Pan ministr zahraničních věcí adresoval tentokráte do Varšavy velmi vážná slova, kterých až dosud nikdy nepoužil. V naší veřejnosti již řadu měsíců marně hledáme odpověď na otázku, proč to všechno. Nikdo si nedovede rozumovými důvody vysvětliti stanovisko, které zaujímá Polsko proti nám. Tvrzení, že by šlo o zájmy polské menšiny na Těšínsku, nemůže u nás nikoho přesvědčiti. Pokud nejsme snad někdo osobně příliš zaujat nebo angažován oněmi zápasy přímo na hranici, nikdy jsme se netajili tím, že na jazykové hranici může docházeti jako ve vnitrozemí k různým administrativním přehmatům, které na jazykové hranici nabývají zabarvení národnostního, i když jako národnostní přehmat nebyly míněny. Je jisto, že v posledních 10 letech poměry naší polské menšiny jsou docela jiné, než byly dříve. Od té doby byly provedeny volby ve všech obcích, ve kterých naše polská menšina je většinou. Polská menšina má své obecní správy, své starosty právě jako všecky ostatní národy. Od té doby byla zřízena řada škol, takže školství polské menšiny je jistě docela saturováno. Od té doby, jak jsme zrovna dostali v posledním týdnu zprávu z ministerstva vnitra, bylo více než 50.000 polských příslušníků, kteří se narodili a žili na našem nynějším území, uděleno naše státní občanství, takže i když ještě některé querelly existují, není to daleko to, nač si Poláci mohli stěžovati před 10 lety. A když tenkráte nezavdala situace polské menšiny příležitosti, aby mezi námi a Polskem bylo nějaké napětí, když tenkráte přes tyto obtíže na jazykové hranici byly naše vzájemné poměry zejména na mezinárodním foru velmi přátelské, je naprosto nepravdivé, že by nynější situace polské menšiny byla mohla zavdat příčiny k této posici, kterou Polsko proti nám zaujímá.

Pan posl. Světlík, který se touto otázkou velmi vážně zabýval, řekl, že si nedovede vysvětliti tento postoj Polska oproti nám leč důvody psychologickými. Já se připojuji k tomuto prohlášení. Je docela přirozené, že p. ministr zahraničních věcí nemůže ve svém oficiálním proslovu rozlišovati vládu od státu, od národa. My máme volnější ruce nežli on a my, i když jsme součástí vládní většiny a i když podporujeme naprosto jeho zahraniční politiku, si můžeme dovoliti i na tomto místě říci, že jsme přesvědčeni, že to, co je se strany polské vlády děláno proti Československu, není přáním polského národa. (Výborně!) My jsme přesvědčeni - a to nejen proto, že by přání bylo otcem myšlenky, nýbrž víme to, poněvadž každý z nás máme nějaké styky s příslušníky polského národa - že od krajní pravice až ke krajní levici toto jednání polské vlády, které vedlo k nynějšímu napětí mezi oběma státy, je svorně odsuzováno. (Tak jest!)

Ale, slavný sněme, pan ministr zahraničních věcí řekl: Musíme klidně čekati, musíme se ozbrojiti trpělivostí, tento stav nebude tak brzy změněn. Nevím, zdali to řekl tak doslovně, ale takový byl smysl jeho vývodů.

Jsem téhož názoru, poněvadž vím, jaký fascinující vliv má nynější vladař polský, i když lid velmi často s jeho politikou a s jeho akty nesouhlasí, a že proti jeho vůli bude těžko změněna linie polské politiky. Dokud byl v Polsku parlamentní režim, nenacházel p. Pilsudský činitele, který by se byl jeho osobního stanoviska a názoru proti československému státu chtěl mezinárodně zastávati a jej sledovati. Ale od té doby, co byl zaveden autokratický režim, našel snadno síly, které se mu takto propůjčují, aby i veřejně tato politika byla dělána.

Za poměrů, za jakých žijeme my a všechny státy Malé dohody vůči Maďarsku, bylo docela pochopitelno, že tohoto napětí mezi Československem a Polskem se velmi horlivě chopili Maďaři a že zejména v tom okamžiku, když nastávala naděje jakéhosi sblížení mezi Jugoslavií a Italií, začali více sázeti na kartu polskoněmecké dohody, ke které se chtějí očividně nynější vládnoucí kruhy Maďarska připojiti. Konstatuji výslovně, že jak soc. demokracie maďarská, tak také demokratické kruhy v Maďarsku se vyslovily velmi jasně proti této linii pana Gömböse a vyžadují, aby obrátil kormidlo zahraniční politiky maďarské a aby se hleděl přiblížiti státům Malé dohody a k politice francouzské. Ale zatím musíme počítati s tím, že se Maďarsko bude nadále ucházeti o přízeň Polska, dokud Polsko bude zaujímati posici vůči nám málo přátelskou.

Slavný sněme! Myslím, že v Maďarsku již po tom prvním rozmachu revisionistického nadšení před nějakými 4, 5 lety, kdy toto nadšení bylo zejména podporováno mocným listem anglickým, nastalo do značné míry vystřízlivění a že tam již není příliš mnoho nadějí, že by bylo možno dosáhnouti zase normálním způsobem nadvlády nad naším Slovenskem. Ale za to se horlivěji chytili skutečnosti, že Poláci si začali v poslední době více všímati Slovenska. Vy víte, že Poláci, blízcí vládním kruhům, vypravili na Slovensko do Ružomberku velikou deputaci k oslavám 70. narozenin p. posl. Hlinky. Já úplně chápu, že pan posl. Hlinka byl touto návštěvou, touto poctou osobně velmi potěšen a že při slavnostních prohlášeních leckdy uklouzne slovíčko, které snad při klidné rozvaze by bylo raději zachováno v útrobách srdce. Ale jsem přesvědčen - ani kdyby to nebyl včera mluvčí ľudové strany s tohoto místa výslovně konstatoval - že pana kol. Hlinku ani nenapadne, aby podporoval nějaké aspirace po spojení hranice polsko-maďarské, jak se velmi jasně na straně maďarské vyskytly, takže mám za to, že můžeme býti v tomto směru klidni, že by snahy po nějakém nepokoji uvnitř našich hranic mohly býti činiteli uvnitř našich hranic podporovány.

Slavný sněme! Ty kaleidoskopické změny v zahraniční politice v posledních měsících ukazují, že Evropa, a zejména střední Evropa je stále v kvasu, stále v jakémsi nebezpečí. My uvažujeme - jak jsme slyšeli z exposé p. min. předsedy, o němž se ještě zmíním - těžce o hospodářských otázkách, poněvadž nás všechny zkrušuje hospodářská tíseň. Nejenom my. V celé Evropě cítíme, jak hospodářská tíseň ohrožuje existenci států, a mluvíme o stabilisaci měny, o stabilitě vlád a pod. V souvislosti s tím bych chtěl upozorniti na velmi správnou větu, kterou řekl v tyto dny pan Pierre Cot, jenž se nedávno jako francouzský ministr zúčastnil otevření francouzské školy zde v Dejvicích, na sjezdě radikální strany v Nantes: "Větší pozornost nežli stabilita té či oné vlády, nežli rovnováha v rozpočtu, nežli ochrana měny národní, větší pozornost musí vzbuzovati ochrana míru. Neboť nač bychom chránili všechno ostatní, kdybychom přišli o mír? Protože přijdeme-li o mír, přijdeme také o všechno ostatní." A proto je pochopitelno, když tyto kaleidoskopické změny v zahraniční politice jsou s takovou úzkostlivou pozorností sledovány. Mám však za to, že i když není možno mluviti o absolutní bezpečnosti, přece fronta mírová jest dnes po provedených změnách zahraničně-politických značně silnější, nežli byla asi před 1/2 rokem. A přesto jsme slyšeli pana ministra zahraničních věcí, který je v tomto období zároveň předsedou Rady Společnosti národů, tedy mezinárodního instrumentu mírového, a který je stále ještě generálním zpravodajem odzbrojovací konference, mluviti dvakráte o potřebě silné armády. A předseda čsl. strany soc.-demokratické posl. Hampl se zmínil, že oživení výroby, které konstatoval ve svém exposé pan předseda vlády, jde ze značné části na účet zbrojního průmyslu.

Slavný sněme, stanovisko socialismu k nezaviněnému zbrojení řekl již před asi 25 léty vůdce francouzského socialismu Jean Jaur@es: "My jsme proti ozbrojení, ale dokud zbrojení není odstraněno, dokud je nutno, aby armády byly, a dokud je nutno, aby armády měly děla, chceme, aby naše armáda měla aspoň tak dobrá děla, jako armáda nepřátelská, poněvadž nechceme, by naši synové nedostatečně vyzbrojení byli zabíjeni nepřítelem lépe vyzbrojeným." Nám tenkráte ve volebním zápase r. 1911, jak se velmi živě pamatuji, bylo to vytýkáno jako militarisování socialismu. My jsme měli a máme za to i dnes, že to nebyl militarismus, protože byl tento požadavek řádného ozbrojení vlastní armády provázen požadavkem mezinárodního odzbrojení pod mezinárodní kontrolou.

Vážený sněme! První hlava mírových smluv, na nichž jest založena mezinárodní existence Československé republiky, jedná o Společnosti národů a její článek VIII jedná o omezení státního zbrojení na nejmenší míru, které je zapotřebí pro vnitřní bezpečnost státu. A v tomto čl. VIII je uveden odstavec: "Uznávajíce, že soukromá tovární výroba střeliva a válečného materiálu budí závažné námitky, pověřují členové Společnost národů, aby navrhla opatření vhodná k tomu, aby se čelilo zlým účinkům výroby tohoto způsobu."

To jest účel odzbrojovací konference. Pohříchu došlo pozdě k ustavení a k jednání odzbrojovací konference. Kdyby bylo k ní došlo v době bezprostředně po válce, kdy hrůzy válečné ať v poli, ať v zázemí tkvěly ještě každému velmi hluboko v paměti, kdy ještě ani jedna z ran způsobených válkou nebyla zahojena, kdy ještě nebyly vytvořeny organismy protiodzbrojovací, byli bychom pravděpodobně na tomto poli již dále. Vzrostly však mezitím antagonismy mezi jednotlivými státy a zapustily kořeny ty organismy, které automaticky musí býti proti odzbrojení, to jest jednak vojenská organisace a je to ještě více organisace zbrojařského průmyslu. A do těchto obtíží potom přišly ještě autoritativní režimy založené na násilí a hlásající násilí, takže vznikla v celém světě oprávněná nedůvěra a každý se ohání známými verši: Nejlepší člověk nemůže žíti v míru, když se to znelíbí zlému sousedu. A tak se zase po celém světě rozšířila horečka zbrojení. Lord Robert Cecil, který asi před dvěma lety také přednášel v Praze o otázkách odzbrojení, řekl nedávno: "Nynější období je přímo zlatým věkem zbrojařského průmyslu. Nikdy nebyly válečné zbraně tak drahé jako dnes, nikdy nebyly vražednější, ale nikdy nebyly také tak žádané jako dnes."

Slavný sněme, zrovna v poslední době byla zřízena v senátě Spojených států amerických zvláštní komise, která podnikla velmi zajímavou anketu o působení zbrojařského průmyslu. Při tom bylo konstatováno, že zbrojařský průmysl tvoří mezinárodní řetěz spojený k lepšímu využívání trhu. Bylo výslovně konstatováno, že anglická firma Vickers Armstrong s jedné strany a americká Electric Boat Comp. na druhé straně si rozdělily výrobu ponorek po celém světě, a když se dostala k vládě ve Španělsku reakce, sir Charles Crawen, generální ředitel Vickersu, psal svým přátelům toto: "Nynější španělská vláda je trochu sympatičtější naší společnosti a povolila nám skromný program námořní. Proto je velmi nutno, abychom ji udrželi u vesla." (Předsednictví převzal místopředseda Taub.)

Vidíte, jak zbrojařský průmysl zasahuje do vnitřní politiky jednotlivých států, jak udržuje u vesla vládu, která je ochotna povoliti skromný program zbrojařský, a jak potírá s druhé strany každou vládu, která ani ten skromný program zbrojařský nechce povoliti. A když psal týž pán svým přátelům, že se odzbrojovací konference zase hlásí k životu, psal o této instituci jako o organisaci velmi znepokojivé. Instituce, od které očekávají národové uspokojení, je pro zbrojařský průmysl velmi znepokojivou organisací.

Z toho, myslím, musí pro nás, slavný sněme, vyplynouti, že musíme vykonávati dozor nad průmyslem, který vyrábí zbraně, dokud se tak děje v průmyslu soukromém. Vojáci před válkou neslynuli zrovna smyslem pro šetrnost, za války jej ztratili úplně a po válce ho ještě nenašli. Je proto i v době, kdy se nemůžeme vyhnouti zvýšenému zbrojení, povinností ministra nár. obrany i ministra financí, aby zkoumali nejenom účelnost objednávek, nýbrž i cenu, kterou za ně budeme platiti. (Předsednictví převzal místopředseda Roudnický.)

Mám za to, slavný sněme, že můžeme říci, že na tísni mezinárodní, do které se stát dostal opravdu nikoli svou vinou, nesmí vydělávat soukromý zbrojařský průmysl a že můžeme prohlásiti za jeho vlasteneckou povinnost, aby dodával zbraně bez zisku, jako v případě potřeby musejí bez zisku dávati v sázku své životy drobní lidé. (Výborně! - Potlesk.) A když už se mluví o autoritativní demokracii - dva pojmy, které mně nehrají dosti dohromady - mám za to, že sem, v tomto směru by se měla autoritativní demokracie obrátiti.

Pan posl. Světlík v zajímavém výkladu pravil, že politická demokracie založená na parlamentarismu a hlasovacím právu vznikla v jiné době, že vznikla v době hospodářské prosperity a že se proto nehodí ve své dosavadní formě na dobu, která je charakterisována hospodářskou tísní. My jsme sledovali s velkou pozorností exposé pana předsedy vlády. Všichni jsme chápali, že skoro celé je věnováno hospodářským otázkám, protože je pravda, že dnes nemůžeme mluvit o hospodářské prosperitě. Ale já mám za to, že výklad pana kol. Světlíka není úplně správný, řekl bych, že je jenom z polovice správný, když vyvozuje, že musíme zavésti autoritativní demokracii, poněvadž nežijeme již v době hospodářské prosperity.

Z čeho vzniká nebezpečí pro demokracii, jak je sledujeme v poslední době? Vzniká ze dvou činitelů. Jedním z nich jsou masy lidové, žijící bídně ze dne na den a nevědoucí, jaká je jejich nejbližší budoucnost. Slyšeli jsme zde zástupce dělnictva, zástupce sedláků a zástupce živnostníků, a všichni naříkali a plným právem. Myslím, že nebylo nic přehnaného v tom, co řekl ten, ani v tom, co řekl onen. Víme, že se zle vede upadajícímu střednímu stavu, známe tíseň zadluženého zemědělce a všichni vidíme i na státním rozpočtu, co znamená strašné zlo nezaměstnanosti, ať již u dělníka rukou nebo dělníka hlavy. Těchto mas tísněných hospodářsky zmocňuje se panika a tato panika je jedním z činitelů, kteří ohrožují demokracii.

Ale je tu ještě druhý činitel, který ohrožuje demokracii; to je kapitalismus, který organisuje a vyzbrojuje tyto masy k boji proti demokratické soustavě, která nezabezpečuje kapitalismu dosavadní vládu. My jsme to viděli na posledních událostech španělských, ve kterých reakce španělská zvítězila. Naše sympatie, jistě všech demokraticky smýšlejících lidí jsou na straně španělských republikánů, kteří tak hrdinně a odhodlaně bez ohledu na svoji bezpečnost hájili republiku a kteří ji neobhájili. Ale nemůžeme jinak nežli projevem sympatií jim pomoci, poněvadž jejich vlastní kapitál dovedl je zdolat. Pro příklad ostatně ani nepotřebujeme choditi tam, víme i z bližších příkladů, že demokracie se musí brániti proti těmto dvěma činitelům. Proti hospodářské tísni se nemůže, slavný sněme, brániti žádným autoritativním režimem. Proti tomu činiteli, který ohrožuje demokracii proto, že se ho zmocňuje panika z nejisté příští hodiny, může se demokracie brániti pouze opatřováním chleba. Ale autoritativně se může brániti proti tomu druhému činiteli, který této tísně využívá proto, aby udržel svoji nadvládu, anebo aby se jí zmocnil. (Potlesk.)

Nepřítel demokracie je zároveň nepřítelem dělnictva a nepřítelem socialismu a proto socialismus je automaticky obhájcem demokracie.

Jeden z pánů řekl v této debatě asi to, že socialismus je dnes slabým obhájcem, protože byl poražen v řadě států. Já jsem již při jedné příležitosti s tohoto místa po porážce socialismu v Německu upozornil, že tato porážka byla způsobena tím, že dnes ještě, na určitou dobu aspoň, strojní puška má větší sílu nežli myšlenka. A jak se občanské války resp. vystupování kapitalismu proti dělnictvu a proti socialistickému hnutí lépe vyzbrojuje časem, tedy dnes možno je říci, že nejenom strojní puška, nýbrž i kanony a letadla jsou silnější nežli myšlenka. Aspoň na čas.

Ale, slavný sněme, na druhé straně všude tam, kde duch národa nedovoluje, aby v zápasech třídy proti třídě bylo užíváno strojních pušek nebo děl anebo letadel, je myšlenka socialismu na postupu. Viděli jsme to ve skandinávských státech, viděli jsme to v Holandsku a v Belgii, vidíme to v poslední době v Anglii, v té zemi, ve které dělnická strana houževnatým postupem nejenom dobývá zpět posic, které náporem spojených odpůrců v posledních volbách ztratila, nýbrž dobývá posic daleko ještě širších, poněvadž nejenom dělnictvo, nýbrž i jiné vrstvy anglického obyvatelstva již začínají chápat, že nelze vystačiti hospodářsky s dosavadními prostředky a soustavami. A když jsme sledovali tuto debatu, která trvala dva dny, když si někdo mimo tento parlament dá práci, aby si přečetl stenografické záznamy o této debatě, uvidí, že se nevyskytl mezi četnými řečníky na této tribuně obhájce liberálního kapitalismu, na kterém až dosud hospodářství bylo založeno. Každý řečník se chopil slova, každý líčil neutěšené hospodářské poměry, každý hledal nápravu, jak vyjíti z těchto poměrů, každý - a já řeknu, i p. předseda vlády - hledal prostředky, které se úplně zásadně odlišují od hospodářského řádu, na kterém nynější zřízení je založeno. (Místopředseda Roudnický zvoní.) Mám tedy za to, že mohu vysloviti přesvědčení, že za tohoto stavu věcí nelze mluviti o tom, že by socialismus byl slabým obhájcem demokracie, k jejíž obhajobě se hlásím. My budeme brániti uvnitř země demokracii a mimo rámec země mír, a poněvadž vládní prohlášení jak pana min. předsedy, tak i ministra věcí zahraničních, zavazuje vládu (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.), že bude uvnitř země hájiti demokracii a za hranicemi mír, budeme hlasovati pro tato prohlášení. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): K slovu je dále přihlášen p. posl. dr Törköly. Prosím, aby se ujal slova.

Posl. dr Törköly (maďarsky): Ctená snemovňa! Podkladom terajšieho pojednávania v posl. snemovni je rozpočtový preliminár na r. 1935 a vo spojitosti so všeobecnou rozpravou o tomto rozpočtovom prelimanári počuli sme tri ministerské exposé. Tieto ministerské exposé sú pre nás, maďarskú národnú menšinu, dobré k tomu, aby sme po ich stopách mohli dokazovať, že nemáme naozaj žiadnej príčiny chovať dôveru voči vláde a že nemáme žiadneho dôvodu, aby sme odhlasovaním rozpočtu poskytly dnešnej vláde prostriedky k vládnutiu.

Najmocnejšie pôsobí tá položka finančného exposé, kde pán minister financií povedá, že v r. 1933 činil deficit 1.700,000.000, a prehlašuje, že deficit nebude o mnoho menší ani v r. 1934; zároveň pribíja, že už je to 4. rok, ktorý prináša starosti, a tedy každý z týchto rokov končil veľmi veľkým deficitom.

Pozerám-li na tento fakt a vidím-li, že i v dnešnom rozpočtovom preliminári sú zaradené dva milliony prebytku - v minulom roku, myslím, bol preliminovaný prebytok 5 či 10 millionov Kč - a naproti tomu vidím ten hrozný deficit 1.700,000.000 Kč, tu nemožno netvrdiť, že rozpočet, ktorý sa takto sostavuje, naprosto nie je reálny, a pán minister financií musí už sniesť výtku, že keď on sám vie - lebo musí tak vedeť už na základe poučenia z minulosti - že koncem tohoto rozpočtu nebudú prebytky 2,000.000 Kč, ale skoro 2.000,000.000 Kč deficitu, tu vlastne pán minister financií chce zavádzať vôľu ľudu, keď predstavuje 2 mil. prebytku.

Priťažujúcou okolnosťou je tu i to, že o úhradu týchto velkých deficitov vôbec nie je postarané, a predsa nejakými optimistickými proroctvami nemožno ich vôbec spasiť so sveta. Exposé ministra financií uznáva, že boly tu 4 roky plné starostí a že ešte i teraz nutno zápasiť s nesnádzami, avšak spôsob liečenia ani dnes ešte neudáva. Pridáme-li k tomu zvyšovanie verejných bremien, číselné zvyšovanie výrobných nákladov, sníženie zárobkových možností, sníženie kúpeschopnosti spotrebiteľov, zchátranie súkromných hospodárstiev, zánik rentabilnosti výroby, zvlášte výroby zemedelskej a maloživnostníckej, a nedostatok úveru k nesplneným sľubom, tu nám nemôže byť iný rezultát, než to, že nemáme a ani nebudeme chovať dôveru voči vládnej správe finančnej. S rozpočtom sa zovrubnejšie zabývať naskytne sa mi príležitosť v rozpočtovom výbore a neskoršie tuná v plénu. Teraz z podnetu exposé vybočím len na jednu otázku, na sanáciu obecných financií, ohľadne ktorej uvádza exposé možnosti a smernice, avšak napriek tomu, že je periculum in mora, neuvádza žiadnych konkretností, takže ani dnes nevieme, kedy a ako dojde k súrnej úprave a sanácii finančnej otázky obecného hospodárenia. Pokiaľ z dosavádnych zpráv vyšlo na javo, zdá sa, že na bedrá obyvateľov obcí majú byť uložené ešte vöčšie ťarchy, a predsa, kedže exposé ministra financií samo konštatuje, že už ďalej nemožno prepínať únosnosť obyvateľstva, koncom toho nezbytne bude, že obyvateľstvo obcí sa zhrúti pod ťarchami a výsledok bude ten, že sanácia obecných domácností končí úplným úpadkom obecných financií.

Koniec koncov sanáciu domácností obcí nemožno odbaviť tým, že štátné financie už nemôžu byť viac zaťažené a že to tedy sveríme zemskej správe, alebo tým, že pribereme k tomu peňažné ústavy, avšak niet žiadneho hospodárskeho ani investičného programu, ktorým by mohly byť stupňované príjmy domácností obecných a schádza tuná ešte i zásada rovnakého nakladania, keďže úpravu obecných financií nechcú previesť tak, že nabudúce obecné daňové prirážky nebudú vyrubované z daní priamych, ale z dane dôchodkovej, a tak obyvatelia obce museli by prispievať na všetky ťarchy obce. Každopádne bolo by treba použiť tiež imania obcí ako úhrady a takto by mohla byť založená solidarita obcí, na čo by nebolo treba samosprávu obcí úplne zrušiť a zničiť, ale táto by mohla trvať neporušene i naďalej, lebo treba, aby obce vo svojom autonomnom obore pôsobnosti samy spravovaly svoje domáce financie. Hlavnou zásadou demokracie je čo najširšie pole samosprávy, ako to učí i pán prezident republiky. Nuže, jestliže na miesto rozšírenia samosprávy zrušíte ešte i miestne samosprávy obecné, tu už nemožno ani snívať o demokracii.

Exposé pána min. predsedu nemôže nás povzbudzovať k veľkej dôvere, lebo z tohoto exposé chýba nutná a žiaducná reforma vnútorného života štátneho. Pre nás národné menšiny je veľmi dôležité, aby sa uplatňovala vôľa ľudu, aby toto uplatňovanie bolo zabezpečené a aby v tejto vôli ľudu uplatňovala sa i vôľa národných menšín a aby hospodárska prosperita menšín bola predmetom čo nejširšej pečlivosti. Dosiaľ musíme sa skoro domnievať, že tu ide o prípad úmyselného opomenutia, lebo dosiaľ nestalo sa nič, čím by bola hospodárska prosperita národných menšín zabezpečená. Na nás za to nepadá zodpovednosť, lebo po tejto stránke vykonali sme my prácu konštruktívnu. My sme podávali návrhy, memorandá a pripomienky. Bohužiaľ, naše návrhy boly uložené k ľadu a naše pripomienky nemaly žiadneho výsledku.

Exposé pána min. predsedu vrhá do života politického heslo spravedlnosti a vyrovnania, bez toho, že by ono konkretizovalo, ako zamýšľa tieto heslá vyriešiť. Odstranenie zadlženosti hospodárskeho života, úprava dlhov zemedelských, ochrana a záchrana malých živností, zabránenie zániku obchodu a živností na Slovensku, reforma železničných tarifov, náležité podopretie hospodárskeho života Slovenska, otázky intelektuálnych pracovníkov, umiestenia mládeže a zdolania nezamestnanosti sú problémy, ktoré hlboko zasahujú do života, avšak ohľadom týchto problémov neobsahuje exposé vládneho predsedu ani jedinú konkrétnosť, naproti tomu mluví o stabilizácii výnimečného stavu, o predľžení platnosti zákona o zrušovaní strán politických a o ďašom pokračovaní vo vládnutí nariadeniami. Otázkami týmito žiadnym spôsobem nebudú nahradené potreby, ktoré môžeme nazvať nutnou reformou vnútorného štátneho života. Z exposé chýbajú otázky života a otázky práva sú odsúdené k smrti.

Ministerský predseda francúzsky videl a vidí potrebu reforiem ústavy, ktorými, ako sa o tom sám vyjadril, chce reorganizovať inštitucie trestnej a civilnej justície, chce organizovať zájmové sféry hospodárske, priemyselné a obchodné, chce pretvoriť štátnu verejnú správu, chce reformovať práce parlamentu a vykonávanie exekutívnej moci. Domnievam sa, že tieto zásadné smernice bolo by treba zaradiť tiež do vládneho programu vládnej správy republiky Československej a za takýchto zásadných smerníc bolo by treba i u nás vykonať revíziu ústavy. (Posl. dr Markovič [maďarsky]: A nech na to vláda padne, ako ministerský predseda francúzsky!) Ešte nepadli, len ministerský predseda, avšak nepadla ani reforma ústavy, lebo jej potreba je očividná, nanajvýš upustené bolo od niektorých otázok, ako na pr. že právo na rozpustenie snemovny bude vyjmuté z rozhodovania senátu.

Univ. prof. dr Baxa povedal, že u nás nie je treba revidovať ústavu, lebo že naša ústava je dobrá, chyba je len tam, že sa ústava neprevádza. V týchto slovách je veľké doznanie, a to je, že ústava trpí velkou vadou, že totiž nie sú tu sankcie, ktoré by zabezpečily, aby normy ústavy boly skutočne prevádzané. Nuž už i preto by bola potrebná revízia, aby tieto sankcie boly ustanovené.

Na základe všeho toto tvrdím, že nemáme vôbec žiadneho dôvodu, aby sme prejavovali nadšenie z exposé pána predsedu vlády a na základe jeho pociťovali dôveru voči vládnej správe. Avšak ešte silnejší dôkaz toho, že nemôžeme chovať dôveru voči vláde a tedy ani rozpočet nemôžeme odhlasovať, získame z exposé zahraničného.

Minister zahraničia Beneš totiž zaujíma v otázke ochrany práv menšín stanovisko, ktoré nám znemožňuje odhlasovanie rozpočtu, lebo veď ku zničeniu seba samých nemôžeme našimi hlasy dávať vláde prostriedky. Exposé pokladá za správné, aby ochrana práv menšín bola zovšeobecnená, a nemá námitok proti snahám smerujúcim k takýmto zmenám; avšak ani malíčkom nechce pohnúť v prospech toho, naproti tomu klade otázku, čo je účelnejšie, zda systém jednostranných alebo niekoľkostranných kolektívnych menšinových smlúv, a či to, že by tu vôbec neboly menšinové smluvy. Nastoľuje bezpodmienečne všeobecnú československú doktrinu s troma body a uzatvára sa voči akejkoľvek iniciative. Toto doktrinárske postavenie a táto exkluzívnosť znamená, že Beneš nechce uznať pravdu, že dokonalej a plnej ochrany práv menšinových je bezpodmienečne treba v záujme mieru, štátu, Europy a menšín. Zabúda na to, že vybudovanie najširšej právnej ochrany menšín, odpovedajúcej duchu dnešnej doby, je nezavrhnuteľným požiadavkom politickej etiky. Zdá sa, že on chápe i Spoločnosť národov tak, ako keby jej úkolom bolo iba udržovanie politického status quo, že nie je vážnym jej úkolom ochrana menšín.

Neuznáva, že dnešný právny stav môže byť len prechodný, a nepociťuje potrebu toho, že už i v záujme spravedlnosti a vyrovnania, ako to zdôrazňuje tiež ministerský predseda Malypetr, musí štát rešp. jeho vláda minimálnu priemernú ochranu položenú v menšinovej smluve, v dôsledku svojho vnútorného presvedčenia dobrovoľne do najvyššieho maxima vyvinúť, k tomu iniciativu učiniť a nastúpiť cestu reforiem in melius tiež na poli tvorenia právnych noriem vnútorných, práve tak ako v pokračovaní medzinárodnom. (Posl. dr Markovič [maďarsky]: Treba ísť vždy za príkladom maďarským! Čo robia v Maďarsku na tomto poli?) Domnievam sa, že otázka ochrany práv menšinových nie je závislá od toho, či to robí ten či onen štát, alebo či to nerobí. Nesmie sa zabúdať, že v duchu dnešnej doby je nezbytným dôsledkom politickej etiky ochrana práv menšín. (Posl. dr Markovič [maďarsky]: Možno si brať príklad!) Nepovedal som, že nemožno si brať príklad, avšak bol by som vstave i dokazovať, že ochrana menšinových práv má vo veľa ohľadoch v Maďarsku o veľa viac spôsobov a o veľa menej nedostatkov, ako tuná. (Posl. dr Markovič [maďarsky]: To byste ťažko dokazovali!) Dokazovanie by nebolo ťažké, lebo dôkazom mohol bych uviesť neikoľko dobrých príkladov.

Prvý bod doktriny pána Beneša neobstojí, lebo dosiaľ smluva menšinová nebola dodržovaná a niet nadeje, že by bola dodržovaná v budúcnosti. Pravý smysel druhého bodu doktriny je, že chce poskytnúť formálne dôvody odkladania a nechtenia, ktorými by dobre kryl skutočnosť, avšak oslabuje svoje stanovisko zároveň tým, že vyslovuje: i keď je pravda, že zmeny a nápravy sú potrebné, on sám predsa nepožaduje takýchto zmien a nemá v úmysle učiniť iniciativu k takýmto zmenám. Zkrátka pravda ho nepoobáda nijako k činu.

Pán minister zahraničia zachoval vernosť k svojej mentalite vyloženej v zasedaní Spoločnosti národov v Ženeve, kde sa pochľuboval tým, že republika kľudne obstojí v medzinárodnej skúške; ale keď takáto všeobecná medzinárodná skúška bola navrhovaná, tu čo najrozhodnejšie oprel sa proti uskutočneniu návrhu. I teraz ešte povedá, že nemusíme mať žiadnych obáv od nestranného medzinárodného fóra, avšak prez to sa len bojí a nemá odvahy podrobiť sa takejto skúške, lebo vie, že by podľa spravedlného rozsudku mohol obdržať len odsudzujúci verdikt. S odkazom, který nemôže byť opačne chápaný, povedá, že môže mať iný štát inú doktrinu a môže ju i požadovať, a že on je ochotný, bude-li od neho iný štát niečo požadovať, tento požiadavok splniť za podmienky a predpokladu, že analogické požiadavky budú i v dotyčnom štáte splnené. Toto riziko by bolo opravdu dobré vyskúšať.