Místopředseda Taub (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Dubický (pokračuje): Na výtky posl. Vallo prohlašuji, že slovenština je postavena na roveň češtině, a má tatáž práva v úřadování. (Výkřiky posl. Vallo.)

Místopředseda Taub (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Dubický (pokračuje): To není žádný šovinismus, to je smysl pro pořádek, to je samozřejmá povinnost každého státního zaměstnance, aby ovládal státní jazyk, a proto musíme i tuto zásadu prováděti do všech důsledků.

Pan předseda vlády dále prohlásil, že k zabezpečení klidného vývoje předloží vláda návrhy zákonů o opatřeních, jimiž bude bráněno zneužití demokratických práv a jakémukoliv rozvracení i ohrožování území i zákonodárné jednoty našeho státu. Souhlasíme s touto zásadou bez výhrady. Je již nejvyšší čas, abychom si v 16. roce státní svobody dovedli udělati pořádek ve své domovině a aby naše demokracie nebyla slabou a nerozhodnou tam, kde má vládnouti ve smyslu zákona, ve smyslu svrchovanosti národního státu československého.

Upozorňuji dále, že je nutno učiniti všechna opatření, aby půda, lesy, zkrátka majetek národa, nepřicházel do rukou cizích. Máme zjištěny případy, že se tomu tak děje. Předložíme proto návrh zákona, který by podobné obcházení výsledků pozemkové reformy znemožnil a budeme jen následovati Polsko, Jugoslavii a Rumunsko, kde tyto zákony v zájmu celostátním již dávno existují.

Mluví-li se o nutném zabezpečení státu zvláště u nás na hranicích, pak tomu rozumím. Ale pak není na př. možno, aby říšskoněmecká dráha s cizím personálem zajížděla do našeho státu plných 20 km, jak se to děje stále na dráze ze Saska do Liberce, ve Warnsdorfu, v Podmoklech a do nedávna také v chebském území. Nezapomínejte, že řádné zabezpečení našich hranic je zejména v této významné a nebezpečné situaci mezinárodní nejpřednějším úkolem politiky celostátní. (Potlesk.)

Nepopíráme, že řada německých občanů a stran projevuje dobrou vůli vůči našemu státu, a konstatuji to s uznáním, ale vím také, že v tak zvaném smíšeném území je dosud mnoho těch, kteří i 28. října dávají najevo, že existence našeho státu není jim faktem příjemným a že stojí často na stanovisku hakenkrajclerů a německých nacionálů. Je proto potřebí, aby státní správa a státní úřady byly na stráži a hájily výsostné zájmy státu do všech důsledků. (Posl. dr Peters: Ty metody musí býti však jiné, než jsou teď!) Mohli bychom o tom mluviti, snad jsou chyby na obou stranách, ale my nikdy neuhneme od zásady, aby ve šťastném a spokojeném státě byl český člověk všude doma. (Posl. dr Peters: Pane kolego, vy patříte k těm, kteří znemožňují takovou rozpravu!) To je trochu odvážné tvrzení, těžko byste je, pane kolego, dokazoval. Co konám, je příkazem mého národního a státního svědomí.... (Posl. dr Peters: Svědomí také máme!) Já se před ním kloním.

Chci ukončiti svůj projev. Oznámila-li vláda, že její činnost směřuje na obranu a zabezpečení státu, na zlepšení hospodářských poměrů, pro klid, pořádek a pro demokracii, pak se jednomyslně hlásíme k tomuto programu s plným přesvědčením. Chceme podporovati vládu v každém jej ím činu, vedoucím k hospodářskému zlepšení nynější situace. Dáme státu rádi vše, co potřebuje ke své obraně, a napneme všechny své síly, abychom osvobodili zemědělský lid z jeho hospodářské bídy a posílili tak zdravé a šťastné základy československého státu. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dále má slovo pan posl. Ježek.

Posl. Ježek: Slavná sněmovno! Jistě ze jsme všichni rádi, že je konečně v naší posl. sněmovně možno provésti jednou velkou debatu o aktuálních problémech a že dokonce tři členové vlády, jednak p. min. předseda, jednak p. ministr financí a jednak p. ministr zahraničních věcí, dali k této debatě svými prohlášeními podnět. V dnešní schůzi mluvil o věcech hospodářských z našeho klubu kol. Hodáč. Dovolte nyní, abych se zmínil několika slovy o prohlášení p. min. předsedy a p. ministra zahraničních věcí.

Musím konstatovati, slavná sněmovno, že prohlášení p. min. předsedy bylo tentokráte daleko optimističtější, za to prohlášení p. ministra zahraničních věcí bylo proti obyčeji neobyčejně pesimistické. Odpovídá to velmi vážné zahraniční situaci, ve které jsme, a je zajímavé, že pan ministr zahraničních věcí dokonce přímo označil r. 1935 jako rok, kdy se bude rozhodovati o míru nebo válce v Evropě. Jediné, co v celém výkladu p. ministra zahraničních věcí bylo radostné, bylo snad to, že základní konstrukcí naší zahraniční politiky, našeho spojenectví s ostatními státy zůstává nerozlučný a trvalý spolek s bratrským národem francouzským a se státy Malé dohody. To je celek, o který se jistě naše zahraniční politika může opírati, a který, doufejme, bude vždy základním kamenem našich styků s ostatními státy i do budoucna. A jestliže v Marseille byl proti této konstelaci, proti našemu spolku, který máme s Francií a Malou dohodou, podniknut atentát s úmyslem, aby toto souručenství bylo rozbito, tu se sice tento atentát vůči osobám, na které byl namířen, uskutečnil a dosáhl svého cíle, ale na druhé straně naprosto zklamal, pokud se týče rozbití našeho spojenectví s Francií a Malou dohodou. Myslím, že můžeme všichni zcela klidně prohlásiti, že naším přátelstvím, zejména s bratrským národem jugoslávským, nemůže otřásti žádný atentát a že právě v neštěstí poznávají se opravdoví bratři mezi sebou. Ovšem musíme doufat, že to, co bylo hlavním podkladem cesty velkého krále jugoslávského Alexandra I do Francie, že ta linie a vše, co se připravovalo - přátelské styky mezi Italií a Jugoslavií, styky s Bulharskem - stane se také opravdu skutkem, že bude v této politice pokračováno a že atentát marseillský nikterak neporuší velké plány, které měly býti představitelem bratrského státu jugoslávského uskutečněny. Zůstanou-li tyto plány do budoucna nezměněny a podaří-li se je uskutečnit, bude mír v Evropě zachráněn.

Ale v každém sebe větším neštěstí jsou určité věci dobré a já v tomto neštěstí vidím jednu věc dobrou, totiž tu, že při marseillské tragické události ukázala se zcela jasně celému světu úloha, kterou hraje Maďarsko. Jakmile přišly do Československa první zprávy, že lidé, kteří jsou podezřelí ze styků s atentátníky, mají československé pasy, velká většina lidí u nás říkala, že nepochybně původ atentátu není daleko od sousedního našeho státu, Maďarska. Celý způsob provedení, celá politika maďarská, všechno to, co jsme o Maďarsku dávno věděli, se ukázalo právě při této příležitosti. Ukazuji na to, že na př. náš žurnál "Národní listy" již před 1 1/2 rokem ve svých zprávách o Maďarsku upozornily na existenci teroristického tábora v jihozápadním Maďarsku a že poukázaly na spolupráci macedonských teroristů s Maďarskem. Tedy již před 1 1/2 rokem bylo odhaleno v našem tisku to, co bylo semeništěm, ze kterého vzešel velký atentát marseilleský. A když sledujeme a musíme sledovati celou politiku státu Maďarského, našeho souseda, tedy musíme si říci docela jasně a otevřeně, že bude-li Maďarsko dále svoji politiku provozovati tímto způsobem, zůstane-li na cestách bludných, po kterých jde, že bude nebezpečím pro celý světový mír a že my můžeme tuto roli již dnes celému světu i celé Evropě jasně ukazovati.

Maďarská politika opíjí se jedním velkým heslem, heslem revise. Maďaři jsou největšími propagátory této myšlenky. Jezdí po celém světě, mluví, agitují pro heslo revise míru trianonského. Naděje, které vzbuzuje maďarská vláda v maďarském národu, musí vésti nesporně k tomu konci, že jednoho dne, nebudou-li moci býti splněny, povedou ve vnitřní politice maďarské k neobyčejně vážným a nebezpečným událostem. Já, slavná sněmovno, neslyším ve volání po revisi hlas maďarského národa a vůbec nevěřím, že toto volání je věcí celého maďarského národa. Jsem pevně přesvědčen, a také jsem to nedávno řekl na schůzi právě ve východním Slovensku v Košicích, že tato politika, kterou provozuje Maďarsko, je politikou určité vrstvy maďarského státu, která novými poměry byla neobyčejně zklamána.

Ve starém Maďarsku žilo před válkou asi 20 mil. obyvatel a z těch 20 mil. obyvatel okrouhle milion obyvatelů tvořili, abych tak řekl, státní parasiti. To byli lidé, kteří žili jednak z maďarského státu, jednak z výhodných poměrů, které v tomto státě měli, na druhé straně však 19 mil. lidí musilo se starati, aby milion těchto státních parasitů mohl býti dobře živ. Dnes je situace změněna Dnes Maďarsko má 8 mil. obyvatel, ale pres to počet oněch parasitů se nezměnil a je pořád stejný. 7 mil. obyvatel Maďarska, kteří mají pro tyto parasity pracovati, absolutně je nemohou uživiti a z toho důvodu je zde ta štvavá veliká kampaň pro revisi hranic, která se zastírá velikými národními a státními cíly, která však ve skutečnosti znamená jenom politiku této jedné maďarské kasty. Nevěřím, a myslím, že již ani státníci maďarští nevěří, že by tato maďarská akce dočkala se nějakých zdárných výsledků. Ale přece jenom varoval bych před tím, aby správa našich zahraničních věcí tyto věci podceňovala a aby zejména podceňovala vliv agitace maďarské na ty státy a národy, kteří nejsou dobře znalí poměrů ve střední Evropě. Myslím, hlavně poměry západoevropské. Když vidím, co všechno dělá maďarská propaganda v Anglii, když vidím, jak usiluje maďarská propaganda o Francii, jak maďarská propaganda pracuje v Italii, Polsku a jinde, musím říci, že je potřebí, aby také náš stát přestal býti tím skromným československým státem a aby si řekl, když dělá některý stát politiku správnou a spravedlivou, že musí také své činy propagovati a musí pro ně získávati příznivý názor celého světa, poněvadž jinak mohl by získati veřejné mínění jiných států ten, kdo tyto cíle předstírá, ačkoli má cíle docela jiné. A je zajímavo, když Maďaři a zejména p. Bethlen poznal, že s touto politikou nemůže docíliti dobrých výsledků, že změnil svoji politiku a že ji nyní obrací na t. zv. menšinovou otázku.

V Ženevě ve Společnosti národů vystoupil za ministra zahraničních záležitostí oposiční poslanec Eckhart, který byl vyslán do Ženevy, aby zde tlumočil menšinové požadavky maďarské. Musím říci, že jsem velmi vítal, když byla v exposé p. ministra zahraničí věta, že by bylo správné, aby se přijala mezinárodně zásada, že ten, kdo si bude na minoritní politiku některého státu stěžovat, má býti podroben předběžnému zkoumání, zdali sám má minoritní věci v pořádku.

Chci konstatovati, že kdybychom zkoumali u Maďarska, má-li své menšinové věci v pořádku, došli bychom k závěrům, které by nebyly pro maďarský stát lichotivé. A konečně nemusíme říkati své mínění. Můžeme pro toto mínění uvésti mínění pana Eckharta, který v Ženevě hájil a zastupoval maďarský stát a který v Ženevě dokonce obviňoval státy malodohodové, že neplní dostatečně povinnosti své vůči minoritám. Avšak tento pan Eckhart v maďarském parlamentě svého času žádal pro sebe a své druhy tolik práv, kolik jich má v Československé republice pan posl. Szüllő. Jestliže tento pan Eckhart v nedávné době v Maďarsku uvádí Československo jako příklad svobody, ač pan posl. Szüllő jistě nedělá nijakou obzvláště státní politiku v našem státě, jestliže se dovolává chování Československa právě k posl. Szüllőmu, tedy musíme říci, že když pak tento pan Eckhart dnes přichází do Ženevy a stěžuje si na politiku Československa vůči minoritám, že nemá naprosto pravdu a mluví sám proti sobě.

A konečně uvedu ještě jeden důkaz. Dne 31. března 1933 v zahraničním výboru maďarské posl. sněmovny se projednávala interpelace posl. Kéthlyové o znemožňování kulturních styků československo-maďarských se strany maďarské, a ministr kultu Hóman se vymlouval, že opatření maďarská jsou jenom retorsí proti Československu, že prý Československo se vůči Maďarům chová ještě hůře. A tu tentýž poslanec Eckhart ostře odsoudil postup maďarské vlády prohlásiv, že Maďarsko dokazuje, že se vůči menšinám chová právě tak jako před válkou. To říkal, prosím, týž poslanec Eckhart, který mluvil v Ženevě; a vedle toho prohlásil o odpovědi ministra Hómana, že byla strašně hloupá a nepolitická a že značně poškodila maďarské kulturní a politické zájmy.

Tedy zde, slavná sněmovno, vidíte, že v menšinové politice Maďarsko předstírá před světem něco, co naprosto neodpovídá pravdě, že si stěžuje na osud maďarských menšin v Československé republice a u malodohodových států, ale ve skutečnosti opak je pravdou. Konečně je to viděti nejlépe z těchto čísel: my v naší posl. sněmovně máme 11 poslanců a v senátu 6 senátorů maďarské národnosti, a já bych si dovolil dotaz, kolik je slovenských poslanců v maďarském parlamentě. Ačkoliv je v Maďarsku velmi značná menšina slovenská, nemají Slováci v maďarském parlamentě vůbec žádného zastoupení. Konečně musím poukázati, že u nás je přes 800 obecných škol maďarských, přes 40 škol živnostenských, kupeckých a hospodářských s vyučovacím jazykem maďarským, že je u nás 6 středních škol maďarských a to mimo specielní školy, jako je seminář v Lučenci, stolice maďarského jazyka v Bratislavě a v Praze. Naproti tomu Slováci v Maďarsku nemají ani jediné školy s vyučovací řečí slovenskou a jen 53 t. zv. smíšených škol, kde se učí některému předmětu také slovensky. Jinak musí choditi do škol maďarských, takže v Maďarsku v roce minulém bylo zapsáno do škol celkem 15.257 slovenských dětí a z nich chodilo asi 9000 do těchto maďarsko-slovenských škol, ostatní chodili dokonce do škol pouze maďarských. Tedy myslím, že je v zájmu Československa, máme-li takovou posici v menšinové politice, abychom o těchto věcech docela klidně před celým světem rozprávěli, abychom ukázali na tyto věci, poněvadž já mám, slavná sněmovno, dojem, že čím některý stát je skromnější, tím druzí žádají od něho větších ohledů a větších závazků. To je chyba našeho mezinárodního postavení. Je zajímavo, slavná sněmovno, že i zde dnes bylo několikráte různými pány mluveno zase s nesprávného menšinového hlediska, a já bych se skutečně rád jejich menšinového hlediska dotkl v celé šíři. Bylo také mluveno o Polsku a zejména zde byly zdůrazněny určité polské požadavky vůči československému státu a tu musím, prosím, velmi jasně rozlišiti, co jsem řekl o Maďarsku, od toho, co chci mluviti o Polsku, a to proto, poněvadž, slavná sněmovno, ať je politika Polska vůči nám jakákoliv, musíme si říci zcela jasně, že bylo, jest a bude přáním nás všech bez rozdílu, aby mezi námi a Poláky došlo k vyrovnání, aby Polsko jako slovanský stát mohlo s námi dělati v budoucnosti jednotnou, svornou mezinárodní politiku. (Výborně!) To je náš ideál. Od tohoto ideálu jsme bohužel daleko, a musím zde projeviti skutečně žalost a údiv nad politikou, která není sice politikou polského národa, ale která je t. zv. oficielní, vládní polskou politikou. Když sleduji jednotlivé výtahy z polských listů, zejména vládních, a když čtu, jaké malichernosti se tam píší o našich poměrech, jak se všeho zneužívá, jak se píše na př. o zatčení polského příslušníka jako o nějaké národní věci, ale pak se ukáže, že jde o zatčení sice Poláka, ale pro pašování cizích valut, tedy o delikt, který není rozhodně v žádné politické souvislosti, musíme si říci, když vidíme všechno to malicherné škorpení některých listů, že litujeme, že si tito redaktoři neuvědomují, co se oným malicherným škorpením a zlomyslným psaním, které nemá vůbec žádného podkladu, způsobuje. Vykopávají zbytečnou propast tam, kde by docela klidně mohla býti svorná a dobrá spolupráce. Pokud se týče menšin, musím i zde říci, že jestli se naší menšinové politice něco může vytýkati, tedy slavná sněmovno, podle mého upřímného názoru právě to, že dáváme v menšinové politice menšinovým národnostem daleko více, než by jim ve skutečnosti patřilo. To je v celé naší menšinové politice. Vidím, že tamhle pan kol. dr Hodina se na mne k vůli tomu mračí, ale můj názor je, že dáváme v menšinové politice daleko více, než nám předepsaly mírové smlouvy, daleko více, než dává kterýkoliv jiný stát na světě. To platí i vůči Polákům. Jako svědectví vůči Polákům bych uvedl toto: Začátkem ledna t. r. vydal Výkonný výbor sbírkový ve prospěch zahraničního polského fondu oficielní publikaci "Boj o školu národní pro zahraniční Poláky", ve které je konstatováno - račte, prosím, této věci věnovati skutečnou pozornost - že jediné polské školství v Československu splňuje všechny podmínky, které fond vyžaduje od polských zahraničních škol. To je oficielní důkaz, že se u nás dělá, co se skutečně dělati může, kdežto, bohužel, musíme říci - a to nás velice bolí - v Polsku se tyto věci takovýmto způsobem nedělají. Srovnáme-li na př. školství na Těšínsku a Volyni, kde teď vůbec nějakých ryze českých škol není a kde na 13 českých škol soukromých dostala Česká matice školská v Luku podporu r. 1931 ve výši 500 zlotých, shledáme, že poměry ty jsou nesrovnatelné a že my daleko více a rádi dáváme menšině polské než se v Polsku dává menšině československé. Při tom polská menšina v Československu čítá 81.519 duší podle posledního sčítání, ale v Německu na příklad je podle polského odhadu 1 1/2 mil. Poláků. Slavná sněmovno, v Německu těchto 1 1/2 mil. Poláků má 260.000 polských dětí a z těchto 260.000 polských dětí je v materském jazyku vychováváno toliko 1636 dítek, kdežto v Československu na polských školách obecných a měšťanských bylo 12.655 dítek, a přece se nám za toto vzdělávání 12.655 dítek činí výtky, že děláme špatnou menšinovou politiku, a na druhé straně s Němci, kteří dávají z ohromného počtu dětí vzdělání jen nepatrnému zlomku, navazují se přátelské styky! S takovým Německem má oficielní Polsko styky daleko lepší než vůči zpřátelenému Československu.

S radostí konstatuji, že je zde rozdíl mezi oficielní politikou polskou a polským národem, jen bych choval naději, aby také ta oficielní polská politika se změnila, aby chtěla také to, co skutečně chce polský lid právě tak jako lid československý, totiž svornou, jednotnou, slovanskou politiku. (Výborně!)

S radostí vítám, že zde promluvil s této tribuny polský socialistický posl. Chobot, který učinil určité prohlášení, které jasně ukazuje, že alespoň některé strany polské v Československu odlišují se od oficielního směru polské politiky a že si přejí loyální a klidnou politiku s Československou republikou.

Jak jsem řekl, naše menšinová politika je skutečně něčím kuriosním. My jsme na př. na Slovensku ve Spiši, kde již dohromady žádných Němců nebylo, kde Němci byli vlastně maďarským režimem úplně potřeni, tyto spišské Němce opětně probudili k životu. Dali jsme jim tam řadu nových německých škol, takže jsme si prostě v naší menšinové politice udělali o jednu menšinu více. Menšinu, která u nás ani ve skutečnosti již nebyla. Myslím, že my v těchto věcech nesmíme zaměňovati pojem dohody za pojem slabosti a že musíme v těchto věcech dělati jinou menšinovou politiku, poněvadž, slavná sněmovno, budeme-li tímto způsobem pokračovati, budou si ostatní státy vykládati naší menšinovou politiku jako strach o naši samostatnost, jako strach o naši svobodu, budou si mysleti, že jsme státem ne samostatným, nýbrž závislým, a proto, slavná sněmovno, musíme v těchto věcech býti daleko silnější, daleko sebevědomější, nežli byl československý stát až dosud. Jestliže Poláci dali v Ženevě návrh na zrovnoprávnění mírových závazků menšinových, aby menšinové mírové závazky platily pro všechny státy, bylo jistě správné, když se po stránce formální udělal rozdíl mezi stanoviskem naším a stanoviskem polským, ale přece v zásadě žádáme, aby toto zrovnoprávnění u všech států bylo. Je v zájmu československého státu, aby státy, které nemají předepsánu povinnou ochranu menšin, byly určitými závazky k menšinové povinnosti vázány. Jdu ještě dále. Myslím, že by naše zahraniční politika mohla docela klidně žádati od celého světa, aby všechny státy se dohodly na určitém jednotném menšinovém zákoně, který by platil pro všechny státy bez rozdílu. Ať se udělá jednotný světový menšinový zákon a já jsem pevně přesvědčen, slavná sněmovno, že ať se udělá na světě jakýkoli zákon, my vždycky budeme ještě státem, který již svou dosavadní politikou dal svým státním menšinám daleko více, než může stanoviti jakýkoli nový menšinový zákon.

My jsme dali našim menšinám skutečně takové věci, že nikomu se o tom ani nezdálo. Najděte na celém světě stát, kde by bylo možno... (Posl. dr Hodina: Taková velká menšina!) Ale, prosím, pane kol. Hodino, podívejte se, i percentuálně takovou najdete. Ovšem kdybyste bral na př. Italii a chtěl říci, že tamější poměry se nedají srovnati vzhledem k percentuálnímu stavu, nemůžete bráti Italii celou, nýbrž musíte bráti jen tu severní část, poněvadž nové území je přívěsek té severní části italské. Račte si vzíti tam tu politiku, račte se podívati do Polska, Německa a po celém světě a uvidíte, že na celém světě nedělá nikdo takovou politiku jako my. To je, slavná sněmovno, nešťastná politika, která se vykládá potom jako strachem vynucené ústupky, které my snad musíme dělati, ačkoli je dělati nemusíme. Račte se podívati do Karlových Varů. Je to úžasné! Citoval jsem francouzského spisovatele Gida, co o této věci napsal Francouz, který nemá zájem na československých poměrech. Je to spisovatel, o kterém je možno říci všechno, ale nelze o něm říci, že by byl nacionalistický spisovatel. Přijde do Československa, vidí, jaké jsou tu poměry, a musí říci, že on by takové poměry netrpěl a nesnesl by u svého národa, že by nesnesl, aby ve vlastním státě takovým způsobem s jeho národem se nakládalo.

Slavná sněmovno! Řekněme si otevřeně, že v těchto věcech dává československý stát svým menšinám daleko více, než jim po právu patří. A já při těchto Karlových Varech musím říci jedno, a to už je výtka dnešní vládě.

Když jsme odcházeli z vlády, ministr obchodu, náš dr Matoušek, v kabinetě prosadil § 54 při novelisaci živnostenského řádu. Tento § 54 umožňuje, aby vláda v hostinských, restauračních a hotelových živnostech jazykové poměry upravila tak, jak toho skutečně zájem věci vyžaduje. (Posl. dr Bacher: Který zájem, prosím? Kdo na tom má zájem?) My, pane doktore, československý stát a československý národ, který je zde národem státním, ten má na tom zájem, pane doktore! (Posl. dr Bacher: Já jsem myslil, že hosté! - Výkřiky. - Místopředseda Taub zvoní.) A ti hosté také. A já konstatuji, že ačkoliv tento § 54 byl při našem odchodu ve vládě přijat, až dosud, bohužel, nevím ani o jediném případě, kde by ho byla československá vláda použila. Je to smutné a já zde musím ukázati jednak na Karlovy Vary, jednak na Mariánské Lázně a na všechna západočeská lázeňská místa, kde se musíme skutečně stydět před návštěvníky z cizích států, jakou děláme menšinovou politiku v Československé republice.

Při této příležitosti dovolím si zmíniti se o tom, o čem zde mluvil i můj předřečník, o tom, že se musíme snažit, aby naše pohraničí bylo skutečně československé. Musíme chtíti, aby i v tom pohraničí, kde žijí ve značném počtu příslušníci menšinového národa, aby tam přes jazykové rozdíly bylo zcela jasné československé státní vědomí. Aby tam nebyly trpěny elementy, které stojí proti československému státu, proti Československé republice. Já vím, tady pan dr Peters při řeči kolegy Dubického vykřikl: "Teď už to není potřeba". Pánové, ne, to se zas dostáváme do situace, v jaké jste tenkráte lehkomyslně přezírali hakenkrajclerské nebezpečí, kdy jste přezírali lehkomyslně všecky věci, které se děly na severu a kdy teprve dodatečně státní moc se snažila, aby zajistila naše pohraničí. A jakmile to t. zv. hakenkrajclerské nebezpečí pominulo, jakmile byla hakenkrajclerská strana rozpuštěna a německým nacionálům zastavena politická činnost, tím momentem naše slavná vláda a naše slavná státní správa řekla: "Teď už je to odbyto", asi tak, jako pan dr Peters: "Teď už není potřeba o tuto věc se dále starat."

Konstatuji, když nastalo hakenkrajclerské nebezpečí, dosáhlo se toho, že byly zřízeny t. zv. četnické autokolony, které rozmnožily stav četnictva a které přece jenom poněkud zajistily československé pohraničí. Ale, slavná sněmovno, mým pevným přesvědčením je - a já myslím, že každý, kdo to dobře cítí s československým státem, má stejný názor - že, jestli má být pocit bezpečnosti ve všech místech našeho pohraničí, že ve všech větších místech pohraničí musí byt československá státní policie. Já velmi lituji, že návrh, který jsem svého času učinil v této slavné sněmovně, sdílí osud ostatních návrhů a ze je mezi těmi nevím kolika sty neprojednaných návrhů, které tvoří krásný archiv našeho parlamentu.

Musím říci při této věci ještě jedno. Musím říci, že v tomto pohraničí skutečně dělají neobyčejně platné služby československému státu ti, kteří jsou namnoze jedinými průkopníky - nechci se dotýkati, kde je to jinak - československé státní myšlenky. Zmiňuji se totiž o stát. zaměstnancích. My jsme v našem parlamentě odhlasovali r. 1931 a 1932 srážky stát, zaměstnancům zákonem. A bylo to tenkráte v době, kdy se ubíralo všem vrstvám a kdy toho státní zájem skutečně vyžadoval. Ale r. 1933 došlo k tomu, co musím nazvati věcí velmi neprozřetelnou a špatnou, totiž k tomu, že se sráželo stát. zaměstnancům po třetí, a to vlád. nařízením čís. 252 za předpokladů, které se naprosto nesplnily. Musím zde říci, a je zde kol. Bergmann, který by mi mohl jako člen státně-zaměstnanecké dvanáctky vydati o tom svědectví, když jsme projednávali tuto věc ve státně-zaměstnanecké dvanáctce, že přišel pan min. předseda a pan ministr financí a prohlásili, že ke srážkám platů stát. zaměstnanců může dojíti jen proto, že vláda stojí před velkou zlevňovací akcí. Tedy v prosinci r. 1933 jsme stáli před velkou zlevňovací akcí. Myslím, že dnes, když uplynul téměř rok, můžeme docela klidně přehlédnouti tuto zlevňovací akci a myslím, ať přehlížíme tuto zlevňovací akci od shora dolů nebo od zdola nahoru, ať se na ni díváme s kterékoliv strany, že zde žádné zlevňovací akce neuvidíme. Zeptejte se prostě hospodyň, které vám musí říci, že místo zlevňovací akce v důsledku různých opatření vládních došlo jen na zdražovací akci. A teď si představte, že toto byl hlavní argument pro vládní nařízení 252, že toto vládní nařízení 252, ačkoliv se ukázaly jeho předpoklady naprosto nesprávnými, ačkoliv došlo ke zdražení, zůstává dále v platnosti a není dokonce ani projednáno touto sněmovnou, a zdá se, že se 31. prosince letošního roku, v termínu, kdy vládní nařízení má býti zrušeno, dočkáme toho, že vládní nařízení, které tato slavná sněmovna vůbec neschválila, bude prodlouženo na příští rok. To jsou věci opravdu hrozné, které nemohou jistě dodati posily státnímu zaměstnanci, který representuje svůj stát, který dělá obtížnou práci za celý stát v pohraničí a jinde. Jistěže tyto věci jsou velmi malou posilou pro všechny ty, kdož vykonávají řádné a dobré služby pro československý stát. Já vůbec mám takový dojem, že ve věcech zaměstnaneckých se státní politika bere opravdu divnými cestami. Na jedné straně je zde vládní nařízení 252 a na druhé straně je zde zákon o aspirantech. Obhajuje-li ho někdo a říká-li, že prý takový zákon byl kdysi také, tedy musím říci, že ten, kdo to tvrdí, nezná dobře situaci, která byla kdysi, a že také nezná dobře situaci, která je nyní. Dnes dáváme podpory v nezaměstnanosti, ale práci aspirantů neplatíme. My na jedné straně tomu, kdo nepracuje, dáváme tedy plat za to, že nepracuje, a na druhé straně tomu, kdo studoval a potom pracuje, nedáváme na začátku za práci vůbec žádný plat. To je, prosím, věc, která je neudržitelná. Odvolává-li se někdo na staré doby, že to bylo dříve tak nebo onak, prosím, ano, je to pravda, bylo to tak, ale, slavná sněmovno, poměry byly jiné. Dříve rodiče měli určité úspory, ze kterých mohli syna, když přišel ze studií, podporovati, mohli se o něj starati. A teď si představte osud mladých lidí, kteří přicházejí do života, o které se nemůže nikdo starati a kteří přijdou do státního úřadu jako aspiranti. Vždycky jsme říkali, že u státních úřadů je toho sice málo, ale že je to jisté - ale nyní je jisté, že nedostane nic. (Veselost.) A mají tam ještě další věc, a to, že ani to nicnedostávání nemají jisté, poněvadž je v zákoně ustanovení, že aspiranti mohou býti bez udání důvodů propuštěni. Nemají tedy to nic nebo to málo, co potom dostanou, vůbec zajištěno.