Mluvíte-li o otázce demokracie a obraně demokracie, je si přece potřebí uvědomit, že jsou dvě demokracie: revoluční a buržoasní. Co znamená revoluční demokracie? Ta nutně musí znamenati cestu k nastolení a upevnění vlády socialismu, a jen ten, kdo má toto na zřeteli, může býti revolučním demokratem. Naproti tomu buržoasní demokracie musí nezbytně znamenat upevňování vlády kapitalismu a cestu k fašisaci. Podívejte se: souručenství v buržoasii a podpora buržoasní demokracie znamená nezbytně potlačování revoluční demokracie a musí vésti k porážce socialismu a socialistických stran. Začne se s bolševismem, přejde se na marxismus a na konec na socialismus vůbec. Taková je cesta a takové jsou perspektivy. Je potřebí, a myslím, že je nutné, abyste si vy, soc. demokraté a čeští socialisté, uvědomili přeskupení, které se tady odehrává, abyste si uvědomili, že nemáte-li sami býti ztraceni, musíte zahájit obrat. A v čem musí spočívat ten obrat? Proti jednotné frontě buržoasie postavit jednotnou frontu pracujících, na místo souručenství s buržoasií je nutno postaviti souručenství socialistických stran. A my tu prohlašujeme: Jsme ochotni v jednotné frontě, ve spolupráci a v souručenství na obhajobu dělnických práv, v boji za vítězství pracujících vždy a všude postupovati. Jsme ochotni ke spolupráci a souručenství se socialistickými stranami i zde v tomto parlamentě. Toto souručenství musí však býti opřeno o bojovnou mobilisaci dole, jednotnou frontu v závodech, v továrnách, na ulicích i v obcích. Nezakrýváme nikterak nebezpečí, které hrozí se strany mezinárodní reakce a nepřehlížíme ani nebezpečí, které hrozí se strany reakce vnitřní. Co je potřebí a jak je nutno proti tomuto nebezpečí se brániti? Je nutno vésti nesmiřitelný boj proti fašismu. Ale tato vláda, která počítá na spolupráci s Hitlerem, tato vláda, která usiluje o restauraci kapitalismu, nebude nikdy proti fašismu, ani proti Hitlerovi upřímně bojovati. Jen dělnická třída, jen dělnicko-rolnická vláda může ochrániti ohroženou samostatnost, vésti důsledný boj proti fašismu doma a odstraniti všecky imperialistické choutky Hitlerů, Pilsudských a Horthyů. A bojovati proti Hitlerům a hitlerismu znamená především odzbrojiti fašisty a ozbrojiti pracující. (Potlesk komunistických poslanců.)

Vzpomeňte z historie, že panské šiky byly vždy ochotny jíti s nepřítelem proti vlastnímu svému lidu, vzpomeňte jen na české pány a jejich armádu, která šla s Křižáky proti Táborům, proti českému lidu u Lipan.

Přecházím nyní k ožehavé otázce "socialismus a armáda". My tu prohlašujeme: [ ]. Skutečný socialista nemůže hlasovati pro buržoasní armádu a její rozpočet. Osudnou chybou bylo, když němečtí socialisté v říši hlasovali pro armádu Vilémovu. Čím to tenkráte zdůvodňovali? Tím, že chtějí chrániti demokratické vymoženosti německého lidu před carským despotismem. A co se stalo? A stejně osudnou chybou bylo, když po válce zase němečtí soc. demokraté v Říši hlasovali pro militaristické položky na říšskou obranu. Čím to zdůvodňovali? Říkali, že je to protest proti násilnému versailleskému míru. A čím se stala tato říšská obrana, kterou sociální demokraté pomáhali budovat a ozbrojovat? Stala se katem soc. demokratických dělníků v Německu a všeho pracujícího lidu, stala se nebezpečím pro světový mír, oporou nového imperialistického násilí, nebezpečím pro německé dělníky u nás a nebezpečím samostatnosti druhých národů. Zárukou před zneužitím armády proti zájmům dělníků je odstranění panské a buržoasní armády, zbudování lidové armády, ozbrojení pracujících. A jestli zde včera posl. Hampl prohlašoval a sliboval, že bude hlasovat a s ním všichni ostatní socialisté pro miliardové položky pro buržoasní armádu, domnívám se, že posl. Hampl a vy všichni dopouštíte se stejně osudové chyby, jako se dopouštěli vaši němečtí soudruzi před světovou válkou i po ní. My nejsme pacifisté, jsme upřímní stoupenci míru, jsme proti imperialistickým válkám, ale nejsme proti revoluční válce. (Potlesk komunistických poslanců.)

Socialistické a dělnické stanovisko k válce krásně formuloval Lenin r. 1917, když šlo o mír s Německem. Lenin tehdy napsal: Bude-li náš návrh na mír odmítnut, pak se staneme "oboronci", postavíme se v čelo válčících, budeme stranou nejvíce válečnou, povedeme válku opravdu revolučně. Vezmeme kapitalistům chléb i boty. Ponecháme jim kůrky. Obujeme je do bačkor. Chléb a obuv pošleme na frontu. A uhájíme Petrohrad. - To bylo revoluční dělnické stanovisko k válce; a my stejně, když dneska mluvíte o nebezpečí válečném, o nebezpečí náporu hitlerismu, o nebezpečí pro naši samostatnost, říkáme: Dejte zbraně severočeským havířům a máte vybudováno pásmo pevností po celé severní hranici! (Potlesk komunistických poslanců.) Ozbrojte šumavské zedníky a malorolníky a budou hájiti každou mez do poslední kapky krve proti hitlerovskému nájezdu a poženou k čertu i všecky moderní vykořisťující je Lomikary. To je naše stanovisko.

Přicházím nyní k závěru a říkám otevřeně, že mluvím do socialistických řad: Vytvořme socialistické souručenství, opřeme se o jednotnou bojovnou dělnickou frontu! Místo buržoasního plánu restaurace kapitalismu na účet bídy pracujících vytyčme plán proletářského východiska z krise na účet kapitalistů!

Vládní prohlášení a rozpočet na r. 1935 nic lidu nedávají, slibují jen další oklešťování malého zbytku demokratických svobod a další fašisaci. Já bych zde mohl rozvádět prohlášení pana předsedy vlády Malypetra tam, kde mluvil o řadě nových reakčních zákonů, které jsou připravovány a které má vláda v úmyslu provést. Když jste vy poslouchali vládní prohlášení a slova předsedy Malypetra, jak vám, kteří si říkáte, že jste socialisté, bylo? Co jste v celém tom prohlášení našli socialistického? Jak vám bylo a jak musí být vašim dělníkům, když si uvědomí, že takové prohlášení může býti děláno za souhlasu sedmi nebo snad dokonce, jak se tvrdí, osmi socialistických ministrů? To je potřeba, abyste si uvědomili! Podle plánů, které tu byly vytyčovány, bude dále podporován bankovní, průmyslový i agrární velkokapitál na úkor pracujících, budou podporováni silní kapitalističtí jedinci @a la Baťa a rozkvět kapitalistických mamutů bude platit zbankrotělý maloživnostník. Bude se vyzbrojovati panská armáda a státní zřízenci a zaměstnanci budou si dále utahovati řemen a sušit hubu. Statisíce nezaměstnaných dělníků bude dále blouditi ulicemi, budou odkázáni na stále se snižující podporu po dle gentského systému a na ponižující žebračenky. Dělnická studentská mládež bude dále vydána na pospas beznaději. Buržoasie bude dále omezovati dělnická práva a svobodu a připravovati při všech řečech o demokracii za pomoci socialistů ve vládě fašistickou diktaturu. A až buržoasie opory své diktatury vybuduje a z vlády vás socialisty vyhodí, pak bude pozdě tvořiti jednotnou frontu a budovat socialisticky souručenství...

Pan předseda vlády... (Posl. Mikuláš: Chcete jít do vlády?) Do socialistické vlády, ano. Ne do vaší vlády. (Posl. Pozdílek: Vždyť je většina socialistů!) Socialistická vláda především musí míti socialistický program. To je otázka a nikoliv jací lidé tam sedí. Jaký program je té vlády, podle toho my ji posuzujeme a co se nám zde dneska presentuje, to je kapitalistický program. (Posl. dr Stránský: Proč chodíte do městských rad?) Jdeme do městských zastupitelstev jako jdeme do parlamentu. (Posl. dr Stránský: Městská rada je vláda!) Městská rada není žádná vláda, pane posl. Stránský. Mohu v té městské radě dělati oposici, mohu jako člen městské rady hlasovati proti všem t. zv. vládním návrhům? (Posl. dr Stránský: Můžete!) Opovážíte se hlasovati proti vládním návrhům vy, jako poslanec, opovážíte se? Vy jste často prohlašoval o leckterém vládním návrhu, že s ním nesouhlasíte, ale tady jako poslušný manekýn jste pro něj hlasoval. Tak je to, pane poslanče, a nijak jinak. Řekněte, že to není pravda. Řekněte, že jste neprohlašoval o mnohém návrhu, že s ním nesouhlasíte, a řekněte, že jste pro něj nehlasoval! (Posl. dr Stránský: Velmi mnohé návrhy se dělají ve vládě proti přání socialistických stran a také zase proti přání jiných stran!) Všecko to, co se uskutečnilo, je podpora kapitalismu. (Posl. dr Stránský: Myslíte, že občanské strany se vším souhlasí, co se děje, a přece pro to hlasují!) Co jste na př. udělali pro dělníky, řekněte mi, co jste uskutečnili ze socialistického programu? (Posl. dr Stránský: To už je demagogie!) Nikoli demagogie. Dovolte mi konkretní otázku, pane poslanče, já zde mluvím o socialismu, o uskutečňování socialistických cílů, buďto jsme socialisty a pak to uskutečňování socialistických cílů máme na zřeteli a pak pro ně musíme také zjednávati oporu. Podívejte se, měšťanské strany jsou stranami buržoasními a kapitalistickými, fakt je ten, že ony ve vládě ten svůj cíl mají vždy na zřeteli a dělají všecko a prosazují všecko, co by zde k rekonstrukci kapitalismu vedlo a co by zde kapitalistickou vládu posílilo, to je fakt. (Posl. Mikuláš: Postarejte se, aby zde byla vláda jiná! Vždyť jen negujete ten parlament! Říkali jste, že je to žvanírna!) Já vám to, Mikuláši, podávám po lopatě, nejste-li na hlavu padlý, tak vám to stačí; jak už chcete, abychom to určitěji řekli?

Já zde upozorňuji, že pan předseda vlády prohlásil, bylo to zřejmě také na vaši adresu, že vláda netrpí, aby si některé strany ve vládě kladly podmínky, ale agrární strana si podmínky klade, po obilním monopolu a zdražení potravin žádá oddlužení a nové miliony pro velkoagrárníky. (Posl. dr Stránský: Ještě nikdy agrární strana nehrozila vystoupením z vlády!) Přečtěte si "Venkov", p. poslanče, co napsal o oddlužení. (Posl. dr Stránský: "Venkov" klade určité požadavky, ale nikdy nehrozí vystoupením z koalice!) Vy máte velkou víru, že tato koalice socialistů s buržoasií vydrží věčně. (Posl. Mikuláš: To nikoliv!) No, povíme si o té věci později.

My zde upozorňujeme na to, že dělníci jsou nespokojeni. Masy pracujících nechtějí fašismus, dělníci mají dosti politiky ústupků a hrbení páteře. Posl. Hampl mluvil o žlutých a agrárních odborových organisacích, o lámání charakterů pomocí zaměstnavatelského teroru, o útocích na mzdy a podlamování koupěschopnosti širokých vrstev. Uvědomte si, že toho všeho je příčinou souručenství socialistů s buržoasií. Pryč s tímto souručenstvím, pryč s defensivou ze socialistických řad! Sjednoťme socialistické řady! Sjednoťme dělníky a budete viděti, jak toto sjednocení naleje nového nadšení do mas pracujících a ukončí zpětný pohyb socialistického tábora a způsobí, že socialistický tábor půjde kupředu, půjde za vítězstvím. Strhne svým elánem střední nespokojené stavy, malorolníky, maloživnostníky a pracující inteligenci. Uvědomte si však, že socialismus není možno vymodliti, vyprositi a vyškemrati, že za socialismus, za socialistickou vládu je potřebí bojovati proti fašismu, proti kapitalismu, proti reakci, proti vnitřnímu i vnějšímu nepříteli pracujících, že je třeba bojovati za samostatnost českého lidu, za svobodu a sebeurčení potlačených národů, za svobodný svazek pracujících, za novou, lepší budoucnost, za socialistickou republiku! (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo pan posl. dr Macek.

Posl. dr Macek: Slavná sněmovno! Zajisté nikdo z nás nechce považovati státní rozpočet za pouhý seznam přání, která chová vláda co do výdajů a co do příjmů státních příštího roku. Každý z nás považuje státní rozpočet za co možná střízlivý odhad pravděpodobně nutných výdajů a pravděpodobných příjmů. U výdajů z opatrnosti počítáme raději s vyššími ciframi a u příjmů z opatrnosti raději s nižšími ciframi, abychom výsledkem byli překvapeni spíše příjemně nežli nepříjemně. Máme-li však zkoumati, zdali tyto odhady pravděpodobných příjmů a výdajů nastanou, zajisté musíme vzíti zřetel na podmínky, za kterých tyto příjmy a výdaje budou možné, lépe řečeno pravděpodobné. Každý z nás ví, že tyto pravděpodobné předpoklady musíme především hledati v oblasti soukromého hospodářství a celého hospodářského života. Proto při kritice budoucího rozpočtu musíme se zaměstnávat obrazem, který poskytuje dnešní hospodářský život.

Pan ministr financí i pan ministerský předseda nám ve svých exposé uvedli některé příznaky obratu k lepšímu. Uvedli na př. rostoucí těžbu uhlí, rostoucí výrobu surového železa a oceli, rostoucí počet přistavovaných vagonů a, tuším, také dovoz surovin. Zajisté je pravda, že tyto symptomy tu jsou, ačkoli naše radost z nich je poněkud kalena vědomím, že velmi mnoho na rozmachu této těžby uhlí a surového železa a oceli participuje zbrojařský průmysl. Jenže naproti těmto symptomům obratu k lepšímu stojí zde jiný symptom, naprosto neutěšený. Stav zaměstnanosti neroste proti loňsku, nýbrž klesá, stav nezaměstnanosti se nelepší.

Velectění, každý z nás ví, jak má bráti tyto statistické cifry. Každý z nás ví o typických chybách, kterým tato sčítání podléhají. Je smutné, že v tomto státě se již nesimuluje pouze leckdy nezaměstnanost, ale že se simuluje někdy i zaměstnanost. Tak jsme to dostali daleko.

Je zde dále nepříznivým symptomem úbytek úsporných vkladů a obratu v obchodu peněžním, je zde úbytek veřejných příjmů, je zde velký počet exekucí, je zde špatný odbyt zboží i velmi nutného; čtete v novinách, jak vázne odbyt mouky. Vidíme velice bídný stavební ruch letos a nevidíme, že by poměry na peněžním trhu, hlavně úvěru dlouhodobého, vzbuzovaly nějaké naděje do stavebního ruchu příště.

Tedy, když dáme dohromady ty symptomy příznivé a nepříznivé, myslím, že každý z nás musí uznati, že se celková situace hospodářská nelepší. Nemá smyslu si to zapírat.

Velmi vítám, že v exposé p. ministra financí je důležitý odstavec autokritiky finanční správy, která docela otevřeně uznává chyby, které se staly v minulosti propouštěním restringovaných úředníků v době, kdy ministerstvo financí mělo spíše přijímati úředníky, dále že doznává obmeškání s předpisem a vymáháním daní atd.

Velectění pánové! My, členové majority, jsme si vědomi, že nemůžeme konstruktivní kritiku v této sněmovně očekávat od oposice. Je to smutný fakt. Poctivou kritiku vlastní práce si musíme obstarati sami.

Vím, že každého mého slova oposiční tisk zneužije způsobem, který nemohu v této sněmovně ani charakterisovat. Mám velmi nedávnou zkušenost s "Národními listy", které dovolily anonymovi proti mně citovat z francouzské knihy pravý opak toho, co bylo v ní napsáno, a dělat ze mne inflacionistu, žáka Johna Lawa.

Velectění, jsem tedy připraven na nejhorší zneužívání všeho toho, co dnes řeknu, ale jsem povinen i vůči vám i vůči všem těm, kteří nás sem poslali, mluviti pravdu.

Tedy nejhorším symptomem dnešní naší situace je nezaměstnanost. Je samozřejmo, že jediným lékem proti nezaměstnanosti je práce, ale ovšem slušně placená. Máme-li tedy se starat věcně o potírání nezaměstnanosti, musíme se starati o práci. Jenže starati se o práci znamená starati se o peníze, jak již jsem řekl. Nestačí lidem nabízet práci, nemůžeme-li jim dát za ni slušnou odplatu. Proto starati se o práci znamená starati se o peníze na ni. Každý z nás bez výjimky dostává denně řadu návštěv a úpěnlivých dopisů: "Opatřte mi práci! Jsem tak a tak dlouho nezaměstnán, dovedu to a to, dělal jsem to k největší spokojenosti svých zaměstnavatelů anebo s největším úspěchem jako drobný soukromý podnikatel tak a tak dlouho. Opatřte mi práci! Nechci žádnou podporu!" Jsou lidé, kteří vám odmítnou i přijmouti půjčku. Jeden takový nezaměstnaný mi řekl, že se raději půjde utopit, než by ode mne přijal půjčku. Ti lidé jsou nejen poškozeni, oni jsou uraženi tím stavem nezaměstnanosti, kterým bez své viny tak dlouho trpí. Oni nechtějí od nás žádné podpory, oni chtějí příležitost k poctivé práci, k poctivé zásluze pracovní a k poctivé odplatě za ni. Každý z nás se snaží, pokud může, hledati pro ty lidi práci.

Ale, velectění, není v naší moci jednotlivým lidem najít práci nebo jim ji dát. Také to nemůže býti naším úkolem - ani jednotlivého poslance, ani všech dohromady. Ale povinností nás všech dohromady je dělati takovou politiku, aby každý, kdo pracovati chce a může, si sám práci našel, totiž najíti mohl. Tuto politiku jsme povinni dělati. Tvořiti pracovní příležitost znamená dnes křísiti soukromé i veřejné hospodářství. Soukromé i veřejné, poněvadž jedno bez druhého křísiti nemůžeme, to je dnes nerozlučně spojeno. Křísiti soukromé hospodářství znamená starati se solidním podnikatelům o slušné podmínky výrobní a odbytové, starati se jim však zejména o úvěr, který dnes tvoří důležitou podmínku nákupu všeho možného. Křísiti veřejné podnikání už sice z části předpokládá křísiti soukromé podnikání, aby mohlo odváděti veřejnému hospodářství potřebné příjmy, znamená však také starati se tomu veřejnému hospodářství o veřejný úvěr dostatečný a levný a znamená starati se také, aby ve veřejném hospodářství se rozumně vydávalo. Nejen, aby bylo co přijímati, nýbrž také, aby se rozumně vydávalo, neboť veřejnými výdaji se tvoří veliká část pracovní příležitosti, jak si v dalším dovolím ukázati.

Velectění, nikdo z nás nemůže si dělati naději, že by vzkřísil hospodářský život v tomto státě bez vzkříšení soukromého podnikání. Ale zase každý z nás má zkušenost, že se soukromé podnikání nemůže křísiti nějakými rozkazy nebo zákazy. Dokud soukromé podnikání zasluhuje toho jména, nese v něm risiko soukromý podnikatel. A ten člověk, který má nésti risiko, může býti buď povzbuzován nebo lákán k podnikání, ale nemůže býti k podnikání komandován, dokud za něj někdo to risiko nenese. Když pak se soukromý podnikatel komanduje k podnikání, za té podmínky samozřejmě, že stát za něj risiko převezme, tu ovšem máme co činiti s naprostou degenerací soukromého podnikání: při něm stát nese ztráty - a zisky béře soukromý podnikatel. Za takové vzkříšení takového soukromého podnikání pěkně děkujeme! Snažíme se tedy křísiti solidní soukromé podnikání, které skutečně chce nésti své risiko - a dovede je nésti - při tom však chce plniti svoji sociální funkci, nechce vykořisťovati ani toho, kdo pracuje, ani toho, kdo kupuje.

Starati se o odbyt soukromému podnikání znamená starati se v prvé řadě o domácí trh a starati se také o cizí trhy. Víte všichni, proč vázne odbyt zboží na domácím trhu. Velká část lidí by ráda kupovala, kdyby měla čím kupovat. Druhá část lidí zase má čím kupovati, ale nekupuje, poněvadž buď doufá, že to bude lacinější, nebo se bojí, že to bude lacinější. Obává se koupiti suroviny a stroje ze strachu, že by to později konkurence koupila levněji a utloukala by nabídkou levnějšího zboží toho prvního, který by si dnes troufal investovati.

Velectění, musím býti ovšem velmi stručný a proto to líčím jen tak heslovitě. Máme-li my v této situaci křísiti solidní soukromé podnikání, musíme vzíti jemu naději i strach, že ceny - už dnes nízké, namnoze nespravedlivě nízké - půjdou ještě dolů. My se musíme starati jenom o to, aby ceny nespravedlivě vysoké šly dolů; to se týká zejména cen uměle držených kartely, trusty, ochrannými cly a různými dohodami. Není spásy ve stlačování cenové hladiny; to je ta prožluklá deflace. Kdo myslí, že cesta z této krise je další stlačování těch cen, které jsou již dnes nespravedlivě nízké, osudně se mýlí. V této soustavě, ve které žijeme a ze které nemůžeme přes noc vyklouznouti, znamená celkové klesání cenové hladiny špatnou konjunkturu a odstrašuje od podnikání, vede k přetížení dluhy, ke konkursům atd.

Někteří lidé se domnívají, že když se jim podaří postarati se velké složce obyvatelstva o slušné upravení cen jejich výrobků, že tím je věc vyřízena. Byla zde již včera řeč o obilním monopolu. Je to zajisté princip naprosto správny a při kritice běží vždycky jenom o jeho provedení. Ale račte uvažovati: Je ta věc už spravena tím, že se postaráme, aby zemědělec dostal přiměřenou cenu za svou práci? To ještě není dosti! My se musíme postarati, aby se našel koupěschopný kupec na mouku z toho obilí, jehož spravedlivou cenu každý z nás skutečnému zemědělci přeje. Musíme s politováním pozorovati, jak se hromadí zásoby obilí, na něž není kupce. My s politováním konstatujeme, jak lidé vytloukají brambory to, co by měli požívati ve tvaru jiných potravin, alespoň chleba. Mám za to, že nikdo snad neočekává, že by některý socialista přišel s návrhem na povinné míchání mouky do malty, abychom se těch zásob neprodejné mouky zbavili. Ne, řešení odbytové krise neznamená zaručiti jedné vrstvě obyvatelstva, sebedůležitější, spravedlivou odplatu za její práci; my se musíme starati také o ostatní vrstvy obyvatelstva, aby měly čím platit pracovní odměnu té části obyvatelstva, o kterou se chceme starat. (Tak jest!) Buď všem bude pomoženo, nebo nikomu.

Druhou částí problému odbytového je zahraniční trh. Velectění, v poslední době čteme hlavně v tisku národních demokratů, že oni jsou pro výhodné obchodní smlouvy s cizinou. To my taky. K tomu, abychom uzavírali výhodné obchodní smlouvy nepotřebujeme kromě sebe už nikoho jiného než ochotné partnery na druhé straně. Já se táži nár. demokratické oposice, je-li ochotna zpytovat své svědomí z dob, kdy byla ve vládě, zdali a jak se snažila usnadňovati výhodné obchodní smlouvy, kterých prý náš průmysl potřebuje, aby se hýbal. (Potlesk. - Posl. Mikuláš: A to v době, kdy to bylo mnohem snadnější!) Já jim to zpytování svědomí nebudu usnadňovati, myslím, že by to trefili bez nás. Jisto je, že kdo usiluje o osvěžování odbytu zboží na trhu, nemůže počítati s tím, že by soukromníci začali kupovati v době, kdy se čeká další klesání cen. Dokud nezmizí tato naděje nebo obava, že budou dále ceny klesati, soukromníky ke kupování nepřimějeme. Oni budou kupovati, to se rozumí, to nejnutnější, ale na nějaké větší nákupy do zásoby, na delší dobu a na investice pomyšlení není. Tento fakt je naprosto přirozený, plyne z lidské nátury a my s ním musíme počítati. Proto musíme přijmouti jako nevyhnutelnou věc, že činitelem, který na trhu začne kupovati a tím zabrání dalšímu klesání cen, mohou býti pouze veřejné korporace. Ceny totiž klesají tak dlouho - jak každý z vás dobře ví - dokud se nenajde kupec, který skoupí to poslední, neboť obyčejně stísněnému podnikateli bývá výhodnější prodati se ztrátou, někdy i značnou, než neprodati vůbec. Proto máme-li zabrániti dalšímu klesání cen nespravedlivě nízkých, musíme se postarati, aby zde byl koupěschopný kupec, který objedná nebo odebéře, co se na trhu nabízí za určité ceny. Tuto injekci mohou trhu dáti jen veřejné korporace, které jsou tím mocným kupcem, který si může k tomu, čím se kupuje, totiž k penězům, pomáhati jinak než soukromníci. Má-li soukromník míti peníze k nakupování, musí napřed něco svého prodati. Stát a jiné veřejné korporace pomáhají si k penězům také jinak, daněmi a jinými příjmy politické povahy. Druhý instrument, kterým mohou veřejné korporace kupovati, jsou veřejné půjčky, které sice nemají býti nucené, ale jejichž úrokování se děje z daní, takže o úrokování nebo o amortisování je při rozumné politice postaráno. Máme-li se tedy starati, aby byl na trhu koupěschopný kupec, musíme se především starati, aby veřejné korporace mohly na trhu vydatně kupovati. Starati se veřejným korporacím o peníze dnes, kdy soukromý hospodářský život je v takové stagnaci, znamená jistě ani ne tak doufat v daně, jako spíše pracovat úvěrem. V hospodářské krisi nemůže přece nikdo míti žádných přehnaných naděj na zvýšení veřejných příjmů cestou daňovou. Nemůžeme doufati ani v daně přímé, ani v daně nepřímé, spotřební nebo ty, jimž chcete říkati obchodové. Toto všechno klesá, stejně jako klesají daně výnosové, když klesají výdělky. Proto náš pohled k sanaci veřejného hospodářství musí se především upínati k veřejnému úvěru.

Podívejme se na náš úvěrový trh v celku. Tu pozorujeme zajímavou věc. Pro úvěr krátkodobý nám scházejí dlužníci. Pozorujete v novinách zprávy, že krátkodobý lombard nenachází poptavačů. Na žírových účtech v Národní bance se hromadí bezúročné kapitály, které by zajisté jednotlivé banky ochotně půjčily na krátkou dobu, kdyby měly dobré dlužníky. Tedy pro tento krátkodobý úvěr nám chybějí dlužníci. Na dlouhodobý úvěr nám však zase chybějí věřitelé. Kdopak z nás neshání pro tu nebo onu veřejnou korporaci, pro to nebo ono město nebo okres nějaký milion na stavbu školy, nemocnice, silnic atd. Dlouhodobého úvěru není. Není, kdo by půjčil na dlouhou dobu.

Velectění, tato situace nevyznačuje se pouze drahotou úvěru, to není všecko. Ten úvěr není, kdybyste nabízeli nevím co. Léčba naší úvěrové mizerie cestou t. zv. bursovního lombardu zklamala a zase jsme zde na tomto místě povinni to veřejně říci; ať se nám neříká, že uplynula teprve moc krátká doba ke kritice tohoto nařízení. Tento bursovní lombard musel zklamati každého, kdo neviděl, oč na našem úvěrovém trhu jde, nebo to nechtěl viděti. Bursovní lombard zklamal jednak proto že podmínky jeho byly ztíženy ze všelijakých ohledů, které zde nebudu rozebírati, pak také z toho důvodu, že lidé, kteří by si byli troufali vypůjčiti na krátkou dobu, bojí se při dnešním kursu těchto obligací exekučního prodeje po té lhůtě, na kterou by si vypůjčili. Doufám, že bursovní lombard bude živější, až kursy dílčích obligací stoupnou, aby ti, kdo je musí zastaviti, nebyli odstrašováni vyhlídkou, že tolik ztratí v tom nejhorším případě, kdyby došlo k exekučnímu prodeji.

Máme co činiti s velikou drahotou a s nesnadností úvěru veřejného i soukromého, a tu je zajímavá věc, jak jedna strana na druhou svaluje vinu. Interesenti úvěru soukromého říkají: My máme míti laciný úvěr, když stát tolik platí svým věřitelům? Jakoby ministr financí s nějakou zvláštní ochotou podpisoval nabídku velikého zúročení těch pokladničních poukázek nebo čehokoli jiného. Naopak! Veřejný úvěr je patrně proto drahý, že finanční správa se bojí, že kdyby nabízela méně, že se jí emise nepodaří. Snad nemusím připomínati jednu letošní příhodu. Tedy viniti finanční správu z toho, že ona zdražuje úvěr tím, že emituje pokladniční poukázky vysoko zúročené, je trochu naivní. Chyba je někde jinde. Neváhám říci při této příležitosti, že způsob, jakým naše finanční správa uhrazuje svou úvěrovou potřebu, je státu nebezpečný. Uvažte, dámy a pánové, že příštího roku budeme míti sedm splatností různých partií pokladničních poukázek, r. 1936 zase sedm splatností, a vy dobře víte, že jde o částky miliardové. Vy víte, že není možno, aby náš stát seriosně pomýšlel na skutečné splácení těchto t. zv. krátkodobých obligací. Každý z nás a celý svět ví, že musíme počítati s dalšími prolongacemi, čili že bychom vlastně si měli vypůjčovati na dlouhou dobu a nikoli na krátkou dobu, kdybychom chtěli otevřeně mluviti se svými věřiteli, a kdyby oni chtěli otevřenou pravdu slyšeti a nedělali jakoby věřili, že atd.

Včera zde vyslovil posl. Hampl slovo, které snad bylo veřejně vysloveno letos ponejprv, a dům se při tom nezbořil. Řekl, že náš stát se musí připravovat na novou dlouhodobou půjčku. Jasná pravda. Jenže, prosím, jaképak jsou vyhlídky na tuto dlouhodobou půjčku? Kolikpak z nás se chystá doporučovat našemu obyvatelstvu, aby zase půjčili státu při kursu 100, když naše finanční správa dovolila, aby půjčka práce, tak populární, tak lidová půjčka klesla v krátké době na 85 a byla někde i neprodejná? (Výkřiky.) Takovouhle politiku nemůžeme se svými spoluobčany dělat. Půjčka práce nemusila klesnouti na 85 a nemusila býti dnes na 92, kdyby naše finanční správa byla zvolila jediný způsob, který zde je na to, aby úvěr veřejný, a v důsledku toho také soukromý, byl zlevněn, t. j. operace na volném trhu.

Velectění, nemějte za zlé, že o tomto tematu budu musit trochu promluvit, poněvadž kdo to sleduje, ví, jak tyto operace na volném trhu, ve kterých já vidím jediný způsob, jakým z této nynější mizerie vybříst, byly veřejnosti presentovány. Operace na volném trhu záleží v tom, že cedulová banka kupuje na volném trhu jako každý jiný soukromník prvotřídní dílčí obligace, především státní - ale u nás by to byly také zemské, komunální, zástavní listy atd. - a tím vhání do oběhu peníze bez omezení doby. Když totiž cedulová banka přijme směnku k reeskontu, nebo když poskytuje lombardní úvěr podle svých stanov a podle zákona, poskytuje peníze pouze na 3 měsíce, a nejdéle za 3 měsíce musí býti peníze zpět, poněvadž pohledávka dospěje. Tyto peníze jsou, abych tak řekl, uvázány na tříměsíčním provázku, a pak musí zpět. Při operacích na volném trhu nemůže však cedulová banka říci po určité době: Sem s penězi - totiž dokud nedospějí tyto obligace, dokud nejsou vylosovány nebo, jde-li o pokladniční poukázky, dokud nedospějí. Cedulová banka stejně jako nikdo jiný nemá nároku na zaplacení nominále dříve. Chce-li se cedulová banka zbavit nakoupených papírů a chce-li své peníze zpět, musí zase jako každý jiný soukromník hledati na své papíry kupce a domluviti se s ním na ceně. (Předsednictví převzal místopředseda Roudnický.) Kdyby byla nucena prodati za každou cenu, musí se s každou cenou smířiti. Tak ta věc je. Jenže ovšem cedulová banka kupuje obligace tenkráte, když na trhu je velká nouze o hotové peníze a kdy obligace jsou ovšem nízko, takže je dostává lacino, a prodává je ovšem v době, kdy ona jako strážkyně měny a peněžních poměrů pozoruje, že se v národním hospodářství rozmáhá trochu moc bujná spekulace, trochu moc divoké podnikání, že jsou peníze moc laciné a v důsledku toho také obligace jsou drahé, poněvadž úroková míra při nadbytku peněz je nízká. V takové situaci prodává cedulová banka tyto papíry. Pravděpodobnost, že cedulová banka prodělává na těchto obligacích, je velmi malá. To poznamenávám z toho důvodu, že výslovně konstatuji, že zamítavé stanovisko určitých lidí proti operacím na volném trhu nemůže býti motivováno nějakou zištností cedulových bank. Cedulové banky na operacích na volném trhu vydělávají těžké peníze. Proto také anglická cedulová banka dává téměř celý zisk na těchto operacích dosažený státu. Tam se cítí, že by nebylo fair, kdyby to měli dostávati akcionáři. Tu tedy nejde o nějakou zištnost cedulových bank, tu jde o odpor motivovaný chybným přesvědčením o účelu peněz v národním hospodářství.