlastně není žádného zájmu na zachování výdělečného a tvůrčího středního stavu. Pozorujeme velmi zřetelně, že převládá snaha, aby obchod a živnosti byly ponenáhlu, ale bezpečně vytlačeny a zničeny. Jest to přání systému, aby toto zničení bylo prováděno co možno nejrychleji. Kdežto v dnešním Rusku ve státním hospodářském vedení zahýbá se cesta napravo, konstatujeme, že zde jde naše cesta ponenáhlu, ale jistě doleva. Dále však také pozorujeme, že stát nebo státní opatření zasahují hluboce do soukromého hospodářského života a tím vlastně hospodářství ruší, takže častokráte státními zásahy vznikají škody.

Jestliže snad v poslední době některý stav kladl jistou naději ve státní úpravu, totiž, pokud jde o obilní monopol, jest tato naděje dnes úplně zničena. Obilní monopol zasvětil dnes střední a menší mlynářské živnosti úplně zkáze, nedojde-li včas k vhodné novele. Zde se zřetelně ukazuje, že se poskytuje pomoc a ochrana jedině velkokapitalistickým mlýnům, ale nikoliv malým a středním mlynářům. Tu se musíme stále a stále tázati, je-li tato cesta správná, mají-li býti široké vrstvy samostatných svobodných existencí v řádném státním útvaru ničeny, či zda by nebylo lépe tyto existence uchovati v zájmu státního pořádku a také hospodářství samého.

Obilní monopol, který měl právem za úkol zaručiti zemědělství lepší ceny a tím pozdvihnouti jejich kupní sílu, aby mohly podnikati investice a aby se také mohlo oživiti hospodářství, projevil se, jak vidíme, v tom, že ponenáhlu, ale jistě, 8.000 samostatných drobnějších a středních mlynářů má býti připraveno o chléb s 12.000 dělníky a tím rozmnožiti armádu nezaměstnaných. Když příslušníci mlynářského stavu poznali a viděli, že se prováděním monopolu sleduje vlastně docela jiný záměr, že se byrokracie roztahuje a každému jednotlivci hází do domu haldu spisů a knih, spojily se v poslední době svazy německého a českého stavu k velkým protestním projevům a přál bych pánům, aby byli viděli v neděli v Olomouci velký protestní projev asi 700 drobných a středních mlynářů německé a české národnosti. Nouze vzrůstá a varuji, aby byla zostřována opatření provádějící obilní monopol, místo aby byla zeslabována. Doufám, že ve vládních kruzích a u rozhodujících pánů, kteří vedou obilní společnost, jest tolik porozumění, aby nemožné předpisy byly zmírněny.

Vidíme však také, že se stát vměšuje do věcí, o nichž již předem jest jisto, že se na ně musí doplatiti z veřejných peněz, tedy z vybraných daní. Potíráme tento tak zvaný státní socialismus co nejostřeji a do všech důsledků. Uvedu jen jeden křikavý k příklad, který se také jeví ve státním rozpočtu, postátnění autobusových tratí. Sta existencí, které se s námahou vypracovaly, bylo zničeno. Stát přišel o platy z daně z jízdních lístků. Ale byla zničena nejen existence oněch majetníků autobusů, nýbrž byla tím i strašlivě postižena existence jejich příbuzných a těch dobrých lidí, kteří jim zapůjčili peníze, aby si mohli koupiti autobus. Dříve, když jsme měli soukromé autobusové trati, řídil vůz sám majetník autobusu, sám dělal řidiče, sám vůz myl a při tom ještě odváděl státu daň z jízdních lístků. Bylo-li řečeno, že neodváděl státu daň z jízdních lístků ze 100%, bylo to při nejmenším 80% hotových peněz, které plynuly do státní pokladny. Do státního rozpočtu bylo zařazeno ještě 28 milionů jako výtěžek daně z ještě trvajících soukromých tratí. Ale ve státním rozpočtu nalézáme také u státních autobusových tratí, které neplatí daň z jízdních lístků, ani silniční daň, částku 27.5 milionů na úhradu schodku. Soukromý obchodní podnik, který by pracoval takovýmto způsobem, musil by udělati v nejkratší době úpadek. Jest povinností a úkolem státu dbáti, aby státní podniky nebyly již od prvopočátku pasivní. Tak vidíme, že není zájmu na udržení soukromých samostatných existencí, které se ve většině případů namáhavě vypracovaly z dělníků k samostatným podnikatelům. Táži se všech těch, kdož mluví o sociální politice a sociálním cítění, je-li to sociální péče o lidi, kteří se prací, pílí a zdatností vypracovali. Jak již řečeno, vidíme dále, že stát podporuje přirozeně soukromý provoz velkých podniků, že chrání kartely, ale, usnesou-li se jednou obchodní a živnostenská společenstva na směrných cenách, zakáže se jim to. Ale uvažme dále, co se děje, když takový velký podnik nebo továrna nemůže již pak dále, zajde a jest zastavena. Tu především přijde žádost o odpis daní, jak to můžeme konstatovati v mnoha a mnoha případech. Ale neodpisují se jen daně státní, zároveň se odpisují i obecní přirážky a tak se také působí škoda samosprávným svazkům. Jestliže neštěstím, snad také vlastním zaviněním zajde jedna z mnoha drobných existencí, obec, samosprávné svazky i stát pocítí to jen nepatrně nebo vůbec nikoliv. Těchto momentů měli byste si všimnouti a měla by to býti pro vás výstraha, že se stát nemůže opírati o jednotlivé velkopodniky, nýbrž jen o velkou vrstvu výdělečného středního stavu.

Obchodní a živnostenský střední stav, domnívám se, má také určité právo na ochranu, která jest mu zaručena jednak ústavou, jednak tím, že platí daně a dávky, které odvádí státu. Roztrpčenost na stálý vzrůstající hospodářský úpadek a nouzi stále vzrůstá a já, poněvadž jsem člověk, nemohu se z toho radovati, že se nyní i mezi Čechy vtírá nouze a také čeští kolegové musí se energicky brániti, chtějí-li zanechati podnik, který sami vybudovali, ať již velký nebo malý, svým dětem. Při tom slyšíme výroky jednotlivců, kteří snad nejsou vůbec k tomu ani oprávněni, že se střednímu stavu stále ještě daří velmi dobře. Těm bych řekl: "Jděte ven a podívejte se na nouzi a bídu a nevěřte těm, kteří si napsali na svůj prapor zničení řemesla a obchodu." Hospodářský život lze pozorovati již jen v říšském hlavním městě, ale ve všech ostatních krajích slyšíme jen nářek a žaloby, a zvláště v pohraničních krajích usídlila se nezměrná nouze a strašlivá bída. K novým daním usneseným dřívějšími zákony přistupuje nyní ještě podle státního rozpočtu další zatížení řemesla a obchodu, hospodářsky stále více klesajícího. Letos jsme konstatovali, že berní správy zvýšily své předpisy za r. 1933 až o 100%, tedy dvojnásobně, ač se dá prokázati pokles obchodu. Pozorujeme svévolné vyměřování daní, které není na místě v dobách velmi těžké nouze a tísně. Namítne-li snad někdo, že to není pravda, nechť se jen informuje. Snad by bylo najednou jinak, kdyby se zavedla zákonitá odpovědnost pro úředníky vyměřující daně a pro úředníky vůbec. Každý státní občan jest odpovědný a ručí za své činy a opominutí státu a předpisům, jen úředník nikoliv. Nechci se zde zabývati četným trýzněním, které má v zápětí rekursy a mnoho jiných věcí, ale ve většině případů bez výsledků.

Nezaměstnanost, která podle výroků rozhodujících pánů, že nastala již lepší doba, měla klesati, neobyčejně stoupá, nyní, kdy stojíme před zimou. V zimě bude nezaměstnanost větší - domnívám se, že to právem mohu říci - než v letech dřívějších. K armádě nezaměstnaných druží se však dnes nejen tovární dělníci, nýbrž i zproletarisovaní živnostníci, kteří se dobře a pilně plahočili pro sebe a pro svou rodinu. Nyní hledají práci jako zedníci, kopáči atd. Nezaměstnanost vzrůstá stále více a více. Kupní síla obyvatelů ve státě klesá více a více. Domnívám se, že jest povinností státu, aby v dobách těžké hospodářské krise uvedl lidi do hospodářského procesu, nikoliv snad zřizováním státních podniků. To může býti jenom něco přechodného, jen určeno pro dobu hospodářské krise a pak se to může opět zrušiti. Mnoho a dlouho se již mluví o tom, že podpora v nezaměstnanosti bude nahrazena produktivní péčí o nezaměstnané. Dodnes se ještě nestalo nic řádného. Obce a okresy orodují v Praze, prosí, aby směly stavěti to a ono, a slyší, že není peněz. Na podporu nezaměstnanosti peníze se dávati musí. Ale dělník za to nemůže, že přišel o práci. Musí-li se mu již dávati, pak opatřením práce. Potom stoupne opět kupní síla, vzroste spotřeba oděvu, obuvi atd. Dělník vydělává, může výdělek dáti do oběhu a tím povznáší spotřebu, tím jsou opět zařazeni do pracovního procesu jiní lidé a z toho dostane opět stát daně a dávky. Člověku se vtírá nepříjemný pocit, jako kdybyste se nechtěli dáti touto cestou. K tomu by bylo třeba jednoho kroku, k němuž se musíte odvážiti, který snad nelze nazvati inflací a také se nesmí tak nazvati, a to uvedení peněz do hospodářského života. Podle výkazu Národní banky máme dnes 44%ní úhradu naší valuty. Podle zákona jest však přípustno, aby toto procento úhrady bylo sníženo na 25%, aniž se při tom musíme obávati inflace Tím podle mého pravděpodobného odhadu přišlo by znovu do oběhu asi 1.5 miliardy bankovek. To by oplodnilo hospodářský život a umožnilo, kdyby se zákonných opatření použilo správně, dostati levný úvěr a snad bychom také byli poněkud více schopni konkurence s cizinou v našem průmyslu a vývozu. Ale takto vidíme, že se klidně ponechávají ve velkobankách ležeti peníze, snad stamiliony nezúročeny, nejsou dávány do oběhu, přes to, že nouze jest tak veliká. Zde, domnívám se, bylo by zajisté také úkolem vlády, aby zasáhla, aby jednou ukázala silnou ruku, nikoliv aby snad jednomu nebo druhému něco násilím vzala, nýbrž, aby přiměla peněžní ústavy, aby tyto peníze nezůstaly thesaurovány v safech bank, nýbrž aby přišly do oběhu.

Pánové! Vím, že nejlepší podněty i kdyby zde v této sněmovně nedošly 100% ní pozornosti, vždy zůstávají bez povšimnutí, ale nechápu, že se nikdy nevěnuje sluchu dobrým podnětům, ať již přicházejí s té či oné strany. Kdyby se to stalo, domnívám se, že by bylo možno spoluprací všech, kteří se vážně snaží zachovati hospodářství, čeliti nezaměstnanosti a vybudovati spořádaný stát, a také to uskutečniti. Také tyto dva nebo tři podněty, které jsem zde přednesl, zůstanou právě tak málo bez povšimnutí, jako jiné dobře míněné a snad ještě lepší podněty s některé jiné strany oposice.

Dovolil bych si v souvislosti s hospodářskou nouzí státu a jeho občanů a poplatníků pronésti několik málo slov o národní nouzi. Téměř 10 let máme již v tomto státě českoněmeckou spolupráci na parlamentní půdě a ve vládě. Vítáme to z plného srdce. Vždyť přece víme, že v československém státě obývá a žije český, slovenský, německý lid, Maďaři, Poláci, Rusíni a lidé mluvící ještě jinak. Tu se domnívám, že by bylo jistě již nejvýš na čase, abyste konečně přikročili k tomu, abyste se řídili výrokem jednoho z vás a námi tak vysoce ctěného a mezi námi již neprodlévajícího státníka, bývalého předsedy vlády dr Švehly a abyste také podle něho jednali. Mám na mysli proslavený výrok: "Rovní s rovnými."

Velectění! V posledních dnech ukázalo se nám bohužel opět něco jiného. Místo, abychom se cítili jako rovní s rovnými, abychom si podávali ruku ke společné tvůrčí práci v hospodářství, viděli jsme v pražských ulicích v hlavním městě, kam proudí tolik Němců z venkova, demonstrace, které neměly řádného důvodu. Čeští vysokoškoláci demonstrovali proti německé universitě, demonstrovali výroky jako "Němci z Prahy" a pod. věci. Věřte mi, velectění pánové a příslušníci českého kulturního národa: Slyší-li to cizinec - nemusí to býti říšský Němec - jistě si také utvoří své mínění. Myslím, že by bylo bývalo v moci vlády, aby tomu zabránila, když Němci zachovali zákon. Poněvadž zákon z r. 1920 ustanovil, že insignie německé university mají býti odevzdány české, musilo se zákonu vyhověti a bylo by se mu také vyhovělo bez demonstrací, šlo jen o formu. Rozvážní lidé našli také východisko. Bylo nutno, aby znovu bylo vnešeno těmito demonstracemi takové roztrpčení do srdcí německého národa? Já prohlašuji: nikoliv. Prospěch z toho není žádný, spíše škoda. Pánové, proto bych k vám prohlásil: Nežádejte také od německého národa projevy loyality a všechno ostatní. Hájím toto stanovisko: Loyální jest ten muž a ta žena, kteří v tomto státě milují vlast. Když jsme dříve jako sudetští Němci bydleli v hranicích starého Rakouska a vysoce si vážili německé vlasti a starali se o svůj jazyk, o svou školu, o zachování své existence a o vše ostatní, prokazovali jsme tím nejlepší loyalitu. Tím byli jsme věrni státu a jestliže, velectění přátelé z českého národa, činíme dnes totéž, není třeba dalšího projevu loyality. Jsme státu věrni, poněvadž dnes v československém státě milujeme svou vlast.

Velectění! Domnívám se, mezi kulturními národy probojujeme se jednou - přinese to doba - k poznání, že zásada, žíti a nechati žíti, musí platiti pro nás pro všechny. Dnes při rozpravě o státním rozpočtu bylo by možno přednésti velmi mnoho věcí. Bohužel pro krátkou řečnickou lhůtu, kterou mám, nemohu vylíčiti všechno zlo, které dnes zatěžuje obchod, nemohu přednésti požadavky návrhy a podněty a tak bych jen k vám všem prohlásil: "Zadržte další hospodářské a národní zatížení! Smiřte národy ve státě, neboť jen tehdy lze mluviti o skutečně konsolidovaném státě." (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž jest pan posl. dr Tiso. Prosím, aby se ujal slova.

Posl. dr Tiso: Slávna snemovňa! Keď mám česť menom Hlinkovej slovenskej ľudovej strany k predloženému štátnemu rozpočtu prehovoriť, pri tom všetkom, že zdôrazňujem charakter štátnej nutnosti tohoto rozpočtu a z tohoto vyplúvajúc, vzhľadom k nášmu štátotvornému stanovisku, mali by sme si považovať za povinnosť hlasovať za rozpočet, nemôžeme sa zdržať práve s hľadiska toho štátotvorného nášho pomeru, objektívnej kritike podrobiť rozpočet, aby sme poslúžili verejnému a štátnemu záujmu, tým väčšmi, že v rozpočte vidíme súbor prostriedkov, ktoré dáva snemovňa vláde. Z tohoto súboru prostriedkov malo by byť jasné, že aký súbor úloh má vláda pred sebou, aké úkoly chce pomocou týchto prostriedkov v nastávajúcom rozpočtovom roku prevádzať. A toto je ten bod, na ktorý v prvom rade musíme položiť svoj kritický nôž. O súbore úloh rozprávať na základe tohoto štátneho rozpočtu je veľmi ťažko. Niekoľko rokov prešla nielen nad nami, ale nad svetom hospodárska kríza a tá lomcovala štátnymi hospodárskymi celkami a menovite vzala na riečicu politické systémy. Bohužiaľ vtedy, keď táto hospodárka kríza celou ťarchou sa valila na náš hospodársky život, v tedajších našich štátnych rozpočtoch nenašli sme stopy toho, že by sa vláda starala o to, ako čeliť kríze. Rozpočty ako by nič, ako by sa nechumelilo nad nami, bolo všetko tak ako bolo pred tým bez hospodárskej krízy.

Hovorí sa teraz, že hospodárska kríza prešla už svoj zenit, že vychádzame z nej, že nastáva nová orientácia v hospodárskom a sociálnom živote. Právom by sme očakávali, že v tomto štátnom rozpočte najdeme teraz stopy toho, že sa vláda zariaďuje na nový život a bolo by to nutné. Hospodárska kríza zničila mnoho existencií, premenila celé zárobkové polia nielen jednotlivých tried spoločenských, ale aj celé štátne územia dostaly inú tvárnosť čo do zárobkovej schopnosti, čo do daňovej nosnosti. Celkom právom by sme očakávali, že toho najdeme stopy v tomto rozpočte. Bohužiaľ nie. Uplatňuje sa zasa len stará metoda: tak rečeno, kopírujeme rozpočty doterajšie, ako to bolo pred tým, tak je tomu aj dnes, lebo ujalo sa nás a menovite u vládnej väčšiny určité pohodlie vo vládnutí. Pohodlie, ktoré si nechce robiť ťažkú hlavu z úloh a riešenia problémov.

Dnešná generácia dostanúc do vena veľký dar samostatnosti štátnej, československej, ako by bola opojená týmto šťastím a týmto veľkým darom od Prozretelnosti božskej, zabúda na to, že ten štát má budovať, zariaďovať, poisťovať, ako by sme zabúdali na túto povinnosť, iba ako by sme sa chlácholili v tom radostnom povedomí, že máme samostatný štát, a zabúdame na praktické povinnosti voči nemu.

Toto pohodlie, veľactená snemovňa, je príčinou toho, že v našom verejnom, politickom živote vlastne žiadon problém sa nerieši. Pohodlne prebierame všetko z cudzozemska. Čo sa robí v cudzozemsku, to robíme i my, keď sa to tam osvedčilo, môžeme to robiť aj my. A toto pohodlie brať všetko, i frazeologiu z cudzozemska, toto je menovite veľkou prekážkou riešenia nášho slovenského problému. Slovenský národ v republike Československej pracuje, bojuje, domáha sa svojej autonomie. Domáha sa tejto autonomie na základe práva a zákona prírodného, na základe práva historického a na základe práva smluvného (Tak je!). Tohoto práva sa dožaduje a myslím, že netreba mať veľký politicky jasný obraz a dôvtip, keď hovorím, že určitá napnutosť medzi Slovákmi a Čechmi, neusporiadanosť pomerov týchto dvoch národov v republike sa zakladá práve na tomto vyhýbaní sa riešeniu tohoto problému a tejto otázky. Kdežto, veľactené shromaždenie, nielen my, ale i naši spojenci dávajú nám vo svojom počínaní a postupe jasný obraz, že spokojnosť dvoch, ktorí majú spolu nažívať, spolu pracovať, môže byť uskutočnená, môže vyplývať len zo splnenia zákonitých, legitimných požiadavok. Toto hovoríme my Slováci a je to tak prirodzené, že nedávno náš spojenec, Rumunský národ, keď sme mali jednať o úprave našich obchodných stykov československo-rumunských, veľmi jasne dal na vedomie, aby si Československá republika uvedomila to, že pravé spojenectvo, úplné splynutie tých, ktorí majú spolu žiť, spokojnosť oboch môže byť vskutku len tam, kde sa ona vskutku založí na splnení zákonitých požiadavok.

Takúto zákonitú požiadavku vidíme v otázke autonomie. Opäť hovorím, že na základe zákona prírody, lebo my Slováci sa považujeme za národ, národ etický, národ, ktorý so svojou rečou, svojou historiou, minulosťou, svojou povahou a kultúrou trúfa si ísť ďalej, aby sa ďalej vyvinoval a tieto svoje kulturné a národné hodnoty ďalej pestoval. Zákon historie: slovenský národ, toto povedomie slovenské národné pestoval vždycky v minulosti a nikdy sa toho nezriekal (Posl. Hlinka: Všetci sme Slovania!) a to bolo vodítkom, že sa nedal zaplaviť žiadnym cudzím návalom, neutopil sa v cudzom mori. O zákone pozitívnych smlúv, myslím, že by bolo pred touto slávnou snemovňou zbytočné obšírnejšie hovoriť. Zahraničné naše boje, ktoré potom stipulovaly tie zákony spolunažívania Čechov a Slovákov v tomto spoločnom štáte, a menovite dovršenie týchto smlúv v Pitsburgskej dohode slúži za základ, aby sme požiadavku autonomie stavali na základ legitimný, na základ zákonitý. Jak vznešená príležitosť je tu pre predstaviteľov dvoch národov, ktorí prišli vďaka Prozreteľnosti k tomu, že si môžu zariadiť svoj štát, jak vďačná príležitosť, aby si túto otázku riešily svojou hlavou, svojim srdcom o svojim rozumom a aby nedaly vplývať na seba cudzími teoriemi a aby sa takto priblížily k tomu, čo nás vskutku spája a drží, aby sme si tento problém k spokojnosti oboch konečne riešili. (Tak je!) Jak vďačná úloha je to vyriešiť sblíženie obidvoch národov pred historiou!

A na miesto toho, že by sme takto dľa svojho rozumu a dľa svojej hlavy išli a chystali vyriešenie tohoto problému, čo vidíme? Chytáme sa cudzej frazeologie a ideme v tomto tak domácom, v tak intímnom našom základnom článku svojho spolunažívania za cudzími metodami. Dosiaľ sme len to vedeli, že naša zahraničná politika sa vede a inšpiruje francúzskou orientáciou. Nikto ani nepochopil a nechcel na to poukazovať, že snáď z tejto zahraničnej orientácie francúzskej určité vlivy prechádzajú aj do našej vnútornej politiky a že tá francúzska mentalita uplatňuje sa tiež i v riešení našich vnútorno-politických problémov.

Nedávno dostal sa mi do ruky výťah článku terajšieho min. predsedu francúzskeho Flandina, článku, ktorý napísal do ženevského časopisu "Journal des nationes" dňa 14. t. m. Napísal tam úvodník pod týmto záhlavím: "Menšinové otázky v strednej Europe". V tomto článku min. predseda otvorene ako sa sluší na tohoto vysokého funkcionára a zodpovedného politika, rozpráva o rozličných ťažkostiach strednej Europy a naznačuje, že pri akomkoľvek vymezení stredoeuropských hraníc nebolo by možno vyvarovať sa tomu, aby v určitých krajoch nezostalo obyvateľstvo rôznych národností a jazykov. Vždy tu bude národnostná menšina a vždy tu budú sťažnosti a nespokojnosť so strany susedných štátov. A teraz, čo nás vlastne zaujíma, hovorí doslovne: "Táto autonomistická choroba" a podľa pisateľa treba za nebezpečný považovať autonomizmus slovenský, chorvatský a makedonský - "ktorá ostatne neriadí len v strednej Europe, odporuje záujmom celého ľudstva. V dobe, keď by sa všetky síly maly napnúť k tomu, aby sa omedzil počet mluvených alebo písaných jazykov vo svete, stavajú sa púhe nárečia na roveň samostatným jazykom." A ide ďalej: "Keď by francúzska monarchia a pozdejšie revolúcia neboly čelily ostro tomuto stavu, bola by dnes snáď Francia rozdelená na 4 až 5 autonomizmov, ktoré by pre svoju záchranu hľadely zdôrazňovať čím ďalej tým viac jazykové rozdiely ako prostriedok k nezávislosti. Ako prvé porozumenie jeho strednej Europy musím povedať, že je treba pokladať strednú Europu za ohromný kotel, v ktorom sa práve zvárajú rôzné telesá a z ktorého nesmie vyjsť rada hmôt, ktorých složenie by nedávalo záruku pevnosti, ale jedine smes vyznačujúca sa odoľnosťou a solidnosťou. Bohužiaľ každý si predstavuje túto smes ináč. To je otázka týkajúca sa rovnováhy celej Europy a navrhujú svoje riešení i velmoci nesúsediace so stredoeuropskymi štátmi." Tento citát je charakteristický po dvojej stránke: Po prvé sme vďační pánu min. predsedovi francúzskemu, že nám dáva dôkaz, že o našom autonomizme svet vie. Miesto, na ktoré nás stavia, keď nás stavia s Makedoncami a Chorvatmi na jednu úroveň, káže nám určitú zdržanlivosť. Z druhej stránky v našich autonomistoch slovenských toto len povzbudzuje dôraz a posilu našej vôle, že nebojujeme márne. Prijdem k tomu, že vo vnútropolitickom živote nás pohyb má živý ohlas a donáša nám tu tento článok dôkaz, že náš pohyb má silnú ozvenu aj v zahraničí tam, kde sa osudy národov tiež riešia.

Zaujímavejší je pre mňa predbežne druhý odstavec tohoto článku min. predsedu francúzskeho, kde hovorí o rozličných jazykoch a rozličných náriečiach, usilujúcich sa byt, samostatným jazykom a takýmto spôsobom pospiechajú k samostatnosti politickej a ten argument, že keby sa Francia a menovite francúzska revolúcia bola sa s týmito vecmi tak ľahko dávala ovládať, dnes by Francia mala niekoľko takýchto autonomismov a to by ovšem neviedlo k jednotnosti, k solidárnosti. Pánovia, keď toto čítam, myslel som si, ako by som našich Čechoslovákov počúval, akoby som ich články a ich reči tuná v parlamente doslovne počúval. Ejhľa prameň, odkiaľ náš čechoslovakizmus bere svoj argument o jednote národa. Dovoľte, keď sa o tej jednote národa hovorí a ide sa na nás s tým argumentom, že my sjednocovať musíme a nie triediť, nie roztriešťovať, dávajú sa nám príklady: Italia stala sa veľkou, že sjednocovala, Francia stala sa veľkou, že sjednocovala, Nemecko stalo sa veľkým, lebo sjednocovalo, ale ja sa vás pýtam, či toto sjednocovanie v Italii, vo Francii a v Nemecku bolo to isté, ako to sjednocovanie, ktoré sa u nás na tapete drží a ktoré sa u nás chce prevádzať? Nezabúdajme: Italia sjednocovala, čo sjednocovala? Lombardiu sjednocovala na príklad s Umbriou a čo z toho vyšlo, vyšiel z toho lombardsko-umbrijský národ? Alebo vyšiel z toho italský národ? Francia sjednocovala Bretaňsko s Lotrinskom. Čo vyšlo z toho, bretansko-lotrinský národ, alebo vyšiel z toho nový vyšší pojem, francúzsky národ? Nemecko sjednocovalo Prusko a Bavorsko, a vyšiel z toho prusko-bavorský národ, alebo nemecký národ?

Pánovia, jestli sa z tej frazeologie z cudziny učíme, áno, učme sa z nej, ale hľadejme tie vyššie jednotky. Áno, my sme za jednotu štátu a za jednotu vo všetkom tom, čo so štátem a s jeho funkciou súvisí. Ale štát nie je na to tuná, aby sjednocoval na príklad reči. Štát, myslím, môže fungovať, môže vykonávať svoje výsostné funkcie bez toho, že by tie rozličné národy sa svojej reči zriekly. Sjednocovanie áno, ale sjednocovanie duší. A myslím, keď sa nám podarí duše sjednotiť, že toto bude tá solídnosť, toto bude tá pevnosť. Bude to silnejšie, než jednota mechanická, ktorá jednota mechanická ide na tom nerovnom pokračovaní. V tých istých časopisoch zahranicných nedávno zjavil sa tiež jedon článok jednoho anglického spisovateľa, ktorý napísal, že cestujúc v Československej republike Čechoslováka v Čechách nenašiel, len Čecha, že len na Slovensku našiel Čechoslováka. My sme za jednotu, ale za vyššiu jednotu, ale pýtame sa, prečo máme zostať stáť pri tej nižšej jednote Československej, prečo by sme nemali, keď už kopírujeme frazeologiu tých cudzích veľkých národov, ísť k tej slavianskej jednote, prečo by sme nemali tvoriť jednotný slavianský národ, kde ideme ako rovní s Čechmi, ale nie ako Čechom podriadení, akosi doplňujúci ich počet, aby v tom veľkom slavianskom národe zastupovali väčší zástoj.

Veľactené shromaždenie, my sme za jednotu, ale tvrdím, riadime sa heslom a pravidlom "In necessariis unnitas". Čo je potrebné, držíme štátnu jednotu a držíme jednotu všetkého toho, čo so štátom úzko súvisí: jednota vojska, jednota financií, jednota zahraničného zastupiteľstva, jednota hlavy štátu, jednota i zákonodarstva, hoci viem aké všelijaké rozprávky sa rozprávajú, že vtedy, keď zákonodarné shromaždenie žiadame pre seba v Bratislave, chceme rozbiť jednotnú zákonodarnú moc československú. My tu zákonodarnú moc pre slovenský snem nežiadame od žiadneho cudzieho, my si ju chceme dať dvaja spolu a keď sa dohodneme o nej, ako môže ktosi videť v tom cudzí živel, nepriateľský či, nebezpečné počínanie? Áno, jednota duší, ale odpusťte, jednota čsl. národa ako taká slovenskému národu nikdy nebude sympatická preto, lebo v tejto jednote vidí ohroženie svojho sociálneho života a svojej životnej úrovne. Jednota čsl. národa v praksi ukazuje sa nám, keď sa pri obsadzovaní miest na Slovensku môže veľmi ľahkým spôsobom povedať: Čo vás bolí, že prišiel na to miesto Čech a nie Slovák, ako žiadate? Veď je to jedno, však sme jedno? To je práve ten základ, odhliadnuc od tradície slovenskej, ktorá sa húževnate pridržuje svojej kultúry, svojej reči, to je práve menovite tento sociálny hmotný, životný záujem, ktorý chce mať slovenský ľud a každého jeho syna zabezpečeného nielen nahodile podľa toho, či je vládny systém taký alebo inakší, ale tento Slovák chce, aby sa cítil v tomto štáte tak spokojný, kľudný, ako sa Česi cítite vy. (Potlesk.) Bez tejto jednoty duší bude to vždy jednota mechanická, zovňajšia, ktorá či bude odolná, či vystojí skúšky vtedy, keď treba oduševnelej obetavosti, celú dušu doniesť na oltár obetí, ktoré vyžaduje národ, vlasť, štát, nevieme, pochybujeme. Jednota duší, ktoré so zápaľom pojdú, nebudú rozmýšľať, či je nebezpečie menšie alebo väčšie, či je akutné, či sa dá odkladať, či je spojené s rizikom osobných záujmov alebo snáď i hmotných výhod, ale oduševnelá jednota duší najde taký zápaľ, že pohne najširšími vrstvami tak, aby ten štát, v ktorom jednota duší vládne, doviedol jednotne vystúpiť. (Potlesk.)