Tyto operace na volném trhu provádí nejslavnější cedulová banka světa, Banka anglická, již dvě stě let. Svědkem je tu ten nešťastný Cantillon, že tyto operace Anglická banka prováděla již před 200 lety, ale soustavněji, plánovitě je provádí asi 100 let. Americký federální reservní systém provádí tyto operace ve větším stylu po válce, švédská cedulová banka je provádí ve velkém stylu.

Nejde o malé sumy. Velectění, mějte strpení, když vám řeknu několik málo cifer.

V Anglii v říjnu r. 1934 měla cedulová banka státních obligací ve vlastnictví za 337 milionů liber šterlinků, t. j. asi 40 1/2 miliardy našich korun. Při tom byl oběh bankovek 375 milionů liber šterlinků. Račte srovnávat! Okrouhle za 340 milionů liber měla státních obligací a oběh peněz byl 375 milionů liber! V Americe v březnu 1933, tedy před nastoupením Rooseveltovým, měly cedulové banky cestou operací na volném trhu nakoupeno za 1875 milionů dolarů obligací, v říjnu letošního roku 1934 mají již těch obligací nakoupeno za 2400 mil. dolarů. Roosevelt byl 12. května loňského roku zmocněn naříditi provádění těchto operací do částky 3 miliard dolarů, to znamená do částky nějakých 72 miliard Kč. Dnes tam mají těch papírů nakoupeno v našich penězích za nějakých 53 miliard Kč. Ve Švédsku r. 1933 v prvním pololetí měli těch papírů nakoupeno za 260 milionů K, r. 1934 v prvním pololetí za 151 milionů K a obligací cizozemských za 37 milionů K.

V Německu přistoupili k těmto operacím na volném trhu na základě zákona z 27. října 1933. Já necituji příklad německý jako nějaký zvláště zářící příklad k následování. Jsem přesvědčen, že německým veřejným financím nepomohou už ani operace na volném trhu, ale tento příklad Německa může býti poučný, co se těmito operacemi na volném trhu i za takových bídných poměrů, v jakých jsou veřejné finance Německa, může dokázat. Máte o tom článek ve "Frankfurter Zeitung" z 5. října letošního roku. Je v naší čítárně. V Německu dala vláda prováděti tyto operace na volném trhu říšskou bankou především za tím účelem, aby ty papenovské t. zv. Steuergutscheine - to jsou dobropisy daní - měly dobrý kurs. Na konci října 1933 to bylo uzákoněno a hned byli zavoláni zástupci Německa do Basileje, aby se tam zodpovídali v bance pro mezinárodní platy, zda nebudou dělat nějakou inflaci. Dr. Schacht to vyložil a páni v bance pro mezinárodní platy dali souhlas, aby to prováděl. Už v listopadu nakoupila Říšská banka cenných papírů za 194 mil. RM, při čemž nominále papírů činilo 220 mil. RM. Tato cifra se všelijak pohybovala. Na př. v srpnu r. 1934 měli těch papírů jen za 182 mil. RM, ale ještě v dubnu 1934 byla zásoba 359 mil., která potom rychle klesla na 310 mil. Tedy stav cenných papírů nakoupených říšskou bankou se velmi měnil, poněvadž říšská banka kupovala papíry, které brzy dospívaly a měly následkem toho příznivý kurs, byla po nich poptávka, a ona se jich tedy čas od času zbavovala. Ale to není nezbytnou podmínkou. Anglická banka kupovala krátkodobé i dlouhodobé obligace, nevykazujíc, kolik kterých kupuje, a když se můj zpravodaj ptal přímo v anglické bance, kolik mají čeho, řekli mu, že je to tajemství. Tedy na tom mnoho nezáleží. Jisto je, že cedulové banky, které provádějí operace na volném trhu, regulují stav hotových peněz nabízených na trhu a působí tím zasycováním trhu nebo odssáváním hotových peněz zpravidla daleko intensivněji buď levnost nebo drahotu úvěru, nežli jak to dělají jiné cedulové banky pomocí zvyšování a snižování diskontní sazby. Anglická banka totiž, když chce zlevniti úvěr, nejen sníží diskontní sazbu, nýbrž začne i kupovati státní papíry, vhání do bank hotové peníze a nutí banky, aby se sháněly po dobrých dlužnících, kteří by si od nich laskavě vypůjčili peníze a platili nějaký úrok; tím se nutí banky, aby slevovaly dlužníkům, tedy aby poslechly pokynů, které cedulová banka vydala tím, že snížila diskontní sazbu. Naše banka může snížiti diskontní sazbu a banky zkartelované řeknou "má úcta" a nic se nestane. Upozorňuji, že v kartelu bank sedí také naše veřejné banky, Zemská banka a Hypoteční banka. To jsem s tohoto místa už jednou vytýkal. Tedy účelem operací na volném trhu je zasycovati peněžní trh hotovými penězi tak, jak toho ředitelé hospodářské politiky státu potřebují. Anglická banka byla vždycky pyšná, že je bankou vlády, to tam znamená státu, a vždycky pracovala v nejlepší dohodě se současnými finančními ministry. Účelem těchto operací na volném trhu není pouze zlevňovati úvěr právě žádaný, nýbrž účelem operací na volném trhu je také zlevňovati úvěr dřívější, draho poskytovaný. Toto zasycování peněžního trhu hotovými penězi totiž připravuje cestu ke konversím. Když v nějaké tísni stát nebo obce jsou nuceny vypůjčiti si na vysoký úrok, později, když se hospodářsky život trochu spraví, každá veřejná korporace, stejně jako každý soukromník, snaží se vypůjčiti si peníze na nižší úrok a zaplatiti věřiteli zápůjčku výše zúročenou. Toto zasycování trhu je přípravou na konversi, aby majitelé obligací výše zúročených byli ochotnější slevovati s vysokých úroků, když ministr financí je požádá: Buď slevíte, nebo vám zaplatím tím, že si vypůjčím odjinud na lacinější úrok. Jen operacemi na volném trhu byla umožněna čemuž se celý svět divil - ta velká konverse válečných půjček v Anglii r. 1932 s obligací 5% na 3 1/2%. Také u nás přece stojíme před nutností konvertovati i státní i samosprávné dluhy. Kdopak může dnešní úrok vydržet? Ale cesta k tomuto zlevnění úvěru nevede takovými cestami, jak loni naše vláda se dala, takovými kuponovými daněmi, nýbrž operacemi na volném trhu, které umožní konversi dobrovolnou, konversi, při které majitelé státních obligací nic neztratí, poněvadž jejich papíry při tom neklesnou v kursu, jak se to loni stalo našim státním papírům. Nevím, jak se vám kouká na takovou 6% ní rakouskou půjčku a její kurs a na naše t. zv. 6% titry. Na rozdílu kursů vidíte, co způsobila ta nešťastná kuponová daň. Kdyby mi někdo řekl, že jsem měl mluviti tehdy, připomínám, že jsem tak mluvil, ovšem nebylo dbáno mé rady. Kol. dr Nosek byl při tom.

Jaképak námitky se mohou dělati proti operacím na volném trhu? Velkou námitkou u nás, jaksi zálibně kladenou, bylo, kdyby cedulová banka začala kupovati státní papíry, na př. půjčku práce, že by ji hned měla celou ve svých tresorech. Jakpak na takovouto věšteckou námitku odpověděti? Dnes se nám odpovídá snadno. Tak zv. Reeskontí ústav začal kupovati s pomocí konsorcia ku podporování kursu státních papírů státní papíry v malých položkách. Nakoupil jich do 25. října všeho všudy asi za 103 mil. Kč, a ejhle, prodal jich již za 78 mil. Kč. Začal je kupovati a neshrnuly se mu tam všechny! Cožpak to nezná každý z nás, že jakmile se na trhu objeví dobrý kupec, který kupuje, že se přestane prodávati? (Tak jest!) Prodává jen ten, kdo musí, kdo nemusí, počká, až to bude dražší, a pak to zase neprodá, když nemusí! Co by s těmi penězi dělal, když mu nesou slušný úrok ve státních papírech a když má jistotu, že až bude potřebovati hotové peníze, že své papíry za dobrý kurs prodá? Žádný strach, že by se celá půjčka práce a ostatní shrnuly do Národní banky, kdyby si dala laskavě říci a posloužila státu takovým způsobem, jako svému státu slouží příkladně banka anglická. Jakmile trh ucítí kupce koupěschopného, spolehlivého a jistého, chová se zcela jinak, než když vidí, že kurs státních papírů je ponechán veřejné dobročinnosti. (Veselost.)

Druhá námitka: kdyby prý byl změněn zákon o cedulovém ústavu a on začal dělati operace na volném trhu, vypukla by u nás inflace. To prý může žádati jen inflacionista, nějaký žák Johna Lawa, snad třeba nějaký jeho levoboček atd. (Veselost.) V čem záleží inflace? Inflace nezáleží v každém rozmnožování peněz. Také vedení Národní banky, jak jsme slyšeli, je ochotno rozmnožovati peníze, ale ovšem jenom těmi starými metodami, kterými to dnes nejde. Vedení Národní banky je ochotno přijímati směnky k reeskontu, poskytovati rozumný lombard na tři měsíce. Ono není proti každému rozmnožování peněz, ale je pro rozmnožování peněz způsobem, který se dnes nedaří a který našemu státu nestačí.

Inflace záleží v takovém rozmnožování peněz, při kterém nabývání peněz je spojeno se stále menší a menší námahou. To je vydávání peněz za pořád menší a menší hospodářské zásluhy. Tím peníze dostávají slabší sílu už při výdeji a když se jich potom hromadí na trhu, když přibývá jejich nabídky a při zmenšované nabídce zboží má to za následek stoupání cen; to je totéž jako znehodnocování peněz.

Tohle však nemůže nastati při operacích na volném trhu a také to v žádné zemi nenastalo. Při operacích na volném trhu člověk, který si za svou práci kdysi vydělal peníze a pak je uložil do cenných papírů, nedostane peníze zpět zadarmo; leckdy dostane za své papíry méně, než co za ně dal. Copak dostane zadarmo? Jsou tu vháněny peníze do oběhu bez zásluhy nebo za menší hospodářskou zásluhu? Má ten člověk, který dostane za své papíry hotové peníze cestou operací na volném trhu, nějakou zvláštní chuť je lehkomyslněji utratiti? To jsou trpce vydělané peníze a on snad dosti nerad ten papír prodal za ten kurs, který dostal! Ten člověk si těch peněz bude vážiti a opatrně je bude vynakládati. Tedy strašení lidí, že by nastala cestou operací na volném trhu inflace, je něco naprosto neodpustitelného, jestliže to dělá člověk hospodářsky vzdělaný. Žádná inflace nevypukne. Já jsem upozorňoval v časopise "Politika" v Bratislavě, aby ten, kdo doufá z operací na volném trhu v nějaký inflační prospěch, si nechal zajíti chuť, kdo pak se bojí nějaké inflační metody, ať se přestane bát. Ovšem v tom článku jsem upozornil, že strašit lidi, že operace na volném trhu jsou nějaká inflace, je něco takového, jako když někdo v plném divadle zlomyslně začne křičet: "Hoří!" Tu lidé začnou se chovati jako by hořelo, i když nehoří, dokud je někdo nepoučí působivým a rychlým způsobem, že se nemají čeho báti. Ten pasus byl také zkroucen jak v "Národních listech", tak v "Prager Börsencourieur", i v časopise "Obchod", o němž se s politováním zmiňuji. (Veselost.) Ale nic to těm pánům nepomůže. Není to inflace, nebyla to v cizině inflace a nebude to také u nás inflace. Já totiž poznamenávám, že když jsem se tak velmi ostře a rozhodně vyjádřil, že nepřipustím, aby náš lid byl strašen inflací, že pak moji vážení odpůrci ohlásili, že to tedy sice inflace není - v cizině, ale u nás že by to byla! S tímto nebudu polemisovat. Je to námitka příliš naivní, než aby zasluhovala odpovědi s tohoto místa.

Ale nejpodařenější je třetí námitka. Prý nemáme měnit zákon o cedulové bance tak, aby cedulová banka směla dělat operace na volném trhu, protože prý se ty operace už dělají. Proč prý bychom je zaváděli takto, když již je děláme... Reeskontní ústav už prý kupuje státní papíry, konsorcium intervenční také kupuje státní obligace. Co ještě?

Velectění, kdo říká, že se u nás dělají operace na volném trhu, projevuje asi takovou nevědomost, jako ten, kdo tvrdí, že operacemi na volném trhu u nás nastane inflace. U nás se nedělají operace na volném trhu. U nás konsorcium bank z části svých volných peněz kupuje obligace, jak se na trhu nabízejí. Když se nabízejí moc usilovně, pak konsorcium má příkaz, aby kurs podchycovalo. Také ovšem kupuje cenné papíry na trhu Reeskontní ústav, který, jak je vám známo, dostává od určitých peněžních a pojišťovacích ústavů povinné díly jejich přírůstků hotových peněz, a to za určitý úrok, který není přehnaný, ale je přece jenom značný, a pak tento ústav dostal od státu 100 mil. Kč vypůjčených na 6%. Těmito penězi se intervenuje, ale to nejsou žádné operace na volném trhu. To je používání dlouhodobých peněz, kterých by ty pojišťovny a peněžní ústavy také byly dovedly použíti k poskytování úvěru. Tady se netvoří nové nástroje platební, nerozmnožuje se oběživo, ty nutné hotové peníze, nýbrž peníze se dirigují odtamtud, kde jsou, řekněme, někde z Moravy nebo ze Slovenska někam jinam, kam by nebyly samy od sebe přišly, kdyby nebyl vynález Reeskontního ústavu uskutečněn. To nejsou žádné operace na volném trhu. Naopak v některých směrech tato činnost zhoršuje dřívější stav, neboť peněz dlouhodobých z těch pojišťoven atd. se užívá k některým akcím krátkodobým. My si máme dnes především vážiti těch dlouhodobých peněz a užívat jich k dlouhodobým úvěrům.

Ale největší argument proti tomuto názoru, že již nějaké operace na volném trhu děláme, je tento: Při operacích na volném trhu vystupuje cedulová banka iniciativně, ona nečeká, až někdo přichází s obligacemi, nýbrž ona přichází sama na trh a nabízí vyšší cenu, než jakou nabízí konkurence, aby dostala koupiti. Ona zvedá kursy, jak je potřebuje zvedati. Ona zasycuje trh tak, až usoudí, že má dosti. Tato iniciativa cedulové banky charakterisuje operace na volném trhu, a té u nás není. Operace na volném trhu jsou také u nás nezbytnou podmínkou konversí. My nemůžeme počítati, že se nám podaří uzavírati nové půjčky na nižší úrok, nebo konvertovati starší dražší půjčky na nižší úrok, dokud se nepostaráme o zásobu hotových peněz na trhu bez inflace, cestou operací na volném trhu. Tato cesta nám vzkřísí trh dlouhodobého úvěru, kterého nezbytně náš stát potřebuje.

Místo tohoto způsobu rozmnožení hotových peněz dlouhodobých na trhu se nám pořád mluví o fusi zemských peněžních ústavů, jako by tato transakce měla nějak napravit nedostatky našeho dlouhodobého peněžního trhu. Neváhám s tohoto místa co nejrozhodněji odmítnouti plány na fusi zemských peněžních ústavů. Není zde žádného věcného důvodu k této transakci a bojím se, že kdyby byla uskutečněna, neznamenala by nic jiného než rozmnožení sinekur a vystavení této soustavy peněžní ještě většímu politickému tlaku, než pod jakým už dnes pracuje. Ovšem poznamenávám, že nestačí samy o sobě operace na volném trhu ke vzkříšení pracovní příležitosti, to se mně nemůže imputovat. Peníze na trhu jsou jenom podnětem nebo podmínkou podnikání soukromého i veřejného, ony samy však nepracují, nepřemýšlejí, neriskují, nehledají trhů, nevymýšlejí nové procesy výrobní atd. V Americe dohnal Roosevelt to kříšení peněžního trhu tak daleko, že už tam některé banky vydávají veřejná pro volání, že nepřijímají další vklady, poněvadž nevědí co s těmi, které už mají. Tedy ani my nemůžeme od této operace samé čekati spásu to je pouze jedna z důležitých podmínek nápravy. Dovolávám se zde slavného anglického národohospodáře Johna Maynarda Keynesa který upozornil, že stát a jiné veřejné korporace musí vydávat peníze, aby se tvořila pracovní příležitost, ovšem vydávati na rozumné věci. Keynes loni v "Timesech" v serii článků dokazoval - a zůstalo to nevyvráceno - že když stát nebo obce vydávají velké částky na tvoření pracovní příležitosti, na veřejné práce, že velkou část takto vydaných peněz dostanou zase zpět; jednak ušetří, pravda, na podporách nezaměstnaných, jednak jim stoupnou příjmy daňové, stoupnou příjmy některých podniků veřejných a tím se vrátí do po kladen veřejných mnoho zpátky. Keynes to vypočítává na anglických příkladech - které ovšem pro nás nejsou ciferně směrodatné, ale poučné; koho to zajímá, může si je přečísti v brožuře, ve které byly články vydány Omezování rozumných výdajů státních není nikterak vybalancováním rozpočtu. Velectění, nemůžeme vyrovnat rozpočet tohoto státu na nevyrovnaném národním hospodářství (Výborně! - Potlesk.), nýbrž musíme se starati, aby stouply zdroje národního blahobytu - a pak bude rozpočet vyrovnán. Ovšem to neznamená, že bychom měli čekat, až soukromý hospodářský život si sám pomůže; ne, my musíme cestou veřejného podnikání pomáhat celému hospodářskému životu, také tomu soukromému, aby se zotavil a aby zase vydával prostředky, kterými se potom státní i soukromé hospodářství dostane do rovnováhy.

Několik málo slov bych řekl ještě o devalvaci. Devalvace byla po mém soudu pouze kompromisem ve správném směru. Já jsem také s tohoto místa doporučoval, abychom se starali o vzkříšení našeho hospodářského života mimo jiné také uvolněním zahraničního obchodu, a to uvolňováním zahraničního obchodu i za cenu opuštění zlaté měny, kdyby to nešlo jinak. Tato cesta nebyla zvolena Byla zvolena cesta devalvace. To je kompromis, ale, jak pravím, ve správném směru Kdyby tento stát nebyl devalvace provedl, tak by poměry byly určitě horší nežli jsou. Kdo říká, že devalvace nezachránila tento stát, má pravdu, ale další odkládání určitých opatření v oboru měnovém by snad tento stát bylo dopravilo někam, kde by jej ani ten kritik nechtěl míti. (Výborně!)

Tedy, prosím, řekněme si, co devalvace udělala, ale ovšem také uznejme, co neudělala a udělati nemohla. Motivuje-li se devalvace snahou spojiti naši cenovou hladinu se zahraniční, vyrovnati kupní sílu naší koruny na našem trhu a za hranicemi, tak je to motivace správná, a já věřím, že je poctivá. Ale zdali pak to bylo provedeno po té deflaci? A tu musím říci, že to provedeno nebylo, poněvadž naše cenová hladina zůstala odtržena od zahraniční cenové hladiny povolovacím řízením, zákazy dovozu a vývozu a obtížemi platebními. (Potlesk.) My zas máme jinačí kupní sílu naší koruny doma a jinačí za hranicemi, a to potrvá, nedáme-li si říci, že musíme tyto cenové hladiny spojiti směňováním výrobků cizích za naše, uvolňováním zahraničního obchodu při ponechání rozumných cel; přiznávám, že v dnešní situaci nemůžeme cla šmahem zrušiti, ale ta bariera celní nám musí sama dostačovat pro jistou ochranu domácího podnikání proti často dumpingové konkurenci cizí. (Tak jest!) Ale my tu barieru nesmíme učiniti nepřekročitelnou zákazy dovozu, obtížemi platebními a všelikými šikanami, kterými se trhy různých zemí a jejich cenové hladiny od sebe trhají.

Slyšíme občas také od členů vlády, že nebude druhé devalvace. Doufejme, že nebude. Bude-li však nebo nebude-li, to nikdo z nás neví. Musíme věřiti, že historie má přece jenom pro nás určitou hodnotu výchovnou, zvláště, když je docela čerstvá. Pan ministerský předseda 9. ledna letošního roku na interpelaci komunistů Dvořáka, Hadka a soudr. užil těchto slov: "Vláda hledá základ k přizpůsobení našeho hospodářství změněným poměrům v hospodářství světovém při nedotknuté stálosti měnové." A dále praví: "Jest proto naší snahu, abychom stálost měny, dosaženou usilovnou prací a obětmi všeho občanstva po válce, nadále udrželi."

To bylo 9. ledna letošního roku a za dva měsíce jsme devalvovali. Velectění, já nepochybuji, že pan min. předseda podpisuje tuto odpověď poctivě se snažil mluviti pravdu. Bylo to patrně jeho přesvědčení, ale, jak vidíte, neviděl dosti dobře do budoucnosti - dva měsíce napřed. My si musíme říci, že to, bude-li nějaká devalvace nebo ne, záleží na hospodářské politice také tohoto státu. Nejenom na nás, pravda, my nejsme úplně pány svých hospodářských osudů, ale můžeme mnoho při úpravě svých hospodářských osudů buď prospěti nebo zkaziti a o to jde, abychom poznali, jakým způsobem máme vskutku tomuto státu prospívati, abychom mu namísto toho neškodili. Musíme připojiti svoji cenovou hladinu k zahraniční hladině, musíme obnoviti svoji konkurenční způsobilost na zahraničních trzích tak, že se postavíme na svém vlastním trhu čelem konkurenci cizí, pokud je fair; jen tak můžeme očekávati, že nás pustí cizina na své trhy k fair soutěži. Musíme zrušiti povolovací řízení, musíme usnadniti výměnu zboží a práce mezinárodní.

Měl bych pomalu skončiti. Pan ministerský předseda odmítl kritiku negativní; řekl docela správně, že se snadno kritisuje, jak to nemá býti, ale horší že je ukázati, jak to má býti. Jest právě povinností nás kritiků z řad koaliční většiny, abychom si ukázali, jak to má býti, abychom o tom sine ira et studio diskutovali a poctivě se usnášeli o tom, co se nám zdá nejpravděpodobnější cestou z této krise ven.

Lid nám promine, když se nám všechno nepodaří, zrovna tak, jako to promíjejí Američané Rooseveltovi, že se mu všechno nepovede. Tato krise nemá v dějinách příkladu a my se učíme na tom, co děláme ponejprv; zde se musí přihoditi leckterá chyba. Ale promine-li nám lid chyby, které budeme dělati v poctivé víře tomuto státu prospěti, myslím, že nám nepromine odklady, netečnost a ustrašenost před rozhodným činem. (Výborně! - Potlesk.)

Demokracie nesmí býti soustavou, která přichází pozdě. Není pravda, že ten, kdo nic nedělá, nic nezkazí. Já opakuji: Dnes nedělati nic, znamená mnoho pokaziti. (Tak jest! Výborně!) Risiko odkladů a ustrašenosti je dnes větší, než risiko činu dobře rozváženého, ale pak rozhodně a důsledně prováděného. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku, jímž je p. posl. Dvořák.

Posl. Dvořák: Min. předseda přednesl zde vládní prohlášení, jakož i dva resortní ministři, ministr zahraničí a ministr financí. Ve všech těchto prohlášeních jsou obsaženy tři základní rysy. K těmto základním rysům chtěl bych zaujmouti jasné třídní stanovisko s hlediska zájmů pracujícího obyvatelstva tohoto státu. Je to především rys v exposé ministra financí o vyrovnaném hospodářství a o vyrovnaném rozpočtu na rok 1935. Druhý rys těchto řečí jednotlivých vládních činitelů a zvláště řečí, které jsou obsaženy v exposé ministra zahraničí dr Beneše, je, že přijetí Sovětského svazu do Společnosti národů, uznání Sovětského svazu de jure bylo prý možné proto, poněvadž Sovětský svaz prý změnil svoji zahraniční politiku. A konečně třetí rys těchto řečí je, že by měli komunisté právě v této situaci hlasovati pro všecky rozpočty, pro všecky výdaje na československou armádu, a to proto, poněvadž prý Sovětský svaz nyní je spřátelenou zemí naší republiky a v důsledku toho prý je nutno počítati, že naše armáda bude bojovati po boku rudé armády, po boku armády Sovětského svazu.

Ministr financí zde řekl, že přes všecky potíže náš rozpočet je vyrovnán, ba dokonce prý i vykazuje aktivum 1,195.000 Kč. Já myslím - a zvláště to říkám docela otevřeně na adresu pracujícího obyvatelstva v Československu - že tato písnička o vyrovnaném hospodářství, o vyrovnaném rozpočtu je v Československu hrána již pět let. Od r. 1930 jednotliví zpravodajové s ministry financí vždycky tvrdí, že rozpočet je vyrovnán, že má aktiva a že je to u nás dobré. Ovšem, že to má svůj účel, účel ten, aby pracujícímu obyvatelstvu a vůbec obyvatelstvu zastřen byl pravý stav hospodářských poměrů, jaký v Československu skutečně je. Má to za účel, aby pracující lid neviděl, jak vypadá perspektiva, jak vypadá budoucnost.

Chtěl bych jenom několika číslicemi zvrátiti toto tvrzení, kterému po mém soudu nikdo, kdo se trochu zabývá hospodářskými poměry v Československu, nemůže věřiti. R. 1932 s tohoto místa tentýž ministr a generální zpravodaj prohlašovali, že rozpočet je vyrovnán, ba dokonce že prý má 6 mil. aktiv. Účetní uzávěrka, kterou pochopitelně již máme v rukou, prakticky ukazuje, že schodek v hospodaření za r. 1932 je vyznačen číslicí 1.748,000.000 Kč. Přes 1700 mil. Kč za r. 1932 byl schodek! R. 1933 tentýž zpravodaj s téhož místa prohlašoval, že rozpočet je vyrovnán, máme prý dokonce aktiva 1 mil. Kč. Prosím, účetní uzávěrka říká, že schodek státního rozpočtu je 1.746,000.000 Kč. R. 1934 se zase prohlašovalo, že je rozpočet vyrovnán, že je aktivum 1 mil. Kč. Účetní uzávěrka sice ještě zde není, ale již teď můžeme říci docela věrohodně, že bude končiti schodkem 2.400,000.000 Kč. A teď přichází rozpočet na r. 1935. Pan ministr financí zase říká, že rozpočet je vyrovnán, dokonce prý máme aktivum 1,195.000 Kč. Nebudu přeháněti, když řeknu, že rozpočet bude končiti daleko katastrofálnějším schodkem nežli rozpočet předešlý.

Ještě jeden takový faktor je zde, který ukazuje úplně jasně, jak to s tím vyrovnaným hospodářstvím vypadá, a budu také mít snahu, aby v rozpočtovém výboru pan ministr odpověděl, jak si to vyrovnané hospodářství představuje. Prosím, r. 1934 mělo Československo vnitřního a zahraničního dluhu 38.736,000.000 Kč - tisíce ani nebudu uvádět, poněvadž to za to nestojí. Na r. 1935 je rozpočet vyrovnán, aktivní a již se počítá, že státní zahraniční a vnitřní dluh vzroste na 39.367,000.000 Kč. To znamená, že se počítá se zadlužením 630 mil. Kč za jeden rok.

Myslím, že jenom těchto několik čísel stačí, aby byly dokladem toho, co jsem s počátku o vyrovnaném rozpočtu řekl. Nemusím se meritorně zabývati rozpočtem samotným, to provede náš klub v rozpočtové debatě, ale chtě bych říci jenom hlavní znaky rozpočtu. Hlavní znaky rozpočtu jsou tři, jako v celé politice, kterou tato vláda v Československu provádí.

První ze znaků je, že tento rozpočet je namířen širokými plány proti pracujícímu obyvatelstvu tohoto státu, proti středním vrstvám. Druhým znakem rozpočtu je, že se počítá s daleko ostřejšími metodami vládnutí, že se počítá s tím, že se bude používati daleko ostřejší formy pro uplatnění těchto plánů, které jsou obsažené v prvním znaku. A třetím znakem je, že celý rozpočet nese charakter obrovských výdajů na militarismus, na armádu. Zatím co na jedné straně se bere pracujícím lidem a nezaměstnaným od úst poslední kousek chleba, dávají se závratné sumy na vyzbrojení armády.

Rozpočet, vezmeme-li jej v celku, ukazuje - v prohlášení pana min. předsedy bylo o tom mluveno - že v jarních měsících bylo možno zaznamenati určité oživení našeho hospodářského života, kterého bylo dosaženo zvýšeným zbrojením na jedné straně a devalvačními opatřeními na straně druhé. Toto oživení které bylo daleko menší v Československu nežli v druhých kapitalistických státech, je u konce. A perspektiva, která stojí před celým hospodářstvím tohoto státu, znamená další zostření a prohloubení hospodářské krise.

Co určuje vývoj poměrů v Československé republice? Jsou to především dva rozhodující faktory. Jeden z faktorů, který nesporně má vliv na vývoj poměrů, je mezinárodní politická situace, a druhý z faktorů jsou hospodářské problémy, je hospodářský život sám. Je velmi zajímavé srovnati exposé ministra zahraničí, které pronesl včera, s exposé nebo výkladem, které pronesl před prázdninami této sněmovny. V tomto exposé porazil hlavní dvě zásady, kterých užil při výkladu předposledním, totiž že je optimistou a že věří, že mír v Evropě je zajištěn. Toto tvrzení vyvrátil sám v exposé, které učinil včera, když mluvil o nejisté situaci zvláště ve střední Evropě. Druhá nesprávná zásada, kterou tvrdil, je, že je nyní možná spolupráce se Sovětským svazem proto, poněvadž prý Svaz sovětských socialistických republik změnil svoji zahraniční politiku. O tom už taktéž včera ve svém exposé pan ministr nemluvil. Ovšem to, co opakoval v předposledním výkladu, potvrdil i včera, že záruka míru spočívá v tom, že musíme dáti více na armádu, že budeme musit na obranu tohoto státu žádat více než dříve.

Jaká je pravda a jaká je skutečnost? Je nespornou věcí, že skupina států, v jejichž čele stojí Německo a které žádají revisi hranic stanovených versailleským mírem, velmi agresivně se snaží podvrátiti politický vliv skupiny druhé, [ ]. Podle toho, jak která skupina získá politicky, tvoří se i konstelace evropské politiky. Mohli jsme viděti před únorovými událostmi v Rakousku, že se tam srazily zájmy tří imperialistických států velmocí. Na jedné straně bylo to Německo, které velmi agresivně snažilo se získati vliv na vývoj politických událostí v Rakousku, na druhé straně byla to Francie, která také se snažila o hegemonii v evropské politice a v politice provozované ve Společnosti národů, která také získala vliv, a na třetí straně byla to Italie. Skupina států, v jejichž čele stála Francie, byla zde nucena, zvláště po únorovém povstání rakouských dělníků, aby nějakým způsobem oddělila Německo od Italie. My víme velmi dobře - a konec konců to bylo také v různých exposé ministra zahraničí obsaženo - jaké stanovisko zaujímá min. předseda italský Mussolini k otázkám revisionismu. Aby francouzský blok, respektive Francie, jako hegemonní velmoc tohoto bloku, nějakým způsobem oddělila Německo od Italie, musila popustiti Italii vliv nad vývojem rakouských událostí. Ale tím okamžikem změnila se a mění se také celá politická koncepce evropská, poněvadž Německo nespokojilo se s tím, že přes hakenkrajclerské hnutí provádělo prakticky otázku anšlusu v Rakousku, nýbrž šlo dál a snažilo se podvrátit ve všech druhých státech vliv t. zv. zahraniční politiky uplatňované Francií. Viděli jsme to v Polsku. Polsko-německý pakt je jasným konkretním dokladem, jak agresivně se Německo snažilo vytlačiti francouzský vliv z těchto států, ve kterých jaksi dominoval.