Po stránce hospodářské jest ohromný rozdíl mezi českým kolonistou na Volyni a polským vystěhovalcem v ostravsko-karvinské pánvi. Český kolonista jest většinou člověk zámožný a polský vystěhovalec jest největší chudák. Chudáci vybudovali sice svou krvavou prací doly a huti, ale ovoce jejich práce sebrali jiní a teď jsou jako nepotřební mouřeníni, kteří splnili svou povinnost, vyhazováni na dlažbu.

Proti stálému úpadku polského školství v Československu, způsobenému stálým nátlakem s české strany, jenž má hlad a nezaměstnanost za svého spojence, rozvíjí se české školství na Volyni stále lépe. Dovolávám se tu svědectví českého autora Františka Gaje, který potvrzuje velký pokrok Čechů v Polsku. (Posl. Špaček: To bylo spíše v době, kdy Volyň Polsku nepatřila!) Píše na příklad, že když byla založena česká škola v Rovně, docházelo do ni sotva 36 dětí, ale t. r. přihlásilo se již skoro přes 100 dětí.

A jak vypadá školství polských vystěhovalců? Ještě v době plebiscitu byly zavřeny 4 obecné školy, a to v Michalkovicích, v Kunčičkách nad Ostravicí, v Radvanicích a Heřmanicích. Udržely se pouze dvě školy, t. j. ve Slezské Ostravě a v Hrušově.

Příznačná jest docházka do těch škol. V roce 1920/1921 docházelo do nich 2020 dětí, nyní 260 dětí. Tak vypadá vývoj polského školství na Ostravsku. Tyto číslice mluví padnou řečí. Asimilace Čechů na Volyňsku jest, jak potvrzuje statistika, minimální, nikdo je terorem nenutí, aby se odnárodňovali, jak se to bohužel u nás všeobecně děje. (Posl. Špaček: 60.000 státních příslušníků polských jsme přijali na rozmnožení vašeho živlu! Poláci si brali Češky a v českém prostředí měly zůstat jejich děti Poláky?)

Dodatečně si stěžoval pan kol. Špaček, že polské školy užívají ještě polských knih, vydávaných v Krakově nebo ve Varšavě. Mohu uklidniti kol. Špačka, že polské obecné školy užívají nyní výlučně knih, vydávaných v republice, jen polské reálné gymnasium v Orlové užívá ještě některých knih z Polska, neboť by se tisk několika set polských knih v republice přímo nevyplácel. Knihy ty jsou však potvrzeny školními úřady. Při té příležitosti poznamenávám, že se české děti v Polsku učí z knih, vydávaných v naší republice, v čem jim polská vláda naprosto nepřekáží.

Chtě roznítiti nenávist českého národa k polské menšině v Československu, uváděl pan kol. Špaček jakýsi podezřelý hnusný leták, který prý svědčí o iredentě, která se šíří v té menšině. Divím se, že se tak vážný politik dovolával tohoto letáku. Tento leták považuji za výstřelek nějakého neodpovědného jedince, nějakého kejklíře, který chtěl někoho zastrašiti, nebo nějakého provokatéra, který si vymyslil tento ďábelský plán leda proto, aby připravil našemu lidu muka nového trýznění a pronásledování.

Dále se nemálo divím, že pan kol Špaček z dvou případů, které se staly v jeho advokátní praxi, vyvozuje náladu slezského lidu, jeho "nechuť a odpor proti tomu, aby byl označován za Poláky, že to dokonce pokládal za urážku na cti!"

Kdybych chtěl býti jízlivým, uvedl bych jisté rčení a jisté přísloví slezského lidu, jejž, jak se zdá, Češi po staletí trýznili, když si o nich utvořil takovou nedobrou představu. To rčení a přísloví naprosto nesvědčí pochvalně o přátelském poměru slezského lidu k Čechům, a to již v období dlouhých staletí. (Výkřiky posl. Špačka.) Pane kolego, neznáte duši našeho lidu, neznáte zázraku našeho národního obrození. Neboť považuji to za zázrak, že jsme, 600 -let odtrženi od mateřského kmene, přes rozličné události a dějinné bouře zde zůstali. Vesna národů probudila náš slezský lid z nevědomosti k novému národnímu životu. Ten fakt svědčí o nezničitelnosti našeho lidu.

Bylo by dobře, kdyby se tak někdy pan kolega ráčil sine ira et studio podívati na ten fakt, chtěl se ponořiti do studia učených českých dějepisců, snad by pan kolega potom pohlížel na náš slezský lid nikoliv jako na "lid násilně popolšťovaný", nýbrž jako na lid od pradávných staletí polský, který bydlí po staletí v prastaré zemi Piastově a má tedy právo k životu a k všestrannému rozvoji na té zemi. Zničení se bude brániti všemi silami až do posledního dechu.

Ve své odpovědi musím se dotknouti ještě jedné věci. Pan Špaček způsobem neužívaným ve státě parlamentním zaútočil na zástupce Polské republiky v Moravské Ostravě, pana generálního konsula Leona Malhomma. Mezi jiným si dovolil konstatovati, že jeho jméno podle jeho mínění dobře souhlasí s jeho konkretní působností politickou, poněvadž znamená zlého člověka. (Posl. Špaček: Já jsem se jenom dotkl té náhodné shody, tož je to náhoda! On je mal homme v té shodě českopolské!) Nevím, zdali byste pánové souhlasili, aby někdo podobným způsobem z takových jmen jako Malypetr, Špaček, Zajíc, Nejezchleb, Holota atd., vyvozoval úsudky o charakteru a působnosti těch osob.

Stěžuje-li si pan Špaček na jednání pana generálního konsula Malhomma, který podle jeho mínění odsuzuje počešťování polského lidu a vystupuje v jeho obraně způsobem, který vyvolává výhrady pana Špačka, podle mého mínění jest na to jedna rada. (Posl. Špaček: To není úkolem Rzeczy pospolitej, aby se starala o naše Poláky, to je sahání do záležitosti našeho státu! Ještě jsme nečetli, že pan Malhomme má exequatur a co již tam nadělal neplech!) Nutno dospěti k tomu, aby polský lid neměl příčiny si stěžovati, aby všechna jeho slušná přání byla uspokojena a potom žádný zahraniční poručník nebude míti v té věci co dělati.

S trpkostí ještě větší přijal polský lid zprávu, že se pan Špaček neomezil na útoky na zástupce Polské republiky, nýbrž že zaútočil i na jeho manželku, což považuji za přečin proti základním zásadám slušnosti. (Posl. Špaček: Já nic nevytýkám, ať se stará o Poláky a ne o naše státní příslušníky, ať nedělá agitaci svetry a papučemi!) A přece to, co dělala paní konsulová, totiž, že vedla lidumilnou akci ve prospěch polských dětí, není žádný zločin. (Posl. Špaček: Ale není v Polsku víc ubohých dětí než u nás?) Hospodářská krise, zvláště pak hromadné propouštění Poláků z práce způsobilo takovou nouzi, že naše děti nutně potřebují pomoci. Jestliže někdo pomáhá místo zdejších lidumilných institucí, patří mu za to nikoliv zlořečení a útoky, nýbrž nejvyšší uznání. (Posl. Špaček: Na tu akci jste vy, zdejší Poláci, a ne konsul!)

Tolik jako odpověď panu Špačkovi. Teď bych rád pronesl několik úvah, týkajících se výkladu pana dr Beneše.

Uznáváme úsilí pana ministra dr Beneše a naší vlády, aby zajistila v republice bezpečnost a klid. Domnívám se, že mezi sebou nemáme skupin ani jednotlivců, kteří stojíce na půdě tohoto státu, netoužili by se své strany přispěti k dosažení tohoto cíle. A poněvadž cesty k tomuto cíli jsou rozmanité, není nic divného, že ne všichni uznávají to, co pan dr Beneš a vláda v tom směru činí, za úplně postačitelné.

Nás Poláky ohromně zajímá poměr naší republiky k sousednímu Polsku. Poměr tento není vyjasněný a pan ministr dr Beneš ve svém výkladu se drží ve velké reservě. Neznám sice tajemství vysoké tajné diplomacie a politiky, ale zaráží mne tato věc. Pan ministr dr Beneš a všichni řečníci vládní zdůrazňují při každé příležitosti neobyčejně srdečné přátelství, spojující náš stát s Francií a státy Malé dohody, a zvláště se slovanským státem Jugoslavií.

Jistě jest přátelství těchto států se zřetelem na rozličné mezinárodní šachové tahy v míru a se zřetelem na povznesení kulturního a hospodářského významu republiky velmi hodnotné. Ale k praktickému užitku v zájmu bezpečí a blahobytu našeho státu bylo by nepochybně mnohem hodnotnější přátelství států přímo sousedících s naší republikou. V tom směru nenacházíme v projevech pana ministra dr Beneše vůbec žádné positivní zmínky.

Nechci se zabývati příčinami chladných, ba dokonce nepřátelských poměrů s Německem, Rakouskem a Maďarskem, kde se vzájemná nechuť dá částečně pochopiti. Mne jako člena polského národa živě zajímají styky se státem tohoto národa a z celého srdce bych si přál, aby Polsko a Československo, jako státy bratrských slovanských národů, žily v nejužším spojení upřímného přátelství, aby je nic nedělilo, aby práce a námahy vykonané pro jeden z těchto států, přinášely užitek a zisk oběma. Přemýšlím, proč jest jinak.

Snad se mýlím ve svém prostém uvažování, ale rád bych za účelem kýženého sblížení obou národů dal k uvážení i své poznatky. Zarazilo mne, že Polsko našlo více nebo méně přátelský modus vivendi skoro se všemi sousedy, dokonce se svým prastarým nepřítelem Německem, ale s naší republikou, se státem slovanským, tedy nejbližším, nemůžeme se jaksi dohodnouti. U nás v Československu má se to Polsku za zlé a celá vina nesrovnalosti mezi našimi státy připisuje se nynější polské vládě a český tisk nazývá jeho přiblížení k Německu a chlad vůči státu československému krátkozrakostí a nejednou velikášstvím.

Vláda v Polsku pod ideovým řízením maršálka Josefa Pilsudského uzdravila Polsko vnitřně, vytvořila z něho silný zkonsolidovaný stát, mající silné vojsko, schopné hájiti jeho hranic. Polsko za té vlády se stalo samostatným, stalo se tedy velmocí. Místo abychom se z toho v republice Československé radovali, že se slovanský stát stal vlastní energií velmocí, činitelé naší zahraniční politiky nejen nechtějí to uznati, nýbrž dosud všude tam, kde polská vláda projevuje, že její stát jest velmocí, zaujímají opačné stanovisko.

Poznamenávám, že činnost československé vlády od samého počátku její existence směřovala proti Polsku a jeho vývoji. Připomenu ozbrojený útok na Těšínsko v době, kdy Polsko musilo bojovati na dvě fronty s bolševiky a Ukrajinci, dále připomenu zadržení střeliva ve chvíli, kdy šlo v Polsku o jeho existenci, a potom následující léta, v nichž Polsko při vnitřním zápasu o sjednocení sil a uzdravení státního organismu usiluje o spolupráci s Československem a o jeho přátelství.

A zatím všechno to úsilí jest marné. V naší republice podporuje se raději všechno, co směřuje proti Polsku, protežují a vychovávají se živly, jejichž účelem jest omeziti hranice Polska, ne-li je zničiti. Polsko jest neustále ohroženo v otázce mořské a v naší republice úředně se prohlašuje, že pro neodůvodněné polské nároky na "koridor" Československo nebude riskovati srážku s Němci.

A když Polsko jest již silné, ozbrojené a kdy vidí, že jeho zájmy a jeho existence jsou ohroženy Paktem čtyř, tenkráte naše republika zaujímá k němu stanovisko opačné a tím přispívá k zeslabení významu Polska. Polsko tedy vidí, že nemá opory nejen v Československu, nýbrž pro nesolidární snahy ani u společného spojence Francie, a proto přimělo sovětské Rusko a Německo, aby s ním uzavřely pakty o neútočení. Získává tím aspoň na jisté období klid a zbavuje se nejistoty a starosti o bezpečnost svých hranic. Tato fakta jsou kamenem úrazu pro ředitele naší zahraniční politiky. Hledí vylíčiti postup Polska jako postup směřující proti zájmům Francie. V koaličním tisku vycházejí urážlivé články proti maršálku Pilsudskému a proti ředitelům polské státní lodi.

A teď se táži, kde dlužno hledati příčiny, že nejen nedošlo k dohodě s Polskem, nýbrž naopak, že se poměry zaostřují stále více v neprospěch tohoto státu. Jistě přispívá k tomu ještě i zacházení s polským lidem v naší republice. Dotkli jsme se již nejednou zde i na rozličných místech této věci, přednášeli jsme trpké žaloby a stížnosti na to, jak oficiální a neoficiální činitelé jednají s námi jako s Poláky. Nikdo zde v republice nepomyslil vážně na to, že by se naše stížnosti měly zásadně prozkoumati a chyby napraviti.

Ale, místo toho bylo řečeno, že se polské menšině v Československu vede dobře. Jako důkaz se uvádělo, kolik ta menšina má poslanců v Národním shromáždění, kolik má škol, kostelů, kolik úředníků a kolik tento stát vynakládá ze svých peněz na potřeby této menšiny. Našlo se též mnoho Čechů, mezi nimi i členové tohoto Národního shromáždění, kteří ještě pohodlněji vyřešili tuto věc: Prohlašují totiž, že ve Slezsku Poláci vůbec nejsou, že Těšínsko bylo po národnostní stránce vždy české a že jde jen o popolštěné Moravce.

Pánové, podobná tvrzení nemění skutečnosti a nezabíjí pravdy. A pravdou jest, že jsme byli Poláky a že jimi jsme. To nepopiratelně vykazují dějiny. A tou pravdou jest, že v dobách vlády republiky ztratili jsme asi 50% naší državy, jak pokud jde o počet obyvatelstva, tak také pokud jde o počet školních dětí. (Posl. Špaček: A jak polští burmistři naléhají na české dělníky, když posílají své děti do české školy - to víme!)

Přáli jsme si vždy nejen loyálním stanoviskem ke státu, nýbrž i spoluprací našich vůdců lidu s českými zástupci a organisacemi zmírniti osud našeho lidu a tím umožniti také sblížení s celým polským národem.

Říkali jste nám při těchto příležitostech pěkná a krásná slova o bratrství a vašem přátelství. A zatím náš lid trpěl, brali jste mu ten zbytek práv, který měl, odnárodňovali jste jej a když se nechtěl dáti odnárodniti, zbavovali jste ho chleba a ničili jste jeho existenci. (Posl. Špaček: Těch 60.000 přijatých Poláků, které jsme musili přijmouti, a o nichž mluvila včera ČTK, to není nic? Dříve musíme dát našemu příslušníku práci a ne polskému!) Ale ti lidé zde žili 200-400 let. (Posl. Špaček: Kolik našich lidí má práci v Polsku teď? Žádný, všechny vyhánějí! Vyhnali toho továrníka z Bílska, který tam byl předsedou českopolského klubu!) On se již vrátil do Polska. (Posl. Špaček: Nu, však co to dalo práce a muselo se pohrozit represaliemi! Tak se to mělo dělat: oko za oko, zub za zub!) To by byl zlý recept. (Posl. Špaček: Ano, ale vy nechcete míti jinak rozum! Totiž ne vy, nýbrž ti tam v Rzeczy pospolitej!)

Odnětí nám našeho místa v Těrlicku bylo jen kapkou v tomto potoce ničícím naší državu. Kapka tato způsobila vystřízlivění. Rozhodli jsme se nedávati našemu lidu příčiny ke zhoršení a opustili jsme kluby, ve kterých se řečnilo o bratrství, kdy zároveň jiní odnárodňovali náš lid.

Zatím však dozrávalo také v polském státě přesvědčení, že může počítati jen na vlastní síly, že marné jest jeho úsilí, aby čeští činitelé pochopili, že jen upřímná spolupráce těchto obou států může zajistiti jejich budoucnost a nezávislost. Polsko věnovalo bedlivou pozornost tomu, jak se tu zachází s částí národa polského, která připadla slovanské republice ve chvíli, kdy se všechno spiklo proti existenci Polska.

Do Moravské Ostravy přišel nový konsul jako zástupce Polska. Řekl otevřeně při rozličných příležitostech, že jeho úkolem jest pracovati ke sbližování Polska a Československa (Posl. Špaček: Jeho úkolem je starat se o obchodní styky mezi oběma státy!), ale nikoliv licoměrnými slovy o přátelství a bratrství, nýbrž vytvořením stálých základů tohoto sblížení, opírajících se o upřímnost a vzájemnou úctu. Podmínkou toho jest spravedlivé zacházení s polským lidem v Československu a jeho rovnoprávnost. Toto jasné vytyčení otázky způsobilo velké nadšení u našeho lidu, neboť přece to bylo vzato z duše toho lidu.

Ale s druhé strany vrhli se na něj s největší urputností a tuto zuřivost projevil také zde na tomto místě pan posl. Špaček. Pro polskou menšinu začalo se nové období trýznění a pronásledování. Celý zástup rozličných agitátorů a provokatérů vrhl se na náš lid a pokoušel se přinutiti jej, aby se vzdal své národnosti a posílal děti do českých škol, odporující pak byli pod rozličnými záminkami vyhazováni z práce a zbavováni možnosti existence, za každé nepozorné slůvko byli lidé stavěni před soud, významnější naši činitelé byli postaveni pod policejní kontrolu, polští starostové, ba dokonce i Češi, kteří ukazovali aspoň trochu náklonnosti k Polákům, byli sesazeni s úřadů a byli jmenováni vládní komisaři Češi, byla dokonce omezena svoboda shromažďovací a tisková. To mne také pohnulo, abych vystoupil z klubu té koalice, která dnes vládne.

Tak se čím dále tím více-prohlubuje nepřátelství mezi národem polským a českým. (Posl. Špaček: Proč postavili Poláci pomník před týdnem v Polském Těšíně 20 kroků od našich hranic? Ta socha má meč obrácený proti Československu, proč? Na jiném takovém pomníku polský legionář bije klackem českého lva!) Já jsem ty pomníky neviděl. (Posl. Špaček: Já jsem jej viděl! My jsme takový pomník proti Polsku nepostavili nikdy!)

Ke vzájemnému nedorozumění přispívá nemálo i policejní ředitelství s panem Bačou v čele. Vytklo sobě jako cíl vyšetřovati domnělou polskou iredentu a pronásledovati polský tisk. Mluviti zde o svobodě tisku zdá se býti paradoxem. Jakákoliv třeba nejmenší zmínka o křivdě, která se děje polskému lidu, se zabavuje. Stačí se zmíniti, že "Dziennik Polski", časopis vycházející v Moravské Ostravě, teprve od 3. června t. r., byl již asi 35krát zabaven. A jak nenávistně se provádí tato konfiskace. Tak, aby vydavatelstvo utrpělo co největší škodu.

Polští redaktoři, chtíce zajistiti časopis před zabavením, posílají k censuře kartáčové otisky, potom čekají 2-3 hodiny s tiskem, aby se dověděli, zdali něco neškrtne tužka horlivého censora. Marné čekání. Na několikerý, obyčejně telefonický dotaz, bylo-li něco zabaveno, jsou odbýváni lichými výmluvami. A potom, když již celý náklad jest frankovaný na poště nebo na cestě, oznamuje se zabavení, a to proto, aby, jak to otevřeně řekl jistý úředník, vydavatelstvo ucítilo, že se zabavení provedlo.

Nedosti toho. I brněnské ředitelství začíná zřejmě z popudu ostravské policie trýzniti "Svaz studentů Poláků v Brně", neboť koná prohlídky v místnosti svazu a v soukromých bytech členů představenstva. Byly zabaveny knihy a korespondence tohoto svazu, což znemožnilo jeho normální práci. Postup policejních úřadů jest pro členy nepochopitelný, neboť svaz pracoval v mezích stanov a nikdy neprovozoval činnosti příčící se právu. Nevím, co brněnská policie hledá u těch studentů, leda, že se chce přesvědčiti o bídě našeho vysokoškoláka, který často hladoví a mrzne a tak vegetuje ve velmi těžkých poměrech, nedostávaje žádné podpory od rozličných lidumilných ústavů.

Nemyslím, že by to měla býti cesta k pohnutí Polska k upřímnému přátelství s našim státem. Řekl-li jsem na počátku, že mým vřelým přáním jest, aby tyto státy žily v přátelství, přece nemohu přistoupiti na to, aby toto přátelství bylo vykoupeno zničením a smrtí našeho lidu.

Věřím však, že ne všichni v této republice dívají se tak nepříznivě a nepřátelsky na naší menšinu. Vyvozuji to ze slov posl. Rázuse, která pronesl s této tribuny dne 3. července t. r.: "Keby sme snáď mali 150.000 polských našich bratov favorizovať, favorizujme ich, to nám bude stáť za to, abysme našli cestu k srdci velkého polského národa."

Věřím, že během času najdou tato slova pochopení i u jiných, zvláště také u směrodatných činitelů tohoto státu. Pak zmlkne šovinismus a bude panovati spravedlnost, neboť o favorisování netroufáme si ani sníti, a potom konečně dojde k dohodě se státem polským. Vím, že do té doby uplyne ještě mnoho vody a nejedno budeme musiti vytrpěti, ale jsem přesvědčen, že k tomu dojde, třeba proti vůli pana ministra dr Beneše, jen aby potom nebylo příliš pozdě.

Politika pana ministra zahraničních věcí prozatím k tomuto cíli nesměřuje. Ačkoliv uznávám jeho diplomatické schopnosti, jeho čilost a jeho úsilí o bezpečnost a vnější vývoj tohoto státu, nemohu souhlasiti s metodami, které si zvolil k dosažení tohoto cíle. Aspoň mám, pokud jde o metody týkající se Polska, jisté výhrady.

Místopředseda Zierhut (zvoní): Slovo dále má pan posl. Chobot.

Posl. Chobot (polsky): Slavná sněmovno, vážení pánové! Již po šesté ujímám se slova s této tribuny, abych v zastoupení polského pracujícího lidu a zvláště polské socialistické strany dělnické v Československu zaujal stanovisko ke státnímu rozpočtu. Od r. 1929, kdy společným úsilím polského lidu ve Slezsku se podařilo vyslati do této sněmovny dva polské poslance, pět let jsem zde vystupoval jako zástupce polského lidu nejen svým vlastním jménem, nýbrž také jménem svého kolegy pana dr Buzka a vždy jsem prohlašoval, že budeme podle stanoviska všech tří polských stran hlasovati pro přijetí státního rozpočtu tak, jak totéž přede mnou pět let v předcházejícím volebním období činil pan dr Wolf.

Tentokráte mohu pouze svým jménem a v souhlase se stanoviskem polské socialistické strany dělnické prohlásiti, že tak, jako dosud 10 let činili zástupci všech tří polských stran, budu hlasovati pro přijetí rozpočtu na rok 1935, tudíž aby byly vzaty na vědomí výklady pana předsedy vlády Malypetra a pana ministra pro věci zahraniční dr Beneše. Prohlašuji to v souhlasu se svým svědomím a jsem přesvědčen, že nejenom v souhlasu s polskou socialistickou stranou dělnickou, nýbrž také většiny polského pracujícího lidu měst a venkova československé části Těšínska, bez ohledu na příslušnost stranickou nebo náboženskou.

Pro to, co jsem zde mluvil 5 let, byl jsem předmětem ostrých útoků komunistů. Tentokráte budou mne potírati a kydati na mne rozličné potupy ti pánové, kteří v poslední době, zvláště od chvíle uzavření dohody polskoněmecké, od chvíle, kdy se nynější polská vláda dohodla s Hitlerem, od chvíle, kdy Gömbös začal jezdit do Varšavy, obrátili se k novým metodám. Nemůžeme jíti s nimi jednou cestou, neboť naše cesta jest jiná než těch, kdož měli oči obráceny do Berlína nebo Budapešti. Polští dělníci považují způsoby, které tito pánové zavádějí, za fašistické.

Byli jsme proti fašismu a proto bohužel tentokráte, jak sami, pánové, vidíte, nemůžeme jíti společně. Zástupci lidové strany a svazu slezských katolíků koncem července t. r. způsobili, že pan posl. dr Buzek, který až do té chvíle stál se mnou na témž politickém stanovisku, ohlásil, že vystupuje z klubu české soc. demokracie a tím i z vládní koalice a po prvé dnes zástupce polské menšiny kromě komunistů byl zapsán jako řečník proti mně Vím, že pan dr Buzek osobně za to nemůže Jiní pánové to zavinili a jsem přesvědčen, že to tak nezůstane, že dříve nebo později ti, kdo tuto situaci způsobili, přestanou a že si sám polský lid najde cestu, kterou má kráčeti.

Pánové odůvodňují vystoupení pana dr Buzka tak, že naše dosavadní pětiletá spolupráce s nynější vládní koalicí neměla positivních výsledků pro náš polský lid. Odmítám toto tvrzení jako nesouhlasící se skutečností. Není to pravda. Výsledky naší pětileté práce jsou mnohem významnější, než byly výsledky spolupráce mého předchůdce pana dr Wolfa v minulém volebním období s klubem největší vládní strany, českých agrárníků, v tak zvané "panské koalici". Tvrdím, že čsl. soc. demokracie, která není větší stranou, než strana se kterou pracoval pan dr Wolf, otevřeně nás podporovala při řadě našich požadavků i tenkrát, když se pro to na ni útočilo z rozličných stran, ale pan dr Wolf přinesl polským dělníkům jen zhoršení hospodářských poměrů, ačkoliv tenkrát nebyla hospodářská krise a dnes se pracuje hůře, než v minulém volebním období.

Pokoušeli se také působiti na mne v tom směru, abych opustil dosavadní politickou linií spolupráce se zástupci české pracující třídy a vstoupil na fašistické bezcestí, zač mi sliboval ten pán, který právě od jisté doby jest dirigentem tak zvaných národních polských stran, že mne budou ti pánové nosit na rukou, vystoupím-li tak jako pan dr Buzek, z klubu poslanců soc. demokracie. Poněvadž však podle usnesení zemské konference a důvěrníků polské socialistické strany dělnické, které jest pro mne směrodatné, neposlechl jsem této rady a zůstal jsem na dosavadní politické čáře, kydají na mne blátem, vylučují mne z polského národa a nazývají mne zrádcem všeho polského.

Získali si slabé jednotlivce, jako na př. Lukoše a Siudu, aby rozbíjeli naši politickou organisaci, kteří za peníze, poskytnuté z pramenů sanačně fašistických, vydávají letáky s pomluvami socialistické strany a mne osobně. Když tyto letáky neměly očekávaného výsledku, zahájili proti mně tiskovou kampaň v tiskových orgánech strany lidové, v časopise "Prawo Ludu" a Svazu slezských katolíků, v časopise "Nasz Kraj" a zvláště v časopise "Dziennik Polski", jenž jest vydáván od jisté doby za peníze poskytované vnějšími činiteli, a jejž redigují osoby placené z ciziny, jako na příklad pan Waleczko a zvláště také úředníci polského konsulátu v Moravské Ostravě, a v němž se štvou dělníci proti mně.

V časopise "Dziennik Polski" píší se rozličné lži a ani tisková oprava se neuveřejňuje. Osoby seskupené kolem polského konsulátu v Mor. Ostravě organisují přímo osobní útoky na mne za peníze a pohoštění kořalkou, pivem a uzenkami, jako se to stalo při slavnosti polského gymnasia v Orlové, při slavnosti spolku "Beskid Śląski" na Kozubové a posledně při dělnické akademii v Horní Suché, aby se potom tyto události lživě popisovaly v časopise "Dziennik Polski".

Od chvíle, kdy řízení polského konsulátu v Mor. Ostravě převzal pan generální konsul Malhomme, utvořila se kolem konsulátu klika lidí, kteří pracují pro "zglajchšaltování" všech polských organisací v táboře tak zvaném sanačním podle vzoru Hitlerovců.

Někteří pánové z národního tábora, zvláště pan předseda Svazu slezských katolíků dr Wolf, kteří stále planou nenávistí vůči socialistům a kteří by výstřelků nynější konsulární kliky chtěli využíti k tomu, aby mohli zase tak, jak se to stalo při volbách do Národního shromáždění r. 1925, odstrčiti polské socialisty na poslední místo, nejen že neprotestují proti tomuto zavádění balkánských způsobů politického boje, nýbrž boj tento podporují.

V táboře tak zvaných národovců rádi kolportují anonymní letáky a listy "černé ruky", v nichž se vyhrožuje zabitím, a rozličné vyzývavé paskvily proti socialistům, a jejich tisk rád uvádí tyto útoky. "Prawo Ludu", orgán lidové strany, jejímž předsedou jest pan dr Buzek, prohlašující, že nesouhlasí s tímto způsobem psaní, uveřejňuje již od 19. července t. r. ostré útoky na mne osobně a na socialistickou stranu a pan dr Wolf v orgánu Svazu slezských katolíků rovněž se vrhá na mne a hájí osoby, které pro své nečestné jednání musily býti vyloučeny ze strany, a jako předseda mezistranického výboru sabotuje možnost, aby se polské strany dohodly, neboť odpírá svolati schůzi tohoto výboru.

V poslední době uveřejnili tito pánové v časopise "Dziennik Polski" prohlášení t. zv. národních stra, směřující proti důstojnosti a samostatnosti polské socialistické strany dělnické a žádají, abych byl z mezistranického výboru vyloučen. Ve svých plátcích již zřejmě rozhodují o mém poslaneckém mandátu, jak se zdá, nemohou se již dočkati toho, až pan dr Wolf bude zase moci mařiti věci polských dělníků v objetí s nepřáteli socialismu.

Hlavní vedení polské socialistické strany dělnické postavilo se vsak v obraně spravedlnosti na mou stranu a usneslo se, abychom se obrátili ke světovému svazu Poláků se žádostí, aby působil na směrodatné činitele v Polsku, aby odvolali pana generálního konsula L. Malhomma z Moravské Ostravy, neboť polští dělníci se přesvědčili, že vinu toho, že poměry zdejší polské menšiny se tak osudně vyvinuly, má především pan generální konsul Malhomme a jeho nejbližší spolupracovníci, jako pan Stapiński, kterého si sem pan Malhomme přivedl, zřejmě proto, aby vedl tuto akci, a mimo to pan dr Wolf, který svým postupem stal se škůdcem polského pracujícího lidu.