Demoralisace, kterou šíří nynější okolí konsulátu mezi zdejším polským lidem, jest tím nebezpečnější a škodlivější, že je známo, že výdaje celé této akce ke "zglajchšaltování" všech polských organisací a k rozšiřování propagandy sanačně fašistické uhrazují se z vnějších fondů, dosud nevysvětlených. Pánové z okolí konsulátu dovedli také znemožniti dohodu zástupců strany se zástupcem svazu Poláků, který sem přijel, ale pod jejich vlivem odejel, aniž vešel ve styk se zástupci polských dělníků. Pánové z tábora t. zv. národovců jdou ve svém zaslepení tak daleko, že navazují styky i s polskými komunisty, čehož důkazem jest fakt, že nás chtěli donutiti, abychom svolávali společné schůze s komunisty, proti čemuž jsme musili vystoupiti, a za to nás nazvali zrádci všeho polského.

Poněvadž se v poslední době poměry staly přímo nesnesitelnými a polští dělníci si nepřejí, aby byly zaváděny nové fašistické methody, proto se rozhodli žádati co nejrychlejšího odvolání pana generálního konsula Malhomma z Moravské Ostravy, neboť jeho další pobyt na zdejším území jest škodlivý pro vývoj polské menšiny, a dokud se to nestane, budou pánům národovcům, z nichž se skládá klika pana Malahomma, odpláceti stejně a odhalovati jejich fašistickou přílbu, jejich faleš a licoměrnost.

Což není na př. licoměrností přemlouvati mě, abych vystoupil z vládní koalice, a zároveň ponechávati zástupce Svazu polských katolíků pana Junga v zemském zastupitelstvu v největším klubu vládní koalice, českých agrárníků? (Posl. Špaček: Pan Junga nosí svíčky také do konsulátu panu konsulovi Malhommovi! Vy tam svíčky nenosíte!) Nebo, jak také nazvati to, že národovci z tábora katolického pana dr Wolfa hubují, že patřím do klubu sociálních demokratů, a zároveň přijímají organisaci českých klerikálů do polského katolického domu "Praca" v Karvinné? Nebo, není-liž klamem a licoměrnictvím psaní časopisu "Dziennik Polski", který při fašistickém převratě v Estonsku napsal, že všechny "moudré" státy odstranily "přežité zbytky parlamentních vlád", které patří podle jeho mínění "jako voskové figury do musea", jindy zase lichotí československé vládě a pánové z jeho tábora intervenují u téže vlády, ačkoli podle jeho mínění členové vlády mají "patřiti do musea".

Polská socialistická strana dělnická přes tyto útoky konsulární kliky a tábora t. zv. národovců nevkročí na bezcestí sanačně fašistické, nýbrž půjde dále po dosavadní čáře spolupráce se stranami dělnickými a demokratickými, neboť považuje ústroj demokratický a parlamentní za nejlepší základnu pro obranu politických a národně kulturních práv polského pracujícího lidu v tomto státě.

V této myšlence stejně jako dosud i příště budu užívati této tribuny k vytyčování a hájení spravedlivých požadavků polského pracujícího lidu, nevšímaje si štěkotu sanačně fašistické kliky, která by chtěla vylíčiti kritiku jejího postupu jako zradu všeho polského. U mne nenastala žádná změna, nýbrž u těch t. zv. polských národovců, kteří by již nyní chtěli u nás následovati příkladu svých spojenců Hitlera a Gömböse.

Podle usnesení směrodatných činitelů polské socialistické strany dělnické uvádím požadavky, jejichž splnění se budou polští dělníci dožadovati všemi zákonitými prostředky. Na splnění těch požadavků činí polská socialistická strana dělnická závislou svou další taktiku. V každém případě budeme stejně jako dosud i příště hájiti polskou državu na Těšínsku. Jako její zástupce obracím se ke směrodatným vládním činitelům, a především také k zástupcům českých stran s prosbou o podporu při provedení spravedlivých požadavků našeho polského pracujícího lidu, které jsem s této tribuny již několikráte uvedl. Zvláště uvádím tyto požadavky:

1. Udělení československého státního občanství těm obyvatelům a zvláště dělníkům polským, kteří zde bydlí déle než 10 let.

2. Zestátnění těch soukromých polských škol, u nichž zákonité podmínky byly splněny, a především, aby se ihned provedlo usnesené již vládou zestátnění polského reálného gymnasia v Orlové.

3. Přítrž v dolech, v továrnách i jiných podnicích trýznění polských dělníků některými šovinistickými činiteli a donucování polských dělníků, aby přistupovali do "Národního sdružení" a zapisovali své děti do škol jiné národnosti.

4. Udělení polskému lidu těch menšinových práv, která mu podle zákonů Československé republiky patří, a zacházení s ním stejně jako s lidem jiné národnosti.

5. Čelení tomu, aby při restrikcích a propouštění dělníků byli polští dělníci stavěni na první místo, jak se to dělo v četných podnicích v poslední době.

6. Poskytnutí možnosti výdělku absolventům polských škol, přijímání jich stejně jako jiných do úřadů a do práce ve zdejších závodech.

7. Vyřízení otázky úsporných vkladů v těšínské spořitelně.

Polský pracující lid ve Slezsku si přeje, aby nynější napětí v poměrech česko-polských co nejdříve přestalo a aby poměry mezi oběma bratrskými slovanskými národy a sousedy, Polskem a Československem, obrátily se na cesty upřímné spolupráce a přátelství, neboť jest to v zájmu obou bratrských národů a států.

Ve věcech všeobecné politiky připojuji se k vývodům předsedy čsl. soc. demokracie posl. Hampla.

Souhlasně se stanoviskem polské socialistické strany dělnické znovu prohlašuji, že polský pracující lid stojí loyálně na půdě Československé republiky a přeje si upřímné spolupráce s lidem českým. Nás lid si přeje klidu, práce a chleba, a nikoliv šovinistického štvaní s kterékoliv strany.

Jak bylo již s této tribuny několikráte řečeno, trpí náš lid rozličným odstrkováním a křivdami, jež na něm páchají někteří šovinističtí čeští činitelé. Stálým popíráním faktů a překrucováním číslic statistiky nelze popříti skutečnosti, že polský pracující lid na Těšínsku, který nejvíce pociťuje následky nynější hospodářské krise, pociťuje také těžce odstrkování a křivdy v oboru kulturně národním, jejichž odstranění jest v zájmu nejen polského lidu, nýbrž i v zájmu československého státu.

Proto také vyzývám při této příležitosti směrodatné činitele vládní a politické v Československu, aby splněním spravedlivých a zákonem zaručených národně kulturních požadavků polské menšiny v Československu přispěli k pravdivému přátelství a spolupráci lidu polského a českého na Těšínsku, což bude nejlepším prostředkem k odražení těch proudů, které za nynějšího polsko-českého napětí hledí vykopati propast mezi oběma bratrskými národy.

Očekávaje, že tento můj varovný hlas uslyší vláda československá a že spravedlivé požadavky naší polské menšiny budou splněny, prohlašuji, že budu hlasovati pro přijetí vládního prohlášení. (Potlesk.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. dr Peters. Dávám mu slovo.

Posl. dr Peters (německy): Slavná sněmovno! V politice to zajisté nejde bez optimismu. Posuzujeme-li s tohoto stanoviska tři prohlášení podané pány z vlády, musíme jim především schváliti, že právem mluvili optimisticky. Avšak domníváme se, že k optimismu, který byl vyjádřen na mnoha místech těchto prohlášení, přece jen musíme přičiniti několik "ale", nikoliv abychom dělali oposici ze zásady, nýbrž abychom uplatnili právo oposice působiti positivně.

Tak na př. pan ministr financí konstatoval, že hospodářské poměry jsou dnes stabilisovány na pevném základě. K tomu bych podotkl, že stabilisace na podkladě let 1933 nebo 1934 byla by neobyčejně nepříznivá a bylo by litovati, kdyby nebylo možno dosíci stabilisace na širší a rozsáhlejší základně, než jakou máme dnes. Dnešní doba jest doba nouzová a zkoumáme-li na příklad jen poměry na pracovním trhu nebo v zemědělství, průmyslu a v obchodu i živnostech, musili bychom politovati československé státní hospodářství, kdyby nedospělo k vyšší základně stabilisace, než jaká jest nyní.

Budu-li se nyní zabývati oněmi jednotlivými třemi prohlášeními, nemohu se pouštěti do všech jejich podrobností, nýbrž musím si vybrati určité, zásadně důležité politické otázky. Poznamenal bych, že ponechávám kritiku rozpočtu samotného svému kol. dr Roscheovi a nyní budu se zabývati jen oněmi politickými otázkami, které byly nadhozeny při předložení rozpočtu a v exposé pana ministra financí.

Pan ministr financí si poněkud na tom zakládá, že ve finančním zákonu letos předloženém zavádějí čl. VIII, X a XI přísnější kontrolu státní správy. Samozřejmě každý musí trvati na zostření kontroly státního hospodářství a pokládati za správné, zostřuje-li se tato státní kontrola, ale, velectění pánové, jak se má toto zostření prováděti? Podle mého mínění takovým způsobem, že se, posuzováno se stanoviska státně-politického, musí ukázati jako naprosto pochybené a odporující platným zákonům, a na druhé straně tím, že nebude dbáno celého rozdělení pravomoci a práv, které v životě státu znamenají již docela jasnou právní formu.

Čl. VIII zmocňuje pana ministra financí, aby rozhodoval o překročeních rozpočtu na příklad u staveb, mají-li býti schválena či nikoliv. Pokládám tuto kontrolu správního opatření správním úřadem za nezákonnou. Prohlašuji, že se mi zdá nemožným, aby povolující úřad rozhodoval, zda dotčená vydání byla vydána řádně. Táži se: Nač máme potom nejvyšší účetní kontrolní úřad a proč se zeslabuje samo sebou již slabá posice nejvyššího kontrolního úřadu ještě tím, že se mu odnímá právo přezkoumati, zda správní úřad - a také ministerstvo financí jest správním úřadem - rozhodl korektně, je-li nějaké překročení správné či nikoliv? V čl. X se praví, že každý mimořádný výdaj, přesahující 10.000 Kč, musí býti schválen ministerstvem financí. Toto může jej nanejvýše vyplatiti - to jest úkolem tohoto správního úřadu. Sám nemůže býti podroben rozhodování ministerstva financí. Celkem máme v našem rozpočtu letos povoleno 768 milionů mimořádných výdajů. Poněvadž ministerstvo při vydání přes 10.000 Kč má rozhodovati, zda se mají vydání učiniti, a parlament schválením finančního zákona dává ministrovi financí toto právo, podobá se to již velmi finanční diktatuře ministra financí, který může rozhodovati úplně podle své libovůle, zda mimořádný výdaj, který parlament řádně schválil, má se vyplatiti či nikoliv. V čl. XI se ustanovuje, že ministr financí - vždy ministr financí a nikoliv ministerstvo financí - má také rozhodovati o příslibu podpor a subvencí. Jak se však má vyvíjeti kulturní a sociální život, jestliže koneckonců správní úřad, který nemá přece vůbec nic společného s příslušným sociálním nebo kulturním resortem, rozhoduje, má-li se nějaká subvence slíbiti čili nikoliv. Táži se slavné sněmovny, nač je tedy třeba rozpočtové rozpravy, nač potom schvalování rozpočtu, jestliže takovýmto způsobem má býti rušena vlastní odpovědnost správy. Vždyť přece na př. pánové v ministerstvu školství musí lépe věděti, jakou subvenci, jaký slib pro kulturní účely musí býti dán a jaká subvence povolena, aby se kulturní život vyvíjel. Táži se také, je-li správné pokračovati ve věčném rozšiřování finančních plných mocí panu ministrovi financí a zda tímto způsobem nevzdává se zvláště parlament svých práv, která jsou přece podstatou parlamentní demokracie, totiž ustanovovati, co má stát vybírati a co vydávati, ustanovovati, jaké zákonné normy mají býti vytvářeny pro výdaje.

V čem tkví hlavní chyba? Hlaví chyba tkví v tom, že nebyly převzaty dobré tradice, nikoliv jen a nikoliv výhradně z Rakouska, nýbrž i dobré tradice ze všech evropských států a že byl vybudován jen obyčejný účetní kontrolní úřad, který nemá postavení úřadu nezávislého na vládě. V kontrolním úřadě působí jen úředníci; kontrolní úřad nemá žádných práv jako na př. účetní dvůr v Rakousku, ale i v Německé říši, v Anglii, ve Francii, v Belgii a Italii, který s odpovědností řádného soudu rozhoduje o tom, zda účetní, správní a státní kontrola byla provedena řádně. Myslím, že musím ujistiti, že všechny stížnosti proti státní správě, proti vydávání státních peněz, proti ohromným diferencím mezi státním rozpočtem a státní správou vznikají z toho, že následky špatné správy, které sám pan ministr financí velmi otevřeně vyložil, nikdy nemohou býti napraveny, dokud nebudou odstraněny tyto vady ústavy a zákonodárství a dokud se z nejvyššího kontrolního úřadu nestane nezávislý úřad, který soudním řízením rozhoduje, jak byla provedena účetní, správní a státní kontrola. Hleďte, na příklad Francie má ke kontrole státních financí tři úřady: generálního inspektora státních výdajů, nejvyšší kontrolní dvůr a smíšenou parlamentní komisi, která ještě sestavuje každého uplynulého roku generální přehled státního hospodářství a předkládá jej parlamentu.

Připouštím, že u nás v rámci plena nebylo by vůbec možno tuto kontrolu vykonávati, ale jest to vada, že kontrolu provádějí jen úředníci a že tato kontrola koneckonců přece jen jest opět kryta oněmi politickými činiteli, kteří špatně hospodařili. Velectěné dámy a pánové, smím se přece otázati: Jestliže pan ministr financí vzal na sebe, aby ve svém výkladu v této sněmovně prohlásil, že byly prováděny investice, "které se na konec ukázaly zbytečnými", a řekl-li dále, že "byly stavěny neúčelně předimensované veřejné stavby" a řekl-li, že se "hospodařilo nad míru státní potřeby", nemá to býti vlastně žaloba dřívějších vlád a obžaloba nynějšího režimu? A chci se také tázati, jaké důsledky jest slavná sněmovna ochotna vyvoditi z těchto faktů, poněvadž není známky, že tohoto roku a v letech příštích při nedostatečném soustředění zadávek a na druhé straně při shovívavém zkoumání výdajů a platů jednotlivých státních úřadů a ministerstev se již nepřihodí. Dokud nemáte odvahy jednati v této jistě nikoliv příjemné věci - ale zákonodárství není věcí příjemnou, žádá odpovědnosti - dokud se nerozhodnete od základu zde změniti předpoklady, domnívám se, že ještě mnohý ministr financí bude musiti konstatovati, že se hospodařilo špatně. A to vytýkám panu ministrovi financí, že neříká, jak se správně hospodařiti má. Prohlásil-li, že čl. VIII, X a XI finančního zákon-a mají se poměry zlepšiti, prohlašuji, že se mýlí, poněvadž není s to a podle mého mínění nemá ani práva takovouto kontrolu prováděti, nýbrž tato kontrola přísluší jen soudu, který by musil rozhodovati úplně nezávisle, zda správa hospodařila s penězi jí svěřenými řádně či nikoliv. Ke státní kontrole musím připomenouti ještě jednu věc. Ve všech státech jest vyhrazeno právo státní kontroly parlamentu. Jak jsem již v této sněmovně častěji zjistil, neobyčejně lituji, že se náš parlament vzdal tohoto nejvyššího práva, neboť jednak neprovedl reformu, jednak závěrečný účet nejvyššího kontrolního úřadu jak ve výboru, tak v plenu bagatelisuje.

Nyní bych se již věnoval jiné části vývodů pana ministra financí. Správně mluvil o reformě veřejné správy. Že o tom mluvil, jest dobře, jak o tom mluvil, jest nesprávné; neboť není správné, že komise pro reformu veřejné správy svůj velký vážný a velmi rozsáhlý úkol, který jest jí vytyčen, sleduje již s vážností. Pan ministr financí dopouští se při tom malé chyby, totiž říká, že tato reorganisační komise veřejné správy vznikla z podnětu, který žádal reformu veřejné správy. Nikoliv, zde se pan ministr financí mýlí; na této komisi usnesla se slavná sněmovna již r. 1924, ale ona se nesešla; teprve roku 1932 začala vláda jednati vážně a svolala komisi. Domnívám se, že jest nesprávné, jak jest komise složena, poněvadž vláda dosadila nejvyšší úředníky, kteří jsou svými správními úkoly tak zaneprázdněni, že se nemohou na dlouhé hodiny a dny scházeti v komisi a mluviti o jednotlivostech určitých oborů. Tam patří mladí, odvážní muži, nikoliv copatí, nýbrž činorodí lidé, jejichž návrhy byly by pak ovšem později ještě přezkoumány, aby se snad pro mladistvost nebo menší znalost věcí nestala chyba. Ale, co se dosud stalo v tomto oboru, nikterak nestačí potřebě a nutnosti skutečné reformy veřejné správy.

Již r. 1931 zřídili jsme v německonacionálním komitétu pro vědeckou organisaci práce soukromou komisi, která sice nevylučuje úřednictvo, ale přes to shrnula všechna přání a starosti veřejnosti a velké práce, které třeba bráti úplně vážně, odevzdali jsme vládě k volnému použití. Tu se daří této komisi jistě tak, jak to dnes prohlásil kol. dr Hodáč o činnosti úsporné a kontrolní komise, která také podala velké množství návrhů, které však zřejmě leží v některých stolech ministerstev nebo ministrů. Není přece možno nedbati tohoto volání veřejnosti po reformě správy. A domnívám se, že musím upozorniti ještě na jednu věc. Jak krásně a obětavě jest úřednictvo samo odhodláno spolupracovati o reformě veřejné správy! V tomto komitétu čas od času pořádali jsme úřednické kursy k získání zkušeností a mohu vás ujistiti, s jakou horlivostí na příklad úřednictvo asi 8 dní poté, kdy se slavná sněmovna usnesla snížiti platy, dalo se k disposici a bylo ochotno spolupracovati ke sdělení zkušeností o reformě veřejné správy.

V souvislosti s tím mohu přejíti na to, co prohlásil pan ministr financí o osobní politice. Musím přiznati že co řekl musím opět pokládati za negativní kritiku dosavadní vládní politiky. Jest snad typické, že vláda velmi často přiznává chyby, ale ponechává vše při starém. Mluví-li tedy pan ministr financí o osobní otázce více se stanoviska problému platového a nikoliv o celé souvislosti psychického poměru mezi státem a úřadem na jedné straně a úředníky na druhé straně, jest to polovičatost, které třeba co nejvážněji litovati, poněvadž úřednictvo a dobrá vůle úřednictva jsou předpoklady pro dobré fungování státního aparátu. Není vůbec žádným tajemstvím - a ku podivu každoročně se o tom mluví v rozpočtovém výboru - že systemisace úplně selhala, že musí býti co nejrychleji sprovozena se světa, a stále ještě neslyšíme žádné zprávy, jak hodlá vláda odčiniti chybu, kterou skutečně spáchala. (Předsednictví převzal místopředseda Špatný.) Na druhé straně mluvil pan ministr financí o přetížení pensijního rozpočtu. Plným právem! Částky, které se musejí vynakládati na pense, jsou ohromné. Ale také zde se to jen konstatuje, aniž se zároveň zkoumalo, kde se staly chyby a jak by se daly napraviti. Všichni víme, jak r. 1924 restrikce vypudila náhle celá sta úředníků z práce a jak přišli do pense mladí lidé, aniž k tomu byl nějaký podnět, leda že nevyhovovali svými znalostmi češtiny, a to i v odborech, kde by byli mohli konec konců po určité době nedostatek jazykových znalostí napraviti. Na druhé straně právě r. 1933, tedy předloni, bylo opět pensionováno mnoho set úředníků, poněvadž se soudilo, že musí býti odstraněni z důvodů politických.

Při této příležitosti smím říci, že se správa při těchto persekucích úřednictva naprosto ukvapila, že nedbajíc přetížení pensijního rozpočtu přeložila prostě do výslužby bez vyšetřování na základě denunciací úředníky, které nyní musí platiti a nic za to nedostává. Pokud jde o úředníky, musím vám říci, i když mne kol. Niessner v senátě opět ostře napadne, že z důvodů práva a právního řádu - o tom mluvil pan předseda vlády - tato neodůvodněná pensionování musí býti opět napravena, při čemž by jistě také přišlo v úvahu mínění pana ministra financí, které zde vyslovil, že totiž pensijní rozpočet jest příliš veliký a mohl by býti snížen, a to reaktivací úředníků. Tím by dostal stát za své peníze positivní práci od těchto státních služebníků.

Nechtěl bych pominouti, že když pan ministr financí mluvil o výtěžku půjčky práce, ale že nám opět zůstal dlužen odpověď na otázku, jak se vlastně naložilo s touto půjčkou práce a co se konkretně vykonalo v rámci oněch účelů, pro něž byla konec konců půjčka práce upsána s mimořádnou obětavostí obyvatelstva. Máme právo zvěděti, jak se s ní naložilo.

Pan ministr financí mluvil o úmyslu finančních úřadů, pokud jde o daně. Při tom vlastně ponechal úplně bez povšimnutí nejpalčivější otázku, kterou k němu vznesla veřejnost, totiž rozhodné prohlášení, že již nedojde k novému zatížení obyvatelstva veřejnými dávkami. Chápu, že toto prohlášení nebylo učiněno, poněvadž se také v časopisech všude čte o úmyslu zavésti nové dávky a nová zostření, zvláště v souvislosti s finančním hospodářstvím samosprávných svazků. Nuže, domnívám se, že zde mohu jasně konstatovati - a jistě to bude platiti právě tak pro zemědělce jako pro průmyslníky, řemeslníky a zaměstnance - že obyvatelstvo prostě nesnese již nového zatížení dávkami a veřejnými břemeny. V této souvislosti byli bychom přece očekávali, že pan ministr financí bude hájiti svůj resort proti mnoha útokům, které musely býti vznášeny proti tomuto resortu pro přímo neslýchané vymáhání daní. Působí to dojmem, jako by pan ministr financí o tom nic nevěděl; tu bych přece jen musil prositi, aby nařídil čísti noviny ve svém resortu, aby se zjistilo, jaké jest roztrpčení a jaká nálada nad bezohledností berních úřadů a exekutorů.

Pan předseda vlády mluvil o poměru státu a úředníků takovým způsobem, že to plně podpisujeme. Ještě se k tomu vrátím. Ale, velectění, v žádném oboru poměr mezi státem a úředníky a víra v pořádek a právo neutrpěla tolik, jako v oboru finančního hospodářství. Týká se to zvláště předpisování a vymáhání daní a celého řízení berních úřadů. Že pan ministr financí neshledal důvodu, aby učinil o tom prohlášení, neobyčejně lituji, poněvadž přece konec konců naše obyvatelstvo nemá nevyčerpatelnou zásobu důvěry a víry v právo a právní řád. Co se děje? To, že soukromé byty nejsou chráněny, že jsou zabavovány peníze v pokladnách malých obchodů, jest něco tak neslýchaného a otřásá to právním řádem takovou měrou, že bychom přece jen žádali od našeho pana ministra financí, aby zde prohlásil, že tyto případy vyšetří a zjedná nápravu. Poněvadž to neučinil, má jeho zpráva politováníhodnou mezeru, kterou snad vyplní v rozpočtovém výboru na nátlak všech kolegů. Ovšem otevřeně bych řekl, že pokládám za nemožné, aby se v rozpočtovém výboru aspoň nepokusil o plné ospravedlnění takového hrdinství finančních úřadů.

Nyní bych se obíral prohlášením pana předsedy vlády. V jeho vývodech jest velmi mnoho optimismu a jeho odvolání na číslice prvých devíti měsíců roku 1934 akceptoval bych potud, poněvadž tato čísla jsou vesměs správná; velectěné dámy a pánové, zůstává však skutečností prokázanou zkušenostmi, že právě konec roku, měsíce, v nichž máme hospodařiti po červenci nebo září, vypadají docela jinak než měsíce prvé; nevím, zda tento optimismus nedozná velmi silné opravy. Tím neříkám, že bychom si takové opravy přáli, obáváme se jen, že nám ji skutečné poměry vnutí. Není ani možno konstatovati zisk vývozu do zámoří a při tom zároveň neporovnati jej se ztrátou obchodních styků v Evropě. Jistě jest obtížnější a závislé na různých a více vlivech vyvážeti do zámoří, ale ani vývoz do sousedních zemí není přece právě nedůležitým. Tato změna směru našeho obchodního styku byla by jistě vítána při normálních poměrech, ale konstatujeme-li rozpad evropského obchodu, nelze ji naprosto vítati s nezkalenou radostí.

Vítáme vývody pana předsedy vlády o nezaměstnanosti. Uznal, že přece musí jíti o to, věnovati péči především oněm oblastem, které "nejdéle a nejhůře" trpí nezaměstnaností. Dále ohlásil, že zkrácení pracovní doby bude zkoumáno se zřením ke všem skutečným poměrům. Nemluví se o všeobecném zkrácení pracovní doby a jest správné, že se jde na tuto otázku, jejíž důležitost dokonale uznávám, s klidem a rozvahou. Ovšem domnívám se, že pan předseda vlády nemá pravdu, prohlašuje-li, že jakékoliv zlepšení hospodářství ihned se projeví v lepším postavení obyvatelstva, poněvadž přece i naše pracující obyvatelstvo jest tak zadluženo, že se nejprve musí nějakým způsobem vypořádati se svými dluhy, s dluhy dodavatelů chleba, potravin, šatstva atd., než se opět dostaví přirozený blahobyt.

Pan předseda vlády dotkl se otázky, která dnes vyvolala pod heslem reglementace hospodářství všeobecnou diskusi v tisku a ve veřejnosti. Podle mého mínění pouze zde ohlásil řešení důležitých otázek, aby nalezl nějaké prostředí a aby získal veřejný zájem pro řešení. Nemyslím, že po špatných zkušenostech, kterých se konec konců již nabylo, po těchto záměrech provésti reglementaci hospodářství, budete také vážně jednati. Bylo to dnes velmi veselé, když za řeči kol. Hodáče došlo k přestřelce mezi řečníkem a několika pány ze sněmovny o tom, zda vláda zahajuje takovýmito plány vývoj ve směru fašistickém či nikoliv. Řekl bych jen, že reglementace, která konec konců nekončí hospodářskou diktaturou, musila by zmatek v hospodářství jen zvýšiti. Ale poněvadž přece všichni dohromady máme nejlepší úmysly zachovati demokratické formy a vyhnouti i se diktatuře - s výjimkou finanční diktatury ministra financí - přece jen se domnívám, má-li se zabrániti chaosu, že se s takovouto reglementací nemůže začíti. Dnes jest zcela správné upozorniti, že se stal pokus o takovouto reglementaci u umělých tuků. Domnívám se, že zkušenosti v tomto oboru jsou vesměs neutěšené a že byl konec konců usnesen zákon, jehož v této chvíli nelze vůbec provésti.

V této souvislosti mluvilo se velmi mnoho o tom, že jde o odstranění liberálních metod. Myslím, že i zde jde opět o omyly. Nikdo nemyslí na to, že by bylo možno ještě zachovati výstřelky liberalismu v hospodářství, ale není pochyby o tom, že československá ústava, právě pokud jde o hospodářskou činnost jednotlivcovu, převzala do demokratické ústavy liberalistickou thesi; neboť v §u 108 ústavy se praví, že "každý státní občan československy může v mezích všeobecných právních ustanovení vykonávati výdělkovou činnost". Ve čl. 4 státních základních zákonů nebo rakouské ústavy se pravilo, že každý jest oprávněn "vykonávati každé živnostenské odvětví" kdekoliv chce. Tedy velkého rozdílu mezi liberální formulací ve starém Rakousku a demokratickým formulováním v naší ústavě není. I domnívám se tedy, že zamýšlí-li vláda provésti nějaké změny v hospodářské organisaci a ve svobodném pudu jednotlivcově po činnosti, musí se nejprve vypořádati s oněmi základy, které jsou ustanoveny v §u 108 ústavní listiny. Ale není pochyby, že kdykoli vláda přistoupí k takové úpravě, musí si vždy uvědomiti, že zde nastupuje cestu, která byla již zahájena nebo jest již uskutečněna korporačním systémem italského fašismu, a že se tedy buď úplně vydává tomuto systému nebo musí hleděti, aby se hospodářství probojovalo dále bez povinných korporací. Soutěž jest v hospodářství stále ještě nejlepším podnětem a není vůbec pochyby, že různorodost zájmů a předpokladů produkce u nás činí nezbytným, aby iniciativa měla co největší svobodu. Při tom vám beze všeho schvaluji, že stát musí stíhati a brániti jakémukoliv zneužití svobody, ale nikoliv takovým způsobem, jak se to asi zamýšlí, že by na konec přece jen došlo ke korporativnímu režimu. Nevím, zda by pro světové hospodářství nebylo bývalo lépe, kdyby se byla nezavedla různá omezení obchodní svobody, jak jsou dnes rozhodující. Vím, že zde jde o velmi velký problém, že v tak časově omezené řeči nelze probrati všechny otázky s tím souvisící, ale jest zajisté správné, že světové hospodářství bylo vyřízeno v té chvíli, kdy byl vybudován režim různých zákazů a omezení, povolovacích řízení v té formě, jak ji máme ve skutečnosti dnes. A právě tak musilo by tomu tak býti i ve vnitřním hospodářství, kdyby se stipulovaly všechny možné předpisy, a tím se odňala vnitřní soutěži možnost hospodářského vyrovnání, nehledě k tomu, že by se ve zmíněných korporací zahnízdilo takové zbyrokratisování, které proti byrokratisaci, kterou již dnes provádí naše ministerstva, by se ještě více rozšířilo. Kdo má nějakým způsobem styk s hospodářskými ministerstvy, bude věděti, jak se nesnesitelně vměšuje byrokracie a správa do hospodářství.

Pan předseda vlády prohlásil, že to chce nejprve zkusiti v hornictví. Zde jest především řešiti velkou otázku, jak se má převésti 20.000 až 25.000 lidí z hornictví do jiného pracovního odvětví. Tu již musím prohlásiti, že nemohu sdíleti tento optimismus, naopak jsem přesvědčen, že dnes není možno převésti ani třebas 1000 lidí z jedné činnosti do druhé, poněvadž právě kapacita práce, kterou disponujeme, je tak nepatrná, že nelze již nic zadati.