Pan ministr zahraničních věcí mluvil o vážných chvílích, mluvil o tom, že jsme před vážnými problémy, a v takových chvílích všude jinde se vlády obracejí k lidu. My vidíme tu groteskní situaci, že ve Francii ministerský předseda zápasí, aby měl právo rozpustiti parlament, poněvadž chce, aby se svou vládou byl v naprostém souhlasu s většinou francouzského národa, kdežto u nás vidíme jeden krok za druhým, které směřují k tomu, aby k volbám nedošlo. Říkám, že pokládám za nutno, abychom došli ke skutečnému souhlasu mezi složením parlamentu, složením vlády a tím, jaké jest skutečné smýšlení lidu, poněvadž taková situace, jak o ní mluvil pan ministr zahraničních věcí, tohoto souhlasu vyžaduje. (Výkřiky posl. Dubického.) A jsem také pevně přesvědčen, mluví-li pan kol. Dubický o klidu a spolupráci, že by mohlo jenom přispěti ke klidu a spolupráci, kdyby - my nejsme první, kteří to žádali, (obrácen k poslancům levicových stran.) byly doby v této sněmovně, kdy jste to žádali i vy - se skutečně volby provedly, neboť ukáží, jaký jest skutečný stav věci, a mohlo by tudíž dojíti ke skutečnému souhlasu mezi smýšlením lidu a tím, jak je složena vláda. Této jednoty potřebuje národ, této jednoty a toho skutečného obrazu smýšlení a plodné spolupráce potřebuje stát v dnešní situaci hospodářské a mezinárodní, ve prospěch svých velikých nacionálních a státních cílů. (Potlesk čsl. nár. demokratických poslanců. - Výkřiky.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Slovo má dále pan posl. Hrušovský.

Posl. Hrušovský: Veľactená snemovňa! (Hluk. - Místopředseda Stivín zvoní.) Veľactená snemovňa! Ja považujem.... (Hluk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Prosím o klid!

Posl. Hrušovský (pokračuje): Veľactení pánovia! Včera a predovčeróm prehovorili dvaja rečníci z opozičných strán na Slovensku k prehláseniu pána ministerského predsedu, (Hluk. - Místopředseda Stivín zvoní.) pána ministra financií a pána ministra zahraničných vecí.

Ako člen tejto snemovne a člen zahraničného výboru prirodzene som sledoval v prvom rade vývody patričných rečníkov, nakoľko sa týkaly vývodov pána ministra zahraničných vecí, a tu treba konštatovať o každom, kto súhlasí z vládnych strán so zahraničnou politikou našej vlády, že terajšie prejavy obidvoch rečníkov môžu nás uspokojiť natoľko, nakoľko sa priznávajú k línii, ktorú v zahraničnej politike sleduje naša vláda. A chcem tu menovite vyzdvihnúť ten pasus reči pána kol. Onderča, ktorý položil dôraz na vnútornú jednotu a na vnútornú silu. On hovoril toto: "Odkázaní sme v prvom rade sami na seba a nesmieme príliš spoliehať na našich spojencov." V tomto sme všetci jednotní i v tom, že klade veľký dôraz na vybudovanie našej nár. obrany, armády; v celom rozsahu musím súhlasiť s jeho vývody.

Dnes už padol ten výklad pacifizmu, ktorý bol hlásaný ešte pred válkou. Tí radikálni pacifisti dnes už trvaj ú na tom, že demokratický štát musí byť ozbrojený, musí byť pohotový odraziť každý a akýkoľvek útok, ktorý by prišiel zvonka, lebo neozbrojený štát, neozbrojená zem iba ponúka k útokom tých, ktorí sú ozbrojení viac.

S rečníkmi slovenskej národnej strany a slovenskej ľudovej strany môžeme v mnohých veciach súhlasiť. Sú veci, o ktorých sa môžeme s nimi dohodnúť, a sú veci, o ktorých sa nemôžeme dohodnúť, a povedzme si pravdu, nechoďme okolo horúcej kaše, povedzme si otvorene, v čom sa môžeme dohodnúť a v čom sa nikdy nedohodneme. Veci, vo ktorých sa môžeme dohodnúť, sú požiadavky viacmenej samosprávneho, lokálneho rázu, na pr. decentralizácia úradov, mnohé personálné otázky. Boli by sme zlými zástupci svojho ľudu, keby sme netrvali na tom, aby ekonomické záujmy patričného kraja, zo ktorého sme zvolení, boli rešpektované v náležitej miere.

Ale sú veci, s ktorými nie je možno súhlasiť, a zasa s patričnými pánmi a politikmi sa nedohodneme nikdy. Tu ide v prvom rade o chápanie štátoprávneho pomeru čsl. ak u slovenskej národnej strany, tak u slovenskej ľudovej strany. To, čo preniklo už do verejnosti z programu autonomistického, ktorý pripravuje do volieb slovenská ľudová strana, kde sa žiada samostatná armáda (Čujme!) kde sa žiada, aby české pluky nesmely slúžiť na Slovensku (Čujme!) a slovenské pluky nesmely slúžiť v historických zemiach, v týchto veciach sa my nikdy neshodneme. To vede k dualizmu. A ráčte si uvážiť, čo by znamenal dualizmus v Československej republike. Dualizmus musíme domysleť, to sú tendencie na roztrhanie štátu. To bolo všade tak a bude tak a my Slováci musíme si postaviť otázku, či je to možné a či majú byť veci tak ďaleko hnané, aby sa vyskytla otázka samostatného Slovenska. Je to možné, je udržiteľné samostatné Slovensko ako štát len 24 hodín pri svojej polohe zemepisnej, súsedoch a rozčlenení, kde všetky rieky, vieme, na Slovensku, smerujú k juhu? Slovensko ako samostatný štátny útvar by nevydržalo ani jeden deň, bolo by rozobraté. A keď pripustíme abstraktné hľadisko, na pr. že by mohlo byť niekdy, že by sa stalo, že by Slovensko pripadlo znovu k Uhrám, k Maďarsku, alebo že by snáď bolo pripojené k Poľsku, tak každý poctivý Slovák musí si postaviť otázku, v akej situácii by sa Slováci vtedy ocitli?. To vieme, čo znamená maďarský, uhorsky štát. Ten sa nezmenil a nezmení. Menšiny naše v Maďarsku žijú ešte horší život, než sme žili v bývalom Uhorsku my. Pánovia, maďarsko-slovenský štát? Nikdy! Môže byť polsko-slovenský štát? (Hlasy: To je nesmysl!) Nesmysel. Poliaci by nikdy nesúhlasili s tým, aby nebola vyrazená silná nacionálna tendencia poľská v ich štátnom útvare. Máme tretiu možnosť, dnešný stav, Československú republiku, československý štát, ktorý uznáva i náš kmeň ako štátny národ, ako súčasť jednotného štátneho národa. Po prvý raz od tisíc rokov sa meno slovenské vyskytuje v historii a kto sa pamätá na doby mierovej konferencie, kedy Poliaci predložili mapu nárokov územných, nakoľko sa týka aj Slovenska, tak sa zhrozí toho, keď sa najde žurnál slovenský, ktorý zaregistruje takýto plán, ktorý sa v poslednom čase v niektorých kruhoch poľských, i vedeckých, začal objavovať. Bolo by dobré, keby táto mapa bola uverejnená, aby videli mnohí naši ľudia, v čom spočívajú nádeje niektorých poľských politikov. Tam na tej mape je zakreslená nielen Kysúcka dolina, ale až po Púchov, Povážie, hranica vede od Turč. Sv. Martina až k Oravskému Podzámku, od Oravského Podzámku k Tatrám, a kúsok Tatier, snáď Kriváň alebo ešte nejaký kopec nám ponechajú; a potom sa ubiera pretínajúc Košicko-bohumínsku trať až k Dobšine. (Výkřiky.)

To boly zámery na mierovej konferencii r. 1919. A dnes, keď sme čítali zprávy o filologickom kongrese vo Varšave, kde jeden poľský profesor dr Stíber hlásal teoriu, že vraj Slováci na východe sú poľského pôvodu, vo strednom Slovensku juhoslovanského pôvodu a v západnom Slovensku českého pôvodu, čo to znamená preloženo do politickej reči? To je výklad vedecký. Musíme konštatovať, že proti týmto výkladom sa postavil jeden profesor jagelonskej univerzity, ktorý s tým nesúhlasí. Preloženo do politickej reči, znamená to rozdelenie Slovenska. A ktorý Slovák by mohol súhlasiť s takouto polonofilskou politikou v dnešnej dobe? To znamená spoločnú hranicu poľsko-maďarskú; s tým sa oni konečne ani netaja.

Stavia sa nám otázka, proti komu sú poľské útoky namierané? Snáď proti Čechom? Je vo skutočnosti nejaký česko-poľský spor? Toho niet. Všetky útoky smerujú vlastne proti Slovensku. A náš osud, naša budúcnosť je v sádzke. Roztrhať Slovensko znamená konec Slovenska. (Tak je!) Mohol by som citovať odkaz nášho básníka Hviezdoslava, ktorý pred smrťou povedal: Nemôžeme tak primitivnými zostať, že by sme lpeli na tých niekoľko slovíčkach. Reč, jazyk, to bol inštrument k jeho spisom a básňam a iste že on miloval svoj jazyk, ale hovorí: Jestli by toho osud národa a jeho budúcnosť žiadala, aby som sa zriekol tohoto inštrumentu, tak to urobím, lebo je to v tomto prípade podradná vec. Moderný nacionalizmus nespočíva v tom, čo nás delí, ale v tom, čo nás spojuje. (Výborne!) Jestli hľadá niektorý nacionalizmus to, čo nás delí, je to Gesslerov klobúk a iste to bude mať vždycky zlé následky. Nám ide skutočne o vnútorný pokoj, o vnútornú jednotu a silu, ale toho nezískame, jestli patriční budú hovoriť s tejto tribuny ináč pred vami a ináč potom tam, kde pôsobiť majú. Musíme loyálne uznať ich prejavy oficiálné tu vo snemovni, ale nemôžeme súhlasiť s prácou, ktorú konajú patriční pánovia doma. Ani sa neodvažujem tu citovať dopisy, ktoré som dostal z verejného shromaždenia Hlinkovej slovenskej ľudovej strany vo Zlatých Moravciach 14. októbra, aby ste neboli rozhorčení. Tam na pr. p. senátor Jozef Buday hlásal, že príčinou hladu sú Česi. V Čechách niet hladu, ačkoľvek je jasné, že i tuná široké pracujúce vrstvy ľudu trpia hladom. (Předsednictví převzal místopředseda Zierhut.) Nedáva vinu dnešnej kríze za biedu, nevidí, že Slovensko bývalo konec koncov i v minulosti vždycky chudobné, ale poukazuje na to, že Česi sú bohatí, tam je vraj dvanásťráz toľko vkladov, ako na Slovensku, niekedy i viac. S tým sa štve, s tým sa nezjednáva vnútorná jednota ani vnútorná sila.

Pán kol. Rázus vo svojej reči velice sa podivoval tomu, že boly zastavené "Národnie noviny", orgán jeho politickej strany, a hovorí, že by bolo potrebné, aby ráz ten duch "Národných novín" zaujal a naplnil srdcia naše.... (Hlasy: Těch starých!) On hovorí o tých dnešných, poneváč tradícia "Národných novín" nakoľko sa týka smeru, zostala tá samá, aká bola pred tým. A mimo toho obviňuje - nehovorí koho - ale určitých činiteľov, vysoko postavených, že vraj tí sú čiastočne za revíziu, kdežto oni, národná strana slovenská, Rázus, húževnate bojujú proti revízii, sú názoru protirevizionistického. Ako vypadajú jeho slová tuná a aké smýšľanie je týchto pánov vo skutočnosti, dovolím si ocitovať jeden článok úvodný, ktorý minulého roku bol uverejnený v "Národných novinách" (Posl. dr Markovič: V dobe najväčšieho rozpiatia revizionistickej propagandy!), v dobe, keď v celom svete revizionisti najväčšie úsilie vynakladali o to, aby západné mocnosti získali pre svoje myšlienky. Vtedy, 29. júla 1933 objavil sa článok v "Národných novinách" na úvodnom mieste ako poznámka k revízii mierových smlúv. V tomto článku je obsažené toto: "Že na revíziu mierových smlúv v nejakej forme musí prísť, to pred súdnym pozorovateľom medzinárodného sveta už dávno bolo jasné. Najmä hospodárske položenie Europy, veľmi odvislé aj od hospodárskeho života tak zvanej strednej, stredovýchodnej Europy, lepšie rečeno Dunajskej kotliny, potrebu revízie mierových smlúv vo vysokej miere vyžadovalo. Nebolo to celkom bez komickosti, keď sme museli byť svedkami, ako sa na Slovensku mnohým naivným ťnárodným dejateľomŤ nabulíkovaly osvedčenia protirevizionálné, ako keď nám chlapček pri škole začne: ťNebudem polievočku papať, nebudem.Ť

Rozumní štátnici si najprv uvedomili, a dali tomu aj výraz, že - vraj - ťprirodzene, mierové smluvy nie sú nedotknuteľným, večným zákonomŤ. Potom si však mysleli, že na revíziu mierových smlúv ť tak skoroŤ nepríde. Prírodné hospodárske zákony, ktorým ľudská spoločnosť, národy aj štáty práve tak podliehajú ako iné prírodné útvary, sa nedajú takými myšlienkami jednotlivcov ovlivňovať, že čo sa také chcelo, to sa také aj snívalo; prírodné hospodárske zákony sú nad oceľ silnejšími rozkazmi. Hospodársky život sa v Dunajskej kotline po uvedení do života mierových smlúv takým hrozným a neudržateľným ukázal, hospodársky život je tu natoľko znemožnený a tunajšia hospodárska situácia je natoľko sopätá s celoeuropskou situáciou, že nastúpil a vlastne stal sa zjavným kategorický imperatív revízie mierových smlúv. Budeme museť túto polievočku papkať aj na Slovensku."

Toto prosím je obsažené v národnom orgáne strany, ktorú zastupuje v našom parlamente pán posl. Rázus. Ani jedny maďarské noviny iredentistické na Slovensku by si nedovolily takýmto spôsobom písať. Pán posl. Rázus sa diví, keď pre podobné články boly "Národnie noviny" zastavené. Vláda by sa dopustila hriechu, keď by nezakročila proti takýmto útokom. (Tak jest!) To je práca pre Maďarov a žial Bohu, je k tomu zneužívané orgánu, ktorý niekdy pred 20 až 30 rokmi bol hlasateľom slovenskej myšlienky a snáh pre nás. Preto som to uviedol, aby ste, vážení pánovia, videli rozdiel medzi tým, čo sa tuná hovorí a ako sa jedná koľkoráz. (Posl. dr Markovič: A ozval sa pán posl. Rázus proti tomuto článku?) Pán posl. Rázus sa neozval, ani národná strana. Ovšem, že vtedy, keď sa začali búriť niektorí, ktorí silou sotrvačnosti zostali v národnej strane, proti týmto článkom, došlo k slabému opraveniu, že redakcia s tým úplne nesúhlasí, ale od patričného pána hneď uverejnili ďalšie články. (Posl. dr Markovič: Či národná strana dala prejav, že s tým nesúhlasí?) Národná strana pravdepodobne nepotrebuje, aby sa osvedčovala v tomto smysle (Hlasy: Pro jednotu státu!) pre jednotu štátu a pre nedotknuteľnosť hraníc Slovenska!

A tu by som chcel spomenúť len je dno, že som mal nedávno, asi pred jedným mesiacom, príležitosť rozprávať sa s jednym maďarským zástupcom, bývalým ministrom, ktorý v jednej delegácii zastupoval Maďarsko, o týchto veciach. Bolo to vtedy, keď už revizionizmus bol odbytý, keď patričná korporácia medzinárodná jednomyseľne proti hlasom Maďarska zamietla všetky návrhy revizionistické. Na druhý deň vyšiel omylom článok v Le Matinu, kde bola reč nedoložená a nesprávna, že vraj medzi Maďarskom a Československom má sa zjednať bilaterálna smluva o ochrane menšín. Patričný pán bol členom kabinetu Krištófyho ako minister vnútra a je hlasateľom a zástupcom Maďarska v menšinových otázkach. A vtedy na môj dotaz, či čítal, či má vedomosť o tom, že sa jedná o nejakú smluvu, odpovedel takto: Ja o tom ešte úradne nie som zpravený, ale ochrana menšín v tejto súvislosti je zbytočná vec. Každý štát si prevádza ochranu menšín, ako chce. (Veselost.) To je škoda hovoriť. Menšiny budú vtedy ochránené, keď bude prevedená revízia. "No," pýtal som sa "pán minister, ako si to predstavujete? To ste nikdy nepovedali s maďarskej strany, čo rozumiete pod tou revíziou hraníc, lebo vojsko alebo revíziu mierových smlúv." A on povedal toto: My pod revíziou rozumieme nasledujúce: pripojenie všetkých tých území, ktoré hraničia s dnešným Maďarskom a ktoré majú prevážne maďarské obyvateľstvo. Tie sa prepustia Maďarsku. V jazykovom zázemí, kde sú určité menšiny maďarské, na príklad v Žiline, ako bolo podľa sčítania ľudu roku 1910 - toto bere za základ výpočtov - prevedie sa plebiscit. "A pán minister, ako si predstavujete - ja neverím, že nastane prípad, aby plebiscit vyznel vo váš prospech, ale povedzme, že by sa teoreticky taký prípad stal - že bude vypadať administratíva štátna v tých následnických štátoch, kde budú enklávy cudzích štátov?" Na to odpovedal, a vzťahoval to menovite na Rumunsko, na Sikulov. "K týmto enklávam budeme potrebovať koridory." (Veselost.)

Tak toto, prosím, je prípad revizionizmu maďarského, čo neznamená nič iného než restauráciu býv. Uhorska, alebo inými slovy rečeno návrat Slovenska do starého otroctva. Musíme ale jednu vec s uznaním registrovať z výkladu p. kol. Onderča, ktorý tuná hovoril za prítomnosti predsedu jeho strany posl. Hlinku a ktorý pravil, a to následkom určitých výkrikov kol. dr Štefánka: Slováci a Česi, dr Štefánek praví Čechoslováci, - dobrá majte si tých Čechoslovákov, konec koncov to ukáže čas, kam vývoj pojde a neráčte veci lámať cez koleno - to riekol kol. Onderčo. Je dobre, abysme si zapamätovali tento jeho výrok, ktorý už a priori nepožaduje nejakú na stálo udržovanú slovenskú osobitnosť národnú. To musíme kvitovať ako veľmi pozoruhodný a úfam záväzný výrok poslanca slovenskej ľudovej strany kol. Onderča. - Neni mi možné zabývať sa určitými vývody posl. Rázusa. Neni mojím cieľom, aby som túto debatu využil na polemiku v malicherných veciach. Takých výtok vláde a vládnym stranám je celý rad, dalo by sa o nich veľmi ľahko hovoriť a ich vyvrátiť, ale utrpela by úroveň debaty pri prehlásení min. predsedu a ministra zahraničných vecí, keby sme sa tak malichernými vecmi zaoberali. (Potlesk.)

Místopředseda Zierhut (zvoní): Slovo má dále pan posl. dr Buzek.

Posl. dr Buzek (polsky): Slavná sněmovno! Než pronesu několik poznámek týkajících se výkladu pana ministra dr Beneše, rád bych dříve odpověděl panu kol. Špačkovi na vývody, které uvedl ve své sněmovní řeči dne 3. července t. r.

Tuto řeč úplně věnoval poměrům polskočeským, nebo spíše polskému lidu v Československu. Poněvadž vyslovil četné věty, s kterými naprosto nemohu souhlasiti, a mimo to se několikráte dotkl mé osoby, považuji za svou povinnost reagovati na jeho obšírné vývody.

Pan Špaček vyslovil údiv, že polská menšina, čítající úředně jen 81.000 osob, má až 3 poslance ve sněmovně. Uznal to za důkaz demokratické rovnoprávnosti stejně jako fakt jejž uvedl, že v četných obcích, m. j. v Karvinné, mající 26.000 obyvatelů, i v Jablunkově stojí v čele obecních zastupitelstev polští starostové. Zároveň pan poslanec vřele vystupuje na obranu nestrannosti posledního sčítání lidu a tvrdí, že není pravda, jakoby Polákům bylo ukradeno několik desítek tisíc osob.

Zdá se mi, že zde není něco v pořádku. Sčítání lidu vykázalo málo nad 1/2% Poláků v republice, počet polských hlasů společně s komunistickými činí mnohem více. Tři poslanci Poláci, to jest 1% všech sněmovních zástupců. Byl-li nestranně proveden soupis lidu na území obývaném Poláky, proč tedy v Karvinné, která má úředně jen 47% Poláků, dále v Třinci, který má 36.8% Poláků, v Šumbarku, kde je 33% Poláků, v Darkově, kde je 48% Poláků, v Dolních Marklovicích, kde je 41% Poláků, ve Stříteži, kde je 46% Poláků, v Řece, kde je 49% Poláků, v Karpentné, kde je 41% Poláků, při všech obecních volbách Poláci získávají většinu a vždycky volí polské starosty? (Posl. Špaček: V Polsku tomu tak není, v českých obcích na Volyni tomu tak není!) O tom ještě promluvím. Těžko se domnívati, že český lid hlasuje na polské volební listiny a svěřuje správu obce polským starostům. A tak by to vysvítalo z číslic soupisu lidu.

Ve světle těchto faktů ještě divněji vypadá tvrzení p. Špačka, že se slezský lid nikdy necítil polským, nýbrž že jej rakouské úřady násilím počítaly mezi Poláky, padělajíce statistiku. (Posl. Špaček: To jsou takoví Poláci jako Češi, to jsou Šlonzáci! Vy to dobře víte, vy tvrdíte, že to jsou Poláci, a my tvrdíme, že to jsou Češi! Varšavsky nemluví, ani krakovsky!) O tom budu ještě mluviti. (Posl. Špaček: Vy mluvíte spisovnou polštinou a oni ne. Kdybyste mluvil dialektem, tak by bylo vidět, že je to rozdíl od Poláků!)

Pan poslanec popírá rovněž, jakoby se ve Slezsku provozovalo počešťování. Podle jeho mínění čeští činitelé směřují jediné k tomu, aby měli českou školu ti, kdo se přiznali k národnosti české. Proti takovému požadavku nepostavil by se nikdo z Poláků, kdyby české menšinové školy byly zakládány jen pro děti české. Ale jak vysvětliti takové fakty, že československý soupis lidu z r. 1921 vykázal v obci Bocanovicích 7 Čechů, v Košařiskách 11 Čechů, v Tyře 4 Čechy a přes to zakrátko v těchto obcích skutečně čistě polských byly založeny české školy, do kterých docházejí desítky a sta dětí rodičů, kteří jsou závislí na svých zaměstnavatelích?

Není dnes polské obce na Těšínsku, ve které by nebyla česká škola. A protestujeme-li proti tomu, děje se to jen proto, že děti polsky mluvící jsou nuceny docházeti do škol s českým vyučovacím jazykem.

Mnoho pozornosti obětoval pan poslanec otázce Těrlicka. Jeho vývody v této věci lze velmi snadno opraviti. Nedávno vyšel v Českém Těšíně spis Wiesława Wojnara s titulem "Pravda o Těrlicku." Doporučuji jej pozornosti vážených pánů. Pánové tam najdou věcný materiál o otázce těrlické, při čemž poznamenávám, že vylíčení poměrů národnostních, školských a církevních opírá se úplně o české prameny.

Omezím se na to, že uvedu několik faktů. Podle mínění pana Špačka Těrlicko bylo od nepamětných dob zemí s lidem moravským, který byl časem násilím na zevně popolštěn. Zatím největší čeští učení jazykozpytci, a především Šafařík, Šembera, Bartoš, Polívka, Prášek, Niederle, Trávníček a jiní umísťují Těrlicko na území národopisně polské, na východ od jazykové hranice. Pokud jde o to, že Těrlicko jest po stránce jazykové polské, žádný český učenec nemá nejmenší výhrady.

Jde-li o tak zvané popolšťování, pan Špaček a jemu podobní rozumějí tím jménem zavedení polského jazyka ve školách a kostelích východní a střední části Těšínska po roce 1848. Dlužno poznamenati, že na Těšínsku úřední jazyk nikdy nesouhlasil s řečí lidu. Do polovice XIII. století byla zde jazykem listin latina. Po odtržení od Polska r. 1335 za vlády Luxemburků byl na Těšínsku úřední jazyk německý. (Posl. Špaček: Český jazyk!) Čeština jako jazyk listin byla zavedena teprve tehdy, kdy slezská knížata uznala české krále za svou vrchnost.

R. 1872 Slezsko bylo připojeno k Moravě. Tedy nic divného, že školy a kostely ve Slezsku užívaly jazyka moravského. Ale ve chvíli, kdy se začalo probouzeti národní uvědomění, začal se lid na Těšínsku dožadovati jazyka polského. Významný český dějepisec, archivář města Moravské Ostravy, prof. Adamus ve svém cenném spise s titulem "Jazyková otázka ve školství na Těšínsku" líčí, že již od r. 1782 místní lid usiloval o zavedení polštiny ve školách a kostelích.

Tento učenec potvrzuje, že třeba čeština byla jazykem úředním a škola byla moravská, "na Těšínsku lid nemluvil řečí českou, nýbrž nářečím polským". Teprve po r. 1848, kdy na chvíli zavanul nad národy, obývajícími mocnářství rakousko-uherské, dech svobody, ministerstvo školství vydalo nařízení ze dne 2. září 1848, které určuje, že vyučovacím jazykem ve školách lidových a ve školách hlavních má býti mateřský jazyk dětí.

Toto nařízení utvořilo na Těšínsku polskou školu. Tato škola byla prvním velkým vítězstvím demokracie a rovnoprávnosti lidu. Tak i v Těrlicku, v obci jazykově polské, byla zřízena pro polský lid polská škola. Že bylo tak a nikoliv jinak, vysvítá z prací českých činitelů, kteří žili v těch dobách ve Slezsku. Známý dr František Sláma ve svých spisech "Dějiny Těšínska" a "Vlastenecké putování ve Slezsku" potvrzuje, že se v r. 1848 probudilo v Polsku národní uvědomění v okresích s nářečím polským a že přirozeným postupem věcí české školy musily zde ustoupiti školám polským.

Důkazem, že změna jazyka byla výronem spravedlnosti, jest to, že mnoho tehdejších Čechů pochopilo, že pro polský lid je zapotřebí polského jazyka a pomáhalo při zavádění polštiny. (Posl. Špaček: To je vaše sofistika, ti lidé mluvili tak, jak se tam mluvilo, ale nebylo to čistě polsky!) Prosím Vás, pane kolego, já to znám. (Posl. Špaček: Já také! Já se Vám divím, já jsem hned po prvé rozuměl všem Polákům! Není potřebí, aby se Polák učil česky a Čech polsky! Přišel jsem tam a hned jsem rozuměl všemu!) Příznačné jest, že dr Klucký, Moravan, bývalý starosta města Těšína, patřil mezi zakladatele "Czytelni Polskiej" v Těšíně a přispěl k založení časopisu "Tygodnik Cieszyński", prvního polského časopisu ve Slezsku, při čemž dlužno poznamenati, že tenkrát nevycházely v Těšíně ani české ani německé noviny.

Dále byli to především čeští kněží Alois Orel v Hnojníku, Dominik Orel v Horní Suché, Pavelek v Německé Lutyni, kněží Kunčický, Žurek, učitel Šťastný v Stanislavicích a mnoho jiných. Když přišli k polskému lidu, učili se jeho jazyku a pomohli mu ke spravedlivému vítězství.

Není tedy pravda, že by na Těšínsku, zvláště v Těrlicku, byl český lid popolštěn. Český učenec Adamus, o němž jsem se zmínil, rozhodně to popírá. Své vývody končí důrazně: Tvrdí-li někdo, že Těšínsko bylo popolštěno, jest to táž logika, jako vypravování Němců o Čechách, že Čechy byly počeštěny.

Všechna moc vychází z lidu. Na Těšínsku vyučovalo se tak dlouho česky, dokud lid neměl moci. Jakmile získával moc, odstraňoval, co mu úřady vnutily. Český jazyk ustupoval přirozenou cestou a kdyby nebylo průmyslu v Ostravě a v okolí Orlové, byl by ustoupil až na břeh Ostravice. Žádný spravedlivý Čech neviděl by v tom bezpráví, nýbrž přirozené právo.

Pan posl. Špaček troufal si tvrditi, že dnes v Těrlicku bydlí dvě třetiny obyvatelů, kteří se při soupisu přiznali k národnosti české. I toto tvrzení naprosto nesouhlasí s pravdou. Poslední soupis lidu (Posl. Špaček: Z kterého roku?) z posledního roku vykázal v Dolním Těrlicku 55.4% Poláků, v Horním Těrlicku 56.6% Poláků, na celém území těrlické farnosti, t. j. v obcích Těrlicko Dolní a Horní, Stanislavice, Chotěbuz, Hradiště a Mistřovice soupis ten vykázal 55.3% Poláků, 42.2% Čechů a 4.4% Němců.

Při tom poznamenávám, že se zde v letech od 1880 do 1910 procento Poláků pohybovalo mezi 98 a 99%. Praví-li tedy pan Špaček, že jmenováním českého faráře v Těrlicku přihlíželo se ku přání většiny obyvatelstva, jest to zase překrucování pravdy. (Posl. Špaček: To snad není žádné neštěstí, když je v Československu Čech knězem! Tím se česko-polská shoda nezkazí!) Po ubližujícím jmenování v Těrlicku farníci protestovali u příslušných úřadů. Dne 16. května 1933 deputace farníků podala vicepresidentovi zemského úřadu v Brně výkaz, jejž potvrdili starostové obcí z těrlické farnosti a v němž 1021 katolických voličů z úhrnného počtu 1305, tehdy 78% všech farníků, žádalo o polského kněze. Taková jest skutečná pravda o vůli těrlických farníků. Jestliže si tedy pan Špaček a s ním celá společnost česká upřímně přeje, aby Těrlicko nebylo v Polsku symbolem křivdy polského lidu na Těšínsku, měl by se postarati, aby v této obci byl podle vůle lidu jmenován polský farář. (Posl. Špaček: Předně to není nikde v ústavě řečeno, co má dělat katolická církev a za druhé jde o farnost a ne o Těrlicko!)

V řeči pana poslance zvlášť se mne dotklo, že stále připomínal doby plebiscitu, na které byl by snad již čas zapomenouti. V řečnickém rozohnění šel tak daleko, že celou vinu poměrů v době plebiscitu ve Slezsku svalil na stranu polskou a volal s tohoto místa, aby byl ukázán aspoň jeden člověk, jejž Češi odstranili tak ukrutnou vraždou, jako Poláci v době plebiscitu. Odpovídaje na tuto výzvu, uvádím jen dvě jména: redaktora Macha, jejž zavraždil v Karvinné dne 25. ledna 1919 český pracovník Huml, a horníka Klimka, zabitého v Karvinné českými vojíny v hospodě pana Spitzera. Takových případů bylo více.

Zmiňuji-li se o tom, dělám to se skutečným odporem, byv k tomu vyprovokován panem Špačkem, který všechna násilí v době plebiscitu připisuje pouze Polákům. Poradil bych mu, aby si vzal do ruky český spis "Památník obce Michalkovice" a dočte se v něm, jak české úderné oddíly zacházely s polským pracujícím lidem. Jednostranné obviňování pana Špačka přilévá jen oleje do ohně a znovu probouzí utajené vášně.

Ve své řeči dotkl se pan kol. Špaček také otázky volyňských Čechů v Polsku. Vykazoval, jak polská vláda křivdí tamějšímu českému školství a proti tomu stavu uváděl nádhernou prý situaci polské menšiny v Československu. Vypočítával, kolik mají Poláci v Československu škol a kolik stát na ně vydává, ale nezmínil se, že jsme měli tyto školy již za rakouských dob. Není to tedy žádná dobročinnost, nýbrž jest to prostá povinnost státu ke svým občanům, aby udržoval také naše školy. Ostatně zdůrazňujeme naše zásadní stanovisko, že české kolonisty na Volyni lze srovnávati jen s polskými vystěhovalci v Československu, nikdy s domácím živlem usídleným ve Slezsku již od prvopočátku dějin. A táži se: Jaký jest osud Čechů na Volyni, a jaký osud polského dělníka v ostravskokarvinské pánvi?