Místopředseda Roudnický (zvoní): Prosím o klid.

Posl. dr Luschka (pokračuje): Nepřimějete nás, abychom vyšli z náležitého klidu, kterého vyžaduje projednávání této věci i v této sněmovně. (Posl. Babel [německy]: Všechno je to divadlo! Nechcete vůbec národnostního míru!) Každý šelma podle sebe hádá. (Výkřiky. - Místopředseda Roudnický zvoní.) Jest zajisté zvláštní, že se domníváte, že můžete tak vážnou věc rušiti takovými výkřiky. Nám na tom nezáleží, abychom hráli divadlo, my máme jen právo a povinnost promluviti zde se vší vážností o universitním sporu a o jeho politických následcích. Zamýšlíme - a vědomě jsem to prohlásil promluviti o této věci přísně věcně a zaujmouti rovněž přísně věcné stanovisko při tom nechceme zamlčovati, že si přímo ukládáme zdrženlivost - poněvadž v tom vidíme jediné správný způsob, jak důstojně projednati věc, která měla tak smutné pokračování, když totiž před celým světem zachováme důstojné chování a tak naznačíme, že nám nejde o prestižní otázku jedné strany nebo university, nýbrž o životní kulturní zájem veškerého sudetskoněmeckého národa. (Potlesk a souhlas.)

Proto se zcela rozhodně dožadujeme, aby tato věc byla plně vysvětlena. Očekáváme a doufáme, že tomu vláda vyhoví upřímným a bezvýhradným vylíčením všech souvislostí a především zaujetím úředního stanoviska k událostem politického druhu, které se bohužel k tomu připojily, a tím nám dokáže, že si těchto následků nepřála a že tím ani nechtěla zasaditi drtivou ránu kulturnímu postavení Němců v tomto státě. Toho chceme v tomto smyslu využíti.

Se svým slavnostním protestem nespojujeme nic jiného, než přísně věcnou politickou obhajobu kulturních statků našeho národa a očekáváme, že nám také vláda přiměřeně vyjde vstříc při všem dalším vyjednávání, které se ještě vede. Nám Němcům, za které mám čest mluviti, jde o nejvážnější starost, o další osud sudetskoněmeckého lidu v tomto státě, zvláště po stránce kulturně politické. (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je p. posl. Udržal. Prosím, aby se ujal slova.

Posl. Udržal: Slavná sněmovno! Nejprve několik slov p. kol. Luschkovi. Jestliže němečtí studenti se pustili do boje předem ztraceného z vlastní iniciativy, svědčí to o nezralosti mládeže, ale může tomu každý rozumět, protože mládež není a nemůže býti zralá. Jestliže však byli němečtí studenti vedeni v tomto boji, jak se zdá, svými profesory, nebo muži politicky zralými, je to opravdu politováníhodné, poněvadž v tom boji nebylo lze nic vyhrát. To přec konečně i p. kolega Luschka ví. To je všechno, co bych k té věci řekl.

Jinak se chci zmíniti o rozpočtu a jsem rád, že důkladná zpráva kol. Remeše mně moji úlohu usnadňuje. Chtěl bych probírat celý rozpočet podrobněji, ale řeklo se mi, že lhůta řečnická je velmi krátká a že se musí dodržet, a já bych přece jen rád něco pověděl.

Pan ministr financí pochválil letos úroveň debaty v rozpočtovém výboru. Nenašel žádné nové bohaté prameny příjmů, ale pochválil, co zasloužilo pochvaly - náladu. Ta byla již jiná než r. 1933 a 1934, kdy restrikční škrty vyvolávaly náladu méně příjemnou. Je viděti, že p. ministr pochválil naši schopnost přizpůsobiti se skutečným poměrům, přizpůsobiti vydání příjmům. Po té stránce, myslím, že je rozuměti chvále p. ministra.

Rozpočty bývaly jmenovitě v prvním šestiletí daleko větší, a také jim odpovídaly daleko větší příjmy. Než nemám tolik času, abych o tomto jistě zajímavém předmětě blíže se zmínil. Já to jen znázorním jedním příkladem. Přišel jsem do vlády 26. září r. 1921. Za měsíc byla mobilisace, kde jsme povolali pod prapory 420.000 lidí, a já jsem měl možnost krýti celé vydání mobilisační, které činilo přes 1 miliardu Kč z řádného rozpočtu ministerstva nár. obrany.

Z toho je vidět, že se rozpočty tenkráte dělaly jinak, ale žádné neštěstí se také nestalo. To ví také velmi dobře náš pan ministr financí. Ti jeho předchůdci byli zrovna tak počítaví a opatrní jako on. A tak se stalo, že na konec roku, k Novému roku nebo na Štědrý den inkasovali veliké sumy, které nebyly zkonsumovány, které nebyly vydány. Bylo by dobře, kdyby pan finanční ministr nám jednou ta čísla uvedl, pro poučení, jak to zde v těch idylických dobách vypadalo. Když jsem se stal premierem, nebyl vlastně veliký rozdíl v rozpočtech od doby dnešní.

Jak jsme nedostatečně informováni, o tom svědčí dnešní spory, zdali jsme měli dvouletou službu či nikoliv. Všichni tvrdili, že nikoliv, a z kruhů autoritativních se na to vzal zákon a řeklo se, že jsme neměli dvouletou službu u nás vůbec. To jest ovšem omyl. My jsme dvouletou službu měli a měli jsme ji v tomto způsobu: Zákon branný č. 97/1920 zavedl 14měsíční presenční službu vojenskou a ustanovil, že branci narození r. 1900 a ti, kteří budou odvedeni r. 1921 až 1922, budou po skončení presenční služby sloužiti ještě dále 10 měsíců. Tedy 14 a 10 je 24, dohromady 2 roky.

To další, jak se to vedlo, nechci teď uvádět, já se k tomu ještě vrátím a zmíním se, jak se zde těžko a těžko bojovalo, když jsme hájili 2letou službu, když jsme odsuzovali každé zkrácení presenční služby, a jak jsme to musili prohrávat. Pravdu měl Ben Akiba, že všechno tady jíž bylo, i taková nálada hospodářská jako je dnes. Bylo to bezprostředně po napoleonských válkách, kdy jsme prožívali něco podobného jako dnes. Až do r. 1818 stoupaly ceny, stoupala hladina cenová. Pak nastal přelom a klesaly ceny až do r. 1848. I příčiny byly v podstatě tytéž. Napřed úvěrová inflace a pak od r. 1880 úvěrová deflace. Širší výklady o tom by však vedly značně ke zkrácení mé řečnické lhůty a toho se chci vyvarovat.

Když si stát vypůjčuje, poplatník zdánlivě inflací bohatne; když stát ukládá vyšší daně, poplatník chudne, ale konec konců je to uhoď se nebo prašť, naposled to přece jen musí zaplatiti poplatník v nějaké formě. Jen se ovšem musí chtíti od vlády, aby vždy rozeznávala možné od nemožného, dosažitelné od nedosažitelného, aby právě užila forem, které odpovídají době - a to, myslím, naše vláda skutečně snaží se činiti.

Pan ministr financí řekl, že je a bude lépe, pan ministerský předseda a teď pan referent sám praví, že je lépe. Ono je lépe. Leč my trpíme a budeme ještě asi delší dobu trpěti poruchami, které přivodila světová válka. Ba zdá se, že tyto poruchy jsou tak dalekosáhlé, že si namnoze i vynutí nové uspořádání, jistou regulaci dnešní naší finanční a hospodářské politiky. Každá válka měla, má a bude mít i příště v zápětí hospodářský rozvrat, který se podle rozsahu zápasu rozšiřuje na menší nebo větší teritorium. Světová válka musela ovšem přivoditi poruchy rozměrů světových. U nás, kde veliká většina státního území zůstala ušetřena bezprostředních válečných hrůz, byli jsme sice nejrůznějšími rekvisicemi vyčerpáni až do naprostého zemdlení, ale výrobní podmínky u zemědělství i u průmyslu zůstaly ještě intaktní. A tak jsme zažili po válce několik blahobytných let, která nás, bohužel, připravila o rovnováhu správného ekonomického myšlení. Rekriminace nebyly by na místě, řekněme jen, že svedeni časovou příznivou konjunkturou zařídili jsme se blahobytně a sami jsme často prohlašovali - vzpomeňme na řeč Tusarovu v závěrečné schůzi Revolučního národního shromáždění - že není druhého státu na světě, kde by na cestě sociálního pokroku bylo za tak krátkou dobu tolik vybudováno jako v Československé republice.

Jistě můžeme říci, že naše vlády, naši finanční ministři neprojevili v potírání hospodářské krise méně prozíravosti než finanční a političtí vůdcové států kulturně nejvyspělejších, geograficky nejvýhodněji položených, komerčně i komunikačně nejlépe vybavených. Ano, naše vlády snažily se pomoci a vyčerpaly všechny prostředky, jež měly k disposici, ale státní rozpočty stávaly se rok od roku labilnějšími. Disparita cen jednotlivých výrobků se zvětšovala, zejména cena zemědělské práce stále klesala. Zemědělec musel často prodávati pod výrobní cenu, továrny odkázané na export se zavíraly, neboť nebylo kupců v zahraničí. Formálně nikdy nebylo prohlášeno moratorium, ale všichni naši zahraniční odběratelé ztratili úvěr; proto nemohli od nás kupovat a my k nim vyvážet. Víme, že na našem státním teritoriu zůstalo v některých odvětvích i více než 85% všeho průmyslu z celé říše rakousko-uherské, která měla 56 mil. duší.

Domácí konsument, jediný zachránce alespoň holé existence exportního průmyslu v dobách zlých, kdy nelze vyvážeti přes hranice, blížil se svou nákupní silou čím dále tím více plnému vyčerpání. Deficit drah, nezaměstnanost, nesmírně velký počet státních zaměstnanců se všemi svými důsledky hospodářskou situaci stále zhoršovaly. Zúčastnili jsme se všech mezinárodních kongresů až včetně konference londýnské, kde se sešli na jaře r. 1933 zástupci 64 států z celého světa, ale kámen mudrců, který by býval vyrovnal rozdíl mezi klesajícími příjmy a vzrůstajícími vydáními, nebyl nikde nalezen. Než zatím jsme již alespoň plně pochopili mimořádnost doby a seznali i moudrost a nezbytnost mimořádných opatření. Zmocňovací zákon, který byl před více než třemi roky, když jsem v rozpočtovém výboru poukazoval na nutnost jeho uvolnění, označován ještě jako nezřízená touha po diktatuře, stal se u nás po vítězství Hitlerově v Německu naším útočištěm a zůstane patrně ještě na delší dobu jedinou spolehlivou záštitou našeho parlamentního života. Mussolini, Pilsudski a jiní z našeho nejbližšího politického příbuzenství nebyli nám dostatečným poučením ani dostatečnou výstrahou, musil přijíti náš bezprostřední soused Všeněmec Hitler, abychom pochopili celou vážnost doby. Nečteme snad nadarmo v rukopisech: "Nechvalno nám v Němcích iskať pravdu."

Po nejkrajnější námaze na cestě úspor věcných i personálních při sestavování rozpočtu pro r. 1934, kdy jsme vyčerpali všechny restrikční možnosti, dali jsme se směrem devalvace, regulované inflace. Dlužno ovšem litovati, že nebylo možno udržeti v jednom šiku i ty složky našich sil, které pracují na cestě průmyslového zušlechťování statků prvovýrobních a vyšší rentabilitou své práce, svou komerční školeností jsou zvláště způsobilé přispívati k vyrovnávání rovnováhy státního rozpočtu v dobách nejtěžších. Nikdy ještě nebylo nám třeba tolik hospodářské soudržnosti, tolik politického vzdělání, jako právě dnes. Hlavním naším úkolem jest, najíti prospěch celku, úměrný prospěch všech stavů a povolání. Opakuji: Nikdy nebylo nám třeba tolik tolerance, tolik politické zralosti, jako dnes, kdy nedůvěra hospodářská, politická a snad ještě více nevraživost osobní je všude brzdou každého, byť i dobře promyšleného postupu. Slova demokracie se nikdy ještě tak nezneužívalo jako v naší době. A tu, když se celý svět před našimi zraky přetvořuje, nemůžeme ani my zůstati na dlouho stranou a musíme se v zájmu vlastním povznésti alespoň o jedno poschodí výše nad obě orientace, nad levou i pravou. U nás byl vývoj demokracie naprosto jiný než u národů vůkolních a nemůžeme se proto říditi cizími vzory. Jsme a zůstaneme národem demokratickým par excellence. Byli jsme dávno před převratem nejpřednějšími průkopníky všeobecného, rovného, tajného volebního práva a r. 1907 stáli jsme ve Vídni u jeho kolébky - a dr Kramář byl mu kmotrem. Náš Švehla byl nejblahovolnějším patronem všech blahobytných sociálních zařízení poválečných a president republiky nejmenuje ho jen tak nahodile svým nejschopnějším spolubudovatelem našeho státu. (Potlesk.)

President Masaryk sám po všech námahách své zahraniční činnosti osvobozenecké nepřestal za 16 let naší státní samostatnosti ani na okamžik přemýšleti, jak lze tento stát zvelebiti, zesíliti a do budoucna zabezpečiti. Za války dlouho těžce zápasil, než překonal vliv 12 milionů amerických Němců, nežli si vynutil přístup do Bílého domu. O tom vyprávěl mně obšírně hned r. 1919 známý dr Pergler. K demokratickému cítění nevedla nás žádná nálada doby, nýbrž tvrdá škola naší třistaleté poroby. V tom jsme byli již před válkou vyspělí, že nebylo mezi námi rozdílu, že byli jsme v tom jednotni bez ohledu na stav a povolání. Vídeň s více než jedním a půl milionu obyvatelů zúčastnila se manifestačního průvodu pro volební reformu r. 1907 s 300.000 účastníky, mezi nimiž bylo 120.000 vídeňských Čechů. Průvodu v Praze, jejíž populace činila tehdy sotva pátý díl obyvatel Vídně, zúčastnilo se týž den rovněž 300.000 manifestantů. (Slyšte!) Tato skutečnost mluví pořád ještě za celé folianty a ukazuje jasně rozdíl prostředí, jaké bylo před válkou v českém národě a mezi rakouskými Němci. Pánové, nechci mluviti o tom, co se teď dálo ve Vídni, snad včera nebo předevčírem, nesmíme nijak přilévati oleje do ohně. Z této skutečnosti vyplývají však také určité povinnosti, které, budou-li honorovány, způsobí, že přátelskou dohodou dosáhneme toho - já na to chci věřiti; stane-li se, nevím - co všude jinde si vyžádalo mnoho bolestí, bídy, krve i životů. Musíme se o to snažiti. (Výborně!)

Doba naše je nejen dobou plnou těžkých starostí hospodářských, které jsme povinni společně odstraňovati, nýbrž měla by se státi i dobou státní konsolidace, která by spojovala všechny složky, všechny živly státotvorné v jeden proud. Společná práce všech těchto státních složek předpokládá ovšem, že zbavíme se aspoň křiklavých výstřelků cenové disparity, která zabraňuje ozdravení zemědělské prvovýroby, a tím i hospodářskému zabezpečení všech živností druhovýrobních.

Nemůžeme existovati bez lépe placené práce zemědělské, ale také na ten čas ne bez vývozu průmyslových výrobků. Vždyť jsme zařízeni v četných průmyslových odvětvích na výrobu několikráte větší, nežli co doma spotřebujeme.

Pan předseda vlády potěšil nás nedávno zprávou, že náš export stoupl o 25%. Bohužel, že toto zvýšení exportu nenašlo ještě dostatečného ohlasu v klesnutí počtu nezaměstnaných. Nemusíme se nad tím příliš pozastavovat. Něco podobného vidíme v Americe, kde také čteme o zvýšení exportu, ale číslice nezaměstnaných je tam pořád stejná. A přece jen stoupajícím exportem klesne v našich poměrech trvale nezaměstnanost i nesnesitelný deficit našich železnic. Nezapomínejme však, že v době jako je dnešní - a ta může být a patrně bude všeobecnou, celosvětovou snahou po soběstačnosti značně prodloužena - je nejdrahocennějším konsumentem pro domácí průmysl náš zemědělec, a to u nás, v naší zemi ve větší míře než kdekoliv jinde. (Potlesk.) To jsou, soudím, známé pravdy, ale, bohužel, jsme vzájemným škorpením příliš zaměstnáni, než abychom jim chtěli a mohli dobře rozumět, abychom je mohli v praxi náležitě zfruktifikovati.

V železnicích nebude hned dobře, a bude tam ještě mnoho likvidačních těžkostí, které působí a budou působit konkurenční motorová vozidla. Když po těch železnicích nejezdíme a náklady na ně nedáváme, jak to má s nimi vypadat? Různými nařízeními jsme to trochu zlepšili, ale pokud? Ale může tam být lépe, jakmile se naučíme dávat přednost kvalifikaci před legitimací.

Pánové, o tom se dnes ještě zmíním. Myslím, že je to nesmírná chyba. Já se nebudu dušovat, že jsem agrárníkem, vždyť byste se mi všichni dali do smíchu, narozením, původem, vychováním, prací a vším. Ale přece musím rozeznávat mezi legitimací a kvalifikací! Musíme dávat, chtěj nechtěj, v životním interesu celého státu přednost a vždycky všude přednost kvalifikaci před legitimací! (Posl. Hatina: Ale všude!) Všude, ano. Kromě ministerstva nár. obrany v žádném jiném centrálním úřadě není správné hodnocení kvalifikace tak důležité jako v ministerstvu železnic. Nevím, nebude-li jednou státní správa donucena, aby, aspoň na jistou dobu, železnice militarisovala. Je to tvrdé slovo, velmi tvrdé slovo. Nemyslím při tom na vojáky, ale na pořádek a nemám při tom na mysli žádného ministra, který tam snad dnes sedí nebo kdy seděl, nýbrž prostě konstatuji jen fakta ze svých zkušeností.

Upozorňoval jsem často ve vládě i v projevech k žurnalistům, že náš stát je nadměrně zatížen státními zaměstnanci, a to ne tak výškou platů jednotlivců jako přílišným počtem sil v administrativě i v technice. Již srovnáním počtu státních zaměstnanců doby předválečné a dnešní přesvědčíme se o tomto faktu. Zde jsme se zasloužili o stát rovnoměrně, a řekněme si to, všichni, ministři, poslanci i činovníci stran, každý se snažil, aby usadil svých straníků ve státní službě co možná nejvíce. Víme také ovšem, kteří se aspoň trochu rozhlížíme kolem sebe, že výkonnost jedince proti době předválečné silně poklesla a já myslím, že toto faktum je hlavní příčinou našich rozpočtových nesnází.

Pánové, mnoho vás je z venkova. Všimněte si, jak to vypadalo před válkou a jak to vypadá teď. Všimněte si, že na místech, kde byl jeden zřízenec - nechci o tom mluviti, nejsem jejich nepřítelem - je jich dnes několik. (Posl. Zeminová: Kde? - Výkřiky poslanců čsl. strany nár. socialistické.) Byl bych rád, kdyby to brzy nebyla pravda, ale, bohužel, není tomu ještě tak.

Bez radikální nápravy v tomto směru nebude a nemůže býti u nás trvale lépe. Kol. Zeminová, které si vážím, učinila zde teď poznámku, a mohlo by se říci, že jsem zůstal dlužen odpověď. Prosím, abyste se zeptala, paní kolegyně, svého ministra. Jestliže vám nebude moci jmenovat určité případy, já je přinesu. Mohl bych je přednésti hned, ale mně neběží o sensaci, mně jde o pořádek. (Posl. Bergmann: Výkon na poštách je jednou tak veliký, nežli byl za Rakouska!) Podívejte, pane kolego... (Posl. Bergmann: Musíme uvážit, co všechno jsme dělali, jak sypeme zákony z rukávu!)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Udržal (pokračuje): Pane kolego, nesu zrovna tak velkou odpovědnost jako vy, ba, jako premier vlády po 4 roky odpovědnost ještě větší než vy. Ale jak to vysvětlíte, že ačkoliv je dnes personál daleko četnější, při tom nevidím, že by zrovna ten provoz stoupl, naopak klesl. Musil klesnout následkem motorisace a všelijakých nových opatření. My se dohodneme, o tom nepochybuji.

Londýnská konference měla vytyčiti základní směrnice pro odstranění světové hospodářské krise anebo aspoň o nich porokovat. Skončila nejžalostněji ze všech mezinárodních porad. Sešla se sice, ale dříve, nežli mohla býti zahájena, byla anulována prohlášením Roosevelta, že Amerika půjde svou vlastní cestou. Amerika jde svou vlastní cestou již 1 1/2 roku. Nevíme, kdy dojde do země zaslíbené.

Poslední volby svědčí o Rooseveltově dominující převaze, což by bylo ovšem snadno vysvětliti při té moci, kterou president v Americe má. Než kolik mocných presidentů amerických stalo se již přes noc bezmocnými! Wilson, Hoover a jiní.

My jsme se vrátili z Londýna ještě s menšími nadějemi nežli dříve z Říma, Varšavy, Bukurešti a i jiných míst, kde se konaly mezinárodní porady. Londýnem jsme byli ještě více utvrzeni v přesvědčení, že kdo by chtěl dnes hledat vyřešení hospodářské krise především v rámci světovém, prohřešil by se těžce na vlastních životních zájmech. Ochranná opatření celní, finanční, syndikátní, intervenční a mnohé jiné manipulace povahy technické, kterými jsme se vyzbrojili v letech 1930, 1931, 1932, vykonaly své poslání a byly po vydání zmocňovacího zákona ještě před londýnskou konferencí různě upravovány, ale nového nenašli jsme až do vítězství Hitlerova již nic.

Hledali jsme dlouho, uvažovali jsme střízlivě o všem možném, až konečně po vyslechnutí všech odborníků, spíše z nouze nežli z přesvědčení, rozhodli jsme se pro nastoupení nové, dříve všeobecně obávané cesty devalvace, regulované inflace. Odhlasovaly se zákony o exekučním a konkursním řízení, zákony bytové, zákon o reeskontním a lombardním ústavu, zákon o obilním monopolu atd., bylo jich více, a na zákonech o oddlužení zemědělství, na úpravě zemědělských dluhů se horlivě pracuje. Věřme, že vyřešíme v dohledné době u nás také hospodářskou krisi, a to aspoň tak příznivě, jako ve státech hospodářsky a politicky nejpokročilejších. Příklad pro svůj postup národní, sociální a státně-politický budeme vždy hledati doma i všude za hranicemi těžko, ale musíme si také dovésti poraditi. Řekl jsem již, že jsme rostli a vyvíjeli se od počátku našeho vzkříšení zcela odlišně ode všech jiných národů. Vlnami velké francouzské revoluce probuzeni nastoupili jsme trnitou cestu našeho národního obrození a dosáhli jsme postupně vlastní silou vysoké kulturní úrovně a takové vyspělosti hospodářské a zralosti politické, že stalo se nám za šťastné shody velikých světových událostí ve světové válce nakonec vše možným a přístupným. Až do světové války nám nikdo na světě nic nedaroval, všeho jsme dosáhli a získali v ustavičném vysilujícím boji proti všem. Nedovedl nás trvale zastaviti ani takový upír, jakým byla Habsburská dynastie, která žila hlavně z naší práce a krve a projevovala o nás zájem jen tehdy, když dynastie Hohenzollernská pod pláštěm všeněmectví usilovala o její odstranění. Přes všechny pergameny, sliby a přísahy dovedli nás jen na smrt nenáviděti. Nikdy jsme nesměli žíti, jen bídně živořiti. Habsburkové nás vychovávali svým příkladem jen k nepoctivosti.

Od počátku lžiústavního zákona, který jsme v Rakousku po více než dvě generace prožívali, předpovídali jsme Vídni ve svých parlamentních projevech, co v hodině nebezpečí přijde a přijíti musí, předpovídali jsme všecko to, co předseda Českého svazu dr Staněk v den 2. října 1918 ve své známé řeči pověděl a musil povědět (Výborně!). Přes to dali jsme po převratě v naší ústavě všem svým spoluobčanům, kteří s námi obývají Československo, všechno, jistě mnohem více, než jim mírové smlouvy mohly zaručiti (Tak jest!). Připomínám, že přes noc jsme zapomněli, že celá staletí jsme žili v Rakousko-Uhersku život ubohých rabů pod hegemonií jinojazyčných minorit, minorit pánů. Tenkrát to byli národové pánů a plebs, který musel poslouchat. Ve světové válce jsme dosáhli šťastně obnovení našeho státu. S tou nadlidskou houževnatostí, se kterou Masaryk zpracovával Wilsona a jiné vedoucí státníky, pracovalo se doma pro zachování víry národa v lepší naše příští. Švehla se musel často doma brániti se stejným úsilím malomyslnosti ustrašenců, jako lehkomyslnému vznětu nedočkavých sanguiniků. Nikdy jsme neměli tolik těžkých starostí, jako ve chvíli, kdy Rusové pronikali do západních výběžků Karpat po známém průlomu Brusilově. Než vše skončilo dobře, neboť za světové války byl každý na svém místě, konal svou povinnost, ať vědomě či instinktivně, na frontě nebo v zázemí. Na bojištích Francie, Italie a širé Rusi pojila nás pevně příslušnost k témuž jazyku a k rodné zemi. Jenom naočkováním cizího jedu vzniklo na Rusi prostředí, kterému padl za oběť plukovník Švec. Aksakovská tragedie budiž nám výstrahou.

V Hitlerově Německu není a nebude nikdy porozumění pro slovo demokracie. Vždyť, až na skromné výjimky, i německá věda podporovala duchem svých výkladů vždy jen pruské vyhlazovací praktiky. Všichni Všeněmci rozuměli a rozumějí posud stejně slovům svoboda a demokracie: Síla nad právo. Silná rasa má nejen právo, nýbrž i povinnost vládnouti rasám slabším. To je tresť všeněmeckého cítění a smýšlení tam, kde se dosud mluví o právech národů.

Naše odpověď v daném prostředí může býti jen jedna: Buďme neúprosní sami k sobě, přísní sami k sobě, abychom mohli býti stejně přísní ke všem jiným. Máme nejdemokratičtější ústavu na světě - snad demokratičtější, nežli může býti v praksi celku zdrávo. Ale chceme přece věřiti, že jsme dosti vyspělí, abychom tuto míru svobody snesli. Chceme zachrániti, nač právě stačíme, chceme zachovati i vymoženosti sociálního pokroku, ale proto musíme právě rozeznávati možné od nemožného a dosažitelné na ten čas od nedosažitelného. Kdo se dnes nespokojí s málem, nedostane zítra nic. Hleďme zachovati včas třeba jen prázdnou budovu sociálního blahobytu, aby se tam pak jednou blahobyt mohl zase nastěhovati.

Má-li míti pro budoucnost praktický smysl vybřednutí z dluhů, musí se díti současně s omezením zadlužení a se zajištěním rentability zemědělství. Nedovedeme-li zabezpečiti rentabilitu prvovýroby, není možno, aby prosperovaly živnosti druhovýrobné.

U nás jsme s demokracií posud vystačili, i když jsme ji musili dočasně podříditi zmocňovacímu zákonu. Měli jsme to udělati trochu dříve. Bude však naší chloubou, dovedeme-li vystačiti s demokracií i příště. Považme jen, že jsme diktaturami se všech stran obklopeni.

V otázce finančního hospodářství vedeme těžký celostátní boj a s toho hlediska musí se díti i naše rozhodování. Vedle důležitých otázek denního chleba pro všechny státní příslušníky, jichž rychlé vyřízení je svrchovaně žádoucí, tlačí se na nás a neúprosně čekají životní otázky národa a státu. Tyto otázky zůstanou naší stálou a těžkou starostí, neboť vyrůstají přímo z osudového položení naší vlasti, a je proto třeba, abychom se rychle zbavili všeho, co můžeme vyříditi v rámci naší státní domácnosti.

Oddlužení zemědělské prvovýroby a, řekl bych, umožnění existence zemědělců, je životní potřebou celého státu. Sociální i politickou sílu agrární demokracie možno najíti jen ve středním a drobném zemědělci a proto především těm musí býti pomoženo. Ti jsou a zůstanou stále nerozlučně spjati s půdou, která je živí, již oni vzdělávají nejen pilnou rukou, nýbrž i nevyčerpatelnou příchylností a láskou k rodné hroudě. Bez agrárně uvědomělé čeledi - ten náhled hlásám po léta - bez zemědělského dělnictva, bez našich nejbližších spolupracovníků nebude prosperita zemědělského provozu nikdy dostatečně zabezpečena a vždy nám bude chyběti pravá základna pro státotvornou sociální evoluci. (Potlesk.)

Žádná nepřízeň doby nás nezdolá, zvítězíme nad každým protivenstvím nepřátel, ale především musíme zvítěziti sami nad sebou, sami sebe musíme sociálně ukázniti, jinak bychom těžce zdolávali úkoly, které před nás staví duch času nezadržitelně a neodvolatelně.

V nejvlastnějším zájmu své budoucnosti jsme povinni věnovati Rusku bedlivou pozornost. Ve světové válce utratilo Rusko miliony životů v boji proti našim potlačovatelům. Desítky tisíců inženýrů a intelektuálů všech kategorií a národností - Němců, Amerikánů atd. - hledá a nachází na Rusi již celé desetiletí chléb a existenci. Před válkou statisíce našich lidí našlo na Rusi dobrou existenci. Ruští starodružiníci byli prvními nekompromisními bojovníky za československou svobodu. Dobře jsou známa jejich jména. Dobře jsou známa jména těch, kteří z nich vyšli. Byli to vůdcové zahraničního odboje, embryo našeho státu. Já nejsem příliš zamilován do každého legionáře, ale nicméně pravdě třeba dáti průchod: oni to byli, kteří stvořili embryo naší samostatnosti.

Ti nejvýznamnější žili na ruské půdě před válkou a prokázali svému národu ve válce nejplatnější služby. Po válce našli jsme cestu do Ruska pozdě, teprve nyní, avšak můžeme tam ještě mnoho získati. Rusko je nám jazykově bližší, než všem těm, kteří tam přišli v době rozvratu. Jsem přesvědčen, že v dohledné době dají nám Rusové sami dosti příležitosti, abychom tam mohli opět uplatniti své schopnosti kolonisační i kulturní, a to přes zrušení soukromého vlastnictví. Z toho zůstanou naposledy jen strašidelné episody. Ovšem je třeba, abychom se na to vše, na tu práci, kterou tam chceme konati, náležitě připravili. Všimněme si - a to povídám ke cti našich Němců - jak se Němci pilně učí česky a rusky. Zdali my to také děláme a zda v dostatečné míře? (Předsednictví převzal místopředseda Špatný).

Mluví a píše se dnes u nás více než dříve o ztrátě důvěry k veřejným pracovníkům. Jsme-li na tom hůře než v jiných státech, příčina je nasnadě. O důvěru voličstva uchází se u nás při volbách vždy několik tuctů stran. Rozdíly programů, byť spočívaly často jen v osobách, musí býti "programově" vyjádřeny stůj co stůj. Kam se má pak výměnou tolika pestrých názorů znavený volič obrátiti? A tak často vidíme, že nerozhoduje u voliče přesvědčení, nýbrž spíše okamžitá heslovitá agitace. Na ten způsob přichází náš volič do cizích služeb ke škodě vlastního národa a státu. A to platí o všem voličstvu, nejen o agrárním, nýbrž v téže míře i o voličstvu všech státotvorných stran. Žádoucí ozdravění nenastane dříve, dokud se nám nepodaří usměrniti aspoň základní názory na národ, stát a strany, t. j. pokud nebudou národ a stát ceněny výše nežli stranické legitimace. (Potlesk.) Dnes hrozí opravdu nebezpečí, že nadměrné přeceňování legitimací povede na konec k boji všech proti všem. Dovedeme-li - ať registrací stran, či nějakým jiným vhodným způsobem - tomuto nebezpečí zabrániti, zasloužíme se opravdu o stát. Jest naděje, že najdeme v dohledné době správnou cestu? Doufejme, že k tomu budeme poměry přinuceni. Dovedeme-li se však dostatečně ukázniti, podaří se nám zdolati nejen všechna těžká protivenství uvnitř, nýbrž i vítězně odraziti případné útoky ze zahraničí. Po kázni volá celá naše historie, a nikdy ještě nebylo této ukázněnosti tak třeba jako dnes, a soudím zvláště, že jí bude třeba v nejbližší budoucnosti.